Město Tachov s okolím patřilo za první republiky k místům, kde Němci byli v převaze. Rozpory a třenice mezi nimi a našimi lidmi doutnaly již za monarchie a neumlkly ani po roce 1918. Proto sem byl přemístěn v roce 1921 trvale 6. hraničářský prapor z Domažlic. Ve stejném roce se tu podařilo otevřít i českou školu, první pokus rok předtím němečtí nacionalisté znemožnili. Když tu roku 1929 slavili 600. výročí založení města, neodpovídalo to skutečnosti. Němci vycházeli z data vysvěcení kostela v roce 1329. Dávno však předtím – v době Soběslava I., tu byl románský hrad a osada, což se Němcům naprosto nehodilo do jejich pojetí.
V roe 1930 zde žilo 5.251 občanů německé národnosti, 448 české a 126 jiné. Domů se uvádělo 1100. Není proto žádný div, že se tu henleinovcům brzy podařilo získat mocný vliv. A dávali to našim lidem velmi najevo. První velké vystoupení zorganizovali v roce 1935, přijel je podpořit K. H. Frank. Poprvé se též představili ordneři, jejich pořádková služba, ale jak se ukázalo časem spíše úderná a záškodnická pěst. Tito vybraní muži už měli své uniformy. Za velkého napětí se 12. června 1938 konaly zde volby. Henlein zde slavil, získal 3.694 hlasů, němečtí sociální demokraté 425 a komunisté 58 hlasů., česká volební skupina jen 238 hlasů.
Na štvavý protičeskoslovenský projev A. Hitlera 12. září 1938 v Norimberku se na tachovském náměstí shromáždil velký dav Němců. Rozjařeně a hlučně projevovali souhlas a podporu svému „vůdci“. A hned následujícího dne uspořádali velkou demonstraci, kde museli „asistovat“ naši vojáci, policie by to už nezvládla. To už se ukázalo dříve několikrát. V nepřehledné situaci došlo i ke střelbě, zahynuli dva Němci. Ale ti, co byli den za dnem biti svými německými „spoluobčany“, byli Češi. To bylo ono poklidné spolužití Čechů a Němců, jak o tom dnes vyprávějí sudeti. Lžou dnes, jak lhali dříve.
Henleinovci potom již zcela ovládli situaci ve městě. Do konce září se odtud vystěhovalo do Anglie či Spojených států na 250 osob židovského vyznání. Ještě před uzavřením ostudné mnichovské dohody se vystěhovalo i mnoho našich lidí, či alespoň jejich ženy a děti. Další odliv našich lidí nastal po 9. říjnu, kdy do města vtrhnul wehrmacht a říšští úředníci.
Pam už následovaly jen samé smutné události, vrcholila postupně Golgota našeho národa. Vývojem událostí zpití Němci nečekali ani na příchod vojska, jejich „domobrana“ se ujala vlády v městě již 3. října. Sílilo vyhrožování českým rodinám. Všechny rozhodující místa zabírali „zasloužilí“ straníci. Na vrcholu nad městem vzplál 28. listopadu velký oheň na počest oslavy slunovratu. Poctil je v ten den opravdu významný muž – sám šéf zbraní SS Heinrich Himmler. Ti nejhorlivější vyznavači Henleina předtím zapálili zdejší synagogu a hasičům zabránili v hašení.
Nic tedy místním nebránilo „těšit se“, že jsou součástí sudetské župy a v říši A. Hitlera. Jenže to velké V, všude malované na počest vítězících německých armáda na několika frontách, začalo postupně blednout. A Tachov začal platit i válečnou daň – přes pět stovek zdejších mužů padlo, či bylo nezvěstných. Dalších 69 osob zahynulo při náletech. Letadla spojenců chtěla patrně zničit bývalou továrnu na tabák, kde se však tehdy vyráběly zbraně. Nálet byl velmi silný. Letci shodili 300 zápalných či tříštivých pum. Poškozeno bylo nádraží a mnohá další místa. Záhy nastalo období „hloubkařů“, kdy celé území bylo pod leteckou kontrolou. Žádná letadla luftwaffe se neukázala.
Tachovští Němci i ti v okolí mohli v dubnu 1945 shlédnout smutné divadlo, svědčící o tom, kam tento národ až klesl. Procházely tudy pochody vězňů, hnáni strážemi SS před frontami spojenců sem a tam. Právě zde na několik místech skonali buď celkovým vyčerpáním a nemocemi, nebo byli bestiálně ubiti esesáky. Vězňové bývali zahrabáni podél cest, či svezeni na starý židovský hřbitov, kde byli hromadně páleni.
Američané obsadili město 2. května 1945 a zhruba po měsíci přebírala postupně řízení města česká samospráva, jak se vraceli ti, kteří před henleinovci museli uprchnout nebo byli vyhnáni a jak do města přicházeli noví osídlenci. Ti všichni společně se postarali o exhumaci německých obětí, uložili je do společného hrobu.
Pro zdejší Němce nastala zajímavá situace – dočkali se toho, po čem volali – cesty „domů do říše“. Ovšem v jiné situaci a bez fanfár. Od 11. března do 11. října 1946 bylo odtud vypraveno 18 vlakových transportů, kterými vycestovalo 20.914 osob z města i okolí. Cestu přes hranice zvolili někteří Němci již dříve a zcela dobrovolně. Šlo o ty, kteří se obávali trestů za zločiny, které na našich lidech spáchali. Kolik Němců na Tachovsku zbylo po odsunu, statistiky neříkají. Údajně šlo jen o několik desítek lidí. Nezapomínejme však na to, že desítky tisíc německých antifašistů z celé republiky šly do odsunu, ovšem za zcela jiných podmínek, dobrovolně, na základě svého plně svobodného rozhodnutí.. Vyslyšeli výzvu, aby přišli do Německa a zúčastnili se na vytváření nových německých správních orgánů. V Německu těch, kteří se nezapletli s nacismem, ať tak či onak, bylo velmi málo. Proto německé antifašisty z Československa vítali jak Američané v Bavorsku, tak i Rusové ve své okupační zóně v Německu.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz