Hořkost ze zrady

15.3.1939 - 5.5.1945

Eurlng Dr Bohumil Kobliha

Svět První republiky ČSR byl světem dobrých snah a činů. Z činů se rodilo další poznání a moudré návody, jak dále a rčení se jen rojily. TGM na příklad říkal: Lid chce být klamán, tedy ho neklamme.

Oproti tomu dnes a celosvětově se řítíme pod hesly jako: beze lži ani ránu. Nejsem staromilec, ale vím že v První republice politici neoslavovali svoji práci "stále se zlepšujícími ekonomickými ukazateli".

Práce byla to, co se muselo užitečně dělat, udělat a vyrobit, aby život rozkvétal, kvetl. Život měl chuť i vůni po našem. Aby bylo co jíst ze svého, o to se starali všichni naši rolníci od půlláníka do velkoagrárníka. Abychom měli sami pro sebe na naší míru ušité šaty, se starali naši krejčí a módní domy jako prostějovský Nehera. A o to abychom měli kde zdravě a čistě bydlet, vzdělávat se a pracovat, usilovali naši skvělí architekti a stavebníci.

Geniální náš a světový průmyslník Baťa obul náš národ a stal se obuvníkem světa. Nejen to, postaral se abychom jako první na světě měli doslova všeobecnou vědeckou péči o nohy výzkumem a pedikúrami, které byly ve skoro každé jeho filiálce.

Náš Sokol a tělovýchovné a výchovné spolky jako Orel a DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty) se svými cvičiteli a vzdělavateli pěstovali tělesnou ale i morální zdatnost (viz sokolské heslo "ni zisk ni slávu"). Stavěli si pro svoji činnost hřiště a tělocvičny a Baťa nám vyráběl cvičky unikátního návrhu, tenisky a kecky.

Národohospodář Baťa nám přinesl začátky toho co jsme chtěli znovu oživit, propracovat a přinést naší zemi s prof.Zeleným po "sametu" pod pojmem "Zaměstnanecké podílnictví". Tak aby privatizace byla naše a pro nás. Aby výtěžky z naší práce zůstaly v zemi.

Náš národ měl první světové všeobecné sociální a penzijní pojištění. Měl jsem štěstí, že jsem se kdysi setkal a pracoval s jedním vedoucím činitelem, úředníkem, toho odboru panem Doležalem, který mi o všem vyprávěl. Tvrdil že nepřijít Hitler, topili jsme se v penězích pro tyto účely a každý bez výjimky by byl státně dobře pojištěn pro případ nemoci, úrazů a invalidity. Nikdo se nemusel bát jít do penze, byl zajištěn pro věk odpočinku. Věřím, že jsme ve svém hlubokém národním sociálním cítění pro spravedlnost spěli tím směrem a předběhli svět.

Vedle toho velké podniky jako Škodovka měli své podnikové pojištění. Byl tam pro všechny dělníky zřízen "Haléřový fond" a pro ostatní zaměstnance střádal "Šimůnkův fond" (Ještě jsou tam někde pro mne moje peníze. ..snad).

V třicátých letech, kdy světová krize dopadla i na Československo, můj děd¨pracoval jako disponent v administrativě/spisovně Škodovky. Bylo mu padesát čtyři let, ale byl požádán aby uvolnil místo mladším a odešel do předčasného důchodu. Jeho odstupné se rovnalo výši ceny auta Škoda-Populár a byla mu vyměřena slušná penze, ze které mohl vydržovat syna na gymnasiu a jednu dceru na škole pro ženská polování. Druhá dcera, moje matka, už byla vdaná.

Pak bohužel přišlo světové šílenství Druhé světové války, kdy "zazněl zrady zvon a my jsme jim věřili - sladká Francie a hrdý Albion"

Nevěděli jsme před tím nic, či málo o koloniálních zrůdnostech a že jsou celé státy schopny ve svůj prospěch i toho nejhoršího - totiž zrady přátel. My jsme je milovali a bezmezně jsme jim věřili.

Viděl jsem muže plakat 15. března 1939, když zpupní henleinovci spolu s rozkuráženou Wehrmacht, kácely naše hraniční sloupy a vše to, na čem jsme hrdě dvacet let První republiky pracovali a budovali s oddaností a láskou Čechům vlastní. Viděl jsem tváře ustaraných a nešťastných žen a matek. Co bude s dětmi? Slyšel jsem o vzpouře i sebevraždách těch, kteří nechtěli opustit naše obranné pásmo, pevnůstky a to, co mělo uhájit všechno, čím žili a co jim bylo drahé a svaté.

Jako malý chlapec jsem nechápal jak hořkost zrady na ně dopadla a musela působit na všechny ty, co mozky a rukama stavěli ve hmotné realitě sny a ideály své republiky - Československa: "Budeme se bránit!", "Ani píd' ''... "Dejte nám zbraně dali jsme si na ně", tak volali Čechoslováci. Na nás se mělo chtít poraženectví!?!

Museli ale zatnout zuby a přežít. Celý svět musel přežít svoji zradu, která začala na malém, ale statečném demokratickém Československu. Jejich zrada nakonec zasáhla je samotné jako ruční granát, který si vyhodili nad hlavu.

My, náš národ ale bídy překonal a bojoval i po boku těch, kteří nás zradili. Nic jiného ve světovém požáru nezbývalo. A zvítězili jsem spolu se spojenci na všech frontách Evropy i Afriky.

V Praze pak přišel 5.květen 1945 kdy jsme viděli, jak se bortí Hitlerova Třetí říše. Ještě se nacisté, SS i Wehrmacht vzchopili k vzteklému pálení, ničení a vraždění na pankráckém bitevním poli, Na Zelené lišce a jinde v českých městech a vesních.

Protože jsem viděl hořkost zrady a šest let nacistické zvůle všude okolo, proto mne tím více překvapovala klidná rozvaha a umění našich lidí se bránit na pražských barikádách (viz moje kniha "Šest dní kdy národ věděl").

Dodnes se obdivuji vznešenosti našich občanů, celého našeho národa, že dokázali překonat hněv nad nespravedlnostmi, které se na naše hlavy snášely šest let a v nacistické koncovce prezentované zběsilým zabíjením.

Divím se dodnes, když měli naši opět zbraně v ruce, že nelikvidovali do jednoho všechny zrádce a vrahy, jako toho hitlerčíka ve Vršovicích, co z vikýře střechy roháku v Orelské ulici střílel na naše barikádníky.

My je jen z části (bohužel), rozhodnutím Postupimské dohody, vystěhovali tam, kam chtěli a patřili, dle jejich vlastního hesla "Heim ins Reich"...

Londýn, 7. dubna 2014