Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
(Výňatky z nedávno vyšlé knihy)
I.
„Ratko se narodil 12. března 1943 v bosenských horách, ve vesnici Božanovići blízko města Kalinovik, pod horou Treskavica (2088 m). Byl to hrůzný čas pravé genocidy, kdy chorvatští ustašovci a jejich spojenci, část bosenskohercegovských Muslimů masově vraždili srbské obyvatelstvo jen proto, že to byli Srbové. Genocida probíhala ve fašistickém, takzvaném Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler po zničení Jugoslávie (1941) "daroval" ještě Bosnu a Hercegovinu (BaH). Ratkův otec Nedjo, zemědělec, zahynul v bojích s ustašovci v roce 1945. Ratkova matka Stana měla ještě syna Milivoje a dceru Milicu. Při tom se starala ještě o dva sirotky, Ratkovy bratrance Marka a Bogdana, jejichž rodiče ustašovci také zavraždili. Byla to doba hladu a bídy, nejistoty, věčného strachu o život, doba neomezovaného masakru Srbů, Romů a Židů. Stana všechny ty hrůzy přežila a viděla nová strádání srbského národa v devadesátých letech 20. století až do 2003, kdy zemřela.
Fašistický stát Chorvatsko, NDH, trval od roku 1941 do roku 1945, vzal za své spolu s pádem Hitlerova Německa. V průběhu trvání NDH v něm bylo zahubeno kolem 800 000 Srbů, desetitisíce Romů a 25-30 000 Židů (údaje z Jad Vašemu v Jeruzálemě), byly zničeny stovky srbských vesnic, podle českých zkušeností stovky Lidic a Ležáků. Nemalou roli v této etnické likvidaci Srbů v NDH sehrála, bohužel, do jisté míry i část katolického kléru. Po válce o tom vyšla rozsáhlá, tisícistránková kniha MAGNUM CRIMEN (Velký zločin) - Půl století klerikalizmu v Chorvatsku, kterou napsal chorvatský intelektuál, univerzitní profesor Viktor Novak (Zagreb, 1948; Beograd, 1989). Bělehradský profesor Milan Bulajić ve své knize ,,Mise Vatikánu v Nezávislém státě Chorvatsko" (Beograd, 1992) uvádí seznam 694 katolických kněží a řádových bratrů, kteří pomáhali a dokonce i byli členy ustašovské teroristické organizace. Pravoslavní Srbové byli často násilím přinucováni přijmout katolickou víru, aby si zachránili život, i když přechod na katolictví ne vždy stačil k záchraně života. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac, pozdější kardinál, hlásil 18. května 1943 papeži Piovi XII., že 240 000 Srbů (v té době je často nazývali schizmatici) bylo překřtěno na katolickou víru, Z toho skoro 100 000 už během roku 1941". Útěchou byli katoličtí kněží i řádoví bratři, kteří své srbské bratry chránili. Těch ale bylo mnohem méně.
Slova generála Mladiće o údajích o genocidě Srbů v ustašovském Chorvatsku NDH během let 1941-45 tedy znamenají kolem 800.000 mrtvých Srbů. Mezi prvními zprávami o hrůzách genocidy Srbů v NDH byla ..mapa smrti", připravená ve Washingtonu v roce 1943 Chorvatem Serge Krizmanem pro americkou OSS (Office of Strategie Services - Kancelář strategických služeb), předchůdce dnešní CIA. Podle mapy bylo od dubna 1941, kdy Německo a jeho spojenci přepadli Jugoslávii, do srpna 1942 povražděno chorvatskými ustašovci 600 000 Srbů. Tyto počty se nevztahují na padlé v bojích. Německo přepadlo Jugoslávii 6. dubna 1941 bez vyhlášení války, za bezohledného bombardování Bělehradu (kolem 10-15 000 mrtvých, možná i více) a jiných srbských měst. Chorvatská města nebyla bombardována. Zatím co masy lidí v Záhřehu zdobyly německé tanky kvítím, byl už 10.dubna v Záhřebu vyhlášen nezávislý stát Chorvatsko, jehož vůdcem poglavnikem, se stal pozdější válečný zločlnet' Ante Pavelić.
První masové vyvražďování Srbů provedli ustušovci už 27. dubna 1941 u vesnice Gudovac u Bjelovaru, kde povraždili 180 sedláků, protože to byli Srbové. Na Ilindan (den sv. Jiljí) 2. srpna 1941 proběhly masakry kolem Sanského Mostu (západní Bosna) hrůzné u rozsáhlé ustušovské masakry přes 5000 Srbů a Židů (podle některých až 10 000), kleré jsou v dějinách známé jako ŠUŠNJAR 1941… Takových míst masakrů Srbů a Židů byl plný Nezávislý stát Chorvatsko. Dokonce i němečtí (L. Rendulič, E. G. von Horstenau, A. von Löhr) a italští (M. Roatta) generálové byli zděšeni ukrutností, s jakou ustašovci likvidovali Srby v NDH. Někteří o tom i psali. Jejich odhady povražděných Srbů v NOH kolísají mezi 350 000 a 750 000. Tady Mladić doplnil, že kdyby nebylo jich a jejich vůdců, kdyby nezničili Jugoslávii v roce 1941, kdyby léta nezvyšovali svou propagandou mezietnickou nenávist a kdyby v Chorvatsku nepředali vládu ustašovským zločincům, k masakrům by nedošlo.
Dějiny mnohokrát ukázaly, jak lži mohou „změnit" mnohé události v minulosti, že mohou téměř z vrahů udělat anděly a z andělů vrahy. Lze uvést několik příkladů. Kdyby lidé věřili zprávám z katolického církevního koncilu v Kostnici (1415), který nechal upálit jako kacíře českého církevního reformátora mistra Jana Husa, a kdyby nebyla známa pravda o něm, zůstal by pro Čechy mistr Jan něco zcela negativního, špatného. O něm napsal malý spis "Svatý Jan Hus" srbský světec Nikolaj Žički. Kdybychom věřili během stalinských čistek v třicátých letech 20. století slovům prokurátora Višinského a jeho kolegů, byl by maršál Tuchačevskij bídný zrádce. Kdybychom věřili rakousko-uherské propagandě (1914 -18), byl by náš T. G. Masaryk zrovna tak bídný zaprodanec, zatímco hitlerovská propaganda kolem mnichovské zrady (1938) udělala z našeho prezidenta Edvarda Beneše zkrachovalého slouhu žido-bolševiků. Dějiny a relativně nedávné události zcela učistily jejich jména.
A co říci o Jásiru Arafatovi. vůdci teroristů a organizátorovi mnoha vražd, únosů, atentátů, který se podle vkusu Západu "emancipoval", domluvil se s Izraelem a USA a nakonec se dokonce stal nositelem Nobelovy cely za mír (1994), spolu I. Rabinem a Š. Peresem? A co říci o velmi pochybné Nobelově ceně za mír z roku 2008, udělené krajně protisrbskému Martti Ahtisaarimu? Jsou to ale obraty! A takových případů uvedených pomluv z nejrůznějších příčin existuje v dějinách velmi mnoho. Spravedlnost a pravda v podobných případech, bohužel, nezvítězí vždy. A kvůli tomu vznikla i tato kniha, aby pomohla pravdě a spravedlnosti nakonec přece jen zvítězit.
Proto by si autor přál, aby vylíčil osobnost generála Ratka Mladiće i z té druhé strany, která je dnes, zcela nečestně a nepoctivě většinou světa zcela ignorována. Zrovna tak by chtěl vysvětlit, za jaké situace vznikal fenomén Mladić. Aby mohl být pochopen, je nutné se opakovaně seznámit s různými událostmi minulého i tohoto století, i století dříve minulých v oblasti bývalé Jugoslávie i jinde, které Ratka ovlivňovaly, v nichž vyrůstal, ve kterých vznikal fenomén Mladić.
Jak asi vypadal Mladićův den od doby, kdy ho 12. května 1992 jednohlasně vybrala Skupština (parlament) v Banja Luce za velitele vojska Republiky Srbské, VRS? Mladič je v trvalém pohybu. Je v terénu, se svými vojáky, kteří ho zbožňují. Jí skromně s nimi, je s nimi nepřetržitě, váží si jich a má je rád, vypije s nimi i skleničku "frontovači". Přichází zprávy z bojiště. Telefonuje mu prezident Karadžić. Přicházejí domácí i zahraniční novináři, interviewují ho. Muslimové zase přerušili příměří u Srebrenici. Chorvati bombardují srbské pozice v jihozápadní Bosně. Na Igmanu bylo ze zálohy zabito pět jeho vojáků, tři byli zraněni. Starost má se svou dcerou Annou, kterou má velmi rád. Trápí ji, jak jejího milovaného otce, plni nenávisti pomlouvají na Západě i v Bosně, dělají z něho zločince. Volá ho ministr zahraničí Republiky Srbské (RS) Aleksa Buha. Je to možná zase nějaká nediplomatická lapálie domýšlivých Američanů nebo nadutých Britů či úplatných Francouzů. Nebo zase něco chtějí "Švabe" (Němci), kteří to všechno spískali, nebo snad Holanďané, kteří si stále myslí, že jen oni vědí, co je demokracie, a kvůli tomu se dělají důležitými? Možná, že srbská milice (policie) zase našla zbraně a munici pro Chorvaty a Muslimy, v náklaďácích " ..humanitární pomocí". Za chvíli tu bude jeho "Gazela", vrtulník, který ho odveze na schůzku s důstojníky UNPROFORu...
Tak nějak vypadá každý Mladićův den, plný starostí i nadějí, obav i hněvu kvůli neupřímnosti větší části těch, kteří by se měli snažit, aby se toto nesmyslné zabíjení a ničení co nejdříve ukončilo. To jsou všichni ti různí důstojníci UNPROFORu, představitelé OSN a Evropského společenství, později unie (EU), pak OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě)... Generála trápí a nemůže pochopit to hanebné fandění oficiálního úředního Západu pro Muslimy a Chorvaty (a oni přece byli Němcům věrní spojenci do hořkého konce války 1941-45), podceňování a očerňování Srbů. Mladić draze platí za oddanost svému povolání, svému národu... Aleksa Buha je perfektní intelektuál, univerzitní profesor, filozof, který si jen tak tak zachránil život útěkem ze Sarajeva, když tam začaly boje. Kompletně mu vyloupili byt, nenávratně zmizela jeho drahocenná a milovaná (!) knihovna. Autor i jeho paní osobně znají Aleksu Buhu, který v roce 1996 v hotelu na hoře Jahorina předávala za účasti televize autorovi jménem prezidenta Karadžiće vysoké vyznamenání Republiky Srbské, NJEGOŠE. . .
V dnešním globalizovaném světě se staly každodenní realitou příklady neinteligentních, špinavých pomluv, plných dezinformací až zřejmých lží. Využívají je pro své cíle mocní a bohatí. Tak například, aby lid lépe "strávil" agresi proti Iráku (2003), vymysleli nejvyšší "šéfové" Západu z USA, Británie (tam tomu velmi pomohl chamtivý Tony Blair), NATO atd., že Irák má plno různých zbraní hromadného ničení, které by mohl okamžitě použít. Aby ospravedlnil zločineckou agresi NATO proti Svazové republice Jugoslávii, SRJ (1999), použil Západ jako rozbušku aféru "Račak", doplněnou výmyslem o genocidě Albánců na Kosovu. Agresi zahájil 24. března 1999 generální tajemník ("komandant") NATO Javier Solana, prý socialista, podle "velitelské odpovědnosti" válečný zločinec par excellence. Místo, aby "seděl" ve vězení, vládl donedávna jako VIP (Very lmportant Person - velmi důležitá osoba) v Evropské unii.
A v Sarajevu už před tím organizovala sarajevská muslimsko-chorvatská vláda tři výbuchy, které pozabíjely četné civily: v ulici Vase Miskina (27. května 1992), na Markale I (5. února 1994), na Markale II (28. srpna 1995), aby z toho mohla po domluvě se Západem obžalovat bosenské Srby, aby Západ mohl zahájit drakonické sankce (rezoluce 757 Rady bezpečnosti OSN 30. května 1992) proti SRJ (Srbsko+Černá Hora) a proti Republice Srbské (RS), a aby mohl zahájit (konec srpna, září 1995) sérii zničujících bombardování RS letectvem NATO, počítaje v to i použití zakázaných kazetových bomb a ochuzeného uranu. Tady si Kofi Annan získal „velké zásluhy" pro USA a Západ, když zneužil kratší nepřítomnosti Butruse Ghálího a povolil plošné bombardování srbských cílů v BaH po 28. srpnu 1995.
O tom všem vykládal Mladić s "kamennou tváří", jak nejsofistikovanější NATO letectvo světa, jak úderná síla přes 600 miliónů obyvatel (většina z nich asi netušila velikost do nebe volajícího podvodu) na základě lživých pomluv zbaběle vraždí lidi, ničí ne pouze jakési "vojenské cíle", ale i obytné domy, mosty, cesty, poslední zbytky průmyslu ochuzené, zbídačené, malé Republiky Srbské. A tak se chystal Dayton.
Stateční a poctiví západní novináři, Angličan L. Doyle (Independent, 22. srpna 1992), francouzský televizní (TF 1) novinář B. Volker (8. února 1994), Angličan Hugh McManners (The Sunday Times, I. října 1995), Američan D. Binder (The Nation, 2. října 1995) odhalili bez bázně děsivý podvod sarajevských vládců, kteří necouvli před masakry vlastních lidí, jen aby vtáhli do války proti Srbům Západ, který je v tom podporoval. Nemělo by se zapomenout na špinavou roli vedoucích generálů UNPROFORu, Brita R. Smithe, Francouze B. Janviera a amerického admirála L. Smithe. Nicméně je nutné zde uvést i některé poctivé, pravdy milovné německé autory, kteří doslova bojovali za pravdu informacÍ. Jürgen Elsässer to dokázal v řadě svých knih (2000, 2002, 2004), stejně jako před ním Klaus Bittermann (1994), Kurt Köpruner (2001), Thomas Deichmann (1999), Peter Handke (1996) a jiní.
V té době koncem léta 1995 velvyslankyně USA při OSN Madeleine Albrightová "vyrobila", dala světu v srpnu 1995 kauzu Srebrenica plnou dezinformací a lží, aby odvrátila pozornost světa od největší etnické čistky v Evropě po válce. Tehdy Západem podporované chorvatsko-muslimské armády, hlavně ta chorvatská, během operace "Záblesk" (Bljesak) v květnu 1995 a "Bouře" (Oluja) začátkem srpna 1995 oloupily, mnohé povraždily, zničily jejich osady a vyhnaly 250 000 Srbů z jejich pradávné domoviny v Krajině (v Chorvatsku) a stovky těch, kteří neutekli, zmasakrovaly. Chorvatskou armádu vyzbrojilo Německo, navzdory embargu na dodávku zbraní, muslimskou hlavně USA. "Pronajatí" američtí generálové - žoldáci
( Carl E. Vuono, Crosbi E. Saint, Harry Soyster) operace naplánovali, chorvatsko-muslimské armády podporovalo letectvo NATO. Vše toto schválil americký prezident Bili Clinton. O této události jako o zločinu napsal například pozoruhodný článek Američan Charles Krauthammer: "Clintonova doktrína" (TlME, 12. dubna 1999). Generál Mladić v té době musel obsadit Srebrenicu, aby z ní vyhnal nebo zajal vojáky, kteří se nazývali ,,28. muslimská divize", která byla nůž v zádech VRS. Byla to divize, která prováděla loupežné přepady a masakry v srbských vesnicích východní Bosny. V roce 1993 se bosensko-muslimský velitel Srebrenici Nasir Orić (později brigádní generál) dokonce pokusil, aby u Skelanu (a přes Drinu) vpadl do samotného Srbska, za ničení srbských vesnic po cestě. Jeho pokus byl překažen.
Vyhnání a ekonomické zničení 250 000 Srbů z Krajiny a části Muslimů kolem úspěšného, populárního (Muslimové ho s láskou nazývali babo, tatínek) byznysmena Fikreta Abdiće, zatíženého finančním skandálem, bylo načasováno, aby proběhlo spolu s ofenzivou proti VRS v BaH, napadané letectvem NATO, s desítkami tisíc dalších uprchlíků z čistě srbských krajů západní Bosny. Jihoslovansky laděný Fikret Abdić v roce 1990 udělal fatální chybu, když po demokratických volbách v BaH dostal nejvíce hlasů při volbě předsedy předsednictva (prezidenta) BaH a ty svoje hlasy dobrovolně předal fundamentalistovi Aliji Izetbegovićovi. Alijova kniha z roce 1970 ,,islámská deklarace" byla ještě za Titova života šířena samizdatem. Kniha zcela jasně ukazovala islamistický směr, kterým se bude řídit (autor si ji vícekrát přečetl) strana Aliji Izetbegoviće SDA (Stranka Demokratske Akcije). Velmi brzy svého rozhodnutí Fikret Abdić litoval, když Alijovi poslušné vojsko 5. bihačského sboru (pod velením plukovníka Atifa Dudakoviće) zničilo jeho etnicky zcela tolerantní a relativně svobodomyslnou enklávu (obchodovala jak se Srby, tak i s Chorvaty) kolem Veliké Kladuši v západní Bosně, když údajně kolem 60 000 jejich obyvatel, Muslimů, muselo uprchnout. Útočiště a ochranu našli dočasně v Republice Srbská Krajina (RSK) i v Republice Srbské (BaH).
Ve stejné době muselo být maximálně pomluveno a očerněno srbské vedení jak ve Svazové republice .Jugoslávii. SRJ (Srbsko+Černá Hora), tak i v Republice Srbské, RS (v BaH), předtím i v RSK. Západní veřejnost se na ně měla dívat jako na ty zlé, na zločince, ne jako na skutečné oběti agrese nebo do nebe volajícího podvodu. Podle mnoho roků uskutečňovaného plánu Kohlova Německa (té "zlé" části Německa) bylo postupně kriminalizováno téměř vše, co podnikali Srbové, i když i oni byli odpovědni za různé přestupky. Rozdíl byl však v tom, že Srbové nechtěli zničit Jugoslávii, že oni nezačali s ničením a zabíjením. V "německém plánu" očerňování Srbů a ničení jejich vlastní krví získaných výdobytků během století se účastnili vedoucí představitelé Západu, včetně Evropského společenství, pozdější Unie, a z velké části i prodejná média. To vše ve spolupráci domácích "koupených duší“ z různých nevládních organizací (NVO), štědře placených například Sorosem, Fulbrightovou nebo Rockfellerovou nadací, různými „Pomocemi pro rozvoj demokracie" atd. Během roku 1991, v době rozpadu Jugoslávie, docházeli k velvyslanci USA v Bělehradě W. Zimmermanovi, aby "přijali nové instrukce", jen tak zadarmo, různí druhořadí politici tehdejší Jugoslávie, Janez Drnovšek, Stjepan Mesić, Vasil Tupurkovski, Bogić Bogičević. PROČ?
Tehdy na Západě udělali "válečné zločince" ze Srbů Dr. Radovana Karadžiće a generála Ratka Mladiće, z četných jejich spolupracovníků, vojenských i civilních. A ten nepěkný titul nedostali ti, kteří byli odpovědní za většinu zla v někdejší Jugoslávii po roce 1990. Byli to Chorvat Franjo Tudjman, Muslim Alija Izetbegovié a Slovinec Milan Kučan a jejich spolupracovníci, kteří zničení Jugoslávie naplánovali a zahájili, spolu s tím spojeným zabíjením a ničením, velkým zvýšením mezietnické nenávisti. Tady se vtírá jedna základní otázka. Jak je možné, že ze Srbů, kteří byli do osmdesátých let 20. století pokládáni za čestný, statečný a poctivý národ, za vítěze a neochvějné spojence proti agresorům ve dvou světových válkách, se najednou stali největší mizerové Evropy. Dokonce jim v řadě západních filmů (hlavně v USA, ale i v Německu) přisuzují role zlých lidí, kriminálníků. Zatímco ti, kteří do konce války (1939-45) bojovali na straně nacistů a fašistů, Chorvati z NDH, část bosensko-hercegovských Muslimů a kosovští Albánci, se najednou stali pro Západ nejlepšími lidmi, spojenci, plnými ideálů demokracie, které je nutno bránit.
Při líčení doby, kdy existoval a kdy aktivně působil fenomén Mladić, se nesmí zapomenout, že pokračovala protisrbská činnost Západu, tj. Evropského společenství, později Unie (EU), USA i NATO, během jimi ze značné části vyvolané a udržované občansko-etnicko-náboženské války ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině (BaH). Pokračování znamenalo zločineckou agresi NATO v roce 1999 proti SRJ, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, kdy letadla většiny států EU, jako NATO, na podkladě lží a podvodů ničila a zabíjela během 78 dnů a nocí v Srbsku. Proč Američané, Belgičané, Britové, Francouzi, Holand'ané atd. a znovu po 1941-45 i Italové a Němci, zabíjeli srbské děti, civily, proč tolik lhali? Opakovaně se ptali generál Mladić, profesor Doleček a jeho žena.
I
Nicméně "smrtící úder", největší poškození Srbů, bývalých věrných spojenců USA ze dvou světových válek (1914-18; 1941-45), provedl proti Srbům prezident USA Clinton a jeho ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, za pomoci britského premiéra Tony Blaira (podle amerického Intelektuála T. Fleminga nazvaného "Clintonův pudlík"), francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a teď i jeho následníka T. Sarkozyho, obzvláště jeho ministra zahraničí B. Kouchnera, prý socialisty, spolupracovníka kriminálníků na Kosovu a Metohiji, když tam "vládl". K nim se hodí i bývalý německý kancléř G. Schröder a jeho ministr zahraničí, politický chameleón Joschka Fischer a velký dezinformátor Rudolf Scharping, německý ministr obrany.
Autor opakovaně diskutoval s generálem Mladićem o otázce německé pomsty Srbům kvůli roli Srbska při porážce Německa ve dvou světových válkách. Příčinu německé pomsty nelze brát na lehkou váhu... Několik let po hovorech s generálem se autor znovu přesvědčil, že představa o pomstě je zcela oprávněná. Důvody pro pomstu proti Srbům, úspěšně uskutečňovanou německým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem ("zločincem proti míru"), popsal známý francouzský generál Pierre Gallois ve svém textu pro bělehradskou konferenci (23.-24. března 2009) k 10. výročí agrese NATO proti SRJ, hlavně Srbsku. Mladić si generála GaIlois vážil, Gallois o něm hezky psal ve své knize ,,Krev petroleje - Bosna" (Le Sang du Patrole, L´ Age d´ Homme, Lausanne, 1996), také v úvodu knihy M. Yelesiyeviche "Zločinec nebo Hrdina"? (Criminl ou Héros?, le Verjus, Paris, 2006).
O pomstě Německa Srbům generál Pierre Gallois v březnu 2009 napsal:
-"Dnes vzpomínáme na jedno velmi smutné výročí, když před 10 lety západní demokracie, vedené Německem, Anglií, Spojenými státy a Francií bombardovaly stát Jugoslávii, za hrubého porušení mezinárodního práva, charty OSN, aktu z Helsinek a směrnice o neporušitelnosti hranic, když bez rozhodnutí Rady bezpečnosti a bez konzultací s vlastními parlamenty vstoupily do války. Krátce řečeno, tato série násilí proti mezinárodnímu právu je skutečnou černou skvrnou na morálce západních zemí... Jako bod číslo jedna je tu přání Německa pomstít se Srbům, kteří válčili během 1. a 2. světové války na straně Spojenců proti Německu. Kromě toho se Srbům podařilo, za vedení Mihailoviće a později Tita, vázat více německých divizí velmi nutných pro frontu před Moskvou, později před Leningradem. Takže Berlín, v té době vlastně Bonn, se domníval, že srbský odpor přispěl k tomu, že Německo prohrálo dvě světové války. Bylo nutné potrestat (srbský) národ... Jako bod číslo dva bylo nezbytné odměnit Chorvaty a Muslimy, kteří se během války přidali na německou stranu... "
Když byl autor v Berlíně (2001) na konferenci o agresi NATO v roce 1999 proti SRJ, setkal se tam s indickým generálem Satišem Nambiarem, bývalým velitelem UNPROFORu. Generál Nambiar měl to nejlepší mínění o generálu Mladićovi, rád na něho vzpomínal.
Doba zločinecké agrese NATO proti SRJ (1999) byla deprimující, generál Mladić se musel začít ukrývat před agenty Tribunálu v Haagu (ICTY) a jejich pomahačů, prodejných duší (všude lze nalézt darebáky). Tehdejší Miloševićův režim by velmi pravděpodobně generála zrádně nevydal.
Zde nutno připomenout trapnou roli Německa (německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera) a Vatikánu při vynucení a protiprávnímu uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska v Maastrichtu 17. prosince 1991, s čímž nakonec souhlasilo (pod tlakem Německa a Vatikánu) prodejné, úplatné Evropské společenství (pozdější Unie). "Velkým západním demokraciím" vůbec nevadilo, že zcela odepsaly závěrečný akt z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států-signatářů, o neporušitelnosti státních hranic bez souhlasu států, kterých se to týkalo.
Není nezajímavé, že těsně před Maastrichtem (29. listopadu 1991) Genscher navštívil papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. Tam papež půl roku před tím přijal (25. května 1991), těsně před násilnou secesí Chorvatska a Slovinska, prezidenta Chorvatska Franjo Tudjmana. Před uznáním samostatnosti Slovinska a Chorvatska byl papež Jan Pavel II. vyzván z více stran, aby použil svého charizma, nespornou autoritu a pocit zodpovědnosti a povzbudil a inspiroval snahu o mírovou koexistenci národů Jugoslávie. Stal se ale pravý opak. Řadou svých kroků papež souhlasil s veškerou činností v souvislosti se secesí, odtrženÍm. Tím se stal do jisté míry spoluviníkem tragédie národů Jugoslávie. Může takový člověk být blahořečen, nebo časem se dokonce stát světcem?
V úvodníku prestižního diplomatického časopisu Intelliegence Digest bylo napsáno (30.října 1992):
"Politika Evropského společenství (později Unie) k Jugoslávii, podnícená Německem,, znamenala rozbití této země na pět nebo šest ministátů, ze kterých by se alespoň tři (Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina) staly německými vazalskými státy..."
Pravé zděšení vyvolalo v Německu pozdější prohlášení amerického ministra zahraničí Warrena Christophera (The Times, 18.června 1993), ve kterém obžaloval Německo, že je mimořádně odpovědné za vyvolání balkánského konfliktu, protože ono dotlačilo Evropské společenství, aby bez odkladu uznalo Chorvatsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu. Na konci své úřednÍ činnosti totéž řekl i Cyrus Vance (12. dubna 1993), počítaje v to i účast USA při vyvolání války, která zrovna v té době běsnila.
Podobně, i když ostřeji, to bylo potvrzeno článkem v Intelligence Digest (25.května 1994) s názvem ,,Duch paniky v kancléřstvích západních vlád“;
„Jako znamení doby, a právě tento týden, jedna z nejznámějších osobností britské státní správy, dřívější ministr zahraničí lord Peter Carrington, začal s bezprecedentním útokem na Evropskou unii a na škody, které vyvolala. Přímo obžaloval za občanskou válku v Bosně pomaastrichtskou Evropskou unii (v té době ještě společenství), která se v zoufalé snaze ukázat, že má společnou zahraniční politiku, vrhla po hlavě do uznávání Bosny, s katastrofálními následky, které jsou teď' patrny... Ve skutečnosti šel ještě dále, když argumentoval, že mezinárodní angažování... vyvolalo víc (zla) a velmi prodloužilo utrpení Jihoslovanů, že znamenalo víc čistek a obětí... (poznámka autora: kéž by takto lord Carrington mluvil i během roku 1991, možná by ani nevznikla taková tragédie Jugoslávie).
Uznání za nezávislé státy Chorvatsko a Slovinsko Německem a Vatikánem, po kterých následovala uznání i ostatních členů Evropského společenstvÍ, bylo v plném protikladu s finálním aktem konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (1975). Klauzule IV. Deklarace u principech praví: Účastnické státy (byly mezi nimi Německo i členové ES) budou respektovat teritoriální integritu každého ÚČASTNICKÉHO STÁTU (patřila tam i Jugoslávie) A PODLE TOHO SE ZDRŽÍ JAKÉKOLI ČINNOSTI... NAMÍŘENÉ PROTI INTEGRITĚ, POLITICKÉ NEZÁVISLOSTI NEBO JEDNOTĚ KTERÉHOKOLI ÚČASTNICKÉHO STÁTU..."
(Vydalo nakladatelství a vydavatelství PARA BELLUM, ISBN, 2010, str. 12 – 20, otištěno se souhlasem autora.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz