Mohl byste nejdříve říci, kdy a kde jste se narodil a kde jste vyrůstal?
Narodil jsem se 18. července 1920 v Podbořanech. Můj otec se tam narodiI, moje matka se tam narodila, všichni příbuzní. Skoro celé město bylo s námi příbuzné. Otec přišel při pracovním úrazu o ruku. Stal se zástupcem odborové organizace vytvořené v Podbořanech a byl velice populární. Vybírali třeba peníze na Lidový dům. Takže lidé z továren tam mohli chodit a bavit se, o Vánocích, Novém roce... Později byl můj otec poslancem za KSČ. To bylo ve třicátých letech, když byla po celém světě krize. Z Podbořan jsme se přestěhovali do Chomutova. Otec tam dostal místo v ocelárnách, takže jsme měli lepší příjem. Byla tam velice silná stranická organizace, hodně členů pracovalo ve Spojených ocelárnách, tehdy v Mannesmannových závodech. Také hodně lidí z okolí, hlavně horníci, byli komunisté. Ti, kdykoliv se něco dělo, vpochodovali do Chomutova. Také sociální demokracie byla tehdy velice silná, později v roce 1937 spojila své síly s komunisty, aby měly větší vliv... Ale nestačilo to proti Henleinovi.
Když Hitler zabral Rakousko, tak už jsme věděli, že Československo je na radě. Já jsem se v září 1938 přihlásil jako dobrovolník do československé armády. Poslali mě na hranici do Vejprt. Hlídali jsme hranice, protože henleinovci ze Sudet uprchli do Německa a snažili se škodit. Stříleli na hraniční stráže a tak podobně. Bylo vidět německé SS, jak jim ukazují, kam mají střílet. V té době tam byl důstojník, kterého jsem znovu potkal v Londýně, když jsem vstoupil do armády. Když mě viděl, byl hodně překvapený...
Každopádně v září 1938 jsme museli opustit Chomutov. Většina antifašistů z města šla na nádraží a obsadila vlaky, aby je odvezly do nezabrané části republiky, přes Kladno do Prahy. Můj otec to celé organizoval. V Praze jednal s nějakými zástupci vlády a ti mu slíbili, že lidi odvezou do tábora, kde můžou zůstat. S tím všichni souhlasili. jenže než jsme se vrátili do Kladna, přišla do vlaku armáda, československá armáda, aniž by cokoliv věděla, a poslala je zpět do Chomutova. Takže když se vlak rozjel, ženy začaly křičet a skákat ven... Nicméně nastrkali je zpět do vlaku a odvezli zpátky do Chomutova. V Praze jim slíbili, že pojedou do tábora, a teď je poslali zpátky, odkud přišli.
Nám se podařilo sehnat nákladní auto, tak jsme naložili nějaký majetek a ze Sudet jsme se přestěhovali do Loun. Můj otec byl poslancem, takže znal hodně lidí. V Lounech nás očekávali a překvapivě jsme potkali hodně Čechů, kteří nám pomohli. Pár dní nás nechali spát v kanceláři a pak nám dali soukromý byt, kde jsme mohli chvíli zůstat. Když pak přišli Němci, tak jsme museli odejít na jiné místo. Okolo Loun bylo hodně malých vesnic a nás poslali do Černčic. Je to pár mil od Loun.
Tehdy celé místní zastupitelstvo v Černčicích přineslo vlajky komunistické strany a sociální demokracie, zabalili je do nepromokavého materiálu a někde zakopali. Naši rodinu, mého bratra, mě a rodiče, poslali do malého domku. Majitel byl komunista a jeho žena měla malou dílnu, kam brala švadleny do učení. Vyklidili nám jednu místnost a nechali nás tam bydlet.
Můj otec často jezdil do Prahy, aby navázal kontakty. Pokoušel se začít organizovat podzemní činnost. To bylo v době, kdy Hitler už obsadil Československo. Otec byl tedy v Praze. Jednou za čas nám zavolal, abychom za ním přijeli. Potřebovali někoho, kdo by po Praze roznášel zprávy. Já jsem nosil uniformu Hitler Jugend, modré kraťasy, bílou košili a kravatu. Byl jsem blonďatý, jako sláma. Typický německý mladík. Kdykoliv jsem narazil na kontrolní hlídku, usmáli se na mě, zahajlovali a já utíkal pryč. Nikdy mě nikdo nezastaviL.. Opravdu typický německý mládenec, vždycky jsem přímo prošel.
Proběhlo takhle několik akcí... během doby, co jsme se pokoušeli organizovat podzemní činnost. Před Wilsonovým nádražím byl malý park, je to kousek od Václavského náměstí. Bylo to místo, kde jsme se setkávali s různými lidmi, a jiní lidé přicházeli, aby pomohli nám.
Němci hned na začátku pochytali docela dost hlavních představitelů socialistů, komunistů. Vyslechli je a pak je propustili s tím, že je nepotřebují. Ale jejich záměr byl nechat je jít a sledovat, když se je cizí člověk pokusí kontaktovat. Pak je zatkli a zavřeli. V němčině jim říkali Lockenspitzel. V angličtině by to bylo...
Špion?
Ani nevím, jaký výraz pro to v angličtině je...
Mého otce chytili v květnu 1939. Měl schůzku na Wilsonově nádraží. Seděli jsme v parku na lavičce. Otec se zvedl, aby se přesunul na místo schůzky, kousek poodešel. Já měl rozvázanou tkaničku u bot. Zastavil jsem a sehnul se, abych si ji zavázal, a když jsem zvedl oči, viděl jsem dva Němce - gestapáky -,jak odvádějí otce do auta. Ukazoval na mě, že se neznáme. Jeden z těch gestapáků mě pak zastavil. Měl jsem na sobě uniformu. Řekl jsem jim, že jsem v Praze na výstavě a přijel jsem jenom proto, abych ji viděl, a dalším vlakem jedu domů. Nechali mě jít, ale sledovali mě. Šel jsem na nádraží, kde jsem se měl stejně setkat s matkou a bratrem. Abychom se ujistili, že nás nesledují, nastoupili jsme do vlaku do Sudet, ale na první stanici jsme vystoupili a vrátili se do Prahy.
Věděl jsem, kde má být příští schůzka a koho jsme měli potkat. Takže jsem na to místo šel, přiblížil se k tomu člověku a on mi říká, ať jdu pryč. Já na to, že mu mám předat zprávu, co se děje? Nechtěl nic vědět a poslal mě pryč. Tak jsem odešel na jiné místo, na další schůzku. Druhý den ráno jsem zjistil, proč nechtěl, abych k němu chodil. Byl to jeden z Lockenspitzelů a nechtěl mě do toho zatáhnout.
Otce jsem už nikdy neviděl, zemřel v koncentračním táboře. Nevím, jestli byl zabit, nebo zemřel přirozenou cestou. Po válce za mnou přišlo několik Iidí a děkovali mi, že jim otec zachránil život. Ptal jsem se jak a až později jsem zjistil, co dělal. V koncentračním táboře pracoval v kanceláři. Kdykoliv měl být jeden z vězňů zabit, můj otec vyměnil v papírech jméno za nějaké civilní. Takže byl zabit někdo z Němců. Později po válce mi někteří z nich pomohli znovu opustit Československo.
Nicméně, my jsme se vrátili zpátky do Černčic. To bylo v květnu, co otce chytili. Odboj chtěl, aby mladí lidé opustili zemi, nevěděli, jak dlouho bude okupace trvat a kdy dojde k válce. Rozhodli se, že nás vezmou do Polska. V Praze působil jeden známý právník, bydlel v Moravské Ostravě, měl osobního šoféra. Jezdil odtamtud do Prahy. Poslal pro nás svoji limuzínu, pro mě a mého bratra, a vzal nás do Moravské Ostravy. Tam nás měli převzít další. V Moravské Ostravě už fungovala podzemní činnost. Našli muže, který za určitý peněžní obnos převáděl lidi do Polska. Takže kdykoliv bylo připraveno patnáct až dvacet lidí, zavolali mu, aby je převedl. Stanovili čas, kdy se sejdeme, a poslali pro nás auto, které nás odvezlo k hranicím.
Když jsme vyjeli z Moravské Ostravy, gestapo a SS nás sledovaly a chtěly zastavit. Ale šofér byl natolik dobrý, že vjel do hor, kde dobře znal všechny ty malé silničky, takže jsme se jim ztratili a dostali se v pořádku na místo setkání. Tam už čekali dalšÍ. Bylo to dvanáct nebo patnáct lidí. Museli jsme tam ležet a čekat, až bude tma. Převaděč měl svůj způsob, jak nás převést. Trošku jsme se rozprostřeli, kdyby někdo přišel. Po hodině nebo dvou nás zavolal a přiblížili jsme se k hranici. Byla tam malá... nebyla to ani řeka, spíš potok. Na mostě stál německý voják. Převaděč se domluvil s jednou ženou, že ho toho vojáka zabavÍ. Takže když ho zaměstnávala, přešli jsme pod mostem do Polska.
Mohu se zeptat, co se stalo s vaší matkou?
Matka zůstala v Černčicích. Když jsme odešli do Polska, nechtěla za námi přijet. Zůstala tam, kdyby se vrátil otec. Pro případ, že by potřeboval pomoct. Po válce jsem zjistil, že se vrátila do rodného města, do Podbořan. Měla tam hodně příbuzných. Někteří byli s nacisty. Ale většina, jako třeba teta, se připojili k otci. Ta teta byla nejstarší z devíti dětí. Všechno, co kdy otec potřeboval, mu dala. Byli si velice blízcí. Jeden z jejich dalších bratrů se ujal mé matky a ta chvíli v Podbořanech zůstala. Pak jí ale nacisté dělali zle, takže se vrátila do Chomutova, kde měla přátele. Tam pracovala v kanceláři, než ji poslali do koncentračního tábora. Byla proti Hitlerovi a někdo v kanceláři ji udal, tak ji odvedli. Byla tam dlouho. Těsně předtím, než Rusové dobyli Německo, byla propuštěna. Můj otec zemřel nebo byl zabit před příchodem Američanů. Matka se dostala ven právě včas.
Když jsme se dostali do Polska, už na nás v Katovicích čekali. Jako první se nás ujala židovská organizace. Nechali nás přes noc v synagoze. Když zjistili, že jsem římský katolík, poslali mě do kláštera. Byl to klášter pro jeptišky a škola pro mladé dívky. Všechny dívky ze školy se přišly podívat, co se děje.
Zjistili jsme, že když polská policie najde cizince z Československa, odvedou ho na stanici, ale nepošlou ho zpátky, pošlou ho do Německa. Takže jsme museli být opatrní. Šli jsme na britský konzulát a dostali papíry, že jsme pod ochranou britské vlády, takže nám policie nemohla nic udělat. Netrvalo nám to moc dlouho, dostali jsme se do... Gdaňsku?
Gdaňsk? Nebo Gdyně?
Ano, do Gdyně. Byla tam loď připravená na plavbu do Bolívie. Když jsme se tam dostali, byl jsem ohromený, kolik tam bylo Čechů. Měli jsme štěstí a dostali jsme se nahoru do první třídy. Seznámili jsme se starším anglickým párem. Natolik jsme se spřátelili, že nás chtěli adoptovat. Mě bylo osmnáct, bratrovi devatenáct. Řekl jsem, že ne. Už jsme měli plány, co v Anglii bude.
Na palubě bylo veselo. Ve spodních kajutách se plavilo hodně emigrantů z Polska, kteří chtěli emigrovat do Bolívie. Užili jsme si hodně zábavy, hráli jsme na akordeon a tančili jsme. Když jsme vypluli z Gdyně, vydali jsme se přes Baltské moře ke švédským hranicím, podél švédských hranic k norským hranicím, aby Němci loď nechytili. Dostali jsme se nahoru k Norsku. Tam jsme uprostřed oceánu zastavili a čekali přes noc. Zavolali anglické torpédoborce, aby chránili loď. Odtamtud nás odvezli do Anglie. V Anglii se vylodilo hodně lidí, nejenom já a bratr, bylo nás hodně z různých sekcí lodě.
V Anglii fungoval Český uprchlický podpůrný fond. Starali se o české uprchlíky, ale nejenom o ně. Byli tam také Maďaři, Slováci a tak. Tahle organizace pro nás připravila volné domy na pobřeží, kde nás ubytovali. Nechali nás tam pár dní a pak nás poslali do jiného města, kde pro nás měli lepší ubytování. Mě poslali do Riponu, to nebylo daleko od Londýna. Jeden ze šlechticů nabídl pro uprchlíky svůj dům. Jmenovalo se to tam Ripon House. Možná to pro něj bylo výhodné, spravili jsme mu
obytný dům; stáje, kde choval koně, jsme upravili tak, abychom tam mohli bydlet; pozemky vzadu za domem jsme okopali, postavili skleníky, abychom mohli pěstovat rajčata a zeleninu; udělali jsme nové koupelny, pro muže a ženy. Nebylo to špatné. V Riponu jsem také hodně hrál fotbal. Vzali mě na hřiště a nechali mě hrát s městským týmem. Byl jsem brankář. Pak mě viděl hrát tým z Pickettownu, který byl blízko Saint Obens. Tak mě nechali hrát tam.
Potom nás přestěhovali do Londýna. Do velkých, šestipodlažních budov, které sloužily jako koleje pro studenty. V každém pokoji byly dvě postele. Tam jsem žil po nějakou dobu. Potřebovali pomoct s kotlem v domě, o který se staral jeden mechanik a jeden starší muž. Protože mechanika povolali do vojenské služby, tak mě požádali, abych se o kotel postaral. Dostával jsem za to peníze. Časem toho bylo moc i na toho staršího pána, tak mě znovu požádali. Nevadilo mi to, alespoň mě zaměstnali.
Poté co vypukla válka, jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem jít pracovat! do továrny jako elektrikář, nebo jsem se mohl připojit k československé armádě. Pomyšlením na vojnu jsem nebyl nadšený, ale udělal jsem to. Řekli dobře a poslali mě na polytechniku. Trochu jsem se učil už v ČeskosIovensku. Dostal jsem tedy stipendium na polytechniku v Londýně a studoval jsem svařovánÍ. Svařování autogenem nebo elektrické svařovánÍ. Bylo nás sto padesát studentů, kteří jsme se to učili. Chytil jsem se velice rychle, jsem na to zručný. V testech jsem byl sedmý ze sto padesáti. Problémem bylo, že jsem nemluvil dost dobře anglicky. Ale moje samostatná práce byla nejlepší, v ní jsem byl prvnÍ. To musíte svařit, pak rozstřihnout, zapálit, vyleštit a dát pod mikroskop, abyste zjistil, jak dobře je to svařené. Pracovali jsme pro jednu malou továrnu, která dělala součástky pro armádu. Tam jsem chvíli svářel, ale pak nás stáhli. Poslali nás zpátky do Londýna.
Když jsem se vrátil na koleje, udělali ze mě člena civilní obrany. Chodil jsem po okolí, hledal bomby a zasypával je pískem. Byly to zápalné bomby, hořčíkové bomby s intenzivním žárem. Zneškodňovaly se tím, že se zabránilo přístupu kyslíku. Taky jsem spravoval výtahy. Společnost, která to měla dělat, byla šťastná, že k nám nemusí nikoho posílat. Jednoho dne jsem se procházel venku před budovou. Byl tam takový malý park s tenisovými kurty. A když jsem se vracel k budově, najednou něco vybuchlo, ani si to nepamatuji, vrátný mi to pak vyprávěl. Prý to bouchlo a já vletěl dovnitř. Výbuch a následný tlak mě prohodily skrz vstupní dveře až do haly. Před vedlejší budovou, která pak vypadala jako sýr, totiž vybuchla bomba. Byl to docela mírný výbuch, do vzduchu vyletěla střecha a vypadala okna v obou budovách. Naštěstí tehdy nikdo nebyl zraněn. Měl jsem pokoj v šestém patře, a kdykoliv někde blízko vybuchla bomba, moje postel se odrazila od zdi a zase se přirazila. Budovy našich kolejí byly blízko u nádraží a ty chtěli Němci zneškodnit. Bylo to u King's Cross a dalších. Pět nebo šest železničních stanic za sebou.
Později začalo být velice populární vstupovat do armády. Na koleji byla organizace Social Democrat Organization. Byl jsem tam jediný, kdo byl jiné politické orientace, ale i tak mě pozvali na schůzky. Pomáhal jsem jim, oni mě tolerovali. Snadno jsem se seznamoval a získával nové přátele.
Ostatní se už k armádě přidali a můj bratr taky - v roce 1941 vstoupil do armády. Ptali se mě, jestli se také nechci přidat. Tak jsem poslal dopis na československé velvyslanectví a požádal o přidělení. Chtěl jsem k letectvu, někam blíže k bojům. A taky proto, že v britském letectvu bylo, hodně českých bojovníků a jedna z hvězd celého letectva byl Čech: Kuttelwascher, typické německé jméno. Sestřelil 22 německých letadel, a to mě natolik ohromilo, že jsem chtěl k letectvu. Povolali mě na začátku roku 1942 a nejdříve mi řekli, že musím projít výcvikem a až pak se uvidí. Nikdy jsem se k letectvu nedostal. Takže jsem byl u 40. pozemní armády. Když už jsem byl v armádě, potkal jsem jednu mladou ženu. Měl jsem ji moc rád a chtěli jsme se vzít. Byla Němka, Židovka. Podporovala ji židovská organizace, ale moc jí nedávali. Šilink týdně, s tím nemohla vyjít. Jednou ji pozvali do Frei Deutschland Jungen, kam chodila všechna německá mládež, hlavně Židé, a tam u nás na koleji jsme se potkali. Dole jsme měli divadlo a taneční parket, kde se tancovaly české národní tance. Přišla tam se dvěma kamarádkami. Pak mi vyprávěla, že na mě ukázala a řekla: „To je muž, kterého si jednou vezmu." Byla skvělá žena. Každopádně jsme se hned spřátelili. Poté co jsem narukoval, jsme se rozhodli, že se vezmeme. Ani jeden jsme nikoho jiného neměli. Neměla nikoho, kdo by ji podporoval, a já měl alespoň nějaké peníze z Českého uprchlického podpůrného fondu. Byla dobrá švadlena a říkala, že kdyby měla šicí stroj, mohla by vydělávat peníze. Měl jsem něco našetřeno, tak jsem jí ten stroj koupil. Takže vydělávala, když jsem byl v armádě.
Abychom se mohli vzít, potřebovali jsme povolení od československých úřadů. Šli jsme tedy na ambasádu a požádali je o povolení k sňatku. Úředníci nám řekli, že v žádném případě. Byla Němka, Židovka, povolení jsem nedostal. Vzali jsme se stejně, v prosinci 1942.
Musel jsem to nahlásit armádě. Oženil jsem se bez povolení, tak jsem měl být potrestán, ale v té době mě poslali na výcvik do Skotska, abych prošel parašutistickým výcvikem. Když jsme tam byli a oni zjistili, že jsem elektrikář, opravoval jsem tam několik strojů a udržoval je v dobrém stavu. Můj velitel přesně věděl, kdo jsem a co umím. Nechtěli mě nechat: odejít k jiné jednotce. Nikdo jiný u jednotky neuměl to co já. Generál si ode mě nechal opravit auto. Byl to ten samý generál, co mi nedal povolení ke svatbě.
Nejdřív jsem byl u pěšího praporu. Byl jsem vynikající řidič, mechanik, elektrikář a tak podobně. Ve skupině, kterou jsem učil řídit náklaďáky, I byli hlavně starší vojáci, byli tam jenom tři nebo čtyři mladí lidé. To bylo v Lowestoftu.
Potom nás začali přecvičovat na tankový prapor. Měli jsme pěchotu, dělostřelectvo a teď jsme měli dostat tanky. Poslali mě do Middlands v Anglii, aby mě vyškolili na elektrikáře pro tanky - jak je opravovat a tak. Když jsem tam přišel a řekl jim, že jsem vyučený elektrikář, divili se, proč mě poslali. Už jsem všechno věděl, neměli mě co naučit. Jediné, co jsem musel dělat, bylo zkontrolovat tank hned, jak ho přivezou z továrny. Jet s ním dopředu, dozadu, ujistit se, že všechno funguje... Nikdy mě ale coby testovače tanků nepovýšili.
Potom nás poslali do Skotska, kde jsme cvičili ježdění a střílení na terč. Měl jsem se dobře celou tu dobu, co jsme cvičili. Potkal jsem tam milé lidi. Přijela totiž i moje žena a musel jsem jí sehnat ubytování. Našel jsem manželský pár - on byl veterán z královské armády, major. Manželka byla zrovna těhotná. Já jsem jim pomáhal s péčí o dům, staral o záhony a o růže - měli překrásné růže -, stříhal trávník, koneckonců jsem se narodil v zahradnickém městě. Byli moc rádi. Nám se tehdy narodila Catherine. V té době byl nedostatek jídla a nemohli jste dostat vajíčka a tak. Majorova žena ale přinesla manželce mléko, vajíčka... Všechno, co dítě potřebovalo. Poslala mě zpátky do tábora, že se o mou ženu postará. A postarala. Dostala všechno, co potřebovala, co chtěla. Byli to moc hodní lidé. Měli jsme se tak rádi, že i po válce jsme si dopisovali, ale pak jsme ztratili kontakt. Jmenovali se lnchovi, docela neobvyklé jméno. A to malé městečko se jmenovalo Duns.
A kdy to bylo?
V prosinci... ne... v červenci 1944 se dcera narodila. Když jsme byli v Dunsu. Později nás zase přemístili do jiného města. Většinu času jsme se pohybovali v blízkosti pobřeží, protože panovala obava z německé invaze.
Takže každé čtyři měsíce jsme se stěhovali z jednoho města do druhého. Znal jsem Anglii lépe než Československo. Nejdříve z jihu přes Londýn na severovýchod, pak do Bedfordu, Lowestoftu, až do Dunsu a do Edinhurghu.
V roce 1944 nás přemístili zase zpátky na jih a připravovali jsme se na ínvazi do Evropy. Byli jsme na jižním pobřeží Anglie a docela dlouho jsme čekali, protože bylo hrozné počasí. Dostali jsme dvanáct různých druhů injekcí, kdybychom náhodou chytili infekci. Celá jednotka měla průjem. Bylo nám špatně asi tři dny. Když se vyjasnilo, byli jsme připraveni. Naložili nás na lodě pro přepravu tanků. Jedna loď uvezla šest tanků. Já jsem byl vepředu. Měl jsem svůj stroj, to nebyl tank, byl to vlastně servisní vůz. Jezdil jsem s tím a opravoval tanky, měnil baterie a tak. Taky jsem v něm spal, zatímco ostatní museli spát v lesích.
Nalodili jsme se a vypluli na moře. Byl to ale hrozný přesun. Mysleli jsme, že se překonáme, ale přišla hrozná bouřka a všem nám bylo zle, byli jsme hodně vystresovaní. Já si říkal, že bych radši byl v německém lágru než v takovém počasí. Opravdu to bylo drsné. Zbytek lodi byl v hrozném stavu. Sice se snažili vše držet pod kontrolou, ale nešlo to, všude byl hrozný nepořádek a všichni měli mořskou nemoc. Přistání bylo vysvobozením.
Po přistání nás připojili k britské jednotce, myslím, že to byla 3. obrněná brigáda. Podařilo se nám prolomit německou obranu. Američané nám pomáhali na pravé straně. Takže britská armáda to prolomila a my je následovali. Probíhala velká bitva mezi tanky. Britové jich ztratili docela hodně, protože Němci měli pantery a tygry. Sám jsem viděl, jak si němečtí tankisté dělali legraci. Vystrčili ruku, zamávali a pak odstřelili celý britský tank. Německé tanky měly velice silná děla, která byla vyrobena v Chomutově. Byly to zbraně ráže 88 mm, to byly nejlepší německé kanóny. Dali je na tanky a dělostřelectvu a tak. Byl to vlastně český patent.
Později jsme Brity už nesledovali, vydali jsme se na sever k Belgii, k přístavu Dunkerque, a připojili se ke kanadské armádě, k 23. obrněné brigádě. Posouvali jsme se nahoru, protože britská armáda chtěla eliminovat místa, odkud mohli Němci přes kanál ostřelovat Londýn.
Znáte V1? To byly bezpilotní střely. Vystřelili ji a ona letěla, dokud jí nedošlo palivo, a pak spadla. Byly docela přesné. Moje žena bydlela v Londýně blízko Paddingtonského nádraží a nahoře, v šestém patře, jste je mohli vidět, jak letěly, zastavily se a spadly dolů. Nikdy se jim ale nepodařilo zasáhnout přímo nádraží. Ještě existovaly V2, to byly rakety, které stříleli z Belgie a Holandska. Byly rychlejší než zvuk, takže nikdy nebylo slyšet, jak padají. Šli jste po Londýně a najednou jste viděli, jak několik domů zmizelo, a až potom jste slyšeli padat bombu. Kdyby vás zasáhla, ani to nevíte. Každopádně my měli vyčistit pobřeží. Němci hodně bránili Dunkerque, takže Kanaďané ho obešli, aby mohli vyklidit zbytek pobřeží. Nás pak poslali, abychom po Britech a Kanaďanech převzali oblast, kde se soustředily německé oddíly, a zlikvidovali je. Měli hodně munice a výzbroje, takže se jen tak nevzdali.
Tehdy jsem se poprvé dostal ke střílení. Kanaďané už odjeli a my přebírali vesnici. Měli jsme na sobě rukavice a dlouhé rukávy. Šel jsem do jednoho stavení, kolega mě následoval. V Evropě máte kliky, které vypadají jako ruka se zápěstím, ohýbají se takhle dolů. Vzal jsem za kliku a druhou jsem měl připravenou na zbrani, měl jsem stengun, to byla automatická zbraň. Jenže jsem se zachytil rukávem o tu kliku, a zbraň začala střílet. Byla to nehoda. Vojáci, co šli, za mnou, začali samozřejmě střílet také. Málem mě zastřelili.
V tom městečku jsme měli tábor. Napravo od nás byla menší francouzská jednotka. Usadili se u hřbitova. Pár Němců se nějakým způsobem dostalo přes Francouze a vešli do města na hlavní třídu. Jeden z nich volal, jestli tam někdo je. Vyšel jsem a řekl mu, ať položí zbraň. Pustil ji, popošel ke mně a řekl, že se chce dobrovolně vzdát. Ukazoval mi fotku ženy a tří dětí. pocházel z Rakouska, ve Vídni pracoval jako číšník. Věřil, že válka už brzo skončí, nechtěl být zabit a přijít o rodinu. Přivedl s sebou asi dvanáct dalších. Ty jsme nechali Francouzům, jeho jsem vzal na velitelství, aby rozhodli, co s ním udělají. Řekl nám, že jednotce Němců velí příslušník SS, který hlídal vojáky, aby nedezertovali. Velitelství rozhodlo, že ho pošleme zpět. Když jsme na ně později zaútočili, zjistili jsme, že velitele zabil.
Okolo Dunkerque měli Němci betonové bunkry, na pobřeží jich bylo hodně. Malé i velké, ale všechny hodně blízko u sebe. Bunkr měl tři podlaží. V horním podlaží se bránili, pod ním byl sklad munice a v tom třetím spali. Jednou jsme jeden bunkr pozorovali. Ze všech možných stran k němu běhali vojáci s papíry v ruce. Naše velitelství rozhodlo, že na něj zaútočíme. Následující ráno bunkr dělostřelectvo neustále ostřelovalo, v kuse přes dvě hodiny. Pak jsme tam vjeli s tanky. Němci měli miny na cestě a ze stran byl bunkr obehnán polem, zaplaveným z moře. Jinudy než po té cestě se tam vjet nedalo. Většinu těch min se nám podařilo odstřelit. Ale Němci nám zasáhli každý druhý tank. Němci měli opravdu silná děla. Můj velící důstojník byl v tanku přede mnou. Najednou uhnul z cesty a otočil tank opačným směrem. Vysílačkou jsem se ho zeptal, co se děje a jaký je plán. Odpověděl mi, že Němci měli pancéřové pěsti, protitankové zbraně. Můj velící důstojník to viděl, ale jak se otáčel na mokré hlíně, propadl se. Pohřbil se tam s tankem zaživa. A tím mi zachránil život.
Tehdy tam také zabili mého nejlepšího přítele. Byl z Žatce a s mým bratrem chodil do školy v Teplicích. Jmenoval se Heinz Propper. Když jsem byl v roce 2005 v Čechách, chtěl jsem něco najít o jeho rodině, ale neúspěšně. Tři dny mi pak bylo zle, přece jenom, byl to můj nejbližší přítel a zabili ho blízko mě. Nebylo to hezké, kolem lítaly kusy těl a tak.
Nicméně se nám podařilo dobýt ten bunkr. Předpokládali jsme, že tam bude velitelství. Zjistili jsme, že to byla latrína! Všichni ti vojáci s papíry tam běhali, aby si ulevili, a my jsme si mysleli, že je to velitelství. Bylo to absolutní fiasko. Jestli je to uvedeno v armádním deníku, to nevím.
Vraceli jsme se zpátky a já zjistil, že tři tanky stojí na cestě. Nebyly vážně. poškozené, jenom ztratily pás. Velící důstojník mi nařídil, abych jel zpátky do tábora a přivezl zpět další tank, velícího seržanta a nářadí na opravu těch tanků. Jel jsem zpátky na kole. Sehnal seržanta, předal rozkaz. Ale seržant měl strach se se mnou vrátit. Proto tank řídil a já stál nahoře. Já byl vojín, on byl seržant. Měl by velet, a ne řídit tank. Nicméně jsme vyrazili a Němci nás ostřelovali. Musel jsem vždycky spočítat, kdy a kam střelí. Když nastal okamžik, kdy nás zaručeně netrefí, křičel jsem na seržanta, ať jede. Dostali jsme se až k tankům, já vylezl, rychle jsem je opravil. Seržant celou tu dobu zůstal sedět v tanku. Když jsme se dostali zpátky do tábora, byl tam nastoupený celý prapor. Vyznamenávali za statečnost. Kdo myslíte, že dostal medaili za opravení a odtažení tanků? Ten seržant. Všechno jsem udělal já, ale on dostal medaili. Celá jednotka bučela, protože moc dobře věděli, kdo to udělal. Všichni to věděli, ale stejně jsem nepovýšil.
Bylo nás tam tolik, že jsme dostávali na tři až čtyři dny volno, abychom se podívali do Paříže, trochu se pobavili a tak. Jednou jsem byl převelen k jiné jednotce, protože jejich elektrikář měl právě volno. Nelíbilo se mi to, ale rozkaz byl rozkaz. Třetí den se elektrikář vrátil uprostřed noci z Paříže, takže mě zase poslali zpátky. Chtěl jsem, aby mě tam nechali alespoň přes noc, ale dostal jsem rozkaz vrátit se okamžitě. Když jsem vyšel z tábora, slyšel jsem padat raketu. Rychle jsem se schoval pod valník. Celý statek za mnou vyletěl do vzduchu a úplně všechny to zabilo. Vydal jsem se tedy do svého tábora. Musel jsem si dávat pozor, protože mě kdokoliv mohl zastavit a zastřelit. Vrátil jsem se do tábora, podal hlášení, že statek byl zničený a všichni zabiti. Za pár dní jsem dostal dopis od ženy, že prý jsem byl zabit v akci. Od druhého regimentu totiž nahlásili, že všichni zemřeli a mé jméno měli na seznamu. V Londýně tedy mysleli, že jsem byl zabit, ale také mohlo jít o mého bratra. Proto jsem zažádal o pár dní volna, abych zjistil, co s ním je. Byl v pořádku, sloužil u prvního praporu. Nakonec se zjistilo, že nenahlásili můj odchod z tábora. Také jsem za to nedostal medaili. Můj velící důstojník to zkusil navrhnout, ale vedení to zamítlo.
Když už se válka blížila ke konci, část naší brigády přesunuli do amerického sektoru. Byli jsme připojeni k 3. obrněné armádě. Část šla na Berlín, část vjela do Československa. Projížděli jsme městy a viděli viset bílé vlajky z oken. V posledním americkém táboře nás zastavili a nenechali jet dál. Odbojáři v Praze bojovali s Němci - kdybychom dorazili dřív, mohli bychom zachránit více životů. Ale to byla dohoda mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem. Skoro dva týdny jsme čekali, než do Prahy dorazí Rusové. Až potom nás nechali odjet. Od lidí se nám dostalo úžasného přivítání, zvláště když viděli české vojáky. Mohli jsme toho udělat víc, ale velké vlády mají svá vlastní pravidla a ty malé se jimi musejí řídit.
Jinak jídlo v americké armádě bylo mnohem lepší než v anglické. Dostávali jsme krocaní nebo kuřecí konzervy, láhev whisky, tři sta cigaret na týden a doutníky. Také mě v americké armádě povýšili, díky Dunkerque. To vám povím později. Potom co Američané odešli a nás převzala československá armáda, jsme dostávali tmavý chléb, fazole a pět cigaret na den.
Byl to rozdíl. Ale nemohli jsme si stěžovat, byla válka, nic lepšího nám dát nemohli. To bylo v květnu, v armádě jsem zůstal až do prosince, kdy nastoupili noví rekruti k tankům.
V Československu?
V Československu. Myslím, že to bylo v Benešově. Na nějakém hradě?
Tam je zámek Konopiště.
Ano, tam jsme byli. Byla to sekce, kterou neměli ani Američané, ani Rusové. Jednou jsme projížděli okolo jednoho statku, který jsem měl zkontrolovat. Ve dvoře byla obrovská kupa sena pro dobytek. Vidím koukat kus řídítek... Tak jsem hromadu rozhrabal a ona tam byla schovaná německá motorka! Sedlák prý o ničem nevěděl, prý to tam někdo musel schovat. Zabavil jsem ji. V táboře jsem ji přetřel na zelenou barvu spojeneckých vojsk s bílou hvězdou. Měli jsme vlastní znaky pro vlastníky různých strojů, tak jsem se označil za vlastníka motorky.
Jezdil jsem na ní později navštěvovat matku. Abych se dostal do Chomutova, musel jsem překročit hranici mezi americkou a ruskou zónou.
Důstojník mi poradil, ať s sebou vezmu láhev whisky a cigarety. Když mě zastaví Rusové, dám jim láhev a oni mě pustí. Jel jsem tedy navštívit matku. Cestu z Chomutova do Podbořan jsem znal dokonale. V jedné vesnici jsem narazil na ruské obrněné auto. Ruský důstojník po mně chtěl papíry. Zastali se mě místní obyvatele, kteří se shromáždili okolo auta. Na Rusa křičeli, ať mě nechá na pokoji, že jsem voják jejich země. Otočil se a vrátil se do auta. Já poděkoval lidem a pokračoval dál. V jiné vesnici mě zase zastavili dobrovolníci československé armády. Také po mně chtěli doklady. Řekl jsem, že dobře, pokud někdo z nich mluví anglicky, protože moje doklady byly v angličtině. Jeden z nich trochu anglicky uměl, takže je přesvědčil, že jsem voják ze západní skupiny, který právě přijel. A ještě jsem potkal pět ruských vojáků na kole, byli lehce opilí, nechtěli mě pustit mezi sebe. Zajel jsem až příliš blízko ke kraji, vjel do příkopu, udělal s motorkou salto a ta skončila na poli. Naštěstí se mi nic nestalo. Přispěchal mi na pomoc ruský důstojník, který celý incident viděl. Pomohli mi spravit motorku, důstojník byl velice přátelský a řekl mi, že jestli chci, tak ty mladíky potrestá. Odmítl jsem, ti kluci jenom moc pili.
V srpnu 1945 mě nechali odletět do Anglie. Viděl jsem ženu a tak. Pak britská vláda rozhodla, že všechny cizince pošle zpět do vlasti. Takže všichni odletěli zpátky do Prahy. Své ženě jsem říkal, ať nejezdí. Bylo po válce, nedostatek jídla a práce... Ať tam zůstane, dokud nedokončím vojnu. Chtěla jet za každou cenu se mnou. Nemohl jsem ji přesvědčit. Říkal jsem jí, že je to absurdní, nemluvila vůbec česky. Ptal sem se jí, kdo se o ni bude starat, až budu u armády. Mohl bych ji nechat u matky, ta mluvila německy. Musela letět. V Praze jsme zůstali v hotelu, který byl plný špíny a plísně. Nechtěla tam spát, takže jsme strávili noc v parku a ráno jsme šli na vlak. Byl to její první špatný zážitek. Říkal jsem jí, že nemá jezdit.
Dojeli jsme tedy do Chomutova. Když se moje matka vrátila z koncentračního tábora, Rusové z ní udělali starostku, protože věděli, že byla členkou KSČ. Ale Češi si tam dosadili někoho vlastního, nelíbilo se jim, že by Němka měla být starostkou. Chomutov byl v té době velké město, žilo tam asi třicet šest tisíc obyvatel. Matka měla hezký byt, moje žena si nechala jeden pokoj a můj bratr si také přivedl ženu. Bydleli v jednom pokoji s mojí matkou. Můj bratr tam ale nechtěl zůstat, vadilo mu, že na něj všichni koukají skrz prsty.
Pak přišlo nařízení od československé vlády, že se všichni Němci mají vystěhovat pouze s jedním kufrem. Moje matka se bála, že bude taky brána jako Němka, proto se dobrovolně odstěhovala do Lipska do americké zóny.
Vaše matka se odstěhovala? Ona neměla dovoleno zůstat?
Ona nechtěla zůstat, protože všichni její přátelé se odstěhovali do Německa. Nemluvila česky, jenom německy. Později jí to začalo vadit, takže se odstěhovala do americké části Německa. Pak museli Američané odjet, bylo dohodnuto, že Lipsko převezmou Rusové. Často za mnou jezdila. Vždycky jsem jí vzal k přátelům, dali jsme jí nějaké jídlo.
Nebo jsem měl v Podbořanech příbuzné. Zastavil jsem se jednou u své tety a zjistil, že mého strýce zatkli. Ptal jsem se proč. Byl sociální demokrat, neměli ho zatýkat. Šel jsem tedy do Českého domu v Podbořanech. Byl jsem v uniformě a řekl jsem jim, že neprávem vězní mého strýce. Jeho žena schovávala jídlo pro mého otce, posílala mu ho do koncentračního tábora. Ptal jsem se, jestli byl zatčen za to, že podporoval oficiální československou vládu. Pustili ho. Vydal jsem se zpátky do Chomutova. O pár týdnů později jsem se dozvěděl, že ho znovu zatkli. A celou rodinu poslali do Německa.
Vystěhovali hodně lidí, neměl se kdo starat o statky, kde pobíhala zvířata. Přišlo hodně lidí ze Slovenska, kteří měli dovoleno statky převzít. Takže převzali statek, prodali krávy, zabili kozy, snědli kuřata, a když už tam nic nezbylo, vydali se na další statek. Vláda to moc chytře nevymyslela. Nechala je pak pozatýkat...?
Co jste potom dělal vy?
V prosinci 1945 jsem byl propuštěn z armády. Tak jsem potřeboval nějaké civilní oblečenÍ. Dostali jsme kupóny na nákup některých věcí. Dali nám i trochu peněz, ale to nemohlo stačit. Potřeboval jsem sehnat práci a měl jsem štěstÍ. Jeden muž, který vedl Spojené ocelárny, byl přítelem mé matky z koncentračního tábora a dělnické oddělení vedl muž jménem Solov, kterému otec zachránil život. Takže v ocelárnách jsem měl konexe.
Takže jste zůstal v Chomutově a našel jste si práci.
Ano. S bratrem jsme převzali jeden starý dům. Naše ženy se tam nastěhovaly. Moje matka nám darovala nábytek, měli jsme to hezké. Dostal jsem práci ve Spojených ocelárnách, pracoval jsem tam i před zářím 1938. Po válce jsem dostal dobré místo, právě díky příteli mé matky. V ocelárnách se dělal speciální druh oceli a parovodní trubky. Měly průměr jeden metr a dlouhé byly třicet stop (devět metrů, pozn. ed.) Ten stroj byl šedesát stop dlouhý. Lidé, kteří tu výrobu měli řídit, nemohli, protože všechny návody byly v němčině.
V ocelárnách jsem pracoval jako údržbář. Bývala to německá továrna, takže všechny cedule, instrukce a varování byly napsané v němčině. Měli jsme tam elektrikáře a ten měl přístroj na měření napětí. V halách byla různá napětí, jedno také tři tisíce voltů. Potřebovali velkou sílu na výrobu trubek. Jeden z dělníků vzal zkoušečku a dal ji na těch tři tisíce voltů. Spálil si hrudník a obličej. Takže jsem pak všem musel vysvětlovat, o co jde. Dělal jsem tři směny a každé jsem to zvlášť vysvětloval, překládal.
Než jsem dostal práci, jel jsem do Prahy na setkání komunistické strany Na Příkopě. Byli tam hlavně česky mluvící členové a jeden zástupce sudetských Němců. Apelt se myslím jmenoval a byl z Liberce. Ptal jsem se ho, jak mohl nechat vystěhovat všechny Němce. Že prý musejí znovu budovat zemi. Já mu na to řekl, že moc dobře věděli, kdo je s nacisty, stačilo zastřelit je. Takhle odešlo hodně odborníků, s nimi by šla země budovat rychleji. Ptal jsem se, co budou Rusové dělat dál. Odvezou veškeré vybavení továren a zboží? Vytvořil jsem si "nepopularitu". Nesnášel jsem ten způsob, že strana nakazuje, bude to tak a tak.
Takže jste byl na sjezdu. Co se stalo potom?
Nic, nechtěli mě poslouchat a já nemohl nic udělat. Vrátil jsem se do Chomutova a pracoval v ocelárnách. Chtěl jsem se hlavně dostat ze země. Moje manželka a švagrová neuměly česky, jenom anglicky a německy. Jel jsem do Prahy, aby mi dali pas. Řekli, že mi ho nemůžou dát, pokud nemám vízum. Takže jsem šel na americký a britský konzulát. Řekli mi, že mi nedají vízum bez pasu. Plácali jsme se tam a zpět. Český uprchlický podpůrný fond stále ještě fungoval. Napsali jsme jim a do tří dnů jsem měl vízum i pas. Prodal jsem nábytek a motorku, všechno sbalil do dvou krabic, a když jsem měl dostatek peněz, koupil jsem jízdenky do Londýna.
Československé úřady musely kontrolovat všechno, co vyvážíte ze země. Muž, který přišel zkontrolovat naše krabice, byl vedoucí Spojených oceláren. Ani se do nich nepodíval, dal nám papíry a bylo to. Pomohl nám, byl s rodiči v koncentračním táboře.
A kdy jste opustil Československo?
V roce 1947, v dubnu. Dostali jsme se do Anglie a tam to všechno začalo znovu. Musel jsem si najít práci a bylo to těžké, britská armáda taky zrovna propustila vojáky. Nejprve jsem pracoval v továrně na hračky. Taky jsem nám musel sehnat ubytování. Bydleli jsme u staršího maďarského páru. On opravoval pracovní pásy, veliké přes celou místnost. A pak je prodával různým společnostem. Měl podepsanou smlouvu s tiskárnami na Fleet Street v Londýně, kde se dělají všechny noviny. Kdykoliv zavolali, že se něco rozbilo, poslal tam mě. Velice se mu moje práce líbila. Musel jsem mu říci, že odjedeme do USA. Řekl mi, že kdybych se kdykoliv vrátil, mám u něj práci.
Když jsme přišli do USA, bylo trochu složitější sehnat práci. Moje žena tady měla hodně příbuzných, proto jsme sem šli. Já bych zůstal v Anglii, ale ona tady měla bratrance a sestřenice. Jeden bratranec mé ženy měl řeznictví a potřeboval někoho, kdo by se mu staral o mrazáky. Tak mě za minimální mzdu sedmdesát pět centů na hodinu zaměstnal. Ale když viděl, co dokážu, zvedl mi plat na jeden dolar sedmdesát pět centů za hodinu. Ale ani z toho se nedalo žít. Jedna německá organizace mi pomohla najít práci v New Yorku, v ocelárně mezi 116. a 119. ulicí. Měli ocel ze Švédska. Mě přijali jako údržbáře. Pracoval jsem na tři směny a na nočních jsem studoval provozní materiály všech strojů. Bylo to velice komplikované. Po nějaké době mi nabídli místo hlavního elektrikáře. Díky studiu těch materiálů jsem byl schopen opravit stroj během několika hodin - normálně to zabralo tak dva tři dny. Společnost mi dala zvláštní plat a odbory si stěžovaly: jak někdo jako já může dostat takový plat, když tu někteří lidé pracovali dvacet třicet let? Odpověděli jim: "Protože je vysoce kvalifikovaný." Byl jsem tam tři roky a pořídil jsem si první auto. Bratranec mé ženy měl kontakty s německou firmou, která měla patent na výrobu fólií na nábytek. Dva lidé v New Yorku investovali peníze do továrny a jeden německý odborník nás to měl naučit vyrábět. A mě požádali, abych jim připravil výrobní plán, tak jsem to udělal. Také jsem měl znalosti chemie, hodně jsem se toho naučil od jednoho židovského chemika. Takže mě dali do chemického oddělení, abych řídil stroje, které dělaly ty fólie. Později po mně chtěli, abych rozběhl novou továrnu. Pořád jsme se rozrůstali, v roce 1962 jsme otevírali další továrnu. Stroje se vozily z Německa. Kdykoliv jsem měl dovolenou a něco se stalo, celá továrna spadla, protože nikdo jiný nebyl schopen přečíst návod.
Jednou mi odmítli zaplatit, tak jsem tam skončil se slovy, ať si najdou jiného manažera. Udělali ze mě viceprezidenta a slíbili mi deset procent společnosti. Když jsem odešel, dělníci stávkovali. Měli mě rádi, slíbil jsem jim zvýšení platu za cenu vlastního rozvoje. Společnost prodali za čtyři miliony dolarů, tak jsem měl dostat čtyři sta tisíc. Společníci peníze vzali a já nic nedostal. Továrnu koupila jedna větší společnost a začali stavět novou továrnu tady v Jersey. To je důvod, proč jsem se přestěhoval do Jersey. Zase jsem rozbíhal továrnu a tak. Zjistilo se, že jeden společník podvádí s penězi. Přišli s tím za mnou, ale já je poslal na ředitelstvÍ. To sídlilo v Empire State Building v 88. podlažÍ. Vlastnili asi ještě dvanáct společnostÍ. Ředitel pak druhého společníka vyhodil. Chtěl jsem, aby mi dali jinou práci, ale řekli, že mě potřebují u výroby, protože to nikdo jiný neuměl. Zaučoval jsem si svého vlastního člověka, ale vyhodili ho a dali mi někoho nového. On chtěl po pár měsících vést svoji vlastní linku. Byly tam určité složité chemické procesy. Jednou hmotu špatně. namíchal a sklad s fóliemi začal v noci hořet. Naštěstí byly haly zajištěny automatickými hasicími přístroji, takže se to stihlo uhasit. Hlídali to tam i hasiči, jenže uzavřeli vodu. Takže když se to vznítilo podruhé, oheň už se rozšířil do ostatních částí budovy. Naštěstí linka byla nepoškozená. Společnost se rozhodla, že už továrnu neotevře. Chtěli po mně, abych jim podepsal, že všechno shořelo, což samozřejmě nebyla pravda. Odmítl jsem. Tak mě poslali na dovolenou. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že továrnu prodali. Za devět milionů dolarů, a mně nabídli pět tisíc! Co naděláte? Zase mě podvedli.
Vy jste vyrostl v komunistické rodině, tedy ve velmi angažované atmosféře…
Měl jsem vlastní hlavu. Nikdy jsem v komunismus nevěřil, to můj bratr byl jiný. Byl tím ovlivněn.
A co vztahy Němců a Čechů před válkou?
Nebyly tak dobré. Většina průmyslu a kvalifikované pracovní síly byla v Sudetech. V Čechách byly ocelárny v Kladně, pivovar v Plzni. Teď je to Pilsner Urquell, nechali německý název, protože je to celosvětově známé. Měli Škodovku, Tatru, to byl hlavní průmysl v Čechách. Ale zbytek se soustředil do Sudet. Třeba textilky, v Teplicích se vyráběly hudební nástroje. A samozřejmě lázeňství. V Sudetech byly velké lázně jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a ty vydělávaly hodně peněz, jezdili se tam léčit cizinci.
.I á jsem se do Čech vrátil v roce 2005, tedy před dvěma lety. V Podbořanech se toho tolik nezměnilo, jenom postavili velký dům s byty pro dělníky z místní porcelánky a autobusovou zastávku. V Chomutově se toho ale změnilo hodně. Natáhli elektrické dráty pro trolejbusy. Ztratil jsem se, bylo to úplně jiné město. Až když jsem se dostal na tržiště, tak jsem se zorientoval. To se nezměnilo vůbec, bylo pořád stejné. Šel jsem na hřbitov, můj bratr tam nechal položit pamětní desku se jmény rodičů a našimi jmény a místy, kde žijeme. Platil za to deset let a já jsem zaplatil na dalších deset let dopředu. Škoda, že jsem nemohl zůstat déle, chtěl jsem zjistit, co se děje ve Spojených ocelárnách a tak.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz