Hodnoty našich národních dějin nejsou ani prázdné fetiše, ani falešná  simulacra či ikony

Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních 23 let systematickému pokusu přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako hamižní mocipáni, kořistníci a rozkrádači si zasluhují uznání ba obdivu, protože „něco dokázali“. Kdo si však zaslouží kritiku a zapomnění, to jsou naši buditelé a obrozenci. Proč  vydupávali ze země národ, který již byl z větší části asimilován? K čemu  obnovovali český jazyk a vraceli český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli základy věd, umění, hudby, techniky, architektury,školství , průmyslu, všech oborů a oblastí kultury, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby r.1918 mohlo vzniknout Československo, nepřáteli označované jako umělý, neorganický útvar. Prý nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo. A nebýt  Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948, srpna 1968… Obrozenci to zavinili. Mezi disidenty se objevil názor, že nebýt Jungmanna a Šafaříka mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem a mohli jsme žít v klidu a blahobytu. Mohli jsme žít v lůně velmoci bez vlastních  nesnází. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného typu, že  např. vedou války , přepadají, ničí, plení, podmaňují. Říká se jim, tak jako nám, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo to je úkol jen pro malý národ? Jen  na jeho svědomí je dovoleno útočit?

K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl  /1620,1938, 1968, 1992/ a která  mu   bolestně připomínají nesamozřejmost vlastní existence  a vyvolávají psychický  pocit  neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení. Dovoláváme se prý svých mýtů,  kýčů, fetišů, nedokážeme se zbavit svého nacionalismu. Mytologizujeme si své dějiny,  nadřazujeme kulturu nad politiku,  uchováváme falešné vědomí a nevyrovnáváme se řádně s minulostí. Co takové vyrovnání má znamenat? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců,  přijmout  verzi politického protivníka, který má /nejen/ mediální  propagandistickou sílu nás k tomu nutit? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění kopírují  hodnotící soudy protičeských historiografů ? Proč nevyhlásí jednou provždy, dost bylo nezdarů a traumat, je třeba vydat se  znovu na cestu, znovu a lépe!

Místo toho přepisují dějiny, osobnosti a ideje problematizují, ironizují, dehonestují. Moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii připomíná natěšeného kuželkáře, který se svými besedníky poráží vítězoslavně jednu historickou osobnost či událost za druhou. A přitom není pravda, že si československý národ vymyslel Masaryk r.1918 zcela účelově, aby mohl  zdůvodnit vznik Československé republiky. Idea byla živá od samých  společných počátků národního obrození   a sílila spolu s ním. O vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval Havlíček, stejně tak Masaryk, dlouho před 1.světovou válkou. A není pravda, že národní obrození bylo nacionalistické. Bylo humanitní, od Kollára až po Masaryka přes Palackého a ostatní všichni kladli na první místo lidství, jemu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému napadání Slovanů z úst pověstného T.Mommsena   chtěl Masaryk čelit demokraticky a humanitou.  O nepochopení prosté skutečnosti, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů literatura,  svědčí tvrzení tvůrců veřejného mínění, že jsme nadřazovali kulturu nad politikou. Politika je doména vládnoucích držitelů moci, zatímco literatura se stává útočištěm ovládaných. Přináší obraz doby, duševního stavu společnosti, společenských problémů a politických úvah. Literatura má ovšem hodnototvornou povahu, předkládá hodnotící soudy o hodnotách v umělecké /Také hodnotové/ podobě. Ale hodnoty /ideje, normy, příklady, vzory, ideály, vize/ nejsou vysmívané a odsouzeníhodné mýty, fikce, falešná a lživá simulakra /přetvářky/., jak se nám snaží namluvit renomovaní tvůrci veřejného mínění, nýbrž duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i   občana. Bez  ideálních hodnot chybí jedinci i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro dobro a čest, krásu a lásku.

Pociťujeme všeobecný úpadek, není na co být hrdý. President popisuje vnější projevy demoralizace národa, mluví o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem, nekritickému obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest….Není se co divit, je to přirozený následek komplexního působení medií s cílem zbavit  občany úcty k tradicím a kulturnímu odkazu předků. Bylo řečeno, že bez demokratů není demokracie. Bez morálky není  demokratů. Sebeúcta a národní sebevědomí k morálce neoddělitelně patří.Bez výchovy hodnotami k hodnotám v rodině i ve škole a na veřejnosti  všeobecný úpadek nepřekonáme.

Integrace Evropy, jak se zdá, přestala být tabuizovaným nedotknutelným božstvem. Federalismus se dostává do  odstředivky dějinného vývoje, národní perspektiva představuje užitečný model lepšího řešení. Národ má a plní své úkoly. Uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě a poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť, znalost sociálních reálií. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Odlišnost a sounáležitost, hodnoty, které federalismus neposkytuje. /J.Robejšek/

Ukazuje se, že vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře podrží si svůj význam v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.