G l o b a l i z a c e . . .

Po listopadu 1989 jsme snad všichni více či méně uvažovali, jakými cestami půjde do budoucnosti naše republika. Uvážlivě jsme diskutovali i vášnivě jsme vedli různé “programové” spory. S uspokojením jsme přijali prohlášení tehdejšího prezidenta V. Havla, že Československo bude sociálním státem, tedy také bez nezaměstnaných. Neutrální Československo, jak nám tehdejší vládnoucí proroci předkládali k věření, a my jsme jim bohužel věřili, vystoupí z Varšavské smlouvy a NATO bude samozřejmě zrušeno. Ve své většině jsme naopak nevěřili těm, které náš pan prezident ve své dobrotě označil za kaliče vody.

Čas však brzy oponou.trhl. Kulisy padly. Začali jsme lépe vidět kolem sebe i dále do světa. Získávali jsme nové informace. Seznamovali jsme se s dalšími fakty. A tak najednou jsme se octli před otázkou, zda skutečně sami rozhodujeme o osudu své vlasti nebo někdo jiný, jak tomu v našich dějinách nebylo jen jednou, rozhoduje o nás a bez nás a zda několik mocných nečiní tak i s dalšími národy

Do této stále ještě probíhající diskuse snad alespoň málo můžeme přispět myšlenkami paní Noreeny Hertzové, působící na universitě v Cambridgi, z její knihy “Plíživý převrat , globální kapitalismus a smrt demokracie, která u nás vyšla v nakladatelství Dokořan, s.r. o., v r. 2003. Řada následujících výňatků nám může hodně říci k současnosti a dokonce i pomoci při orientaci v dalším vývoji.

“V r. 1979 byla britskou premiérkou zvolena Magaret Thatcherová a v roce 1981 americkým prezidentem Ronald Regan. Tito dva politici Nové pravice, kteří byli nadšenými zastánci volného trhu a nepřátelsky naladěni vůči koncepci státních zásahů, se postarali o zásadní zvrat. …odmítli keynesovskou ekonomii a přijali názory ekonomů Miltona Friedmana a Friedricha Hayeka. Ti si nepřipouštěli, že trh může selhat a že selhává, nýbrž zastávali názor, že trh dovede alokovat zboží a služby efektivněji než stát a že snahy státu o nápravu nedostatků trhu nadělají více škody než užitku. Vrátili se k myšlence, jež formovala ekonomiku od viktoriánské éry až po krach na newyorské burze, totiž že ´úloha státu spočívá ve vymáhání práva, v uvádění kvalitní měny do oběhu a v zajištění nepokřiveného chodu tržních sil.´ A vůbec nejdůležitější podle nich bylo, aby stát vytvořil příznivé podnikatelské prostředí. …

Za dobrou vlastnost začala být považována nenasytnost. … Podle ekonomů chicag-ské školy je člověk ´sobeckým maximalizátorem´vlastního prospěchu. V tomto pro-roctví, které se téměř samo naplnilo, se zrodil homo economicus … .

Nová konzervativní vláda Magaret Thatcherové … rozhodla se redukovat zátěž veřejných výdajů … .Soukromý sektor dostal zelenou a stát měl ustoupit do pozadí. Britské ´rodinné stříbro ´ vstoupilo na trh, neboť podle Thatcherové byla priva-tizace hlavním lékem na bolesti britské ekonomiky … . V průběhu 80. a 90. let došlo k mohutnému prodeji veřejného majetku do soukromých rukou a konzervativní vláda utržila v rozmezí let 1979 – 97 za privatizaci 67 miliard liber. Jestliže v roce 1979 vlastnil stát celou řadu podniků, včetně všech dolů, oceláren, elektráren, plynáren, vodáren, železnic, aerolinií, telekomunikací, jaderných elektráren a loděnic, a měl podíl v ropných společnostech, bankách, spedicích a mezinárodní přepravě, v roce 1997 bylo téměř vše z toho v soukromých rukou. …

Ve Spojených státech skončilo dlouhé období účasti státu na domácí politice, které začalo Rooseveltovým Novým údělem … . Reaganomika (ale i thatcherismus) by-la založena na neotřesitelné víře v teorii o ´stekání bohatství´,která praví, že povzbudíte-li bohaté například snížením daní, tak budou mít více důvodů začít jednat podnikatelsky, podpoří růst a vytvoří pracovní příležitosti. Anebo předáte-li veřejné služby do soukromých rukou, budou řízeny efektivněji, vytvoří více pracovních příležitostí a nezaměstnaní se vymaní ze sociální sítě. Věřilo se také, že snížení atraktivnosti systému sociálních dávek přiměje chudší vrstvy obyvatelstva hledat zaměstnání, což vytvoří stimuly ke zvýšení ekonomického růstu. Podmínky poskytování sociálních dávek se přitvrdily a některé rodiny s nezaopatřenými dětmi přišly o podporu i o poukázky na potraviny. … deregulace ekonomiky byla hlavním nástrojem Reaganovy liberalizace. …

Přestože odbory ve Spojených státech neměly nikdy příliš velký politický vliv, Reagan napodobil Thatcherovou v tom, že si předsevzal silně potlačit i tuto moc, kterou dosud měly. … Nejvyšší sazba daně z příjmu klesla ve Spojených státech ze 70% na 28%. … úlohou států od nynějška bylo ´vytvořit prostředí , v němž jedinec i skupiny jedinců mohou realizovat své cíle´. … Panovalo přesvědčení, že úspěšné a ničím neomezované korporace nás dovedou k celospolečenské nirváně.

Toto krédo kapitalismu volného trhu anglo-amerického typu se brzy rozšířilo po celém světě. Za podpory médií a neoliberálních úvěrových institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond a Světová banka, jež podle univerzálního receptu prosazovaly takzvaný ´washingtonský konsensus´, kráčeli prapo-rečníci kapitalismu od Latinské Ameriky po východní Asii … ´Trh´ se stal heslem 80. a 90 let, během nichž liberalizované státy zažívaly výhody kapitali-stického systému.

První země, které přijaly anglo-americký kapitalismus volného trhu, byly bývalé britské državy. V důsledku klesajícího výkonu australské ekonomiky 80. let varoval ministr financí (a pozdější premiér) Paul Keating, že nebudou-li přijata reformní opatření, hrozí Austráli osud ´banánové republiky ´. Metody, které aplikoval - deregulace, rozpočtová disciplína a privatizace – se velmi podobaly receptu Margaret Thatcherové. Ve stejné době uvolnil Brian Mulroney v Kanadě legislativu, která omezovala možnosti cizích investorů, a otevřel tak kanadský trh volnému obchodu. Na Novém Zélandě se z jedné z největších sociálních demokracií stal neoliberální stát. Nekompromisní neoliberální ideologie nastar-tovala program radikálních reforem, v jejichž důsledku nezůstala nedotčena ani jedna sociální instituce. …

Vojenští diktátoři Latinské Ameriky , kteří ovládali politickou scénu 80. let, se ukázali být vzornými žáky Nové pravice. … V Itálii a Francii byly do roku 1995 zprivatizovány podniky za zhruba padesát miliard dolarů, čímž se do soukromých rukou dostala ohromná část velkých průmyslových podniků.

Na podzim roku 1988 odjel Michail Gorbačov do New Yorku, aby před Valným shro-mážděním OSN přednesl historický projev. ´Studená válka skončila,´řekl. Komu-nismus prohrál v sedmdesátileté bitvě proti globálnímu kapitalismu.

Začátkem 90. let se neoliberální laisez-faire kapitalismus Thatcherové a Reaga-na stal dominantní světovou ideologií, a z jeho stěžejních principů dnes čerpá dokonce i tradiční levice.

V roce 1994, po čtvrté volební porážce, se Labour party rezolutně rozešla s minulostí. Opustila tradiční politiku vybírání a přerozdělování daní … a přijala neoliberální ekonomiku volného trhu. Tony Blair … prohlásil, že labouristická vláda vytvoří vyrovnaný rozpočet a stanoví si cíle pro nízkou a stabilní inflaci.. Zaměstnanost bude řízena strategií nabídky. … Ve Spojených státech ustoupilo vedení demokratů ze své pozice na levici … spíše ke středu, reprezentovanému Novými demokraty Billa Clintona. Místo dřívějšího zájmu o sociální spravedlnost zdů-razňovali Noví demokraté zájmy obchodu, investic, obchodní soutěže a volného trhu.

Tak, jak se ideologie sbližuje, svět se zmenšuje. Stát ustupuje a na jeho místo se dostává trh. …Kapitalismus volného trhu vykrmil nadnárodní společnosti k prasknutí, takže svou velikostí mohou konkurovat mnohým národním státům. Tržby

Globalizace … zúžila spektrum našich cílů a hodnot. Ty se dnes točí kolem touhy něco získat či vlastnit …Po skončení druhé světové války došlo k nebývalému růstu hmotného blahobytu nejen v průmyslově rozvinutých zemích, nýbrž i v zemích, jež dříve patřily k chudému třetímu světu.

V Británii vzrostl podíl obyvatel, kteří vlastní byt nebo dům, z jedné poloviny v r. 1980 na dvě třetiny ke konci volebního období M. Thatcherové. … Šedesát procent obyvatelstva se dnes považuje za střední třídu…Nezaměstnanost je na nejnižší úrovni od roku 1980. Inflace … je pouhým zlomkem úrovně let sedmdesátých. Více lidí má více peněz… Na Novém Zélandu činil roční hospodářský růst od r. 1992 v průměru 4% a nezaměstnanost klesla téměř na polovinu, tedy na 6%. Austrálie zažívá jedno z nejvyšších temp růstu rozvinutých zemí. …Americké firmy rostly neuvěřitelným tempem. … Běžní Američané se denně zapojují do obchodů na burze. … Hospodářský boom probíhal i ve třetím světě.

Nadnárodní společnosti, které se mohou v důsledku liberalizace volně prosazovat v rozvojových zemích … vydělávají. Snaha vlád třetích zemí přilákat … investice čas-to jenom urychlí to, co nazýváme ´pádem ke dnu´. Vlády omezí nebo úplně zruší regulaci, sníží platy, oklestí nároky na sociální dávky, a mlčky tak dovolí korporacím, aby vytvořily m o h u t n é s o c i á l n í p r o p a s t i. … Dochází ke zneužívání lidských práv a úřady nechtějí vidět porušování zákonů. …

Narůstající polarizace … nevyskytuje se pouze v málo rozvinutých zemích s nedo-statečně silnou demokracii, nýbrž k ní dochází i na Západě.

Propast mezi bohatými a chudými se totiž zvětšuje i na Západě. V Americe ne-bylo bohatství nahospodařené v dlouhých letech konjunktury a nízké nezaměstna-nosti rozdělováno plošně. Na 97% z celkového navýšení příjmů připadlo za minulých dvacet let horním dvaceti procentům rodin. V letech 1979-96 vzrostl průměrný příjem horních pěti procent mužských zaměstnanců o 4%, zatímco u dolní pětiny obyva-telstva došlo k poklesu o 44%. V chudobě dnes žije zhruba 36,5 mil. Američanů (13,7% populace), zatímco 40% (o 13% více než před pětadvaceti lety) majetku země je v rukou 1% obyvatel. … v mnoha indiánských rezervacích představuje nezaměstnanost až 70%. …Platová diferenciace je dnes v USA větší než v kterémkoli období od velké hospodářské krize. …Diferenciace příjmů je dnes v Británii větší než kdykoli v období od druhé světové války. … Počet rodin, žijících pod hranici chudoby, vzrostl v 80. letech o 60% a v roce 1996 měla Anglie ze všech evropských zemí nejvyšší počet dětí žijících v chudobě.

Zastánci globálního kapitalismu budou tvrdit, že vše výše uvedené je dočas-ným jevem. … Jak řekl bývalý prezident německé centrální banky Hans Tietmeyer: ´Politici musejí pochopit, že jsou nyní pod kotrolou finančních trhů, a ne národní debaty.´ A jestliže finanční trhy dojdou k závěru, že by je zavedení nového systému zdravotního pojištění nebo reforma školství přišla velmi draho, zareagují zvýšením úroků nebo propadem měny. Tímto způsobem glo-bální tržní síly nejenom znemožňují péči o sociálně slabší, která by snížila sociální náklady globalisace, nýbrž – zdá se – přitom ohrožují státní suverenitu.Ničím neomezovaný mobilní kapitál tak stále častěji diktuje státům, co mohou a co nemohou dělat.

… Schröder je ochoten brát vliv německého průmyslu vážně. . během několika měsíců Německo vytvořilo plán na snížení daní právnických osob pod úroveň sazeb, jež jsou platné v Americe. …Pod tlak mezinárodní průmyslové komunity se dostávají země s vysokou daňovou sazbou pro fyzické osoby. Ve Švédsku pohrozilo několik obřích společností včetně Ericssona, že kvůli vysokým daním z příjmu opustí zemi.. .

V občanech začíná převládat pocit, že politici jsou neschopní, nedůležití a nepoctiví. Vlády podle nich nedodržují své sliby, jsou posedlé bezvýznamnými tématy a politikařením, prorostlé korupcí … a jsou stále více svázány s korporacemi….

Podle výsledků průzkumu veřejného mínění ve Velké Británii se v letech 1983-1996 snížilo procento voličů, kteří mají ´velkou důvěru´ nebo dost ´velkou důvěru´v parlament z 54% na 10%. … Ve Spojených státech hodnotilo podle průzkumu z r. 1997 pouhých 14% občanů poctivost a etické zásady kongresmanů kategorií ´vysoký´nebo ´velmi vysoký´. Průzkum francouzského veřejného mínění z roku 1990 ukázal, že 60% Francouzů ´nemá důvěru´v politické strany.

Jaký tedy mají politici vliv ve světě globálního kapitalismu? Viděli jsme, že jako jednotlivci nepříliš velký. Vlády dne připomínají mouchy, které se chytly do jemné sítě trhu, a voliči vnímají jejich bezmocnost. … Lidé vidí, jak politici tančí podle toho, jak korporace pískají … a tuší, že politici v mnoha případech uzavřeli s byznysem tajný pakt. A proto se začínají od politiky odvracet. … Současná zastupitelská demokracie nám občanům neumožňuje účinně zasáhnout do běhu věcí. (prosazujme tedy i formy přímé demokracie. –pozn. re)

Aby televizní zpravodajství vydělávalo větší a větší obnosy, musí se stále více ko-merciolizovat, přčemž pozornost vedení televizních stanic je zaměřena v prvé řadě na diváckou sledovanost a příjmy z reklam. … Svými zásahy do svobody informací se nechvalně proslavil Rupert Murdoch. … Murdochovo impérium však není jediným zástupcem mediálního světa, jenž potlačuje informace, které by mohly uškodit korporacím. …

V předchozích kapitolách jsem si ukázali, jak se v důsledku odumírání státu a posilování pozice nadnárodních společnosti začíná formovat nové politické hnutí. Jeho protagonisté nejsou vázáni ani geografickými podmínkami, ani společnou historií a kulturou a tvoří pestrou směsicí milionů nevládních organizací, občanských sdružení i jenotlivců. I když jsou jejich obavy různorodé, spojuje je jedna společná myšlenka: totiž , že stát pustil ze zřetele jejich zájmy a dal přednost úplně jiným zájmům. Že zájem o veřejné věci ustoupil ve prospěch zájmů korporací. …dnešní politici jsou podle nich narcistní osobnosti, jejichž jediným zájmem je předvádění se a vyprávění báchorek.

Politici mají výslovný zájem na zachování statu guo a je nepravděpodobné, že by iniciováním změn byli schopni ohrozit struktury, jež jim pomohly ke zvolení. O finanční závislosti politických stran a jejich kandidátů na korporacích jsme hovořili v předešlých kapitolách. Náklady na volby už v mnoha demokraciích nelze financovat ze státní pokladny ani z členských příspěvků politických stran, a politici jsou proto nuceni hledat alternativní podporu v soukromém sektoru… Vezmeme-li navíc v úvahu pohrůžky nadnárodních korporací, že ze země stáhnou kapitál, pokud se jim nějaké rozhodnutí vlády nebude líbit, a k tomu tendenci trhu trestat rozpočtově nezodpovědné vlády, je v podstatě nemyslitelné, že by nějaký jednotlivý stát porušil rovnováhu sil v neprospěch byznysu..

V roce 1963, tedy v  období rozvíjejícího se sociálního státu, vyšel okružní list sv. Otce Jana XXIII. O míru mezi národy a o tom, jak ho nastolit v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě. Z encykliky Pacem in terris si ocitujme alespoň následující odstavec: “Dříve než začneme mluvit o právech člověka, pozname-náváme především, že člověk má právo na život, na nedotknutelnost tělesnou, na nutné a dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života, zejména pokud jde o výživu, ošacení, bydlení, odpočinek, lékařskou péči a nezbytné sociální služby; má proto právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovní neschopnosti, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a pro kterýkoli jiný případ ztráty prostředků k výživě nebo jiných nutných věcí vlivem okolností, nezávislých na jeho vůli … “. (s.10)

Prosíme, pokuste se srovnat uvedená práva člověka se skutečností nejen v zemích třetího světa, ale i u nás, v USA a jinde. K jakým závěrům dojdeme? Občas můžeme také slyšet, že tato i jiné encykliky jsou zastaralé. Jak však mohou zastarat práva člověka na důstojný lidský život?

V době, kdy Nová pravice již šířila svůj neoliberální pohled na svět a nacházela své hlasatele i v naší vlasti, vydal v r. 1981 papež Jan Pavel II. encykliku O lidské práci Citujme z ní opět několik vět::” …je nadále nepřijatelné stanovisko rigidního kapitalismu, který hájí výlučně právo na soukromé vlastnictví výrobních prost-ředků jako nedotknutelné ´dogma´ hospodářského života.”(s. 38)

Jak je společnost o této možné křesťanskosociální alternativě vývoje informovaná?

Nová pravice a její ideologie se v průběhu 90. let stala pro svět téměř určující. Bohatství společnosti rostlo. Rostoucí část lidstva však dále žila v podmínkách chu-doby. Denně umíraly desítky tisíc lidí hladem, v důsledku nedostatku léků a nedostupnosti přístupu k nezávadným zdrojům vody. Na tyto a další skutečnosti reagovala v r. 1991 encyklika papeže Jana Pavla II. Centesimus annus. V části Podstatné rysy encykliky Rerum novarum uvádí: “Mzda musí dostačovat k obživě dělníka o jeho rodiny. ´Když však dělník dohnán nutností nebo ze strachu před ještě horším zlem přijímá mzdu nižší, kterou přijmout musí, protože mu jí zaměstnavatel vnucuje, je to totéž jako podrobovat se násilí, proti němuž protestuje spravedlnost.´

Necítíme se povoláni a nadto víme, že nejsme ani dostatečně schopní vyvracet ideologii Nové pravice myšlenkami křesťanské sociální doktríny. Když si však opětně připomeneme větu z výše uvedené encykliky, že “Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.” , a porovnáme-li ji se skutečností, jíž svět dalším vývojem vytváří, můžeme i my, nepovolaní, konstatovat, že většině lidí byla značná část obživy odejmuta a lidstvu Bohem darovanou zemi si jeho nepatrná menšina stále více přivlastňuje. Jsme přesvědčeni, že tato do nebe volající nespravedlnost musí být nejen postupně částečně zmírňována, ale i zcela odstraněna.

je název brožurky, jíž vydalo studijní středisko “Cristianisme i Justicia” jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya. Autorem publikace je José M. Castillo .

Z úvodu brožurky vyjímáme: “… Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhadnout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky, - a abychom byli přesnější, - z  e k o n o m i k y n e o l i b e r á l-

vlastní moc, nebo obhájit oběti moci tohoto světa? Pokud to, co určuje naše životy, je posedlost vlastní bezpečností, nadřazeností a mocí, pak ať sebevíc tuto skutečnost zastíráme pláštíkem náboženství a služby církvi, stáváme se těmi, které Kristus pokládal za největší nebezpečí pro lidstvo. Náš postoj nás nutně vede ke konkrétnímu a praktickému pohrdání slabými tohoto světa. A jsme na startovní čáře tragédie a smrti chudých.” Globalizace, která se projevuje v obecně známých antihumánních důsledcích je pro lidstvo nepřijatelná. Láska k člověku a zejména k chudému člověku, v němž křesťané a jejich církve spatřují Krista, vyúsťuje do požadavku, aby na plodech globalizace se podíleli všichni lidé bez jakéhokoliv vylučování či zvýhodňování. Naplnění tohoto cíle bude vyžadovat dlouhodobé, nepředstavitelně těžké, složité a všestranné konkrétní úsilí. Křesťanům je dána další historická příležitost.

Připravil dr. V Beneš

“…Globalizace stále představuje dosti vágní pojem, který často díky přímo inflačnímu nadužívání zcela ztrácí na obsahu – dodnes neexistuje jednoznačná definice globalizace, stejně jako neexistuje její jednotná a ucelená teoretická reflexe.Velmi obecně může být ke globalizaci přistupováno např. jako k procesům vytváření planetárních struktur ve všech oblastech lidských aktivit probíhajících s různou dynamikou. … Podle Mezinárodního měnového fondu globalizace reprezentuje ´rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií. …

U globalizace je nutno odlišovat rovinu objektivního procesu (především rozvoje výrobních sil, resp. procesu zespolečenštění) a stávající kapitalistickou (resp. neoliberální) formu. Tato je sice pro někoho jediná myslitelná, ale ona je nejčastějším terčem kritiky a útoků ´anti´,resp. ´alter´´ globalizačních proudů, které operují s termíny ´amerikanizace´, ´westernizace´, ale i ´univerzalizace´(kdy liberální hodnoty, schéma myšlení, mechanismy i západní způsob života včetně konzume-rismu a plýtvání, jsou ´po dobrém i po zlém´celosvětově ´misionářsky šířeny např. pod pláštíkem doktríny lidských práv). Západní učebnicové definice globalizaci člení na etapy internacionalizace (spojené s exportem a volným obchodem, transnacionality (přeshraniční investice) a vlastní současnou globalizaci (jako rozší-ření světových výrobních a informačních sítí). Zde je globalizace – ve smyslu ´přirozeného zesvětovění´, probíhajícího po celou historii kapitalismu - redukováno pouze na ekonomický rozměr a fakticky představuje ´ring co nejvolnějšího trhu´.

K nositelům tohoto oficiálního pojetí globalizace, reprezentujícího zájmy finančního kapitálu, s cílem ´zmocnit se globálu´ je řazeno tzv. globalizační politbyro (MMF, SB,WTO,OECD). Záměrně a často zde však bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se gigantických nadnárodních korporací – tyto mohou být přirovnány k jakýmsi ´pavoukům – křižákům´ celosvětových pavučin a sítí. Někteří dokonce pří-mo odmítají používání termínu globalizace a preferují francouzské označení mondi-alizace ( v pojetí blízkých sociálním demokraciím či křesťanským proudům); část levice místo neoliberální globalizace (termínu maskujícího soudobý imperialismus) propaguje skutečnou internacionalizaci atd. …

N. Fergusson prohlašuje: ´Politická globalizace je galantní slovo pro imperialismus, pro vnucování našich hodnot a institucí jiným. Současná fáze globalizace je potom charakterizována zostřujícími konflikty mezi čtyřmi hlavními aktéry- , ´předně mno-honárodními společnostmi, pak zeměmi, které z globalizace sklízejí ten rozhodující díl ovoce, dále světovými institucemi, jakými jsou Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, a konečně zaostávajícími zeměmi, které jsou v ostré opozici.”

zbylo z tzv. nové ekonomiky, plný text Marathon,2004, č.5, http:www..valencik.cz/marathon

ČESKÁ NÁRODNÍ POLITIKA

To se bohužel děje – především v nedávném období patnácti let. Začátky toho se objevovaly brzy po “sametové revoluci” a k vrcholu tento proces dospěl nyní v době oslav jejího 15. výročí. Přestože podle výzkumů veřejného mínění 40% obyvatelstva u nás dnes hodnotí bývalý režim kladně! KSČM a ČSSD si v těchto výzkumech volebních preferencí vyměňují 2. A 3. Příčku. Také na Slovensku dává přednost této nedávné minulosti polovina obyvatelstva.

Připomeňme si události z tehdejší doby. Naprostá většina obyvatelstva měla v přešlém režimu zaručenou práci a proto zejména i sociální jistoty, včetně dostupného bydlení, konzumu, vzdělání, školství, rekreace apod. Neexistovalo politické vření většiny obyvatelstva. V disentu byla hrstka osob, kterým moc zne-příjemňovala různými způsoby život. Ani ti však ještě v r. 1989 neplánovali svržení režimu, ale chtěli se s ním pouze dohodnout o některých věcech.

Proto Ladislav Adamec vydal vládu bez odporu. Nemám na mysli alternativu ozbrojeného zásahu moci, ale politické dohadování o bezprostředním i dalším vývoji.

Na Václavském náměstí manifestovali a zvonili klíči většinou lidé nepolitičtí; proto chtěli, aby zmizela různá omezující opatření, která lidi většinou otravovala, např. výjezdní doložky, kádrování, první máje apod. Chtěli “třetí cestu”, která jim měla dát výhody socialismu i kapitalismu – z každého něco prospěšného pro denní všední život. Naprostá většina určitě nechtěla u nás nástup kapitalismu. Avšak ti, kteří žili politikou celý život měli vědět, že jestliže u nás “totáč” skončí v pátek, bude zde od soboty tvrdý kapitalismus! Který se k tomuto nástupu chystal už desítky let!

Protože se dostala ke slovu nová nebezpečná ideologie, která vystřídala starou ideologii, podle jejíchž zásad jsme žili. Václav Klaus je i podle Petra Pitharta jeden z nejvzdělanějších teoretiků ekonomie. Jedná zejména podle zásad tzv. neoliberalismu von Hayeka. O podnikové ekonomice však mnoho neví. Chtěl odbourat pokud možno všechny pravomoci státu – šlo to až do takových detailů, že zrušil dlouhodobě vedené řady nemocných tuberkulózou nebo povinné prohlídky chrupu dětí.

Neřízená bohužel byla i privatizace majetku státu. Ten měl hodnotu mnoha bilionů korun a naopak státní dluh byl nepatrný. Václav Klaus měl nesmírně nebezpečnou ideu o privatizaci, jejíž uvedení do praxe již předem signalizovalo, že bude katastrofická: zhasneme (nepřijmeme nutnou legislativu) – rozsvítíme, až privatizace skončí. To se stalo, takže státu dnes už zbývá jen pár drobků a naše obrovské bohatství tak zmizelo. A všechny ekonomické chyby a zločiny už jsou soudně nepostižitelné!

Přechod z jednoho druhu ekonomiky do druhého předpokládá uvážlivé jednání, proto bylo nutno v r. 1990 naši ekonomiku ochránit před nebezpečím zvenčí. Klaus však ji zcela otevřel, takže si ji kapitalistický svět začal přizpůsobovat podle svých potřeb. Nový zahraniční vlastník se mnohdy zbavil konkurence tím, že závod koupil, odvezl stroje a zlikvidoval ho. Tak skončila řada našich prosperujících podniků. Českým kupcům, pomocí ODS – přesněji řečeno na její doporučení – dávaly banky milionové a miliardové půjčky, o nichž se už předem vědělo, že nikdy nebudou splaceny. Proto vláda sociální demokracie musela kolem r. 2000 zaplatit z našich daní dodatečně 800 miliard korun, aby se nezhroutil celý bankovní systém – a s ním i celé naše hospodářství.Kupónová privatizace se dnes už obecně hodnotí jako podvod století.

Díky Špidlovu podrazu na Miloše Zemana a díky jeho dalším zásadním a nenapravitelným chybám v průběhu prezidentské volby se stal prezidentem Václav Klaus, který předtím maximálně poškodil Československo při ekonomické transformaci i při dělení Československa v r. 2002. On však zvolení do této funkce chápal zcela mylně jako potvrzení správnosti a vyvrcholení své politické dráhy.

Dnes už se ví, které chyby se u nás staly při “budování socialismu stalinského typu”. Právem jsou u nás odsuzována “padesátá léta”, kdy i zde Stalin – stejně jako i v ostatních státech socialistického tábora – prosadil svoje pojetí třídního boje jako nástroje jeho osobní samovlády. (Pokračování příště)

Velká většina přítomných se shodla na stanovisku, že zásah USA a jejich spojenců v Iráku byl nelegální. Někteří z diskutujících označili tento krok za agresi. I z referátu dr. J. Eichlera vyplynulo, že v současnosti je Irák okupován a že proti okupaci mají okupovaní právo odporu. V diskusi zazněl též údaj, že při zabití jednoho gerilového bojovníka dochází k tzv. vedlejším škodám, tj. k zabití asi 40 Iráčanů. Jeden z přítomných Iráčanů, který jednoznačně zastával stanovisko, že boj v Iráku by měl být co nejdříve ukončený, působivě vylíčil náhodné zastřelení svého bratra Ameri-čany. Pokud vyjde sborník z tohoto semináře, redakce jeho základní informace zpřístupní čtenářům. Světový tribunál o Iráku bude se údajně konat v březnu tr.

Semináře se zúčastnilo i několik křesťanských sociálů. re

Publicista, aby se upsal a dobrý občan rozčiloval.

Po náčelníkovi CIA George Tenetovi, který se vzdal funkce v červnu 2004, rezignovaly další tři pilíře Bushovy administrativy. Nejvýznamnější je demise státního sekretáře Colina Powella dne 15. listopadu 2004. Nejde o nějaké nahodilosti. Okupační války, které Bush zaštítěn klikou “neo-cons” po dobyvatelských válkách v Afganistanu a Iráku vede, se mohou líbit jen fanatikům či lidem zcela dezorien-tovaným a zmanipulovaným Hollywoodem. Vidíme mučení zajatců i vraždění raněných Bushovými žoldnéři. Na to už musí být lidský mozek pořádně vymytý, aby to přijímal. Vždyť i prosťáčka napadne, že ti Afgánci či Iráčané jsou ve vlastní zemi, a že voják, který země dobyl, je okupantem. Dosazení vasalských vlád situaci jen zhor-šuje. Karzajové či Bushem dosazená Prozatímní vláda v Iráku to nejsou lidé, kteří se snaží pro svůj národ tvrdý úděl vylepšit. Ti dělají jen to, co si okupanti přejí. Jak rozdílný byl přístup protektorátního prezidenta Emila Háchy, který se snažil, seč byl, aby ulehčil národu. Dokázal diplomacií, že Čechy, jediné z okupovaných zemí, nebyly donuceny poslat svoje vojáky proti Rusům či Američanům!

Bushovi vasalové naopak trénují Iráčany pro bratrovražedný boj.

Není to nějaký psychický pocit. Je to vědomí, že žijeme v dohlížitelských systémech, v manipulativní demokracii a že se s námi mává jak s hadrem na holi. Je to vědomí, že Bushland věnuje ve státním rozpočtu už po několik let až 400 miliard U.S. dolarů na “válku proti terorismu”. Rozpočet na rok 2005 je 417 miliard dolarů! Vykládat, že tohle jsou peníze na potření bosonohých “teroristů”, je vhodné jen pro mozky už zcela vybílené báchorkami Hollywoodu, ve kterých nahatý svalouš Schwarzenegger přemohl armády.

Časopis Professional Engineering v čísle z 18. srpna 2004 na str. 31 přinesl v článku “Roboti trénovaní zabít” (Robots trained to kill) zprávu o nové generaci letadel bez pilota (UCARs), která jsou řízena z velínů pouze do prostoru, kde mají vykonat své dílo zkázy a případně i bojovat s nepřátelskou protileteckou obranou a jejich letadly. Jakmile narazí na odpor či dosáhnou cíle, jejich akce jsou už plně automatizované bez jakéhokoliv lidského zásahu.Nepřátelská letadla budou lovena UCARs jak smečkami vlků. Podobně vedle bitevních letadel mají být stavěny nové generace bojových helikoptér. V dodávkách soutěží firmy Boeing a Northrop Grumman. První série má vzlétnout v roce 2006. Pro US Air Force je objednáno 150 letadel. Pro US Navy dalších 150. Hlavním důvodem pro stavbu letadel bez pilotů je fakt, že Američané neradi vidí své hrdiny dovážené domů v rakvích. To narušuje válkychtivost. Na pár robotech či civilních obětech “nepřítele” ale nezáleží.

Bosonozí “teroristé” v dírách světa se tedy mají na co těšit.

Bush myslí tedy dopředu. Potřebuje pro své neokoloniální války, které budou pokračovat válkami okupačními hodně vojáků, zvítězí-li. Proto ty počty přistěhovalců a proto ta protipotratová politika. Bush potřebuje jak potravu pro děla, tak spolehlivé okupační armády. Bush z dějin ví, že zjemnělí znamenali problémy a rozklad v každé armádě, počínaje tou římskou a sv. Šebestiánem. Hitler nechal homosexuální hnědou gardu odpravit v noci “Dlouhých nožů”. Proto ty odvážné řeči proti homosexuálům.

Jako kdyby mne slyšel francouzský prezident Jacques Chirac při návštěvě v Londýně 18.11.2004: varoval před politikou síly, ta nemůže nepřinést reakci. Jeden můj dobrý americký přítel se mě ptal, jak si představuji, že vznikne III. světová válka. Odpověď: až Amerika sáhne na další energetické zdroje (nafta Iránu, Saudské Arábie a p.) a zásoby Evropy a možná těch ostatních. , a ovšem až dojde s neo-cons trpělivost. Na druhou stranu, zvážíme-li precedens války s Irákem, je klidně možné, že neo-cons Bushlandu připraví “preventivní” útok proti všem, kdo by mohli vadit válce proti “tero-rismu”. Válka zřejmě začne raketami vypalovanými z ponorek. Nezvedne-li se občanské svědomí USA především, a světa vůbec, můžeme jí být velmi brzy svědky.

Londýn, 19. listopadu 2004 Eur Ing. Dr. Bohumil Kobliha

Veřejné prohlášení generálního tajemníka OSN anglické stanici BBC dne 23.9.2004, jakož i jeho následné vystoupení na Valném shromáždění OSN o ilegální válce, kterou vedou USA, VB se svými spojenci, včetně ČR v Iráku, potvrdilo znovu nezákonnost této války, která je v rozporu s Chartou OSN. Z hlediska Charty byla ta-to válka nelegální. Legitimita, kterou OSN ztělesňuje, zajišťuje účast co největšího množství zemí na boji proti terorismu a v dnešní době i všechny stálé členy Rady bezpečnosti. Princip jednomyslnosti velmocí byl porušen a úloha OSN značně utrpěla.

Ozbrojená intervence, válka, vojenská agrese, ozbrojený konflikt, hraniční ozbrojený incident jsou ve světle mezinárodního práva různými výrazy téže skutkové podstaty: použití síly v mezinárodních vztazích je, žel, velmi bohatá a pestrá. Není skoro světadílu, který zůstal v posledních měsících ušetřen použití násilí v mezinárodních vztazích. Stále častěji se proto setkáváme s velmi aktuální otázkou, kdy je vlastně použití síly v mezinárodních vztazích z hlediska mezinárodního práva oprávněné a kdy je zakázané.

Členské státy Organizace spojených národů (v současné době tedy už 192 států) se podpisem Charty vzdaly – a to jednou provždy – práva na použití ozbrojené síly. Právo používat ozbrojené síly má v případech Chartou zcela přesně vymezených a stipulovaných jen sama Organizace spojených národů. Namísto práva na použití ozbrojené síly na stoupila v Chartě OSN “zásada …,aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak než ve společném zájmu” (preambule Charty).

Členské státy se vzdaly práva nejen na použití ozbrojené síly, ale i práva na použití síly vůbec. Článek 2, odst. 4 Charty zakazuje navíc nejen použití síly, ale zcela výslovně a jednoznačně i samotnou hrozbu silou. Porušení mezinárodního práva a tudíž mezinárodního zločinu se tedy dopouští nejen ten, kdo sílu v mezinárodních vztazích protiprávně použije, ale i ten, , kdo jejím použitím – ať už přímo nebo nepřímo z pozice své politiky síly – hrozí. V rozporu s mezinárodním právem je proto i sama “politika z pozice síly”, poněvadž vždy představuje – ať již výslovně nebo mlčky – hrozbu, že síly bude nebo může být použito. Za porušení zákazu použití síly a hrozby silou nutno považovat tedy nejen ozbrojenou intervenci, agresi nebo útočnou válku, ale i za určitých okolností i provokativní koncentrování vojenských sil na hranicích s jiným státem. Za hrozbu silou možno někdy považovat i zakládání nebo existenci vojenských základen na cizích územích. Viz síť vojenských základen, které USA používá k výkonu práva sebeobrany. Dnes je zcela jasně dokázáno, že Irák neohrožoval USA a VB, nebyl pro ně bezprostřední hrozbou.

Druhou výjimkou z obecného zákazu použití síly jsou ozbrojené akce, které jsou nařízeny a vedeny Radou bezpečnosti podle kapitoly VII. Charty. Jde o donucovací akce a opatření, o sankce v právním slova smyslu, o pilíř celé soustavy kolektivní bezpečnosti zřízené Chartou. Radě bezpečnosti svěřily státy podle znění Charty “hlavní odpovědnost za udržení míru”. Použití donucovacích pro-středků proti agresorovi je právem i povinností Rady bezpečnosti.

Rada bezpečnosti je politickým orgánem. Při rozhodování tohoto orgánu (ať už o otázce určení agresora nebo o použití donucovacích akcí proti němu) hrají velkou úlohu politické zájmy členů Rady bezpečnosti. Tyto politické aspekty jsou pak roz-hodující při hlasování. Vzhledem k zásadě jednomyslnosti velmocí, která je v těchto případech závazně vyžadována Chartou, nemá Rada bezpečnosti prakticky možnost vést ozbrojenou akci proti tak zvaným stálým členům Rady bezpečnosti, tedy nejen proti supermocnostem, tj. proti USA a RF, ale ani proti Velké Británii, Francii a Číně.

Fakticky existuje ještě jedna výjimka ze zákazu použití síly. Je jí ozbrojená forma národně osvobozeneckého boje. Charta se o této výjimce jako takové sice výslovně nezmiňuje, nicméně však tato forma ozbrojeného boje zcela nesporně vyplývá ze soudobého mezinárodního práva a z celé řady rezolucí Valného shromáždění. Charta je sice nejdůležitějším dokumentem mezinárodního práva, přesto však tvoří pouze jeho část.

Národ má právo na nezávislost, na samostatný a svrchovaný stát; jeho právo na sebeurčení je na několika místech zakotveno v Chartě a v prosinci 1966 bylo za jednomyslného souhlasu států zakotveno i do Mezinárodních paktů o lidských právech. Právo na sebeurčení zahrnuje i právo národa rozhodovat o vlastním osudu. Všechny státy na světě jsou povinny respektovat a neporušovat právo národů na sebeurčení. Jde o kategorii tzv. vrozeného práva, jehož národ nemůže být zbaven a jehož se ani sám nemůže vzdát. V právní literatuře bývá toto právo často označováno jménem nezadatelné, nezcizitelné, přirozené právo. Mezinárodní smlouvy, které by chtěly zbavit národ tohoto práva, jsou právně neplatné.

Národ má právo při realizaci svého práva na sebeurčení bojovat všemi prostředky za svoji nezávislost. Jeůli mu toto právo násilím upíráno, má právo sáhnout ke zbraním. Viz boje palestinského lidu za uznání a faktické vytvoření palestinského státu.

Kromě uvedených tří případů je použití síly absolutně zakázáno. Uchylování se k síle v mezinárodních vztazích bylo v minulosti a zůstává i v přítomnosti jednou z hlavních příčin téměř latentního, někdy většího, jindy menšího, mezinárodního napětí. Soudobé mezinárodní právo vychází z koncepce nedělitelnosti míru, porušení míru proti jednomu státu je zároveň hrozbou pro světový mír.

JUDr. Stanislav Patejdl, Česká mírová společnost

Česká mírová společnost podporuje a rozšiřuje mezinárodní petici požadující obnovení míru v Iráku, k níž připojili své podpisy i mnozí z nás.

Základní body prohlášení summitu v Šarm aš-Šajchu (výňatek)

Info MZV ČR ze dne 1.12.2004

Říká se, že s každým vyhaslým životem vyhasne celý vesmír. Je-li tomu tak, vyhasl v Iráku vesmír více než 100.000 krát – jako přímý důsledek války a teroru. Vzpo-meňme těchto obětí temna a násilí právě nyní,…

Naději pro Irák představuje především postup řešení irácké otázky dle rezoluce RB OSN č. 1546 a zákon o řízení přechodného iráckého státu, schválený OSN. … do 31. ledna 2005 uspořádat všeobecné volby 275 poslanců Prozatímního národního shromáždění, do 15.8. 2005 prostřednictvím Prozatímního národního shromáždění vydat návrh ústavy a předložit ho k referendu. … do 31.12.2005 v případě schválení ústavy referendem uspořádat dle nové ústavy nové volby do Národního shromáždění, které jmenuje novou vládu a pověří ji vedením rozhovorů o časovém harmonogramu odchodu cizích vojsk z Iráku.

“Naše ne vždy zodpovědná akademická komunita v řadě případů vede v souvislosti s rozbory otázek týkajících se Jugoslávie studenty způsobem, který je nutí k závěrům, že “mezinárodní právo je nevyhovující a ve svých základech již překonané … může se legálně zasahovat … je třeba vytvořit takové mezinárodní právo a instituce, které budou schopny zasahovat do konfliktů, které jsou sice vnitřní záležitostí, … budeme muset akceptovat, že některé mocnosti budou řešit konflikty dle své vlastní režie.” K těmto závěrům servility je dnes veden student vedoucím katedry mezinárodních vztahů specializované fakulty. Mladí lidé se však neradi nechávají odpoutávat od přirozeného chápání věcí a vidí pravé souvislosti a proto nakonec z citované práce zazní výkřik: ´Ale na druhou stranu by se někteří mohli mylně domnívat, že souhlasím s mnichovskou dohodou.´ Ano, rozumíte správně. Obhajováním agrese proti Jugoslávii ( podle názoru redakce i obhajováním agrese proti Iráku) – potvrzujeme v podstatě oprávněnost Mnichova, a to ještě dnes.”

V pondělí 25. Října 2004 proběhla v Poslanecké sněmovně Parlamentu České repu-bliky – čili “na úrovni” – prezentace Zprávy o stavu země. Tu zpracovalo a předložilo Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd UK. …Úvodem se konstatuje, že reforma armády vyústí v sílu jedné divize s ročním nákladem 60 miliard Kč. … Aktuální problém dle Zprávy “představují islámští radikálové, proti kterým je západní svět nesjednocen a nelze předpokládat, že odejdou ze scény bez ozbrojené srážky.” Jedná se o velmi odvážné a militantní tvrzení, podle něhož prý v budoucnu tito “problémoví” radikálové a dále Zpráva dokonce používá termín “islámští věřící” vzrostou v budoucnu na “30% světové populace a předpokládá se vznik nových teroristických center. Zpráva tak posouvá základnu terorismu z určitých fundamentalistických náboženských postojů přímo do oblasti víry, což by byla situace absolutné bezvýchodná a také nepřijatelná. Již proto, že neodpovídá skutečnosti. Jedná se o nepochopení základní filosofické premisy. Rovněž představa sjednocení sjednocení Západu pod hrozbou de facto globální ozbrojené srážky s islámskou vírou je úvaha mimo tento svět a do žádné civilizované (tudíž ani do naší) společnosti nepatří.

Zpráva přináší další překvapivou a neuvěřitelnou tezi, že: “Nejvážnějším bezpeč-nostním rizikem je nejednotnost západního světa, která vyplývá z různého vnímání geopolitických a strategických zájmů USA a EU”. V pozadí je rozdíl v orientaci multilaterální EU a unilaterální USA, které jsou “jedinou supervelmocí.”

Zpráva se míjí s realitou jak při kvalifikaci bezpečnostních priorit a ty jsou dnes již známé a snadno definovatelné (nešíření zbraní hromadného ničení, terorismus a organizovaný zločin) tak i při unilaterálním přístupu USA, které i při akci v Afgánistánu použily vojenské spolupráce a koordinace s Ruskem s vědomím nefunkčnosti NATO. Dosud neuzavřené hodnocení akce v Iráku, jak vojensky tak diplomaticky, spíše vede k závěru, že je jednostranný přístup neúčinný, a k přehodnocení přístupu v samotných USA, respektive k návratu zásadám mezinárodního práva a odpovědnosti mezinárodní organizace OSN. Toto zhodnocení však velmi výstižně obsahuje sama Zpráva … v kapitole “vnějších vzta-hů”, kde uvádí, že je třeba čelit unilateralistickému trendu v politice současné americ-ké administrativy. S respektem k americkému politickému prostředí je třeba konstatovat, že i tam dochází k aktivizaci v zájmu přehodnocení.

K prosazení svých cílů (viz výše předpověď světového střetu -!) Evropa by měla být “schopna sama vést větší vojenské operace (např. typu Jugoslávie) bez pomoci USA.” Jak již bylo uvedeno Zpráva nesprávně hodnotí nebezpečí, které před Evro-pou, a tím i Českou republikou, stojí, a proto směřuje a nabádá ke schopnosti vést větší vojenské operace, tj. doporučuje znovuvyzbrojování, jehož rozsah je nepředstavitelný. Snad pro případ konfliktu s “jinou vírou”. Zde se těžko nachází střízlivá slova k hodnocení.

Ve Zprávě je uváděna další závažná okolnost – příklad Jugoslávie. Nevím, jak chápou “vzorový” příklad Jugoslávie autoři Zprávy, ale je třeba přesto si uvědomit některá fakta. Akce byla agresí (absence souhlasu RB OSN), vyvolaná aktivitou SRN (Genscher – “k nápravě důsledků I. světové války”), a to i proti původnímu negativnímu stanovisku jak USA, tak EU. Došlo k podpoře náboženského fundamentalismu a terorismu, a chcete-li, i prvému vítězství “války nad cizí vírou” vyvražděním všech Židů v Kosovu (do jednoho). O jiných collaterálních škodách nemluvě. Odvoláváním se Zprávy ve vstřícném smyslu na válku v Jugoslávii je věcí nejen nepřijatelnou, ale i trestuhodnou. V našem prostředí i věcí vlastní morálky.

JUDr. Miroslav Polreich

Mládežnické hnutí Ukrajiny Pora už zaznamenalo velké vítězství – v tom, že se mu podařilo proti zkorumpovanému režimu zmobilizovat jinak pasivní ukrajinské občany.

Avšak kampaň těchto mladých prodemokratických aktivistů je americká akce, je to sofistikovaná a brilantně provedená strategie, která využívá vytváření známých komerčních a politických symbolů a znaků západního stylu i masového marketingu. Této kampani se za poslední čtyři roky podařilo zachránit zfalšované volby už ve čtyřech zemích a svrhnout tamější zkorumpované režimy, píše v deníku Guardian Ian Traynor.

Organizace vznikla protimiloševičovského studentského hnutí Otpor. Velmi důležité je takovýto jasný a charismatický název. Loni v Gruzii byla tamnějším studentským hnutím Chmara. V Bělorusku to byl Zubr. Na Ukrajině je to Pora, což znamená Je načase. Otpor také měl mocné, jednoduché heslo, které se objevovalo v Srbsku v r. 2000 všude – dvě slova “gotov je” – “je vyřízený” – týkalo se to Miloševiče. Ruku v ruce s tím doplňovalo černobílé logo zaťaté pěsti tuto mistrovskou marketingovou akci.

Loni, předtím než se v Americe vzdělaný Saakašvili stal prezidentem Gruzie, vypravil se z Tbilisi do Bělehradu na školení ohledně technik masového odporu. V Bělorusku zorganizovalo americké velvyslanectví cestu mladých opozičních vedoucích představitelů do pobaltských zemí, kde se setkali se Srby, kteří tam přicestovali z Bělehradu. V případě Srbska, když tam ještě vládl Miloševič, Američané zorga-nizovali jeho svržení ze sousedního Maďarska – z Budapešti a ze Szegedu.

V Srbsku například zjistili američtí průzkumníci veřejného mínění, že posléze zavražděný prozápadní politik Zoran Djindjič je ve své zemi nenáviděn a že by Miloševiče ve volbách nikdy neporazil. Proto dostal podporu protizápadní Vojislav Koštunica, který je nyní srbským premiérem.

Připravil: V. Jirásek

Ať už to bylo v Albánii v r. 1997, v Srbsku v r. 2000, v Gruzii v r. 2003 či nyní na Ukrajině, britské média neustále opakují tutéž pohádku o tom, jak mladí demonstranti vždycky svrhnou totalitní režim prostě tím, že se účastní rockového koncertu na hlavním náměstí. Kupodivu, britská vláda dokáže ignorovat dva miliony proti-válečných demonstrantů v Londýně, avšak pár desítek tisíc osob v centru Kyjeva je prohlášeno za “lid”, kdežto ukrajinská policie, soudy a vládní instituce jsou odmítnuty jako "nástroje útlaku". Západní média se nyní natolik stala obětí své vlastní mytologie o “lidových revolucí”, že jsme nebezpečným způsobem začali přijímat dvojí měřítko sdělovacích prostředků.

Taková dehumanizace nepřátel má známé historické precedenty – nejen na nacisty okupované Ukrajině, kde se vedla preventivní válka proti rudému nebezpečí z Moskvy – avšak nikdo nic o těchto plakátech vůbec nepíše. Pora je prezentována jako nevinná studentská organizace navzdory tomu, že je organizací, kterou vytvořil a financuje Washington.

Juščensko, Moroz a jejich oligarchický spojenec Julia Tymošenko si stěžovali, že soudní příkaz zastavit vydávání tohoto listu je důkazem vládních snah umlčet sdělovací prostředky. V každé jiné zemi by byla podpora pro antisemity šokující, v tomto případě se o ní západní média vůbec nezmínila.

Připravil: V. Jirásek

Dne 16.září 2004 jsem se na pozvání zúčastnil diskusního večera na téma “Media a tajné služby”, který se konal v Zaháňském salónku Senátu. Panel, který řídil pan Kubíčko z rozhlasu “Praha 6” měl ve svém středu poslance Jana Klase, který předsedá komisi pro zpravodajské služby, Pavla Žáčka, publicistu a historika, Jana Kroupu z TV Nova, Michaela Mazela, vedoucího bezpečnostní politiky MV ČR, a předně novinářku Lenku Královou, představenou jako bývalou agentku BIS.

Nestalo se tak, protože pan Kubíčko, který řídil diskusi, věnoval 50 minut tvedému a velmi neomaleným způsobem vedenému výslechu paní Králové a jakékoliv poznámky a připomínky omezil jen na vybrané panelisty. “Diskuse” byla zahájena v podstatě a snad cíleně až po dvou hodinách, kdy mnozí odešli ať již unaveni nevěcností či za jinými povinnostmi. To byl i můj případ.Protože mě nebyl dán prostor při diskusi a pokládám své připomínky za relevantní dávám svůj příspěvek touto formou. Jeho obsah však musím po zkušenosti z proběhnutého večera rozdělit na dvě části. Na nutnou reakci na samotný průběh diskuse a poté na samotnou podstatu vývoje a zaměření zpravodajských a bezpečnostních služeb.

Účastníci se představovali. Takže sám, ač nevlastním novinářský průkaz, zcela pravidelně píši své články a rozbory, které mívají dobrou publicitu a myslím, že vybočuji z řady. Dokonce jeden se jmenuje “Nebezpečný Národní bezpečnostní úřad”. To asi není běžné téma přítomných kolegů. Prostě o publicistice a novinařině něco vím. Proto pokládám za svoji povinnost se předně omluvit paní Králové, že jsem musel být přítomen, na své kůži jsem to nikdy nezažil, a snad se mi to nikdy nestane, téměř hodinu hrubému výslechu, včetně intimností. V řízené diskusi byla tendence se k její osobě stále vracet včetně poznámek, že měla “techtle” s příslušníkem BIS (předsedající a pan Dvořák). Dát život a nést odpovědnost za tento život je však o něčem jiném. Rád bych, aby v mé omluvě zazněl i “Respekt” k napadené novinářce.

Pokud řídící diskuse by chtěl opravdu hovořit o spojení novinářů s bezpečnostními složkami měl pozvat místo paní Králové například pana Fendrycha, Petrušku Šustrovou, ale třeba i Jeníka (znal jsem se s jeho otcem( Rumla. Při této příležitosti bychom se teprve mohli dozvědět věci. Pan Kubíčko by musel mít odvahu je hodinu “smažit”. Nenašel ji. Mohli jsme se dozvědět, proč byly zlikvidovány části archivů a dokumentace zpravodajských služeb tím, že byly zpřístupněny různým cizím zpravodajcům, kteří si doklady vybírali nebo fotili.

Dozvěděli bychom se také například, jak je možné, že lidé na MV z “novinářské” pro-fese a “hoši co spolu mluví” utajili před historiky i takové informace, že 21. Srpna byly zavřeny desítky lidí. Že je to dodnes tabu, svědčí podrobné popisy při nedávném výročí. To byl dosti značný zásah do ozřejmění objektivních skutečností a postojů různých lidí v nich. Dalších námětů je možno uvést celou řadu a dokonce mnohem závažnějších. Mělo to být i obsahem deklarovaného “politického auditu” zpravodajské služby, který se nekonal. Nevíme proto, kdo a proč zabránil realizaci jednání kosovských Albánců se Srby k předejití konfliktu s tragickými důsledky, jak o to českou stranu žádal dr. Ibrahim Rugova i Srbové (1992 a později 1995 – 98).

Chápu, že je nesnadné psát o podstatných věcech (proto případ Králová, která přišla o místo pro své napojení na zpravodajské služby ČR a “zásadoví” kolegové s ní nechtějí pracovat. U ostatních jim to nevadí. Ti přece byli a jsou mocní.) Strach na jedné straně zpravidla vede k hrubosti na straně druhé. I toho jsme byli svědky. Stejně tak jako taktního zamlčení novinářů dokonce v exekutivních pozicích právě s možností ovlivňovat bezpečnostní služby. Mediální prostředí je odvislé od společensko politické situace, kterou však spoluvytváří. Pan Kubíčko z “Prahy 6” pro-kázal, že má k demokracii daleko. Zjednodušující definice s odkazem na TGM “demokracie je diskuse” by mohla být pravdivá, pokud diskuse je setkávání a střetávání různých názorů. “P 6” zpravidla nepřipouští jiný názor a proto jejich úvahy a hodnocení jsou (často ne zcela oprávněně) odmítány a sledovanost je mizivá.

V mezidobí, než jsem svůj příspěvek napsal, je v mediálním zorném úhlu opět Ná-rodní bezpečnostní úřad. Pan poslanec Klas se o jeho práci také kriticky zmiňoval. Ve stejné linii je i současná kritika “schvalování prověrek dle politické objednávky”. Jistě odsouzeníhodné. Statečným novinářům jako by však unikala podstata věci, že nejde o jednotlivé lidi, ale mimo to i o snahu po ovlivňování celkového politického směřování státu pomocí bezpečnostních samovolných utajených metod. A to i proti ustálené právní normě i na mezinárodně právním poli. Rozhodné řešení si jedině dovolili vyjádřit – vlastně také novináři – Petr Uhl a Jiří Dienstbier – “zrušit NBÚ”.

Představil jsem se zde jako novinář, ale při nedávné schůzce, která se konala kdesi v Alpách na německé straně a byla řízena věcně lidmi z americké CIA a jejich místním partnerem, jsem pod svým jménem měl napsáno “intelligence expert”. Téma jedníní bylo velmi zajímavé a rozhodným způsobem se týkalo i předmětu naší ny-nější diskuse.

1. zahraniční služby (naše MZV)
2. zpravodajských (rozvědných) orgánů.

Jen pro úplnost informuji, že jsem byl pozván jako soukromá osoba, tím bez povinnosti někoho žádat o souhlas, instrukce a někoho poté informovat. Mimo již zmíněných institucí (zastoupených početně) byl přítomen ještě Francouz, Brit a Rus. Lidé se značnou odbornou erudicí a zpravodajskou zkušeností. Jednání bylo podnětné a v řadě směrů překvapivé. Přestože sám jsem se nikdy nebránil nekonvenčním myšlenkám, byl jsem trochu zaskočen. Hlavně ve druhé části se jed-nalo o věcech zcela nových a podnětných, které se týkají i problematiky “Média a tajné služby”. Proto jsem se rozhodl Vás informovat a přinést trochu složitosti, ale i jasno do toho vztahu. V podstatě se vylučuje identifikace zpravodajské práce a jejich orgánů a podmiňuje se tak smysl , ve kterém se naše diskuse nesla.

Privatizace zahraniční služby se zdá být absurdní, neboť ta představuje jakýsi symbol reprezentace státu navenek. Není předmětem našeho zkoumání, ale je třeba si uvědomit žeč mnoho činností se v přítomnosti již děje pod hlavičkou nebo ve spolupráci se soukromými agenturami i jednotlivci. Různé rozbory, projekty placené z fondů MZV, ale i granty publikací na objednávku, bohužel někdy s určením tendence požadovaného výstupu. Soukromý faktor může tak prozatím jenom působit na ovlivňování a směrování rozhodovacího procesu MZV. O jisté provázanosti, dalo by se říci i programové korupci svědčí i příklad 200 milionů na propagaci před referendem pro přistoupení k EU. Výsledek referenda byl předem nepochybný a přesto MZV rozdělilo částku zbytečně a cíleně vybraným organizacím. Samozřejmě soukromým. S  našim tématem to nesouvisí, je to však otázka pro zvídavé novináře, kteří se, pokud vím, dosud nevyskytli.

Tajné služby se rovněž tradičně pojí se státní autoritou, pracují dle státního či vládního zadání a podmínkou jejich práce je utajení. Tyto zásady se od dob Sabiny a Mrvy mnoho nezměnily. Také “diskuse” panelistů a výslech paní Králové byl veden v tomto duchu. Pan poslanec Klas by chtěl navíc zajistit parlamentní kontrolu. To vše je dnes již minulost a dávná historie. Bohužel nikdo změny nezaznamenal včetně pana Mazela, který to má dokonce v popisu práce vedoucího bezpečnostní politiky MV ČR.

Zpravodajské služby, včetně rozvědných, pracující ve státním zájmu nebo dokonce v zájmu mezinárodních bezpečnostních uskupení (NATO), využívají stále více soukromý sektor. Nejedná se o různé agentury, na které jsme si zvykli, bezpeč-nostní, detektivní a podobně. Je sice pravda, že například v Iráku druhou nejpočet-nější složkou po armádě USA jsou soukromé bojové, ale i ochranné, analytické a plánovací útvary různých soukromých agentur. Sám jsem na ten stav upozornil již dříve v článku “Privatizace národních zájmů”, který trochu zabrousil do způsobu, jak je privatizována v Bruselu EU prostřednictvím lobbistů.

Pro naše pochopení stačí uvést, že této formy využívají zpravodajské služby jak USA, tak i jiné organizace. Detailně byla prezentována na našem setkání struktura, právní základ a práce jedné soukromé britské zpravodajské (rozvědné) organizace, která má své rezidentury v celosvětovém působení, včetně např. Moskvy. Práce je vedená ne proti , ale pro kontraktujícího partnera. Chápu, že úkolů od moskevských subjektů je “neurekom”. Pro ilustraci uveďme, že je možné zadání od vládního subjektu třeba na sledování činnosti čečenských teroristů v cizí zemi a volí se ta organizace, která má nejvhodnější podmínky napojení. Pokud by bylo zadání z ruské strany, práce může být vedena anglickou agenturou, lidmi a jazykem, který má větší přístupnost do zkoumaného objektu.

Zařazení médií do tohoto systémua samostatného novináře je velmi problematické, neboť jeho kontakt je neidentifikovatelný vzhledem k internacionálnímu charakteru soukromých služeb. Tento charakter znesnadňuje identifikaci a určení cílené informace. Jedná se v podstatě o odnárodnění podstaty zpravodajské práce, její komercionalizaci a zefektivnění v podmínkách globalizovaného světa. Nakonec není se zas čemu mnoho divit, pokud se přeneseme do sféry mezinárodního kapitálu a bankovnictví.

Základní otázka večera a závěr dle internetové zprávy o této diskusi (fr), že novinář ve prospěch tajných služeb pracovat nesmí a nemůže zní přívětivě, ale nakonec dutě. Soukromé zpravodajské služby jsou ve své podstatě neidentifikovatelné a jejich práce je nepostižitelná.V tom je právě jejich hodnota. Nehledejme v této skutečnosti nebezpečí. Svět se sjednocuje ve svém snažení i obraně. Důkazem je současná americko-ruská spolupráce. Časté mediální nepochopení této nové atmosféry v našem prostředí (třídění teroristů na dobré a špatné – víme o koho jde) již nemá perspektivu a sílu, aby byl opět zvrácen pozitivní vývoj, kdy spolupráce a důvěra se stala operativním faktorem. Očekával bych, že jak zástupce parlamentu, tak odborník z MV o výše uvedených skutečnostech by měli být informováni a hlavně stát na jejich straně.

K 1.1.1993 bylo bez ústavním zákonem stanového referenda, proti vůli obou národů a především v zájmu cizích mocenských a hospodářských interesů provedeno rozdělení malého státu na dvě ještě menší republiky. Říká se, že si lze zvyknout i na šibenici. Je pravdou, že jsme si pomalu již téměř zvykli na nelibozvučný a násilné “Česko”. Uveřejňují se i výsledky výzkumů, které mají potvrzovat, že již větší část občanů v obou částech (na Slovensku méně) naší vlasti se s  daným stavem smířila.

Rozbitím ČSFR vznikly nové ČR i SR obrovské škody hospodářské, vojensko-politické i mocenské. Na tyto i další důsledky ukazovala i petice občanů Spolkové republiky Německo, v níž bylo výslovně uvedeno: “Když se na Vás, občany ČSFR, dosud někdo ze SRN obrátil, pak především proto, aby požadoval práva a majetek pro Němce. Právě tyto hlasy z naší země se staly a stávají stále hlasitějšími, tím víc, čím více hrozí rozpad československého státu. A my víme … že Nadace Hanse Seidela bavorské CSU v Bratislavě aktivně usiluje o rozpad československého státu. Obáváme se, že rozdělení ČSFR na ´poslušné´ kousíčky mnohému v této zemi rozvazuje ústa. Přivtělení NDR se vyvíjí do podoby sociální a hospodářské katastrofy, z níž někteří chtějí nastoupit útěk do dalších přivtělení. …” Mezi signatáři této petice byla i dcera Bertolda Brechta paní Hanne Brechtová.

O tom, co na nás požadují odsunutí Němci, všichni víme. Méně známé pro nás je však usilování slovenských Maďarů, jichž na Slovensku žije přes 500.000, a Ma-ďarska vůči Slovenské republice. Maďarská šovinistická opozice žádala pro za-hraniční Maďary, žijící zejména na Slovensku, Rumunsku, Srbsku, Ukrajině “vrácení” maďarského občanství, o nějž údajně neoprávněně přišli po první světové válce. V referendu svůj vysněný patnáctimilionový maďarský národ prohráli. Vládnoucí koalice v Maďarské republice nyní však zcela otevřeně požaduje autonomii zahraničních Maďarů a uvažuje o vydávání tzv. národních víz příslušníkům maďarských menšin. Nezapomeňme však i na to, že za maďarskými šovinisty stojí nejen Světový kongres Maďarů, ale i Bavorsko v čele dr. E. Stoibrem, který přečasto považuje odčinění křivd spáchaných na Maďarech po druhé světové válce. Tzv. Krajanské sdružení odsunutých Němců z ČSR dokonce obdařilo maďarský národ tzv. Karlovou cenou.

“Gyurczány jednal ve čtvrtek (13.ledna 2005, -re) se zástupci slovenských a vojvo-dinských Maďarů Bélou Bugárem (vysokým vládním činitelem SR –re) a Józsefem Kaszou. Podle Bugára po tomto jednání kleslo napětí mezi menšinami a maďarskou vládou, které způsobil její odmítavý postoj k dvojímu občanství.” (Právo 15.1.05, s.10) Lze těžko pochybovat, že Slovensko jako součást československého státu, který by mohl mít i konfederativní formu, by své zájmy lépe mohlo ochraňovat a prosazovat. Obdobně je tomu i v našem případě. Ano, rozbití ČSFR oslabilo i naše pozice. Komu však prospělo, také víme. Česko-slovenské vztahy musíme všemož-ným způsobem dále rozšiřovat. Snažme se, aby nás brzy v EU spojovalo něco mnohem více než připravovaná společná měna. Je to v nejvlastnějším zájmu obou našich národů.

S příliš velkým pochopením se v Bratislavě nesetkala výzva skupiny maďarských poslanců Evropského parlamentu (EP), aby se na Slovensku více uplatňovala práva národnostních menšin. Politici i tisk kritizují hlavně názor zástupkyně Strany maďarské koalice (SMK) v EP Edit Bauerové, že by se ve slovenském parlamentu mělo umožnit i jednání v maďarštině. “Proč s tím Edit Bauerová dávno nevystoupila ve slovenském parlamentu a vystupuje s tím až v Evropském parlamentu,” divil se poslanec Peter Miššík ze Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKU) premiéra Mikuláše Dzurindy. Postěžoval si, že při přípravě novely jednacího řádu žádná podobná připomínka ve sněmovně nezazněla.

Denníku napsal, že se teď “skromná socha slovenského literárního velikána Martina Kukučína ocitla se ve stínu světoznámého básníka, ale přece jenom národního odrodilce”. Přestěhování pomníku v Bratislavě prosadili Maďaři. Údajně proto, že místo na Petržalce, kde petöfi doposud stál nebylo důstojné velikosti tohoto básníka. Čaplovič kontroval otázkami: Proč v onom zanedbaném prostoru zůstává socha Janka Krála? Proč v Bratislavě pomník dosud nemá Ján Kollár …? Proč u Dunaje nestojí socha Milana Štefánika? (ČTK)

Jeguš Ferko v publikaci Maďarské (sebe)klamy napsal, že S. Petöfi se narodil v severním Maďarsku v městečku, jež se původně jmenovalo Malý Kereš, a sám se jmenoval Alexandr Petrovič. Jeho otec se jmenoval Štefan Petrovič a matka, jež pocházela ze středoslovenského Martina, Marie Hrůzová. Na S. Petöfiho se A. Petrovič nechal přejmenovat až jako dvacetiletý. Petöfi nezemřel v boji v r. 1849, ale teprve na Sibiři na otravu krve v r. 1856. (volně zpracováno -re)

Vítejte na stránce s aktuálním výběrem událostí ve světě, které se často nedostanou do hlavních médii v naší zemi. Většinou se jedná o zprávy z různých krizových oblastí (Balkán, Afgánistán, Irák). Informace uveřejňované na této stránce neuvidíte ve zpravodajských relacích našich televizí a pokud budou náhodou v hlavních denících pak až hluboko uvnitř novin. Tedy nikde řvavé titulky. Důvod je prozaický, tyto zprávy totiž popírají mnohé oficiální verze různých událostí ve světě. Zjistíte kolik zajímavých informací je blokováno, aby se nedostaly k “masám” Aktualizace probíhá několikrát za týden – podle počtu zajímavých zpráv. (email: messinaseznam.cz., a uprostřed adresy je zavináč)

Pan J. Messin má pravdu. Jeho stránky obsahují mnoho zajímavých, běžně velmi málo dostupných informací. Zatím máme jeho informace pouze zprostředkovaně, te-dy bohužel dost opožděně. Jen pro představu některé z nich ve zlomkovitých výňat-cích uvádíme.

Z bloku Imperiální Balkán – dědictví lži a zkázy citujeme:”Lidé z tábora amerických demokratů si … zřejmě myslí, že Američané touží spíše po Clintonově imperiální politice, než po jeho kouzlu, nebo jeho (předpokládaných) úspěších v sociální či ekonomické oblasti. John Kerry slibuje nejen pokračování v dobrodružstvích Bushe juniora v Iráku i Afgánistánu, ale také oživení vměšování se do záležitostí Balkánu během Clintonovy éry, které Bush odstavil na vedlejší kolej. Kerryho program pro Balkán slibuje “obnovit americké vedení na Balkáně … pokračování v podpoře opětného sjednocení Bosny, “ a “dosáhnout řešení (pro Kosovo) splněním legitimní touhy albánské většiny.”Kerry by tedy byl pro Balkán větším nebezpečím než před-stavuje Bush.

Z článku Potíže v Srbsku

“Politici etnických Maďarů žijících v provincii Vojvodina nedávno prohlásili, že jejich lidé jsou vystaveni útokům nenávisti Srbů. Jistě, v kaji jsou případy vandalství, výhrůžek smrtí i násilí. Obětmi jsou ale Srbové ale Srbové stejně často jako Maďaři nebo Chrovati (Ve Vojvodině došlo ke změně skladby obyvatelstva, protože se zde v poslední době usadily desetitisíce srbských uprchlíků vyhnaných z Chorvatska, Kosova a Bosny – pozn. Mess.) Maďarská vláda zacítila příležitost vměšovat se, snad povzbuzena jejich nedávným připojením k EU. … Budapešť je odhodlána věc vystupňovat. Je situace skutečně tak vážná? S velkou pravděpodobností je to další příklad etnické politiky stupňování konfliktu místo míru. Ministr srbské vlády, kterého cituje článek o “obtěžování Maďarů v Srbsku” jde k jádru věci, když říká:´V popředí obviňování je odrovnaný etnický politik, jehož strana se nedokázala… dostat do parlamentu a který se snaží o návrat pomocí šíření strachu. Cynické, ano – ale dost pravděpodobné … . V pozadí je toho ale zřejmě více. Při pohledu na mapu Balkánu si každý uvědomí, že Srbsko sedí rozkročmo na všech hlavních a důležitých trasách komunikací v regionu. Ani přes velké úsilí proimperiálních misijních intelektuálů se nedokázala požadovaná kontrola uskutečnit. Obvinění z krutosti by mohla být dob-rým způsobem, jak donutit Bělehrad podrobit se.”

Pokud bychom nečetli dílo prof. dr. R. Dolečka, DrSc., Obrazy z dějin jihoslovan-ských bratrů, mohli bychom citovat ze stránky p. J. Messina mnoho dalších zajíma- vých informací. Materiály připravil : Svekos

Maďarský parlament se rozhodl pro konání referenda, v kterém občané měli rozhod-nout, zda Maďarům žijícím v cizině bude automaticky poskytnuto též maďarské státní občanství. Občané MR v referendu řekli ne. Tak více než 2,5 mil. občanů jiných států nedostalo maďarský pas. Jednalo se o 1,6 mil. Rumunů, 600.000 Slováků, 200.000 Ukrajinců a 350.000 Jugoslávců. Tito poslední žijí téměř výlučně ve Vojvodině. Část maďarské mocenské elity hodlá tyto občany pomaďarštit z toho důvodu, že jsou potomci těch, kteří pocházeli z Maďarska, neboť až do I. světové války náležela území jako Vojvodina nebo rumunské Sedmihradsko k rakousko-uherské monarchii.

Nelze se proto divit, že maďarské jednání nachází podporu v Německu, že ve své zahraniční politice “ se Maďarsko stejně jako v první polovině 20. stol. orientuje na Německo, protože toto přibližování se setkává se zřetelnou podporou”. Tak to vyjad-řuje i Nadace Hanse Seidla, blízká CSU. Společné zájmy vrůstají i do oboustranného přání hájit práva národnostních menšin. Proto Německo i Maďarsko obnovily svou ochranou úlohu nad německými a maďarskými menšinami. Maďarská vláda své “ochranné poslání” vyjádřila požadavkem autonomie pro Maďary v sousedních státech. Je to sice méně než tzv. pozitivní diskriminace, ale přesto jde o mocný pod-nět pro nové vzplanutí maďarského šovinismu.

“Nesmíme zapomenout, že právě tak začala válka v Chorvatsku, Bosně a Kosovu”, polemizoval nedávno Joszef Kasza, mluvčí Maďarů ve Vojvodině. Tím ovšem neřekl nic o situaci v provincii, ale hodně o úmyslech maďarských revanšistů. Zvlášť “úderné” je to, že jejich představy zřejmě pomohly vytvářet silné lobistické skupiny v USA. “Kongres je toho mínění, že prezident … by měl pověřit ministerstvo zahraničí, aby pravidelně kontrolovalo situaci maďarské menšiny ve Vojvodině … právě tak by mělo apelovat na síly NATO spojené s USA, a zatím by mělo přísně před očima držet veškeré jednání o budoucím stavu Kosova a uspokojující zajištění práv obyvatelstva ve Vojvodině a obzvláště etnických menšin v provincii”, tak to vyjádřil americký Kongres již v říjnu 2000. Veřejně již tenkrát s pomocí Budapešti byla otevřena nová fronta proti Srbsku, aby byl vynucen souhlas Bělehradu k odtržení Kosova.

Stydíme se za ty, kteří nás vědomě nepravdivě informovali o událostech v Jugoslávii, stydíme za termín “humanitární bombardování”. Víme, kdo tito lidé jsou a komu slouží.

V současnosti pracujeme na první části knihy Necenzurované obrazy z dějin jiho-slovanských bratrů, která se bude zabývat problematikou Kosova a Metohie před, během a po agresi NATO proti Jugoslávii. Nyní malou ukázku z připravované knihy : “Dopis pana Stojana Novakoviće, vyslance Srbského království v Cařihradě Tefik-pašovi, ministru zahraničních věcí Turecka (1898) V Srbsku v té době vládl král Aleksandr Obrenovič.Originál dopisu byl ve franštině, datum je podle “starého” (juliánského) kalendáře/gregoriánského (“nového”) kalendáře. Je zde uvedena jen část dopisu, bez podrobného popisu všech albánských zločinů proti srbskému obyvatelstvu Kosova a Metohije. Podrobnosti budou uvedeby v druhé knize. Je to výňatek z publikace “Korespondence o albánských násilích ve Starém Srbsku (hlavně Kosova a Metohije), 1898 – 1899” (Documents diplomatiques - Corres-pondance concernant les actes de violence et de brigandage des Albanais dans la Vieille-Serbie /Vilayet de Kossovo/, 1898-1899). Kniha vyšla v Bělehradě ve Státní tiskárně … 1899.

Cařihrad, 14/26 května 1898

Ale, obzvláště co se vrátili domů albánští dobrovolníci, po ukončení války s Řeckem, doznaly nepořádky, vraždy, žhářství a všechna možná násilí takových rozměrů, že neklid zachvátil celou okolní oblast, přešel naši hranici, na které se – Vaše Výsost si to dobře pamatuje – každodenní krvavé střety řádily jeden za druhým, jeden vážnější nežli druhý, které přinášely četné oběti jedné i druhé straně. Vyšetřovací komise, určená oběma Vládami, zjistila, jak je vidět z protokolu sepsaném ve Vranji (město v jižním Srbsku) 10/22 srpna minulého roku, že střetnutí byla vyvolána útoky Albánců, kteří přecházeli na naše území a zrádně přepadali naše četníky. Královské úřady potrestaly po zásluze viníky těchto útoků a odrazily je od hranic Království.

Počet uprchlíků, kteří přecházejí hranici, aby si zachránili život, je obrovský, a roste ze dne na den. … Podle údajů, které má Královská Vláda, za krátkou dobu několika měsíců, minulého léta a zimy, bylo vykonáno v sandžacích Prištinském, Novo-Pazarském, Pečském a Prizrenském, přes 400 zločinů: jako vraždy, žhářství, lupičství, desakrace chrámů, znásilňování, únosy, loupeže, krádeže celých stád … .” Prof. dr. R. Doleček, DrSc.

Tohoto měsíce jsme vydali publikaci “Protektorát Čechy a Morava 1939 –1945”v řadě Studijní texty. Brožurku dostanou jen někteří z vás. Je určena především studující mládeži. Autorem je prof. PhDr. J. Frajdl, CSc.

Je načase si opět uvědomit, jak náš národ žil ve válečném období. “Značná část našeho národa trpěla podvýživou, vzrostl počet onemocnění na TBC. Jedna dospělá osoba měla na celý měsíc nárok na 4 vejce, 6 kg brambor, 1,2 kg cukru, 9,7 kg chleba, mouky a pečiva, 1 kg masa nebo uzenin, 16 dkg sádla, 7 dkg másla, 1,75 l mléka, 48 dkg umělého tuku. Nemocnost vzrostla od roku 1938 do roku 1945 o 77%. Počet úrazů v zaměstnání vzrostl o 59%. Za rok bylo možno odebrat jedny boty vycházkové a jedny pracovní, volné byly jen dřeváky. Volá směna vedla k přesunu průmyslového zboží z měst na venkov, výměnou za potraviny. Peníze měly inflační charakter a nebylo je za co utratit … Ceny vzrostly na vázaném trhu dvacetkrát, na černém trhu až šedesátkrát. …”

Křesťanskosociální mírové forum

Dokončení: “Zvláště po přelomu tisíciletí, po změnách konce r. 1989, s následující demobilizaci hnutí za odzbrojení, mírových, ženských, emancipačních. Regulátor zdánlivé všemohoucnosti trhu a majetku pramálo funguje. Myšlenka na alternativy, kvalitativně řešící otázku života, pokoje a naplnění života proti smrti, živoření a odumírání lidskosti je zakřikována a odsunována do nesmělých tichých nadějí, čekajících snad na ještě markantnější znamení doby, ohlašující nebezpečí sebezničení lidstva.

Nové příležitosti rychlého zbohatnutí (spekulací, computerizací, tunelováním, nedostatkem právních ošetření nezadatelných práv člověka, majetkových přesunů a privatizací, spojených často s korupcí a velkorysými krádežemi) proměnila malé vlastníky v maloburžoazii (cítěním, myšlením, životními cíli), - cizí i tuzemské zbohatlíky v politiky, - manažery často i brzy krachujících podniků v ředitele nebo vlastníky zcizeného národního bohatství, v nové a v demokratických volbách nezvolené rozhodčí ve vládách, v parlamentech a senátech. Podle některých znaků se přeorientovali a rychle do takové podoby proměnili i někteří bývalí obhájci spravedlnosti, míru, lidských práv a odpůrci tzv. totality.

K vytipování světských hnutí, která by posilovala naděje v dobrou budoucnost světa, nenacházíme dost podkladů. Sledováním nevládních organizací evidovaných u OSN… jsem objevila přetrvávající množství hnutí mírových, ženských, sociálních a ke globalizaci … . V jejich životnost a ve vznik nových sekulárních hnutí za přeměnu světa můžeme doufat. Vcelku je však nesporné, že se celosvětově odbourává společenská odpovědnost za nedostatky soudobého hospodaření, řízení států, ačkoliv utrpení a zbytečné ztráty na lidských životech jsou alarmující.

Ani v politických stranách nelze jednoduše určit jejich skutečné zaměření a cíl. Není zřetelné, co je levice, zřetelnější je pravice, která se hlásí k ekonomickému liberalismu, ve kterém je věcí jedince, jak obstojí v nemilosrdném konkurenčním boji a v zápase o obhajobu života. Zcela ne jisté je, co znamená levý střed, i proč jsou tak často tzv. křesťanské strany jednoznačnou pravicí a ideovou oporou kapitalistického systému a intenzivní ekonomické globalizace. Někdy – aby se neřeklo – s bezzubou kritikou zcela zřejmých záporných průvodních jevů. …

Snad nejdůležitější otázkou o naději je otázka po zdroji síly, která dovede člověka sevřeného tísní, úzkostí a ohrožením odvést od fascinace moci, rezignace, lhostejnosti a zoufalství nejen k obyčejné každodenní naději v příští den, ale k účasti na změně skutečnosti pro budoucnost, která ho a jeho život přesahuje. Jak posílit člověka, aby se odpoutal od své soběstřednosti, přemáhal přehnaný pud záchovy, oprostil se od mocichtivosti a touhy po bohatství., nahrazoval jej citem s trpícími a utlačovanými. Jaká víra, jaké přesvědčení, jaké sebepochopení bude nutno pěstovat již od raného věku, abychom se naučili ctít a obhájit život a nejen svůj? Zvítězí opravdu Ježíš Kristus? Naplní se Evangelium a vize Nového zákona i Zjevení Janova?

Na prvním místě je významné, aby všichni kdo bezprostředně pomáhají v nouzi a při záchraně životů, -profesionálové i dobrovolníci - ,byli skutečnými nositeli pomoci, a to i tam, kde sami riskují svůj život. Na kvalitě těchto institucionálních služeb velmi záleží. Ta totiž často neodpovídá nákladům, stát se jich pak zříká, a postižení ztrácejí naději pro lidské selhání druhých.Všichni, kdo nábožensky nebo civilně působí na lidské vědomí a vědění, ať již profesionálně (učitelé, vychovatelé, kazatelé, duchovní, vědci a jejich populátoři a další) nebo dobrovolně, by měli šířit chápání a porozumění všech příčin negativních jevů. Zmapovat svět, jeho situaci a trendy znamená pomoc člověku, aby se správně orientoval. Ideologická přeznačení a předznačení jsou překážkou vědění a dobrých rozhodnutí.

Nezastupitelné místo mezi aktivitami k životu s nadějí patří organizace na ochranu menšin, žen, dětí, skupin na okraji společnosti a organizované snahy o smírné řešení konfliktů. K tomu patří monitorování stavu zbrojení neokolonialistických výbojů, a etablování ekonomické a politické moci v rukou menšiny. A odpor proti všemu, co jakýmkoliv způsobem paralyzuje demokratickou účast na řízení společnosti.

Hodné pozornosti je zjištění, že samo poznání a vědění nestačí. Po kritice, analýze nedostatků nenásleduje vždy důkladný rozbor všech činitelů a tím méně pak nezbytné činy. Lhostejnost i pasivita zde ovšem často pramení z předchozích již zkušeností bezmoci. A na té se podílejí obava, že vystoupením proti mocným ohrozím i ty iluzorní jistoty, které ještě mám, - zmatené myšlení, které se tak často vzdává propagandě, polopravdě i lži, - složitost problémů, - i nesnadnost jejich řešení. Nacházíme je nejen v široké populaci, ale i u odborníků a vědců. Zcela pominout nelze ani vědecký analfabetismus a sociální pathologii. Je nadějné, že i ta dnes se stává předmětem speciálního studia. Erich Fromm v Anatomii lidské agresivity zdůrazňuje společenský vliv na vzrůst destruktivity, na rozdíl od resignovaných vysvětlení “přirozeností” člověka.

Na ohrožení budoucnosti lidstva (včetně přírody) lze reagovat jedině buď vírou nebo beznadějí. Racionální víra stejně jako racionální beznaděj se zakládá na důkladné znalosti faktorů nutných pro přežití. Většina žije lhostejně. Optimisté i pesimisté vedou pohodlný život -–jsou lhostejní, pasivní. Frommova důvěra ve schopnost člověka osvobodit se od faktorů člověkem vytvořených je aktivní. Je to postoj radikální, osvobozující se od vlastních iluzí. Je to vědomí potřeby proměny. Je to schopnost myslet nemyslitelné, oprostit se od osobního odporu vůči vnitřním proměnám sebe sama. “Situace je však až příliš vážná, než abychom si mohli dovolit naslouchat demagogům a nejméně těm, které přitahuje destrukce, nebo těm vůdcům, kteří používají jen ´svůj rozum´ a mají zatvrzelá srdce. Kritické a radikální myšlení přinese ovoce jen tehdy, bude-li spojeno s nejcennější vlastností, jaká je člověku dána, s láskou k životu”. Tak jako snaha o proměnu světa začíná u změny sama sebe, vlastního myšlení a jednání, tak pokračuje v hnutích zdola a může mít naději, jen dosáhne-li k proměně řízení společnosti, k proměně moci a jejích nositelů.

Existují další alternativy

Výzva křesťanské sociální etiky

Je v rozporu i s hlavními principy křesťanského učení o společnosti – s principem solidarity a společného dobra.Zcela opomenut zůstává klíčový požadavek tohoto učení na universální určení státků pro všechny lidi. Křesťanství obhajuje právo na soukromé vlastnictví, ale požaduje takovou tvorbu a rozdělení majetku, aby sloužilo všem. Dnes je tento požadavek důležitější než kdykoliv dříve.

Křesťan a společnost, in. dr.B.V.

Vážení a milí přátelé, srdečně děkujeme za vaše vánoční, novoroční přání, dopisy, podněty, návrhy i kritiku a jistě též za zaslané finanční příspěvky, které nám již nyní umožňují v odpovídajícím rozsahu vydávat naše tiskoviny.

Podařilo se nám opět obnovit řadu “Listů”.Tyto budou obsahovat volné překlady z nejdůležitějších článků Landeszeitug, částečně i z Prager Volkszeitung. Budeme usilovat, abychom občas, i když je to finančně nákladné, získali též překlady ze Sudetendeutsche Zitung. Nejen náklady nám pomáhá nést Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí. Tuto činnost, která velmi výrazně přerůstá náš okruh působení, vyvíjíme i ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí KČP. O doručování Listů žádá řada funkcionářů vlasteneckých organizací. Pokračujeme ve vydávání brožurek, které obsahově jsou vlastně studijními texty. Jejich autory jsou zpravidla vysokoškolští pedagogové, kteří je píší především pro studenty.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka byla 18. ledna 2005. Kontaktní adresa: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6 – Dejvice, 160 00.