Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
VI.
GENERÁL MLADlĆ A RŮZNÍ GENERÁLOVÉ Z UNPROFOR
Generál Mladić to neměl vždy lehké s různými generály z UNPROFORu. (United Nations Protection Force - Ochranné síly Spojených národů). Dalo by se říci, že někteří byli z politických důvodů již a priori protisrbsky naladěni, podobně jako vlády jejich zemí. Ti srbské straně způsobili mnoho škod, protože všechno špatné předhazovali srbské straně, často bohužel zcela nespravedlivě. Ti druzí svůj úkol chápali vážně, poctivě, nezaujatě. Pro "srbskou věc" byli nejlepší, protože světové veřejnosti přinášeli pravdu a pravdu srbská strana nejvíce potřebovala jako ochranu před pomluvami a klevetami značné části Západu, politiků i médií. Třetí skupina generálů se chovala někdy kladně k pravdě o Srbech, ale někdy nečekaně reagovali zcela nespravedlivě, neférově, bez skutečné příčiny, protisrbsky.
Generálové UNPROFORu a vedoucí různých mísí OSN v někdejší Jugoslávii byli velmi dobře placeni, pro ně byla "práce" v BaH velmi lukrativní, prestižní. Pokud nebyli zcela pevného charakteru, bylo pro ně mnohem jednodušší být "v oficiální linii Západu" ve zprávách a vyhodnocování událostí, nežli sdělovat pravdu, kterou museli přece znát ze zpráv svých podřízených z terénu. Někteří z nich mluvili o důstojnících VRS pohrdavě, protože nemohli být tak "vyžehlení'" ve svých uniformách z bojových linií. Neměli zkušenosti z bojů a neměli v nich žádnou odpovědnost, nevěděli, co se v těchto končinách odehrávalo například během druhé světové války (1941-45) a že některé dnešní situace se mohly někdy podobat událostem, které Srbové prožívali tehdy, za ustašovského státu Chorvatsko (NDH)... Někteří dokonce pokládali za porušení štábní etikety, když jim byla nabídnuta 50 % "frontovača". Naštěstí ne všichni. O některých z těchto generálů si autor s Mladiéćem opakovaně povídal.
Mladićovy vztahy s indickým generálem Satišem Nambijarem, prvním velitelem UNPROFORu, byly nejen korektní, ale dokonce velmi přátelské. To autorovi později sám indický generál potvrdil během rozhovoru s ním v Berlíně (2001). Generál Nambijar odešel předčasně ze svého velitelského místa, protože nechtěl a nemohl slepě poslouchat to, co mu ze Západu nařizovali a co nebylo v souladu s jeho důstojnickou etikou a svědomím. Po jmenování velitelem UNPROFORu nebyli s generálem spokojeni vedoucí činitelé Chorvatska, kteří očekávali nějakého generála z "klasického" Západu a ne Inda.
Kanadský generál Lewis MacKenzie dostal od Mladiće v zásadě kladné hodnocení jako poctivý a svědomitý velitel UNPROFORu. I on odešel předčasně ze stejných důvodů jako Satiš Nambijar. Na generála MacKenzieho se velmi nepřátelsky dívaly úřady ze Záhřebu i Sarajeva, protože kritizoval jejich různé lsti. Některé jeho údaje ukazují na Muslimy jako odpovědné za výbuch v ulici Vase Miskina 27. května 1992, právě před konferencí velvyslanců Evropského společenství. Ve své knize napsal (Peacekeeper: The Road to Sarajevo. D.Mc.Intyre, Vancouver/Toronto, 1993), že armáda bosenských Muslimů a Chorvatů obvykle rozmisťovala své dělostřelectvo i kolem různých veřejných institucí, v areálu nemocnice Koševo, v blízkosti škol, aby srbské dělostřelectvo během případné odvetné palby mohlo vyvolat škody na civilních cílech, za což by bylo velmi odsuzováno Západem. Muslimové se mu mstili a pustili do světa zprávu, že psychopat Boris Herak, vyslýchaný kvůli údajným vraždám a znásilňování Muslimek, tvrdil, že se generál MacKenzie účastnil různých orgií a znásilňování, což absolutně nebyla pravda.
MacKenzie sehrál významnou, i když neúspěšnou roli během zákeřného přepadu provedeného Muslimy, nehledě na záruky OSN, proti srbské koloně 3. května 1992, když ustupovala z velitelství 2. vojenské oblasti Dobrovoleckou ulicí do srbské části Sarajeva. MacKenzie příliš mnoho věřil slibům muslimských úřadů v Sarajevu. V té době se již generál Mladić aktivně účastnil všech dramatických událostí, nějaký čas i jako šéf štábu 2. vojenské oblasti v srbské části Sarajeva.
MacKenzie ještě více "rozčilil" Chorvaty a Muslimy, když jasně řekl, že obě strany konfliktu jsou dobře vyzbrojeny, že v chorvatsko-muslimském teritoriu plným tempem pracuje devět továren na zbraně. Negoval tím bědování některých kruhů Západu o špatné výzbroji Muslimů a Chorvatů. Proto mu dali přezdívku "četnik". Odhalil tajné očekávání Izetbegoviće, že doufá v intervenci Západu, obzvláště USA, a že kvůli tomu nechce vážně jednat se Srby. Během agrese NATO proti SRJ (1999) vyslovil MacKenzie ve spojitosti s Kosovem a Metohijí fenomenální větu" vždyť my přece bombardujeme nepravou stranu".
Se sympatiemi mluvil Mladić o belgickém generálovi Francis Briquemontovi, který stejně tak předčasně opustil svoje místo, protože nemohl snášet dezinformace médií a oficiálních míst Západu, protože se nechtěl účastnit lovu často vymyšlených senzací CNN. I on si mezi mocnými Západu vytvořil "nepřátele", protože si dovolil kritizovat sarajevské úřady.
Švédský generál Lars-Eric Wahlgren, kterého si Mladić vážil, přivolal na sebe nepřátelství sarajevské vlády a částečně i západních kruhů, protože si dovolil říkat pravdu. V polovině dubna 1993 znovu propukly boje kolem Srebrenici, během nichž dělostřelectvo bosenských Muslimů ostřelovalo srbská postavení v okolí. Kvůli tomu, v reakci na dělostřelecké útoky na své pozice, zahájilo srbské dělostřelectvo palbu na místa ve městě a v jeho okolí plná uprchlíků, odkud přicházela palba muslimského dělostřelectva, které bylo jako "náhodou" rozmístěno tam, kde bylo mnoho civilních cílů. Během střelby údajně zahynulo 50 civilistů. -"Srbové znovu porušili příměří," hlásily muslimské i západní zdroje. A pak se stalo něco, s čím Západ nepočítal. Generál Wahlgren hlásil hlavnímu štábu OSN, že příměří porušili svou palbou na srbské pozice Muslimové a že to vyvolalo odvetnou palbu Srbů.
Později udělal generál Wahlgren, zřejmě nechtěně, jednu chybu. Jednalo se o kontrole "demilitarizace" Srebrenici, kterou měly provést jednotky UNPROFORu. Americký člověk Kofi Annan generálovi hlásil, že je to zbytečné, protože se ve Srebrenici nenachází žádné významné množství zbraní. Wahlgren mu uvěřil a nenařídil kontrolu "od domu k domu", při které by se jasně ukázalo, že tvrzení o "demilitarizaci" Srebrenici je pohádka pro děti.
Holandský podplukovník Tom Karremans byl velitelem "Dutchbatu", holandského ochranného praporu o síle 460 mužů, který měl "chránit" Srebrenicu a tamní 28. muslimskou divizi (do 10 000 ne příliš disciplinovaných vojáků) pod velením Nasira Oriće, později s hodností brigádního generála. Pod Orićovým velením se "vojáci" této divize ve východní Bosně dopouštěli přepadů, loupení a ničení srbských vesnic, masakrovali tamní Srby. Počet takto více méně zničených srbských vesnic převyšoval stovku, počet jejich povražděných obyvatel významně převyšovalI1 000, možná i 2 000. Přítomnost Dutchbatu vlastně chránila "vojáky" 28. Orićovy divize před srbskou pomstou, když je VRS pronásledovalo po loupežných přepadech srbských vesnic. Vojsko VRS nesmělo překročit pozice Dutchbatu. "Garnizon" Srebrenici, její 28. divize, byl více druh poloregulémí armády, než nějaká disciplinovaná jednotka. Ale vždy představoval nůž v zádech VRS. Mladić měl o Karremansovi dobré, až přátelské mínění.
Podplukovník Karremans se po vstupu VRS do Srebrenici (11. července 1995) vyjádřilo srbské akci: -"Bitva kolem Srebrenici byla ze strany Srbů korektní vojenská akce. Na náš prapor nezahajovali přímou palbu. Mladić nás inteligentně vymanévroval. " Nejmenovaný holandský generál vyhlásil během TV pořadu v době pádu Srebrenici, že "nakolik zná Mladiće, nevěří, že se tam odehrávalo úmyslné terorizování civilního obyvatelstva" (hlášeno z Utrechtu, PRÁVO, 15. července 1995).
Mladić se kladně vyjadřovalo holandských důstojnících, poddůstojnících i vojácích - o jejich prohlášeních kolem neuvěřitelných dezinformací a dokonce lží médií i různých západních politiků ve spojitosti s kauzou Srebrenica. Věděl, že šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl velké nepříjemnosti s holandským ministrem obrany Joris Voorhoevem, protože generál tvrdil, že po pádu Srebrenici nedošlo k žádné genocidě zajatých Muslimů. A ministr, který zastupoval verzi vlády a organizace NATO, požadoval, aby armáda potvrdila, že došlo ke genocidě. Voorhoeveho podpořili ministři pro rozvoj Jan Pronk i ministr zahraničí Hans van Mierlo. Dokonce chtěli, aby se změnila zpráva 460 vojáků Dutchbatu (tzv. "Debriefing Report"), která by "odpovídala" jejich představám a očekáváním. Zatímco Joris Voorhoeve tvrdil, že bylo "více tisíc" obětí vinou Srbů, očití svědci z Dutchbatu mluvili o několika stech mrtvých, až maximálně o tisíci. Ve zprávě parlamentu (podzim 1996) ministr mluvilo 2-3 000 zabitých Muslimech. Poměrně rychle po zveřejnění sporu mezi generálem Couzy a ministrem Voorhoevem odešel generál 1. srpna 1996 do důchodu. Zdá se, že se ještě předtím podařilo generálovi jmenovat Toma Karremanse plukovníkem.
Mladić si vzpomněl ještě na jeden případ, autor pro to našel i potvrzení, dokonce i jméno "hrdiny" tohoto příběhu. Byl to holandský kapitán M. Schouten, který po pádu Srebrenici přišel (I3. července) do 10 km vzdáleného Bratunce, o němž obžaloba ICTY proti Karadžićovi i Mladićovi (I4. listopadu 1995) tvrdila, že tam byli zmasakrováni muslimští muži, přivedeni (I2. července) z Potočarů ve Srebrenici. Jakou hodnotu může mít tato obžaloba ICTY, když očitý svědek na místě neobjevil nic, co by odpovídalo "masakru", jak jej popisuje hlavní prokurátor ICTY v té době Richard Goldstone. Kapitán M. Schouten byl jediným představitelem OSN na místě udávaného masakru v Brantunci. O tom napsal:
-"Každý jako papoušek opakuje to, co řekl někdo jiný, ale chybí jasné důkazy. Jak to vidím, chce holandský lid za každou cenu dokázat, že se tady odehrál masakr. Kdyby se tady konaly popravy, museli by to Srbové ďábelsky šikovně ukrýt. Po pádu Srebrenici jsem 13. července 1995 dorazil do Bratunce a zůstal jsem tam osm dnů. Mohl jsem jít, kamkoli jsem chtěl. Měl jsem všestrannou podporu, nikde mě nezadržovali... "
Generál Mladić mluvil s hořkostí o podlých výmyslech Západu o událostech kolem Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, velitel UNPROFORu, byl mezi těmi generály, kteří generálovi Mladičovi nebyli blízcí, i když opakovaně prokázal poctivou rozhodnost a etiku důstojníka. Byl osobně přítomen pohřbu povražděných srbských civilistů z masové hrobky v Kravici (23. března 1993). Koncem zimy 1992-93 generál Sefer Halilović, velitel muslimské armády, po n-té porušil příměří a začal ve více směrech velkou ofenzívu. Po počátečních úspěších byla ofenzíva zastavena a VRS zcela obklíčilo Srebrenicu. Předtím dobyla nevelké osady Cerska a Konjevića Polje plné uprchlíků. A už 3. března 1993 se na první stránce váženého londýnského časopisu The Financial Times objevil palcový nápis "Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu". Z teplého pokoje hotelu (možná v Bělehradě) informovala Laura Silber o stovkách mrtvých na ulicích městečka. Tak to alespoň hlásili muslimští radioamatéři a Laura Silber to hned pokládala za pravdu. Nebo se chtěla zviditelnit drastickým článkem. Podobně postupovala většina západních novinářů, kteří pokládali za pravdu vše, co jim hlásili chorvatští nebo muslimští radioamatéři. Bylo to v době, kdy bosensko-muslimský politik Muhamad Šaćirbej dal do oběhu "kachnu", že v některých obklíčených muslimských enklávách (například v Žepě) propukl kanibalizmus, což jako směšnou lež hned dementoval úřad komisařství pro uprchlíky (UNHCR).
Generál Morillon bez váhání okamžitě navštívil dobytá městečka a nenašel tam nic, co by odpovídalo bombastickému nápisu článku senzacechtivé novinářky Silberové o stovkách mrtvol. Novinářská "kachna" byla odhalena, lžím bylo zabráněno hned na začátku. Tím si generál Morillon vytvořil nepřátele u úřadů v Sarajevu i u západních novinářů, kterým takto vyrazil z rukou sérii děsivých článků plných krve. Při soudu s prezidentem Miloševićem v Haagu (ICTY) generál Morillon potvrdil možnost, kterou ostatně uvedl i generál Mladić, že kolem Srebrenici se někteří srbští vojáci pravděpodobně pomstili Orićovým vojákům, které poznali a kteří jim předtím povraždili jejich rodiny a zničili jejich vesnice. To rozzuřilo úřady v Sarajevu, pro které a pro nesvědomitou část západních médií byli zabíjeni jen jejich (muslimští) vojáci a ne také Srbové.
Elitní britský generál Michael Rose, aristokratického chování, z vojenské rodiny, který prý dříve působil ve velitelské funkci britských jednotek SAS, nesplnil Mladićovo očekávání, i když bylo značné. Mladić o něm údajně řekl:
,,Mohl vstoupit do dějin jako řádný důstojník, ale zostudil se..." Jako nositel míru z UNPROFORu přišel do země, která si ještě pamatovala tragédii srbského národa z ustašovského Chorvatska NDH. Michael Rose se nevžil do své role, byl pouze elitním generálem na zodpovědném postu, bez zkušenosti v občansko-etnicko-náboženské válce ,,jugoslávského typu", která právě probíhala, bez znalostí o jejích podněcovatelích a zákeřnostech, o nedávných krvavých dějinách. Tady i Mladić znovu vzpomněl na bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera, který upřímně a se sympatiemi pro Srby prohlásil, že Američané jsou nedostatečně obeznámeni s problémy Srbů v BaH (prosinec 1994). Pod velením generála Roseho byly bombardovány srbské pozice kolem lživě demilitarizovaného Goražde. V pozitivním smyslu generál Rose například odhalil výmysly kolem Goražde, když jeho muslimská posádka (ukázalo to podvod s jeho demilitarizací) koncem března 1994 zahájila velkou ofenzívu ve směru na Čajniče, aby otevřela cestu do Sandžaku ("Zelená transverzála"), do oblasti Kosova a Metohije. Útočníci vnikli do hloubky asi 10 km, obsadili šest srbských vesnic a zabili řadu jejich obyvatel. Než přišly posily, VRS zahájila dělostřeleckou palbu na postavení útočníků, kteří byli po několika dnech bojů za značných ztrát zatlačeni zpět. Po krachu této ofenzívy posádky "demilitarizovaného" Goražde se náhle probudila média, OSN, vláda v Sarajevu, USA i Evropská unie (EU) a začaly zaplavovat svět zprávami o hrůzách v Goražde. Muslimští radioamatéři a jimi (dez)informovaná média hlásili 2000 mrtvých, moře zraněných, zničenou nemocnici. Několik letadel NATO zaútočilo na srbská postavení. Nicméně Rada bezpečnosti byla proti plošným útokům na srbské cíle, které požadovali Američané "žíznící po krvi", aby ukázali, jak podporují Muslimy, aby se neřeklo, že ochraňují jen Izrael. Srbové sestřelili jedno britské letadlo Sea Harrier. Bylo domluveno příměří, Srbové (VRS) byli donuceni stáhnout své jednotky, i když už Goražde bylo před pádem. Christiane Amanpour, často dezinformátorka až někdy lhářka, snad nejlépe placená reportérka CNN, dokonce obvinila generála Roseho, že dovolil Srbům napadnout Goražde.
Generál Rose navštívil Goražde. -"Situace je mnohem lepší, než mě přesvědčovali." Počet mrtvých během bojů (zde nejsou započítáni mrtví v srbských vesnicích) nebyl 2 000, ale 200, z toho 70 % bosensko-muslimských vojáků. Těžce zraněných bylo také kolem 200. Nemocnice vůbec nebyla zničena, na její střechu dopadl pouze jeden granát, práce nemocnice nebyla přerušena. Holandský generál G. J. M. Bastiaans (velitel OSN pozorovatelů) řekl: -"Byli to Muslimové, kteří vyprovokovali srbský útok, oni dotlačili srbskou armádu ke krveprolití v Goražde stálými provokacemi..." Něco podobného adresoval generál Rose i sarajevské vládě, aby přestala provokovat Srby, a tak vyvolala odezvu NATO. Londýnský The Times (10. listopadu 1998) později dokonce napsal, že CIA odposlouchávala rozhovory generála Roseho a že ho Američané obviňovali, že nadržuje Srbům. Srbům se nikdo neomluvil za mrtvé ze srbských vesnic, které několik dnů okupovaly jednotky Muslimů z nemalé posádky "demilitarizovaného" a chráněného Goražde.
Za Clintonovy vlády "zkonstruovali" z části amerických medií mocnou zbraň, které nebyla hanba dezinformovat a dokonce i lhát, přinášet podlé pomluvy. Tato média dosáhla "astronomických výšin" v dezinformování.
Generál Rose vyjádřil své mínění o médiích v projevu v Královském ústavu armády před členy parlamentu, aktivními i penzionovanými důstojníky:
-"Mnohé zprávy médií byly přinejmenším zlomyslné a většinou i chybné... Média působila jako propagandistická ruka muslimské vlády v Sarajevu, představitelé médií často vypadali jako oddělení propagandy vlády v Sarajevu, přijímali informace bez prověřování,jak jim je sdělili, čímž projevili nedostatek objektivity i profesionalizmu..." (podle Bili Carra, jednoho z vedoucích Defence&Foreign Affairs Strategie Poliey, 31. března 1995).
Goražde mělo před rokem 1992 kolem 40 000 obyvatel, čtvrtina byli Srbové. Koncem léta, začátkem podzimu 1992, když bosenští Muslimové za vydatné pomoci mudžahedínů (hlavně tzv. Afghánců) obsadili Goražde, došlo k masovému vyhánění Srbů a nemálo jich bylo zabito, zahynulo. Už v té době během bojů byla část města poškozena. V podzemí od začátku 1993 znovu začala vyrábět velká továrna na výbušniny a munici "Pobjeda". Její obnovu zajistily rezervní součásti, suroviny a nástroje i odborníci, propašovaní v různých konvojích "humanitární pomoci" prostřednictvím OSN pod tlakem USA a EU. "Demilitarizované" Goražde mělo (Y. Bodansky, Defence&Foreign Affairs Strategie Policy, 31. května 1994) dobře vyzbrojenou posádku ze tří brigád (8-12000 mužů, možná i více). V těchto jednotkách byli i ti bosensko-muslimští mladíci, jichž bylo několik tisíc už v roce 1991 vysláno do Chorvatska k výcviku ve zvláštních centrech MUP (ministerstva vnitra). O tom všem Mladić věděl.
Zajímavé byly zkušenosti Mladiće, které měl s americkým generálem Wesley Clarkem. Jejich setkání v Banja Luce 27. srpna 1994 bylo do jisté míry přátelské, za veselého špičkování. Clark v té době působil ve velitelství NATO pro Evropu. Při uvítání Mladić prostřednictvím Clarka pozdravil generála Shalikashviliho, velitele americké armády v Evropě, pochválil za jejich pocity odpovědnosti důstojníky UNPROFORu, obzvláště generály De la Presla a Michaela Roseho. Postěžoval si, že se UNPROFOR na některých místech nechoval nestranně, například kolem Goražde, Bihaće, když dovoloval (někdy zcela organizovaně) zásobování zbraněmi muslimského vojska. Mladić nezapomněl uvést, že Srbové nikdy neválčili proti Američanům, Britům, Francouzům a Rusům. Připomněl, že jednotky vojska v otčině generála D. Mihailoviće za velkých ztrát a v těžké době pro ně koncem roku 1944 v grandiózní akci "Operation Halyard" zachránily přes 500 amerických pilotů, sestřelených během války (1941-45) a zajistily jejich návrat domů. Mluvil o masakrech srbských obyvatel prováděnými chorvatskými ustašovci i bosensko-hercegovskými Muslimy, o koncentračním táboře Jasenovac v Chorvatsku.
-,,My nevedeme dobyvatelskou válku, naši vojáci nikdy nebyli mimo naše teritorium," řekl Mladić. Clark vyjádřil svůj obdiv pro Mladićovu statečnost a patriotizmus. Tady vyslovil Clark Mladićovi největší kompliment:
-"VY JSTE JEDINÝ VELITEL, jehož znám, KTERÝ SVÝM LIDEM NEŘÍKÁ KUPŘEDU, ALE ZA MNOU!"
Nicméně současně řekl, že Muslimové mají mnohem méně těžkých zbraní, a tázal se, co se stane, když jich budou mít dostatek. Mluvilo se o různých zárukách, Clark za smíchu popřel, že americký tisk píše o Mladićovi, že stahuje zaživa kůži z lidí". Pak se ve vzpomínkách na toto setkání Mladić mile usmál. Vzpomněl si totiž, jak přivedl tlumočníka do rozpaků, když Clarkovi vykládal, do jakých trablů by se americká armáda dostala, kdyby musela bojovat s VRS po různých "vukojebinách" hory Igmanu. Když tlumočník podle Mladiće popsal, co podstatné jméno "vukojebina" (divoké, opuštěné místo, kde se páří vlci) vlastně znamená, došlo k bujarému smíchu.
Na konci se Clark vyfotografoval s Mladićovou vojenskou čapkou na hlavě a Mladić s americkou, která mu byla trochu těsná. -,Jsem nadšen, že jste mi dovolil dát si vaši čapku na hlavu!" řekl při loučení generál Clark, kterého po ramenou poplácával Mladić, jako znamení důvěry. Prý mu už neříkal generále Clarku, ale podle jména Wesley. Pochopil to tak generál Clark? Kvůli události s vojenskou čapkou to potom musel Clark vysvětlovat na US State Departmentu. Aby z toho neměl trable, vysekal ho z toho jeho přítel Bill Clinton. (Poznámka autora: Jak se generál Wesley Clark změnil z celkem sympatického generála v Banja Luce? Po čtyřech letech, v době agrese proti SRJ, kdy působil jako šéf NATO vojsk v 1999, z něho byl téměř patologický, protisrbský člověk.)
Rozhovoru Clark- Mladić byli přítomení generál Michael Rose. Aristokratickému Siru Michaelovi se možná zdálo, že se Mladić k němu chová jako k důstojníkovi nižšího rangu, když mu řekl: -"Generále Rose, pojďte sem, aby nás vyfotografovali!" Zdá se, že nepochopil, že poklepání na ramena není známkou nedostatku úcty, ale známkou přátelského poměru, srdečnosti. (Některá líčení přebíráme z knihy M. Yelesiyevich: Criminel ou Héros. Édition Le Versus, Paris, 2006.)
Mladić autorovi ještě řekl, jak mu Wesley Clark vykládal, v kolika různých zemích už sloužil (válčil) jako americký důstojník. Bylo jich mnoho. -,,Řekl jsem mu, že jsem sloužil a bojuji jen v jedné, a to ve své zemi, kterou bráním!"
Tato kniha byla napsána v roce 2009. Autor neměl bohužel již mnoho roků možnost diskutovat o různých událostech s generálem Mladićem. Jak by asi generál reagoval na údajný rozhovor (prý 15. srpna 2001) dvou válečných zločinců (podle velitelské odpovědnosti, používané v ICTY) Javiera Solany a generála Wesley Clarka, při němž padla věta, že Srbsko mělo být srovnáno se zemí. Text údajného rozhovoru zveřejnil bělehradský KURIR 6. července 2008. Podle toho, co všechno Srbům a Srbsku provedl Západ, tedy USA, NATO, EU, nemusí být tento rozhovor jen výmyslem nějakého redaktora,
Vážné problémy měl generál Mladić a RS se šéfem UNPROFORu v květnu a v létě 1995, s generálem Bernardem .Tanvierem. To byl ten generál, který s americkým admirálem Laytonem Smithem podepsal (ve jménu NATO) tajný dokument (memorandum) na záhřebském letišti Pleso 10. srpna 1995. Jednalo se o plánu některých západních rozvědek, které chystaly útoky mocného letectva NATO proti Republice Srbské (RS), když se ukáže "vhodná příležitost". Je zajímavé zde podotknout, že podle čI. 7 Memoranda UNPROFOR souhlasí, aby pro NATO dodával všechny informace o srbských postaveních, aby případné útoky NATO byly co nejúčinnější. Jak je to perfidní, podlé! Kam odešla důstojnická a lidská etika těchto dvou vysokých důstojníků?
A o této" vhodné příležitosti" už věděla od února 1995 i ruská zpravodajská služba (akce údajně pod krycím jménem Cyclone 2) a "vhodnou příležitostí" byl výbuch Markale II v Sarajevu s mnoha mrtvými, který zorganizovala vláda v Sarajevu (údajný vykonavatel, pod jehož odpovědností vše proběhlo, byl bosensko-muslimský generál Rasim Delić). O bombardování RS se v té době velmi snažil také španělský "socialista" Javier Solana (v té době ještě ne generální tajemník: NATO) i Belgičan W. Claes (generální tajemník NATO), který o něco později musel opustit své místo pro nějaký finanční skandál. Energická korespondence generála Mladiće s generálem Janvierem ve spojitosti se špinavou nepoctivou politikou UNPROFORu a NATO s RS i s Republikou Srbská Krajina v květnu a srpnu 1995 byla zveřejněna v nejnovější knize Ljiljany Bulatovié-Medié: Raport veliteli (Poeta, Bělehrad, 2009).
Ve svém dopise (1. května 1995) Mladić hořce kritizuje francouzského generála Janviera v souvislosti s masakrem srbského obyvatelstva Západní Slavonie (část Republiky Srbská Krajina, RSK) během chorvatské operace "Bljesak (=Záblesk), která vyhnala z této údajně chráněné UNPA zóny 10-15 000, možná i více, Srbů, kteří tu žili po řadu staletí, a předtím je oloupila a zničila jejich majetek, stovky jich povraždila. Jednotky UNPROFORu nezasáhly, aby chránily srbské civilisty, což byla jejich povinnost.
-"Úděsná je pasivita mezinárodního společenství, které mlčky pozoruje masakr nevinného civilního obyvatelstva. Byla prokázána neúčinnost sil OSN při ochraně srbského obyvatelstva a jeho majetku v zóně UNPA, což Vás činí odpovědným za zločiny, které napáchaly chorvatské jednotky... "
Marně požadoval generál Mladić od generála Janviera, aby ochránil srbské obyvatelstvo.
-"Očekávám, že na území celé UNPA zóny Západní Slavonie zajistíte mír a plnou ochranu srbského obyvatelstva, recipročně ochraně, kterou jste zajistil v chráněných zónách pro muslimské obyvatelstvo v prostoru bývalé BaH... "
Zatímco generál Mladić psal tato slova, generál Janvier už dobře věděl, jaké hrůzné události a jaké vraždění čeká srbské obyvatelstvo, které bude vyhnáno ze své dávné vlasti Krajiny začátkem srpna 1995, během chorvatsko-muslimské operace "Oluja" (=Bouře).
O ní vysoký představitel OSN Cedrić Thornberry napsal (Foreign Policy, podzim, 1996):
-,,Ale nejvíce překvapujícím rázem jihoslovanské tragédie byl relativní nedostatek významu, který svět přikládal událostem v oblasti Krajiny, když ji chorvatské vojsko znova dobylo v minulém roce... Dnes, jako následek etnické čistky, která se tam uskutečnila, se Chorvatsko stalo "etnicky nejčistším státem" bývalé Jugoslávie. Vrcholem toho byl útěk minimálně 170 000 Srbů..."
Po výbuchu Markale II (28. srpna 1995) podepsal britský generál (UNPROFOR) Rupert Smith bez podrobného rozboru výsledek údajného vyšetření, že jsou Srbové odpovědni za výbuch i oběti, i když další odborníci (britský, francouzský, ruský) to vyloučili. Píše o tom například článek H. McMannerse: "Srbové nejsou vinní za masakr - Odborníci upozornili Spojené státy, že minomet byl bosenský" (The Sunday Times, 1. řfjna 1995) a článek podobného znění od Davida Bindera (The Nation, 2. října 1995).
Sám autor se přesvědčil, že zpravodajská služba RS věděla, že se v Sarajevu "něco chystá". Náhodou mluvil telefonem 26. srpna 1995 (dva dny před výbuchem Markale II) s významným představitelem RS v Bělehradě, který mu, plný starostí řekl, že se "v Sarajevu chystá něco strašného proti Srbům".
Dále generál Mladić sdělil, jak psal marně generálu Janvierovi, který porušil kdejakou smlouvu, takže letectvo NATO stále bombardovalo Republiku Srbskou za použití zakázaných kazetových bomb i ochuzeného uranu, o jehož zákeřném nebezpečí toho nebylo stále dostatečně známo kromě zpráv z Iráku po válce v Zálivu v roce 1991. Ale i v RS se několik let po válce NATO zvýšil výskyt leukémie a různých kojeneckých malformací. Ale proč NATO takovým zločineckým způsobem (jak to jinak nazvat?) používalo ochuzený uran v RS - kvůli terorizování? Pro závažné poškození tamního lidu? Vždyť tím budou trpět i "přátelé NATO", tj. bosenští Chorvati i Muslimové, kteří tam také žijí. Během své první návštěvy RS viděl autor mnoho dokladů zbytečného ničení letectvem NATO agresorů. Tak proč například agresor zničil tři mosty u Srbinje (Foči), jejichž zbytky autor osobně viděl a vyfotografoval během své návštěvy fakultní nemocnice v Srbinji...
Republika Srbská, bombardovaná stovkami letadel organizace NATO, byla bez přítele, ochránce. Němci, kteří tam před 50 lety zabíjeli, to znovu hanebně páchali za použití svých Tornád. Piloti letadel NATO tak mohli jako popravčí zabíjet podle chuti a Němci tady měli ve svém kriminálním postupu opět podporu svých dávných spojenců z let 1941-45, části bosensko-hercegovských Muslimů a chorvatské armády (před 50 lety to byli ustašovci). Jinak slabý prezident Ruské federace Boris Jelcin 6. září 1995 prohlásil, že NATO POD MASKOU MÍROVÉ MISE VZALO VLASTNĚ NA SEBE ROLI SOUDCE I KATA, ZCELA MIMO MANDÁT DANÝ RADOU BEZPEČNOSTI. Byla to, bohužel, pouze slova, správně vyřčená, ale bez jakéhokoli dopadu, protože tehdejší Jelcinovo Rusko bylo slabé. Kdyby na jeho místě byl tehdy Vladimír Putin, jistě by organizace NATO nepostupovala tak gangstersky.
Knihu „Hovory s generálem Mladićem“, včetně publikace „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohie,II, si můžete objednat na tel. č. 602 711 206, nebo emailem na adrese: awiw@wo.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
82