Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Germánská negativa v českých dějinách

7. – 12. století

Úvodem nezbytná otázka

Otázka zněla: „Je pravdivé tvrzení řady pravicových politiků a novinářů, že v mi­nulosti byly česko-německé vztahy přátelské a k jejich zhoršení došlo až během druhé světové války a hlavně po odsunu německého obyvatelstva?"

Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní - soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy - tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a po­kořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.

V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu 6x, v 11. století 5x, ve století 12. jednou a v 13. století 3x, ve 14. století jednou, v 15.století 6x, v 17. století byla válka třicetiletá a v 18. století neuchránila české země ani relativně velká Habs­burská říše; české země byly napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá a v 19. století to byla válka prusko - rakouská, zle pus­tošící především české země. A násilnický charakter první a druhé světové války je dostatečně znám.. Ani v jednom případě nebyla vedena válka ve prospěch české věci, ale vždy proti nám. To pochopitelně nelze nazvat přátelským poměrem.

A nejen to. Odvěká touha německých císařů po nadvládě vedla ke snaze rozdrobit český stát. V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou.

Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl pro­hlášen za říšského knížete. To významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat separatis­tické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II.

Nepřipomíná to nadiktovaný vznik Protektorátu Čechy a Morava? Zkušenosti s německým sousedem nebyly nikdy pozitivní, ani ve středověku, ale ani v novověkých dějinách.

Slované a Germáni ve středu Evropy na úsvitu dějin

Zastávám názor, že úvahy archeologického charakteru týkající se našich vzájemných dějin je třeba ponechat specialistům, zaměřeným na toto období. Ale vzhledem k tomu, že i tato doba je předmětem politických úvah, připojím k této otázce přece jen několik svých poznámek.

Nacistická historiografie v hojné míře podsouvala pod archeologické infor­mace úvahy, na něž se později odvolávala jako na vědecké závěry. Nejčastěji se setkáváme s tvrzením, že původ slovanského obyvatelstva je nejistý, obestřený temnotou a že Slované do středoevropského prostoru přišli jako přistěhovalci. Z toho se pak dalo snadno vyvodit, že zde nemají žádná práva a mohou být tudíž vy­hnáni. Právě k tomu také nacistická propaganda dospěla za druhé světové války.

Stačí ovšem upozornit, že ani Germáni nejsou původní obyvatelé v Čechách a na Mo­ravě, ale že do středu kontinentu přišli ze severoevropské oblasti a po několik generací se stěhovali za půdou a za kořistí po celé Evropě. Rozhodně to nebylo mírové poslání. Svědčí o tom kupříkladu tažení Vandalů, kteří se v letech 429 - 554 dostali až do se­verní Afriky a všude si počínali tak, že dodnes známe pojem vandalismu.

Německá historiografie byla vždy hrdá na tyto výboje. Dávala je za vzor a vytvářela podklad pro bismarkovské tvrzení: "Kam vkročila jednou noha pruského granátnika je všechno německé“. Střední Evropa pak byla v německých učebnicích dějepisu zcela oficiálně prohlášena za "vlastní germánský životní prostor". Velkou úlohu Germánů uspořádat a sjednotit Evropu" pak převzali Frankové. Když se germánské kmeny dostaly později do bojů s římskou říší, stal se "takto odkrytý východ" výpadovou branou pro národy dorážející z východu. Ty pak musely být zatlačovány po dlouhá staletí, pokud ovšem s jádrem germánského lidu nebo s Říší nesplynuly.Již v učebnicích se dětem vtloukal do hlavy názor, že proti východní Evropě je třeba bojovat, aby kmeny neznámého a temného původu nepronikly na západ. Trpět to prý lze jen tehdy, když se tyto kmeny nechají dobrovolně germanizo­vat a stanou se organickou součástí německé říše.

Češi žijící v 19. století mezi německým obyvatelstvem v pohraničních okresech získali relativní klid před nacionalistickým útlakem jen tehdy, když se v klidu a pokor­ně nechali poněmčovat, když mluvili německy. Sudetoněmečtí historikové to v knize "Tisíc let českoněmeckých vztahů" popisují jíž opatrněji: "Původ Slovanů je obestřen tajuplnou temnotou. Vznikl tento lid v zemi samé a žil snad jako vrstva podřízená germánským kmenům, aby teprve po jejich odchodu vstoupil na světlo dějin, anebo pochází z východu Evropy a přišel sem teprve po odchodu Germánů?“

Největší obavu měla nacionalistická německá historiografie a ve stejném duchu vychovaní němečtí politikové, aby se neprokázalo, že Češi jsou autochtony, tzn. původními obyvateli v této zemi. Jen ztěží si lze představit, že by slovanský lid přišel do zcela vyklizené země, kde by nikdo nežil. Slované převzali značné množství zeměpisných názvů keltského původu. Jak jinak by tato jména mohli znát, kdyby nepřišli do styku s lidem, který je užíval? Keltské osídlení je přitom starší, než osídlení germánské.

