II. část
DRUHÝ DŮVOD, ABY BYLA NAPSÁNA KNIHA
O GENERÁLU MLADlĆOVI
Druhý důvod k napsání knihy je nesobecká, absolutní oddanost Ratka svému srbskému národu, pro který vše obětoval, kterému věřil, který chránil, jehož dějinné poslání znal a bránil. Události občansko-etnicko-náboženské války mu nepřinesly žádné bohatství, které si ostatně ani nepřál, po němž ani netoužil. Pro svůj národ riskoval i život, když byl jako plukovník převelen svými představenými, aby se po necestách již rozbouřené Jugoslávie dostal z prištinského sboru do Kninu, centra Srbské Krajiny v Chorvatsku. Jeho rodina (žena Bosiljka, dcera Anna, syn Darko) zůstala v Skoplji, v Makedonii, kde již více let bydleli v důstojnickém bytě nedaleko letiště. V Kninu měl Mladić úkol, aby pomohl obnovit bojeschopnost 9. armádního sboru JNA zdecimovaného dezercemi většiny albánských, chorvatských, muslimských a slovinských důstojníků, poddůstojníků a vojáků. V té době už chorvatské paravojenské jednotky ZNG a jednotky Ministerstva vnitra (MUP) Chorvatska terorizovaly, vyháněly z domovů a někdy i zabíjely srbské obyvatelstvo na západě v Krajině, na východě kolem Vukovaru. Jako by se chystala situace z dubna 1941, kdy ustašovský fašistický režim v Chorvatsku hned po zničení Jugoslávie hitlerovským Německem a jeho spojenci začal se systematickou likvidací Srbů, Romů a Židů.
V 9. sboru zůstali hlavně Čemohorci, Makedonci, Srbové a sem tam nějaký bosensko-hercegovský Muslim a Chorvat. Železnou vůlí, osobní statečností, svým příkladem a organizačním talentem Mladić v krátké době obnovil disciplínu, mobilizoval místní policejní jednotky, využil zbývající jugoslávské důstojníky, poddůstojníky a vojáky, kteří nedezertovali. Mohl se spolehnout na svého budoucího přítele, pozdějšího generála VRS Zdravka Tolimira, jehož žena byla šifrantkou ve štábu. Jeho zástupcem pro dělostřelectvo byl v té době bosenský Muslim, major Atif Dudaković, který později přeběhl k bosenskomuslimskému vojsku a vpadl se svým 5. sborem z "demilitarizovaného" Bihače na podzim 1994 do západních krajů Republiky Srbské (RS). V té době mu totiž americké (NATO) letectvo hlásilo, že je tam jen málo srbského vojska. Atif Dudaković z obsazeného území vyhnal kolem 20 000 srbského obyvatelstva, vyloupil a zničil jejich vesnice, dokud ho VRS nevyhnala zpět. Generál Mladić byl tímto Atifovým postupem rozhořčen pro zbytečné utrpení nevinného obyvatelstva.
V té době se velmi zasloužil o americkou pomoc muslimsko-chorvatskému vojsku generál Mike Hayden, šéf americké vojenské zpravodajské služby v Evropě, od roku 2006 pak šéf zpravodajské služby USA. Během 1994 generál Hayden studoval způsob, jak poskytnout pomoc muslimsko-chorvatské armádě v BaH, ve které pod velkým tlakem vlády USA "nepřátelé na život a na smrt" Muslimové a Chorvati začali spolupracovat jako spojenci, za skřípaní zubů, protože se nájemně nenáviděli. K nenávisti velmi přispěli i "svatí válečníci", mudžahedínové, kteří přinesli do války v BaH element nebývale zvýšené surovosti.
Po příchodu Mladiće v červnu 1991 do Krajiny, do Kninu, jím obnovený a reorganizovaný 9. armádní sbor JNA v bojích odrazil a zastavil postup chorvatských paravojenských jednotek, které vnikaly do teritoria 9. sboru v Krajině, kde žila srbská většina. Mohla proto několik roků existovat nedávno vzniklá Republika srbská Krajina (RSK). Kdo zná srbskou epickou lidovou poezii dávných století bojů proti Turkům, nechtěně si musí vzpomenout na hrdinu srbské epické poezie z Krajiny Jankovi Stojana, jak bránil svůj národ, i když si pro sebe vybral a unesl krásnou Turkyni Hajkunu (Hajkunu djevojku). Mladić se všemožně snažil, aby se zlepšily mezietnické vztahy. Ale pokud někdo střílel na "jeho vojáky", jeho odpověď byla tvrdá. Jsou zachována jeho slova z té doby:
"Ne'přítelem je každý, kdo střílí na moje vojáky, kdo jim zastavuje zásobování vodou, proudem, kdo je blokuje, provokuje..."
Myslel při tom, kromě jiného, na blokády kasáren JNA, nejednou "krvavé", které prováděly zpočátku slovinské a pak ve velkém chorvatské jednotky, později i v BaH bosensko-muslimská armáda. Tady generál Mladić připomněl autorovi případ statečného majora Tepiće z bjelovarského garnizonu, který se statečné bránil proti útoku mnohonásobné přesily chorvatských jednotek ZNG. Když viděl bezvýchodnost své situace, major Tepić vyhodil do povětří velký muniční sklad a přitom s ním zahynulo i mnoho ZNG útočníků.
Byla to doba, kdy nikdo nebyl zcela bez viny. Přitom je ale zcela nezbytné si zapamatovat skutečnost, že to nikdy nebyli Srbové, kdo zahájil rozkouskování Jugoslávie. Oni nezačali se spojeným násilím, i když ani oni neměli ruce bez krve, ale ty jejich "okrvavené ruce" přišly až POTOM, po zahájení násilí nad nevinným obyvatelstvem druhou stranou. JNA na začátku stála mezi rozhádanými "bratry", pokoušela se je dostat od sebe. Srbové bojovali v řadách JNA, aby zachovali celistvost, integritu Jugoslávie. Vždyť pro její vznik v roce 1918, jako Království Srbů, Chorvatů a slovinců (SHS) a od 1929 jako Jugoslávie, bylo během světové války (1914-18) prolito tolik srbské krve. Zahynula/zemřela skoro celá třetina obyvatel Srbska. I když vznikla druhá "Titova Jugoslávie", za války (1941-45) nejvíce bojovali a měli největší ztráty zase Srbové, nejednou v bratrovražedných bojích. Zatímco Slovinci a Chorvati, kteří rozkouskování Jugoslávie zahájili, obývali svá teritoria jaksi "vcelku", Srbové nebyli tak koncentrováni na jednom místě. Existenci Jugoslávie pokládali za svou bezpečnost, chtěli ji bránit, Chtěli zabránit masakrům Srbů, které se odehrávaly v ustašovském nezávislém Chorvatsku, NDH (1941-45). Vždyť mimo Republiku Srbsko ("užší Srbsko" + Vojvodina + Kosovo a Metohije) žilo v 1981 24 % Srbů, mimo samotné "užší Srbsko" přes 40 %!
Autor vícekrát mluvil s generálem Mladićem o "smyslu srbských dějin". Tady si autor vzpomíná na jeden svůj nekaždodenní zážitek, který se téměř ztotožňuje s tím, co Mladić říkal. Je zajímavé, jak se nekaždodenní myšlenky, ideje, mohou hlásit v určité době "na různých místech" u většího počtu lidí. Koncem sedmdesátých let navštívil autor se svojí Dobrou a synem Brankem starobylý srbský klášter Studenicu z konce 12. století, který vystavěl zakladatel dynastie Nemanjićů velký župan Stevan Nemanja (1166-1196) v oblasti Raške, která nese i turecký název Sandžak. Přitom byl "sandžak" za Turecka oficiální název každé větší turecké administrativní jednotky.
V Studenici se autorovi a jeho rodině věnoval starší, snad šedesátiletý kaludžer (mnich). Pokud si autor pamatuje, jmenoval se Danilo. Před odchodem do kláštera byl profesorem dějepisu a latiny. Když mu jeho povinnosti v klášteře dovolily, zase žil pro své dějiny, studoval staré rukopisy, knihy. Do kláštera odešel pro nějaké dávné smutky. .. Otec Danilo pěkně vykládal o smyslu srbských dějin. Jeho slova se autor snažil uchovat v paměti, i když jejich význam, smysl, znal i od svého otce, Čecha, velkého ctitele a přítele Srbů. A Danilova slova jako by slyšel i během setkání z úst generála Mladiće.
-,,Filozofie srbských dějin má své charakteristické rysy. Ve většině historického dění bylo národu více méně jasno, co je dobré, čestné a co je zlé. Většinou jsme nebyli pragmatici. Pochopitelně, i mezi námi byli, jsou a budou prospěcháři, vykořisťovatelé, mezi nimi i zrádci, prodejné duše a zbabělci. Ale národ jako celek byl čestný, poctivý a statečný, rytířský, chcete-li. Kdyby takovým nebyl, nebojoval by 500 let proti Turkům, za strašlivého strádání, když bylo mnohem jednodušší přijmout islám, poturčit se a stát se tak "sultánovým synem". Mystika ztracené bitvy na Kosovu poli (1389) ukazuje, jak se srbský národ přiklonil k "carství nebeskému" a nepřijal islám. Den porážky 28. (15. podle starého kalendáře) června, Vidovdan. měl pro porobené, ne ale demoralizované Srby obrovský symbolický význam. Pomohly mu v tom i národní, lidové epické básně v deseterci (obdivovali je i Němci Goethe a bratři Grimmové), které zvěčnily jeho slavnou minulost, jež se udržovala ústním podáním. Když Karadjordje začal své povstání proti Turkům (1804), počet lidí v Srbsku, vlastně v bělehradském pašalíku, kteří uměli číst a psát, kromě nás zubožených mnichů a utrápených kněží, by se dal, přehnaně řečeno, spočítat na prstech jedné ruky. A přece jsme povstali proti Turkům, i když to vypadalo jako zoufalý pokus předem určený k nezdaru. Igumeni (opati) některých našich polozbořených klášterů drželi v jedné ruce kříž, v druhé handžár (krátký meč).
V roce 1914 po sarajevském atentátu jsme mohli kapitulovat před domýšlivým Rakousko-Uherskem, ale neudělali jsme to. Za strašlivé zimy 1915-16 ustupovaly spolu s armádou statisíce civilistů přes nebetyčné albánské hory, protože se nechtěly vzdát. Rakušáci, Němci a Bulhaři marně čekali na naše parlamentáře, se kterými by domluvili naši kapitulaci. Proč vznikla zoufalá vzpoura v Toplici proti okupantům (1917), během které (hlavně Bulhaři) povraždili kolem 30 000 civilů, Srbů?
Ani vznik Jugoslávie nebyl pro Srby jednoduchý. Delegace Z Bosny a Hercegoviny, Dalmácie, Chorvatska i Slovinska v Bělehradě koncem listopadu 1918 požadovaly od vítězného Srbska, aby byly tyto země přijaty do Srbského království a aby jim srbská armáda pomohla proti Italům, kteří začali okupovat Slovinsko, Dalmácii i části Chorvatska. Srbská armáda navzdory únavě a strádání první světové války osvobozovala Chorvatsko, Slovinsko, Dalmácii, Bosnu a Hercegovinu. Zastavila a potlačila Italy - nedovolila jim, aby je okupovali. Bojovala proti Maď'arům ve Vojvodině. Nikdo z našich neumíral rád, když už přežil hrůzy ústupu přes Albánii, vítězné bitvy na Kajmakčalanu, na Dobrom Polju... Mohli jsme se přece spokojit jen se Srbskem a oblastmi, ve kterých žila srbská většina, naši bratři Černohorci a Makedonci. Po našich vítězstvích na Ceru (srpen 1914) a Kolubaře-Suvoboru (listopad-prosinec 1914), která byla současně i prvními velikými spojeneckými vítězstvími vesvětové'é válce, nám spojenci slíbili v Londýně na jaře 1915 všechny kraje, ve žila srbská absolutní i relativní většina. Slíbili nám skutečné " Velké Srbsko", obsahující části Dalmácie, srbskou Krajinu v Chorvatsku, celou Bosnu a Hercegovinu. Statistiky Rakousko-Uherska, které Srbům nic dobrého nepřálo, ukazovaly v roce 1910, že 45 % obyvatel Bosny a Hercegoviny jsou pravoslavní Srbové...
Vítězní spojenci v roce 1919 energicky požadovali vytvoření" Velkého Srbska" a ne Jugoslávie. Ale zvítězila jakási romantická vize části srbského vedení o snu "sjednocení všech jižních Slovanů". Byla to asi chyba... Hrdost a rytířkost se Srbům ne vždy vyplatily. Srbští důstojníci vedeni generály Borou Mirkovićem a Dušanem Simovićem (velitel královského letectva) pod velkým tlakem Anglie a Spojených států (ještě nebyly ve válce), které Srbům připomínaly bratrství ve zbrani ve válce (1914-18), zorganizovali státní převrat a svrhli vládu (27. března 1941) Království Jugoslávie Srba Dragiši Cvetkoviće a podředsedy vlády Vlatka Mačeka (za Chorvaty). Tato vláda podepsala dva dny před tím (25. března) smlouvu, že přistupuje k "paktu tří" (Berlín-Řím-Tokio), kterou už před tím podepsaly Bulharsko, Mad'arsko a Rumunsko. Srbové ve svých dějinách šli jen po určitou mez, dál ne, i za cenu záhuby... Rozzuřený Hitler bleskově napadl 6. dubna Jugoslávii. Pro tuto "trestnou akci" musel stáhnout řadu divizí připravených v květnu na plán BARBAROSSA, na útok proti SSSR. Tím odložil plánovaný útok o 5-6 týdnů. Moskva byla zachráněna, Jugoslávie zničena. Německé letectvo barbarsky ničilo srbská města, na chorvatská neútočilo. Zrodil se fašistický Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), ve kterém byly zmasakrovány statisíce Srbů a desetitisíce Romů a Židů... Měl 27. březen 1941 takový význam, takovou cenu pro hrdý srbský národ?"
Pro lepší pochopení zkázy Jugoslávie v roce 1941 je možná dobré si přečísti malou knihu velkého přítele Srbů z I. světové války, švýcarského profesora kriminalistiky z Lausanne, R. A. Reisse "Slyšte Srbové" (1928, 2005). V předmluvě knížečky Čedomir Antić říká: -,,Národ, který obdivoval, a společnost, kterou pokládal za poctivou a nezkaženou, se změnila za pouhých několik let..."
Sám autor si pamatuje na to nepopsatelné nadšení v Bělehradě 27. března 1941, jak sám jako gymnazista manifestoval a provolával slávu mladému králi Petrovi II., kterého převrat přivedl předčasně na trůn. Tedˇ sám chápe, jak pomáhal anglické válečné propagandě, která tvrdila, že jsou v Řecku stovky britských letadel, desetitisíce vojáků a stovky, ne-li dokonce tisíce tanků, aby mohly pomoct Jugoslávii, vstoupí-li do války proti Hitlerovi. Sám tomu věřil, nebo lépe řečeno chtěl věřit. Dostával informace a fotografie (např. britských letadel) z anglického velvyslanectví, které bylo blízko domu v Birčaninově ulici, kde bydlel s rodiči. Byla to pouze "zbožná lež", pia fraus, v boji s vražednou ideologií nacizmu.
Bohužel, velmi brzy pochopil, že to byl z větší části výmysl, když německý wehrmacht jako blesk porazil (zničil) Jugoslávii a Řecko. Sám Mladić si nebyl úplně jistý, zda 27. březen měl tu cenu, kromě rytířského gesta, když většina Chorvatů nechtěla bránit svou zem a bandy ustašovců Němcům pomáhaly, napadaly vojenská skladiště i menší vojenské jednotky. A samotná vláda před tím tvrdila, že si Jugoslávie zachová neutralitu, pro válku se do poslední chvíle nechystala. Ani část komunistů v té chvíli nechtěla bojovat "pro imperialisty", do války se dali pod vedením chorvatského komunisty Josipa Broze-Tita až v červenci, po útoku Německa na SSSR 22. června 1941.
První vůdce odporu proti Němcům byl Srb, nejdříve plukovník, pak generál Dragoljub-Draža Mihailović (dříve byl i vojenským atašé Jugoslávie v Praze), který nikdy nekapituloval. Se skupinou 31 důstojníků, poddůstojníků a vojáků vztyčil 13. května 1941 prapor "svého" 41. pluku na Ravnoj Gory, v kopcích Srbska. Západ ho později zradil a převedl svou veškerou pomoc Titovi. Odpovědný za to byl, bohužel, sám Winston Churchill. Povšechně vzato, Anglie (Británie) nejednou vedla špinavou politiku vůči Srbsku, Srbům, už v době balkánských válek. I o tom jsme mluvili s generálem.
V roce 1941 Jugoslávie vůbec nebyla to Srbsko z roku 1912, před balkánskou válkou, kdy skoro 98 % jeho obyvatel byli Srbové, když celý národ s nadšením šel do války proti Turkům, na kterou se řadu století, pod krutým jhem Turků, chystal. To nebylo ani to Srbsko z roku 1914, které přepadlo Rakousko-Uhersko, když národ bránil svou zem se stejnou statečností a elánem a dvakrát porazil agresora ve velkých bitvách na Ceru a Kolubaře-Suvoboru, kdy rakousko-uherský Feldzeugmeister Oskar Potiorek (germanizovaný Slovinec) utrpěl dvě drtivé porážky, kvůli kterým byl zbaven velení.
-„Obě bitvy byly potom studovány ve vojenských akademiích Západu jako strategicky velmi úspěšně vedené operace," řekl hrdě Mladić. Velmi si vážil vítěze kolubarsko-suvoborské bitvy, vojvody (maršála) Živojina Mišića, původem selského chlapce z širšího okolí Bělehradu. Mladić nosil stejnou vojenskou čepici jako vojvoda Mišić.
Dějiny Srbska během více než 500 roků je možno vyjádřit jednou větou: byl to boj tureckým okupantům, boj za osvobození a za nové utvoření svého státu se slavnou minulostí. Po definitivní ztrátě samostatnosti, po turecké okupaci srbského státu v 1459, za vlády sultána Mehmeda II. Dobyvatele (Al Fatih), byla vyloupena a zrušena srbská "patrijaršije", patriarchát v Peči, na západu Kosova a Metohije. V Čechách v té době vládl král Jiří z Poděbrad. Ale v Srbsku té doby nastala TEMNOTA, která bude trvat několik století. Většina srbské šlechty zahynula během kosovské bitvy a v létech po ní, menší část se zachránila útěkem do Uher, Benátské republiky, svobodného Dubrovníka (i on odváděl daň tureckým sultánům), do Itálie. Téměř nikdo z nich nepřijal islám. Kulturně velmi vyspělý srbský stát, dědic byzantské kultury, byl zničen. Pro Srby pak zůstaly jako jediná, byť i zpustošená a zchudlá centra kultury kláštery a chrámy, vystavené opakovanému vylupování okupanty a jejich přisluhovači. Stačilo ale přijmout islám a konvertité téměř okamžitě dostávali výsady vládnoucích muslimů.
V samotném Srbsku přijalo islám poměrně málo lidí, mnohem více v Bosně a Hercegovině. Snad proto, že tam značná část obyvatel, Srbů i Chorvatů, patřila k dualistické kacířské sektě bogomilů, k tzv. "bosenské církvi", proti které Vatikán vedl jakési "křížové výpravy". Nazývali je taktéž patareni, na západě je v jihozápadní Francii a v severní Itálii uváděli jako albigenští, katarové. Část obyvatel Bosny v době všeobecné nejistoty během válek mezi šlechtou a mezi státy, když celé kraje zpustly, vylidnily se, přijaly islám, protože islám zavedl jakýs takýs "pořádek", i když velmi přísný a s jinými prioritami. A nositelé toho nového "řádu" byli dobře ozbrojeni, velmi disciplinovaní a uměli drakonicky trestat. V Bosně v době příchodu Turků údajně zůstalo snad jen 30-35% obyvatel.
Definitivní obsazení Bosny Turky se uvádí v roce 1463. Hercegovina padla v roce 1482.
Křesťanské obyvatelstvo oblastí okupovaných Turky muselo platit Turkům různé formy daní. Nejznámější byl haradž (daň, daň za půdu, z výnosů) a džizja ( daň za mužskou hlavu). Pro obyvatelstvo byla určitě tou nejhorší daní tzv. "daň v krvi“. Turečtí úředníci při "vybírání" této daně brali rodičům vybrané, statné, inteligentní chlapce (tzv. adžami oglan), odvlekli je do Cařihradu, tam museli přijmout islám a po dlouhé indoktrinaci z nich vznikli "strašní" janičáři, elitní vojsko tureckých sultánů. Nicméně podle svých schopností a štěstí se mohli stát i velkými vezíry (předsedové vlády) turecké, osmanské říše. Z takto násilím odvedených srbských chlapců se nejvíce proslavil a svůj srbský původ nezapomněl původně žák klášterní školy v Mileševě Mehmed-paša Sokolović (1505-1579), velký vezír za tří sultánů, včetně slavného Sulejmana Velkolepého, za Selima II. a Murada III., než ho zabil zfanatizovaný derviš. Sokolović obnovil Pećský patriarchát (1557). Prvním patriarchou se stal Makarije, bratr (bratranec?) Mehmeda-paši. Sám Mehmed-paša Sokolovi (turecky Sokolü) se stal dokonce zetěm sultána Selima II. (oženil se s vnučkou Sulejmana Velkolepého). V Turecku ho za jeho života velmi ctili, chránil zájmy pravoslavných Srbů. Autor navštívil během jednoho kongresu v Cařihradě jeho mauzoleum (turbe) a meditoval o jeho úloze v dějinách. Mladić si Sokoloviće vážil, protože nezapomněl na svůj národ. Jeho činnost velmi prospěla zpustošenému Srbsku a pravoslavÍ, dala jim novou naději.
-"Co asi v hloubi své duše cítil Mehmad-paša?" ptal se generál.
I když bránil svůj národ, aby se v BaH zase neodehrály masakry Srbů z ustašovského Chorvatska, NDH, jako během války 1941--45, i když byl hrdý na své "srbství''', Mladić se pokládal za Jihoslovana a znova opakoval, že se během sčítání lidu v roce 1991 hlásil jako Jihoslovan.“
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz