Hoši od Zborova. Tři životní příběhy

Kpt. PhDr. Stanislav Balík

Své dojmy z bitvy u Zborova Ludvík Svoboda popsal v dopise svému příteli:

V poli 2.7.1917

Drahý bratře podporučíku !!!!

Předem přijmi srdečný pozdrav, vzpomínku a sladké políbení ode mne a všech tvých bratří rozvědčíků. Též srdečný dík za pozdrav, jejž nám vyřizoval br. prap. Čejka. Odpusť nám, že ti tak dlouho nepíšem. Dřív jsme na Tebe nevěděli adres, až když přijel Tvůj dynščik (sluha) k rotě a oznámil nám, kde se nalézáš. Hned nám čas nezbýval, poněvadž v noci jsme šli do okopů. A teď, když jsme na odychu, přijel br. pr. Čejka. Vše nám o Tobě a od Tebe sdělil, přeješ si prý br. podporučíku, abychom Ti vypsali o našem nástupu. Ihned se chápu péra, abych Ti alespoň stručně popsal náš boj u Zborova a Cecové proti Austrogermáncům. Popsat ti to důkladně nemohu, ale já myslím, že si zcela jistě ten krvežíznivý boj dovedeš představit.

Dne 2. června jsme vyjeli z Dombrovic. Cesta do pole byla veselá. Jeli jsme s Ruskými zemláky (krajany) s údernými grupami. Zpívalo se po cestě ve dne i v noci a všelijaké nadpisy na vagonech dělaly velký dojem na lid, který nám, jak jsme se objevili na nádraží, provolával: Ať žije Česká republika, ať žije svobodnaja Čechija, ať žijí čeští geroji a.t.d.

To, co jsme my Češi slíbili, to také čestně vykonáme i kdybychom věděli, že to bude stát oběť celé brigády. Konečně jsme stáli v okopech, tváří v tvář s nepřítelem.

Proti nám byli pluky: 35, 75, 6 myslivců a tuším 13. honvéd. Maďarů. Mezi Českými pluky bylo mnoho směsi, Poláků, Rusínů, Srbů a Němců. Dovedeš si zcela jistě představit tu bojechtivost, tu nedočkavost kdy již přijde povel – kupředu.

Dne 8. jsme přijeli do Tarnopole, šli jsme pěšky do Izerny (Jezerné), kde byl štáb 39 korpusu (sboru), ke kterému jsme byli přiděleni. Postavení v okopech však bylo velice smutné. Zabrali jsme účastek (úsek) po Ruské divizi a nás bylo neplné 3 pluky, v okopech jsme stáli muž od muže 15 kroků daleko.

Před sebou jsme měli zvolna táhlou vysotu 492, na které byly Rak(ouské) okopy desetkrát více opevněné nežli naše. Dráty třemi řadami 15 až 20 m široké. Když to vzal člověk na uváženou už z toho koukal krchov a nic jiného. Ale tak jako vždycky i tentokrát Češi měli více štěstí, něž-li rozumu. A to štěstí nás také i tentokrát neopustilo. Do 19. čer(vna) se v okopech hlavně se zpívaly naše národní písně „Hej Slované“, „Kde domov můj“ a p. nikdo skoro nespal, služba se držela ve dne i v noci. Zvlášť v noci na zástavě to bylo opasné (nebezpečné). Každou chvíli se tam stal případ, že Austriáci se doplazili blíže našich okopů a házeli bomby. My jsme na rozvědky nechodili, poněvadž to nemělo tak dalece velký význam. Feldvachy (polní stráže) měly vše zadrátovaný, takže se nenechalo nic ulovit potichu, byl-li nějaký šum, hned odkryli oheň (zahájili palbu). Až 18ho večer před nástupem vyšla rozvědka, které se podařilo sebrat rakouskou feldvachu (polní stráž) asi 15ti mužů. Byli to Češi. Při výslechu tvrdili, že o nás úplně nic nevěděli, že bychom proti nim stáli, ale důstojníci že to věděli jistě. Po výslechu bylo vidět, že budeme nuceni dobýt onu vysotu (výšinu) dříve, než-li přijde německá divize.

Bylo to 19ho ráno, když přišla zpráva od Fidlandské divize, že při nástupu (útoku)byli již dvakrát odražení. Když jsme viděli, že to nejde od nás vpravo ani vlevo, vystoupili jsme z okopů a počali atakovat (zahájili útok). Prvně vystoupil první pluk s prvním batalionem třetího pluku pak druhý pluk a my druhý batalion třetího pluku. Dobili jsme za 46 minut čtvery okopy, kde jsme již byli nuceni se zastavit, poněvadž zprava i zleva nás již flankovým ohněm (boční palbou) odráželi Austrijci. Dál jít to bylo nebezpečné.

Bohužel, že jsi to bratře podporučíku neviděl. Někteří házeli bomby do okopů, kde udělaly děsný zmatek.

Při dosti malých ztrátách jsme se dostali do okopů. A ještě než jsme přišli před dráty vzkřiklo se – kdo jste Češi nestřílet a tím vznikla veliká panika v Rakouských okopech. Češi ukvapeně s radostí vzkřikli hromové nazdar a vyskakovali z okopů, pomáhali probíjet cestu skrze dráty. Ale při tom se ještě z okopů ozývaly výstřely od Maďarů a Němců. Když jsme vtrhli do okopů, tož všechny Němce a Maďary skoro zabili. Teď jsme byli znovu nadšeni přivítáním hromovými výkřiky od našich drahých bratří „Na zdar“ , které jsme vysvobodili z těch okovů Rakouska a se svěží silou se postupovalo dál. Někteří ostali v okopech odpravovat zajaté a ostatní šli k předu.

Na příklad v okopech zabili 1 hejtmana od 35 rg. (pluku), který chtěl ještě hodit bombu, když již věděl, že jsme Češi. Bombu však již nehodil neb ze zadu jej zastihla rána lopatkou do hlavy a pak jej štykem přišpendlili na stěnu. (obrázky bylo vidět hrozné).

Na postupující, kteří vyšli dobývat další okopy bylo vystřeleno několikrát z děl a pak děla umlkla. Důstojníci nasedali na koně a ujeli a ostatní padli do plenu (zajetí). Češi, hned s našimi hochy obraceli děla a stříleli po ustupujících mezi kterými těmito výstřely udělali též dost velký zmatek. Když jsme došli na čtvrté okopy, jak jsem se již zmínil, nemohli jsme do předu. Zakopali jsme se a o dvě hod v noci z 19 na 20 jsme byli vyměněni 82. divisi Fidlandskou. A teď jsme na oddychu. Čekáme na doplnění, jelikož jsme mnoho oslábli. Celkové ztráty jsme měli asi 700, z toho asi 71 zabitých. Důstojníci Rakouští říkali, což tvrdil také ministr Kerenský a Brusilov, že tak nastupovat ještě neviděli.

Tak málo nás – řídké cepy (řetězy – linie), rezerva žádná a nastupovali jsme každý hlouček, neb jednotlivec na vlastní pěst. Jeden hoch se dostal raněný do zajetí, ale za ½ hod jsme ho dostali nazpět. Teď když jdeme mezi vojáky, všude nám provolávají hurá a koukají na nás jako na něco posvátného. Což dokazuje, ta ohromná práce, které se oni diví, jež jsme vykonali. Ale bylo to pouhé štěstí a nic jiného. Kdyby se ohlédli, jak málo nás je, tož by nás byli jistě rozbili. Jelikož byli všichni ustrašení, tož utíkali jak zběsilí. Ve všech Ruských plucích to měli o nás čteno, v rotách v příkazu (rozkazu), tak, že o nás dnes ví i ten nejhloupější snad Ruský voják.

Když jsme přišli na oddych, přijel za námi korpusní (velitel sboru), který nám děkoval za práci a asi půl hodiny volal a klaněl se nám – Zdravstujte moji drazí tovarišči, moji drazí čeští geroji, což prodloužil ještě svojim krátkým proslovem.

Na konec prosil by moh políbit naše důstojníky a Ti aby polibky rozdali mezi ostatní tovaryšče a odjel. Kerenský prý provolal – ať žije svobodnaja Čechija neb Českaja republika.

To je tak stručné objasněni průběhu toho boje. Až se někdy sejdeš s námi, drahý bratře podporučíku, tož Ti to vše povíme.

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014