Historie zrady
vyškovský německý jazykový ostrůvek

1918-1946

III.

Činnost SdP v německém jazykovém ostrůvku

V květnu 1935 byl změněn název Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF) na Sudetoněmeckou stranu (SdP).

Ve volbách 19. května 1935 do poslanecké sněmovny obdržela SdP v ČSR 1 249 407 hlasů a získala 44 mandátů v poslanecké sněmovně. Téměř 70% československých Němců jí odevzdalo svůj hlas. Henleinovci prokázali, že ovládli německou menšinu v ČSR. To se projevilo i na růstu členské základny. V září 1935 vykazovala SdP 384 392 členů a v prosinci 1936 již téměř půl milionu. (Srovnej: Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52 – 53.)

O činnosti SdP vypovídají i volby v německém ostrůvku na Vyškovsku, kde SdP získala 43,27% všech německých hlasů a do zemského zastupitelstva 59,3% hlasů.

Z výpovědi válečného zločince Josefa Drabka (ortsleiter ve Vyškově) u Mimořádného lidového soudu v Brně se dovídáme, že vedoucím SdP v německém ostrůvku (bezirksleiter) byl J. Fleischhacker z Rostěnic, vojenský výcvik Volksdeutsche Manschaft měl na starosti učitel M. Frank, působící v Lysovicích a v Komořanech. Na příkaz vojenského útvaru v Breslau¹ rozvíjeli podvratnou činnost na území Československa, pořizovali seznamy osob české národnosti, které byly politicky činné a pro nacistické Němce nepohodlné. Antonín Richter z Terešova měl zjišťovat situaci na vojenském letišti ve Vyškově, plán letiště, počty letadel atd. Za tuto činnost obdržel vyznamenání. (Moravský zemský archiv Brno, MLS C 141, K 275.) Obžalovaný Drabek byl členem SdP od r. 1937 v Kučerově; vedoucím funkcionářem v obci byl Rudolf Reich. V Lysovicích byl místním vedoucím SdP A. Sperka. (Kronika obce Lysovice.) Ve všech obcích německého ostrůvku byly místní organizace SdP, jak dokazuje protistátní činnost organizovaná a řízená krajským vedoucím SdP Ing. Foltou z Brna.

Protistátní činnost byla ovlivňována rovněž nacistickými předáky z Německa. Ant. Richter (Terešov č. 5) navázal a udržoval spojení s ústředím abwehru ve Vratislavi. Odtud dostával pokyny, jak mají v podvratné činnosti postupovat. Své cesty do Vratislavi zakrýval návštěvami svého syna, který zde pracoval jako číšník. V roce 1937 organizoval tajné hnutí – organizaci, která uskutečňovala pokyny abwehru v akcích proti Československu a proti českým občanům v německém ostrůvku. Skupina se scházela v Terešově v čísle 10. Schůzek se účastnili Fr. Hausner z č. 125, M. Janetschek z č. 116, A. Rolný z č. 41, J. Fischer z č. 20, Jan Schurius z č. 6, všichni z Hlubočan. Dále z Terešova kromě A. Richtera H. Pleva z č. 14, Jan Richter z č. 7.

Počátkem května 1938 v německém ostrůvku, stejně jako v okolních vesnicích, postavili tradiční máje. Většinou byly vyzdobené v českých národních barvách, na ostrůvku však převažovaly velkoněmecké prapory. V Komořanech vlály na stožárech máje prapory se stuhami jen v říšských barvách. Na upozornění českých občanů obecní úřad, v němž všechny vedoucí funkce měli Němci, odmítl provokaci řešit. Musela proto zakročit četnická stanice. Při úpravě výzdoby na stožárech shromáždili se němečtí občané a mládež. Za zpěvu německých písní a skandování protičeskoslovenských hesel (“Češi ven, Hitler sem”) byla výzdoba upravena podle československých zákonů. Komořanští Němci dodržování československých zákonů chápali jako křivdu, kterou podle vyjádření jejich představitelů “budou hlásit do říše”.

Kromě těchto drobných provokací typických ve zněmčelém ostrůvku uskutečnily organizace SdP 1. května 1938 tábor lidu^. Za masové účasti Němců – kolem tisíce přítomných – vystoupil krajský vedoucí SdP Ing. K. Folta a A. Ruth, rolník z Chornice. Hlavní pozornost byla věnována postupu Henleinovy strany při prosazování karlovarských požadavků k rozbíjení Československa. Shromáždění vyslovili souhlas s postupem Henleinovy strany, karlovarské požadavky považovali za minimální a žádali jejich bezpodmínečné splnění. O vypjaté atmosféře rozpoutané nacistickou propagandou svědčí skutečnost, že účastníka tábora Jana Legnera z Hlubočan rozčilením ranila mrtvice. (Vyškovské noviny, květen 1938.)

V období všeobecné mobilizace zorganizoval A. Richter údernou skupinu z branců německé národnosti, kteří na jeho podnět nenastoupili vojenskou službu. Velitelem skupiny byl Jan Schurius, členy skupiny J. Legner (č. 33), A, Doleschek (č. 53), J. Fischer (č. 20), M. Janetschek (č. 116), A. Rolný (č. 41), J. Singer (č. 26), všichni z Hlubočan. Výzbroj dodal J. Menta z č. 85, zaměstnanec ústřední mlékárny v Brně. Zbraně získal od důstojníků Československé armády německé národnosti. Každý vlastnil ruční granát a pistoli, celá skupina jednu strojní pušku. Skupina se skrývala ve sklepě domu č. 70. Čtyři dny po mobilizaci je převážel ředitel mlékárny Brno A. Mandel (Masná ulice č. 5) jednotlivě do okolí Pohořelic, kde pracovali u německých rolníků. Po okupaci pohraničního území se vrátili do Hlubočan. (Moravský zemský archiv Brno, MLS – C 141, inč.1926 Lsp 939, K 182.)

V rozsudku skupiny M. Bernard a spol. se konstatovalo, že koncem roku 1937 se utvořila v Kučerově skupina ordnerů, která připravovala půdu pro obsazení československého území německým vojskem. Měla za úkol obsadit důležité objekty, veřejné budovy a usnadnit útok německých vojsk. Ordneři konali tajná cvičení v okolí Kučerova, Hlubočan a Terešova. Měli stanovené úkoly, ošetřovali a ukrývali dodané zbraně. Velitelem této ozbrojené skupiny v Kučerově byl Jan Menta, bydlící v místě, jeho pomocníkem byl učitel tělocviku Bőhl z Lysovic, členy skupiny M. Bernard, R. Legner a Jan Witek z Kučerova. Zbraně byly skupině dodány v Hlubočanech, odtud je J. Menta a M. Bernard přenesli do Kučerova, uskladnili je ve stodole a v hasičském skladě. Dne 14. října 1938 byly dovezeny z Brna další zbraně - automatické pistole. Skupina je rozdělovala dalším místním Němcům, kteří měli napomáhat při obsazování Československa. Ordnerská skupina v Kučerově vlastnila kromě opakovacích pistolí s náboji také dva kulomety. (Moravský zemský archiv Brno, MLS – C 141, inč 1926, Lsp 939, K 182.)

V protokolu výpovědi řídícího učitele A. Drápala je odhaleno stejné vytváření ordnerské skupiny v Hlubočanech. Odbojné hnutí proti všemu českému vedl A. Richter z Terešova. Účastníky skupiny byli Franz a Fritz Rolný, M. Janiček, Fr. Hausner. Jos. Singer, R. Manner, J. Schurius, J. Heger a čeští zrádci Ed. Plevka, Fr. Šprta a Jan Schőber. Příslušníci skupiny prováděli cvičení, střelbu z pistolí, jimiž byli všichni vyzbrojeni; měli ruční granáty a nálože. Zbraně a střelivo jim zaopatřoval J. Menta a Filip Singer, autodopravce z Hlubočan. Sklad výbušnin a tajnou skrýš měli v obci , ve břehu za transformátorem.

V rozsudku skupiny M. Bernard a spol. se konstatuje, že podobné úderné skupiny byly vytvořeny i v dalších obcích jazykového ostrůvku. Příslušníci ordnerských skupin se spolčili úkladně proti republice, vešli v nepřímý styk s cizími vojenskými činiteli a spáchali zločin úkladů proti republice. (Moravský zemský archiv Brno, MLS – C 141, inč. 1926, Lsp 939, K 182.)

Pomnichovské Československo

Během několika málo dnů po mnichovském diktátu se Československo změnilo z nezávislého a samostatného státu na vazalský útvar, který se rychle přizpůsoboval požadavkům nacistického Německa. Hlavní nástroj nátlaku na ČSR byl v rukou fašistického Německa. Jeho armáda vpadla 1. října do Československa bez předchozího stanovení linie, na které se měla zastavit, jak prosadil Hitler v mnichovském diktátu. Během týdne byla okupace čtyř hlavních pohraničních pásem dokončena. 2. října svolal Hitler členy zvláštní mezinárodní komise, složené ze zástupců Anglie, Francie, Německa a Itálie (v úloze pozorovatele byl československý velvyslanec v Berlíně Mastný) a autoritativně oznámil, že linie pátého pásma musí být totožná s linií jeho godesberského memoranda. Hitler si nadiktoval hranici, která již neřešila národnostní poměry, ale likvidovala hospodářskou a politickou samostatnost ČSR. Pomocí této mezinárodní komise realizovalo Německo více, než původně požadoval Hitler. K 10. říjnu 1938 okupovalo fašistické Německo území o rozloze 28 679 km², kde žily 3 593 000  obyvatel, z toho 727 000 Čechů. (Král, V.: Dny, které otřásly ČSR, s. 301.)

Mnichovskou dohodu od prvního dne existence Německo soustavně porušovalo. Jejím porušením bylo Beckovo ultimátum z 30. září 1938, Hitlerův diktát ve věci pátého okupačního pásma a také pozdější vídeňská arbitráž, Hitlerovo odmítnutí garancí a konečně nacistická okupace zbytku Československa v březnu 1939. Žádný ze signatářů mnichovské dohody proti jejímu porušení neprotestoval.

Vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938 bylo načas ukončeno pomnichovské dělení Československa. Československý stát ztratil 41 098 km² území a 4 879 000 obyvatel, z nichž jeden a čtvrt milionu byli Češi a Slováci (22%). Nenahraditelné škody přineslo toto dělení ekonomice. Ztráty představovaly asi 40% průmyslové kapacity ČSR. Byla ztracena většina báňského, sklářského a textilního průmyslu. ČSR přišla téměř o celou hnědouhelnou těžbu a o polovinu těžby černého uhlí. (Dějiny Československa II., s. 330-331; také Československá vlastivěda II., sv. 2, s. 522.) Okleštěná republika představovala protáhlý pruh země neschopný vlastního hospodářského života a vlastní obrany.²

Nové hranice mezi Německem a českými zeměmi byly stanoveny 21. října 1938 a bylo dokončeno obsazení pohraničí fašistickým Německem. Německé obyvatelstvo, jehož většina podporovala Henleina, se stalo součástí říše a říšskými občany.³ 4. prosince 1938 se konaly v zabraném území volby do říšského parlamentu. Z voleb byli vyloučeni občané české národnosti a Židé. Pro kandidátku, na níž vedle Hitlera byl také Henlein a K. H. Frank, hlasovalo 98.9 % Němců v Sudetech. (Komu sluší omluva, s. 43.)

Henleinovské iluze o svébytnosti sudetských Němců se rozplynuly začleněním pohraničních oblastí k říši. Jen v severních Čechách byla vytvořena zvláštní sudetoněmecká oblast. V dubnu 1939 získala statut sudetoněmecké župy.

Ve všech německých oblastech připojených k říši byly odstraněny demokratické svobody a zrušena občanská práva, jež měli Němci zajištěna v Československu. Okamžitě byly rozpuštěny všechny spolky, svazy, tělovýchovné organizace a politické strany. Rozpuštění se netýkalo jen zbytků německých demokratických organizací, ale všech organizací včetně henleinovské SdP.

Ve veřejném životě byly provedeny rozsáhlé čistky, při nichž byly důsledně uplatňovány nacistické rasové zákony. Mnoho Němců bylo zatčeno, vězněno a jako nepohodlné živly byli deportováni do koncentračních táborů. Nebývale vzrostla migrace z okupovaného pohraničí. Před koncem roku 1938 uprchlo 114 577 Čechů, 11 647 Němců – antifašistů, 7 325 Židů a přes 1000 osob různých národností. (Komu sluší omluva, s. 42.) Po ústupu Československé armády bylo české obyvatelstvo v okupovaném území vydáno všanc nacistické zvůli a teroru. Řádění nacistických ordnerů nabylo takových rozměrů, že K. H. Frank vydal nařízení, podle něhož mohlo jedině gestapo zatýkat nespolehlivé lidi a zabavovat jejich majetek. Tedy teror posvěcený zákonem. Vedle zatýkání levicově orientovaných Čechů a Židů státní policií docházelo k plenění a ničení českých i židovských obchodů a k vypalování synagog. České školy byly zavřeny a jejich učitelé vyhnáni za demarkační čáru, školní knihy byly veřejně spáleny. Veškeré české nápisy byly odstraněny, ochrana menšin pro české obyvatelstvo nebyla. Němčina se stala jedinou úřední řečí. Tak vypadala nacistická karikatura práva národů na sebeurčení, na kterou se henleinovci vždy odvolávali. (Král, V.: Pravda o okupaci, s. 100 – 101.)

Po mnichovském diktátu docházelo k postupnému rozkladu demokratických stran v českých zemích. Především “hradní blok”, vedený Benešem, nepřežil pád poměrů, rozpadl se doslova přes noc a postupně vyklidil pozice ve vládě. V bývalém vládním táboře panovala demoralizace, ideologická bezradnost a dezerce. Počátkem října příslušníci různých opozičních směrů na společné schůzce s několika generály uvažovali o možnosti vytvoření vlády obrany republiky. Pokusy nakonec ztroskotaly pro nerozhodnost a nejednotnost těchto politiků.

Na zasedání politického komitétu 3. října požadoval generál Krejčí vytvoření vlády silné ruky, vlády autoritativní, prosté politických stran. Večer se u Beneše sešel politický komitét a požadavek vlády silné ruky zamítl. (Král, V.: Dny, které otřásly ČSR, s. 299 – 300.)

4. října 1938 byla ustavena nová vláda v čele s premiérem generálem Syrovým. Byla to opět vláda úřednická, jejíž profil udávali krajně pravicoví agrárníci Chvalkovský a Feierabend.

Nástup krajní pravice vysunul do popředí i otázku změny ve funkci prezidenta republiky. Nátlak přicházel jednak z Berlína⁴, kde Hitler dával najevo, že vyjde vstříc plánům pravicového bloku s podmínkou, že v Praze odejdou z politického života všichni, kdož se opovážili oponovat Německu. Jeho vzkazy přiváželi do Prahy zejména generál Husárek, ministr Vavrečka a bankéř Preiss. Doma pro abdikaci Beneše pracovali Hodža, Ježek, …vlastně celý pravicový blok. (Král, V.: Dny, které otřásly ČSR, s. 304 – 305.)

Posledním státním aktem prezidenta Beneše bylo jmenování nové Syrového vlády 4. října 1938. Následujícího dne, 5. října 1938, abdikoval ze své funkce prezidenta. Uchýlil se do ústraní v Sezimově Ústí. Berlínská vláda však kategoricky žádala, aby opustil zemi. K jeho urychlenému odjezdu z vlasti 22. října 1938 přispěly i opakované žádosti Syrového vlády.

Odchod dr. Beneše z politické scény přesně vyjadřoval degradaci české buržoazní politiky, její slabost vůči Berlínu a postupující posun doprava. Pod tlakem hitlerovského Německa se po Mnichovu rozpadla i politická struktura Československa. Při jednáních v Berlíně naznačil Ribbentrop Chvalkovskému, že Německo předpokládá, že v českých zemích bude znemožněna existence Komunistické strany Československa. Syrového vláda několikrát o komunistické straně jednala. Její návrhy, aby se strana rozpustila, byly odmítány. Jednání umožnilo připravit zastavení činnosti a vybudovat ilegální politickou síť. 20. října 1938 byla rozhodnutím vlády činnost komunistické strany v českých zemích zastavena.

V listopadu a prosinci 1938 se postupně rozložil blok českých republikánských stran. Z iniciativy agrární strany a za podpory Národního sjednocení se vytvořila strana totalitního typu – Strana národní jednoty. (Tomášek, D.: Deník druhé republiky, s.83 a další.) V jejím čele stál Rudolf Beran. Do Strany národní jednoty vstoupila Národní obec fašistická, katolická lidová strana a později také většina české národně socialistické strany. Strana národní jednoty se vyhlašovala “za výhradní nositelku mocenské vůle národa” a také nacistická rasová teorie vedla tuto stranu k tomu, že z národní pospolitosti vyloučila židovské obyvatelstvo. Vedle Strany národní jednoty byla v prosinci 1938 ustavena Národní strana práce. Její členskou základnu tvořila sociálnědemokratická strana a část členů národně socialistické strany. Na platformě strany rozvíjely činnost demokratické, socialisticky a komunisticky orientované skupiny

Uvnitř pomnichovského Československa (označovaného také jako druhá republika) působila rovněž německá nacionální skupina. Němci žijící uvnitř nových československých hranic měli podle mnichovské dohody právo vystěhovat se do říše. Na základě nacistických pokynů však měli zůstat v ČSR i nadále a vytvářet uvnitř Československa “pátou kolonu”. Poslanci a senátoři bývalé Henleinovy SdP, žijící na území druhé republiky, se sdružili v nacionálněsocialistickém bloku.

Na příkaz z Berlína zůstala v Praze i nadále otevřena německá univerzita. Německá nacistická organizace v pomnichovském Československu udržovala intenzívní kontakty s Berlínem a postupovala podle jeho instrukcí. Přetváření politické struktury podle fašistického vzoru dávalo pravici možnost, aby plně ovládla stát. 30. listopadu byl zvolen za prezidenta republiky dr. Emil Hácha, starý soudní byrokrat, senilní figurka, přijatelný pro hitlerovské Německo. V den prezidentských voleb podala vláda Syrového demisi. 1. prosince jmenoval prezident Hácha nový kabinet. Předseda nové vlády Rudolf Beran spolu s Františkem Chvalkovským a zástupcem Slovenska Karlem Sidorem určovali politiku nové vlády. Jejím utvořením se urychlil proces likvidace demokratických struktur. 15. prosince byl parlamentem přijat tak zvaný zmocňovací zákon. Tímto zákonem byl z politického života vyřazen parlament. Hlavní těžiště rozhodování bylo přeneseno na vládu a prezidenta. Vláda mohla po dobu dvou let provádět všechna opatření podle svého rozhodnutí a prezident byl po dva roky zmocněn, aby na návrh vlády měnil ústavní zákony.

Na podkladě zmocňovacího zákona Beranova vláda 27. prosince rozpustila komunistickou stranu, vyřadila parlament a postupně likvidovala další volené orgány. Rozpustila zemská zastupitelstva v českých zemích a v řadě míst i volená místní zastupitelstva. Rovněž začala připravovat změny v ústavě.

Opatření Beranovy vlády tak pokračovalo v narušování a rozbíjení demokratických struktur republiky. Při uskutečňování těchto opatření se projevovala slabost pomnichovských vlád, jejich bezradnost a liknavost. Byly to vlády deziluze a šoku, potácející se na půdě okleštěného státu a jeho omezené suverenity.

Trauma z rozkladu hodnot a etických principů vyvolávalo nejen beznaděj, ale i hysterii. Byl hledán původce porážky a rozkladu, byl hledán viník a nepřítel. Rozpoutala se kampaň “proti tomu, co zklamalo”, to jest proti systému pluralitní parlamentní demokracie předmnichovské republiky, proti její vedoucí “hradní” reprezentaci a proti obhájcům demokratických humanitních principů. Tragickou obětí krutého útlaku se stal v prosinci 1938 Karel Čapek.

Německá okupace Čech a Moravy

Od počátku roku 1939 se situace ve střední Evropě stala předmětem častých politických rozhovorů představitelů fašistického Německa s Polskem a Maďarskem. Německo dávalo najevo, že se chystá okupovat české země, a slovenským separatistům naznačovalo, že vzniká možnost vytvořit slovenský stát pod německou ochranou. Maďarsku byla přislíbena Zakarpatská Ukrajina.

Beranova vláda, přestože měla dostatek informací o hrozícím nebezpečí, jemuž byla země vystavena, byla totálně neschopná učinit cokoliv, co by mohlo mobilizovat světovou i domácí veřejnost k podpoře ohrožené československé samostatnosti.

Hitler si vybral za záminku své intervence česko-slovenské rozpory. Jejich využitím si připravil příznivé podmínky, aby mohl ve vhodné chvíli vystoupit v úloze zachránce.

Politická režie nacistického Německa na jedné straně ubezpečovala vedoucí luďáky podporou k vyhlášení slovenského státu a na druhé straně podněcovala pražskou vládu, aby proti slovenským separatistům zasáhla. Situaci, která pak vznikla vyhlášením stanného práva na Slovensku a vytvořením nové slovenské vlády, která nepovažovala situaci za dostatečně zralou k odtržení Slovenska od českých zemí, využívá Německo.

13. března 1939 byl Jozef Tiso pozván k Hitlerovi. Rozhovoru s Hitlerem se zúčastnil kromě J. Tisa i Ferdinand Ďurčanský. Oba přijali návrh na vyhlášení samostatného slovenského státu.

V noci ze 14. na 15. března došlo k jednání mezi Hitlerem a prezidentem Háchou. Hitler oznámil “nezvratnou vůli” okupovat za několik hodin zbytek Československa. Hácha, zodpovědný představitel státu i své třídy, podepsal vše, co vládcové třetí říše požadovali. Bylo toho víc, než k čemu tohoto muže opravňovala platná československá ústava. V průběhu jednání bylo podepsáno nacisty připravené prohlášení. V jeho závěru se uvádí: “Československý státní prezident prohlásil, že ve snaze sloužit této věci (zajištění klidu, pořádku a míru v části střední Evropy) a dosáhnout konečného uklidnění – klade osud českého národa a české země v plné důvěře do rukou Vůdce německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a rozhodl, že přijme český národ do ochrany německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj národního života, odpovídající jeho svébytnosti.” (Československá vlastivěda II., s. 528 – 529.)

K prohlášení byly připojeny přílohy, v nichž se prezident Hácha a ministr Chvalkovský svými podpisy zaručili za klidný průběh okupace.

Stalo se i to, co dosud v českých dějinách neučinila žádná vláda, a také žádná jiná vláda v Hitlerem okupovaných zemích; z Pražského hradu nezaznělo slůvko protestu, nacistické kolony mohly pochodovat do Čech zaštítěny servilní žádostí “o ochranu” a oficiální rozkazy české vlády jim uvolňovaly silnice. Tato vláda přivítala na Hradčanech Hitlera, předala mu státní moc, zbraně téměř milionové Československé armády a do rukou okupantových vložila rovněž celou administrativu. 15. březen 1939 se stal mezníkem ve vývoji českého národa. Jeho odvěký zápas o zachování existence a svobody skončil po dvacetiletí samostatného státu opět porobou. Byla to nejen tragédie, ale současně i svědectví o nedostatcích koncepce československé státnosti, jak se realizovala pod vedením vládnoucí buržoazie. Nastala destrukce dosavadních hodnot a jistot, základy národní svobody, dosud považované za bezpečné, se zhroutily. Zklamala soustava zahraničních spojenců orientovaná na západ. Ukázalo se, že sociální a politické uspořádání vnitřních poměrů československého státu obsahovalo rozpory, které oslabily jeho soudržnost a pevnost. Bylo také zřejmé, že podstatná část vládnoucí třídy se dala na cestu zrady. Národnostní uspořádání republiky se prokázalo jako problematické a v dané době neudržitelné. Zklamala i buržoazní demokracie jako celoevropský systém, který se zhroutil pod náporem fašismu.

Březnová okupace Československa posílila německý vliv ve střední a jihovýchodní Evropě. Přinesla fašistickému Německu podstatné zvýšení jeho válečného potenciálu. Jednak ovládnutím průmyslové výroby, především průmyslu strojírenského a hutního (Škodovy závody v Plzni, strojírenské závody v Praze, hutě na Kladně, strojírenské závody v Brně, hutě a doly na Ostravsku, to vše umožňovalo výrazně zvyšovat nacistickou válečnou produkci), jednak konfiskací československých armádních skladů. Podle Hitlerových údajů při projevu v Říšském sněmu 29. 4. 1939 získalo Německo v okupovaném Československu 1582 letadel, 469 tanků, 501 protiletadlových děl, 2175 děl různé ráže, 115 tisíc pistolí, 3 miliony dělostřeleckých nábojů, 43 tisíce kulometů, miliardu kusů pěchotního střeliva a další válečný materiál, zejména ženijní, spojovací, měřicí přístroje, motorová vozidla, světlomety a další. Okupace dále pak umožnila zapojit ekonomiku českých zemí do systému nacistického válečného řízeného hospodářství. Cíle vojenského plánu přepadení Československa “Fall Grün”, který na pokyn Hitlera zpracoval německý generální štáb, byly dosaženy. V územních výbojích německé říše se československý stát stal poměrně snadnou kořistí.

Nacistické úsilí o likvidaci českého národa

Aby imperialistické agresi byla “dána” právní forma, vyhlásil Hitler 16. března 1939 z Pražského hradu výnos o zřízení tzv. protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Bőhmen und Mähren). V úvodní části je uvedeno:

“Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země…”, že však “německá říše nemůže v těchto - pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír - tak rozhodně důležitých oblastech trpět žádné poruchy … jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji zainteresovaná … jest rozhodně rozhodnuta k zajištění základů rozumného středoevropského řádu. Dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešit tyto úkoly.” (Vyškovské noviny č. 11 ze 17. III. 1939; také Sbírka zákonů a nařízení, ročník 1939.)

Nacisté od počátku okupace nastolili režim teroru, opřený o okupační armádu a policii. Teror provázel činnost okupantů od jejich vstupu na území Československa. Již v noci na 15. března odjelo do Prahy zvláštní komando gestapa. Mělo pozatýkat především vedoucí funkcionáře komunistické strany. V době od 15. 3. do 23. 5. 1939 bylo zatčeno 4639 osob. (Král, V.: Pravda o okupaci, s. 144.)

Koloniální režim vycházející ze zkušeností německého pangermanismu měl však v Československu řadu odlišností. Pohraniční oblasti se staly přímou součástí nacistické říše, české vnitrozemí získalo statut tzv. protektorátu, Slovensko se ocitlo v postavení charakterizovaném jako ochranné území, některé části Slovenska byly obsazeny Maďarskem. Všechny tyto nové hranice, demarkační čáry a odlišnosti v okupačním režimu měly zabránit vytvoření jednotné protifašistické fronty všeho potlačovaného lidu.

Zdrojem veškeré moci v protektorátu byl protektor, přímý Hitlerův zástupce. Protektorátní vláda byla povinna předkládat protektorovi ke schválení všechny zákonné předlohy, výnosy, nařízení ap. Stejnou povinnost měly i nižší správní úřady, které nesměly přijmout žádné opatření bez schválení příslušného německého kontrolního úřadu. Říšský protektor zaměstnával v září 1941 1 119 Němců. (Frajdl, J.: Nacistická perzekuce v českých zemích, s. 10.)

Kolonizátoři si vybudovali k zabezpečení své nadvlády zvláštní státní správu – tzv. oberlandráty (Oberlandräte). Podléhaly jim všechny nižší české úřady v určeném obvodu. V dubnu 1939 bylo v Čechách 12 a na Moravě 8 oberlandrátů. Jejich počet i rozmístění se měnily. Ke každému oberlandrátu byla přidělena jednotka německé pořádkové policie nebo četnictva, úřadovny gestapa, sicherheitsdienstu, bezpečnostní policie, úřadovna abwehru, německý soud, posádka wehrmachtu a pracovní úřad.

Personál pro okupační úřady byl vybírán z řad sudetoněmeckých nacistů, kteří dobře znali český jazyk a politické poměry v zemi. Na ně připadá největší část odpovědnosti za zločiny a násilnosti okupantů vůči obyvatelstvu. Seznam příslušníků gestapa zveřejněný po válce obsahoval 586 jmen gestapáků – sudetských Němců. (Král, V.: Pravda o okupaci, s. 143.)

Na území protektorátu působila německá policie všech druhů. Gestapo mělo svá centra ve všech větších městech. Všechny úřadovny gestapa získaly po 15. březnu 1939 kartotéky a evidenci od československých institucí. Pražská úřadovna gestapa měla již od počátku okupace v seznamu rovněž všechny komunistické funkcionáře. (Král, V.: Pravda o okupaci, s. 145.)

Nacistický teror postihoval všechny vrstvy národa, hlavní nápor však mířil proti komunistům. V akci Gitter, prováděné od 15. března do května 1939, zaměřené proti komunistům a dalším organizátorům protifašistického hnutí, bylo zatčeno celkem 6411 osob, z nichž bylo 3251 později propuštěno. Zatčení vedoucí funkcionáři KSČ, němečtí emigranti a osoby židovského původu na základě tzv. ochranné vazby putovali do koncentračního tábora Buchenwald (asi 1500 osob). (Český antifašismus a odboj, s. 12.) Během sedmi měsíců bylo zatčeno přes 10 000 osob, z toho několik tisíc popraveno a zbytek poslán do koncentračních táborů. (Král, V.: Pravda o okupaci, s. 145.)

Pro srovnání uvádím: V letech ohrožení Československé republiky henleinovský freikorps a další skupiny, organizované a vycvičené v Německu, vyvolaly protistátní puč. Z Německa přišly podněty pro akce polských, maďarských a ukrajinských teroristů. Teroristé postříleli 312 Čechů a dalších 436 zranili. Vláda musela vyhlásit stanné právo, aby mohla uklidnit situaci a zamezit občanské válce. Ve stanném právu nebyl zastřelen ani jeden Němec. Československo bylo také jediným státem, kdy v období jeho ohrožení nebyl nikdo popraven. (Frajdl, J.: Nacistická perzekuce v českých zemích, s. 3.)

Program germanizace

Protektorát Čechy a Morava považovali nacisté za útvar přechodného stadia. České země, jak tvrdili fašisté, náležely po tisíc let k prostoru německého národa. Německé úsilí o ovládnutí evropského kontinentu si vynucovalo radikální řešení české otázky. Rozbití Československa bylo jen počátkem jejich politiky germanizace. Cílem okupační správy pak byla přeměna českých zemí v nedílnou součást německé říše, to však vyžadovalo “germanizaci prostoru a lidí”.

První návrhy na řešení české otázky vycházely z okruhu kolem K. H. Franka a K. Henleina. Z nich vyšel generál E. Friderici, zařazený do služeb říšského protektora. Již 12. 7. 1939 navrhuje koncepční řešení k likvidaci českého národa. Počítal s odstraněním vedoucí vrstvy národa a s vystěhováním dělníků do Německa, kde mělo dojít k jejich germanizaci. Současně měly být české země kolonizovány německými osadníky. Podstatná část národa se měla vystěhovat mimo území říše. Z prostředí kolem Jana Bati vyšel návrh na vystěhování do Patagonie.

Další plány pocházely z okruhu kolem K. Henleina. Považoval za nutnost rozrušit českou územní jednotu historických zemí, jednotlivé regiony přičlenit k nejbližší německé župě a okamžitě zahájit germanizaci. (Dnešní návrhy na euroregiony, složené z českých a německých okresů, se tomu až nápadně podobají.) Podle původních představ měl být protektorát měl být ještě během války likvidován a Češi by tvořili v každé německé župě jen menšinu. Tomu oponovali jiní nacističtí představitelé vycházející z faktu, že Německo potřebuje k úspěšnému vedení války český průmyslový komplex s jeho pracovníky. Nacistické plány na ovládnutí Evropy vyžadovaly centrální řízení. Plán vypracovaný K. H. Frankem a schválený protektorem K. Neurathem byl odeslán 31. 8. 1940 do Berlína k Hitlerovu rozhodnutí. Počátkem října 1940 Hitler návrhy schválil. Protektorátní koloniální systém měl být ponechán po dobu války. Rasově vhodní Češi měli být germanizováni, rasově nevhodní vystěhováni a nespokojenci s germanizací fyzicky likvidováni, zejména příslušníci inteligence. Předpokládalo se uplatnění rasových zásad a také se zkoumala ochota ke kolaboraci a k poněmčení. Proto se trpěly kolaborantské organizace a gestapo spolupracovalo s českými fašisty.

S komplexním konečným řešením české otázky přišel 2. října 1941 zastupující říšský protektor R. Heydrich na poradě představitelů okupačního režimu. Hlavní rasový a osídlovací úřad SS v Berlíně stanovil, že 45% českého národa lze germanizovat, 40% bylo označeno za nevyrovnané míšence určené k vystěhování a 15% bylo označeno za rasově cizí a počítalo se s jejich likvidací. Současně měly být české země osídleny německým obyvatelstvem. V závěru vystoupení požadoval Heydrich urychleně a maskovaně germanizaci začít.

K zabezpečení procesu germanizace v zemědělství bylo nutno vyvlastnit půdu, která byla v českých rukou. Již v květnu 1939 uvalili okupanti komisařskou správu na Pozemkový úřad, který v letech Československé republiky prováděl pozemkovou reformu. Byla zde soustředěna evidence veškeré půdy. Tento úřad měl jako nástroj německých orgánů provádět kolonizační politiku. Uskutečnila se jeho reorganizace, zřízeny samostatné pobočky v čele s představiteli SS. Vedoucím Pozemkového úřadu byl jmenován SS-oberfűhrer von Gottberg. (Mikš, J., Stryjová, D.: Ztracené domovy, s. 26.)

Ve veřejné správě zavedli okupanti jako přednostní řeč němčinu, poněmčili názvy měst a obcí, označení ulic, náměstí, obchodů, dopravních směrovek ap. (Vždy nejprve německý název a pak teprve název český.) Hlavní nápor zaměřili na ochromení české kultury a vzdělanosti, byli si vědomi jejich významu v našich národních dějinách. Školství a výchova mládeže se měly stát prostředkem soustavné germanizace. Činnost většiny kulturních institucí byla buď zastavena, nebo dána pod přímý dozor gestapa, stejně jako tisk, rozhlas, film, divadlo atd. Česká národní minulost byla hrubě překrucována, revoluční tradice a pokrokové postavy našich dějin byly uráženy a hanobeny. Hojně byl propagován a využíván svatováclavský kult, který byl vykládán jako dějinný příklad soužití Čechů s Němci podřízením se německé říši. Ve svém hanebném postupu mířícím na samu existenci našeho národa nalézali okupanti horlivé přisluhovače v hrstce českých fašistů a kolaborující části české buržoazie.

Postoje Němců v jazykovém ostrůvku k mnichovskému diktátu a okupaci

Pro široké vrstvy českého obyvatelstva znamenal mnichovský diktát a okupace pohraničních oblastí hluboký politický a morální otřes, ze kterého se postupně vymaňovaly. Pro německé občany to však byl počátek jejich “osvobození z české poroby”.

V období vyvolání henleinovského puče v pohraničí četnictvo v německém ostrůvku provádělo domovní prohlídky u vedoucích funkcionářů SdP a někteří byli odvedeni k výslechu. Druhý den byli propuštěni. Přesto, že ordnerské skupiny byly vyzbrojeny, zbraně a maskované hluboké úkryty se nenašly. (Kronika Lysovic, s. 155.)

Po mnichovském diktátu vynaložili brněnští Němci v čele s JUDr. K. Schwabem úsilí, aby přesvědčili rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno. (Žampach, V.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna, s. 3.) Obsazení sudetských okrajových území Československa vedlo brněnské Němce a Němce z vyškovského jazykového ostrůvku k vyslání delegace do Liberce a Berlína. V delegaci byl krajský vedoucí SdP Ing. Folta, dr. Buchta, dr. Schneider, dr. Wrechovski, dr. Lokscha a Kraliczek (Krumpholz). Za jazykový ostrůvek dr. Essler a L. Frank. (Kronika Lysovic, s. 155 – 156.)

16. října 1938 byli v Liberci přijati K. Henleinem, který po úvodním vystoupení dr. Lokschi odpověděl: “Kamarádi, vy nejste bohužel tak šťastní, jako jsem já. Hitler chtěl původně beze zbytku začlenit celé sudetoněmectví … Brno bylo velmi blízko tomu, abyste byli připojeni … Vůdce se vás však nevzdal, původní plán není u konce. … Vůdce si přeje, abyste všichni zůstali na svých místech. … Říše se bude o vás starat. … Závislost Československa vzrůstá hodinu od hodiny. … Vytvořili jsme novou rovinu pro projednávání všech otázek … týkají se i národnostního útisku. Univerzita zůstává v Praze, Vysoké učení technické v Brně.”

17. 10. 1938 tuto delegaci přijal v Berlíně na ministerstvu zahraničí státní sekretář E. von Weizsäcker. Mluvčím byl krajský vedoucí SdP Ing. Folta. Po návštěvě delegace byl na zasedání důvěrníků německého jazykového ostrůvku v Rostěnicích vůdcův zmocněnec poslanec E. Kundt. Předal přání vůdce, aby každý Němec vytrval na svém místě, že právo volby státní příslušnosti pro ně nepřichází v úvahu. Předsedající dr. Essler odpověděl pověřenci: “My věříme a důvěřujeme. Slibujeme, že každý setrvá na svém místě. Přání vůdce je naším rozkazem. Heil Hitler!”(Kronika Lysovic, s. 157 – 158.)

“Na podzim 1938 nezaměstnaní a chudí Němci dostávají vydatnou říšskou pomoc. Je založen spolek pro tělesná cvičení. M. Frank je pověřen cvičením mužstva “Volksdeutsche” v jazykovém ostrůvku. Na vlasteneckých večerech zaznívají radostné písně a přednášky.… Žijeme v novém světě, všichni muži do 50 let každý týden cvičí, při společných pochodech je utužován cit pro kamarádství,” uvádí kronika na dalších stránkách.

Pamětní kniha četnické stanice v Komořanech (Moravský zemský archiv v Brně, B68, K61) uvádí: “…od 23. 9. 1938 – všeobecné mobilizace – museli příslušníci stanice každý den řešit politické výtržnosti a zaměstnávala je neustálá práce s ordnery. Po mnichovském diktátu českým občanům malovali na dveře a vrata hákové kříže a hesla ´Češi ven, Hitler sem´ ap. 20. listopadu 1938 vyvěsili na stožárech říšskoněmecké vlajky s hákovými kříži. Na příkaz četnické stanice nechal starosta vlajky odstranit. Při stahování těchto vlajek ze stožárů se v krátké době shromáždilo kolem 450 až 500 německých občanů a dětí, byla skandována hesla ´Sieg Heil, wir wollen ins Reich´.” Přivolaná četnická posila zadržela nejagresívnější útočníky, kteří byli koncem února odsouzeni. Po těchto zkušenostech Němci vyvěšovali říšskoněmecké vlajky s hákovým křížem na kostelních věžích v německém ostrůvku. “V Lysovicích 23. 11. 1938 vyvěsili německou vlajku na kostelní věži čtyři ´srdnatí´ muži (L. Frank, J. Schneider, W. Suhrl a Bőhm).” (Kronika Lysovic, s. 161.)

Ve všech obcích německého ostrůvku byl 10. března 1939 slaven tzv. “Reichstag”. Všechny německé domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem, za okny obrazy Hitlera se zapálenými svícemi. V hostincích byl organizován poslech rozhlasu z Berlína nebo z Vídně. (Moravský zemský archiv, B68, K33.) Masové shromažďování německého obyvatelstva, průvody, organizování tanečních zábav, to vše probíhalo i v dalších dnech. “Četnická stanice v Hlubočanech byla hlídána místními ordnery a četníci byli upozorněni, že nesmí opustit stanici,” uvádí Památník četnické stanice Hlubočany.

Že šlo o celostátní akci proti “druhé republice” pod záminkou útlaku Němců v českých zemích a také jako opatření před “nebezpečím komunistického puče”, objasňuje situace v Brně. V. Žampach uvádí: “ šest tisíc nacistů a jejich stoupenců … (na) cestu k Pohořelicím. Vyzbrojeni dýkami, pěstními boxery, železnými trubkami a pistolemi, byli připraveni smést s cesty Po několikadenním pozdvižení brněnských Němců, řízeném z Berlína a Vídně, vytáhlo přes kohokoliv, kdo by se jim postavil na odpor. Cestou zapalovali stohy slámy, aby apokalyptickými sceneriemi zdrtili vědomí českého obyvatelstva. … U Ledce, kde tehdy procházela státní hranice pomnichovského Česko-Slovenska, rozehnali osazenstvo celnice a stavení zapálili. U Pohořelic, tehdy již okupovaného území, očekávali průvod tamější nacističtí předáci, aby převzali a pak doručili do Berlína petici s naléhavým požadavkem o zásah.” (Žampach, V.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna.)

Celý pochod měl v režii JUDr. Karl Schwabe z Brna, prodloužená ruka státního tajemníka v německém ministerstvu zahraničních věcí E. von Weizsäckera.

Po návratu z Pohořelic zůstali Němci soustředěni v Modřicích a okolí, aby ráno 14. 3. po vzoru klasických fašistických převratů vpochodovali demonstrativním způsobem do Brna a převzali v něm moc. Zásluhou české policie dočasně z puče sešlo. Provedli jej o den později. Na úsvitu 15. března, v předstihu před příjezdem prvního vozidla wehrmachtu na okraj města. Z hlediska platného právního řádu to byla velezrada. (Žampach, V.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna, s. 11 – 12.)

Vídeňský rozhlas šířil hrůzostrašné zprávy o situaci v Brně, a že Modřice a Vyškov hoří. 15. března v dopoledních hodinách okupovaly nacistické jednotky Vyškov. Němečtí vojáci vysvětlovali občanům, že berou český lid pod ochranu před komunisty, a chtěli vidět, kde jsou vyhořelé domy. (Pamětní kniha Vyškov.)

Stejně jako v Brně, tak i na Vyškovsku usilovali nacističtí ordneři v německých uniformách nebo s páskou s hákovým křížem na rukávě o převzetí moci. Ve Vyškově se jim to nepodařilo zásluhou starosty dr. Hona. V německých obcích kromě stavění slavobrán k uvítání “osvoboditelů” se zaměřili na likvidaci četnických stanic v Komořanech a v Hlubočanech, na likvidaci menšinových českých škol a na šikanování jejich učitelů, na rozbíjení oken českým občanům a na vyhánění Čechů z vesnic ostrůvku.

Četnické stanice dostaly od okresního hejtmana Přikryla 15. března 1939 příkaz, že při obsazování četnické stanice nesmí klást Němcům odpor. V Komořanech vyzvali němečtí ordneři velitele stanice J. Zejdu, aby ihned opustil služební místnost; při odchodu byl fyzicky napaden ordnery, zbit (vyrazili mu devět zubů). (Moravský zemský archiv, B 68, K 61.)

Převážná většina Němců v jazykovém ostrůvku cílevědomě připravovala likvidaci demokratického zřízení. Stali se aktivními členy nacistické strany, vybudovali si ozbrojené úderky v každé obci ostrůvku. Podlehli henleinovské propagandě, že jsou obětí “české rozběsněné lůzy”. (Kronika Lysovic.) Nadšeně uvítali okupaci 15. března, stavěli slavobrány, likvidovali četnické stanice a české menšinové školy. Vůči českým spoluobčanům nastolili násilí a teror. Největší zvěrstva proti českým občanům provedli místní Němci. Podle usnesení centrálních orgánů NSDAP v Brně vybudovali okresní a místní strukturu NSDAP a horlivě plnili všechny pokyny na zcizení českého majetku, na brutální perzekuci bezohledným zneuctěním českých historických a státních tradic, svým podílem na germanizaci.

Po okupaci se Němci usazovali v protektorátních orgánech v okresních i nižších článcích, které přicházely do kontaktu s českým obyvatelstvem. Ve výpovědi F. Hůlky z Kučerova (čp. 13) je mimo jiné uvedeno: “Blockleitři se třikrát týdně scházeli a řešili místní otázky. U Němců převažovalo mínění, že Němci jsou od Boha národ určený k vládnutí, na práci jsou Češi. Po válce, kterou (Němci) vyhrají, jedna část Čechů půjde na Sibíř, druhá část bude dělat otroky v továrnách a u statkářů… (Moravský zemský archiv, MLS-C 141, inč. 1161, Lsp 62/46, K 139.)

Po 15. březnu 1939 Němci z jazykového ostrůvku dávali všemožně najevo svou radost z okupace a zániku Československa. Němečtí občané a ordneři v Komořanech postavili slavobránu, vyzdobili své domy německými vlajkami s hákovými kříži a nadšeně vítali německou armádu. Všechny české nápisy a státní znaky na veřejných budovách a na české škole byly odstraněny a zničeny. Řídící učitel české menšinové školy A. Sychra byl napaden, zbit a po několik dnů byl hlídán a nesměl vyjít z bytu. Všem českým občanům byla vytlučena okna a na ulici byli napadáni a biti ordnery. (Moravský zemský archiv, B 68, K 61.)

V Hlubočanech obsadilo 15. března kolem sedmé hodiny dvacet ordnerů četnickou stanici, četníky odzbrojili a převzali veškerý inventář strážnice. Ordneři po několik dnů četnickou stanici střežili. Na všech německých domech byly prapory s hákovými kříži. Pro příjezd německé armády byla i zde připravena slavobrána. Když se místní Němci nemohli dočkat příjezdu německých vojáků, poslali deputaci na německé velitelství do Vyškova, které pak do Hlubočan poslalo motorizovanou jednotku. Teprve pak Němci uvěřili, že jsou “osvobozeni”, a začala vlna násilností proti českým občanům. (Moravský zemský archiv, B 68, K 33.)

“16. března přijela do Lysovic 4. švadrona propagačního oddílu Postupim. Obec očekávala své osvoboditele vyzdobena vlajkami s hákovými kříži a slavobránou s nápisem ´Děkujeme našemu vůdci´. Za obyvatele přivítal osvoboditele starosta Johann Legner. Před školou pozdravil ředitel Essler příslušníky říšské branné moci a poděkoval vůdci za vykupitelský čin. Velitel jednotky npor. Richter vzal obec ve jménu říše do vlastnictví pod svou ochranu” – uvádí kronika Lysovic.

V kronice Čechyně je autentický záznam velitele německého vojenského útvaru: “Dne 17. 3. 1939 vtáhli jsme jako první německý vojenský útvar do Čechyně a byli jsme velmi mile přijati a zaopatřeni. Vyslovuji tady obci a všem Němcům v obci dík můj i mých vojáků. Doufám, že Čechyně bude zase brzy docela německá a budete mít sílu všechny nepřátele z obce brzy vyloučit.” (Kronika Čechyně, s. 145.)

V prvních dnech nacistické okupace se vedoucí činitelé SdP a němečtí ordneři zaměřili nejen na obsazení a odzbrojení četnických stanic, ale současně na likvidaci českých škol v jazykovém ostrůvku.

Učitel v Hlubočanech A. Drápal ve výpovědi Mimořádnému lidovému soudu uvádí: “15. března 1939 vnikli do školy starosta J. Singer s deseti ordnery, nařídili ukončit výuku a poslat školní mládež domů. Ve škole zničili československé státní znaky, obrazy prezidentů Masaryka a Beneše.” Měl zakázáno vzdalovat se ze školy a hlídali jej dva ordneři. A. Richter mu vyhrožoval, že pokud se neodstěhuje, bude zastřelen i s rodinou. (Moravský zemský archiv, MLS C 141, inč. 1926, Lsp 939, K 182.)

V Komořanech 15. března skupina německých ordnerů v čele s M. Kohlkopem obsadila českou školu. Žáky ze školy vyhnali, učitele A. Sychru prohlásili za zatčeného a hlídali jej několik dnů. Ve škole odstranili a zničili státní znaky a obrazy prezidentů Masaryka a Beneše. Zařízení školy částečně demolovali. (Moravský zemský archiv, MLS C 141, inč. 1169, Lsp 662/46, K 166.)

V Terešově vnikla 15. března ráno do školy skupina ordnerů v čele s A. Richterem. Školní děti vyhnali ze školy, učitele J. Jiříka zavřeli ve školním bytě a hlídali jej. (Tamtéž, … inč. 1926, Lsp 939, K 182.)

Stejným způsobem likvidovali všechny české školy ve všech obcích německého ostrůvku. Jen A. Drápalovi se podařilo přestěhovat českou školu z Hlubočan do dvora statkáře J. Podivínského. Zůstala zde do září 1940. Tehdy K. H. Frank, který byl v Lysovicích, poradil, jak mají “německým způsobem” českou školu odstranit. Hlubočanští Němci pak statkáře Podivínského zbili, jeho byt a zařízení školy zdemolovali. (Moravský zemský archiv, MLS, … inč. 1926, Lsp 939, K 182.)

Nacističtí funkcionáři společně s ordnery uskutečňovali morální i fyzický nátlak, aby se čeští občané vystěhovali.

V Hlubočanech obsadili 15. března zbytkový statek Jana Hytycha němečtí ordneři v čele s představitelem místní NSDAP J. Fischerem. Po tři dny zakázali opouštět dům a před domem hlídkovali. 18. března mu cihlami vytloukli v domě okna. A. Richter, J. Schurius, J. Fischer a M. Legner se přičinili, aby na majetek Jana Hytycha byla uvalena nucená správa 16. června 1941 a v srpnu 1943 byla jeho půda rozdělena mezi německé obyvatele Hlubočan. Veškerý dobytek a inventář byl mu odebrán. (Moravský zemský archiv, MLS C 141, inč. 1926, Lsp 939, K 182.)

Násilnosti byly prováděny proti všem nepohodlným českým občanům. 30. května 1939 Němci v Terešově vytloukli 17 okenních tabulek hajnému R. Prokešovi. 6. července vytloukli okna Fr. Kudličkovi, který odmítl posílat děti do německé školy. Tentýž den rozbili 9 okenních tabulek v domě Čecha A. Gottwalda č. 27, který měl za manželku Němku. (Tamtéž.)

Přepadení statkáře J. Podivínského a likvidaci poslední české školy v německém ostrůvku (dle návrhu K. H. Franka) připravil A. Richter, Zellenleiter NSDAP v Hlubočanech. Akci projednal ve výboru NSDAP v úzké součinnosti s velitelem četnické stanice strážmistrem Heinkelem, který byl později u gestapa. Vpodvečer 24. září 1940 se shromáždili všichni muži spolu s mládeží z Hlubočan v počtu kolem 200. V pochodovém tvaru a za zpěvu nacistických písní se přesunuli na nádvoří statku. Na zídce u statku seděl J. Podivínský, který byl na půl těla ochrnutý. A. Richter jej shodil ze zídky s výkřikem: “Wie wollen Sie uns noch weiter hier Tschechisieren” a společně s dalšími účastníky jej bili. Domácí lidé jej pak ukryli v místnosti pro krmivo. Další Němci vnikli do budovy, sekerami rozbili uzavřené dveře, a kdo před nimi neutekl, toho surově ztloukli. Tak ztýrali vedle J. Podivínského i Jos. Havlíka, jeho manželku a dceru. V domě zdemolovali bytové zařízení Podivínského a kancelář, dále byt úřednice Jos. Klvečkové. Vnikli do české menšinové školy a rovněž zdemolovali veškeré zařízení. Současně rozbili všechna okna ve statku, celkem 157 okenních tabulek. Po zdemolování obydlí, statku, kanceláře a školy se pak na povel seřadili do čtyřstupu a za zpěvu německých písní odešli do vesnice.

Po odchodu německých násilníků se na místo dostavili příslušníci četnické stanice a později i gestapa z Brna. J. Podivínský byl bez výslechu zatčen a odvezen do Brna, kde jej dva dny vyslýchali. Gestapo vydalo zákaz přístupu ke statku, zákaz jakéhokoliv vyšetřování a fotografování zdemolovaných místností. Tak němečtí nacisté prosadili svůj záměr – zlikvidovali poslední českou školu v německém ostrůvku. Rodina J. Podivínského se musela vystěhovat a na velkostatek J. Podivínského byla 26. září 1940 uvalena nucená německá správa. (Moravský zemský archiv, MLS C 141, inč. 449, Lsp 18/45, K 93 a dále B 68, K 33; rovněž Vyškovské noviny č. 7 z 17. VIII. 1945.)

V obcích ostrůvku tak byli všude vyháněni nepohodlní čeští občané. Na ulicích v obcích ostrůvku se nesmělo české obyvatelstvo shromažďovat a česky mluvit; ihned byli německými ordnery rozháněni a fyzicky týráni. Němci zpočátku konali každodenní průvody s říšskou vlajkou v čele a vyžadovali arijské zdravení. Později na to navazovaly parádní pochody Hitlerjugend v uniformách s dýkami, bubínky a s vlajkou s hákovým křížem. (Kronika Komořan.)

www.ceskenarodnilisty.cz