Ing. Jana Bobošíková
Začalo to nadějně. V listopadu 1989 jsme získali po dlouhých desetiletích svobodu a chvíli se nám zdálo, že už nám ji nikdo nemůže vzít. Jenomže jsme zapomněli, že zlo má pestrý šat a pokaždé přichází v jiném převleku. Zapomněli jsme, že svoboda bez peněz je pouhou iluzí. Zapomněli jsme, že svoboda a demokracie se neobejdou bez výkonné ekonomiky stejně, jako se výkonná a konkurenceschopná ekonomika v našich podmínkách těžko dlouhodobě obejde bez svobody. A proto, že jsme na tyto staletími prověřené pravdy zapomněli, nenaplnili jsme Václavák v okamžiku, kdy se náš první polistopadový prezident Václav Havel zasadil o likvidaci našeho zbrojního průmyslu. Čímž velmi prospěl Němcům, Francouzům, Rakušanům a dalším partnerům v Evropě, kteří ihned obsadili naše tradiční trhy. Ale velmi neprospěl domácímu průmyslu. Velmi neprospěl Slovensku, kde tímto skončila řada výrob a lidé přicházeli o práci. A velmi tak přispěl k rozpadu našeho společného státu, protože Slováci tohle zlo samozřejmě vnímali jako zlo české, zlo pražské.
A tak jsme zůstali sami. Jenomže místo, abychom na sobě začali tvrdě pracovat, rozhlíželi jsme se jako opuštěné štěně, které hledá novou smečku. A začali jsme škrábat na dveře Evropské unie. Ne jako partneři, ale jako prosebníci. S partnery se vyjednává, prosebníkům se kladou podmínky. Namítnete – co jsme asi tak mohli dělat? Jsme přece malá, nevýznamná země! Ano, jsme, ale není to argument. To si jen zbabělci hledají omluvu. V Evropě je řada malých zemí a mnohé z nich si udržely nejen svoji důstojnost, ale i prosperitu a suverenitu. Je to jenom o odvaze. O odvaze vzdorovat tlaku silných, kteří tak rádi velí slabším. I malý pes, má-li bojovné srdce, neuteče se staženým ocasem do boudy, ale dokáže uhájit svěřený dvorek.
Náš první prezident Tomáš Garique Masaryk věděl moc dobře, proč je tak důležité „nebát se a nekrást!“ Těmito ctnostmi bohužel většina našich čelných politiků v celé polistopadové historii zrovna neoplývala, a tak jsme dopadli, jak jsme dopadli. Nechali jsme si vnutit takové podmínky vstupu do EU, které zlikvidovaly a dále likvidují řadu průmyslových odvětví, které devastují zemědělství. Kde jsou doby, kdy jsme vyváželi strojírenské i energetické investiční celky a produkovali megatuny obilí, mléka i masa za ceny, kterým staré země EU nemohly konkurovat? Kde jsou doby, kdy jsme byli cukrovarnická velmoc? To vše jsme nahradili ekonomicky velmi citlivou monokulturou automobilového průmyslu. A namísto svébytné hospodářské politiky se třepeme hrůzou, jestli se povede Německu, protože jenom tehdy se povede i nám. Kdyby toto udělal manažer akciové společnosti, půjde za mříže za porušení povinností při správě majetku a za poškozování akcionářů. Ale politiků se to netýká. Mají imunitu. A tak v klidu dál řídí tu nebohou firmu s názvem Česká republika směrem do chřtánu konkurence v EU či mimo ni.
Nechají si diktovat vývoj energetiky Rakušany zaplacenými zelenými aktivisty. Místo, aby pracovali na rozvoji jaderné energetiky, nasypou peníze všech odběratelů elektřiny do kapes často zahraničních firem, které tu na nejúrodnější půdě staví obří a ohyzdné solární parky. Nechají aktivisty, aby zastavili stavbu dálnice a ničili tak zdraví i majetky občanů v obcích, kudy jezdí jeden kamion za druhým. Dopustí likvidaci lesů, protože ustoupí nátlaku ekologistů, kteří chtějí chránit kůrovce. Hrají hlupáky a za jidášský groš či pochybné koryto se dívají jinam a dělají, že nechápou, oč tu běží. Že nevidí, jak každý z našich partnerů v EU se stará především o sebe. A že neutuší nic o strategii evropských velmocí, které potřebují své páté kolony v naší politice a našem veřejném prostoru, protože nepotřebují naši konkurenceschopnost.
Nepotřebují, abychom disponovali stabilní a rozmanitou průmyslovou základnou, produktivní zemědělskou velkovýrobou, moderní infrastrukturou či výkonnou energetikou. Jako takoví bychom totiž překáželi na evropských i mimoevropských trzích jejich vlastnímu průmyslu a vlastní zemědělské produkci. Jako takoví bychom mohli prosperovat bez ohledu na stav jejich ekonomik a vážně tak ohrožovat jejich vlastní vývozní potenciál. Takhle, když potřebujeme transportéry, koupíme je od Rakušanů a naši daňoví poplatníci tak živí rakouské inženýry a rakouské dělníky. Nebýt zásahu exprezidenta Havla proti našemu zbrojnímu průmyslu, byli bychom to my, kdo by vyvážel transportéry. Ale to bychom potom neživili Rakušany, ale vlastní lidi.
Není náhoda, že právě exprezident Václav Havel tak vehementně podporuje Zelené. Jejich mise je společná. Mise demoliční čety, která má jasné zadání - totálně zničit výrobní, energetický i přírodní potenciál této země. Začne u zbrojního průmyslu, jehož likvidace zahubí i dodavatelské průmyslové obory, pokračuje omezováním energetické soběstačnosti, komplikováním výstavby infrastruktury a právě ničením lesů. Ze všech jmenovaných útoků na zdraví naší země je ten poslední útokem nejhorším. Je totiž jen otázkou času, kdy se škůdci úzkostlivě chránění ekologisty v Šumavském národním parku rozmnoží natolik, že masivně napadnou i další lesní porosty v míře, která už nebude zvládnutelná. Lesy začnou odumírat, přestanou zadržovat vodu, ta steče do údolí, odplaví zemědělskou půdu a zničí řadu obcí. A zatímco oživit průmysl a zemědělství lze – bude-li k tomu vůle - v relativně rozumném čase, obnovit lesní porosty trvá padesát a více let. A jeden jediný centimetr úrodné půdy vzniká celé staletí.
Ve svých důsledcích tak mnohé činnosti ekologistů můžeme vnímat jako pokus o obecné ohrožení. A na to máme paragrafy. Stejně jako na vlastizradu. Co ovšem nemáme, je odvaha tyto paragrafy použít. Nemáme politickou vůli bránit se těmto nátlakovým spolčením, protože našim zbabělým a pohodlným politikům tento stav vyhovuje. Práce jim nevoní, sami si rádi urvou kus z těla rdoušené země a pramálo je zajímá, komu tak vlastně posloužili. I proto stáli v lokajském předklonu při vyjednávání podmínek vstupu do EU a zalézají do boudy, kdykoliv na ně někdo z Bruselu zadupe. A pak slyšíme – to my ne, to Brusel. Žádný Brusel – to oni! Oni zneužili důvěru voličů a nehájili naše zájmy tak, jako to dělají představitelé ostatních zemí – bez skrupulí, bez ohledů a na bázi tvrdého soupeření o místo na slunci. A právě oni, tzv. eurooptimisté, eurofederalisté, nebo chcete-li eurohujeři, tak zásadním způsobem poškodili evropskou myšlenku. Ta totiž může přežít jen tehdy, když nedopustí ekonomickou nerovnováhu, podřízenost a závislost menších zemí na těch velkých. Byli to i naši eurohujeři, kteří svou podlézavostí utvrdili evropské velmoci v jejich krátkozraké integrační politice, založené na vlastním prospěchu na úkor slabších členů.
Ta vyvrcholila silovým politickým rozhodnutím o společné měně. Slabší státy tak přišly o poslední možnost chránit své ekonomiky před konkurencí svých mocnějších sousedů alespoň pomocí kurzových pohybů. Evropské velmoci a zvláště pak Německo ve své bohorovnosti nedohlédlo důsledků svých vlastních činů. Ztrátou konkurenceschopnosti se snížila i koupěschopnost obyvatel slabších zemí. A původní záměr – získat domácí konkurencí nerušené odbytiště pro německé výrobky - začínal ztrácet smysl. K čemu je odbytiště, když tam lidé nemají práci a nemají tedy ani peníze na zvenku dodávané zboží? Jistě, chvíli to funguje – lidé si půjčují, země se zadlužují…
Pak se to celé s velkým rachotem zřítí. Ekonomická realita vystaví účet a celý ten průšvih obloukem bumerangu přistane na hlavě svých autorů. A němečtí voliči se ptají – proč máme platit Řekům?... Proč? Protože vaše vlády pro vás chtěly výsadní postavení na úkor těch slabších a protože jim v tom málokdo dokázal bránit. Protože málokdo měl odvahu se postavit proti zájmům evropské velmoci. Chtěla mít co největší vliv a tak má nyní i největší odpovědnost.
Tato krátkozrakost a nedostatek respektu k ekonomické realitě netrápí jenom Evropu. Proces, který považujeme za globalizaci, a který jsme pocítili jako přesouvání výrob, si vybírá svou daň v celém euroatlantickém prostoru. Svobodné podnikání v minulém a předminulém století zde vytvářelo nemalé bohatství. Jenomže stále více lidí natahovalo ruce k takto akumulovanému kapitálu – zaměstnanci chtěli vyšší mzdy, spotřebitelé vyšší ochranu, politici a úředníci více moci a vyšší daně. Kdo chce příliš, nakonec nemívá nic. Podnikatelé se jako správní hospodáři přesunuli do prostoru, který jim umožňuje zůstat konkurenceschopnými, a který jim nenasazuje okovy přerozdělování bohatství směrem k těm, kteří pracovat nechtějí. Přesunuli se tam, kde mohou vyrábět levněji a platit nižší daně. A dodávat své produkty s mnohem větším ziskem tam, odkud přišli. Jenomže právě tam zanechali nezaměstnané. Ti sice nemají práci, ale banky jim v klidu půjčují. Politici tomu přihlížejí a jsou rádi, že mají spokojené voliče. Do té doby, než se to celé sesype a je tu krize. A co udělá takový euroatlantický stát? Nešlápne na brzdu a nezavede tvrdé reformy. Naopak v bláhové naději, že podpoří poptávku, platí všem a roztáčí tak šílenou spirálu – čím víc platí, tím více potřebuje daní, vlivu, regulací. A tím se stává stále méně atraktivním prostorem pro byznys a jako takový nemá šanci obstát v globální soutěži. Naopak podporuje svou vlastní konkurenci – Čína jede na plné obrátky – levně vyrábí a dodává tam, kde jí tak hezky z veřejných peněz tu poptávku podporují.
Urputnost, s jakou řada států v euroatlantickém prostoru odmítá vnímat globální ekonomickou realitu jednadvacátého století, je až zarážející. Jakoby jejich představitelé byli stiženi hluchotou a slepotou. Jenomže ekonomická realita je stejně neúprosná jako přírodní výběr. Přežije jenom ten, kdo dokáže pružně reagovat na změnu vnějších podmínek. Ten, který nepodléhá iluzím a nelže si do vlastní kapsy. Nekrmí své občany falešným optimismem, protože ví, že takový optimismus je opium hlupáků.
Dvacet
let po pádu komunismu se opět ocitáme na dějinné křižovatce.
Namlouvají
nám, že nejsme sami. Že jsme součástí velké evropské a
euroatlantické rodiny, která se navzájem podrží. Není to
pravda. Pokud Německo spolu s ostatními členy Eurozóny pomůže
Řecku, pomůže mu jenom proto, že v řeckých potížích vězí
až po uši i německé banky, a že bude chtít za každou cenu
udržet společnou měnu – EURO. Do té totiž nainvestovalo mnoho
politického kapitálu a spojuje s ní svůj nemalý ekonomický i
politický vliv v Evropě. Je otázkou, kdy křečovitá snaha
politicky udržet EURO tváří v tvář hrozbám krachů dalších
států narazí na strop už výše zmíněné ekonomické reality.
Je také otázkou, kolik bude tato snaha stát i ty státy, které se
politického a ekonomického dobrodružství s Eurem neúčastní.
Tento
ekonomický hazard nás může stát víc, než si umíme představit.
A to díky našimi polistopadovými politickými špičkami pěstované
závislosti na stavu německé ekonomiky. Pokud půjde ke dnu, stáhne
nás s sebou.
Nalijme si tedy čistého vína:
Jsme sami. Tak jako všichni a nejen v Evropě. Máme odpovědnost především sami k sobě. Evropanství je iluze bez ohledu na nejrůznější deklarace. Stejně tak řeči o euroatlantické vazbě mohou být maximálně tématem diplomatických večírků. Pravdou je, že se tyto v poválečných letech minulého století s velkými nadějemi budované struktury rozpadají pod tíhou vlastní neakceschopnosti. A tak Itálie živě obchoduje s Íránem. Dodává zbraně íránské armádě a zařízení pro kosmický a jaderný program. Za to má smlouvu na nákup íránského plynu. Německo se dohodlo s Ruskem na plynovodu North Stream, který obejde po dně moře tranzitní země včetně dalšího člena EU – Polska. Rok 2010 byl vyhlášen rokem francouzsko - ruské vzájemnosti. A Francie se přes protesty pobaltských zemí s Ruskem dohodla na prodeji nejmodernější výsadkové lodi třídy Mistral.
Velcí evropští hráči hledí mnohem víc na svůj suverénní byznys než na pravidla evropských společenství a názory ostatních členů EU. Dodržování pravidel chtějí po těch slabších. Pro ty vymýšlejí evropské ústavy či lisabonské smlouvy, aby je dostali pod co největší kontrolu a mohli rozhodovat za ně. Nejde jim o společný prospěch – jestliže Německu překážejí Poláci při dohodách s Ruskem, klidně je obejde. Když Francie potřebuje Rusům prodat moderní výsadkovou loď, nevnímá námitky pobaltských členů EU a klidně je hodí přes palubu. Nevytýkejme jí to. Je přece přirozené dbát na suverenitu vlastního státu, jejíž podmínkou je fungující ekonomika. A ta ke svému zdraví potřebuje i jiné než evropské skomírající trhy. Vytýkejme našim představitelům, že nedělají totéž. Vytýkejme expremiérovi Topolánkovi, exministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi i šéfovi socialistické opozice Jiřímu Paroubkovi a dalším způsob, jakým v zájmu právě zmíněných velkých evropských hráčů doslova proválcovali naším parlamentem Lisabonskou smlouvu. Bez diskuse, bez referenda. A hlavně bez logiky.
Tedy pokud ta logika není daná nějakým zákulisním osobním prospěchem těchto lidí. Ta smlouva nám totiž rozhodně neprospívá. Dělá z nás ještě více závislou a ještě více nesvéprávnou kolonii. Pomáhá těm výše zmíněným demoličním četám, jejichž zadáním je maximální devastace všech zdrojů naší možné konkurenceschopnosti.
„Suverenita českého státu je hodnotou, která si zaslouží, aby se o ni usilovalo, abychom ji bránili, a aby se dnes a denně naplňovala reálným obsahem“, napsal prezident republiky Václav Klaus ve své zdravici pro naši konferenci. On sám tak činí. Nebýt jeho zásahu proti Lisabonské smlouvě, měli bychom dnes o něco větší starosti. K ekonomické krizi by se přidala majetkoprávní nejistota v pohraničí - na západě, severu i jihu Čech a Moravy. Ještě není vyhráno. Výjimka, kterou Václav Klaus pro nás prosadil, a která by měla zamezit nájezdům revanšistických skupin z Německa a Rakouska na naše majetky, ještě nemá právní ukotvení, a když o něj nebudeme neúnavně usilovat, tak ho také nikdy mít nebude. Často mi vytýkají, že si vážím Václava Klause. Jenomže toto je právě důvod, proč si ho vážím. Je to ta starost o zemi, jejíž je prezidentem. Ta schopnost dohlédnout dál, než za jedno volební období. Ta předvídavost a přemýšlivost, která ostatním politikům tak fatálně chybí. Pak se pohybují pouze ve starých myšlenkových klišé a namísto, aby řešili reálné problémy, chystají se na minulou válku. Jako šéf ODS v době, kdy svým vlastním tělem v Senátu bránil Lisabonskou smlouvu, protože patrně vůbec nepochopil nebezpečí z ní plynoucí. O to více ale senátory strašil naší závislostí na Rusku.
Přitom celá Evropa je a bude závislá na Rusku. Proto se také Němci a Francouzi předhánějí v budování dobrých vztahů s touto velmocí. Ta závislost má jméno: energetické zdroje. A žádné Nabucco na tom nic nezmění. Projekt tohoto plynovodu tolik prosazovaný právě expremiérem a rusofobem Topolánkem v době našeho předsednictví totiž spoléhá na plyn z Ázerbájdžánu či Turkmenistánu. Obě země jsou však pod silným vlivem Moskvy a ruský Gazprom už dopředu vykupuje jejich produkci plynu za evropské ceny. „Stavět se ale má i bez plynu, ten bude“, prohlásil tehdy Mirek Topolánek. Bude. Ruský.
Přestaňme se tedy opájet nesmysly a zkusme obstát v tomto dějinném okamžiku zlomu. Přestaňme se rozhlížet jako to opuštěné štěně po nějaké smečce. Žádná není. Jsme tu jen my – deset miliónů občanů na ploše 79 000 kilometrů čtverečních. A po dvaceti letech vládnutí zbabělců a zlodějů už nemáme téměř nic. A navíc jsme uvázaní na řetězu u německé boudy, do které začíná pěkně zatékat. Opravdu neradostná pozice. Samozřejmě, že se můžeme lokajsky předklonit, zalézt do té potrhané boudy a sem tam si vyžebrat nějakou tu kost. Sázela bych se ale, že nám spíš hodí maximálně slupky od brambor. Mám proto jiný návrh – pojďme se z toho řetězu urvat. Přestaňme žebrat a začněme lovit. I s tím rizikem, že někdy prostě půjdeme spát hladoví.
Odstraňme ze své legislativy ta nařízení EU, která nemají nacionální jádro a jen zbytečně podvazují výkon naší ekonomiky
Hledejme možnosti výhodné spolupráce se všemi státy světa bez předpojatosti, indoktrinace a poručníkování mocností. Když mohou Italové obchodovat v oblasti zbraní a jaderného programu s Íránem, tak proč ne my?
Tak jako v případě Spojených států se starejme sami o jednání s Kanadou ohledně zrušení víz a nečekejme pokorně, až se k tomu uráčí Evropská komise. Dáme tak najevo, že se o sebe umíme postarat a že dokážeme fungovat jako sebevědomý a suverénní stát, což je dobrým signálem pro investory.
Nenechme si vnutit, že vzdělanost v suverénním státu se odvíjí od množství nenáročných škol, které ve velkém chrlí absolventy humanitních pseudooborů, ale stanovme si takové standardy vzdělání, které budou korespondovat s ekonomickou realitou a naučí naše děti převzít plnou zodpovědnost za životy.
Hledejme nové trhy a snižme svou fatální závislost na trzích evropských. Tam nám stejně pšenka nepokvete. A nenechme se strašit Ruskem – nepředstavuje-li hrozbu pro Němce a Francouze, proč bychom se ho coby ekonomického partnera měli bát my?
Zároveň chraňme svůj vlastní trh před záplavou levného a nekvalitního asijského zboží, které nejen, že často ohrožuje zdraví a majetek spotřebitelů, ale navíc likviduje naše už tak dost zdecimované výrobce.
Podpořme naše zemědělce a náš zpracovatelský průmysl v nerovné konkurenci s masivně dotovanou produkcí zemědělců ze starých členských zemí.
Státní zakázky přidělujme přednostně domácím firmám a zahraničním jen v případě, že zajistí i vysoce kvalifikovanou práci našim lidem.
Nekoketujme s Eurem. Nebudeme tak výrazně vtaženi do ekonomických turbulencí, o jejichž rozsahu máme stejně jako země Eurozóny zatím jen mlhavou představu. Nenechme si namluvit, že přijetím Eura bychom podpořili naše vývozce. Opak je pravdou. Příklad Řecka nám budiž výstrahou. Konečně jsou to právě země Eurozóny, které mají ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi mnohem slabší hospodářský výsledek a to něco znamená.
Obnovme urychleně svůj jaderný program a těžbu uranu a dbejme na to, aby maximum zisků z těchto oborů činnosti zůstávalo doma a abychom uhájili svou pozici vývozců kvalitní a ekonomicky dostupné elektrické energie.
Razantně zasáhněme proti jakýmkoliv ekologistickým nátlakovým skupinám. Ty totiž prosazují svůj vliv nikoliv na základě seriózní vědy, ale na základě vyfabulovaných rádoby vědeckých postojů. Postojů namyšlených nedouků, kteří jsou ve své bohorovnosti přesvědčeni, že všechno vědí nejlépe. Ať si pořádají konference, ale jejich aktivity nesmějí limitovat rozvoj jaderné energetiky, infrastruktury a nesmějí ohrožovat zdraví obyvatel a ničit přírodní zdroje. To jsou totiž problémy veřejného a státního zájmu a jako takové musí být chráněny před nekompetentními a mnohdy ze zahraničí placenými aktivisty.
Dejme naopak maximální zelenou ekologickému strojírenství. Jde o velmi náročné technologie s vysokou přidanou hodnotou. Máme řadu vědců a technologů, kteří obstojí v konkurenci se zahraničními špičkami. Jen jim musíme dát prostor a umět je zaplatit. Jinak z jejich práce bude mít prospěch někdo jiný a my budeme zase jen draze kupovat to, co jsme sami mohli draze prodávat.
Zbavme se Bruselem prosazovaného pseudohumanistického a tzv. politicky korektního plácání o lidských právech či menšinách. Naučme se opět nazývat věci pravými jmény. Jenom tak totiž můžeme dospět k nějakému řešení. Bez pravdivého pojmenování skutečné podstaty problému to nejde. Dbejme na vládu zákona a tvrdý přístup k porušování obecně závazných právních norem, ať je pachatelem kdokoliv. Tvrdě potírejme jakékoliv náznaky pozitivní diskriminace kterékoliv skupiny občanů. Ať už jde o pracovní příležitosti, výplaty sociálních dávek či důchodů. Jenom tak se totiž vyhneme rozšíření negativních nálad ve většinové populaci proti menšinám a následného nárůstu preferencí extrémistů.
Bez
ohledu na názory bruselských pseudohumanistů nebuďme měkcí při
trestání zločinů – výkon trestu musí být výkonem trestu a
ne lázeňskou kůrou. Neboť ten, který vážným způsobem porušil
lidská práva své oběti, sám se lidských práv zřekl. Sám se
dobrovolně vyčlenil z demokratické společnosti slušných lidí,
takže nemůže očekávat, že se na něho budou vztahovat její
pravidla. Nenásleduje-li totiž za zločinem tvrdý trest,
společnost je rozleptávána nedůvěrou ke státním institucím a
rozpadem morálních hodnot.
Veřejnost nabude přesvědčení, že je vlastně jedno, jak se kdo
chová, protože má nadále stejná práva, jako všichni ostatní.
A toto přesvědčení je pak úrodnou půdou pro takové modely
chování, jako jsou podvody, korupce, neúcta k životu, přírodě,
kulturnímu dědictví i k poctivé práci. A má své závažné
ekonomické důsledky.
Samozřejmě, že tím vším výše
zmíněným bychom porušovali pravidla našeho členství v Evropské
unii. Ale ptám se: Kdo dnes v Evropské unii vůbec dodržuje nějaká
pravidla? A máme snad být jediní, kdo obětuje svou existenci na
oltář těchto nikým nerespektovaných pravidel?
Ze své zkušenost z Evropského parlamentu vím, že se v EU měří dvojím metrem. Unie je spolek, kde plně platí staré latinské přísloví „Qout licet jovi non licet bovi - co je dovoleno bohu není dovoleno volu. Lze tedy očekávat, že zatímco Německu nebo Francii bude Brusel nerespektování pravidel tolerovat, na nás budou uvaleny sankce. Pak nezbude, než z takto nerovnoprávného svazku vystoupit. A možná, že bychom tím evropské myšlence dokonce i prospěli. Možná by konečně někomu došlo, že to takhle opravdu dál nejde. Že partneři musí být partneři a ne vazalové. Že vzájemná dohoda musí znamenat i vzájemný respekt a především oboustranný prospěch. Jinak nejde o dohodu, ale o diktát. Pokud si tohle architekti evropské integrace neuvědomí a budou pokračovat v současném trendu, tak se nám otočí světové strany a mráz už nebude přicházet z Kremlu, ale z Bruselu v zastoupení Berlína.
Pokud toto všechno i za cenu rizika naprosté roztržky se svými evropskými partnery neuděláme a nepostavíme se konečně na vlastní nohy, nepomůže nám nic. Můžeme donekonečna slepovat fiskální, daňové, zdravotnické či důchodové reformy. Všechny budou k ničemu, když nebudeme prosperovat. A to lze jen tehdy, když se utrhneme ze řetězu, který nás připoutává k neakceschopnému a ekonomickou realitu nerespektujícímu spolku. Jehož hlavní starostí je kamuflovat svůj vlastní rozpad Ale nejdříve ze všeho se musíme dostat ze současné dluhové pasti. Každý, kdo vám říká, že náš veřejný dluh není problém, protože jiní dluží mnohem víc je buď nesvéprávný hlupák nebo vědomě lže. Nikdo z populistických politiků vám samozřejmě neřekne, že nás čeká buď státní bankrot nebo trnitá cesta poctivé práce a úspor. Na rozdíl od expertíz České národní banky, které na konkrétních číslech a seriozních faktech před dluhovou pastí dlouhodobě a důrazně varují.
Věřím, že lidé by si byli ochotni utáhnout opasky, kdyby věděli proč. Že by dokázali zatnout zuby, pracovat a šetřit. Problém je, že v téhle zemi už nikdo nikomu nevěří. Jak mají lidé vědět, že jimi ušetřené peníze půjdou skutečně tam, kam mají. Třeba na rozvoj technologií, které nám zajistí budoucí konkurenceschopnost. Kdo jim může zaručit, že si takto ušetřenými penězi nebudou zkorumpovaní papaláši dál vycpávat své lačné pupky a kupovat si přízeň svých stejně nenasytných kmotrů z šedé ekonomiky a organizovaného zločinu? Nebo že takto ušetřené peníze nezpronevěří na sociálních dávkách pro ty, kterým se nechce ani pracovat ani šetřit? Dnes takovou jistotu nemáme. Ale můžeme ji získat. Když při volbách nebudeme dávat hlasy těm, kteří nám už mnohokrát lhali, nebo těm, kteří dosud kromě krasořečnění nic nedokázali a případně těm, kteří vyšli z již naprosto zdiskreditovaných politických subjektů a tváří se jako by nic.
A
druhým krokem musí být tvorba dlouhodobé strategie vývoje České
republiky. Dejme dohromady chytré lidi ze všech možných oborů.
Nestanovujme
jim žádné limity, žádná omezení vyplývající z té či oné
evropské směrnice. A nechme je vypracovat strategii samostatného
suverénního státu
s dlouhou tradicí znalostní ekonomiky. Státu přirozeně
zakotveného v srdci Evropy.
Jana
Bobošíková, 2. května 2010, programová konference Suverenity,
Praha, převzato z www.Euportal.cz
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz