Ing. Josef Mikš
Před léty, dne 1.října 1936, zahájil své působení ve Vyškově první čs.vojenský útvar s oficielním názvem Druhý pluk útočné vozby / 2. PÚV/, jak byly tehdy nazývány tanky. Ke konci měsíce, při oslavách vzniku samostatného Československa 28.října 1918, byl pluk slavnostně přivítán a představen občanstvu města. Jak bylo tehdy uvedeno ve Vyškovských novinách, nastoupily civilní a krojované spolky na Tržišti, odkud se odebraly v průvodu s hudbou na Masarykovo náměstí, kde mezitím nastoupilo vojsko. Občanstvo účastnilo se těchto slavností jako celek, nerozdělené na politické strany a tábory, jak bylo předem dohodnuto. Školní mládež byla zařazena do školních průvodů, nikoliv v rámci tělocvičných jednot.
V 10.00 hodin byla slavnost zahájena vztyčením státní vlajky a státní hymnou. Po tomto aktu promluvil ke shromážděnému vojsku zástupce posádky o významu 28. října. Pak následoval uvítací projev starosty města JUDr. Jana Hona ve kterém zdůraznil, s jakými nadějemi přijímá město do svého středu stálou vojenskou posádku a že slavný den národního osvobození a jeho idea vyorala hlubokou brázdu v srdci všech občanů bez rozdílu politického přesvědčení. Po vykonané slavnostní přísaze nováčků pluku a slavnostním defilé byla dopolední část programu oslav ukončena.
Tímto aktem se malé provinční hanácké město stalo městem posádkovým stejně jako i řada jiných měst. Do té doby existovalo v republice mnoho vojenských posádek. jejichž historie sahala hluboko do dob rakousko-uherského mocnářství a které nová československá armáda převzala. Jaké tedy byly příčiny a co předcházelo rozhodnutí vlády, že došlo ke zřizování dalších ?
Tyto nové posádky a mezi nimi i vyškovská, byly nedílnou součástí plánu zásadní a rozsáhlé reorganizace a modernizace československé branné moci, která vyplývala z mezinárodního vojensko-politického postavení Československa v tehdejší Evropě. Naše republika v této době byla obklopena státy, jejichž poměr k ní byl více méně otevřeně či skrytě nepřátelský. Hlavním protivníkem bylo Německo, ve kterém se v té době dral k moci Hitler, dále Rakousko, plukovnické Polsko a neskrývaně nepřátelské Maďarsko. Jediným přátelským státem bylo Rumunsko, patřící ke spojenecké Malé dohodě, se kterým jsme však měli na Podkarpatské Rusi nejkratší společnou hranici.
Německo, otevřeně nesouhlasící s podmínkami Versailleské smlouvy získávalo na mezinárodních jednáních podporu západních států a tím i sympatie ostatních, nám nepřátelských sousedů. Vznikalo ohnisko nové možno války, jejímž důsledkem by bylo smrtelné ohrožení existence našeho státu. Poslední kapkou v tomto směru bylo jednání odzbrojovací konference velmocí v roce 1932, která skončila neúspěchem. Tím byla podtržena nutnost reorganizace naší armády, která doposud pod vlivem vítěze první světové války Francie, byla připravována na podmínky podobné první světové válce. Bylo zapotřebí jednat, protože hrozilo nebezpečí z prodlení.
Iniciativy v tomto směru se ujal tehdejší ministr zahraničních věcí a pozdější prezident Dr. Edvard Beneš. Sám o tom píše ve svých Pamětech:“ Když jsem se ještě předtím v červenci 1932 vrátil do Prahy z odzbrojovací ženevské konference po prvním jejím delším zasedání, kde jsem měl funkci generálního zpravodaje a v této funkci jsem mohl proniknout skoro až do ledví jednotlivých velmocenských delegací, zašel jsem rovnou do pražského generálního štábu, shromáždil jsem za přítomnosti ministra národní obrany Bradáče všechny jeho členy a prohlásil jsem jim asi toto:‘ Jestliže se konference nezdaří – a to je velmi podobné pravdě – přijde hrozná krize nejdříve politická a pak hned nato nebezpečí války. Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vojensky plně připravena‘.
Tento impuls zahájil novou éru v budování obrany čs. státu. Začal závod s časem. Ještě v roce 1932 byl zpracován plán reorganizace a modernizace armády a učiněna nezbytná rozhodnutí k jeho realizaci
Byla ustavena Nejvyšší rada obrany, která rozhodovala o všech otázkách přípravy obrany země V roce 1933, kdy se v Německu ujal moci Hitler, byly provedeny důležité změny na našem Generálním štábu se zaměřením na upřesnění plánů strategické obrany. V roce 1934 byla zavedena dvouletá vojenská prezenční služba a tím došlo i ke zvýšení početního stavu armády
.Protože bylo jasné, že samotná Československá republika není schopna se ubránit, byla jako základ naší bezpečnostní politiky uzavřena 16. května 1934 spojenecká smlouva mezi Československem a Sovětským svazem, které se navzájem zavázaly k vojenské pomoci v případě napadení se strany Německa . Vzhledem k obdobné smlouvě, uzavřené mezi Francii a Sovětským svazem, bylo tím dohodnuto trojstranné spojenectví SSSR, Francie a Československa. Proti maďarské agresi bylo Československo zajištěno smlouvami v tzv. Malé dohodě s Jugoslávii a Rumunskem. K vytvoření podmínek pro obranu bylo také rozhodnuto o výstavbě hraničních opevnění zejména na česko-německých hranicích.
Významný byl zejména rok 1935, kdy po abdikaci prezidenta Osvoboditele – Tomáše G. Masaryka byl prezidentem zvolen Dr. Edvard Beneš, který otázkám přípravy armády na hrozící válku věnoval trvalou pozornost. Vzhledem k zvyšujícímu se významu tanků v budoucí možné válce bylo také rozhodnuto vybudovat brigádu útočné vozby se třemi pluky, z nichž první měl být umístěn v Čechách, druhý na Moravě a třetí na Slovensku
Nedlouho nato vystoupil ministr Machník v tisku s vyhlášením, že byla zahájena výstavba vojenských výcvikových táborů, z nichž jeden je v okolí Vyškova. Uvedl mimo jiného, že práce jsou rozvrženy na několik let a budování se účastní 3000 osob, z nichž většina jsou vojáci prezenční služby.. Současně bylo ve Vyškově zahájeno budování kasáren na výpadové komunikaci směrem na Prostějov, ve kterých měly být rozmístěny jednotky nového útvaru.
Pokud se týká tanků a obrněné techniky, byl stav v naší armádě kritický, protože v její výzbroji se nacházelo jen několik starých francouzských tanků Renault z 1. světové války. Avšak od roku 1930 začala Českomoravská Kolben–Daněk s konstruováním nového československého tanku, takže již v roce 1934 byl vyroben a vyzkoušen prototyp lehkého tanku nazvaného LT 34 a pracovalo se na zdokonaleném typu, označeném LT 35, který se pak stal základní výzbrojí pluků útočné vozby .
Konečně 15. září 1935 byl uveřejněn výnos ministerstva národní obrany, kterým se nově zřizují tři pluky útočné vozby s touto dislokaci : První pluk útočné vozby – Milovice, 2. PÚV Přáslavice / s předpokládaným přemístěním do nově budovaných kasáren ve Vyškově /, 3. PÚV v Martině. Současně výnos zveřejňuje založení Učiliště útočné vozby v Milovicích / s předpokládaným přesunem do připravovaných kasáren ve Vyškově – Kozí Horka. / Z toho bylo zřejmé, že Vyškov se stane nejen posádkou bojového útvaru, ale také významným střediskem vojenského školství.
Na základě výnosu MNO se tedy do konce roku 1935 ustavil v Přáslavicích 2.pluk útočné vozby,. jehož příslušníci netrpělivě sledovali zprávy o výstavbě nových kasáren ve Vyškově. Dočkali se až v létě 1936, kdy zástupci útvaru převzali v srpnu ve Vyškově zatím dostavěné ubytovací budovy, sklady a garáže. Vlastní stěhování pluku bylo zahájeno v září 1936. Do 1.října, kdy bylo oznámeno zahájení činnost 2. PÚV ve Vyškově, bylo možno umístit ve Vyškově jen dva prapory a postupné doplňování pluku na předepsané tabulky počtů trvalo, včetně dalších reorganizací až do poloviny září 1938, kdy se již vyhrocovala vojensko-politická situace v souvislosti s rostoucími požadavky sudetských Němců, otevřeně podporovaných nacistickým Německem. Květnová částečná mobilizace činnost pluku neovlivnila a jednotky pokračovaly usilovně v přípravě na plnění bojových úkolů.
V té době byla konečná organizace pluku následovná :
- velitelství pluku s pomocnou rotou
- I. prapor – l. a 2. motocyklová rota, 3.rota tančíků a obrněných automobilů
- II. prapor – 4.,5,.a 6.rota lehkých tanků
- III. prapor – 7.,8.. a 9.rota lehkých tanků
- IV. prapor- 10.,11. a 12. rota lehkých tanků
- V. prapor - 13., 14. a 15. kanónová rota
- náhradní prapor
I. prapor nazývaný motorizovaným předzvědným oddílem byl určen k průzkumu.
Vyzbrojování pluku probíhalo v závislosti na možnostech výroby, takže při vzniku pluku tento disponoval pouze 9 tančíky a 6 obrněnými automobily, které byly zařazeny u l. roty. První lehké tanky obdržel pluk až v lednu 1936. Bylo to 18 kusů LT-34, které byly rozděleny po třech strojích k rotám, které nebyly rámcové. Další dodávky tanků následovaly až během prvního čtvrtletí roku 1937, kdy pluk převzal prvních 25 kusů nových lehkých tanků LT- 35. Celkově do září 1938 obdržel pluk 49 tanků tohoto typu.
K vyzbrojení novým tankem – LT 38 který byl nejdokonalejším československým tankem, ani k plánované výrobě středního tanku vzhledem k situaci již nedošlo.
Ve stejné době přešel pluk od rušené brigády útočné vozby do podřízenosti velitele III. brněnského sboru.
Během reorganizací se ve velení pluku a jemu podřízených praporů vystřídala celá řada důstojníků. K 15.9. 1938 to byli tito funkcionáři :
-velitel pluku: plk. pěchoty Josef Studený
-velitel I. praporu: pplk. jezd.Bohumil Kaprál
-velitel II. praporu pplk. pěch.Bohuslav Přikryl
-velitel III.praporu: pplk.pěch. Josef Sovadina
-velitel IV.praporu mjr. .pěch. Josef Vrkoč
-velitel V. praporu : pplk. František Ellinger
-velitel náhradního praporu : pplk. pěch. Antonín Haňák
Posledním velitelem pluku se stal plukovník Josef Morávek.
Situace se dále zhoršovala.Německo využilo problémů tzv. sudetských Němců a hrozilo válkou Naši západní spojenci zradili, odmítli v případě našeho napadení splnit spojeneckou smlouvu a tím nás donutili kapitulovat bez boje, prý v zájmu udržení míru v Evropě. Pak již měly události rychlý spád. Mnichovská krize, odstoupení pohraničních území Německu a pak zanedlouho okupace českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939, znamenala konec republiky a její armády Vyškovský pluk obrněné vozby byl rozpuštěn a.ve Vyškově se usídlila německá posádka, která zde setrvala do května 1945, kdy bylo fašistické Německo poraženo.
Česká posádka pak byla obnovena a trvá dosud, kdy se Vyškov stal největším posádkovým městem v republice. Tradičně dobré vztahy mezi posádkou a městem slouží k vzájemnému prospěchu a obě strany se podílejí na jejich dalším rozvoji.
Autor je místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu ve Vyškově
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz