Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
VII.
PREZIDENT HAVEL A JEHO PROTISRBSKÉ POSTOJE
POKRYTECKÁ PROKURÁTORKA LOUISE ARBOUROVÁ KAZANY, MÍSTO MASAKRU SRBŮ
-"Řekněte mi, Rajko, proč váš prezident Havel vystupoval tak protisrbsky? Proč s takovou pompou přivítal Aliju lzetbegoviće v Praze? Proč pro nás používal tolik ošklivých slov?" zeptal se během jedné návštěvy generál Mladić.
Autor se generálovi přiznal, že se i on zklamal v původním hodnocení Václava Havla. Měl dokonce ve své pracovně i jeho fotografii, ale jen několik týdnů, koncem roku 1989 během "sametové revoluce". Naivně věřil, že je to skutečně Havlovo heslo "pravdou a láskou proti lži a nenávisti". Ale poměrně rychle fotografii zahodil do koše na odpadky, když pochopil, že je Havel ve skutečnosti jakýmsi mluvčím, vazalem Západu, který brzy zahájil své protisrbské postupy, a když Havel stále více pochleboval Němcům a ještě více Američanům, obzvláště když se Madeleine Albrightová začala více podílet na politice USA poté, co se stala ministryní zahraničí USA. Z jeho původního hesla zmizela pro Srby láska i pravda. Václav Havel byl odpovědný za výrazné zhoršení česko-srbských vztahů. Jako papoušek opakoval a šířil dezinformace o Srbech, které přicházely ze Západu. O armádě bosensko-hercegovských Srbů (VRS) vícekrát řečnil jako o "hrdlořezech", "lupičích", "zločincích". Během bojů kolem Srebrenici byla Havlova slova o Srbech a jejich vojsku velmi hrubá.
Česká veřejnost, hlavně ta, kterou nemohli podvést "instantní odborníci" na Srbsko, na Jugoslávii, kteří svoji moudrost dostávali z amerického, německého, atd. tisku, rozhlasu, ze zpráv CNN, ITN, BBC atd., z projevů tamních vládních představitelů, byla velmi překvapena, když měl český prezident Havel koncem dubna 1993 projev ve Washingtonu při otevření Památníku holocaustu. Podle Associated Pressu prohlásil, že by bylo nutné bombardovat srbské pozice, aby skočila válka v Bosně a Hercegovině. Tehdejší premiér české vlády Václav Klaus už den nato prohlásil: -,Je to pří1iš zjednodušené hodnocení událostí v Jugoslávii, protože tamní situace je mnohem složitější a není tak lehké určit viníka."
Prezident Havel Srby nejvíce urazil během protisrbského spektáklu v září až říjnu 1995 "Měsíc Bosny a Hercegoviny" v Praze. Srby z Republiky Srbské tam nepozvali a těch pár Srbů, kteří tam byli, nepředstavovalo prakticky nikoho. Jako vrchol nevkusu přitom působil projev zavilého nepřítele Srbů Otty von Habsburga, plný nepřátelských poznámek vůči Srbům. O necelá dvě desetiletí později, jako reinkarnace Rakousko- Uherska, se objevil zase u nás Karel Schwarzenberg, přivedený Havlem, který už ne slovy, ale skutky (uznání samostatnosti Kosova) krajně poškodil tradiční česko-srbské vztahy.
Prezident BaH Alija Izetbegović byl přijat Havlem s pompou, ceremoniemi. Havel zase mluvil o Karadžićových a Mladićových hrdlořezech, vrazích atd. Český premiér Klaus odmítl setkání s Izetbegovićem a raději odcestoval na několik dnů z Prahy. V té době řekl: ,,Můj stav je stav analytika, který rád slyší všechny skutečnosti, počítaje i ty, které nejsou úmyslně vybrány během jednostranného posuzování... Zdá se mi velmi zjednodušené, když se prohlašuje, že jsou Srbové postkomunisté, zatímco ti ostatní jsou demokraté..."
Když chorvatské Německem vyzbrojené vojsko přepadlo Západní Slavonii, nehledě na smlouvy s OSN a na její status zóny UNPA, během operace "Bljesak" (=Záblesk) tam pobilo stovky civilistů, oloupilo je o jejich majetky, vypálilo jejich osady a vyhnalo 10 -15 000 (asi i více) tamních Srbů z jejich pradávných sídel, prezident Havel mlčel. Během operace "Oluja" (=Bouře), která vyhnala přes 200 000 Srbů z Krajiny, za masakru mnoha set z nich, kteří neutekli, Havel pro ně nenašel slova účasti. Pouze prohlásil, že není zrovna šťastný kvůli těmto událostem, že Chorvatsko reintegrovalo svá ztracená území a že to nebylo "divoké Karadžićovo vojsko".
Později prezident Havel prohlásil, že nemá nic proti Srbům jako národu. Dokonce řekl (12. ledna 1997), že je vděčný Srbům za pomoc, kterou mu poskytovali jako disidentovi. V dubnu 1966 totiž bělehradské divadelní Studio 212, jako jedno z prvních na světě, připravilo Havlovu "Zahradní slavnost" a pravidelně mu odesílalo honoráře... Ale bohužel Havel neměl co říct o kolektivním trestání celého srbského národa drakonickými sankcemi z roku 1992, jejichž následkem zemřely tisíce lidí a dětí, ani se nevzepřel, ba ani nekomentoval trapné vyhození (suspendování) Jugoslávie SRJ v květnu 1993 ze Světové zdravotnické organizace (WHO). Nikdy se nepokusil pomoci osvědčeným přátelům Čechů, Srbům, nějakou mírovou iniciativou, jako uznávaný státník, který údajně soucítí s těmi, kteří trpí - a trpěl celý národ. A "mocným Západu", jak se zdá, se omrzel a chtěli ho potrestat, celý ten národ, protože se choval jinak, než ta ostatní více méně poslušná, pokorná Evropa. Možná, že i proto, že Srbové (Jugoslávie) vždy připomínali Západu svou vedoucí roli v hnutí nezúčastněných...
Havel, jako údajně humánní člověk a jako státník, bojující proti nespravedlnosti, který pozval dalajlamu, který se tolik staral o disidenty v Číně a Barmě, který tolik řečnil o etice a utrpení nevinných, jehož heslo bylo kdysi za "sametové revoluce" 1989 "Pravdou a láskou proti lži a nenávisti", ten člověk měl říct alespoň něco o nespravedlnosti proti srbskému národu. Ten člověk měl hledat pravdu, protože nikdo nebyl zcela bez viny v občansko-etnicko-náboženské válce v někdejší Jugoslávii. Tady se Havel zachoval jako pokrytec. Mladić uzavřel dlouhou diskusi o Havlovi asi takto:
-"Ale, bohužel, Havel nic neřekl, nepomohl. Zmeškal tak svou velkou příležitost ukázat. že je skutečně velikým státníkem a humánním člověkem pro všechnv ty, kteří jsou v nouzi. a ne pouze pro některé z nich. kteří bvli vvbráni jeho ideologickými pány. On nikdy ty své" velké pány" nekritizoval."
