Hodnotová orientace našeho učitelstva v proměnách času 20. století

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

     Na sjezdu československého učitelstva r.1920 promluvil president republiky T.G.Masaryk. Poukázal na souvislost ŠKOLSKÉ reformy s reformou celé SPOLEČNOSTI, která v poválečné době probíhala všude ve světě. Soustředil se na formulaci idejí,  důležitých pro inspiraci a integraci budování Československé republiky. Tyto ideje bychom mohly shrnout do tohoto „patera“:

1. Vést k přirozenému vlastenectví, prostému všeho šovinismu, k uvědomělé a krásné lásce k národu a vlasti, která se projevuje činy, nikoli slovy.

2. Uplatňovat demokratičnost v širokém, sociálním a humanitním pojetí: každý má právo na chléb i na plnohodnotné vzdělání. Výchova má být i politická /to neznamená stranická!/, tj. má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných a společných.

3. Ctít ideály mravnosti individuální i národní jako něco posvátného. Pěstovat úctu k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, poznání pravdy, rozvíjet smysl pro krásu a umění.

4. Posilovat rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické, aby činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.

5. Dbát o důstojnost učitele. Byl osvobozen od závislosti na absolutní moci a zproštěn povinnosti vymýšlet témata k potvrzení loajálnosti. V nových poměrech má být živým příkladem hledání pravdy, vynakládání energie, směřování k něčemu. Příklad působí mnohem více než mluvení. Nezbytné je i finanční zabezpečení. „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“

Můžeme říci, že Masarykův vklad do tvorby hodnotové orientace učitelstva, byť léta zanedbávaný, neztratil dodnes svůj význam. Přední evropští pedagogové se shodují v názoru, že máme uvědoměle vytvářet společnost humanistickou, nikoli konzumní, nikoli bezcílnou společnost volného času, počítačových her, stupňované spotřeby a  neomezené„mediokratury“. Principy humanistické společnosti 21.století se neliší od Masarykových idejí, jen jsou promítnuty do nových, netušených a složitých podmínek  evropeizace a globalizace.

Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i z Ameriky a vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou.

Jistě i dík uvědomění, které vštípila tato škola svým žákům, přestáli jsme smrtelné nebezpečí vyhlazení celého národa za nacistické okupace.

Na meziválečné dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění…Doklady o tom přinesla i proslulá Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10.výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném. Znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo.

  Po výstavě zůstaly alespoň pavilony, které dodnes budí obdiv, ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů! Erudované publikace našich vynikajících filosofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době totalitarismu nežádoucí, zůstala i po r. 1989 nepovšimnuta díla F.Drtiny, J.Krále, J.Tvrdého, V.Příhody, J.Uhra, L.Kratochvíla a mnohá jiná. Ke škodě naší vzdělanosti se nedočkala reedicí a zůstala naší mladší a mladé učitelské generaci neznámá.

Neznámá zůstala i historie školské reformy u nás. První republika zdědila po Rakousku  školství kodifikované  relativně progresivním zákonem z r.1869. Koncem století však již bylo právem kritizováno pro zaostávání za společenskými potřebami. První republika zreformovala školství 1.stupně a přikročila reformě škol 2.stupně. Ministr I.Dérer  položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol  se zřetelem na připravovanou školu pro všechny bez nedemokratických bariér. Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy opět od sebe oddálil. Po r.1945 připravilo ministerstvo  školství návrh zákona o jednotné škole v duchu předválečných koncepcí, které byly odborně teoreticky i pokusně prakticky podložené. Měla to být škola sice jednotná, ale vnitřně diferencovaná podle oprávněných potřeb a zájmů žáků. Vinou  politického únorového zvratu 1948 však již návrh nepodával dosavadní ministr J.Stránský, jak se očekávalo, ale nový ministr komunistické vlády Z.Nejedlý. Idea devítileté školy jednotné, vnitřně diferencované  při svém uvádění do praxe  podlehla ideologicko-politickým  unifikačním tlakům. Nejedlého nástupce ji dokonce podle sovětského vzoru proměnil na „osmiletku“ a  spolu s proponovaným navazujícím gymnáziem na „jedenáctiletku“. Devítiletá   základní škola a 4leté gymnázium bylo obnoveno až r.1960.

Ze zapomenuté historie je zapotřebí připomenout, že osmitřídní gymnázia existují jako školy studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže na základě reformy z r.1848 /navrhovatelé Exner a Bonitz/. V tradiční podobě tato gymnázia  nevyhovovala již v době 1.republiky, jak  ukázal zmíněný  pokus o sjednocení základní školy  povinné školní docházky pro veškeru mládež. Jestliže byla  po r.1989 zase obnovena, jde o vyslovený anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství jen na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů. Je smutné, že se dodnes objevují argumenty k obhajobě tohoto přežitého typu školy, které byly vyvráceny již za 1.republiky a pak znovu po r.1945.  Na prahu 21.století je nutno dát kvalitní vzdělání všem, ne jenom některým. Této naléhavé potřebě současnosti odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2.stupeň, škola otevřená pro všechny žáky.

V 60. letech minulého století, v oněch „zlatých šedesátých“ vyjádřil spisovatel Jan Procházka úctu a obdiv k práci učitelů 1.republiky. V kterémsi zářijovém úvodníku Učitelských novin z r.1964 můžeme si  přečíst: „Všichni  si do svých životů neseme z dálky dětství pečeť a dech školy, kde jsme se národně, mravně, esteticky a vůbec všestranně uvědomovali. Tam jsme poznávali malebnost, vroucnost, tesklivost i radost mateřského jazyka, jeho nekonečnou bohatost a prostřednictvím tohoto jazyka všechen svět poznání. Škola je kus naší historie, je živým srdcem, se kterým jsme všichni spojeni.“

Toto vyznání se týká školy první republiky a zároveň vyjadřuje naděje tehdejšího „obrodného procesu“, který ovšem zhatily tanky neblahé „bratrské pomoci“. Následná „normalizace“ vrátila školu a učitele pod násilnou kuratelu vládnoucího režimu.

Leč opět „čas oponou trhnul, a změnil se svět“. Sovětské impérium se neuvěřitelně zhroutilo a my jsme zažili nový převrat. 17. listopadu 1989  jsme oslavili pád totalitarismu,  obnovu režimu lidských práv a svobod, života „v pravdě a lásce“, jak se tehdy říkalo. „Konečně lidmi tedy“, slovy básníka.

Avšak skutečnost se s očekáváním začala rozcházet. Trh „bez přívlastků“, kuponová privatizace, restituce velká a malá, jako životní naplnění, smysl a cíl se  stále více  jeví  honba za  ziskem, bohatstvím, neomezený konzum, povrchní zábava a pochybný životní styl šoubyznysu. Pravou svobodou se zdá být  popírání všech pravidel morálky, vkusu a taktu a účast na dříve zakázaných aktivitách, jako je konzumace alkoholu, drog, pornografie,prostituce. Co na to škola?

Zpráva expertů OECD z r. 1996 o vzdělávacím systému ČR konstatovala nedostatek idejí, principů, hodnot a vůbec filosofie v práci mnoha učitelů. Tuto skutečnost  působí nejen  prázdno po pádu komunistické ideologie, ale i nechuť odpovědně kriticky se s ní vyrovnat. Někteří provedli obrat o 180 stupňů – a octli se v protiřečeních globalizujícího se světa. Je obtížné uznat, že černobílé vidění ani dnes neodpovídá skutečnosti, je obtížné připustit, že osvobození od despotického režimu a všudypřítomné plánomanie neznamená ještě skok do říše věčného blaha. Je obtížné přijmout odpovědnost a zaujmout kritický postoj. Může se zdát marný, ale je velice potřebný.

Protiklad dobra a zla se objevil ve zcela nové a nečekané podobě. Převládající ekonomický cynismus euroamerického světa v podstatě uznává jen to, co je výnosné.  Ale všechno výnosné není vždycky mravné. Svět ideálních hodnot nelze podřizovat ekonomickým zájmům. Jde o jevy jiného a zcela svébytného, pro člověka sebezáchovného řádu. Jinakost a svébytnost tohoto řádu je zapotřebí ctít, má-li se svět ochránit před nadvládou lichvy a korupce, bezohledné honby za ziskem, devastace přírody, úpadku kultury a znevážení všech hodnot, které nejsou za peníze. Učitelé se svými žáky projeví humánní a ekologickou starost o budoucnost, když budou nazírat na současnou gobalizující se společnost jako na společnost rizikovou, která se neobejde bez naší poučené a odpovědné angažované účasti.

Jako ve všech oblastech společenského života, i ve školství se po převratu 1989 očekávaly pozitivní nápravné změny. Jednotlivci i profesní sdružení předkládali iniciativní návrhy. Také Česká a Slovenská pedagogická společnost uspořádaly celostátní konferenci k otázkám reformy /transformace/ našeho školství. Konala se v březnu 1991 a  přihlásila se k odkazu J.A.Komenského, jehož 400.výročí narození /28.3.1592/ se mělo následujícího roku oslavit. Cílevědomě navázala na tradici prvního sjezdu učitelů a přátel školy, který se pořádal necelé  dva roky po státním převratu a vzniku Československé republiky /1918/ za účasti presidenta T.G.Masaryka. S odstupem doby lze říci, že se vyplýtvalo mnoho energie a upřímných snah, aniž by přinesly přiměřený výsledek. Mnohá očekávání byla zklamána. Škola a učitelé se v primitivně pojatém  konceptu tržního hospodářství nejevili nijak zajímaví. Nápravné snahy utonuly v bezradném tápání a politikaření bez koncepce a bez perspektiv. Ultraliberální individualismus dokonce zpochybnil všeobecnou potřebu školy a učení, kázně a autority jako omezování osobní svobody.

Až v posledním dvouletí polistopadové dekády  je svolán sjezd učitelů a přátel školy. Zpozdili jsme se ve srovnání s první republikou. Ale snad ještě není pozdě.Hle, co říká T.G.Masaryk:“To velké nadšení krátké doby, to není ta celá revoluce. Tu revoluci musíme teprve dokonat a dokonávat ji stále.“

A tak, přátelé, znovu na cestu. Znovu – a lépe!

Literatura:

T.G.Masaryk, O škole a vzdělání. Praha, SPN 1990.

Blížkovský,B.-Kučerová,S.-Kurelová,M..:Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21.stol. Brno, Konvoj 2000.

Kozlík,J., Směřování k základní škole zítřka. /V návaznosti na reformní hnutí 3O.let./ Praha 1998

Pedagogická orientace, 1,1991

Kučerová,S. a kol.: Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno, Konvoj  2000