Historie zrady - vyškovský německý jazykový ostrůvek 1918-1946, PhDr. Václav Šůstek, CSc.

V plánech nacistů mělo být město Vyškov střediskem německého osídlení, což by navazovalo na vesnice německého jazykového ostrůvku a vysídlovaný prostor kolem vojenského cvičiště a střelnice. Bylo to součástí plánů německé kolonizace na Moravě s cílem vytvořit souvislé německé pásmo, které by spojovalo Rakousko se Slezskem ve směru Brno – Vyškov – Olomouc. Všechny germanizační plány byly konkretizovány a zabezpečovány v okresní organizaci NSDAP ve Vyškově. Organizace byla vytvořena rozhodnutím krajských orgánů NSDAP, navazujících na členskou základnu SdP, a za aktivní účasti místních funkcionářů. V čele organizace stál Orstgruppenleiter Jos. Drabek, hospodářský správce ve dvoře “Drnovská”, jehož majitelem byl Němec Skutecký, rovněž vlastník cukrovaru. Ve výpovědi u Mimořádného lidového soudu (MLS) v Brně Drabek uvádí, že v roce 1939 byl zavolán do kanceláře Skuteckého, kde byli vedle majitele ještě Ing. Folta a Schenk. Sdělili mu, že se usnesli v Rostěnicích, kde byl vedoucím SdP v německém ostrůvku J. Fleischhacker, aby převzal funkci okresního vedoucího NSDAP ve Vyškově. Majitel cukrovaru mu slíbil vytvořit podmínky, aby se mohl v pracovní době věnovat této funkci. Byl vytvořen “Ortsleiterstab”. Funkci propagandistickou měl na starosti F. Pronningern, pokladníkem byl B. Wolfgang, organizační oblast řídil Hartmann, personální M. Tobias a složku Arbeitsfront vedl V. Kitka. Dva dny v týdnu, v pondělí a v pátek dopoledne, úřadovali pro německé občany a členy NSDAP. (Moravský zemský archiv, MLS – C 141, K 275 a inč. 413, Lsp 438, K 88.)

Podle výpovědi Josefa Drabka (ve stejném materiálu MLS) byla struktura NSDAP následující:

Vedle okresního orgánu NSDAP byly místní organizace, v jejichž čele byl Zellenleiter. Dále byl pro 30 a více domů Blockleiter. Drabek uvedl tyto organizace:

K Vyškovu patřila venkovní organizace – Zellenleiter Jan Bermann a K. Janoschek.

Ve výpovědích svědků u MLS byla uvedena jména blockleiterů, a sice K. Janoschek, hostinský Soural a Pospischilová, žena vedoucího Pracovního úřadu.

Všechny materiály o činnosti NSDAP byly koncem války zničeny, její činnost však přesto odhaloval stav, který po sobě zanechala.

Na podzim 1940 byl na městskou správu Vyškov dosazen německý vládní komisař Karl Mazal (po heydrichiádě se psal Matzal) a nový vedoucí okresní správy, okresní hejtman Johann Bergmann. Obsazením těchto vedoucích míst byla výrazně omezena úloha volených orgánů české správy. Při uvádění J. Bergmanna do funkce okresního hejtmana prohlásil vedoucí brněnské úřadovny Oberlandrat Hoffmann: “Obsazení vedoucích míst ve Vyškově německými úředníky je podmíněno dobovými okolnostmi a potřebami tohoto prostoru.”(Mikš, J., Stryjová, D.: Ztracené domovy, s. 42.)

Tyto okolnosti rychle zasáhly české obyvatelstvo v severovýchodní části Vyškovska a v přilehlých okresech. 5. září 1940 vydal říšský protektor výnos o vystěhování obyvatelstva, zdůvodněný rozšiřováním vojenského výcvikového prostoru.

Příliv německých úředníků a vojáků do Vyškova vyvolal nedostatek bytů. Vládní komisař Matzal si vyhradil právo rozhodovat o bytech. Jeho řešení vypadalo tak, že 75% bytů bylo přidělováno Němcům, zbytek – byty, které Němci nechtěli – se dával Čechům. Dalším řešením byla konfiskace židovských domů, ale také vyvlastňování nemovitostí českých obyvatel. Vyvlastněny byly domy M. Novákové a M. Hofrové a byly převedeny na německou říši; v dalším období byly vyvlastněny obytné domy A. Minaříka, J. Sponara, M. Kupčíka, pplk. Fr. Ellingera, J. Podhorského, O. Peprly a další.

Němci využívali svého výsadního postavení rovněž k ovládnutí hospodářské oblasti. Vedle německého cukrovaru ovládli řadu českých podniků, které “postavili pod německou správu”; různými způsoby usilovali o převedení hostinců, obchodů a dílen do svých rukou. Prosadili sloučení První kontribuční spořitelny a Městské spořitelny v jednu Okresní spořitelnu. Do jejího vedení byli dosazeni Němci. Tím se upevnila hospodářská moc Němců ve Vyškově a okolí.

Z osobní iniciativy nacistických funkcionářů byla na vyškovské radnici zavedena němčina jako úřední řeč. V této době měl Vyškov 8340 obyvatel, 7800 Čechů a 540 Němců. Tento početní poměr národností odpovídal i stavu z roku 1900, kdy žilo ve Vyškově 5344 obyvatel české národnosti a jen 632 Němců. (Mikš, J.: Ve stínu hákového kříže, s. 21.) Podobným svévolným nařízením bylo zabavení rozhlasových přijímačů všem českým občanům v roce 1941. Nařízení oberlandrátu v roce 1941 ukládalo, že ve všech hostincích musí být zabezpečen poslech zpráv německého a protektorátního rozhlasu. Pro české občany to byl jediný zdroj zpráv kromě protektorátního tisku. Zároveň však bylo zakázáno hovořit o politice.^¹

Germanizace Vyškova byla hlavním cílem úsilí místních nacistů. České školy, zejména české gymnázium, byly těmto snahám závažnou překážkou. Profesorský sbor sledoval dva cíle. V první řadě se snažil uchránit studenty před nacistickým jedem; tento úkol plnil upevňováním vlasteneckého a národního cítění a tak vzdoroval nacismu a poněmčování. Na druhém místě hrozilo nebezpečí likvidace školy. Vždyť město Vyškov, ležící v blízkosti tehdejšího německého jazykového ostrůvku, bylo cílem velkého germanizačního tlaku. Zásluhou profesorského sboru a národně pevných rodičů se první úkol dařilo naplňovat. Druhý úkol, zachovat ústav, se zdařil jen částečně; Němci postupně výuku na českém gymnáziu potlačovali.

První událost, která ohrožovala existenci ústavu, nastala v červnu 1941. Německým úřadům a četnictvu začala docházet anonymní udání, že v jedné místnosti gymnázia je umístěn obraz dr. Eduarda Beneše. Šlo o žákovskou knihovnu. Četnictvo však při prohlídce nic nenašlo, proto přišel sám okresní hejtman dr. Bergmann a také našel všechno v pořádku.

24. června se po městě roznesla zpráva, že v budově gymnázia byl nalezen obraz, po kterém se dlouho pátralo, a že je uložen v trezoru městské spořitelny, kam jej dodal městský komisař K. Matzal. Ředitel spořitelny O. Zeman - přes zákaz německých úřadů - dovolil, aby jej zhlédl prof. Sedlmajer. Šlo o obraz z dějepisně-zeměpisných sbírek, na jehož zadní stranu někdo nalepil novinový obraz dr. Beneše, J. V. Stalina, W. Churchilla a pak jej odevzdal na radnici komisaři Matzalovi.

Na výzvu tajemníka městského úřadu dr. Zlámala se k němu dostavil zatímní správce gymnázia profesor Večerka. Zlámal mu sdělil, že celá záležitost byla předána německé tajné policii. Na základě zkušeností gymnázia v Jilemnici bylo možno očekávat tvrdá opatření – zavření ústavu a potrestání celého profesorského sboru. Po poradě prozatímního správce školy s profesorem V. Procházkou bylo s okresním četnickým velitelem Kuklínkem domluveno antedatované oznámení ztráty obrazu z dějepisných sbírek. Po šetření členů německé tajné policie bylo zřejmé, že pachatelem nebyl nikdo ani z řad studentů, ani z profesorů. (70 let vyškovského gymnázia, s. 16 – 17.)

Podstatu události objasnil mezi jiným tajemník dr. Zlámal při jednání Mimořádného lidového soudu (MLS) ve Vyškově proti městskému komisaři K. Matzalovi. Uvedl, že vyškovští Němci v čele s Matzalem měli zájem, aby bylo české gymnázium zavřeno, a hledali nějakou záminku. Nechali nalepit obrázky vystřižené z novin na rub obrazu. Pak poslali anonymní udání. Když obraz nenašli četníci, šel jej hledat dr. Bergmann, a když jej nenašel ani on, byl “objeven” jiným způsobem. Dr. Lemachen, velitel organizace SS ve Vyškově, která používala tělocvičnu v gymnáziu, obraz odevzdal K. Matzalovi.

Tažení proti českému gymnáziu pokračovalo dále. Uvádí je v procesu proti K. Matzalovi profesor V. Procházka. V době heydrichiády byly nalezeny ve sklepě gymnázia ostré náboje do pušek a modely ručních granátů. Tento nález by v dané době mohl vést k tragickým následkům. “Péče” německých úřadů se dále projevovala v neustálém stěhování gymnázia. V. Procházka uváděl na konkrétních příkladech, že se gymnázium stěhovalo šestkrát.

Na základě ministerského výnosu z 10. 7. 1941 bylo plánovitě, počínajíc první třídou ve školním roce 1941/42, reálné gymnázium Vyškov postupně rušeno. Úbytek žáků byl následující:

Na návrh okresního hejtmana Bergmanna rozhodl zemský úřad v Brně uvolnit budovu gymnázia pro zřízení okresní nemocnice. Vládní komisař města vyzval ředitelství gymnázia, aby byla budova do tří dnů vyklizena. Poslední stěhování ústavu proběhlo 19. března 1945 do obecné školy v Nosálovicích; gymnázium tím bylo vypovězeno za tehdejší obvod města.

Mezi společenské organizace, které pocítily násilí fašistických okupantů ve Vyškově, patřila zejména organizace Sokol. Ještě před nástupem Heydricha 12. dubna 1941 byl sokolský majetek zabaven a zapečetěn. O chystané akci byl z okresního úřadu dvě hodiny před půlnocí uvědomen dr. J. Hon. Ihned informoval místní i venkovské funkcionáře jednot a začal úklid tělovýchovného nářadí. V přední sokolovně organizoval úklid dr. Hon. Ke cti českých četníků, kteří plnili úkol zabavovat sokolský majetek, patří, že počkali, až byl úklid dokončen. Bylo tak zachráněno tělovýchovné nářadí, na němž i po rozpuštění Sokola se pravidelně a tajně cvičilo u Čamků, Šmehlíků a Höfrů.

S nástupem R. Heydricha byl zahájen brutální útok na slabě zakonspirované odbojové organizace. Heydrich vyhlásil stanné právo, dal zatknout předsedu protektorátní vlády gen. Ing. Eliáše a před popravčí čety poslal již dříve zatčené odbojové pracovníky. Vedle komunistických funkcionářů byli to dva představitelé vojenských složek odboje a také náčelník Československé obce sokolské dr. Aug. Pechlát.

8. října 1941 byla zahájena akce Sokol. Zatýkací komanda gestapa provedla v okupovaném protektorátu hromadné zatýkání župních činovníků a činovníků ČOS. Z dvanácti zatčených členů předsednictva vyškovské sokolské župy Miličovy jich bylo šest z Vyškova. Z nich byl propuštěn jen br. Ing. Jar. Souček – pro vysoké stáří. Zatčení byli internováni v Brně “Pod kaštany” a v prosinci byli odvlečeni do osvětimského pekla, kde téměř všichni zůstali.

Německý komisař K. Matzal převzal 27. 11. 1941 obě sokolovny. Přední byla přejmenována na kino “Victoria”, zadní se stala zámečnickou dílnou německého wehrmachtu. Již 14. listopadu byl za Matzalovy přítomnosti zničen Tyršův památník, 8. prosince byla odstraněna Tyršova busta a ve vestibulu sokolovny se objevila busta Hitlerova.

V období fašistické okupace prošlo za nejrůznější projevy hnutí odporu téměř padesát členů jednoty Sokol věznicemi a koncentračními tábory. Z nich se jedenáct nevrátilo. V boji proti fašismu na západní frontě v letectvu při vzdušných bojích o Anglii padli čtyři příslušníci jednoty Sokol. (Sto let Sokola Vyškov, s. 16 – 20.)

Německá kolonizace obcí na Vyškovsku a Drahanské vysočině

Pod záminkou budování a rozšíření vojenského cvičiště se němečtí okupanti snažili rozkouskovat kompaktní české osídlení, postupně je kolonizovat německým obyvatelstvem a vytvořit tak souvislé německé pásmo od Brna přes Vyškov až k Olomouci. Německá vojenská vítězství v roce 1940 ovlivnila snahy německé okupační správy urychleně zahájit proces germanizace českého prostoru na Moravě. Přesto, že neměli ucelený a projednaný plán, vydal říšský protektor von Neurath již 5. září 1940 výnos o stěhování 33 obcí na Vyškovsku a Drahanské vysočině, které mělo být ukončeno do 31. 10. 1942. (Mikš, J., Stryjová, D.: Ztracené domovy, s. 27.)

Vystěhování českého obyvatelstva z Vyškovska a Drahanské vysočiny bylo součástí celkového plánu na rozdělení českého prostoru na izolované části, jeho postupné obklíčení a likvidaci. K získávání půdy pro občany německé národnosti zneužili nacisté zákon o opatřování půdy pro potřeby branné moci z roku 1935, na jehož podkladě byly především budovány pohraniční pevnůstky; nyní však záminka budování vojenských cvičišť umožňovala vyvlastnit českou půdu, o kterou měli Němci prvořadý zájem. Podobně postupovali např. na Sedlčansku a Benešovsku.

Postup nacistů vycházel ze zkušeností pangermanismu při podrobování cizích území. Své mocenské postavení využili k přijetí základních rozhodnutí. Uskutečnění těchto protičeských opatření ponechali dosazeným orgánům kolaborantů. Také v tomto případě rozhodnutí – zde výnos říšského protektora – a všechnu špinavou práci proti vlastním lidem uskutečňovali úředníci protektorátní správy, ministerstva vnitra, ministerstva zemědělství a dalších úřadů, včetně českého četnictva a policie. Pochopitelně pod kontrolou “panského národa”.

Pro vystěhovávané obyvatelstvo a k zamezení jeho působení na české občany, aby neovlivňovali německé ostrůvky, byly vydány úřední pokyny. Z pověření reichsprotektora oznámil komisařský vedoucí Bodenamtu 30. ledna ministerstvu vnitra, že pro vyškovské přestěhovalce je uzavřeno město Jihlava, další obce jihlavského německého jazykového ostrůvku, obce německého jazykového ostrova kolem Brna, německý jazykový ostrov olomoucký včetně města Olomouce, dále okres Vyškov, Slavkov a Plumlov. Tento výnos je doplněn dalším německým příkazem z 15. února 1941, zakazujícím stěhování obyvatelstva z vyškovského obvodu do vzdálenosti 50 km od vystěhovaných obcí.

Proces vystěhování se přes úsilí nacistů protáhl až do konce války. Ještě v jarních měsících 1945 se nacisté snažili dokončit vystěhování posledních obcí třetí etapy. (Srovnej: Mikš, J., Stryjová, D.: Ztracené domovy, s. 51 – 63. V této publikaci je podrobně rozebrán celý průběh vystěhovávání.)

Průvodním jevem celého vystěhování českého obyvatelstva bylo násilí. Nacisté stále zdůrazňovali, že vystěhovávání probíhá podle zákona na obranu československého státu z roku 1937, ačkoliv Němci tento stát sami likvidovali.

Téměř dvacet tisíc českých občanů bylo násilně přinuceno odevzdat Němcům – okupantům své domovy, hospodářství, půdu, zemědělské zařízení, chovy dobytka a vůbec všechno, co podědili a vybudovali k zabezpečení existence svých rodin. Téměř s holýma rukama museli živořit v přikázaných místech pobytu. Nikdo těmto občanům nemůže nahradit prožité týdny, měsíce a roky útlaku, nejistoty a strádání, které je postihly jen proto, že byli Češi. Patřili mezi první, kteří na své kůži pocítili nacistické řešení české otázky.

V období nacistické okupace se čeští občané ve své většině nesmířili se ztrátou svobody a samostatnosti. Postupně se vymaňují z deprese způsobené ztrátou státní suverenity a v nových podmínkách začínají bojovat o svou existenci. Brutální nacistická perzekuce, zcizování československého majetku a násilná germanizace vyvolávají široký domácí odboj všech vrstev českého obyvatelstva. Významné místo v domácím odboji mají komunisté; KSČ jako jediná politická strana nikdy neuznala Mnichov a neukončila svoji činnost, ačkoliv byla v závěru roku 1938 úředně rozpuštěna. Na Vyškovsku se vytváří ilegální komunistické organizace, které svou agitační a přesvědčovací prací ovlivňovaly široké okolí a usilovaly o sjednocení všech odbojových organizací. K dalším protifašistickým složkám patřila Obrana národa v čele s pplk. Morávkem, později s pplk. Ellingerem. Její činnost se zaměřovala na shromažďování zbraní a střeliva a na záškodnické práce; udržovala styk se zahraničím. Byla budována jako podzemní armáda, jež měla v příhodný okamžik zasáhnout ve prospěch obnovy československého státu. Vzhledem k nedostatečnému zakonspirování neměla velkou naději na úspěch. V roce 1944 byli její vedoucí činitelé gestapem pozatýkáni.

Významnou úlohu sehrála sokolská odbojová organizace Jindra. Odbojovou síť na Vyškovsku v jeho pěti okrscích zorganizoval v červnu 1939 Josef Benda, zaměstnanec finančního odboru okresního úřadu ve Vyškově. V počátečním období se činnost organizace orientovala na zpravodajskou, propagační a sabotážní činnost, budování úkrytů a shromažďování zbraní. Další úkoly měly být stanoveny podle vývoje situace. Organizace udržovala úzké spojení s ilegálním výborem KSČ v Rousínově. V období, kdy několik příslušníků ilegální organizace KSČ muselo přejít do ilegality, je podporovala jídlem a šatstvem, stejně jako další členy organizace Obrany národa ze slavkovského obvodu. V době heydrichiády se dostala do středu pozornosti brněnského gestapa, přesto však svou činnost rozvíjela dále. Za pomoci konfidentů gestapa bylo v červnu 1943 zatčeno 40 občanů z rousínovského okolí a z ostatních okrsků. Jen vedoucímu IV. okrsku J. Skácelovi se podařilo prchnout do ilegality. Zatýkáním byla skupina Jindra fakticky zlikvidována. Jednotlivci však ve své činnosti neustali ani pak. Gestapo usilovalo o zatčení J. Bendy a člena ilegální KSČ H. Březiny; s pomocí přepadových oddílů SS pročesávali lesní prostory. Malá skupinka ilegálně žijících odbojářů spolu s pronásledovanými ilegálně žijícími odbojáři z KSČ však dokázala úspěšně vzdorovat fašistické mašinérii.

Také na Vyškovsku dochází od druhé poloviny roku 1944 k rozvoji partyzánského hnutí. Vedle složitých geografických podmínek, které ztěžovaly partyzánskou činnost, působily i další nepříznivé vlivy. Patřila k nim existence skupiny obcí německého jazykového ostrůvku a také nedostatek vhodného lesního terénu, protože podstatnou část vyškovského okolí zabrali Němci jako výcvikový prostor a střelnici. Právě tento prostor se silnou německou vojenskou posádkou a sítí četnických stanic se stal pro partyzány největším nebezpečím.

Nejaktivnější partyzánskou činnost v prostoru vyškovského okresu vyvíjel partyzánský oddíl “Olga”, který byl součástí partyzánské brigády Jana Žižky. 5. ledna 1945 v Nemochovicích zakotvila skupina vedená J. Houfkem, O. Františákovou, L. Vernerem a sovětským partyzánem S. Žukovem. V krátké době se rozrostla a 5. února 1945 čítal oddíl 22 lidí, včetně dvou partyzánek. K oddílu byl vyslán ze štábu brigády Jana Žižky student Jirka Jírovský jako spojka. Skupina se stala součástí brigády Jana Žižky jako její 16. oddíl.

Bojová a organizační činnost partyzánského oddílu byla rozsáhlá. Je zpracována v publikaci pod názvem “Ve dvojím ohni” autorů V. Peši a J. Ocáska.

K dalším partyzánským skupinám patří skupina “Olga – Kobeřice”, operující na okraji Ždánického lesa, partyzánská skupina “Zdenka” s vedoucím Adolfem Gőtzem, dále skupina Chřiby, vedoucí J. Hanák, a partyzánská skupina Jindra – Gryc, kterou vedl Emerich Jurůj.

Všechny tyto skupiny plnily v daných podmínkách svůj úkol bojovou činností. V řadě dílčích srážek znepokojovaly ustupující německé vojenské jednotky, oslabovaly jejich aktivitu, vázaly na sebe bezpečnostní aparát nacistů z Vyškova a okolních oblastí. Záškodnickými akcemi proti spojům a dopravním tepnám narušovaly válečný a ekonomický potenciál okupantů. Svou bojovou činností se podílely rovněž na osvobozování okresu od německé nacistické nadvlády.

Partyzánské hnutí patří k vyvrcholení domácího odboje. Bez aktivní podpory českého obyvatelstva by nemohlo vzniknout a vést zápas s vojenskými a policejními jednotkami fašistických okupantů. V tu dobu tvořilo vyškovský okres 117 obcí. Z nich se 90 nejrůznějšími formami podílelo na odboji.

Podle získaných dostupných materiálů bylo za nacistické okupace a v průběhu válečných událostí v letech 1939 – 1945 postiženo na okrese Vyškov 1076 občanů. Na domácím odboji se aktivně podílelo 586 osob, na zahraničním odboji 61. Rasovou diskriminací bylo postiženo 232 osob. V ilegalitě žilo 17 stíhaných osob.

Z aktivních účastníků odboje bylo vězněno 297 osob a popraveno nebo umučeno okupanty 184.^²

V přímých bojích padlo 12 osob v Anglii, dvě v Sovětském svazu, jedna ve Slovenském národním povstání, jedna v Květnovém povstání českého lidu a dvě osoby v partyzánských jednotkách.

Nacistická okupace stála vyškovský okres 580 obětí na životech. Taková jsou strohá čísla; podávají svědectví o postojích českých občanů v období německé okupace. Přes teror, pronásledování, žalářování a popravy vedli naši občané zápas za svobodu a samostatnost naší vlasti. (Srovnej: Protifašistický odboj na Vyškovsku 1939 – 1945.)

Válečné škody na budovách, bytovém zařízení a živnostenských provozovnách byly na okrese Vyškov vyčísleny částkou 31 milionů 459 tisíc korun.

Počátkem roku 1945 začalo německé velení urychleně organizovat přípravu prostoru českých zemí k obraně. Z operačně-strategického hlediska hrála důležitou úlohu tzv. Vyškovská soutěska, navazující na Moravskou bránu. Tak bylo jihomoravské území od počátku roku 1945 začleněno do frontového operačního prostoru. Ve městech a na vesnicích byly stavěny protitankové zátarasy, břehy řek a potoků byly upravovány tak, aby se staly protitankovými překážkami. V důležitých terénních úsecích se kopaly hluboké, několik kilometrů dlouhé protitankové příkopy. Ve městech se na křižovatkách budovaly protitankové palebné sruby a betonové kopule, umožňující vést křížovou palbu…

Opevňovací práce prováděly německé ženijní a speciální jednotky. K urychlení opevňovacích prací využívali Němci maďarské vojáky a válečné zajatce a vyhlásili pracovní povinnost pro všechny české muže od 16 do 55 let. Na přístupech k Brnu pracovalo asi deset tisíc zákopníků.

Na Vyškovsku budovali Němci tato obranná postavení téměř v celém prostoru. (Srovnej: Mikš, J.: Na vyškovském směru.) Nezávisle na zřizování těchto obranných zařízení byla připravována opatření ARLZ, která znamenala “taktiku spálené země” hojně uplatňovanou při ústupu německých vojsk v Sovětském svazu i Polsku. V případě ústupu německých vojsk měly být vesnice a města vypáleny, továrny, zařízení, železniční stanice, tratě, dopravní prostředky zničeny, dobytek odvezen nebo vybit, zdroje vody otráveny, potraviny znehodnoceny… Postupující sovětské jednotky měly najít zemi zcela zničenou. To, spolu s vybudováním obranných zařízení ohniskového charakteru s důrazem na směry, na jejichž udržení závisela celistvost německé obrany, mělo vytvářet podmínky vhodné pro vyčerpávání a zpomalení postupu sovětských vojsk.

V německém jazykovém ostrůvku bylo v době okupace české obyvatelstvo pronásledováno a vystěhováváno. K 1. lednu 1945 bylo v Kučerově 690 obyvatel, z toho 20 občanů české národnosti (původně 62), v Lysovicích z 450 obyvatel jen 10 Čechů (původně 33), v Rostěnicích ze 421 obyvatel 21 českých (nezměněno), ve Zvonovicích z 280 10 Čechů (původně 14). (Okresní archiv ve Slavkově, č.j. 188 – K 15.) Vedle zdvořilostních návštěv německých jednotek sloužily německé vesnice k jejich dočasnému ubytování a odpočinku. V Čechyni se první pobyt německého vojenského útvaru uskutečnil od 17. března do 3. dubna 1939 a další v květnu 1941, kdy se zde po tři týdny zotavovala standarta SS, zdecimovaná na řeckých bojištích. (Kronika Čechyně, s. 151 – 155.) V období okupace měli místní Němci v těchto obcích všechny výhody jako říšští Němci, včetně vyšších zásobovacích přídělů. Jako přesvědčení nacisté sloužili v německé armádě, policii i jednotkách SS. Veškeré záznamy o počtu odvedených a činnosti NSDAP byly však koncem války zničeny. Lze jen přibližně odhadovat počty mužů sloužících v německé armádě a policejních orgánech podle číselného poměru mužů a žen v obcích. K 1. lednu 1945 uvádí statistika v Čechyni 76 mužů a 235 žen, v Kučerově 103 mužů a 343 žen, v Komořanech 88 mužů a 251 žen, v Lysovicích 39 mužů a 280 žen. (Okresní archiv ve Slavkově, č.j. 188 – K 15.)

V době přibližující se fronty byly vytvářeny jednotky volkssturmu, sestavené z mládeže a vysloužilých vojáků ve věku od 16 do 60 let. V každé obci byla vytvořena jednotka v čele s velitelem. V Kučerově byl velitelem M. Sperka, - učitel, ve Vyškově A. Schmidt – knihtiskař. Okresním velitelem volkssturmu ve Vyškově byl mjr. Knőtig, agendu vedl K. Janoschek. (Zemský archiv Brno, MLS – C 141.) Jednotky byly vyzbrojeny pěchotními zbraněmi a pancéřovkami. Byl prováděn pravidelný výcvik. V. Žampach ve své práci uvádí: “17. dubna 1945 absolvoval volkssturm z Brna a okolí … stejnou cestu k Pohořelicím … Vybaveni různorodými uniformami nebo pouze v civilním obleku s páskou na rukávech, pochodovali, starší spíše pokulhávali, směrem k frontě. Většinou nesli na ramenou tankové pěstě, což větším dílem vysvětluje, proč Rudá armáda měla na přístupech k Brnu tak velké tankové ztráty…” (Žampach, V.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna, s. 12.)

Postupné osvobozování obcí vyškovského okresu probíhalo zpočátku jako součást úsilí vojsk 2. ukrajinského frontu k osvobození Brna oboustranným obchvatem ve spojení s čelním úderem. Tím se Rudá armáda snažila zabránit nenahraditelným škodám, které by vznikly při čelním průlomu a dobývání města. Na pravém boku hlavního úderného uskupení byly svazky 49. a 57. střeleckého sboru, které toto uskupení zabezpečovaly před možnými protiúdery fašistů z vyškovského směru. Tyto svazky osvobodily první obce Vyškovska. 23. dubna to byly Bošovice, 24. dubna Otnice, Hostěrádky-Rešov, Šaratice, Zbýšov, Hrušky, Křenovice (část) a Lovčičky. 25. dubna byly osvobozeny Holubice, zbytek Křenovic, Milešovice, Vážany nad Litavou, Velešovice, Kobeřice, Slavíkovice. 26. dubna byl osvobozen Slavkov. Na vyškovském směru šlo především o postupné ničení a obsazení jednotlivých opěrných bodů Němců. To všechno vedlo k vázání nepřátelských sil a znemožňovalo Němcům provést protiútok na hlavní síly Rudé armády, útočící na Brno, a rovněž to ztížilo německému dělostřelectvu vést palbu na toto uskupení.

Po osvobození Brna se pro německé velení jasně rýsovala dvě ramena kleští Rudé armády při provedení vstřícného úderu ze severu od Ostravy a z jihovýchodu od Brna, obě směřující k Olomouci, kde by se měla uzavřít. Tím by se značná část Schőrnerovy skupiny Mitte ocitla v obklíčení. Proto soustředili fašisté veškeré úsilí na to, aby zabránili Rudé armádě tento záměr uskutečnit.

V dané situaci se velení 2. ukrajinského frontu rozhodlo k provedení úderu na směru Vyškov, Prostějov, Olomouc. 27. dubna po ukončení příprav byl útok v úseku průlomu zahájen. I přes účinnou třicetiminutovou dělostřeleckou průpravu v úseku průlomu využívali Němci všech prostředků k zastavení pronikajících jednotek Rudé armády. Ani protizteče a zasazení samohybných děl Ferdinand Němcům nepomohly a jejich jednotky s těžkými ztrátami ustoupily. Útvarům 81. gardové střelecké divize se podařilo obchvatem obejít Rousínov a čelním útokem jej osvobodit. “Za dvě hodiny prchá německá armáda i s čechyňským a komořanským volkssturmem do Vyškova. Na polích leží padlí, mezi nimi je i 32 rudoarmějců…” (Kronika Rousínova.) O zasazení dalších skupin volkssturmu nejsou dostupné zprávy. V německé obci Kučerov velitel jednotky volkssturmu učitel Sperka uprchl se svou ženou a dcerou na západ. (Kronika Kučerova.)

Tentýž den okolo 17. hodiny po krátkém střetnutí byla osvobozena (pro německé obyvatele “obsazena”) vesnice Čechyně v německém jazykovém ostrůvku. Jednotka volkssturmu bojovala po boku německé armády v bojích o Rousínov. Při tomto střetnutí padl jeden sovětský voják.

Na vyškovském směru postoupily nejdále jednotky 93. gardové střelecké divize; její 285. střelecký pluk v nočním boji ovládl další německou obec Kučerov a 273. pluk německou obec Lysovice. I když nepřítel nekladl velký odpor, padli tři sovětští vojáci.

28. dubna mezi 4. hodinou a 6,30 obsadil 235. gardový střelecký pluk obec Komořany, před kterou 27. dubna ve večerních hodinách zastavil postup. Boj byl prudký a vyžádal si pět obětí z řad rudoarmějců. Na směru Lysovice – Topolany postupoval 278. gardový střelecký pluk. Podařilo se mu do 9. hodiny vyjít k obci Hlubočany a do 10 hodin Hlubočany i blízký Terešov obsadit. V tomto boji padl v Hlubočanech jeden a v Terešově dalších šest sovětských vojáků. 29. dubna v dopoledních hodinách obsadil 233. gardový střelecký pluk poslední německé obce Zvonovice a Rostěnice a pokračoval v postupu na Brňany a Křečkovice. Zde vojáci pluku zajistili dosaženou linii a společně s dalšími pluky pak vytvářeli poloobklíčení vyškovského uskupení Němců. Velitel 81. gardové střelecké divize zabezpečil provedení obchvatného manévru, který vedl k menším ztrátám vlastních vojsk a rovněž k menším škodám na civilním a veřejném majetku.

30. dubna zahájila Rudá armáda přímý boj o okresní město Vyškov. Přitom musela odrážet protizteče německé pěchoty, podporované tanky a obrněnými transportéry 19. tankové divize. Přes odpor nepřítele 81. divize všechny protizteče odrazila, do 19 hodin ovládla Vyškov a postoupila severně Vyškova. Ve městě zůstala ohniska odporu na Riegrově náměstí a v parku. Sovětští vojáci ohniska odporu 1. května zlikvidovali.

Po šesti letech bylo od okupantů osvobozeno město Vyškov. Daň za osvobození byla vysoká. Na území města a v jeho blízkém okolí položilo své životy kolem 150 příslušníků Rudé armády, mezi nimi hrdina SSSR mjr. A. Michajlovič Vatagin a další. (Srovnej: Mikš, J.: Na vyškovském směru.)

Osvobození Vyškovska definitivně rozdělilo občany české a německé národnosti. Pro české občany znamenalo konec fašistického útlaku a zažehnání nebezpečí likvidace českého národa. Osvobození bylo výsledkem národněosvobozeneckého zápasu, jehož vyvrcholením se stala osvoboditelská úloha Rudé armády; umožnila dále rozvíjet národní a demokratickou revoluci. Ve všech obcích čeští občané vítali své osvoboditele jako slovanské bratry, ale současně podle možností pomáhali sovětským vojákům vyhánět německé okupanty. Všichni utlačovaní a ponižovaní čeští občané projevovali nesmírnou radost z osvobození – jak dokazují mimo jiné zápisy z obecních kronik.

Pro fanatické občany německé národnosti však porážka Německa znamenala konec nacistických iluzí o panství nad českým národem a dalšími slovanskými národy. Sen o světovládě skončil krachem. Všichni zbraněschopní muži sloužili v nacistické armádě a policejních složkách. Jako fanatičtí nacisté se podíleli na potlačování i vyvražďování národů okupovaných zemí. Jejich postoje charakterizují např. tyto události:

12. prosince 1943 byl Martin Hrustak z Čechyně vyznamenán Hitlerem Rytířským křížem Železného kříže a 20. 4. 1944 ho Hitler - jako 473. vojáka německé branné moci – vyznamenal Dubovou ratolestí k Rytířskému kříži Železného kříže. (Vyškovské noviny z 4. I. 1944 a z 20. V. 1944.) Ke konci války syn F. Singera z Hlubočan, který se podílel 21. května 1940 na stržení sochy T. G. Masaryka a památníků M. Tyrše a Fr. Palackého ve Vyškově, příslušník SS, zběhl od své jednotky a tajně se vrátil do Hlubočan. Doma pak zastřelil otce, všechny sourozence i sám sebe. Z rodiny se zachránila jen matka, protože nebyla doma. Oba příklady ve své podstatě charakterizují postoje fanatických německých občanů. Těžce nesli porážku fašistického Německa a hovořili o obsazení, nikoliv o osvobození svých vesnic. Přešli do zvláštního druhu ilegality, uzavřeli se mezi sebou, skryli se za pevně zavřená vrata a dveře, někde vyvěsili i bílé prapory.

V průběhu roku 1945 spáchalo sebevraždu 5 558 Němců na území ČSR Motivem byl pocit viny za konkrétní spáchané činy v době okupace a také nejistota a obavy z příštích dnů. (Staněk, F.: Odsun Němců z ČSR, s. 54.)

Před koncem války, k 1. lednu 1945, bylo na Vyškovsku 4 774 občanů německé národnosti, z toho v jazykovém ostrůvku 3395. (Okresní archiv ve Slavkově, č.j. 188 I, K 15.) Část z nich na pokyn K. H. Franka odešla koncem dubna (byli to nejhorlivější zastánci místních nacistů); někteří Němci odcházeli s ustupující německou armádou.

V průběhu osvobozování obcí jsou všude vytvářeny revoluční národní výbory jako revoluční orgány lidu a nositelé státní moci. Ve všech obcích jazykového ostrůvku byl z české menšiny zvolen národní výbor. Tam, kde byl malý počet českých občanů, jmenoval ONV správce obce. V Kučerově pro nedostatečný počet Čechů pověřil ONV správcem obce J. Urbance z Brňan; ten správu obce převzal od dosavadního starosty Johanna Drabka. (Kronika Kučerova.) V Komořanech byl ustaven revoluční národní výbor. Nové orgány státní moci musely řešit vedle zabezpečení zásobování obyvatelstva i otázky občanské bezpečnosti. V dané době procházelo Vyškovskem tajně mnoho cizinců, vracejících se z různých částí Evropy domů, případně také ti, kteří utíkali před spravedlností; tito byli vesměs ozbrojeni a na domácích lidech si vymáhali jídlo a oblečení. Němečtí běženci nacházeli u svých soukmenovců podporu a někdy i delší ilegální pobyt. Zabránit příchodu takových nezvaných hostů, drancování či vykrádání obyvatelstva nebylo v silách nově utvářené Národní bezpečnostní stráže, proto se také žádný místní národní výbor neobešel bez ozbrojené skupiny, která většinou neměla zvláštní název a spolupracovala s Národní bezpečnostní stráží.

Situace, která vznikla násilnou likvidací Československa a vynuceným odchodem ústavních činitelů do emigrace, si vynutila odpovídající zákonný způsob vládnutí. Jediným ústavním činitelem, který byl uznán všemi politickými stranami a měl mezinárodní autoritu, byl dr. Edvard Beneš. Zachování právní kontinuity vyžadovalo postupovat podle předmnichovských zákonů. V roce 1940 jmenoval Beneš s odkazem na § 68 Ústavy ČSR svým dekretem předsedu vlády J. Šrámka a další členy vlády. Místo parlamentu vytvořil prezident jako poradní orgán státní radu, v níž byly zastoupeny všechny politické síly působící v zahraničí. Tak byly ustaveny orgány zákonodárné a vládní moci.

Také byl projednán a rozhodnut způsob vydávání zákonů; byla v něm využita jedinečnost Benešovy funkce. V říjnu 1940 podepsal dr. Beneš dekret číslo 2 Úředního věstníku československého, v němž bylo stanoveno, že všechny úkony prezidenta bude dočasně schvalovat vláda. Prezident pak bude nové, zrušené či novelizované zákony vydávat svým dekretem pouze na základě návrhu vlády. Společně s ním takové dekrety měl spolupodepsat předseda vlády nebo jiný její pověřený člen. Teprve pak nabývaly platnosti. Všechny však měly podléhat pozdějšímu schválení Národním shromážděním. Forma dekretu vychází z důvodové zprávy k Ústavě ČSR z roku 1920, kde je uvedeno, že podpis prezidenta má vyhlašující význam. Při nemožnosti svolat parlament zůstal prezident jediným orgánem zákonodárného procesu, který tu zbyl.

Občané republiky byli s tímto stavem seznámeni v prezidentově rozhlasovém projevu vysílaném z Londýna 24. července 1940. “Celá naše právní soustava mezinárodně a politicky tudíž pokračuje. Pro nás není mého odchodu z úřadu a vlasti, pro nás právně není rozbití republiky, právně a politicky neexistuje nic, co provedl násilnický nacismus u nás po 15. březnu… Nepodléháte žádnému Fűhrerovi nebo protektorovi, nepodléháte žádnému … právnímu řádu nacistickému. … Zavádíme nové zákonně platící změny podle norem, podle nichž se dosavadní zákony mají a mohou měnit dekretem prezidenta republiky, vydaným za nové vlády. …” (Haló noviny ze 4. III.. 2002.)

Dekrety prezidenta dr. Beneše vydané v Londýně se převážně týkaly aktuálních záležitostí a v posledním roce války hlavně opatření nutných při řízení a správě na osvobozených územích. Na příklad z 3. srpna 1944 dekret o obnovení právního řádu, ústavní dekret ze 4. prosince 1944 o národních výborech a Prozatímním národním shromáždění, dekret z 1. února 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců, jejich pomahačů a o zřízení mimořádných lidových soudů. Během války bylo vydáno celkem čtyřiačtyřicet dekretů. K poválečným – bylo jich devadesát osm – patří také dekret z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, z 24. října 1945 o znárodnění dolů a průmyslových podniků … Poslední z dekretů byl vydán 27. října 1945 a zabýval se územní organizací finančních úřadů a změnami s tím spojenými. Toto období skončilo Ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., schváleným Prozatímním národním shromážděním, jímž se dekrety prezidenta republiky prohlásily za zákon.

Dekrety prezidenta dr. Beneše byly jediným možným řešením k zachování právní kontinuity s předmnichovskou republikou. Týkaly se z větší části momentálních potřeb a měly přechodný charakter. Řada z nich musela řešit důsledky okupace a války. Kdyby dekrety nevyšly, pak by dále platilo protektorátní právo, dokonce i výnos o zřízení protektorátu a všechny nacistické zákony. Pokud by se některým našim pravičákům společně s německým landsmanšaftem podařilo prosadit zrušení dekretů, pak by platily protektorátní zákony, dokumenty vyvolané mnichovskou dohodou o předání pohraničí Německu; dokonce i řada nacistických protižidovských opatření by se musela jevit jako zákonná!

Jedním z dekretů, o jehož zrušení usilují, je Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11 z roku 1944. Praví se v něm:

“1. Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně, pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československým právním řádem.

2. Předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody, nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody jest doba ode dne 30. září 1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.”

Tento den se kryje s osvobozením naší vlasti. Znění dekretu je dále upřesněno dekretem č. 5 z roku 1945, v němž je uvedeno:

“Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.”

Kdyby došlo ke zrušení prezidentských dekretů, pak by byly i tyto zákonné normy zrušeny a arizovaný český i židovský majetek by podle zákona musel být převeden do majetku nacistů – arizátorů. Platilo by pak i nařízení o nošení Davidovy hvězdy, legalizováno by bylo šestileté uzavření českých vysokých škol, popravy a věznění odpůrců nacistů atd.

Mezi dekrety prezidenta Beneše není žádný, který by se týkal přímo odsunu. Odsun Němců patřil mezi významné programové cíle nejen zahraniční akce (odboje), ale i většiny českého obyvatelstva doma. Rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva přijaly vítězné velmoci na Postupimské konferenci 2. srpna 1945. Usnesení mj. uvádí: “Tři vlády uznávají po projednání otázky ze všech aspektů, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa.”^³

Další části společného stanoviska velmocí se týkají humánnosti odsunu, rozdělení kvót odsunovaného obyvatelstva do okupačních zón. Konkrétní plán pak přijala Spojenecká kontrolní rada v Berlíně, která stanovila, že z ČSR do dvou pásem – sovětského a amerického – bude přesunuto na dva a půl milionu osob. (Komu sluší omluva, s. 93 – 95.)

Postupimská dohoda o transferu německého obyvatelstva

Koncem druhé světové války po bezpodmínečné kapitulaci Německa převzaly vítězné země dočasně svrchovanou moc nad Německem a jednaly o všech poválečných otázkách Německa i jeho jménem. Německo tak zavazovaly mezinárodněprávně i do budoucna. To platí především o Postupimské dohodě z roku 1945 i její XIII. části o “Spořádaném a humánním transferuněmeckého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska”.

Spojenci vycházeli ze skutečnosti, že Německo se svým jednáním od roku 1938 dopustilo zločinů proti míru věrolomným porušením smluv se sousedními státy, tyto státy vojensky napadlo a za války se dopouštělo genocidy a zločinů proti lidskosti. Proto bylo za tyto zločiny - podle tehdy platného práva - potrestáno tím, že bylo odzbrojeno, denacifikováno, demonopolizováno a ztratilo část svých východních území, z nichž zahájilo agresi proti svým východním sousedům. Německá menšina, která v době přípravy nacistické agrese působila jako pátá kolona v Polsku, Československu a Maďarsku, přijala podle předpisů okupační mocnosti německou státní příslušnost. Proto byla zbavena původního občanství a na podkladě Postupimské dohody přesídlena do Německa.

Podle ústavního dekretu číslo 33/1945 Sb. “O úpravě československého státního občanství osob německé národnosti” ta část německého obyvatelstva, která se nezpronevěřila základním povinnostem československého občana, usilovala o bezpečnost, nezávislost a územní celistvost ČSR, mohla získat československé občanství. Většina německého obyvatelstva zradila svůj československý stát, rozbíjela a oslabovala ČSR, přijala německé státní občanství a věrně sloužila hitlerovskému Německu v jeho agresivních válkách; vnutila Čechům a uskutečňovala koloniální protektorátní režim, usilovala o germanizaci českého prostoru a likvidaci českého národa. Tito Němci nemohli očekávat nic jiného než přesídlení do Německa, které považovali za svou vlast, za svůj domov. Při řešení problému německých menšin v Evropě vycházely vítězné velmoci z tragických zkušeností, že německé menšiny sehrávaly významnou roli při rozpoutání dvou světových válek.

K transferu větší části německého obyvatelstva došlo tedy na prvním místě z bezpečnostních důvodů a v zájmu udržení míru v Evropě a k zajištění územní nedotknutelnosti Rakouska, Československa a Polska. V další řadě šlo o řešení otázky německých národnostních menšin v těchto zemích, neboť tyto menšiny se staly pátou kolonou, sloužící k rozbití a pak k vojenské okupaci i k podmanění původně suverénních států německou říší.

Podle univerzitního profesora M. Potočného je kategoricky nutné používat pro operaci, při níž podle části XIII. Postupimské dohody došlo k transferu německého obyvatelstva, termín přesídlení jako jedině správného, výstižného a přesného mezinárodněprávního institutu a nikoliv vágních termínů jako “odsun”, “vyhnání”, “násilné vysídlení” nebo dokonce “etnická čistka”. (Potočný, M.: Česko-německé vztahy, s. 11 – 12.)

K přesídlení části obyvatelstva dochází jen výjimečně za mimořádných okolností a z naléhavých bezpečnostních, politických, národnostních nebo náboženských důvodů, braných buď jednotlivě, nebo všech dohromady. Jde o legální mezinárodněprávní institut, má-li následující (dále uváděné) znaky. Přesídlení části obyvatelstva předpokládá přestěhování skupiny osob z jednoho státu na území druhého. O přesídlení sjednávají státy patřičnou státní dohodu; nelze přesídlit obyvatelstvo jednoho státu na území druhého bez jeho souhlasu. Přesídlení musí probíhat spořádaně a lidsky. Právním důsledkem je ztráta dosavadního státního občanství a nabytí občanství státu, do něhož byla daná část obyvatelstva přesídlena.

Plán přesídlení německého obyvatelstva z Rakouska, Polska, Československa a Maďarska byl Kontrolní radou přijat 20. listopadu 1945. Jeho obsahem bylo:

1) Všechno německé obyvatelstvo, které bude přesídleno z Polska (3 500 000 osob), bude přijato v britském okupačním pásmu v Německu.

2) Všechno německé obyvatelstvo, které bude přesídleno z Československa, Rakouska a Maďarska (3 150 000 osob), bude přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu Německa.

4) S příjímáním obyvatelstva z výše uvedených zemí bude možno započít ihned po potvrzení tohoto plánu a podle tohoto rozvrhu:

Změny mohou nastat v důsledku počasí, dopravy a po získání podrobných informací o počtu přemísťovaného obyvatelstva. (Komu sluší omluva, s. 95 - 96.)

Přesídlení německého obyvatelstva do okupačních pásem bylo uskutečněno po dohodě vítězných mocností, které tyto zóny spravovaly. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva přijaly a provedly Polsko, Československo a Maďarsko. Takto se staly smluvními stranami této části Postupimské dohody se všemi právními důsledky. Nebylo možno bez souhlasu Polska, Maďarska a Československa provádět nějaké změny této části dohody, a to ani čtyřmi vítěznými mocnostmi společně nebo individuálně. Rovněž země oprávněné k transferu nemohly samy jednotlivě nebo bilaterálně s Německem jakkoliv měnit kterékoliv ustanovení XIII. části Postupimské dohody.

Toto právo Spojených národů^⁴ bylo potvrzeno jednomyslně celým světem zastoupeným v OSN, a to na zasedání Valného shromáždění. To označilo přípravu a rozpoutání útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jako nejtěžší mezinárodní zločiny, za něž nesou odpovědnost nejen státy, které se jich dopustily, ale i jejich političtí, diplomatičtí, průmysloví a vojenští činitelé osobně. Tato trestní odpovědnost byla pak realizována zejména Norimberským vojenským tribunálem a následnými procesy s pachateli těchto činů v jednotlivých zemích.

Československo usnesení postupimské konference přijalo. V dopise československého ministerstva zahraničních věcí britskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945 se uvádělo, že “vláda přijala s povděkem toto rozhodnutí, jímž velmoci daly svůj zásadní souhlas k odsunu německého obyvatelstva z Československa”. Tímto rozhodnutím učinily tři spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě.

14. prosince pak vydala československá vláda v souladu s rozhodnutím Kontrolní rady směrnice pro “soustavný odsun německého obyvatelstva z území Československa”.

Podle směrnic ustanovilo ministerstvo vnitra orgány odpovědné za řízení přesídlení - transferu. Vládním zmocněncem pro provádění přesídlení byl jmenován vrchní rada politické správy ministerstva vnitra dr. Antonín Kučera. Rámcové plány přesídlení měly vypracovat Osídlovací úřady v Praze a v Brně. Vojenské správě byla svěřena odpovědnost za vlastní realizaci přesídlení a jeho organizačně-technické zajištění. Ministerstvo vnitra a jemu podřízené útvary měly provádět výběr Němců do jednotlivých kategorií, jejich soustředění a další zabezpečení práce, až do vypravení transportů.

Pro přípravu transportů bylo zřízeno v Čechách 74 a na Moravě 29 sběrných táborů.

Přesídlovat se neměli Němci, kteří získali prozatímní osvědčení o státním občanství. Němečtí antifašisté, kterým bylo československé občanství zachováno, mohli podle vlastní volby zůstat v ČSR, případně se vším movitým majetkem se také vystěhovat. K vystěhování se přihlásilo 88 614 antifašistů. (Český antifašistický odboj, s. 289.) Přesídlení se nemělo vztahovat na osoby z národnostně smíšených manželství, na kvalifikované pracovní síly a specialisty. Přemísťovací jednotkou měla být celá rodina; měla mít v hotovosti 1 000 RM, zavazadla na osobu 30 - 50 kg a zásobu potravin na sedm dní. Přemísťované osoby musely být vybaveny potřebnými náležitostmi včetně dokumentů; měly být řádně oblečené a obuté a musely projít zdravotní prohlídkou. Bylo zakázáno - s výjimkou drobných upomínkových předmětů - vyvážet drahé kovy, šperky, vkladní knížky a cenné papíry. (Staněk, F.: Odsun Němců z ČSR, s. 112 - 113.)

Před hromadným transferem došlo v Československu koncem války a brzy po jejím skončení ke dvěma odlišným jevům. Při osvobozování Československa houfně utíkali před postupujícími jednotkami Rudé armády na západ nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a němečtí vojáci, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly, případně aby se dostali na území států sympatizujících s Německem. (Sem patřily některé evropské, ale zejména latinskoamerické země.) Na území bývalého protektorátu se v dubnu 1945 soustředilo na 650 000 Němců, z toho více jak polovina byli utečenci před postupující Rudou armádou. Po osvobození Československa do zahájení řádného transferu opustilo republiku přibližně 373 000 osob. (Staněk, F.: Odsun Němců z ČSR, s. 53, s. 114.) I.

Při osvobozování Československa, mezi květnem a letními měsíci, docházelo také k ne zcela organizovanému přesídlení části německých osob do americké a sovětské okupační zóny. V jeho pozadí bylo živelné vzedmutí protifašistických nálad mezi československým obyvatelstvem, ale byla to také reakce na záškodnickou činnost vlkodlaků - werwolfů, která nalézala pomoc a podporu ve značné části německého obyvatelstva.

Jen v roce 1945 bylo na území Československa odhadem 265 organizací a skupin werwolfů, vypátráno bylo 40 skladů s municí, výbušninami a dalším materiálem. (Český antifašistický odboj, s. 505.)

Toto neorganizované přesídlení části německých osob z Československa z různých příčin do americké a sovětské okupační zóny německá strana označovala jako divoký odsun. Českoslovenští občané, kteří se dopustili trestných činů, byli československými soudy stíháni a potrestáni.^⁵

Útěk Němců z osvobozovaného Československa před Rudou armádou a neorganizované přesídlení – “divoký odsun” – představovaly zásadně jiné způsoby než transfer – přesídlení. Proto je nelze směšovat, zaměňovat či spojovat pod jediný pojem “vyhnání”, jak záměrně činí bývalí “sudetští Němci”, část německých odborníků mezinárodního práva a vlády SRN. Podobná tvrzení jsou nepodložená a nesprávná. Transfer Němců z ČSR je nutno posuzovat v souvislosti s transferem německého obyvatelstva po skončení války z Polska a Maďarska a ve vztahu k nezbytným opatřením Spojených národů vůči poraženému Německu, jež měla zajistit, že Německo v budoucnu již nikdy neohrozí bezpečnost, celistvost svých sousedů a celé Evropy – jak se stalo v době první i druhé světové války. (Pokračování)

1 V celém protektorátě byl zakázán poslech zahraničního rozhlasu “pod trestem káznice nebo i smrti”, jak hlásala cedule povinně umístěná na každém rozhlasovém přijímači. Aby se, pokud možno, vyloučil poslech zpráv z Londýna a Moskvy, byly na všech rozhlasových přijímačích v protektorátě odstraněny prvky umožňující sledování stanic vysílajících na krátkých vlnách.

4 Koalice demokratických států - včetně Československa - podepsala 1. ledna 1942 ve Washingtonu deklaraci o svém pevném rozhodnutí dosáhnout plného vítězství nad fašismem a po vítězství zajistit světový mír. Státy, které deklaraci podepsaly, i ty, které k ní přistoupily později, dostaly název Spojené národy.

5 Mezi poválečnými dekrety kritizovanými landsmanšaftem je i dekret amnestující osoby, které bojovaly proti okupantům. Avšak i v tomto dekretu je konstatováno, že amnestie se nevztahuje na kriminální trestné činy, nevyplývající právě z tohoto odboje.

I. Prof. V. Pavlíček, DrSc.,

„Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ni velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně potvrzen. Další transfer se I. I. I. uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference…

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstva, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in O české státnosti, Český stát a Němci, str.258-259, vydala Univerzita Karlova, 2004.)

1939/1940	15 tříd	535 žáků
1944/1945	2 třídy	70 žáků