Vzhledem k negativnímu postoji prezidenta Havla k srbskému národu v BaH se tak zachovaly i různé české humanitární organizace, například "SOS Sarajevo", "SOS dítě", "Člověk v tísni". Jejich šéf Šimon Pánek byl Havlovým mužem. Během distribuce relativně značné pomoci z Československa a pak z České republiky byla část pomoci, kterou dostala RS, poměrně velmi malá. Toto sdělili autorovi členové vlády RS. Nemalá část humanitární pomoci v té době končila v kapsách beze dna, v různých skladištích velitele 10. horské muslimské brigády Mušana Topaloviće-Caci, známého "popravčľho" z jámy KAZANY na hoře Trebević. Do této jámy bylo vrženo přes 1 000 (možná i 2 000) mrtvých nebo polomrtvých Srbů, většinou Sarajlijů (=obyvatel Sarajeva). Další skupinu vrahů vedl Ismet Bajramović Ćelo. O jejich zločinech vyšel článek v sarajevském nezávislém časopise DANI (7. listopadu 1997). V něm byla zaznamenána jména různých 51 (?) katů a "katíků", zdá se, většinou z 10. horské brigády. Dokonce i americký The International Herald Tribune (8.-9. listopadu 1997) o tom přinesl článek, ve kterém vražednou jámu Kazani nazval "muslimská jatka". Aby "kompenzoval" tento text, IHT poukázal na masakry, které údajně vykonali Srbové. Tady je dobré připomenout, že nikdo na Západě o těchto ,,jatkách" do té doby nemluvil, i když vláda RS o jejich existenci opakovaně informovala. Autor se to dozvěděl během své návštěvy u prezidenta Karadžiće na Pale 27. září 1996.
Lidé, které si bývalý prezident Havel "přivedl", také vystupovali protisrbsky. Významné místo mezi nimi zaujímá Karel Schwarzenberg, potomek starého, bohatého, katolického šlechtického rodu, který to dotáhl až na ministra zahraničí za stranu Zelených (!) ve vládě M. Topolánka. "Kníže" Schwarzenberg zůstane znám pro svoji špinavou roli při uznání samostatnosti Kosova (21. 5. 2008), vedeného lidmi s bohatou kriminální minulostí, podle běžných kriterií zločinci. Jeho roli v otázce protisrbského uznání Kosova rozebírá podrobně bývalý český diplomat Miroslav Polreich (2009).
-"Bylo by asi nutno, jak jinak, začít psát o Srbsku, a tím pádem i o Kosovu. Jsou to věci známé, i když ne správně mediálně pokryté, ale kdo chce vědět, ten informován je. Sám jsem s touto zemí i provincií spojil kus aktivnního života. Takže také něco vím, a to i to, že Hrad a jeho poradci (Schwarzenberg, Vondra) odmítli po konzultaci s Němci (podtrženo autorem knihy) důvěrně zprostředkovat dohodu mezi Srby a umírněným charismatickým představitelem kosovských Albánců dr. lbrahimem Rugovou. Byla to jeho naléhavá žádost k předejití konfliktu.
Konflikt skončil. Ne dosažením ultimáta před započetím bombardování, ale rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Kupodivu mnoho o ní nevíme.Asi je to záměrné, neboť bychom se dozvěděli, že rezoluce vítá souhlas Svazové republiky Jugoslávie s rozmístěním mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu pod záštitou OSN (odstavec 5) a dále (dle odstavce 4), že bude povolen návrat stanoveného počtu jugoslávských a srbských vojenských a policejních sil.
Netřeba hovořit o ustanoveních o návratu všech uprchlíků a o ochraně jejich práv, rozsáhlé autonomie Kosova v rámci Svazové republiky Jugoslávie. Jakékoli změny jsou podmíněny rozhodnutím rady bezpečnosti OSN (článek 19 jmenované rezoluce) a s použitím analogie článku 5 i souhlasem Svazové republiky Jugoslávie. Dodejme, že správa OSN z této rezoluce nic nesplnila a ani neprojevila v tomto směru žádnou snahu. (Pozn. autora: Jak by také mohla, když vysokým představitelem OSN v době po okupaci jednotkami NATO byl trapně protisrbsky vystupující Bernard Kouchner.) Toto jsou některé základní informace k předmětné rezoluci.
Pan ministr s výrazným jménem Schwarzenberg klidně mystifikuje a lže, že podle této rezoluce byla provincie Kosovo vyňata z národní jurisdikce Srbska. To není jen lež. Je to i nepřátelství a nenávist k základním hodnotám, které určují klid a mír ve světě. Proč pan Karel zašel tak daleko, je nevysvětlitelné. Snad opět na radu německé strany. Náš pan Ministr odmítl dále analogii s Mnichovem. Škoda, že si nepamatuje mediální kampaň Západu proti ČSR k oprávněnosti mnichovské dohody a důvody, proč byla tak nadšeně přivítána ve francouzských a britských metropolích. Ta mediální kampaň nebyla pravdivá, stejně jako mediální kampaň vedená proti Jugoslávii. Proč však ministr musí ještě dnes tyto nepravdy opakovat?" ("Utajená zákulisí", str. 209)
Na podzim 1997 Sarajevo navštívila Louise Arbour, hlavní prokurátorka Trestního tribunálu v Haagu (ICTY), když se tam už značně rozšířily zprávy o masových vraždách Srbů místními Muslimy. Ale ona nic nepodnikla, nikoho neobžalovala. Pokrytecká Louise Arbour je však ta stejná prokurátorka, která během barbarské agrese NATO proti SRJ (1999) obžalovala 22. května 1999 prezidenta Miloševiće a jeho spolupracovníky (M. Milutinoviće, N. Šajnoviće, generály D. Ojdaniće a V. Stojiljkoviće) za údajné zločiny na Kosovu a Metohiji, místo aby obžalovala NATO a jeho šéfy za zabíjení a ničení během 78 dnů bombardování bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Zde je nezbytné znovu připomenout slova známého britského novináře J. Laughlanda o tribunálu ICTY: -"To je tribunál darebáků, s dopředu domluvenými postupy. .." (The Times, 17. června 1999).
-,,Dobře si pamatuji na toho kriminálníka Mušana Topaloviće-Cacu, kterého na začátku do nebe vyzvedával jako hrdinu lzetbegovićův režim, aby ho nakonec zatkli pro loupež a zločiny. A když prý chtěl utéct z vězení, byl při pokusu o útěk zastřelen. Dobře si pamatuji, jak ho sám Alija po nějaké době zase rehabilitoval, jako hrdinu nebo tak nějak," uzavřel generál Mladić náš rozhovor, který začal českým prezidentem Havlem a pak se přes nerovnou distribuci naší humanitární pomoci v BaH dostal až k mordýři Mušanu Topalovićovi-Caci a vražedné trebevićské jámě Kazani, plné povražděných Srbů. V našem rozhovoru se objevila i pokrytecká prokurátorka ICTY v Haagu Louise Arbour, kterou srbské oběti očividně nijak nezajímaly. Jejich katy nehlásila do Haagu.
Epilog špinavé role hlavní prokurátorky ICTY z Haagu Louise Arbour autor už nemohl probrat s generálem Mladićem. Její Kanada a potom i OSN ji odměnily za její "věrnou", ale nepoctivou, nečestnou roli v bývalé Jugoslávii. Ona věrně poslouchala skutečné válečné zločince, agresory NATO, a po svém odchodu od tribunálu v Haagu dostala prestižní místo soudce Vrchního soudu Kanady. V roce 2004 dostala podle zpráv ještě prestižnější funkci. Stala se Vysokým komisařem OSN pro lidská práva (UNHCHR). Premiér Kanady v době agrese NATO Jean Chrétienne na ni nezapomněl - sám má na svém morálním profilu ošklivou skvrnu - vtáhl Kanadu do zločinecké agrese proti SRJ BEZ schválení kanadským parlamentem.
Paní Arbour bylo dobře, jistě jí nevadí, že na všechny časy pošpinila svou čest soudce. Za její nečistou práci jí dobře zaplatili. Přece by ale měla vidět a prostudovat drobnou knížečku z roku 2005 ,,Kniha mrtvých Srbů, kteří se stali obětí během 1992-1995", kterou vydalo "Centrum pro studium zločinů nad srbským národem" v Bělehradě. Autor dostal od svého přítele, senátora RS Milivoje Ivaniševiće, s ještě stále neúplným seznamem 5515 zabitých Srbů a Srbek ze Sarajeva. Pro to, aby se potrestali viníci za jejich většinou hroznou smrt, tehdejší hlavní prokurátorka ICTY Louise Arbour nehnula ani prstem. Autorem otřásla slova několika obyvatel Sarajeva, že v Sarajevu Aliji Izetbegoviće bylo zabito více Srbů, než v "ustašovském" Sarajevu 1941-45.
NEJSMUTNĚJší DEN PRO GENERÁLA MLADlĆE A JEHO RODINU
O jedné záležitosti autor s generálem z piety moc nemluvil, generál se o ní pouze zmínil. Byla to nečekaná smrt jeho miláčka, jeho hezké a velmi inteligentní dcery Anny (srbsky Ana), která právě úspěšné zakončovala studium lékařství a opakovaně ho navštěvovala i na frontě. Tato strašlivá událost se stala 24. března 1994, brzy po návratu Anny z nějaké exkurze do Ruska. V té době dosáhla vrcholu propaganda západních států a jejich médií, jejich satelitů i části "domácích" médií (BaH, Chorvatska, Slovinska), která psala urážlivě a ošklivě, za použití různých lží i polopravd, o Mladićovi a Karadžićovi. Strašně očerňovala VRS, z něhož dělala bandu vrahů, jak to říkal i tehdejší prezident V áclav Havel.
Generál úspěšně hájil srbské teritorium. Uprostřed těchto úspěšných obranných akcí, které generála plně angažovaly na frontách, spáchala jeho Anna 24. března 1994 sebevraždu za některých divných okolností. Její nejbližší se domnívají, že byla zabita, aby to "zlomilo" jejího otce. Mluvili o tom jen zdrženlivě. Zoufalý otec odletěl ihned z fronty domů, do Bělehradu. Po obřadu na hřbitově v Topčideru se na frontu obratem vrátil, vyžadovala to závažnost situace. Jak mu asi bylo? Proč to Anna udělala? Bylo to kvůli strašným pomluvám propagandy Západu a jeho satelitů, namířených na jejího tolik milovaného, statečného a čestného otce? Nebo byla skutečně zavražděna? Byla v tom hypnóza?
Později se autor dozvěděl od Darka, bratra Anny, že jeho sestra, kterou měl moc rád, měla do jisté míry různobarevné oči. Po otci měla jedno oko skoro modré, druhé po matce Bosiljce černé. Darko si na to jednou vzpomněl, když společnosti, ve které byl i autor, v restauraci "Bajka" (=pohádka) na Košutnjaku (velký park na předměstí Bělehradu) zahráli a zazpívali ruskou romanci "Oči čornyje", kterou Anna měla velmi ráda. Darko ukázal autorovi i obrázek své půvabné sestry...
RUKOJMÍ Z VOJÁKŮ UNPROFORU - OBRANA PŘED ÚTOKY LETADEL NATO
Jednou se generál uprostřed rozhovoru o událostech během první poloviny roku 1995 náhle na autora a jeho paní podíval a zeptal se s jakýmsi "spikleneckým" úsměvem, který si autor dobře zapamatoval:
-"Co byste vy, paní Dobro a vy, Rajko, udělali s lidmi, řekněme s nezvanými hosty, ke kterým se slušně chováte, nabízíte jim pršutu a ,,Jrontovaču" (nový generálův úsměv), kteří se na vás údajně přátelsky dívají a kamarádsky vám ledacos radí, zatímco jejich sluhové vám zapalují stodoly, ničí vaše dílny, rozbíjejí okenní skla a pomlouvají vás, kde to jen jde. A ti nezvaní hosté vědí, že to vy víte a že očekáváte, že vám brzy zapálí i váš dům a že pak jejich sluhové zmlátí vás i vaši rodinu? A přitom očekávají, že se k nim budete chovat stále laskavěji."
Paní Dobra i autor se nechápavě podívali na generála.
-"A o tom vám zrovna chci povídat. Už jsem vám vykládal, jak nás v Pale koncem 1994 navštívil bývalý americký prezident, docela sympatický Jimmy Carter, a jako skoro jediný oficiální představitel Západu vyjádřil pochopení pro problémy nás Srbů v Bosně. Pak přišlo " Carterovo příměří", které mělo trvat asi čtyři měsíce... Mezitím od začátku února 1995 desítky velkých černých dopravních letadel bez poznávacích značek s americkými posádkami začaly v noci tajně přistávat na letišti v Tuzle. Tam vykládaly stovky tun zbraní a munice... Brzy ráno 20. března 1995 armáda bosenských Muslimů, masivně vyzbrojená Američany, porušila Carterem domluvené příměří a z " chráněné" oblasti Tuzla zahájila velkou ofenzívu na východ směrem na horu Majevicu a na západ ve směru na horu Vlašić. Od stále přítomných letadel NATO Muslimové přesně znali postavení našeho vojska. Ale jako obvykle velmi utrpělo několik srbských vesnic, zahynul zase určitý počet jejich obyvatel, než VRS odrazilo útočníky nazpět na výchozí pozice...
Po tomto flagrantním porušení příměří se, kupodivu, neobjevila žádná rezoluce OSN, aby to odsoudila, neobjevil se oficiální pokřik ani EU, ani USA, protože toto porušení příměří organizovala samotná Clintonova Amerika... Nepamatuji si, že by se nám důstojníci UNPROFORu, jejich většina, nějak omluvili. Chovali se, jako by se nic nestalo. Každou chvíli pár letadel NATO bombardovalo nějaký náš civilní nebo vojenský cíl na různých místech Bosny jako jakási výstraha nebo tak nějak, bez vysvětlování... Padaly bomby, občas odpálili i nějakou raketu. Hynuli naši lidé i děti, moji stateční chlapci i civilisté. Bombardovali také Pale, pobořili několik budov, byli mrtví i zranění. A naši nezvaní "hosté" z UNPROFORu nebo OSN se i nadále usmívali a předhazovali nám, že porušujeme lidská práva. A přitom se vůbec nezmiňovali o tom, jak sami prodlužují válku a zabíjení, jak hromadně Chorvatům i Muslimům dávají zbraně, podněcují je, aby pokračovali ve válce, jak přesvědčují svět, že jen oni trpí - a vůbec je nezajímá utrpení našeho obyvatelstva ve východní i západní Bosně, v Bosně povšechně. Už jsme věděli od naší rozvědky, jak se chystá obrovské chorvatské vojsko, nelegálně masivně vyzbrojené Německem pod strategickým velením amerických penzionovaných generálů ve spolupráci s armádou našich Muslimů a s letadly NATO. Toto vojsko mělo napadnout a zničit Republiku Srbská Krajina s jejími 20-30 000 málo ozbrojenými vojáky. A jako nůž v našich zádech byla Srebrenica se svojí posádkou, s Orićovou (ať už byla jakákoli) 28. muslimskou divizí, i letadla NATO nad Bosnou a jejich nepředvídatelné cíle útoků na naše vojsko, komunikace, civilní zařízení."
A pak se TO STALO. Po opakovaných leteckých útocích letadel NATO na pozice VRS a na civilní cíle v Republice Srbské došlo k akci bez precedentu. Počínaje 26. květnem 1995 úřady RS postupně odzbrojily (,,zajaly") skoro 400 "modrých přileb" a civilních pozorovatelů OSN a umístily je na různých strategických místech, které byly potenciálními cíli bombardování NATO. Zajatci byli přivázáni různými způsoby, včetně pout, k mostům, u různých skladišť, transformátorů, štábů. Vše probíhalo za vysvětlování, někdy ve formě omluvy, že se jedná o dočasnou záležitost a že to bylo nutné jako jediná možná ochrana srbských objektů, které jsou vystaveny nebezpečí nebo zničení, bez upozornění a bez ospravedlnění, letadly NATO, která vraždí srbské civilisty i vojáky. Zde je nutno vzpomenout na tajný dokument (memorandum - viz dříve), který podepsali americký admirál Layton Smith (jménem NATO) a francouzský generál Bernard Janvier (jménem UNPROFORu) na záhřebském letišti Pleso 10. srpna 1995, v němž prý neutrální, nestranný UNPROFOR zcela nepoctivě souhlasil s tím, že bude organizaci NATO poskytovat informace o pozicích jednotek VRS a různých strategicky důležitých objektů, aby je v případě potřeby mohly snadněji zničit letadla NATO. .. Tento tajný dokument a jeho použití představovaly popření jakékoli vojenské a důstojnické etiky, které nelze ospravedlnit. Za 2-3 dny po 26. květnu Mladić nařídil osvobození "zajatých" Rusů.
Ministr informací RS Miroslav Toholj (citováno dle Lj. Stojadinović: Ratko Mladić - Mezi mýtem a Haagem, Bělehrad, 2006) v té době prohlásil:
-"To nejsou vůbec zajatci, ale vojáci OSN, kterým Srbové odepřeli pohyb... Jen tento měsíc (tj. květen-červen 1995) srbské civilisty a lid západní Slavonie i v Pale bombardovala chorvatská, americká, turecká, španělská, holandská a francouzská letadla i muslimské vrtulníky. Ani srbská armáda, ani srbský lid v Republice Srbské a v Republice Srbská Krajina již tento teror nebudou snášet, v tomto boji jsou všechny prostředky legální... "
Akce proti členům UNPROFORu a civilním zaměstnancům OSN vyvolala bouři nevole a protestů Západu za použití silných slov "barbarské postupy", "sadisté", "necivilizované chování", "chování důstojné Saddáma Husajna" atd.
Noviny byly plné fotografii "zajatých" západních "rukojmí". A copak to, jak byla bombardována Republika Srbská, nebylo barbarské? Nebyly jejich nepravdy, až i jednoznačné lži, negací mezinárodních smluv, důstojnické etiky? Akce byla zcela originální, neprováděly se postupy v souvislosti "se střežením objektů proti bombardování'. Celá ta akce očividně strašně vynervovala "Západ", protože jim pokazila jejich nepoctivou hru kolem stále opakovaných útoků NATO na různé cíle v RS, jejichž výběr nejednou umožňovaly informace členů UNPROFORu a civilních pozorovatelů OSN, podle Mladiće těch "chlapců, kteří se při diskusi o lidských právech zdvořile usmívali na své srbské hostitele a ve stejné době hlásili letadlům NATO, kdy a kam mají svrhnout pumy, co bombardovat."
K vůli různým, někdy nesmyslným obžalobám proti RS a VRS generál Mladić slíbil (viz Stojadinović, 2006) a svůj slib splnil, že "důstojníci a pozorovatelé, které Srbové využívají jako "živé štíty", již nebudou uvazováni za objekty, "které hlídají", ale že každé ráno budou zdvořile rozdělováni a požádáni, aby "seděli na těch místech".
Pochopitelně, tato originální akce nemohla dlouho trvat. Během ní nikdo z těch "trpitelů", těch v nouzi "hostů", neutrpěl závažnou fyzickou újmu, i když se pro mnohé jednalo o skutečné psychické trauma. Pro takové hosty by Njegoš jistě řekl ,Jací hosté, nedopusť to pánbůh!" (parafráze Njegoš: Horský věnec, 848 - "Bratři Turci, nedopusť to pánbůh"). Poslední "zajatci", nebo "rukojmí", jak je někteří nazývali, byli uvolněni (osvobozeni) od "hlídání" srbských potenciálních cílů začátkem druhé poloviny června. Aby to všechno co nejrychleji skončilo, přispěla nejen činnost různých státníků (například prezidenta Francie J. Chiraca, který jednal o propuštění sestřelených francouzských letců na svobodu), ale i ostré vystoupení (proti akci) Slobodana Miloševiće, doprovázené příchodem generála Perišiće z Bělehradu do RS, spolu s jednáním Jovice Stanišiće, šéfa Státní bezpečnosti Srbska (o něm se později tvrdilo, že pracoval pro CIA).
Knihu „Hovory s generálem Mladićem“, včetně publikace „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohie,II, si můžete objednat na tel. č. 602 711 206, nebo emailem na adrese: awiw@wo.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz