Hillary jde do války

Diana Johnstoneová

Když voliči zvolili Billa Clintona za prezidenta Spojených států v roce 1992, zvolili rovněž jeho ženu. Tuto skutečnost oznámil Bill sám, nicméně po selhání jejího plánu na reformu zdravotnictví, byl jediným Hillařiným politickým úspěchem její vynikající výkon v roli věrné manželky, která „stojí za svým mužem“. Její chrabrá obrana frivolního manžela byla široce oceňována, ale jako kvalifikace na nejvyšší úřad v zemi je to příliš málo. Sehrání role ve válkách v bývalé Jugoslávii by se mohlo jevit jako více prezidentské.

Během primárek Demokratické strany v roce 2008 vyzdvihovala Hillary svou zahraničně-politickou zkušenost, kterou získala jako první dáma, když opakovaně bavila publikum vzrušujícím popisem své cesty do bosenského města Tuzly v roce 1996:

„Samozřejmě si na tu cestu do Bosny pamatuji,“ sdělovala publiku. „V Bílém domě existovalo rčení, že pokud je dotyčné místo příliš malé, příliš chudé či příliš nebezpečné, prezident jet nemůže, takže vyšle první dámu. Pamatuji si, jak jsme přistávali pod palbou odstřelovače. Na letišti mělo být něco jako uvítací ceremonie, ale místo toho jsme utíkali s přikrčenými hlavami do aut, abychom se dostali na naši základnu.“

Když se rozšířilo do světa, co řekla publiku, byl Hillařin příběh rychle vyvrácen řadou očitých svědků této události a také televizním záznamem, který ukazoval, jak Clintonová přistála v Tuzle se svou dcerou Chelsea a jak ji přivítalo malé děvčátko květinami.

Když ji redakční rada Philadelphia Daily News zahnala do úzkých během rozhovoru na konci března 2008, Hillary Clintonová byla nucena přiznat, že tam žádní odstřelovači nebyli, nicméně si to ulehčila:

„Myslím, že to je drobnost, víte, pokud jsem řekla něco takového, víte. Říkám hodně věcí – milióny slov každý den –, takže pokud jsem se přeřekla, bylo to prostě mylné konstatování.“

Nemusela nikdy uhýbat před palbou odstřelovače, ale ví, jak uhýbat před obtížnými otázkami. Skutečnost, že pronáší „milióny slov každý den“, jí údajně poskytuje velkorysou kvótu pro možná „mylná konstatování“ či – jinak řečeno – lži.

Tvrzení, že musela utíkat před odstřelovači, je historicky absurdní a morálně domýšlivé, a navíc nestoudně lživé. Čtyři měsíce před její návštěvou byl válečný stav v Bosně definitivně ukončen Daytonskými mírovými dohodami, které byly podepsány 21. listopadu 1995. To nemohla nevědět. Ve skutečnosti se ani zdaleka nejednalo o vyslání na místo „příliš nebezpečné“ pro prezidenta. Cílem návštěvy první dámy a její dcery bylo zdůraznit, že Bílý dům neztratil o Bosnu zájem ani po obnovení míru. Hillařin mluvčí Howard Wolfson se rovněž připojil k „mylným konstatováním“, když tvrdil, že se nacházela „na frontových liniích“ „potenciální bojové zóny“. Bez ohledu na to, že tam nemohly být žádné „frontové linie“ či „bojová zóna“, když válka skončila, Tuzla ani jedním z toho nikdy nebyla. Tuzla byla převážně Muslimy obývaným průmyslovým centrem, které bylo vybráno pro americkou vojenskou základnu, pravděpodobně z části proto, že se jednalo o mimořádně bezpečné prostředí.

Lhaní o Bosně nebylo nic neobvyklého, ale toto byla obzvláště hloupá a chvástavá lež. Hillary zřejmě předpokládala, že incident se střílením budou masy považovat za zvýšení kvalifikace pro zvolení vrchní velitelkou. Ukázal se tím rovněž přetrvávající sklon pohlížet na konflikty jako na příležitost k projevení osobní houževnatosti místo jako na výzvu k rozumnému pochopení politických složitostí. Hillařino tvrzení, že čelila střelbě, nemá tak daleko od tvrzení Sarah Palinové, že rozumí Rusku, protože ho může vidět z Aljašky.

Hillařiny zaznamenané výroky ohledně bývalé Jugoslávie odhalily tentýž sklon k předvádění se v záležitostech zahraniční politiky, kterým se bude vyznačovat její následné působení ve funkci ministryně zahraničí.

Holokaust jako záminka

Gail Sheehyová ve své nadšené biografické knize o první dámě Hillary’s Choice píše o Hillařině naléhání ve prospěch bombardování Jugoslávie v roce 1999 jako o její hlavní zásluze. Podle její knihy přesvědčila Hillary svého zpěčujícího se manžela k rozpoutání 78denní bombardovací kampaně NATO proti Srbům argumentací, že: „Nemůžeš připustit, aby toto etnické čištění pokračovalo na konci století, které zažilo holokaust.“

Tato věta je teatrální a zcela irelevantní v souvislosti s oním konfliktem na Balkáně. Ve skutečnosti žádné „etnické čištění“ na Kosovu v té době neprobíhalo. Bylo to bombardování NATO, které záhy přimělo lidi prchnout všemi směry, což představitelé NATO interpretovali jako „etnické čištění“, o němž tvrdili, že se mu zabrání bombardováním. Hillařina poznámka nicméně ilustruje fakt, že Jugoslávie znamená počátek používání odkazů na holokaust jako emočně nejsilnějšího argumentu ve prospěch války.

Vždy tomu tak nebylo. Na konci druhé světové války chtěli jak přeživší, kteří dlouho trpěli, tak ti, kteří odhalili hrůzy nacistických koncentračních táborů, pouze dospět k závěru, že se jedná o další silný důvod, proč již nikdy neválčit. Ale jak čas ubíhal, ze vzpomínky na holokaust se podivnou chemií Zeitgeistu dnes stal nejsilnější rétorický argument pro válku. Jedná se o jakýsi druh imaginárního revizionismu minulosti, který znemožňuje čelit přítomnosti. Hillařina věta je obdobou vyjádření: „V Mnichově bych Hitlerovi řekla ne,“ či „Bombardovala bych Osvětim.“ Dějiny 2. světové války, a dokonce i světové dějiny jako takové, byly v posledních desetiletích naprosto zastíněny tragédií holokaustu, a to do té míry, že i západní hlavy států se mohou ocitnout v pozici, kdy předvádějí dramata minulosti, místo aby čelili současné realitě. Konflikt v Kosovu byl tak temný, tak cizí pro Američany a tak zkreslený klamy a sebeklamy, že nejjednodušším způsobem, jak o něm přemýšlet, bylo činit tak prostřednictvím analogie s konfliktem, který znal každý, nebo si to každý myslel. Morální odměna se zdála být obrovská, zejména s ohledem na nízké náklady, poněvadž to znamenalo bombardování země s nedostatečnou protivzdušnou obranou, a žádné velké riziko pro naši stranu.

Stojí za zmínku, že Hillary naléhala na Billa, aby bombardoval Srby v telefonátu, když byla v severní Africe na cestě po Egyptu, Tunisku a Maroku. Její průvodkyní na cestě byla její nová asistentka Huma Abedinová, mladá dcera muslimských učenců a její spolehlivá odbornice na muslimský svět. Mnoho sekulárních arabských nacionalistů v severní Africe sympatizovalo se Srby, kvůli dřívějším dobrým vztahům s Jugoslávií za dob Hnutí nezúčastněných zemí. Hillary se však začala učit, jak si vážit náhledu fundamentalistických muslimů, přičemž muslimové v Bosně a na Kosovu se tehdy těšili široké až fanatické podpoře islámského světa. Zajistila Huma Hillary, že muslimové všude zatleskají Clintonově administrativě za bombardování Srbů?

Existují nicméně pádné důvody k pochybnostem, že Hillařino moralizující naléhání bylo jedinou příčinou, že NATO bombardovalo to, co zbylo z bývalé Jugoslávie v roce 1999. Stratégové se starali o méně sentimentální geopolitické důvody (jak bylo stručně naznačeno výše). Ale je tu mnohem menší důvod pochybovat o tom, že Hillary skutečně naléhala na Billa, aby bombardoval. A není vůbec žádný důvod pochybovat o tom, že se tím chlubila své oddané biografce, aby prokázala své „odhodlání“ použít americkou vojenskou moc při „humanitární“ misi. To zapadá do jejího imidž: „tvrdá a pečující“.

Tento článek je výňatkem z knihy Diany Johnstoneové Queen of Chaos: the Misadventures of Hillary Clinton (CounterPunch Books).

Zdroj: www.counterpunch.org, překlad: Karel Hyka