Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Hovory s generálem Mladičem

III.část

Čtvrtý důvod k napsání knihy o generálu Mladićovi

Čtvrtý důvod k napsání knihy je možná trochu zvláštní. Byla to lidskost, se kterou Mladić někdy mluvilo svých ,,nepřátelích" , i když zase při jiné příležitosti pro ně používal velmi ostrá slova. Jako by vycházel při té příležitosti z jakési ,,jihoslovanské perspektivy". Proklínal domácí i zahraniční pachatele, kteří stále více rozsévali etnickou (i náboženskou!) nenávist "mezi bratry" v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a v Krajině, kde žila většina Srbů, ve Slovinsku, později i na Kosovu a Metohiji mezi tamním obyvatelstvem. Mezi těmito rozsévači zla byli lidé nejen z Německa a Vatikánu, Itálie, Maďarska a Rakouska, ale bohužel i ti, jak už bylo řečeno, kterým byli Srbové věrní spojenci ve dvou krvavých světových válkách, z Anglie, Francie a USA, kteří si kupodivu vybrali jako své chráněnce a spojence ty, kdo do konce (1945) bojovali na straně nacistů a fašistů. Zde Mladić řekl, v souvislosti se svou "jihoslovanskou perspektivou" cosi významného: -"Jako vojáka mě jedna věc mrzí, je mi to vlastně líto. Na Západě si nikdo nevšiml (nebo si nechtěl všimnout), jak bosensko-srbské vojsko, naše VRS, jehož velitelem jsem byl já, zachránilo desetitisíce, možná dokonce 40-50 000 Chorvatů. Bylo to během krvavých bojů mezi Muslimy a Chorvaty (1993-začátek 1994), než je Američané ve Washingtonu v únoru-březnu 1994 přinutili, doslova dokopali k míru, aby se stali spojenci proti nám, jako muslimsko-chorvatská federace, i když museli dobře vědět, jak se mezi sebou nenávidí. Chorvati v těch krvavých bojích prchali před vojskem bosenských Muslimů, ve kterém "svatí válečníci", mudžahedínové ze Saúdské Arábie, Alžíru, Čečenska, Iránu, Súdánu atd. učili naše Muslimy, jak se surově zabijí... Oni svým zajatcům za zvláštních obřadů dokonce stínali hlavy. Měli jsme dokumentaci o nemalém počtu našich zajatých mužů bez hlavy. "Svatí válečníci" stínali hlavy i Chorvatům, dokud mezi sebou válčili.

My jsme tak zachránili tisíce Chorvatů, kteří prchali u Travniku, Zavidovičů, Kupresu, Konjice i na mnoha dalších místech. Přijali jsme je jako bratry, civily i vojáky, živili jsme je a léčili v našich nemocnicích, i když jsme měli nedostatek všeho... Někdy v říjnu 1993 byli Chorvati v centrální Bosně v situaci, kdy hrozilo, že je Muslimové a mudžahedínové zničí. A my jsme jim povolili, aby přes naše teritorium přešli do Chorvatska, aby se zachránili... Chorvatští vojáci mně osobně přísahali, že už nikdy proti nám, proti svým bratrům Srbům, nepozvednou své zbraně... Bohužel, slib nedodrželi. My jsme někdy dokonce chránili a léčili naše Muslimy. Vždyť přece na dně duše vědí, že jejich předkové byli Srbové, kteří přijali islám.. . Náš známý, ne-li nejznámější poválečný bosenský spisovatel Meša Selimovié o sobě říkal, za nesouhlasu Titových úřadů, že je Srbem muslimské víry... Četl jste jeho poutavý román "Derviš a Smrt" podle něhož byl natočen i.film?"

V Mladićově hlase bylo cítit skutečný smutek, když vykládal, jak američtí vojenští poradci amatérsky naplánovali mohutný úder bosensko-­muslimského vojska proti VRS z oblasti Sarajeva na sever, směrem na Ozren, Kladanj a Olovo. VRS je takticky přelstila a celé uskupení rozbila. Mezi údolími a horami padlo v boji přes 1 000 většinou mladých muslimských chlapců. "Vždyť měli ještě celý život před sebou," povzdechl si generál. V boji byl zajat i jeden vysoký důstojník egyptské armády (generál?) z nějakých zvláštních jednotek. Tehdy Mladić řekl, že skutečně nenávidí a nechápe ty lidi, kteří plánovitě připravovali to vzájemné vraždění mezi bratry, jež v budoucnu jen zvýší vzájemnou nenávist. Generál rezignovaně řekl (přibližně citována jeho slova):

-"Bosensko-hercegovští Muslimové a Chorvati mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale měli by pochopit že oni to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili, vše proti ústavě BaH. A co jsem já mohl dělat? Měl jsem je nechat v klidu zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941, za ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali. My jsme nechtěli tuto válku. My jsme si nepřáli rozkouskovat Jugoslávii. Bylo hrozné, že se mnoho našich bratrů, Muslimů i Chorvatů, kteří měli přátelské ,,jihoslovanské" smýšlení, nechtěně dostalo za nepřátelskou barikádu... Tam byli, dalo by se říci, násilím dotlačeni svými lídry a zfanatizovanými souvěrci. Tady myslím na právě ty Muslimy, kteří byli nepochybně prosrbského názoru (a nebylo jich málo), kteří se pokládali za Srby muslimské víry, jako třeba Meša Selimović. Dobře vím, že nejeden Muslim přišel o hlavu proto, že bránil své sousedy, své přátele Srby před muslimskými fanatiky... "

Jednou si během obchůzky terénu generál uvědomil, že je na jakési pasece, na vrcholku kopce, ve skutečnosti téměř obklíčen bosensko-muslimskými vojáky, kteří neměli potuchy o jeho přítomnosti. Shodou okolností s nim byla i jeho žena Bosiljka. Jako svůj ozbrojený doprovod měl generál s sebou jednoho četaře, Chorvata. Z této nepříjemné situace ho dostal jeho velitelský vrtulník. Když se ho autor zeptal, jak mohl tolik důvěřovat Chorvatovi, generál mu se širokým úsměvem řekl:

-"Vždyť přece ten četař byl absolutně spolehlivý a věrný Jihoslovan, kterého jsem si už "prokádroval" a kterému jsem stoprocentně věřil. Takových spolehlivých Chorvatů ve VRS nebylo málo!" - "Dej pánbu" (řekl si autor)!

Když jednotky VRS obsadily Srebrenicu, obletěla svět (asi ji západní "bosové" omylem propustili) fotografie, jak generál Mladić dělí bonbóny muslimským dětem ze Srebrenici, jak s nimi přátelsky mluví. Když si západní média uvědomila svůj "omyl", že "zlý Mladić" je přece jen hodný, spustila tirádu dezinformacÍ proti Mladičovi, jaký je to pokrytec, který se najednou snaží být hodným. Autor se na to zeptal generála.

-,,Nemáte ponětí, Rajko, jak mi těch děcek bylo líto. Kolik jen vytrpěla během bojů kolem Srebrenici. Copak ta děcka za to mohla, co si nezodpovědní vůdcové jejich otců v Sarajevu, v Záhřebu a jejich mentoři na Západě dohodli mezi sebou? Ty děti přece neničily naše vesnice ve východní Rosně. Ani nevíte, jak jsem byl šťastný, že jsem u některých z nich zachytil úsměv a jakousi radost. To nebylo moje prázdné gesto, to byl můj smutek nad tím, do čeho nás vůdcové jejich otců dostali! A při tom jsem stále viděl i naše zubožené srbské děti ve válkou rozhárané Bosně."

Mladić vícekrát jmenoval četné, by 10 jich skutečně hodně, známější Muslimy z 19. a 20. století, kteří o sobě říkali, že jsou Srbové muslimské víry. Vždyť bojovali na srbské straně i během první světové války (1914-18), jako dezertéři z rakousko-uherské armády. Dokonce i jeden z atentátníků v Sarajevu v červnu 1914, Muhamed Mehmedbašić, byl právě takovým Srbem mus1imské víry. To Tito uměle vytvořil z Muslimů zvláštní národ, aby oslabil Srby, protože se mnoho bosensko-hercegovských Muslimů pokládalo za Srby, protože Muslimové BaH vznikli ze Srbů a Chorvatů v Bosně a Hercegovině, kteří přijali islám, poturčili se během dobyvatelských válek Mehmeda II. Dobyvatele (1451-­1481) a v létech potom. Spolupracovali s tureckými okupanty, měli se lépe než téměř bezprávná křesťanská rája, prodělali do jisté míry jiný ekonomický, politický a kulturní vývoj, častěji se "mísili" s Turky, dali Turecku mnoho významných lídrů, begů i pašů. Ale jiný národ nejsou, i když se někteří z nich ještě začátkem 20. století nazývali nepřesně "Turci". Zde je vhodné upozornit, že se i sám Alija Izetbegovié během sčítání lidu v roce 1961 deklaroval jako Srb.

Podobně jako náš "nejoblíbenější Čech" Karel IV. (vládl 1346-1378) vyzdobil Prahu mnoha chrámy, svým kamenným mostem, Novým Městem, univerzitou, atd., tak Sarajevo vyzdobil mnoha krásnými stavbami gazi (vítěz ve válce s nevěřícími) Husrev beg, syn mocného hercegovského Ferhat bega, jehož žena byla dokonce sultánova sestra Seldžuka. Husrev beg získal své bohatství z válečné kořisti, prodejem otroků. Potomek mocných bosenských begů a básník druhé poloviny 19. a začátku 20. století Omer-beg Sulejmanpašić se pokládal za Srba a sbírku svých básní věnoval "srbství'. Ve stejné době žili a tvořili další srbští básníci-Muslimové Osman Djikić, Avdo Karabegović a další. V Bělehradě je dosud ulice Osmana Djikiće.

Je téměř směšné, jak si někteří Muslimové z BaH vynucovali existenci jakéhosi zvláštního "bosenského jazyka", i když v jazyce, jakým se mluví v BaH, je dost turcizmů, výrazů z turečtiny, arabštiny, perštiny, které Muslimové i křesťané velmi používají a jež dávají tamnímu jazyku zvláštní šarm. Někteří chorvatští a muslimští "vědci" dokonce tvrdí, že jsou urozeného, nordického, gótského původu, jen aby se odlišovali od "méně hodnotných" Slovanů, od Srbů. Ještě za časů Rakousko-Uherska, které Srbům nic dobrého nepřálo, bylo zjištěno během sčítání lidu, že 97 % obyvatel BaH považuje srbochorvatštinu za svůj jazyk, na kterém se domluvili ještě v roce 1850 chorvatští a srbští spisovatelé a lingvisté. V době ustašovského Chorvatska NDR začali záměrně vymýšlet a zavádět mnoho nových slov, tzv. neologizmů, aby vznikl větší rozdíl mezi srbským a chorvatským jazykem. Tato tendence existuje i v dnešním Chorvatsku.

Již dříve bylo uvedeno, že během sčítání lidu v roce 1991 Ratko Mladié označil jako svoji národnost Jihoslovan. I mnozí Muslimové se uváděli jako Jihoslované. Zdá se, že kolem 1/3 deklarovaných ,,Jihoslovanů" v BaH byli Muslimové, další 2/3 Srbové. Protože Tito-Broz deklaroval Muslimy jako zvláštní národ, píše se Muslim s velkým M. Jako příklad mohou posloužit údaje z roku 1981, kdy v Mostaru žilo 33,5 % Chorvatů, 31 % Muslimů, 18,4 % Srbů a 15 % Jihoslovanů, takže přepočítáno to odpovídalo 36 % Muslimů a 28 % Srbů. Po etnických čistkách v údolí Neretvy provedené Chorvaty a Muslimy tam dnes už Srbové prakticky nežijí. V srbském předměstí Sarajevo-Ilidža žilo 12 % Chorvatů, 32,7 % Muslimů, 38,9 % Srbů a 13,3 % Jihoslovanů, což přepočítáno odpovídá zhruba 37 % Muslimů a 48 % Srbů. Dnes ani tam, v čase po Daytonském diktátu, Srbové téměř nežijí. Během posledních 100 let se počet srbského obyvatelstva BaH podstatně zmenšil jako následek migrace a masakrů Srbů prováděných ustašovci během druhé světové války (1941­45) v tzv. Nezávislém státě Chorvatsku. Podle sčítání lidu v BaR v roce 1879 tam žilo 43 % Srbů, 39 % Muslimů a 18 % Chorvatů (katolíků). Sčítání z roku

1991 zjistil 32 % Srbů, 44 % Muslimů a 17 % Chorvatů.

Jako každý pravoslavný Srb má i generál Mladić svoji SLAVU, je to Svatý VelikomučednÍk Georgie, srbsky Djurdjevdan, 6. května podle nového gregoriánského kalendáře a 23. dubna podle starého juliánského. Slava je nejvýznamnější rodinný svátek pravoslavných Srbů, který Srbové slaví už 1000 až 1 200 roků, od doby, kdy srbské rody, plemena, přijaly křesťanství v široké oblasti kolem Kosova a Metohije i severně a jižně od nich, v různých krajích dnešní Albánie, kde Srbové v těch dávných časech taktéž žili. V Beratu v Albánii jsou například pohřbeni Svatí Gorazd a Angelar, kteří šířili křesťanství mezi tamními hlavně slovanskými obyvateli po svém vyhnání jako žáků Sv. Cyrila a Sv. Metoděje z Velké Moravy. Každý rod, každé plemeno dostaly jako svého "ochránce" nějakého archanděla, světce nebo mučedníka. Rodiny si zachovaly a dosud udržují ve své "rodinné paměti" svého "ochránce", nehledě na všechna možná strádání a utrpení, vyhnanství, války, které možná zažily za více než 1 000 let. Djurdjevdan patří mezi nejčastější a nejpopulárnější slavy.

Jako velitel měl generál Mladič výborné vztahy se srbskou pravoslavnou církví: se kterou měl vynikající vztahy i prezident RS Dr. Radovan Karadžić. Autor si pamatuje na překrásné starobylé ikony v prezidentově pracovně a na jeho upřímná, hezká slova o pravoslaví a o roli pravoslavné církve v dějinách Srbů v boji proti tureckým okupantům. Prezidentova slava je Arandjelovdan (Sabor Sv. Arhandjela Mihaila), podle nového kalendáře 21. listopadu, podle starého 8. listopadu. Mladić připomněl že byl vždy přítomen při "řezání slavského koláče" během slavy VRS na Vidovdan, podle nového kalendáře 28. června, podle starého 15. června. Prezident Karadžič ve svém blahopřání k slavě 28. června 1993 popřál vojsku Republiky Srbské toto:

-"Kéž by Bůh dal, aby toto byla poslední srbská válka za svobodu, a ať Bůh dá, abyste ji zakončili rychle a zářivě, abychom budoucí Vidovdany oslavovali v míru a svobodě."

PÁTÝ DŮVOD K NAPSÁNÍ KNIHY O GENERÁLU MLADlĆOVI

Jako další, PÁTÝ důvod k napsání knihy o generálu Mladičovi je kauza Srebrenica, kterou zahájila M. Albrightová v srpnu 1995, aby odvrátila pozornost světa od největší etnické čistky v Evropě po 2. světové válce, kterou uskutečnili chráněnci SAD, chorvatská armáda, za pomoci bosensko­-muslimské, jako část Západu. Během této čistky bylo oloupeno a vyhnáno za několik dnů z Krajiny v Chorvatsku kolem 250 000 Srbů. Ve dvou částech této operace, "Záblesk" v květnu a "Bouře" v srpnu, museli Srbové opustit kraje, ve kterých žili po staletí. Stovky těch (prý přes 1 000), které nemohly včas uniknout, byly zmasakrovány. Kvůli tomu nikdo ze Západu nebombardoval Záhřeb, nebyla kvůli tomu žádná rezoluce OSN, která by tento zločin odsoudila, nikdo neobžaloval Německo za masové dodávky zbraní agresorům, nikdo neobžaloval USA, že operaci "Bouře" plánovali, jako žoldnéři, penzionovaní američtí generálové z akciové společnosti (!) PMRI (Professional Military Resources, Inc., Profesionální vojenské zdroje, A.S.). Se vším tím prezident Clinton souhlasil. Ani náš bývalý prezident Havel, vždy poslušný Západu, který občas licoměrně používá jako své heslo "lásku a pravdu", nelomil rukama kvůli těm 250 000 vyhnaných a oloupených Srbů. Trapnost americké politiky v souvislosti s tím vtipně vyjádřil známý britský novinář Misha Glenny v článku ,,Role Spojených států v chorvatské ofenzívě je skutečně jako hnusná jizva na amerických diplomatických dějinách" (The Boston Globe, 16.srpen 1995 - jako úvodník ,,Fušerství na Balkáně").

Kolem kauzy Srebrenica se objevila záplava dezinformací, až i lží, ve spojitosti s počtem údajně pozabíjených - popravených Muslimů. Počty se zvětšují, na začátku to bylo 7000, teď je to údajně dokonce 8000. Nicméně počet těl tomu absolutně neodpovídá. Kolem Srebrenice se válčilo celé tři roky, v bojích zahynulo mnoho Muslimů i Srbů, podle generála Mladiće kolem 1 200 Srbů a kolem 2 000 Muslimů. Ale o padlých v bojích ani Západ, ani vláda v Sarajevu prakticky nemluví, jako by to vše byla samá poprava, genocida. A co je ještě horší, ještě více nepoctivé, je skutečnost, že skoro nikdo na Západě, v Sarajevu, nemluvil a nestaral se o utrpení a ztrátách na životě druhé strany, tj. nemuslimského obyvatelstva, Srbů, jako by oni vůbec nehynuli, jako by neměli žádné ztráty. Nikdo oficiálně veřejně nemluví o zničených srbských vesnicích (prý přes 100) ve východní Bosně, které zničily jednotky 28. muslimské divize Nasira Oriće z údajně demilitarizované Srebrenici. Některé z těch zničených srbských vesnic viděl osobně sám autor, mnoho jich viděli holandští vojáci. Tlupy ze Srebrenici, která po dohodě mezi OSN a VRS měla být demilitarizována (a NEBYLA), tam povraždily přes 1 000, možná dokonce až 2 000 jejích srbských obyvatel.

Západní propaganda nikdy nemluvila o malé knížce "Kniha mrtvých Srbů - Srebrenica-Bratunac" (oběti 1992-95), která vyšla v roce 2005 se jmenným seznamem 3 262 zabitých. Stejně tak nemluvila o knize autorova přítele, bosenského intelektuála a senátora RS (Republiky Srbské) Milivoje Ivaniševiće s názvem "Chronika našeho hřbitova" (Beograd-Bratunac, 1994), s podrobným seznamem vrahů i zavražděných. Jestlipak Západ dovolí, aby se na Západě rozšířila další Ivaniševićova kniha v angličtině "SREBRENICA. July 1995 -In Search of Truth" (Za hledáním pravdy) (Hrišćanska Misao, Beograd, 2008). Ivanišević autorovi povídal o Muslimech, které povraždili militantní Muslimové, protože chránili své srbské přátele. O výmyslech západní a lokální propagandy výmluvně informuje zpráva podplukovníka americké vojenské zpravodajské služby Johna Sraye "Prodej bosenského mýtu Americe: Kupče, dej si pozor!" (Selling the Bosnian Myth to America: Buyer Bewarel) (Foreign Military Studies Office, Ft. Leavenworth, Ks, 1995). O tom všem Mladić věděl, vše to dotvářelo fenomén Mladić.

Dlouze a opakovaně si autor povídal s generálem o "kauze Srebrenica". -,,Naše

vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy, jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira Oriće zničili dříve jejich vesnice a povraždili jejich rodiny. Prezident Karadžić během války vydal řadu rozkazů, jak ochránit Muslimy. Ale jakým způsobem zabránit pomstě našich vojáků, kteří mezi zajatci poznali vrahy svých nejmilejších?"

Tento fenomén pomsty proti Muslimům, kvůli jejich dřívějším zločinům proti srbskému obyvatelstvu východní Bosny, přijala jako významnou skutečnost za velkého nesouhlasu, protestu vlády v Sarajevu (chtěla obžalovat dokonce v Haagu u ICTY generála Morillona) sám francouzský generál P. Morillon, bývalý velitel UNPROFORu, ve svém vystoupení jako svědek v Haagu (začátek 2004) během soudu s prezidentem Miloševićem.

Mladić jednou ještě doplnil své vysvětlivky ke kauze Srebrenica: -"Naše autobusy převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen, dětí, starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj a Tuzlu. A to pak má být genocida? Na našich dvou kontrolních stanovištích se mohli obyvatelé a uprchlíci ještě rozhodnout a případně zůstat v Srebrenici. Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad přes 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho obklíčení. Tady utrpěli velké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři ze Západu a z Haagu z nich udělali pozabíjené zajatce. Stovky, možná více než tisíc, civilistů i vojáků, utekly přes řeku Drinu do Jugoslávie (Srbska). Nepřesné údaje o nezvěstných mohou být i následkem toho, že mnoho mužů, hned po útěku ze Srebrenici, bylo zařazeno do bosensko-muslimské armády na jiných frontách. A je tu ještě jedna skutečnost. Do seznamů pro zásobování UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees - vysoký komisař Spojených národů pro uprchlíky) a Mezinárodního červeného kříže bylo zařazeno více tisíc neexistujících lidí z oblasti Srebrenici, aby jejich dodávky byly větší."

Sám Jasuši Akaši, představitel pro civilní záležitosti OSN, ve své zprávě hlásí, že Srbové ve svých autobusech bezpečně převezli ze Srebrenici do krajů pod kontrolou Muslimů desetitisíce civilistů (žen, dětí, starých lidí) a vojáků, kteří to chtěli (bylo jich několik set). V obžalobě Tribunálu ICTY v Haagu neexistuje ani jeden dokument, podle kterého by generál Mladić vydal rozkaz k zastřelení, masové popravě zajatých Muslimů.

KAUZA SREBRENICA MÁ DVA ZÁKLADNÍ NEDOSTATKY, dvě základní dezinformace, dokonce lži, kterými Západ globalizovaně "překřičel, zahlušil" informace druhé strany o událostech kolem Srebrenici. Na prvním místě to jsou nepřesné, dokonce nepravdivé informace o údajné "genocidě" tamních Muslimů i o počtu zahynulých, zabitých, které neodpovídají počtu nalezených těl. Kancelář žalobce (lCTY) například tvrdila, že u Branjeva bylo zabito (zastřeleno) 1 200 - 1 500 Muslimů, zatímco tam bylo nalezeno 132 těl. Podobných příkladů je víc. Téměř vůbec se nemluví o těch, kteří zahynuli v bojích. Nic se neříká, mlčí se, o údajně mrtvých (tedy zabitých) Muslimech, kteří se objevili ve volebních seznamech. A tito "mrtví" se účastnili (!) voleb v roce 1996 - bylo jich kolem 3 000. V seznamu údajně zabitých při údajné genocidě v červenci 1995 byli i lidé, kteří zemřeli dávno před červencem 1995. Jak to vše vysvětlit? Odkud vůbec byla svážena těla mrtvých a pohřbena v mezarji Srebrenica-Potočari a proč nebylo povoleno srbským soudním znalcům účastnit se vykopávání těl z masových hrobů a určování (pokud by bylo možné) příčiny smrti?

Na druhém místě je to absolutní mlčení o tisících v tom kraji zahynulých (povražděných) Srbů, i když byly objeveny jejich mnohé masové hroby (jednoho pohřbu Srbů, v Kravici, se účastnil i generál P. Morillon, velitel UNPROFORu), i když jsou k dispozici přesné seznamy povražděných. PROČ? Podle zpráv z BaH (2009) se některé nevládní organizace, NVO (NGO - non-governmental organization) ze Srbska, možná dokonce i tamní vláda (?) chystají postavit pomník obětem ze Srebrenici. Ano, bohužel, existovali mrtví a Srby zabití Muslimové. Ale ten pomník by bylo možné postavit jen v případě, že se současně s ním postaví pomník i srbským obětem, zabitým Muslimy kolem Srebrenici. Všechno to je tak strašně smutné, ale odpovědnost za tyto události nesou ti, kteří chystali a organizovali zabíjení na začátku, už od roku 1992. A to v žádném případě Srbové nebyli. Nutno zopakovat, že Srbové nechtěli zničení Jugoslávie, nechtěli, aby se BaR odtrhla od toho, co z Jugoslávie zbylo po secesi Slovinska a Chorvatska. Zde se nesmí zapomenout, že uvedené odtržení Chorvatů a Muslimů z BaH od Jugoslávie bylo nelegální, protiústavní, protože změny ústavy BaH byly sice možné, ale pouze pokud je schválí všechny tři konstitutivní národy. Je dobře známo, že některé "domácí" srbské nevládní organizace, NVO, jsou na výplatních listinách různých západních velvyslanectví, západních NVO, že jako papoušci opakují (a není jim hanba) vše, co jim nařídí jejich gazdové ve stínu. Je velmi skličující a poněkud nepochopitelné, že se černohorský parlament rozhodl, aby se 11. červenec uznal jako "Den soucitu s bosňáckými oběťmi", a že si při tom nevzpomněl na oběti srbské.

Velitel holandského praporu (Dutchbat) UNPROFORu v Srebrenici pod­plukovník Tom Karremans Mladiče osobně znal a pochvalně mluvil o jeho strategii při obsazení Srebrenici. Jinak oficiální Západ bagatelizoval poctivé zprávy holandských důstojníků a vojáků Dutchbatu, kteří byli v Srebrenici jako "ochrana". Existovaly velké rozdíly mezi prohlášeními členů holandské vlády a vojáků (například náčelníka generálního štábu holandské armády, generála Hanse Couzyho, velitele Dutchbatu podplukovníka Karremanse, představitele OUN v Bratunci kapitána M. van Schoutena), kteří k nevůli svých vládních představitelů popírali existence genocidy nad Muslimy po pádu Srebrenici (Die Welt, 12. července 1996). Ve stejné době představitelé vlády tvrdohlavě ohlašovali a vnucovali svou již přichystanou verzi Západu a organizace NATO o genocidě (je známa roztržka mezi generálem Couzym a ministrem národní obrany J. Voorhoevem). Holandští ministři zahraničí a pro rozvoj Hans van Mierlo i Jan Pronk požadovali, aby byla pozměněna zpráva 460 holandských vojáků Dutchbatu („Debriefing Report"), protože existovaly nesrovnalosti mezi vládními politickými závěry a úmysly (které odpovídaly ideologii vlády) a mezi zprávami vojáků, očitých svědků. .. Ministr národní obrany Joris Voorhoeve mluvil o několika tisících obětí jako následku srbské činnosti, zatímco vojáci, kteří byli na místě, mluvili o několika stech, do jednoho tisíce.

Během slavnosti 19. září 2003 byl v Srebrenici odhalen pomník-mezarje (hřbitov) Muslimů údajně povražděných Srby v červenci 1995 (prý 8000, ale BEZ současného nálezu těl). Na slavnost přišel i jeden z hlavních tvůrců a viníků tragických událostí v někdejší Jugoslávii, bývalý prezident USA Bili Clinton. Zlé jazyky povídaly, že za své vystoupení dostal 250 000 US dolarů (byla to pravda?). Spojené státy daly jako příspěvek k výstavbě pomníku jeden milión dolarů. Bývalý zkrachovalý britský politik Paddy Ashdown, v té době všemocný vysoký představitel OSN pro BaH, tvrdě donutil Republiku Srbskou, aby i ona finančně podpořila výstavbu pomníku.

Den před odhalením pomníku, 18. září, vydala skupina západních odborníků (bývalý koordinátor OSN pro civilní záležitosti Phillip Corwin, různí odborníci pro zpravodajské služby a novináři), prohlášení, že jsou zcela NESPOLEHLIVÉ oficiální údaje o počtech Muslimů údajně povražděných, zastřelených Srbů.

"Číslo 7000 (v roce 2003 to tak bylo uváděno, v roce 2009 je to už 8 000) je krajně zveličené (inflated) bez nezbytných důkazů. Dělání pomníku na základě falzifikovaných údajů jako by mělo donekonečna prodlužovat regionální nenávist a nedůvěru a úmyslně trestá jen jednu skupinu obětí v bosenské občanské válce. Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají z oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličenému počtu obětí jedné stran v nepomůže ani pravdě, ani citům usmíření."

Yossef Bodansky, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus, napsal:

-,,7000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé forenzní (soudní) důkazy ukazují na ztráty Muslimů na úrovni set, pravděpodobně nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak údajně vysokých ztrát Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane diky západním státníkům a médiím posvátným poutním místem pro muslimské extremisty."

G. Copley a Y. Bodansky se obávají, že by se Bosna mohla změnit v základnu teroristické činnosti al-Kajdy a Hizballáhu v Evropě, protože příliš mnoho mudžahedínů z různých islámských zemí zůstalo v Bosně a tam se oženilo...

Uvedení západní odborníci byli členy ISSA (The lnternational Strategie Studies Association - Asociace pro mezinárodní strategické studie) z Rady pro politiku Balkánu a východního Středozemí (www.strategicstudies.org). Předseda ISSA, odborník pro zpravodajské služby Gregory Copley, obžaloval amerického velvyslance u vysokého představitele OSN D. Hayse, že přinutil bosensko­-hercegovské Srby podepsat nesprávný, nepřesný dokument, přijímající muslimskou verzi událostí kolem Srebrenici. Oficiální srbský dokument (2002) totiž tvrdil pravý opak, a tak ho Západ a jeho vysoký představitel Paddy Ashdown ihned prohlásil za neplatný a zakázal.

Před válkou (1941-45) žilo v Srebrenici kolem 50 % Srbů a 50 % Muslimů (Srbů o něco víc). V roce 1991 to už bylo pouze 29 % Srbů, následkem genocidy Srbů za války provedené chorvatskými ustašovci a částí bosensko­-hercegovských Muslimů a pro možnou migraci jinam. Když VRS 11. července 1995 vstoupila do Srebrenici, už tam žádní Srbové nebyli.

Srbové už podruhé ve 20. století museli opustit Srebrenicu, aby zachránili holé životy, 9. května 1992. Den před tím tam byl Muslimy zavražděn soudce a srbský člen bosenského parlamentu Zoran Zekić. Dění z té doby v Srebrenici líčí dopis britského tlumočníka v Bosně G. R. Thorntona (Time, 23. června 1993):

-"Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30 % obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj. jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly, a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku. "...

Při povídání o kauze Srebrenica měl generál Mladić pokaždé nějaký nový údaj, novou zajímavost. Tak například uvedl, že poslední loupežná výprava Orićových lidí z 28. muslimské divize proti srbským vesnicím probíhala necelý měsíc před pádem Srebrenici. Sám generální tajemník OSN B. B. Ghálí v té době upozorňoval na nebezpečnost takové situace, na možnost srbské odvety. Nutno přiznat, že ani posádce Srebrenici a okolí nebylo lehko, když musela poslouchat lidi jako Nasir Orić.

VRS vykonala Srebrenickou operaci (vojenská operace Krivaja-95) s poměrně nevelkým nasazením vojska a doslova jen s několika tanky. Počet vojáků VRS byl nepochybně menší, než byly počty bosensko-muslimského vojska posádkou v Srebrenici a okolí. Srebrenica, jako nůž v zádech VRS, musela padnout, jak už bylo řečeno, pro obrovskou hrozbu, kterou představovalo velké chorvatské vojsko (řádově 140.000), po zuby ozbrojené Německem, a bosensko-muslimské jednotky na západ od RS, které se chystaly na největší etnickou čistku (vyhnání Srbů z Krajiny) v Evropě po válce (1939--45). Ohledně Srebrenice sarajevské vedení dopředu počítalo s genocidou (plánovalo ji?), po které by se už USA snadno zapojily do války proti bosenským Srbům. Toto podezření o plánované genocidě vlastních lidí potvrzuje skutečnost, že větší část posádky Srebrenici a všichni důležitější velitelé a vedoucí muslimské správy byli předem a včas ze Srebrenici staženi.

Je smutné mluvit o lidském utrpení a dohadovat se, kdo mluví pravdu, kdo koho předčí v počtu mrtvých. V Srebrenici a kolem ní se ničilo a zabíjelo, nikdo nebyl zcela bez viny. Je ale zcela nelidské vymýšlet si počty obětí, mrtvých, a mluvit o vymyšlených ztrátách a obětech jen jedné strany, aby se ještě více zvýšila mezietnická a mezináboženská nenávist. Mladić k tomu dodal:

-"To nechápou ti, kteří si vymýšlejí nepravdivé, zveličené počty mrtvých, jen to chystá do budoucna zlo, neštěstí. Je hrozné zneužívat lidské utrpení kvůli politice - a přitom pokrytecky nemluvit o tom, kdo to všechno začal a proč!"

Pro vládu Republiky Srbské(RS) a jejího prezidenta Dr. Radovana Karadžiće nebylo snadné, zabránit eskalaci vzájemného ničení a zabíjení, které v BaH zahájili Chorvati a Muslimové. Celou Bosnu tak například šokovala zpráva, že 1. března 1992 (několik týdnů před uznáním nezávislosti BaR Západem), přepadli chorvatsko-muslimští extrémisté před Starým (pravoslavným) kostelem v Sarajevu srbskou svatbu, zabili ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranili pravoslavného kněze a spálili srbský svatební prapor.

Pak přišel další šok, když CNN a BBC 6. dubna 1992 přinesly zprávu, přesně v den Západem uznané samostatnosti BaH, že v Sarajevu byl zavražděn velmi populární a známý plastický chirurg, Srb ze Sarajeva, děkan lékařské fakulty profesor Dr. Boriša Starović. Ráno, když vycházel z domu, kde ho čekala sanitka, aby ho odvezla na jeho pracoviště v nemocnici, na něho ze sousedního domu beze slov zahájil palbu mladý Muslim. Jedna kulka pronikla profesorovi do plic, druhá do krku. Profesor zázrakem přežil. Po dlouhé operaci byl zachráněn. Pachateli (naštěstí se mu vražda nepodařila) se nic nestalo. Profesor byl nucen ještě rok pracovat v muslimsko-chorvatské části Sarajeva, město nesměl opustit. Ilegálně odejít ze Sarajeva (on i jeho žena museli ležet na podlaze auta) mu umožnili jeho přátelé Muslimové, kteří hodně riskovali. V Sarajevu zůstal celý velký profesorův byt, který byl, pochopitelně, zcela vyloupen. Zase zmizela bohatá, veliká knihovna. Starovič opustil své rodné a milované Sarajevo, ve kterém žilo už šest generací jeho rodiny.

Po útěku ze Sarajeva Starović zorganizoval velmi úspěšnou lékařskou fakultu (její nemocnici) v Srbinji (Foče), stal se i rektorem univerzity v srbském Sarajevu, akademikem. Autor vícekrát přednášel medikům a lékařům, jako visiting professor, na lékařské fakultě v Srbinji a jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Čemohorců s sebou opakovaně přivezl řadu léčiv. Se svou ženou Dobrou a rektorem ostravské univerzity docentem Petrem Pánkem byli hosty (2003) Srbské univerzity v Sarajevu, přednášeli na rektorátu v Lukavici (srbská část Sarajeva), měli delší besedu v Televizi RS. Boriša Starović a autor se stali upřímnými přáteli, pobratřili se.

Před odjezdem do Trebinje, perly jižní Hercegoviny, na cestě do klášterů Tvrdoš a Ostrog Boriša řekl svým, aby na této cestě nezapomněli zapálit svíčku v malém "kostelíku", hned vedle cesty, u Korintské jámy, na památku 134 mrtvých, polomrtvých, surově zmlácených a umučených Srbů, které ustašovci, vedeni hodžou Muharemem z Avtovce, v červnu 1941 naházeli do hluboké jámy. -,,A takových jam s povražděnými Srby bylo v ustašovském Chorvatsku velmi mnoho," povzdechl si Mladić.

Knihu „Hovory s generálem Mladičem“, včetně publikace „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohije“, II, si můžete objednat na tel. č. 602 711 206 nebo mailem na adrese: awiw@wo.cz.

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz