Historie zrady

Na menšinovém sněmování okrsku Národní jednoty se zástupci úřadů, samosprávy, spolků a korporací, každoročně uskutečňovaném k problémům národnostním a menšinovým, byla přijata různá usnesení a stanoviska. V celém období je poukazováno na narůstající odbojovou činnost Němců, kteří pod vlivem pangermanismu směřují ke své širší iredentní vlasti za hranicemi, k Německu. Otevřeným projevem bylo pořádání různých německých slavností. Na příklad “Velkoněmecká hasičská paráda v Komořanech” a v dalších obcích; při ní byla v průvodu vedle velkoněmeckých praporů nesena potupným způsobem svinutá státní vlajka, kterou pak na místě slavnosti pohodili. Pořadatelé určili k nesení státní vlajky občany imbecilní, jichž měli dost, a ti nemohli být stíháni za přestupky. Německé provokace – odvody německých branců a různé nepřátelské činy - byly úřady blahosklonně přehlíženy, a pokud byly přece vyšetřovány, končily beztrestně.

Ve zněmčelém ostrůvku, zejména mezi mládeží, se pod pláštíkem tělesné výchovy shromažďovali turneři, konali pochodová cvičení a pod rouškou brannosti ve své podstatě sledovali protistátní cíle. Při menšinovém sněmování okrsku Národní jednoty bylo zaznamenáváno nepřátelské chování Němců v Komořanech a Kučerově ve věcech stavebních. Nemajetným českým občanům odpírali Němci prodej zemědělských produktů a zaměstnání.

V Komořanech v třicátých letech Němci požadovali od úřadů přeložení českého faráře přesto, že tyto otázky řešila církevní místa. Rovněž bylo upozorňováno na vzrůstající počet návštěv říšských Němců. Návštěvy projevovaly zájem o vojenské objekty a strategické body^¹, s čímž souvisela špionážní činnost německých občanů.

Je až zarážející, jak byla protistátní činnost Němců úřady smířlivě přehlížena a na druhé straně byly Němcům činěny významné ústupky. Při přípravě všesokolského sletu bylo nařízeno, že vlaky svážející cvičence a návštěvníky nesmí být vyzdobeny ani květinami či stuhami, aby nebyli Němci drážděni. (Vyškovské noviny č. 26 z roku 1932.)

Německé menšinové školství v ČSR

Při svém vzniku vzala na sebe republika nadstandardní povinnost v řešení národnostní otázky. Práva, která měla národnostní menšina Němců u nás, neměla již v žádném jiném státě.

Před vznikem ČSR připadala na tři miliony Němců jedna německá univerzita, česká na 7 milionů Čechů a Slováků. Stejná situace byla v národních – základních školách. Před vznikem ČSR muselo 49 000 českých žáků navštěvovat německé školy.

Po vzniku Československa Němci ztratili po staletí udržované privilegované postavení a nemohli již využívat “středověké” výsady. Když Československo otevřelo univerzitu v Brně a v Bratislavě, došlo k německým demonstracím a stávkám. Stejně tak při zřizování českých národních škol německé obyvatelstvo opět často protestovalo demonstracemi, pod vedením německých učitelů organizovali stávky německých školáků, a kde měli Němci v obecních radách většinu, odmítali hmotně se na vybavení vzniklých škol podílet. Přitom si Němci neustále stěžovali v nejrůznějších mezinárodních institucích, že Československo provádí násilnou čechizaci. (Srovnej: Frajdl, J.: Postavení německého etnika v ČSR do roku 1945, s. 6-7.)

Uvedené údaje o německém menšinovém školství přesvědčivě vypovídají o demokratickém charakteru československého státu. Jsou také odrazem kulturní vyspělosti Němců v Československu. Jaká byla tato kulturní vyspělost Němců, ukazují historické skutečnosti. Po ztrátě svého staletého privilegovaného postavení v českých zemích nemohli již v demokratické ČSR své výsady udržovat. Tím okamžikem se postavili proti Československu; neměli zájem dodržovat zákony; demokratické principy jim nemohly nahradit dřívější dominantní postavení.

Národnostní cítění českých Němců se nevyvinulo směrem k rakušanství, ale k cítění velkoněmeckému. Věřili, že nacistická ideologie a pozdější nastolení fašismu v čele s Hitlerem jim opět dopomůže k privilegovanému postavení v českých zemích a Německu zajistí nadvládu nad Evropou. S tímto programem se plně ztotožnili.

V jakém duchu byla prováděna výchova mladé generace zejména na německé univerzitě v Praze a také na německé technice v Brně, odhaluje Peroutkova Přítomnost č. 12 z roku 1935: “Třetí říše mezi námi”. Článek byl inspirován zprávou, že mladý lékař, vědecký pracovník na medicínské fakultě německé univerzity v Praze, spáchal sebevraždu. Cítil se uštván k smrti svým okolím, plným rasové nenávisti. Případ soustředil pozornost na názorové prostředí, které ovládalo německé vysoké učení.

Z řady příkladů cituji: “Na kliniku profesora Nonnenbrucha přijde muž s množstvím vnitřních zranění. Je to uprchlík z Německa, jenž uvádí, že byl tak zbit v koncentračním táboře. Lékař ve službě je Američan, dr. Goldschmidt. Zapsal důvod zranění do rubriky v ambulanční knize. Profesor čte zápis a ztropil skandál, jak je možno takovou věc zapsati, do toho nám nic není… Člověk, který to zapsal, ihned poletí…”

“Duch třetí říše tu vlaje síněmi. O duchu němectví se mluví se sentimentálním zanícením. Ideálem je ´das stark Deutsche”. Tento ideál plní některé obory německého učení docela oficiálně.”

“Sotva jedna desetina studentů německých vysokých škol prý nepatří k některému kulerovému spolku. Kulerové spolky mají lokály k pití, seniory, tajemníky, ´staré pány´ … Mají tuhou kázeň organizační a smýšlejí německy nacionálně. Vštěpuje se jim přesvědčení, že ´Sudetské Německo´ je částí třetí říše, které jen dočasně zůstává mimo celek.”

“Poslouchá se … pouze německý rozhlas.. Všem řečem Hitlerovým se naslouchá kolektivně.”

“Debatujete-li s nimi o jakékoliv otázce, žasnete nad tím, jak pevně jsou jim vštípeny názory, jak jsou jim vtlučeny jejich odpovědi, jak lpí na svých tezích. Většinou jsou absolutně neschopni pochopit jinou mentalitu; diskuse je absolutně vyloučena, nemohou prostě porozumět našemu demokratickému názoru. … Jsou absolutističtí a nějaká skepse o správnosti svého přesvědčení se u nich naprosto nevyskytuje.”

“Na straně studentů dostává přijetí německé ideologie výraz ´arijského paragrafu´, jenž je zaveden u všech německých studentských organizací v ČSR. Židé nemají přístupu. Rasové stanovisko přešlo všem do krve, stejně jako se ztotožňují v celé ideologii s dnešním Německem.”

“Jádro německo-nacionálního hnutí je na lékařské fakultě pražské. Jeho východisko je totožné s východiskem největšího radikalismu rasistického a antisemitského, jenž se soustřeďuje kolem tří profesorů.…”

“Profesor Schloffer je chirurg dobrého jména, se stránky politické však může zajímati pouze to, že je bard. Bard, to jest starogermánský zpěvák. ´Bardové´ jsou z nejznámějších německých studentských spolků pražských. Je to ´Burschenschaft´, který pěstuje zpěv, souboje a německou heroickou čest. Bylo by to možné pokládat za dětinství, kdyby ve skutečnosti tento buršácký spolek nebyl mocenským faktorem. ´Bardové´ během posledních let obsadili skoro na všech klinikách nejdůležitější místa svými členy.…”

“Profesor dr. Nonnenbruch řídí třetí z pražských klinik, které jsou naprosto ´judenrein´ na všech placených místech. … Je pokládán za hlavního representanta a za vůdce německy nacionálně smýšlejících pracovníků a studentstva. Spolu s profesorem Ghonem byl vždy hlavní silou bránící tomu, aby na univerzitní místa nebyli povoláni kvalifikovaní odborníci z Československa, nýbrž z říše. Tak se to stalo např. profesoru Kubíkovi.…”

“Odborníci nejskvělejších jmen, kteří dobrovolně opustili třetí říši, nemají na působení na pražské německé univerzitě více naděje než Čechoslováci. Profesor Freundlich, astronom a jeden z největších evropských odborníků, činný dříve v Postupimi, byl na protest z řad hitlerovsky smýšlejících pražských německých studentů … odvolán z toho důvodu, že je židem.”

Takto a ještě podrobněji informovala Přítomnost o poměrech na lékařské fakultě pražské německé univerzity. Stejně tak tomu bylo i na jiných oborech vysokého učení. Je znám skandál na pražské německé technice, kde se profesorský sbor usnesl navštívit studenta, jenž byl v procesu Volkssportu odsouzen za protistátní činnost, ve vězení a dát tím tak provokativně příležitost, aby ve všem pohodlí na Pankráci mohl složit své zkoušky. To všechno bylo ještě před nástupem Hitlera k moci.

Vyškovské noviny č. 48 z 5. XII. 1930 v článku ´Němci v ofensivě´ uvádí: “…dosud se nic nestalo rektoru německé techniky, který povolil na akademické půdě schůzi hakenkrajclerských agentů z Německa, jež byla v pražském německém kasinu zakázána.…”

Německé univerzitě, stejně jako německým vysokým technickým školám, byla přiznána taková práva, že se časem proměnily v ideologická centra henleinovského fašismu v ČSR. (Koutek, J.: Nacistická pátá kolona v ČSR, s. 90.)

„.. menšinové sestává se ze školy měšťanské v Kučerově, z pěti škol obecných - v Čechyni, Hlubočanech, Kučerově, Komořanech a Terešově - a tří škol mateřských – v Čechyni, Hlubočanech a Komořanech… Místnosti obecných škol, mimo Komořany a Kučerov, jsou provizorní, ve stavu neodpovídajícím požadavkům pedagogickým a zdravotním… V Čechyni se tísní v podnájmu německé školy. Česká škola byla umístěna v kabinetě, v místnosti naprosto nedostačující. Po redukování německé dvoutřídky na jednotřídku byla přidělena jedna učebna a v bývalém kabinetě umístěna česká mateřská škola.” “Úsilí o vybudování školy přišlo do doby hospodářské krize a teprve v roce 1934 podařilo se stavbu české školní budovy dokončit.” (Vyškovské noviny č. 32 z 16. VIII. 1935.)

“V Hlubočanech byla česká škola umístěna v budově staré obecní školy německé. Místnosti školní jsou naprosto nedůstojné, nehygienické, prostouplé vlhkostí a plísní. Místo pro vybudování státní menšinové školy je již několik roků zakoupeno.” (Vyškovské noviny č. 23 z 8. VI. 1934.)

“V Terešově státní menšinová škola byla umístěna ve škole – majetku Kulturverbundu. Okrsek Národní jednoty od jejího založení v roce 1920 požadoval zakoupení stávající budovy státní menšinové školy.” (Vyškovské noviny č. 23 z 8. VI. 1934.) Do roku 1935 nebyla otázka dořešena a bylo stále nebezpečí, aby se česká škola v budoucnu neocitla na ulici.

Státní menšinová škola měšťanská v Kučerově byla otevřena v roce 1926 a docházelo do ní žactvo okolních vesnic. Protože v Kučerově nebyl dostatek vhodných místností, byla provizorně umístěna ve staré hájovně v Bohdalicích. Adaptace hájovny byla uskutečněna tak, že učebny byly umístěny v bývalých obytných místnostech hájovny, dílna pro práce žactva v bývalé prádelně a kabinety v bývalém kravíně. Nebylo zde dostatek prostoru pro učebny, místnosti tmavé, vlhké a plesnivé.

Okrsek Národní jednoty ve snaze, aby česká menšinová škola získala vhodné místnosti a umístěna byla, kam patří, postavil v Kučerově trojdomek. Jak umístění školy, tak stavba budovy narazily na odpor německých obyvatel Kučerova.

Na zřízení menšinových škol na smíšeném území mají právo jen zástupci toho lidu, o jehož vzdělání na této škole se jedná. Po vzniku ČSR byla přeložena německá měšťanská škola z Vyškova do Lysovic. Nebylo žádného komisionálního jednání za účasti českých zástupců a české obce nebyly žádány o souhlas. V případě, kdy ministerstvo školství povolilo českou menšinovou měšťanskou školu v Kučerově, ke komisionálnímu jednání v záležitosti školy byli pozváni zástupci německých místních školních rad a německý okresní školní inspektor. Němečtí zástupci neměli zájem o existenci této školy, přáli si její zrušení či přeložení do čistě české obce. Čeští zástupci obcí a místních školních rad protestovali proti účasti německých zástupců. Zároveň požadovali dodržování zákona o minoritních školách z roku 1919.

Trojdomek – prozatímní budova pro měšťanskou školu - byl postaven proti vůli kučerovských Němců, zejména starosty, a nastala dva roky trvající křížová cesta, než zemský úřad v Brně vydal stavební a obývací povolení. Okrsek Národní jednoty doufal, že konečně dojde k přestěhování měšťanské školy do Kučerova. Nestalo se tak, a proto nebylo možno konečného cíle dosáhnout. Proto okrsek na znamení protestu zastavil svou činnost a dobrovolní funkcionáři se svých funkcí vzdali. Teprve v lednu 1931 dalo ministerstvo školství a národní osvěty povolení k přestěhování měšťanské školy do Kučerova. Okrsek Národní jednoty obnovil svou činnost. Přestěhování školy vyžadovalo další výdaje a také nutnost podpory chudých dětí vedla k hledání finančních zdrojů. Jednatel okrsku Národní jednoty potěšil zprávou, že “v tomto roce bude zahájena další stavba menšinové české státní školy v Čechyni”. Kučerovským Němcům se tak nepodařilo znemožnit jak výstavbu, tak i přestěhování menšinové měšťanské školy; svou nelibost projevili neudržováním přístupové cesty ke škole i přes nařízení okresního úřadu. (Vyškovské noviny č. 50 z 16. XII. 1932.)

“Význam českého menšinového školství ve zněmčelém ostrůvku spočívá v tom, že se tak zachraňují desítky českých dětí z područí německého,” uvádí článek Vyškovských novin č. 32 z 16. VIII.. 1935. “V měšťanské škole kučerovské, v pěti obecných školách a ve čtyřech mateřských školách se vychovává v českém a národním duchu 329 českých dětí. Čeští lidé zde na Hané by měli více projevovat svou přízeň menšinovým českým školám, které ještě dnes, v samostatném státě, zachraňují české děti před násilnou germanizací.”

Zneužití hospodářské krize k rozbíjení ČSR, nástup nacionalistických a fašistických sil proti demokratickému zřízení Československa

Hospodářská krize v letech 1929 – 1934 zasáhla všechny kapitalistické země a postihla také všechny hospodářské úseky – zemědělství, průmysl, obchod i úvěrovou soustavu.

I v našich zemích zasáhla krize pronikavě do všech oblastí hospodářského života. Nejdříve propukla v zemědělství. Pokles cen zemědělských výrobků postihl hlavně střední rolníky. Mnoho rolnických hospodářství se zadlužilo tak, že propadla exekuci. V krizi se ocitla i výroba průmyslová. Práce v řadě továren se zastavila, stovky průmyslových podniků i živností ohlásily úpadek. Nedostatek finančních prostředků u pracujících vedl ke stagnaci odbytu, dochází k poklesu zahraničního obchodu a ke ztrátě trhů. To vše vyvolalo poruchy a otřesy v oblasti finanční, bankovní a úvěrové.

V průběhu hospodářské krize se projevila jako určující faktor vnitropolitického vývoje národnostní různorodost československého státu. Nacionální demagogie, takový byl charakter politiky negativistického proudu v německém politickém táboře. V jeho čele stála Německá nacionálně-socialistická dělnická strana (DNSAP). Jednostranně svalovala vinu a odpovědnost za kritickou hospodářskou situaci na československý stát. Ve své agitaci využívala skutečnost, že hospodářské a sociální důsledky krize byly velmi těžké zvláště v severních oblastech českých zemí, osídlených převážně německým obyvatelstvem. Nezaměstnanost zde byla zpočátku vyšší než ve vnitrozemí. (V dalším vývoji krize se tato rozdílnost vyrovnala.) Počáteční situace vytvořila vhodné podmínky pro rozdmýchávání nacionálních kampaní i rozněcování šovinistické averze německých pracujících proti ČSR; nepřítelem nebyl český či německý kapitál, ale český národ vůbec.

Československá vláda nevěnovala zvláštní pozornost řešení a snižování sociální bídy v německých krajích. Tím usnadňovala iredentistickým a fašistickým silám využívat nepříznivého stavu k odvedení pozornosti německého obyvatelstva od skutečných sociálně-třídních zdrojů těžké životní situace, vštípit mu ideologii schopnou zmobilizovat jej do útoku proti československému státu.

Německá nacionálně-socialistická dělnická strana v ČSR / DNSAP/ nebyla samostatnou stranou. Tvořila nedílný celek s nacionálněsocialistickým hnutím v Německu a v Rakousku. Společně usilovali o rozvrácení dosavadního uspořádání střední Evropy ve snaze znovu v ní obnovit předválečnou hegemonii Německa. Nacistické hnutí v Německu, Rakousku i v Československu se začalo připravovat k fašistickému převratu v těchto státech. Z hlediska takových cílů zesílila DNSAP svou činnost a prováděla nábor do strany. Začala budovat masové organizace k získání a přípravě německého obyvatelstva. Mezi dělnictvem organizuje budování odborových svazů, organizací mládeže a vysokoškolských spolků. Nejdůležitější z nich byl pak tzv. Volkssportverbund. Jeho jednotky byly ustaveny ve všech sudetoněmeckých městech a zemích. (Moravec, F.: Špion, kterému nevěřili, s. 25.)

Německé nacionálněsocialistické hnutí v ČSR dovedně zneužívalo hospodářské krize k postupnému získávání německého obyvatelstva. S jeho pomocí usilovalo o rozbití Československa a napomáhalo fašistickému převratu v Německu.

Růst aktivit DNSAP, její bojovný iredentismus^² a úzká spolupráce s říšskými nacisty si vynucovaly zásahy československých úřadů.

V březnu 1931 byl vydán zákaz nošení hnědých košil a odznaků s hákovým křížem, omezení a zákazy slavností strany a znemožňovány projevy nacistických předáků z Německa.

V únoru 1932 na základě prokázané rozsáhlé protistátní činnosti byl Volkssportverbund, obdoba německých SA, rozpuštěn. V březnu 1932 byli někteří vedoucí ´Volkssportu´ zatčeni. Během několika měsíců byly desítky osob ve vazbě, obviněny nejen ze špionáže, ale i z podvratné činnosti. Obviněni, ale poslaneckou imunitou chráněni byli poslanci DNSAP Hans Krebs a Rudolf Jung.

V srpnu 1932 byl rozhodnutím Nejvyššího soudu delegován brněnský krajský soud k projednání obžaloby vznesené proti hlavním představitelům Volkssportu. K nim patřili Alexander Petermichl, Rudolf Heider, B. Pakieg, Petr Dauhäuser, Ant. Schwabe Paul Ciling a Adolf Metzner. Byli obžalováni z toho, že v letech 1930 – 1932 ve spolupráci s cizí mocností připravovali útok proti ČSR, který měl být součástí příprav k provedení převratu v Německu. Státní zástupce a vojenské úřady předložili materiály a důkazy o činnosti tohoto ´Volkssportu´. Vedoucí činitelé v úzké součinnosti s reprezentanty cizí mocnosti prováděli nábor a výcvik podvratných vojenských jednotek. Vojenský výcvik byl řízen bývalými německými důstojníky armády Rakouska. Zahrnoval pravidelné polní cvičení s ostrými náboji a s modely ručních granátů. Předmětem výuky byla tzv. kurýrní služba, za níž se skrývala špionážní a sabotážní činnost. Byly předloženy důkazy, že členové Volkssportu se zúčastňovali polních cvičení v pohraničních oblastech spolu s říšskými jednotkami SA. (Moravec, F.: Špion, kterému nevěřili, s. 25 – 26.)

Proces s německými národními socialisty byl přeložen z Prahy do Brna podle návrhu obhajoby. Ani v brněnském prostředí se značnou německou menšinou, do něhož vkládali obhájci i obžalovaní mnoho nadějí, se jim nepodařilo popřít předložená fakta a dokumenty žaloby.

Brněnský krajský soud vynesl v září 1932 rozsudek. Uznal, že všichni obžalovaní jsou vinni zločinem úkladů proti republice, a podle paragrafu 2 zákona na obranu republiky byli odsouzeni. Rozsudky byly poměrně nízké – podmíněné tresty na dva až tři roky.

Brněnský proces s organizací Volkssport byl pro veřejnost nejen politickou senzací, ale bylo při něm prokázáno, že DNSAP má stejný program a stejné metody s Hitlerovou stranou. Poprvé v československé historii se německá politická strana ocitla na lavici obžalovaných a za protistátní činnost byla odsouzena. Proces tak otevřel cestu k dalšímu postupu proti této straně. Před soud měli být postaveni hlavní vůdcové strany, poslanci Jung, Krebs, Knirsch a Schubert. Otázka jejich vydání se stala jednou z příčin pádu Udržalovy vlády na podzim roku 1932. V říjnu 1932 byla vytvořena vláda v čele s Janem Malypetrem. Její postup usiloval o překonání hospodářské krize cestou hospodářských zásahů státu do ekonomického procesu. Státní zásahy do ekonomiky umožnily vládě provádět iniciativní sociální politiku. Došlo ke zklidnění sociálních konfliktů.

Přijetím politických zákonů na ochranu demokracie si vláda vytvořila nástroje k vystoupení proti nacistickým a fašistickým proudům a také proti revolučnímu dělnickému hnutí. Částečným omezováním demokratických svobod a zmenšováním jejich zneužívání proti systému pluralitní parlamentní demokracie přistoupila vláda k budování ´silné demokracie´. To se projevilo i přijetím několika zákonů.

Tiskový zákon z června 1933 omezoval svobodu tisku, zákon o mimořádných opatřeních měl zabezpečovat celistvost státu, republikánskou státní formu, ústavu a veřejný pořádek. Nově byl doplněn zákon na ochranu republiky, v říjnu pak zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran.

Na základě těchto zákonů zahájila vláda nápor na DNSAP. V únoru 1933 vydal parlament nacistické poslance – Junga, Krebse, Schuberta a Knirsche - k trestnímu stíhání. Současně zahájily československé úřady rozsáhlé zatýkání při nacistických demonstracích, vedly řadu procesů proti členům protistátních organizací.

V lednu 1933 se zmocnila vlády v Německu Hitlerova nacistická strana. Tato skutečnost výrazně ovlivnila aktivitu DNSAP. Začala se otevřeně přiznávat k rasismu a antisemitismu; značný nárůst zaznamenala špionážní činnost ve prospěch říše. Ve větší míře vystupovala proti německým emigrantům, kteří v ČSR nacházeli útočiště před politickým a rasovým pronásledováním. Pachatelé vraždy profesora Lessinga, ke které došlo v srpnu 1933 v Mariánských Lázních, byli členy DNSAP. Vražda byla důkladně připravena v bavorském státním úřadě ministra Essera. (Přítomnost č. 7 z 20. II.. 1935, s. 98.) Vrahové Eckert a Zischka byli před vraždou instruováni šéfem nacistických oddílů SA Ernstem Rőhmem v městečku Tischenreuth. Po činu uprchli do Bavorska a odjeli na nacistický sjezd. V Norimberku byli uvítáni jako hrdinové, stali se členy SA, dostali falešná jména (změna totožnosti) a finanční odměnu. Místo slibovaných 80 000 marek prý to bylo padesát marek. (Hruška, E.: Vražda profesora Lessinga, s. 23 – 49.)

Tento teroristický čin byl pro československou vládu posledním impulzem. Využila zákon o rozpouštění stran a 4. října 1933 byla činnost DNSAP a také DNP úředně zastavena. Nacističtí předáci již po brněnském procesu s Volkssportem se k rozpuštění své strany intenzívně připravovali. 28. září ukončili činnost DNSAP a její vedoucí Jung zhodnotil její historické poslání takto: “… DNSAP … vyrvala desetitisíce německých dělníků ze spárů marxismu … a konečně, a to je její dějinná zásluha, rozvinula německo-českou otázku. …” (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 31.)

Brněnský proces s organizací Volkssport přesáhl svým významem hranice Česko-slovenska. Na základě konkrétního usvědčujícího materiálu upozorňoval na přípravy německého nacistického hnutí k rozhodujícímu boji o moc a varoval evropskou veřejnost před expanzívností tohoto hnutí. Shromážděné údaje o síle a vycvičenosti vojenských oddílů Hitlerovy nacistické strany výrazně ovlivnily jednání odzbrojovací konference Společnosti národů v Ženevě. Konference odmítla žádost Německa o zvýšení početního stavu armády. V důsledku toho pak Německo v říjnu 1933 vystoupilo ze Společnosti národů. (Dějiny ČSR IV., s. 187.)

Narůstající radikalizace sudetoněmeckých nacistických a nacionálních sil v ČSR vyvolávala odpor veřejnosti. Když hrozil zákaz DNSAP, zvažovali její předáci další postup a připravovali koncepce politické záchrany. Východisko bylo nalezeno v založení nové, nástupnické organizace, která umožnila podchytit – zachránit členskou základnu. Došli k závěru, že k překonání nedůvěry státu musí tato organizace vyhlásit loajalitu vůči Československu. Nová organizace předpokládala také nové a nezkompromitované vedoucí činitele. Zde se nabízel turnerský svaz a jeho vedoucí Konrad Henlein. Na turnerské slavnosti v červnu 1933 byl již K. Henlein představen jako nový sudetoněmecký vůdce. Po řadě jednání představitelů DNSAP a DNP s Henleinem došlo 20. září v Chebu ke schůzi, na níž byla přijata výzva pod názvem “Všem sudetským Němcům!” Deklarovala založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty – SHF. Výzva byla publikována následující den v německých listech. Dokument obsahuje tezi o překonání stranictví a třídního boje ve prospěch německého “národního společenství”, výzvu k jednotnému politickému vedení “sudetoněmeckého kmene”^³ a ustanovení o výstavbě Sudetoněmecké vlastenecké fronty na stavovském základě.

V duchu cílevědomě zkreslující a lživé propagandy se neslo také prohlášení tiskového střediska SHF, publikované v tisku 4. října 1933. Jeho obsahem je: Založení SHF bylo osobní iniciativou K. Henleina; dále prohlášení, že zveřejněné zásady jsou v rozporu s názory, které hlásaly rozpuštěné nacionální strany; je odmítáno obvinění, že SHF je krycí organizací pro DNSAP.

Všechny pokusy státní moci zasáhnout proti SHF jako krycí organizaci nacismu a iredenty, kdy byli pro podezření z protistátní činnosti zatčeni kromě jiných Brand, Sebekovsky, Kőllner a Kundt, ztroskotaly díky podpoře, kterou henleinovcům poskytovali čeští agrárníci. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52.)

Činnost henleinovského hnutí financovali jednotlivci i různé domácí i zahraniční instituce. Trvalou finanční podporu poskytoval Úvěrový ústav Němců – největší německý peněžní ústav v ČSR. Pečlivě tajené byly sponzorské dary sudetoněmeckých podnikatelů. Citlivou otázkou bylo pro henleinovce získávání finanční podpory z Německa. Peníze poskytovaly instituce založené pro ovlivňování německých menšin v intencích velkoněmecké politiky, dále pak říšskoněmecké ministerstvo vnitra, propagandy a zahraničí. Německé ministerstvo zahraničí převedlo do volebního fondu SHFv roce 1935 300 tisíc říšských marek. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 53 – 54.)

Prostředky získané jak od domácích příznivců, tak z Německa výrazně zvýhodňovaly SHF oproti jiným politickým stranám v ČSR a umožňovaly mu uskutečňovat protičeskoslovenskou činnost. Hnutí SHF mělo v roce 1934 85 tisíc členů sdružených v 515 organizacích a stalo se nejsilnější německou politickou stranou v ČSR.

Slovní projevy loajality vůči ČSR byly pro K. Henleina vždy jen lživým taktickým manévrem a maskováním skutečného charakteru a cílů SHF. V agrárnickém listu Večer 21. října 1934 prohlašuje: “Říkám jasně, že jsem nikdy neměl a nemám nic společného s hitlerismem. Německý nacionální socialismus pro nás končí na hranicích, stejně jako tam končí SHF. Nejsme pokračováním Krebsovy strany.…”

Před parlamentními volbami bylo nutné uměle vytvořit demokratický obraz tohoto hnutí. Aby vedení SHF zabránilo zámince k zákazu hnutí, rozhodlo o změně názvu na Sudetoněmeckou stranu (SdP).

V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 249 497 hlasů a 44 mandátů v poslanecké sněmovně. Volilo ji téměř 70 % československých Němců. Tím SdP prokázala, že ovládla německou menšinu v ČSR. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52 -53.)

ČSR se od roku 1933 stala významným mezinárodním činitelem. Jedním z důvodů byla skutečnost, že poskytovala politický azyl emigrantům prchajícím z Německa před nacistickou diktaturou. Německá inteligence, kulturní pracovníci, vědci, umělci, spisovatelé byli přijímáni na území republiky, byli chráněni před zásahy nacistů tím, že jim bylo poskytováno československé státní občanství. (Na příklad Thomas a Heinrich Mannové a další.)

Politické zaměření německých emigrantů přicházejících do ČSR bylo značně různorodé. Československo se dočasně stalo azylem protihitlerovské opozice v nacistické straně v čele s O. Strasserem. Pod jeho vedením působila v republice černá vysílačka řízená Ing. Formisem. Do ČSR prchali představitelé německých politických stran, německých katolických a občanských skupin. Celé vedení německé sociálnědemokratické strany přesídlilo do Prahy a pokračovalo ve své politické činnosti. V republice nalezli přijetí a ochranu i němečtí komunisté.

Německým emigrantům se dostávalo podpory ze strany československé vlády a od nejrůznějších organizací a spolků. Československá nakladatelství vydávala práce německých pokrokových spisovatelů, vycházela celá řada protifašistických časopisů. Byly organizovány akce solidarity s německými antifašisty za záchranu politických vězňů. Komunistická strana vedla akci za propuštění E. Thälmanna a byla páteří boje za osvobození Jiřího Dimitrova na podzim 1933.

Protifašistických akcí se zúčastnili lidé různého politického přesvědčení, které spojoval odpor proti nacismu a jeho krvavé brutalitě. V únoru 1934 po krvavém potlačení dělnického hnutí Dolfusovou vládou v Rakousku se k emigrantskému proudu z Německa připojila skupina levicově orientovaných sociálních demokratů z Rakouska v čele s O. Bauerem. (Tato skupina vedla v letech 1918 – 1919 rakouskou protičeskou politiku.)

Přítomnost německých a rakouských emigrantů a rozvíjející se boj za jejich ochranu ovlivňovaly a aktivizovaly antifašistické, demokratické a revoluční síly v republice. Výrazně působily na jejich vývoj. Vedly také k prudkému střetávání s fašistickým Německem, které v poskytování práva azylu vidělo politickou akci proti sobě. Snažili se tomu zabránit jednak desítkami diplomatických nót a osobních protestů proti činnosti emigrace na území republiky, jednak sahali k typickým nacistickým metodám. Jednou z nich bylo vysílání agentů a vrahů, jejichž úkolem bylo “zneškodnit” nepohodlné emigranty. (Příkladem je zavraždění profesora Lessinga v Mariánských Lázních a také inženýra Formise a likvidace jeho vysílačky.)

V průběhu roku 1935 došlo za neustále se vyhrocující mezinárodní i vnitřní situace ke střetnutí mezi různými politickými proudy. V předvolební kampani do parlamentu se vyhrotily dvě linie. Jedna usilovala o udržení demokratické formy státu a o realizaci zahraniční politiky opřené o bezpečnostní systém, jehož základem by byla francouzsko-sovětsko-československá spolupráce. Druhá směřovala proti vnitřní demokracii a usilovala o novou orientaci československé zahraniční politiky podle charakteru skupin buď na Německo, nebo na Itálii. Linie mezi těmito proudy byla dána blokem vládních stran a blokem protivládní opozice. Prostředníka a spojovací článek mezi nimi tvořila nejsilnější česká strana – agrární. Její politika kolísání a kompromisů byla velikým vnitřním nebezpečím. To se projevilo v dalším vývoji Henleinovy strany. V Henleinově hnutí ovládli vedoucí postavení nacisté z bývalé DNSAP, bezprostředně spojení s nacistickým hnutím v Německu. Za všestranné podpory z Německa vedli předvolební kampaň. Své úsilí zaměřili k rozbití německých aktivistických stran, podílejících se ve vládě republiky. Z hlediska svých cílů usilovali o ovládnutí německých politických stran, aby se stali jediným politickým reprezentantem německé menšiny v ČSR. Rostoucí pozice SHF (později přejmenovaného na SdP) a rozklad německých aktivistických stran nutily český politický tábor k řešení.

Česká agrární strana prosazovala jednání s Henleinem pod tlakem svého pravého křídla, usilujícího o dohodu s SHF (SdP) proti formujícímu se demokratickému a revolučnímu bloku.

Socialistický blok ve vládě, opírající se o dr. Eduarda Beneše, byl dobře informován o úzkém spojení Henleinova hnutí s Hitlerovou politikou, požadoval zákaz Henleinova hnutí a jeho rozpuštění na základě zákona na ochranu republiky. Česká agrární strana prosadila ve vládě svůj požadavek, postavila se proti zákazu Henleinova hnutí. Když Henlein provedl změnu názvu svého hnutí na Sudetendeutsche Partei – SdP, byla jí ponechána možnost legálního vývoje i možnost politického působení. Vítězství české agrární strany se projevilo v parlamentních volbách katastrofálním způsobem. Německý aktivistický blok byl Henleinovou politikou rozvrácen. Německá agrární strana ztratila 60 % svých hlasů, křesťanští sociálové a sociální demokraté kolem 45 %. Sudetendeutsche Partei se stala mluvčím 66 % německé menšiny v ČSR. (Dějiny ČSR IV., s. 209 – 211.)

K dalšímu politickému střetnutí došlo po abdikaci T. G. Masaryka při volbě nového prezidenta.

Po úmrtí předsedy poslanecké sněmovny, agrárníka Bradáče, došlo k výrazným politickým přesunům. Novým předsedou agrární strany se stal Rudolf Beran. Tím na sebe pravé křídlo agrární strany, reprezentované Beranem, Stoupalem, Vraným a Zadinou, strhlo vedení strany. Agrární strana odvolala z vlády ministerského předsedu Malypetra a na jeho místo jmenovala Milana Hodžu. Tyto změny podporovala celá fašistická opozice včetně SdP.

Na platformě obrany vnitřní demokracie a sovětsko-československé smlouvy došlo ke sblížení hradní skupiny, české lidové strany, socialistických stran a KSČ. Komunistická strana při podpoře demokratického bloku vycházela ze zkušeností mezinárodního komunistického hnutí z bojů proti fašismu, jak je zobecnil VII. kongres Komunistické internacionály v srpnu 1935.

Na základě nových zkušeností dochází ke konkrétní spolupráci mezi blokem demokratických a socialistických stran a komunistickou stranou. Svými postoji a početní silou dodávala tomuto uskupení mimořádnou váhu. Ke střetnutí se silami reakce došlo v souvislosti s prezidentskými volbami.

Masarykova abdikace a doporučení Beneše za nového prezidenta bylo impulzem pro nástup demokratického bloku proti reakčním silám. Agrární strana se snažila zamezit střetnutí a měření sil. Svého záměru se snažili dosáhnout i demisí Hodžovy vlády. Masaryk však demisi nepřijal a 14. prosince ohlásil svou abdikaci a doporučil za svého nástupce Eduarda Beneše.

Agrární strana zformovala tzv. prosincový blok s cílem znemožnit Benešovu volbu a postavila vlastního kandidáta, profesora Bohumila Němce. Kolem dvou vyhraněných proudů pak probíhal boj o nového prezidenta, který byl bojem o další zaměření československé vnitřní a zahraniční politiky.

V důsledku řady jednání se prosincový blok postupně rozpadl a profesor Němec svou kandidaturu odvolal.

Volba nového prezidenta se konala 18. prosince 1935. E. Beneš získal 340 hlasů, B. Němec 24 hlasů a 76 poslanců nehlasovalo. Kromě henleinovců, kteří odevzdali prázdné lístky, a národních demokratů, kteří v bezradnosti odevzdali 24 hlasů B. Němcovi (ačkoliv ten již před volbou svou kandidaturu stáhl), hlasovaly všechny politické strany pro Beneše. Novým prezidentem se tak stal dr. E. Beneš. Jeho volba znamenala porážku pravicových a fašistických skupin a vítězství bloku demokratických a revolučních sil. Československo ubránilo svůj demokratický charakter v době, kdy celá Evropa byla ve znamení nástupu reakce. (Československá vlastivěda II., s. 496 – 499.)

Bezprostředně po svém zvolení zaměřil prezident své všestranné úsilí o zabezpečení republiky do tří rovin.

Na prvním místě bylo zajištění obrany státu systematickým posilováním armády. Za jeho vedení byla budována pohraniční opevnění. Jako vrchní velitel československé branné moci soustavně sledoval personální, technické a legislativní zajištění armády.

Druhá rovina směřovala do oblasti zahraniční politiky. Ve vládě, kterou jmenoval v den svého zvolení, převzal provizorně rezort ministra zahraničí předseda vlády M. Hodža. V únoru 1936 obsadil prezident toto ministerstvo definitivně Kamilem Kroftou, který byl Benešovým stoupencem. Jmenování ministra zahraničí odsouvalo Hodžu a agrární stranu z vlivu na zahraniční politiku. Tím byla zajištěna kontinuita zahraniční politiky.

Třetí rovina prezidentova úsilí byla politika vnitřní. V celé své veřejné politické činnosti objasňoval občanům problémy mezinárodního vývoje, vyzýval k obraně demokracie a republiky. Jeho cílem bylo udržet celistvost státu a zajistit jeho vnitřní demokracii. Opíral se o široké politické uskupení, s jehož pomocí byl zvolen. Hlavní pozornost věnoval oslabení největšího nebezpečí, které pro vnitřní vývoj představoval německý nacistický proud v republice. Usiloval o izolaci SdP v německém politickém táboře a narušení její spolupráce s nacistickým hnutím v Německu.

Velké úsilí věnoval udržení a posílení existence německých demokratických stran v republice. V německých demokratických stranách se projevil nový aktivismus a ony vytyčily program česko-německé spolupráce. Tato spolupráce nalezla svůj výraz i ve struktuře Hodžovy vlády, v níž zasedali tři představitelé německých demokratických stran ve funkci ministrů.

Na podnět prezidenta přijala vláda řadu opatření proti SdP, omezujících její propagační a politickou činnost. Všechna tato opatření ochromovala sjednocovací proces strany a vyvolávala nespokojenost proti vedení, která vyústila do hluboké krize SdP.

To vše příznivě ovlivňovalo vývoj uvnitř Československa i přesto, že nebylo zaujato rozhodné protifašistické stanovisko a na místech ve vládě zůstaly pravicové agrární živly.

Rozhodujícím způsobem však zasáhly mezinárodní vlivy – politika nacistického Německa a také mezinárodní vývoj, jehož tendence byly opačné než vnitropolitický kurz uplatňovaný v Československu.

Výsledky parlamentních voleb v německém ostrůvku v roce 1935

Parlamentní volby v roce 1935 potvrdily, že v prvním kole střetnutí mezi stoupenci demokracie a fašismu byl fašismus odražen. Podaly důkaz, že fašistická reakce nemůže jen vnitřními silami zvítězit. Fašistické Národní sjednocení vyšlo z voleb poraženo. Zároveň však volby ukázaly na rostoucí nebezpečí, jež republice hrozilo vzrůstem strany henleinovců. Ta ve volbách získala dvě třetiny hlasů Němců. (Dějiny Československa, s. 363 – 364.)

Volby v německém ostrůvku na Vyškovsku ukázaly další vzrůst české menšiny. Ve srovnání s volbami v roce 1928 se zvýšil počet českých hlasů o 21,19% zejména v obcích, kde byly české školy (Kučerov, Hlubočany, Komořany). Na druhé straně však získali henleinovci 43,27% všech německých hlasů do poslanecké sněmovny. (Vyškovské noviny č. 25 z 21. VI. 1935.)

Ve volbách do zemského zastupitelstva měly německé strany 77,5% hlasů a české strany 22,5%. Němci odevzdali pro henleinovskou stranu 59,3% hlasů, pro Německou křesťansko-sociální stranu 21,1%, pro Německý svaz rolníků 15,7% a pro německé sociální demokraty 3,8%. (Okresní archiv ve Slavkově, Kronika Lysovic.)

Volby jen znovu potvrdily dosavadní trend politického smýšlení a postojů Němců z jazykového ostrůvku k československému státu. Přesto však ani zde neponechali nacističtí Němci nic náhodě. Opírali se o vlivné majetné vrstvy a německou inteligenci, prováděli usilovnou agitační práci, kterou dokázali získat nerozhodné. Vedle pangermánské orientace lákali voliče sliby, že Henlein opatří práci a chleba. Stoupence rovněž získávali pomocí nezaměstnaným a přímým kupováním hlasů voličů. Volební kampaň byla podporována i nacisty ze zahraničí. (Vyškovské noviny č. 25 z 21. VI. 1935.)

Ovládnutí Henleinovy SdP německou NSDAP a společný postup obou stran při likvidaci demokratické ČSR

Již v roce 1935 začalo nacistické Německo s budováním armády a obsazením demilitarizovaného porýnského pásma učinilo další krok k likvidaci nepohodlných mezinárodních závazků. Obsazením Porýní se Německo snažilo prorazit bariéru, kterou vytvářel proti jeho rozpínavosti francouzsko-sovětsko-československý blok. Nátlakem na Francii se orientovalo na nejslabší článek. Představitelé Francie v dané době již neměli zájem postavit se Německu na odpor a také ustupovali od závazků vyplývajících ze zmíněné smlouvy. Místo toho podepsali po jednáních s Anglií smlouvu o spolupráci, uzavřenou mimo rámec Společnosti národů. Tím vlastně ničili versailleskou soustavu. Místo zákroku proti nacistickému Německu se připravovali k jednání s Německem na zásadě politiky usmiřování. Dohodou s Hitlerem se snažili odvrátit německý výboj na západ.

Vliv i síla Německa se zvýšily a německé ambice dosáhly světového rozměru. Jeho výboj v dané situaci směřoval jednak do západní Evropy – podporou fašistů v občanské válce ve Španělsku -, jednak k získání německých kolonií. Zpočátku se orientoval do oblasti, v níž počítal s nejmenším odporem, to jest do střední a východní Evropy. Prozatím se soustředil na Rakousko a Československo pod záminkou snahy sjednotit všechny Němce v jedné říši. (Srovnej: Dějiny Československa IV., s. 222 – 226; Československá vlastivěda II., s. 499 – 500.)

V první polovině roku 1936 se Henleinova strana pod vlivem svých politických neúspěchů, a také pod vlivem vládních opatření omezujících její činnost, začala rozpadat. Uvnitř SdP došlo k otevřenému střetnutí skupiny Kameradschaftsbund, tvořící vedení SdP, a skupiny otevřených nacistů, opírající se o nacistickou členskou základnu. V situaci rozkladu SdP se ukázalo, že její existence přestala být pouze vnitřní československou záležitostí, že o zachování existence SdP mají zájem tři mezinárodní centra, každé z jiných důvodů.

Byla to v první řadě Vídeň, kde se O. Spann pokusil zachránit přízeň svých přívrženců z organizace Kameradschaftsbund. Jeho pozice však byla německo-rakouskou smlouvou otřesena a jeho intervence u SdP byla neúspěšná.

Větší úspěch měla podpora z druhého mezinárodního centra – z Anglie. Při Henleinově návštěvě Anglie v červnu 1936 se mu dostalo z kruhů britské vlády ujištění, že Anglie se bude snažit o dosažení dohody mezi SdP a československou vládou a že je ochotna sudetským Němcům radit a pomoci na půdě Společnosti národů. Anglická vláda pak začala přímo naléhat na vládu československou, aby odvolala svá opatření omezující činnost SdP a aby s ní dospěla k vyrovnání. Svým postupem tak anglická vláda zaštítila SdP svou ochranou a tím současně svazovala československé vládě ruce v akcích proti SdP. Její zásah znamenal politické zajištění Henleinova hnutí jak v mezinárodním měřítku, tak i uvnitř republiky.

Současně s Londýnem zasáhlo do situace v SdP další centrum – Berlín. Nacistické Německo se snažilo již dříve ovlivnit průběh krize uvnitř SdP. K podpoře nacistů ve straně byl vyslán z Berlína zvláštní zástupce. Zákrok byl doprovázen zastavením finanční podpory časopisu Die Zeit, ovládanému členy Kameradschaftsbundu. V Berlíně došlo k jednání mezi hitlerovci a zástupcem SdP, jímž byl osvědčený sudetský nacista K. H. Frank. Výsledkem jednání byla dohoda mezi říšskými nacisty a henleinovci. Henlein souhlasil. Nechal padnout svého sekretáře W. Branda, distancoval se od skupiny Kameradschaftsbund, z níž vzešel a která mu pomohla zahájit politickou kariéru.

O tom, jak záleželo Berlínu na získání Henleina a na ovládnutí SdP, svědčila i nabídka, aby se Henlein stal oficiálním hostem německé vlády při olympijských hrách v Berlíně. Tím se mu otevřela cesta k nejvyšším představitelům nacistického Německa. Jeho návštěva vrcholila audiencí u Hitlera.

Vnitřní krize byla překonána a Henleinova strana se stala přímou expoziturou Hitlerovy nacistické strany a tím i Hitlerovy politiky uvnitř Československa. Vědomí plné politické podpory z hitlerovského Německa zvýšilo agresivitu Henleinovy strany. Projevila se vytyčením programu a konkrétních požadavků vůči ČSR, čemuž se Henlein až dosud záměrně vyhýbal. V široké politicko-propagační kampani, kterou zahájil koncem roku 1936 a počátkem roku 1937, SdP žádala:

3. Právo, aby se sudetští Němci mohli volně hlásit “k stamilionovému německému národu a pokládali se za jeho součást”.

4. Vypsání nových voleb, z nichž by vzešla nová vnitropolitická kombinace. (Dějiny Československa IV., s. 231.)

Henleinova strana přestala skrývat svůj nepřátelský postoj k demokratickému Československu a za mezinárodní podpory přechází k otevřenému útoku.

Přijetí těchto podmínek, které SdP neustále doplňovala, by v podstatě znamenalo rozbití ČSR. České politické strany si uvědomovaly, že největším nebezpečím pro Československo je nacistické Německo a jeho vnitřní exponent v republice – SdP. S výjimkou agrárníků požadovaly vedení boje proti nacistickému Německu a proti SdP. Žádaly využívat dosavadní československý spojenecký systém. Agrárníci vycházeli z toho, že jednáním s SdP se dospěje s Berlínem k dohodě, která bude s to odvrátit německý útok na Československo. Dosavadní zahraniční politiku považovali za chybnou a prosazovali přímou dohodu s nacistickým Německem.

Vnitřní situace se zdála být výhodnou pro nacistické cíle. Hitler pokládal jak mezinárodní, tak vnitřní situaci za připravenou pro připoutání Československa k Německu. Následovalo neúspěšné jednání Hitlerových důvěrníků s prezidentem Benešem; prosazovali při něm jednání o sudetoněmecké otázce (snaha zasahovat do vnitřních československých záležitostí) a uzavření dvoustranného paktu o neútočení, který by řešil vzájemné vztahy izolovaně od komplexu mezinárodních otázek. Beneš nepřistoupil na žádný z německých požadavků, stejně jako němečtí vyjednavači neměli zájem jednat o československo-německých vztazích v rámci platných smluv a dohod. Hitler pak jednání v lednu 1937 přerušil. Následně došlo k vystupňování německé kampaně proti republice. Změnil se však její obsah. Místo obviňování Československa ze “spolupráce s bolševickým Sovětským svazem” stal se hlavním tématem kampaně “útisk soukmenovců”. Ze sudetoněmecké otázky udělal Hitler v úzké spolupráci s Henleinem mezinárodní problém, který se stal součástí nacistické politiky. Sudetoněmecká otázka tak otevírala Hitlerovi cestu k likvidaci Československa. (Memorandum KSČ vládě republiky z 6. XI. 1936, Rudé právo č. 260 z 8. XI. 1936; Gottwald, K.: Spisy VII., s. 291 – 298.)

Ve vnitřní politice Československa se otázka česko-německého vyrovnání stala nejdůležitějším problémem, k němuž jednotlivé politické strany přistupovaly ze svých aspektů. V období konce roku 1936 a počátku roku 1937 šlo o vyrovnání na základě československé ústavy.

První ucelený návrh podala KSČ ve zvláštním memorandu poslaném vládě . Vycházela ze situace, která se vytvořila v pohraničí, jež se stalo pro německý fašismus hlavním nástupištěm proti ČSR. Rozhodující význam pro zachování ČSR má v této situaci poměr německého obyvatelstva k obraně republiky; proto KSČ předkládá konkrétní návrhy na zlepšení postavení německého obyvatelstva.

Bezprostředně po memorandu KSČ vystoupil 10. listopadu předseda vlády Hodža s prohlášením, že vláda chce zásadně řešit otázku německé menšiny v ČSR. Vládní řešení německé otázky bylo založeno na spolupráci s německými aktivistickými stranami. Tyto strany předaly společně konkrétní návrhy, které se staly podkladem pro vládní návrh vyhlášený 18. února 1937.

V úvodu konstatuje, že vláda prozkoumala stav menšinové politiky v ČSR, a “navazujíc na tradici česko-německé demokratické politiky menšinové, stanovila další směrnice.… Další pozornost a péči věnuje vláda hospodářské situaci krajů postižených světovou krizí…” Uvádí, že nelze vinit vládu z nedostatku péče o hospodářskou situaci v oblastech obydlených Němci. “Většina státních záruk poskytovaných výrobě průmyslové byla povolena podnikům německým…” Návrh byl založen na projektu hospodářské pomoci pohraničním oblastem. Řešil zlepšení situace v oblasti sociální a zdravotní, upravoval složení státního aparátu podle národnostního klíče, obsahoval jazyková opatření a také opatření v německém školství. (Zásady národnostní politiky Hodžovy vlády, s. 248 – 250.)

Vládní návrh usiloval o řešení česko-německého národnostního vyrovnání v republice na podkladě československé ústavy.

Nejednotnost a postupný rozklad německých aktivistických stran vyvolaly v agrární straně nedůvěru a nátlak na Hodžovu vládu, aby se vzdala spolupráce s tímto blokem a započala jednání s Henleinovou stranou.

Proti programu Hodžovy vlády vedla prudkou kampaň Henleinova SdP. Předložila vlastní návrh úpravy česko-německého vyrovnání. Žádala sudetoněmeckou autonomii podle národnostního katastru a uznání národní skupiny Němců za korporaci s veřejným právem a jednotným zastoupením. Takováto autonomie a samospráva se měla realizovat na sídelním území každé národnosti a měla být v poměrném počtu zastoupena v centrálních orgánech. Zaručit ji mělo přijetí odpovídajících zákonů, jež navrhla SdP. Návrhy zákonů směřovaly k ovládnutí německého obyvatelstva a narušily by vnitřní soudržnost státu. Tento návrh sám Henlein prohlásil za základ dalších požadavků. (Dějiny Československa IV., s. 242-243.)

Henleinova SdP koordinovala svou politiku s Německem; to v průběhu roku 1937 zesílilo svůj diplomaticko-politický nápor na izolaci československého státu. Berlín mařil všechny pokusy Československa stabilizovat status quo ve střední a jihozápadní Evropě. Zároveň započal připravovat plán vojenského přepadení Československa. (Komu sluší omluva, s. 13 – 15.)

Všechny mezinárodní i vnitropolitické události přispívaly k tomu, že vládní úsilí o česko-německé vyrovnání nebylo úspěšné. Tento neúspěch oslabil celou vládní koalici, aktivistické strany i pozici předsedy vlády Hodži. Uvnitř agrární strany se upevnilo její pravicové beranovské vedení. Od sklonku roku 1937 začala agrární strana důsledněji usilovat o přímé jednání s Henleinem. Snažil se o to Hodža i další činitelé agrární strany. Tyto kontakty vyústily počátkem roku 1938 v přímé jednání o vstup sudetoněmecké nacistické strany do vlády. Žádné z těchto jednání však nedospělo ke konkrétnímu výsledku. SdP jednání úmyslně protahovala; důvody byly zřejmé. Nacistické Německo přecházelo do útoku. Jeho cílem bylo ovládnutí Československa a Rakouska.

Vypuknutí středoevropské krize předcházela ze strany fašistického Německa dlouhotrvající intenzívní propagační kampaň, založená na jednoduchých a veřejnosti snadno pochopitelných tvrzeních. Řešení německo-rakouského poměru bylo vydáváno za “rodinnou záležitost” uvnitř jednoho německého národa. Německá kampaň proti Československu se soustředila na boj za sebeurčení sudetských Němců.

11. března 1938 zahájilo Německo fašistické řešení středoevropské krize vojenským obsazením Rakouska a jeho připojením k německé říši. Okupace Rakouska byla přímým porušením versailleské smlouvy, ale Anglie a Francie podaly jen formální protest. Anglie oficiálně anexi Rakouska uznala již 2. dubna. Sovětský svaz označil “anšlus” Rakouska za agresivní krok.

Po anšlusu Rakouska vydal Henlein provolání, v němž uvítal “návrat” rakouských Němců do říše a vyzval všechny české Němce ke sjednocení. Výzva byla úspěšná. Všechny aktivistické strany s výjimkou německé sociální demokracie vstoupily do SdP. Do konce března byl již německý tábor, až na antifašistické strany, sjednocen.

Po obsazení Rakouska se fašistické Německo začalo připravovat na likvidaci Československa. Proti ČSR byl již dříve vypracován plán “Fall Grün”, jehož hlavním rysem bylo využití německé menšiny. Na základě Hitlerových pokynů byl doplněn po vojenské stránce. 28. března dal Hitler taktickou směrnici, aby SdP, která se stala mluvčím celého německého tábora v ČSR, kladla takové požadavky, které jsou pro československou vládu nepřijatelné.

Nápor proti Československu byl však zahájen již v říjnu 1937. Signálem se stal krajský sjezd SdP 17. října 1937 v Teplicích. Henlein ve svém útočném projevu žádal změnu vnitřní a zahraniční politiky ČSR. Na poradě vedoucích představitelů SdP oznámil, že “hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila” a že Německo zakročí na jejich obranu. (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 226.)

Na teplickém náměstí uspořádala skupina nacistických poslanců v čele s K. H. Frankem protistátní demonstraci, při níž došlo ke srážkám s policií. Akce měla vyvolat následující demonstrace v dalších městech. Dále se však nacistická akce nedostala. Československé orgány znemožnily rozšíření incidentu a v mezinárodním měřítku upozorňovala československá diplomacie na německé agresivní záměry.

Úporná politická obrana ČSR způsobila, že předpoklady Německa na rychlou likvidaci ČSR ztroskotaly. Tato obrana motivovala nejen vnitřní síly země, ale usilovala také o oživení mezinárodních smluvních vazeb československého státu. Problém Československa v průběhu roku 1938 získal nejen evropskou, ale světovou dimenzi, přičemž rozhodující úlohu sehrály velmoci, které vyšly vítězně z první světové války.

Konkrétním krokem SdP k vnitřnímu rozvratu ČSR byl nový program, zformulovaný Henleinem na sjezdu v Karlových Varech 24. 4. 1938. Tento tzv. karlovarský program obsahoval požadavek, aby československá vláda poskytla pohraničním územím úplnou autonomii a aby zajistila zákonnou ochranu německých jazykových ostrůvků. Nacistické propagandě a nacistickým organizacím měla být zaručena úplná volnost. Henlein v programu žádal revizi československé zahraniční politiky zrušením všech dosavadních spojeneckých smluv a připoutáním země k Německu. Vytyčené požadavky prohlásil Henlein za minimální. Jejich nepřesné formulace umožňovaly jejich modifikaci podle situace. Program tak vytvářel platformu, na níž bylo možno pod heslem sebeurčení sudetských Němců rozbít ČSR. Měl umožnit nejprve odtržení pohraničních oblastí republiky a posléze úplné zničení československého státu.^⁴

Na základě iniciativy prezidenta Beneše přistoupila československá vláda k vypracování nového návrhu na národnostní vyrovnání jako opatření proti odstředivým tendencím. Stal se jím tzv. národnostní statut. Předkládal zákonnou úpravu národnostní problematiky pro všechny národy v republice. Po projednání s jednotlivými nacionálními stranami měla být dosažená ujednání předložena parlamentu ke schválení a měla se stát součástí československé ústavy.

Výsledkem jednání o národnostním statutu mezi předsedou vlády a zástupci SdP z 1. 4. 1938 bylo komuniké, kterým Henleinova strana statut odmítla. Na další návrhy československé vlády na jednání odpovídal říšskoněmecký a sudetoněmecký tisk zesílenou protičeskoslovenskou kampaní.

Na základě vnitřních změn ve Francii, kde byla vláda lidové fronty vystřídána pravicovou vládou, se konala v Londýně porada velmocí Anglie a Francie. Výsledkem těchto porad byla anglo-francouzská demarše v Praze ze 7. května 1938. Ve stanovisku britské vlády se zdůrazňovalo, že v případě československo-německého vojenského konfliktu nemůže Anglie Československu pomoci. Proto je nezbytné, aby se Československo snažilo konfliktu zabránit, proto je nutné zahájit jednání s Henleinem a provést okamžité a co největší ústupky sudetským Němcům.

Nátlak na Československo ze strany Západu povzbudil nacistické pohlaváry do té míry, že považovali situaci za zralou pro otevřený útok. Ve složité situaci odmítla československá vláda anglo-francouzskou demarši ze 7. 5. 1938 a zdůraznila svou povinnost bránit integritu a vnitřní sílu Československé republiky. Postavila se za své návrhy z 26. dubna, které “představují řešení sudetoněmecké otázky v rámci ústavy”. Na tomto základě se snažila vést rozhovory s Henleinovou stranou. Vláda vyhověla požadavku SdP a stanovila termíny konání obecních voleb na 22. a 29. května.

Henleinova strana oznámila 13. května, že na ochranu německých národních zájmů v ČSR zřizuje zvláštní ozbrojené oddíly – Freiwilliger Schutzdienst. Tyto jednotky byly organizovány podle nacistických SS. Vláda již v dubnu 1938 vyjádřila souhlas s tím, že na území ČSR bude působit německý polovojenský sbor. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 84.)

Proti Československu operovaly tři ústředny abwehru. Jedna byla umístěna ve Vratislavi, druhá v Drážďanech a další v Mnichově. “Viděli jsme,” uvádí F. Moravec v knize ´Špion, kterému nevěřili´, “že hnutí sudetských Němců není spontánním lidovým hnutím pro připojení k říši, jak bylo předstíráno, nýbrž že je to hnutí záměrně řízené, financované a podporované cizí mocností. (Moravec, F.: Špion, kterému nevěřili, s. 122.) Věděli jsme, že je řízeno, podporováno a financováno II. oddělením abwehru (Abwehr Ausland). Ze zpráv … vyplývalo, že Abwehr Ausland je pověřen obdobnou přípravou německých menšin v Polsku, Maďarsku … Zprávy ukazovaly jasně a dokumentárně, jak na rozkaz z Berlína byly uměle vyvolávány projevy nespokojenosti sudetského lidu s poměry v ČSR. Byly nařizovány demonstrace v určitých místech a v určitém čase, byly nařizovány letákové akce, ukázky jsme dostávali od A-54 několik týdnů před rozšiřováním … byla nařizována místa, čas a způsob provedení nepokojů, které měly dokazovat útisk sudetských Němců … také se sdělovalo, že na určeném místě a v předurčeném čase bude přítomen korespondent toho či onoho deníku, který hned druhý den přinese autentickou zprávu místního pozorovatele … věděli jsme, jak se opatřují fotografie raněných sudetských Němců.…” (Moravec, F.: Špion, kterému nevěřili, s. 180, 181.)

Květnová krize

Přes hranice byly tajně přepravovány zbraně, střelivo, výbušniny. Akce měly být orientované na sabotáže, ničení železnic a mostů, na útoky na četnické stanice. Měly být důkazem, že československá vláda nejen není ochotna dospět k dohodě s německým obyvatelstvem, ale není ani schopna zajistit jeho bezpečnost. (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 236.)

19. května přerušila SdP informativní rozhovory se zástupci Hodžovy vlády a Henlein odcestoval do Mnichova, kam Hitler svolal konferenci politických a vojenských činitelů.

Československá zpravodajská služba současně získala informace, že na dny obecních voleb v Československu byla vyhlášena pohotovost vojenských oddílů SA a SS a že se německé vojsko stahuje k československým hranicím. Vlastní údaje zpravodajské služby byly potvrzeny obdobnými informacemi francouzské a anglické zpravodajské služby.

Z iniciativy a za předsednictví prezidenta Beneše se 20. května 1938 sešla československá vláda. Rozhodla se na obranu Československé republiky vyhlásit částečnou mobilizaci. Nástup povolaného ročníku byl naprosto hladký; tím byl dán důkaz, že Československo je obranyschopné a že vláda je s to zvládnout vnitřní opozici a zajistit na svém území úplný klid. Úspěšná mobilizace a nadšená reakce, s jakou byla mobilizace přijata v širokých vrstvách národa, ukázala odhodlanost československého lidu a pohotovost jeho armády postavit se na odpor hitlerovskému Německu. Henleinovci v pohraničí, kteří očekávali podle instrukcí svého vůdce vpád říšských vojsk, byli ve své víře ve vítězství zastrašeni a otřeseni.

Ústup Německa a jeho nechuť dostat se v této situaci do otevřeného ozbrojeného konfliktu s ČSR spojily v této době zájmy Německa se zájmy Anglie a Francie, které nebyly ochotny riskovat válečný konflikt, tím méně kvůli Československu. Postup československé vlády a diplomacie vyhrotil situaci tak, že se obě západní velmoci cítily dotčeny v samostatnosti svého rozhodování. Jejich odpor se obrátil proti ČSR a tím se vytvořila společná platforma pro dohodu mezi Anglií a Německem. Chamberlainovská politika usmiřování – appeasementu – se domnívala, že anglo-francouzská dohoda s Hitlerem uchrání západní Evropu před nacistickou útočností a zaměří ji na východ. Československo, bránící se nacistickému Německu a udržující kontakty se Sovětským svazem, této koncepci nevyhovovalo. Proto zákrok československé vlády proti německému puči v pohraničí, prováděnému podle instrukcí říšských nacistických orgánů a synchronizovanému s připravovaným nástupem Německa k útoku proti Československu, byl označen za důkaz neochoty Československa k smírnému řešení otázky sudetských Němců, jako úsilí o vyvolání válečného konfliktu. Ze státu bránícího svou existenci byl tímto postupem učiněn v německé verzi přímo agresor a v anglo-francouzské pak iniciátor válečného konfliktu. (Srovnej: Olivová, V.: Dějiny první republiky.)

Červencová krize

Po překonání květnové krize bylo Československo předmětem intenzivního, soustředěného útoku ze strany fašistického Německa na jedné straně a nátlaku Anglie a Francie na druhé straně. Kolem poloviny července se vytvořila tato situace:

 Německo do krajnosti vystupňovalo proti ČSR kampaň, vrcholící tvrzením o nové (další) československé mobilizaci. Snahou této kampaně bylo zdiskreditovat ČSR jako iniciátora válečného konfliktu.

 Jednání československé vlády s henleinovci ztroskotalo v okamžiku, kdy se vláda snažila změnit dosavadní uzavřené jednání ve veřejné a přenést je na půdu parlamentu. Ve vnitřním vývoji se projevovalo nesmírné vlastenecké nadšení prostého českého lidu, což ohrožovalo realizaci cílů fašistického Německa i anglickou politiku usmiřování. Proto jak v německém, tak i anglickém výkladu se tvrdilo, že československá vláda odmítajíc přijetí Henleinových požadavků zmařila dohodu s SdP a Německem.

 Francie hrozila vypovězením své spojenecké smlouvy s ČSR. Cílem anglo-francouzského postupu bylo zlomit odpor a obranu ČSR proti Německu, na druhé straně rozbít francouzsko-sovětsko-český spojenecký sytém a také samostatnou česko-sovětskou spolupráci.

 Sovětský svaz důsledně stál na pozici československo-sovětské smlouvy, označoval Německo za agresora a ČSR za oběť bránící se napadení. V dané době byly nepřetržitě udržovány a rozšiřovány československé kontakty se Sovětským svazem.

Ve vnitřním vývoji ČSR se vytvořila široká fronta v podstatě z týchž vrstev, které v roce 1918 svým revolučním rozmachem byly pozitivní silou při vzniku republiky. Formálně byla tvořena stranami lidovců, národních socialistů, sociálních demokratů, zbytky německé sociální demokracie a Národního sjednocení. Politické strany byly pro spolupráci se Sovětským svazem, jen Národní sjednocení tuto spolupráci odmítalo. KSČ, která stála v opozici vůči vládě, žádala důslednou obranu republiky opřenou o Sovětský svaz.

K upevnění a posílení složek usilujících o obranu republiky sloužil vládní návrh na veřejné projednávání požadavků Henleinovy strany v parlamentu. Na návrh prezidenta Beneše bylo datum jednání stanoveno na 25. července. Jeho realizaci však zmařila nová anglická iniciativa.

20. července předložil anglický velvyslanec Newton prezidentu Benešovi ultimativní návrh na vyslání zvláštního anglického činitele, lorda Runcimana, do Československa. Jeho úkolem bylo vyšetřit situaci vzniklou přerušením jednání mezi československou vládou a Henleinovou stranou a současně usilovat, aby bylo dosaženo dohody.

Neomalený diplomatický nátlak, spojený s výhrůžkami, byl zesílen stanoviskem ministerského předsedy M. Hodži. Výsledkem vnějšího i vnitřního tlaku byl prezidentův souhlas s ultimátem. 23. července předal prezident Beneš Newtonovi písemnou nótu, v níž československá vláda žádala o vyslání prostředníka. Tato forma žádosti byla rovněž součástí anglického “návrhu”. Ve světové veřejnosti měl být vyvolán dojem, že Anglie pouze vyhovuje vlastní československé prosbě.

Po příchodu Runcimanovy mise nabyla jednání mezi československou vládou a Henleinovou stranou nového charakteru. Konala se pod přímou kontrolou anglické vlády, přestala být vnitřní československou záležitostí a stala se prvořadým mezinárodním problémem. Mise měla vyřešit spor mezi vládou a sudetskými Němci a tak odstranit problém, který hrozil přerůst ve válečný konflikt. Měla ho vyřešit na základě karlovarských požadavků, omezit samostatnost rozhodování československé vlády a donutit ji k přijetí těchto požadavků. Současně Runcimanova mise plnila i poslání přesahující rámec Československa. Měla se stát – a také se stala – jednou ze spojovacích cest mezi diplomacií anglickou a Hitlerovou.^⁶

Do čela jednání s Henleinovou stranou za československou vládu se v polovině srpna postavil prezident Beneš. 17. srpna předložil návrh ústupků, jimiž byla vláda ochotna vyjít vstříc požadavku Henleinovy strany. Žádal však, aby SdP veřejně prohlásila, že je ochotna ke spolupráci při řešení celého problému.

Sudetoněmečtí vyjednavači byli zaskočeni. Požadavek, aby veřejně potvrdili ochotu k jednání, přijmout nemohli; bylo to v rozporu s jejich záměry. Odmítnout však také nemohli, protože by tím přijímali odpovědnost za ztroskotání jednání a nemohli by uplatňovat argument, že hlavní vinu na nevyřešení problému má československá vláda. Proto odletěli do Berlína pro nové instrukce. Zde je Ribbentrop seznámil se záměry německé vlády a uvedl, že karlovarský program je minimální a že Hitler je rozhodnut řešit situaci zbraní.

29. srpna předložil prezident Beneš tzv. “třetí plán” na dohodu s Henleinovou stranou. V plánu se zračila snaha dospět k vyrovnání se sudetskými Němci na základě národnostního statutu. Henleinovci i tento plán odmítli a předložili nové “extenzívní” požadavky. Jednání Runcimanovy mise, přestože trvalo plné čtyři týdny, nepřineslo fakticky žádné konkrétní výsledky, i když tlak na Československo byl vystupňován. Prezident Beneš byl se svými návrhy ochoten k ústupkům, hájil však stále a s důsledností celistvost a suverenitu československého státu.

Zářijová krize a rozbití ČSR

Na sklonku léta roku 1938, kdy se hitlerovské Německo připravovalo k rozhodující agresi vůči Československu, vstoupily do mezinárodního vývoje nové síly. Formování a vystoupení anglické a francouzské opozice dávalo Československu nové naděje. Československé politické kruhy udržovaly s touto opozicí intenzívní kontakty. Proto zářijová krize nebyla jen bojem o Československo, ale i zkouškou protichamberlainovské opozice v Anglii a Francii. Byla současně i novou možností k zformování protiněmecké fronty v západoevropských zemích.

Pod tlakem z mnoha stran v dané atmosféře německých vojenských příprav a v nervózní atmosféře blížícího se sjezdu NSDAP pokusil se prezident Beneš dalekosáhlou iniciativou uvolnit kritické sevření republiky. 5. září 1938 zveřejnil tzv. čtvrtý plán řešení německé otázky v Československu. Plán splňoval v podstatě nejen karlovarský program, ale i další Henleinovy požadavky z 2. září. Beneš současně informoval francouzskou vládu; poukázal, že svými návrhy splnila československá vláda veškeré podmínky, které Francie považovala za nezbytný předpoklad další existence francouzsko-československé smlouvy. Obdobné vyjádření bylo poskytnuto i vládě britské. Runcimanova mise pokládala čtvrtý plán za splnění Henleinových požadavků a za reálný podklad k dohodě mezi československou vládou a Henleinovou stranou.

Hlavním politickým cílem tzv. čtvrtého plánu bylo udržet za cenu dalekosáhlých ústupků dosavadní československý spojenecký systém a zbavit fašistické Německo možnosti označit ČSR za původce sporu, i případného ozbrojeného konfliktu. V tomto smyslu se prezident Beneš obrátil v rozhlasovém projevu na světovou veřejnost. Poukázal v něm, že Československo svým čtvrtým plánem přináší nesmírnou oběť ve prospěch dohody s Německem a tím i ve prospěch světového míru.

Tímto čtvrtým plánem byla Henleinova strana zaskočena a zřejmě byl překvapen i Hitler. Ve svém zahajovacím projevu na norimberském sjezdu nacistické strany 6. září 1938 se vůbec nezmínil o Československu. V průběhu sjezdu však vedl jednání se zástupci sudetských Němců, na nichž došlo k dohodě o nové taktice SdP. Strana měla opustit platformu jednání, která se stala pro henleinovce bezvýchodnou. Měla přejít k otevřené vzpouře, k odtržení německých oblastí od Československa a tím k rozbití republiky zevnitř. S tímto postupem měl být synchronizován vojenský úder Německa proti Československu.

V noci z 9. na 10. září 1938 se u Hitlera konala porada s představiteli armády; byly propracovány poslední technické podrobnosti vojenské agrese proti ČSR; agrese měla být realizována bleskovým útokem ze severu a z jihu v oblasti Moravy a tím měly být odděleny Čechy od Slovenska a spojenců v Malé dohodě.

Předem připraveného a uskutečněného incidentu v Moravské Ostravě, jejž vyvolali poslanci SdP při “obhajobě” svých soukmenovců, kteří pronikli přes hranice a převáželi do republiky zbraně a střelivo, využila Sudetoněmecká strana 7. září k okamžitému přerušení jednání s československou vládou. Na další vládní návrhy k obnovení jednání SdP nereagovala, dále jednat nechtěla.

Hitlerovo závěrečné vystoupení 12. září na tribuně v Norimberku se stalo signálem k již dlouho připravovanému puči sudetských Němců. Ústřední pokyn vydal K. H. Frank téhož dne ve večerních hodinách. SdP k tomu využila i své ozbrojené oddíly Freiwilliger Schutzdienst. Připravené skupiny henleinovců a jejich úderky zorganizovaly protistátní demonstrace, které přerůstaly v ozbrojené útoky a násilí proti německým demokratickým silám. Henleinovci se snažili vyvolat obecné vzbouření, organizovali atentáty, paličské pokusy a sabotáže. Pokoušeli se obsadit důležité veřejné objekty, pošty, nádraží, četnické a finanční stanice. Během 13. září došlo k takovým přepadům na sedmdesáti místech v pohraničí. (Koutek, J.: Nacistická pátá kolona, s. 227 – 229.)

Nacistická propaganda šířila do celého světa zprávy, že situace v ČSR se stává neudržitelnou, že československá vláda není s to dohodnout se s německou menšinou a také již není schopna zvládnout situaci na svém území. Celá akce měla být přípravou pro zákrok Německa “v zájmu udržení klidu a pořádku” v Československu. Československá vláda však nacistickým silám nedopřála čas k uskutečnění tohoto záměru. Ve svém postupu vycházela ze skutečnosti, že čtvrtým plánem splnila všechny požadavky henleinovců, že v okamžiku jejich pokusu o puč není již vůči nim ani vůči Západu vázána v tomto směru žádnými závazky. Pod tlakem veřejnosti byla vláda nucena rázně zakročit. Již 13. září vyhlásila v řadě většinově německých okresů stanné právo, které pak 15. září rozšířila na další. 16. září 1938 vláda úředně rozpustila SdP a její úderné formace, vydala zatykač na vedoucí činitele SdP Henleina, K. H. Franka a další. Henlein v rozhovoru se členy Runcimanovy mise 14. září požadoval připojení německých oblastí k říši. Po útěku Henleina a většiny vedení SdP do říše bylo zveřejněno prohlášení vysílané německým rozhlasem, ve kterém Henlein vyhlašoval Československu nejostřejší boj a vyzýval k ozbrojenému povstání.

Československá vláda k odražení puče zasadila policii, četnictvo i dobrovolníky z řad českého obyvatelstva. V některých místech došlo také ke střetům s ozbrojenými oddíly Sudetoněmecké strany.

Již 14. září byl na celém území republiky obnoven pořádek; nepokoje nenabyly větších rozměrů. Pokus SdP o rozvrat, o puč, byl neúspěšný.

Henleinovský puč, dlouho a intenzívně připravovaný SdP za vydatné pomoci fašistického Německa, ztroskotal nejen fakticky, ale i politicky. SdP tím utrpěla porážku u sudetoněmeckého obyvatelstva, u evropské veřejnosti a také u nacistického Německa. Tím se zhroutila dosavadní úloha SdP, německé páté kolony uvnitř Československa. Za této situace se Henleinova strana stala v dalším vývoji pro Německo k útoku proti ČSR obtížněji použitelnou.

Nacistické Německo využívalo neúspěšného puče ke stupňování zběsilé kampaně proti Československu. Hitlerovská propaganda, tisková i rozhlasová, se rozjela; opět byl svět zavalen spoustou “důkazů” o “krutém pronásledování Němců v ČSR”. Psychologická ofenzíva měla znovu roznítit útočnou a válečnou psychózu mezi německým obyvatelstvem v pohraničí a také rozpoutat válečnou psychózu v celé Evropě.

Důležitým nástrojem tohoto tažení se stala teroristická organizace SdFk – Sudetendeutsche Freikorps, budovaná urychleně na území říše. Byla zřízena 17. září 1938 na přímý rozkaz Hitlera. (Koutek, J.: Nacistická pátá kolona v ČSR, s. 232 – 233.) Oddíly freikorpsu ihned po svém ustavení dostávaly rozkazy k podvratným a bojovým akcím proti Československu. Podle Hitlerova rozkazu byl velitelem SdFk Henlein, jeho zástupcem byl K. H. Frank. Vrchní velení německé armády určilo Henleinovi jako vojenského poradce pplk. Koechlinga. Náčelníkem štábu byl bývalý senátor SdP Pfogner, intendančním správcem inženýr Schreiber, náčelníkem zpravodajské složky dr. Roschke. Členy štábu byli i náčelníci čtyř a později pěti podřízených složek SdFk.

Jedna z těchto skupin byla vytvořena ve Vratislavi (Slezsko) a velel jí dr. Fritz Kőllner. Koncem září se rozdělila na skupinu “Dolní Slezsko”, jíž velel F. Strauss, a “Horní Slezsko” s původním velitelem. Sídlem další skupiny byly Drážďany; vedl ji bývalý poslance SdP dr. May. Čtvrtá skupina byla v Bayreuthu v čele s Brandnerem. Pátá skupina sídlila ve Vídni a jejím velitelem byl Fr. Bűrger. Podléhal jí speciální úsek v Linci, vedený H. Westenem.

Freikorps měl v podstatě vojenskou organizaci a dislokace jednotlivých skupin byla zvolena tak, aby obklopovaly československé hranice s Německem po celé jejich délce. (Viz příloha.)

Všechny hitlerovské organizace a formace pečovaly o výstavbu SdFk. Hlavní úlohu však mělo velení SA. Z jeho rozkazu byla 18. 9. 1938 vytvořena hustá síť sběrných odvodových a výcvikových středisek freikorpsu, jejichž dislokace se kryla s rozmístěním standart SA. S jejich pomocí byl prováděn výcvik, vystrojování, zásobování a také stravování oddílů freikorpsu.

Úkoly a poslání freikorpsu stanovil Hitler. SdFk měly trvale znepokojovat obyvatelstvo podél československé hranice, provádět menší útoky proti četnickým hlídkám a strážnicím, vystupovat jako teroristické skupiny. Svou činnost měly skupiny i oddíly zahájit co nejrychleji. (Koutek, J.: Nacistická pátá kolona, s. 234 – 235.)

V rozkaze číslo 1 velitelství SdFk stálo: “Vzhledem k tomu, že příliv do dobrovolnického sboru je příliš veliký, nařídil K. Henlein, že početní stav dobrovolnického sboru bude omezen na 40 000 mužů.” (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 85.)

Jen v období od 19. do 26. září učinil Sudetoněmecký dobrovolnický sbor více než 300 bojových akcí. Výsledkem první etapy jeho činnosti bylo více než 1500 zajatců, 25 ukořistěných kulometů a množství dalších zbraní a výzbroje. K největším akcím došlo ve Skalné u Chebu, Vyšším Brodě, Vejprtech, v Rumburku, ve Varnsdorfu a v Šluknovském výběžku. Za nejzdařilejší bylo označeno počínání dobrovolnického sboru v Aši a na Ašsku. Ještě před podepsáním mnichovského diktátu byl celý ašský výběžek obsazen dobrovolnickým sborem, kterému asistovaly dvě roty zbraní SS. Jednotky SS operovaly v téže době i na Chebsku. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 26.)

Podle závěrečné zprávy pplk. Koechlinga si činnost SdFk vyžádala život 110 československých občanů, desítky jich bylo raněno a 2019 jich bylo odvlečeno do Německa. (Komu sluší omluva, s. 26-27.) Činnost SdFk byla organickou součástí celého systému příprav k ozbrojené agresi fašistického Německa proti ČSR. Činnost SdFk řídila vedoucí místa nacistického Německa, německé vrchní velitelství a přímo Adolf Hitler.

Prostřednictvím freikorpsu organizovalo Německo drobnou válku po celé délce československo-německých hranic (2100 km) jako přípravu k ozbrojené agresi.

Série drobných incidentů a ozbrojených srážek na hranicích mohla snadno přerůst ve válečný konflikt. Fašistické Německo sice nevyhlásilo Československu válku, avšak vzhledem k vojenské doktríně Německa, která kladla důraz na plné využití momentu překvapení, bylo absurdní očekávat ze strany německých agresorů formální vypovězení války.

Je možno konstatovat, že v druhé polovině září 1938 organizovalo hitlerovské Německo prostřednictvím formací SdFk v jisté formě a na určité úrovni de facto válečný stav proti ČSR. Tuto skutečnost konstatovala i československá exilová vláda v oficiálním dokumentu z února 1944. Na přímý dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila tehdy (28. února 1944) československá vláda britskému, americkému, sovětskému a čínskému velvyslanci oficiální nótou, že Československo je ve válečném stavu s fašistickým Německem od 17. září 1938. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 85.)

Vnitřní krize, která byla v okamžiku henleinovského puče řešena energickými opatřeními československé vlády, se obnovovala na mezinárodním základě. Československá otázka se stala předmětem jednání západních mocností s hitlerovským Německem. Nacistické Německo postupovalo podle promyšleného a předem zpracovaného plánu k rozbití a ovládnutí ČSR. (Čelovský, B.: So, oder so, s. 149 – 150.)

Otázka splnění nacistických požadavků vůči Československu se stala pro pravicové síly na Západě výrazně aktuální. Obávaly se možnosti, že kdyby se ČSR postavila Německu na odpor a pokusila se zorganizovat mezinárodní obrannou frontu proti fašistickému Německu, mohlo by to vést k otřesu všech reakčních vlád v Evropě, nevyjímaje hitlerovské Německo. Také proto přijal britský premiér na jednání v Berchtesgadenu Hitlerův požadavek na odtržení československých pohraničních území s německou většinou. Na britsko-francouzských poradách 18. září se obě velmoci dohodly, že vyvinou nátlak na československou vládu, aby dala souhlas ke splnění Hitlerových požadavků. Již druhý den odevzdali britský a francouzský velvyslanec v Praze československé vládě nóty obsahující doporučení, aby Československo předalo oblasti obývané Němci Německu. “Obě vlády jsou přesvědčeny … setrvání oblastí převážně obývaných sudetskými Němci v rámci hranic československého státu nemůže být … prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samotného Československa a zájmy evropského míru.” (Mnichov v dokumentech I., s. 144 – 145.)

Československá vláda stála před zásadním rozhodnutím. Západní mocnosti, zejména Anglie a Francie, byly odhodlány donutit ČSR k přijetí diktátu za každou cenu. Možnost přijmout sovětskou pomoc proti vůli Západu rozhodující kruhy československé politiky odmítaly.

Většina československých občanů projevovala odhodlání bránit republiku. Zde se nepočítalo s kapitulací, ale jen s obrannou válkou. Výrazně stoupl kurz Sovětského svazu; bylo o něm všeobecně známo, že se nepodílí na politice appeasementu a že je odhodlán poskytnout ČSR pomoc. (Majskij, J. M.: Mnichovské drama.) Se souhlasem byl přijímán postoj KSČ, jejíž představitel K. Gottwald odmítl ve stálém výboru Národního shromáždění západní diktát a vyzýval k obraně.

První odpověď vlády na anglo-francouzské návrhy byla vcelku zamítavá. Nóta, která byla předána francouzskému a anglickému velvyslanci, znovu vyjadřovala ochotu k řešení německé otázky na základě čtvrtého plánu a požadavky Západu označovala za nepřijatelné. V závěru pak pokračovala: “V této rozhodující chvíli neběží jen o osud Československa, nýbrž také o osud jiných zemí, zvláště pak Francie…” (Mnichov v dokumentech I., s. 149 – 151.)

V noci z 20. na 21. září předložili britský a francouzský velvyslanec prezidentu Benešovi požadavek, aby československá vláda vzala svou odmítavou odpověď zpět a aby přijala britsko-francouzské návrhy. Prohlásili, že setrvá-li československá vláda na odmítavém stanovisku a vznikne-li z této situace válka, bude za ni odpovědno Československo a Francie setrvá v neutralitě.

Na druhý den, 21. září, se vláda podrobila ultimátu; anglo-francouzské návrhy přijala a oznámila to nótou oběma západním velmocem. (Mnichov v dokumentech I., s. 169.) Pro veřejnost vydala vláda prohlášení, v němž podmiňovala svou kapitulaci ultimativním nátlakem západních velmocí.

Zprávy o kapitulaci způsobily ve veřejnosti bouři odporu. Druhého dne nesouhlasné demonstrace vyvrcholily generální stávkou. V Praze a v jiných městech se konala protestní shromáždění žádající okamžité odstoupení vlády. Kapitulace vlády přiměla některé politiky, aby se ještě v poslední chvíli pokusili o obrannou akci. 21. září se sešli vedoucí představitelé KSČ s demokratickými politiky, většinou z mladé generace, a smluvili se, že na druhý den na připravované manifestaci před parlamentem ohlásí vytvoření Výboru na obranu republiky v čele s Lad. Rašínem. Na velkém shromáždění lidu promluvil Klement Gottwald a žádal vytvoření vlády, která bude bránit republiku. Vystoupil také Rašín a další. K manifestaci na obranu republiky se přidali i někteří generálové. Byla zvolena delegace, která byla vyslána k prezidentu Benešovi.

Prezident jmenoval novou úřednickou vládu generála Syrového; to vzbudilo naději, že bezprostřední nebezpečí kapitulace je odvráceno. Vedoucí místo armády v nové vládě manifestovalo úsilí Československa o zachování vnitřní stability. Ustavením Syrového vlády byla vlna demonstrací zastavena.

Prvním aktem Syrového vlády byla mobilizace armády. Vyhlášena byla rozhodnutím prezidenta republiky, oznámena rozhlasem 23. září 1938 v půl jedenácté večer. Ještě téže noci začali mobilizovaní vojáci nastupovat ke svým útvarům a do pohraničních pevností.

V době, kdy Syrového vláda vyhlášením mobilizace podnikla rozhodný krok k obraně republiky, došlo i v mezinárodním vývoji k významnému zvratu; anglo-německá jednání v Godesberku, probíhající 22. a 23. září, ztroskotala.

Hitlerovi již nestačily požadavky odstoupení německých oblastí v ČSR, původně přijaté v Godesberku, a předložil nové požadavky:

 nároky polské a maďarské vlády vůči Československu na odstoupení oblastí;

 další německé územní požadavky, do nichž spadala všechna československá významná vojenská opevnění, jejichž odříznutím se ČSR měnila v bezbranný útvar.

Důležitou součástí Hitlerova memoranda bylo rychlé a časově termínované odstoupení požadovaných území. Žádalo okamžité “stažení československé branné moci, policie, četnictva, všeho úřednictva a pohraniční stráže.…Toto území bude dne 1. října odevzdáno Německu. …” (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 268 – 270.)

Cíl likvidovat Československo byl v memorandu tak jasný, že z memoranda byla vypuštěna záruka o garanci zbytků země. Rovnalo se to nejtvrdším podmínkám, které se mohou diktovat poraženému státu po prohrané válce.

Ještě před skončením godesberské schůzky odpoledne 23. září dal Chamberlain informovat československou vládu, že v průběhu jednání došlo k ostrým rozporům a že je třeba být připraven na nejhorší. Poté následovalo oficiální sdělení, že “francouzská a britská vláda nemohou dále brát zodpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat.” Tato informace usnadnila Syrového vládě připravovanou mobilizaci.

Po ztroskotání godesberských jednání vyhlásila částečnou mobilizaci i Francie. Patnáct francouzských divizí se začalo stahovat k Maginotově linii. Také Anglie učinila vojenská opatření pro případ války. Lidový komisariát obrany SSSR oznámil 25. září francouzskému generálnímu štábu vojenskou pohotovost armády Sovětského svazu a přesun třiceti divizí k západním sovětským hranicím. (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 271.)

Neúspěch politiky appeasementu v Godesberku vedl k vytvoření protiněmecké fronty, ke vzniku vojenského uskupení opřeného o československý spojenecký systém, v jehož rámci měla významnou úlohu československo-sovětská spolupráce. Tato fronta nabývala výrazný charakter od 23. do 28. září, byla však jen jednou stránkou mezinárodního vývoje.

Československý velvyslanec v Londýně odevzdal 25. září premiéru Chamberlainovi odpověď československé vlády na Hitlerovo godesberské memorandum. Prohlašuje se v něm, že požadavky Hitlera v jejich nynější formě jsou pro československou vládu nepřijatelné, že vláda považuje za povinnost postavit se na svrchovaný odpor. “Národ svatého Václava, Jana Husa, T. G. Masaryka nebude národem otroků….” (Olivová V.: Dějiny první republiky, s. 272.)

Odpověď československé vlády vyvolala Hitlerovu zběsilou reakci. V Berlínském sportovním paláci pronesl 26. září projev, který byl jediným zuřivým útokem na Československo; byl soustředěn proti prezidentu Benešovi, který prý intrikami oddaluje splnění oprávněných německých požadavků. Anglickému velvyslanci Hitler oznámil, že pokud Československo nepřijme jeho godesberské požadavky do středy 28. září do 14 hodin, zahájí proti Československu válku. (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 273.)

Druhou rovinu mezinárodního vývoje tvořila diplomatická aktivita západních velmocí. Politická opozice proti appeasementu v Anglii ani ve Francii nebyla dostatečně silná, aby prosadila vlastní politický kurz. Proto bylo i nadále hlavní linií politiky obou vlád vyřešit československou krizi “smírnou cestou” – přinutit Československo k přijetí požadavků Hitlera. Tímto způsobem byl paralyzován československý spojenecký systém, tvořící základ vojenské protiněmecké fronty. Tato politika se přímo dotýkala i Sovětského svazu, usilovala o jeho izolaci a vyloučení z evropské politiky. Vycházela z antisovětských pozic vládnoucích tříd kapitalistických zemí, obávajících se více demokratického revolučního dělnického hnutí než německého fašismu.

Během londýnských porad 25. a 26. září přiměla Anglie francouzskou vládu k souhlasu s požadavky Hitlerova memoranda a k odmítnutí pomoci Československu. Na základě falešných předpokladů byla přijata teze, že Francie ani Anglie nemají praktickou možnost Československu pomoci. Svůj vliv sehrálo rovněž Hitlerovo prohlášení, že “pokládá Anglii a Německo za hradbu proti rozkladu zejména z Východu”. (Olivová, V.: Dějiny první republiky, s. 276.) Nyní šlo již jen o to, jak donutit Československo k přijetí “nového diktátu”.

Na pomoc přispěla americká diplomacie návrhem na mezinárodní konferenci, z níž by byl vyloučen Sovětský svaz. Vláda Spojených států se vyslovila pro “mírové řešení”. Československá vláda pod novým tlakem svolání konference přijala. Předpokládala, že bude k takové konferenci pozvána.

Britská vláda znovu začala vyjednávat s Hitlerem a ujišťovala jej o zbytečnosti napadení Československa. Hitlerova vyděračská politika zvítězila. Přitom síly nacistů nebyly takové, jak je prezentoval Hitler. V Německu byla nálada velmi stísněná, skupina generálů začala připravovat puč proti Hitlerovi, vojenští odborníci se války obávali. (Československá vlastivěda II., s. 516 – 517.)

Zprostředkování se ujal fašistický diktátor Mussolini. Na podnět USA a Velké Británie se obrátil na Hitlera s návrhem uspořádat konferenci čtyř mocností. Hitler nabídku přijal.

29. září se sešli v Mnichově Chamberlain, Daladier, Hitler a Mussolini. Československo pozváno nebylo. Sovětské nároky na přizvání k účasti byly odmítnuty. Českoslovenští zástupci směli pouze čekat za dveřmi na výsledek. Základem pro jednání byl Mussoliniho návrh, který mu připravili nacisté. Byl to plán okamžitého obsazení pohraničních oblastí Československa na základě Hitlerova memoranda.

Celá konference probíhala jako diskuse k předloženým návrhům. Všichni zúčastnění byli spojeni jedním společným záměrem, přijmout tyto návrhy a tím zlikvidovat československý odpor.

Po téměř rok trvajícím Hitlerově přímém náporu na Československo zůstával celý “československý problém” stále otevřený. Nesporně složitá, obezřetná, ale úporná a cílevědomá obrana Československa, řízená prezidentem Benešem, vytvořila z Československa světový problém hrozící přerůst ve válečný konflikt. Proto také byl předložený návrh po krátké diskusi přijat. Hitlerovo ujištění, že nejde o zničení Československa, ale o zabezpečení míru, bylo jen další lživou argumentací. Mnichovská dohoda splnila Hitlerovy požadavky na odstoupení československého pohraničního území, byly přijaty i lhůty, jak je určil Hitler. Sporné otázky i rozdíly mezi původními anglo-francouzskými návrhy a Hitlerovými požadavky měl řešit mezinárodní výbor. Ve zvláštním ujednání se hovořilo o garanci nových československých hranic. Německo a Itálie vázaly svůj souhlas na splnění územních požadavků Polska a Maďarska. (Komu sluší omluva: Dohoda zvaná mnichovská, s. 34 – 36.)

Výsledek dohody byl odevzdán československým zástupcům jako ultimátum. Západní představitelé se vrátili do svých zemí, postavili se do čela připravené pseudopacifistické kampaně a přijali hold dezinformované veřejnosti, která uvěřila, že mnichovskou dohodou se podařilo odvrátit nebezpečí války a zachránit mír. Velmi brzy se však ukázal pravý opak, zachráněn byl pouze hitlerovský režim, který postupně rozpoutal druhou světovou válku.

Československá vláda byla postavena před poslední osudové rozhodnutí - přijmout mnichovský diktát, nebo se v poslední chvíli pokusit o obranu. Mnichovskou dohodou se Československo ocitlo v naprosté mezinárodní izolaci. 30. září 1938 československá vláda mnichovský diktát přijala. Zlomení československého odporu zásahem velmocí v Mnichově a rozrušení československého státu bylo hlubokou tragédií pro široké lidové vrstvy. Lidové odhodlání bránit republiku vyznělo naprázdno. Zprávy o výsledcích konference vyvolávaly zděšení. S rozbitím státu se hroutil i československý demokratický systém – systém pluralitní parlamentní demokracie.

Československo bylo mnichovskou dohodou mezinárodně izolováno, územně okleštěno, vojensky oslabeno, ekonomicky ochromeno a politicky vnitřně rozvráceno.

Mnichov je největší tragédií i katastrofou našich novodobých národních dějin. Stal se nezbytným důsledkem politiky vládnoucí třídy, důsledkem politiky německé iredenty v ČSR a fašistického Německa. Je výsledkem politiky usmiřování fašistického Německa západními velmocemi, které si tak chtěly zabezpečit své postavení.(Pokračování)

1 Zde je vhodné připomenout, že na Vyškovsku bylo plánováno pro případ válečného střetnutí rozmístění vrchního velení armády.

2 S iredentismem, snahou o odtržení z ČSR a připojení k sousednímu “národnímu” státu, se musela republika potýkat i na jižním Slovensku a na Těšínsku.

3 Odrazilo se v ní nepravdivé tvrzení, jako by čeští Němci byli samostatným německým kmenem, ačkoliv jejich původ (příchod do českého království) nebyl vůbec jednotný ani časově, ani jinak.

4 Karlovarský program, podobně jako všechny ostatní návrhy a požadavky SdP, vůbec nebral v úvahu, že v oblastech s většinovým německým obyvatelstvem žije česká menšina.

5 O této stránce přípravy mnichovské dohody zasvěceně pojednává tehdejší velvyslanec Sovětského svazu ve Velké Británii J. M. Majskij v knize Mnichovské drama.

6 Na anglickém postupu je typická i skutečnost, že národnostní problémy uvnitř Velké Británie, na příklad problém irský, nebyla Británie ochotna řešit ústupky ani Irům, ani mezinárodnímu společenství.

PhDr. Václav Šůstek, CSc.