Dnešní němečtí historikové sami přinášejí doklady, že germánské kmeny opustily českomoravský prostor, ale nejsou si jistí, zda odešli všichni příslušníci kmene. Archeologie zatím nepřinesla doklady o tom, že by došlo k nějaké mnohale­té válce mezi Germány a Slovany. Proto lze připustit, že etnický celek, později označený za Čechy, vznikl spojením s původním lidem za převahy Slovanů. Pochopi­telně, že tento závěr je různě vyvracen, neboť argument autochtonnosti by se stavěl proti teorii, že Slované nemají ve střední Evropě co dělat, že žijí v germánském prosto­ru. Sudetoněmecká propaganda tímto tvrzením za druhé světové války jen hýřila.

A ještě jedna skutečnost vyvolává pozornost. Jde o přepečlivou snahu velmi přesně popsat, kde všude se germánské kmeny usadily, kde bojovaly, kam táhly apod. Také touto cestou se má vytvářet dojem, že pronikat do uvedených oblastí je věc vysoce le­gitimní. Podívejme se na tuto otázku z českého stanoviska: Historik Franz Bauer popisuje ve své stati Rané dějiny českých zemi po dobu Karla Velikého, že "Slované pronikali po prastarých obchodních cestách přes pohraniční hory: u Tachova a Domažlic do Horní Palce, u Chlumu přes Krušné hory, u Náchoda do Slezska, po starých solných stezkách do Horního Rakouska. V 7. a 8. století pokročilo rozšíření Slovanů na západ ještě dál. Při ústí Labe dosáhli téměř Severního moře a přes Labe a Sálu pronikli do Duryňska a severního Bavorska. Teprve mocná franská říše zasta­vila jejich pohyb“..

K tomuto tvrzení jen několik poznámek. Protože autor ve své studii současně tvrdí, že Slované přišli Moravskou branou, bylo tudíž Slezsko slovanské a zpětný po­hyb od Náchoda do Slezska je nepravděpodobný. Opět se tu vytváří klamný dojem, že Slezsko bylo vždy germánské a bylo jen ztraceno ve prospěch Slovanů. Polští historikové naopak přinášejí tvrzení, že v této době bylo Slezsko slovanské tím spíše, že i země na západ ležící měly lužicko-srbské obyvatelstvo. Franz Bauer nepřipouští, že vystěhovalecká vlna se mohla sama vyčerpat, doznít, zejména ve směru z Čech do Bavorska, Durynska a Rakouska. Je sice pravda, že státy a národy se rozšiřují ve směru nejmenšího odporu, ale historie nezná žádné velké války, které by se postavily na odpor tomuto slovanskému pronikání. Slované tu zmizeli v moři germánské převa­hy. Český stát se spíše šířil v jiném strategickém směru na východ podél obchodní cesty do Kyjeva. Mnohem podstatnější, vzhledem k německo-českým vztahům, je skutečnost, že žádného českého historika nebo publicistu nikdy nenapadlo z tohoto dočasného proniknutí Slovanů na západ od českých hranic dělat závěry, že tato země nám náleží, že se tam musíme vrátit, že tam máme nějaká práva apod. Tak daleko němečtí historikové ovšem nedošli. Stále v různě kryté podobě podstatně zůstávají u teorie, že Němci mají větší práva než jiné evropské národy, stále zůstávají pose­dlí velmocenskou úlohou Německa v Evropě.

Počátky germánské agrese

Změna podnebí, tuhá zimní období, nepříznivé geografické podmínky a soupeření kmenových náčelníků na počátku našich dějin přiměly germánské kmeny ve Skan­dinávii a v Dánsku k pohybu směrem na jih. Narazily přitom na domácí obyvatelstvo, ale jeho odpor byl přemožen. Jen keltské kmeny projevily větší odolnost. První velkou překážkou germánské expanze byly hranice Římské říše. V bojích o její překročení si germánští náčelníci uvědomili, že síla jednoho kmene nestačí na tak velký úkol a k výboji se začali spojovat v nadkmenové svazy s větším počtem bojovníků a s větší údernou silou. Přinutila je k tomu objektivní situace. Z nadkmenových svazů Ger­mánů se logickou cestou vývoje vytvořily raně středověké státy dříve, než u západních Slovanů, kteří takový cíl - získat území Římské říše - neměli. Vždyť nebyli ani přímými sousedy.

Jen jako příklad uveďme, že nadkmenový svaz Ostrogotů vznikl již v roce 493 a trval do roku 555. Říše Vizigotů (nadnesený název pro mezikmenové spojení) trvala od roku 395 do roku 711. Langobardští panovníci vládli v letech 561 až 774 a nám nejblíže ležící Franská říše realizuje své výboje v letech 482 - 843.

Kdo jako první vybudoval nadkmenový svaz - zárodek středověkého státu -zís­kal nástroj k porobení svých sousedů, kteří k svému zemědělskému zaměření nemuseli být nutně agresivní. A nebyli také na adekvátním stupni vojenské organizace. Právě toho využila Říše franská, vojensky a organizačně připravená, mající i válečné zkušenosti ­z bojů s římskými armádami. Zamířila na východ, proti ještě nesjednoceným kmenům západních Slovanů. Tyto výboje znemožňovaly vznik velkého západo­slovanského státního svazku, schopného čelit germánskému tlaku.

Boj s Římskou říší přinesl germánským kmenům mnoho výhod. Byly to nové poznatky z technologie výroby, vyšší agrokultura, znalost cizího vojenského umění, poznatky z organizace státních institucí a orgánů. Germáni získali převahu a využili ji proti slovanským kmenům. Pohanské náboženství podporovalo bezesporu kme­novou izolovanost a uzavřenost. Křesťanství svým universalismem a tvrzením, že pa­novník je od boha, vytvářelo vhodnou sjednocovací ideologii právě pro první středo­věké státy. I v tom měli Germáni převahu nad Slovany. Všechny uvedené výhody do­kázala Franská říše využít a zneužít proti západoslovanským kmenům. Vždyť první nadkmenový svaz u Slovanů vznikl právě ve středoevropském prostředí kolem let 623 - 624. První u Slovanů, ale téměř o dvě století později, než se tak stalo u Germánů. To byla velká a tragická nevýhoda, která poznamenala celý další vývoj v tomto prostoru.

Navíc - po dnes jsme terčem ironického pošklebováni německých nacionalistů, že prvním představitelem nadkmenového svazu v Čechách, na Moravě a v okolních krajinách byl franský kupec Samo. Čelíme tomu poukazem na to, že on sám pocházel z kraje Senonského, tedy z území dnešní Francie, kde nebyly nalezeny žádné ger­mánské památky, ale kultura keltská. Keltským původem lze také vysvětlit jeho ochotu utkat se s Franskou říší. Samo byl romantizovaný Kelt, doprovázený druži­nou bojovníků, jak bylo zvykem pro kupecké výpravy dalekého exportu.

První raně středověký stát západních Slovanů se vytvořil v 9. století na Mora­vě, patrně v návaznosti na předchozí nadkmenový svaz ze 7. století. Po jeho pádu se na úsvitu dějin vytváří přemyslovský stát, překonávající kmenový separatismus. Nic­méně všechny tři uvedené slovanské státní formace (Sámova říše, mojmírovský a přemyslovský stát) vznikly se značným zpožděním za podobným vývojem po­dobných struktur u Germánů. Vznikly později, ale vznikly, čímž umožnily, že jsme germánskému tlaku odolali. Na rozdíl od Polabských a Pobaltských Slovanů na se­ver od nás, kterým se nepodařilo včas realizovat plnohodnotný státní vývoj. Jejich vyšší svazky vznikly ještě později a výsledek byl katastrofální. Dnes tyto etnické slo­vanské celky, až na lužicko-srbskou menšinu, již neexistují. Pohltila je vlna germaniza­ce, které jsme se my, resp. naši předkové dokázali ubránit.

Pro porovnání ještě připomínám, že polský stát vznikl až v 10. století (Měšek I.­-960-992), první chorvatský kníže je znám z let 800-810, srbský stát má kořeny v 11. století a Kyjevská říše vznikla po roce 900. První vlna germanizace u nás však narazila na mojmírovský a přemyslovský stát, a to již v 7. a ještě více v 9. století.

Tradice germánské okupační politiky

Germánští panovníci se naučili od Říma také napodobovat okupační taktiku a strategii, kterou doplňovali a dál rozvíjeli o své osobní zkušenosti. Nejprve je vhodné připomenout, že v tradici jsou vždy uloženy zkušenosti minulých generací. A zkušenosti Říma, ale i Germánů byly skutečně přebohaté.

1) Na obranu říše franské se zřizovaly marky - vojensky organizovaná pohraniční území k ochraně vlastního státu. ale i jako organizace schopná se ve vhodný okamžik rozšířit na účet cizího území. Perspektiva další expanze byla strategickým cílem každé marky. Markrabě měl taktickou a operační samostatnost, mohl a také vedl války se svým sousedem z vlastní iniciativy a jeho vrchní pán, císař, se mohl v takové situaci tvářit jako neutrál a dokonce se nabízet za rozhodčího, usmiřovatele a soudce. Když však markrabě prohrával, zasáhl císař celou silou svého státu. Tato taktika a strategie - dvojí úloha císaře a markraběte, dávala říši značný manévrovací pros­tor. Již tehdy se mohla realizovat ochrana před agresivním markrabětem ochranou u císaře a říše, která však nakonec stejně vždy vedla k podrobení. Tady má své kořeny myšlenka protektorátu - ochraňovat a přitom zabrat!

Proti Slovanům v Polabí postupovala marka srbská, později též braniborská a míšeňská. Název byl často odvozen od útočného směru. Podél Dunaje pronikala marka východní. K tomuto názvu se po staletích vrátil i Adolf Hit1er, když zabral Rakousko a pojmenoval ho Ostmarkou.

Když se germánské marky dostaly na území dnešního Rakouska až k současným hranicím dnešního Maďarska a na severu od nás se protislovanské marky prokousaly daleko na východ, k hranicím polského státu - dostal se český stát do strategického obklíčení. V něm zůstal až do roku 1945. A právě toto strategické obklíčení bylo určujícím vnějším faktorem české zahraniční politiky. Nezáleželo příliš na osobních přáních jednotlivých Přemyslovců. Geopolitická situace jim umožňovala bojovat, ale také kolaborovat, být v některých sporech v německé říši neutrální a v jiných se do poměru v říši vměšovat. Podobně si počinali i němečtí panovníci ve vztahu k poměrům nejen u nás, ale i v Uhrách, Polsku i u dalších sousedů. Do německých sporu se například dovedně vměšoval Přemysl I. (1160-1230). Klid a mír dovedl českému království zajistit Karel IV. (1316-1378), ale jen proto, že byl současně nejen českým králem. ale i římskoněmeckým císařem.

Již Karel Veliký založil marku českou. Proti Bretaňcům vznikla na Loiře marka bretaňská. v Katalanií marka španělská, na Sále marka srbská, ve Šlesvicku marka dánská a proti Slovanům postupovaly marky míšeňská a braniborská. Podél Dunaje působila marka východní, v Itálii marka veronská apod. V čele každé marky byl mar­krabě, přičemž byly některé marky spravovány přímo členy vládnoucí dynastie. Ani němečtí historikové nemohou popřít, že na území marek docházelo ke germanizaci tam usazeného obyvatelstva. Úkolem ovšem nebyla jen obrana říše, ale i perspektivní rozšiřování vlastního území. V německých učebnicích se zcela nezakrytě, bez jakého­koli náznaku sebekritiky popisuje, jak za vítězným feudálem postupovali kolonisté. A tak tu například můžeme číst: "Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni až za Odru, to znamenalo příchod vyšší kultury na východ". Z uvede­ného textu je zřejmé, že vyhlazení slovanských kmenů bylo už v té době chápáno jako kulturní přínos.

O několik s1ránek dále se píše. že Albrecht Medvěd „získal území na řece Havel, kde roku 1154 zřidil marku Brandenburg. Nastěhovali se tam zástupy německých sed­láků. Osadníci z Frieslandu, Holandska a Flander odvodnili bažinaté nížiny".

Zejména učebnice z nacistických let zcela otevřeně a v oslavném tónu psaly o záborech cizího území. Uváděly. že osadníci z oblasti Thüringen a Dolního Saska, kteří se nastěhovali do Míšně a do Lužice, "dali zemi německý ráz". V dobytých ze­

mích Meklenburska a Pomořan markrabě usadil "selské syny, kteří zůstali bez zděděného majetku. Brzo pak německý železný pluh zorával nově získanou půdu. Také ve Slezsku. které Fridrich Barbarossa oddělil od Polska. se usa­dili rolníci ze středního Německa". Podrobně je také popisováno pronikání podél Dunaje až k toku Dyje.

2) Při rozšiřování říše byla využívána také zásada organizovat útok proti tomu či onomu slovanskému kmenu v okamžiku, kdy se z nějakých důvodů ocitl v potížích, kdy měl nějaké potíže: byl ve sporu se svými souse­dy, vznikly v něm dynastické sváry apod. Němečtí feudálové sami podněcovali mezikmenové spory, což nebylo nijak těžké. Vznik nadkmenových svazů a prvních středověkých států nebyl v žádném případě klidným procesem. A právě této skutečnosti mohl dobře využívat stát, který byl již dříve pevně vytvořen. Tato zásada ovšem nebyla úspěšně aplikována jen v římské zahraniční politice, ale i mnohem později Adolfem Hitlerem, kdy napadl Ra­kousko i Československo v momentu jejich izolace, kdy demokratické státy nebyl ochotny poskytnout jim potřebnou pomoc a ochranu.

3) Útok na cizí kmen byl organizován především tehdy, když se octl z něja­kých důvodů v izolaci, když měl spory se svými sousedy apod. Němečtí feu­dálové využívali mezikmenových rozporů, které často podnítili. Proces sjedno­cování v nadkmenový svaz a v raně feudální stát byl složitým procesem, docházelo k boji o hegemonii a tato skutečnost se dala dobře využít.

4) Také spory uvnitř vládnoucí dynastie bylo možno výhodně využít., což se potvrdilo několikrát v případě moravských a českých Přemyslovců.

5) Útok byl zaměřen na hlavní středisko odporu, na sídlo vládnoucího knížete a ve stejnou dobu byly poskytnuty výhody sousedům a nižším náčelníkům. Podporovala se každá tendence vedoucí k separatismu (snahy o odtržení Mo­ravy od Čech, vyhlášení pražského biskupství římským územím, které nemělo podléhat Přemyslovcům).

6) Poražení byli pobiti anebo odvedeni do zajetí a násilně usazeni v jiné části říše. Tak vznikaly některé osady Slovanů v oblasti Rýna. Cílem bylo oslabit porobený kmen početně.

7) Ve stejnou dobu byly poskytovány různé výhody sousedům napadeného kmene (státu). Cílem bylo zamezit sjednocení - tak zasahovala říše nejednou do vztahů mezi Čechy a Poláky.

8) V případě, že byl kníže v boji zajat, byla mu nabídnuta možnost složit přísahu věrnosti. Pokud nepřijal, byl mučen, vykastrován, oslepen nebo zabit. Když složil přísahu vazala, odcizil se vlastnímu lidu a musel být často udržo­ván u moci za pomoci vítězného vojska.

9) V případě, že složil přísahu, byla mu jeho vlastní zem propůjčena (udělena) v léno s určitými povinnostmi vůči říši (vojenská pomoc, poplatky). Aby se nemohl vyvázat z poslušnosti, musel poslat na dvůr vítěze svého syna, dceru jako rukojmí. Zacházeli s nimi dobře, snažili se je získat pro politiku říše. Velmi silně a efektivně působila i sňatková politika. Pohanským knížatům byla nabídnuta vyšší životní a kulturní úroveň, byli pokřtěni apod. Z řad po­ražených slovanských knížat vznikla poněmčená kolaborantská vrstva, která měla práva feudální vrchnosti. Z dětí vychovaných na dvoře vítěze bylo možno vybrat budoucího vládce, případně ho vojenskou intervencí dosadit na trůn.

10) Poražený kmen (stát) musel platit vysoké poplatky. Byly vyměřeny tak, aby poražený vládce nemohl postavit silnou vojenskou družinu. Poplatky nao­pak pomáhaly udržovat velké vojenské družiny císaře, případně jiného velkého německého feudála (markraběte).

11) Údělná knížata měla větší podporu ze strany říše než vládnoucí panovník.

12) Na císařském dvoře se poskytoval azyl všem, kdo byli nespokojeni s vlád­noucím knížetem, a to i tehdy, když panovník vzorně plnil své povinnosti k říši. Císař od emigrantů získával informace, vytvářel na vládnoucího knížete nátlak a emigranty stavěl do čela intervenčních tažení v případě nového kon­fliktu. Z emigrantů byla také vybírána nová mocenská reprezentace.

13) Emigranti pochopitelně na svého panovníka žalovali. Po čase si ho zavo­lal císař a žádal, aby se ospravedlnil. To umožňovalo vměšovat se do poměrů v sousedním státě.

K ospravedlnění (soudu) se musel dostavit bez vojenského doprovodu a podle úvahy a mocenských zájmů mu císař vrátil právo vládnout anebo ho uvěznil a na jeho místo dosadil poslušnějšího vazala.

14) Císař se snažil na území poraženého získat pod kontrolu významné eko­nomické zdroje, např. přímořské přístavy, stříbrné doly, naleziště zlata, solné doly apod.

15) Ztráta suverenity byla dlouhodobá, někdy trvala několik století. Ke zhoršení docházelo vždy za trest. Za neposlušnost, neplnění vazalských po­vinností, za povstání apod.

16) Tato agresivní politika byla současně doprovázena a kryta šířením křesťanství. Říše vytvářela dojem, že ochrání všechny křesťanské panovníky a zajistí jim mír se sousedy (viz poměr sv. Václava k říši). Církev podporovala a tím i stabilizovala moc panovníka. Fyzická likvidace pohanů byla přijímána a hodnocena jako věc práva a spravedlnosti. Proto řada poražených knížat přijímala celkem ochotně křesťanství. Agresivní politika říše byla doplněna také kolonizací. Za vojákem přišel osadník. pohanské náboženství bylo likvidováno jako méněcenné. Použití všech uvedených taktických prvků znamenalo:

hospodářské opožďován, nižší životní úroveň, vojenskou slabost s citem vytvořit zaostalý kmen, který by byl získán ke kolaboraci vyšší úrovní říše. Jinou alternativou byla fyzická likvidace.

V českých dějinách se agresivně angažoval Fridrich Barbarosa, který vstupoval do sporu mezi vypuzeným knížetem Bedřichem a Konrádem Otou. Císař rozhodl, že Konrád Ota dostane Moravu a Bedřich Čechy. Tímto ro­zhodnutím císař současně podpořil moravský separatismus a chtěl tak i natrvalo oslabit český stát. Za tímto účelem byla Morava vyhlášena za samos­tatné markrabství, nezávislé na Čechách a na centru moci - Praze. K udržení tohoto markrabství se měl vést boj proti českému státu.

Nebezpečí roztržení dosud jednotného českého státu na dva vzájemně soupeřící celky (což vyhovovalo především říšské politice) trvalo po několik let. Odstraněno bylo teprve 23. března 1189, když došlo k opětovnému spojení obou částí v jeden celek. Stalo se tak po smrti knížete Bedřicha (1178-1189), jehož nástupcem se stal markrabě Konrád Ota, který obě země opět spojil. Císař Fridrich Barbarossa si ovšem nedal pokoj a dál soustavně oslaboval český stát. Když zjistil, že již v roce 1186 se oba Přemyslovci Be­dřich i Konrád Ota v Kníně u Dobříše přiblížili k vzájemné dohodě, realizoval ihned další akt odtržení. A to tím, že 15. února 1187 prohlásil pražského bis­kupa říšským knížetem a vyňal ho tak z pravomoci českého panovníka. Už tehdy se projevila proněmecká kolaborace. A tato tendence oslabovat Český stát se táhne od 12. století až po dnešní dny.

Prozíravý protitah provedl deset let poté teprve Vladislav II., když v listo­padu 1197 ustanovil novým pražským biskupem svého kaplana Daniela II. Tímto krokem zatarasil nebezpečnou cestu k trvalému podrobení českého státu. Pro kaplana Daniela byla totiž biskupská hodnost vrcholem jeho kariéry a proto také přeochotně složil slib věrnosti do rukou Vladislava II.

Po roce 1989 se některé síly pokoušely moravský separatismus znovu oživit a tím pozici českého státu ještě více oslabit. Můžeme si celkem snadno připomenout jak někteří radikálové v Brně v cizím zájmu vyřvávali ,,Nejsme Češi!" Pikantní ovšem byla skutečnost, že to řvali v českém jazyce.

Snaha německého státu umenšit územní rozsah českého státu je sta­letá. Postupně jsme přišli o Horní a Dolní Lužici, Kladsko, Slezsko a zahraniční léna Karla IV. Přitom Češi nikdy nevnášeli do středoevropské politiky agresivní nároky na návrat ztracených území, jak to po celou dobu trvale činilo Německo. Proto můžeme připomenout, že se rozsah mo­jmírovského státu v 9. století odhaduje na 320 000 km2, říše Boleslava I. na 280 000 km2 (včetně Krakovska, části Slovenska a západní Haliče). Také stát Břetislava I. měl více jak 200 000 km2, říše Přemysla Otakara II., ovládajícího také alpské země, měřila více než 165 000 km2. V násle­dujících letech územní rozsah vlády Jana Lucemburského představoval 260 000 km2 a ještě větší bylo panství Karla IV., který v letech 1373-1415 ovládal také Braniborsko s městem Berlínem.

Pro porovnání: Československo po svém vzniku v roce 1918 měřilo 140 000 km2. Dnešní Česká republika má jen 74 379 km2 a nejmenší dosud v české historii byl Protektorát Čechy a Morava v letech 1939-1945, který měřil pouhých 48 901 km2.

A pokud bude naše pravícová proněmecká vláda nadále ustupovat sudetoněmeckým požadavkům, můžeme se tohoto stavu dočkat znovu.

Sudetoněmecké organizace stále ještě žádají právo na hraniční kraje současně s tím i právo na jejich odtržení od historických českých zemí. I v tom se projevuje pokračování německé expanzivní dobyvatelské politiky vinoucí se jako červená nit naší česko-německou historickou minulostí. Jen se to nyní zakrývá frázemi o právu na vlast a o právu národů na sebeurčení.

Ačkoliv pravicově orientovaní proněmečtí politici prohlašují, že pro­tičeské akce německého státu patří do uzavřeného středověku a dnes nám nic podobného nehrozí, nemluví pravdu. Již nejeden historik v Evropě prokázal, že v našem století nejen pokračují, ale někdy se i naplňují základní poli­tické, vojenské a ekonomické tendence německého státu, mající své kořeny v minulosti.

Co uniká německým historikům

Již několik českých historiků vyvrátilo legendu o holubičí povaze prvních Slovanů na našem území. Ani němečtí autoři nesouhlasí s romantickou předs­tavou o demokratických řádech již v této době. Franz Bauer nicméně přiznává: "Slované byli především zemědělci. Vedle lovu, chytáni ryb a včelařství pro­vozovali různá odvětví řemeseL jako hrnčířství, zpracováni kůle a kovářství ".

Nechtěně tím potvrdil představu o přece jen mírumilovnější slovanské povaze proti povaze tehdejších Germánů. Zemědělec zaseje a nemá zájem půdu opustit a je zlý, když mu někdo bere výsledky lopotné práce. V téže do­bě se však germánské kmeny toulaly celou Evropou, od Baltu a Severního moře až ke Středozemnímu moři, od Atlantiku až po břehy Černého moře. A na těchto výpravách více brali než dávali. Zemědělec má sklon k defenzivní taktice, což je patrné i v dějinách Velkomoravského státu i v době knížete Václava.

Výpravy, správněji kořistná tažení, měly pro Germány významné důsledky. Ve válkách si nejlépe ověřili význam vojenské organizace, kterou cudně nazývali vojenskou demokracií. Spolu s dalšími příčinami se tak zrodil zárodek státu. Zatímco u napadaných kmenů vzniká státní organizace ve formě vojenské ins­tituce spíše z důvodů defenzívních, má agresor náskok tím, že vytváří stát jako nástroj výbojů mnohem dříve, než ostatní. A to mu zajišťuje převahu.

A ještě jedno nebezpečí slovanským kmenům hrozilo, když se v letech 565 -791 vytvořil vojensky dobře vybavený nadkmenový svaz Avarů. Podle německých historiků avarská říše sahala od západního Maďarska až po jižní Ukrajinu a avarské výboje směřovaly až k Rýnu. Avarská moc ohrožo­vala ještě nesjednocené Slovany a dvě vyspělé říše: byzantskou a frans­kou. Frankové v té době drželi prameny Dunaje a začali výboje podél této řeky. Postup germánských výprav podél Dunaje znamenal ve svém důsledku obklíčení Čech z jižního směru a narušoval naše spojení se Slovany v Koruta­nech a v dolním Slovinsku. Také jižní slovanské kmeny kladly odpor avarským nájezdům a spolupráce s byzantským státem byla tedy žádoucí.

V souvislosti s porážkou Avarů se často :zamlčuje podíl říše byzants­ké. V době protektorátu nacistická propaganda poučovala český lid, že vždy v minulosti nesli Germáni na sobě těžké, ale vždy vítězné poslání: odrážet nebezpečí z východu. Je pravda, že po několik staletí se po klasické cestě výbojů ze středovýchodní Asie, směrem na Ural, černomořskou step a proti toku Dunaje ubíraly mohutné jezdecké armády Sarmatů, Hunů, Avarů, Mon­golů Tataru, Maďarů, Chazarů, Pečeněgů a Polovců. Byly pro ně důležité dva geografické komponenty kolem ruského a polského státu. Řeky byly nejen orientačním ukazatelem, ale především zdrojem napojení pro jezdeckou masu.

Postup po klasické cestě výbojů šel ve směru: Oka, Jenisej, Irtyš, Išim, sever Aralského moře, Volha, Don, Dněpr, Dněstr a Dunaj. Severnější směr do oblasti moskevského státu a západněji do oblasti polského státu byl strate­gicky nevýhodný. Oba tyto zárodky budoucích velkých států byly totiž za lesním komplexem, kde jezdecké armády ztrácely taktickou výhodu. Když později moskevský stát zesílil, odolal nájezdníkům a šířil se směrem na jih a východ, přicházel jako osvoboditel pro kmeny, které by jinak zanikly.

Ruský a polský stát byly první v obraně proti nájezdům z východu, germánské státy byly až v druhé a třetí linii a přisuzují si větší zásluhy než jim náležÍ. Také osmanskému nebezpečí nečelilo nejprve Rakousko, ale mnohem dříve Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Sedmihradsko (Rumunsko), které za to platily krví i ztrátou suverenity. Z tvrzení o obranné úloze Germánů měl spíše pro budoucnost vyplynout nárok na hegemonii ve východní a jiho­východní Evropě. To německým historikům poněkud uniká.

Také český stát využíval výhod, plynoucích z velkých lesních celků na svých hranicích. Bránil se však většinou proti germánským nájezdům a když se dostal do mocenské sféry vlivu římsko-německé říše a čeští panovníci získali dojem, že jim již nehrozí nebezpečí útoku, začali lesní komplex zmenšovat a likvidovat. Ten se tak stal předmětem pozornosti zahraniční kolo­nizace.

Na maďarské výboje ovšem doplatila Velká Morava - zanikla. Doplatilo na ně tragicky i Slovensko. Dlouhodobě na tisíc let nemělo svůj vlastní stát a žilo pod maďarskou nadvládou. Náznak, že sama Franská říše pozvala Maďary jako spojence k vyvrácení velkomoravského státu nelze dnes průkazně do­kázat, ale ani vyvrátit. Byl to snad předobraz rozbití Československa v letech 1938-1939, provedený rovněž za účasti Maďarska?

A ještě je vhodné upozornit na další aspekt, související s nájezdy. Státy a národy, které musely čelit tlaku z Asie, na to doplácely také snížením své ži­votní úrovně. Nebyl to tedy jen slabý dotyk s římskou civilizací, ale i nutnost nést břímě za zbytek evropské pevniny. Nápor ze strany Germánů směrem na východ oslaboval také východoevropské státy. Je tu i další poučení pro současnost: I dnes je nutno pečlivě sledovat vývoj ve velmi vzdálených zemích, až v Asii, neboť několikaleté sucho, hlad a bída a tlak čínské nebo mongolské říše uváděly vždy do pohybu velkou lidskou masu, radikalizovanou nedostatkem životních potřeb anebo hnanou na výboj ctižádostí náčelníků a touhou po bohatství. Lidé z chudých zemí se v současnosti snaží dostat do států bohatších. Dá se tomu zamezit? Jak? Válkou?

V knize Tisíc let česko-n4meckých vztahů je zkresleně podána problemati­ka moravského státu. Především se zde tvrdí, že Morava se stala protivníkem východofranské říše v prostoru řek Dunaje a Moravy (str. 20). Stala se opravdu protivníkem? Nebyla spíše předmětem útoku? Proč se zcela samozřejmě píše o prostoru kolem uvedených řek jako o legitimním území východofranského státu? K objektivnějšímu poznání však přispívá poznatek, že říše východo­franská získala za spojence proti Moravě Bulhary a proto se zase moravský panovník spojil s Byzancí, která roku 864 Bulhary porazila. Pokud byl mo­ravský stát ochoten podřizovat se Frankům, neměl potíže, jakmile se snažil uhájit suverenitu, musel bojovat. Ludvík Němec si dokonce osvojil právo zajmout a potrestat Rastislava oslepením a uvězněním v klášteře.

Franz Bauer nevysvětluje příčiny zahraničně politické orientace mo­ravského státu na východ, na Byzanc. Je to nutné již proto, že protektorátní propaganda tuto orientaci považovala za zhoubnou, neboť Morava se tak vymkla z vlivu Franků. Když pomineme tehdy aktuální politický cíl, zjišťuje­me, že němečtí autoři se neradi k této otázce vyslovují. Museli by totiž přiznat, že orientace na Byzanc byla vynucena, právě tlakem východo­franské říše na Velkou Moravu.

- Již rok 631 se zapsal do dějin útokem krále Dagoberta proti Slovanům, ve­deným Sámem.

- V roce 788 franský panovník Karel Veliký zřizuje na pomezí bavorsko­-českém tzv. Českou marku s úkolem postupně likvidovat český stát.

- V roce 805 se franská šlechta poprvé pokusila podrobit české Slovany a ve třech proudech vtrhla do Čech. Oblehla pevnost Canburga a po hrozném zpustošení zem opustila, aby unikla odvetnému úderu narychlo svolaných Slo­vanů. Karel Veliký přitom vyhlásil zákaz vývozu zbraní do Čech.

- V roce 806 se franský vpád opakoval. Karel Veliký, který v této době uplatňoval veliký nárok na nadvládu v Čechách, stanovil, že do bojů proti českým kmenům musí nastoupit každý třetí muž a při bojích se Srby všichni.

- V roce 845 sice 14 kmenových knížat přijalo v Řezně křest, ale o rok později dochází opět k celofranské válce, což otřásá německým tvrzením, že se již tehdy u nás uznávala franská svrchovanost.

- V srpnu 846 vpadla vojska Ludvika Němce na Moravu a při návratu byla napadena českými vojsky. O rok později pak franská vojska vpadla do Čech a čeští panovníci museli poslat franskému vladaři rukojmí. K dalšímu vy­jednávání byli přinuceni i v roce 848.

- K velkému vpádu franského vojska pod vedením hrabat Thakulfa a Ernsta došlo v roce 849. Franské vojsko tehdy napadlo český tábor za pomoci lsti, v době vyjednávání o mír. Jeho vpád skončil porážkou a poražené franské vojsko muselo Čechům odevzdat rukojmí a odejít ze země po cestě, kterou přišlo, aby nemohlo plenit. Z toho je vidět, že i Češi se učili rychle ger­mánským zvyklostem. Navíc české vítězství v té době přispělo k uvolnění závislosti českých kmenů na východofranské říši. Středověcí kronikáři o Ger­mánech tvrdili, že nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, a také se tím nijak netrápí. Celé své uvažování vždy soustřeďují na to, jak další válku vy­hrát.

- V březnu 855 bavorské vojsko, vedené hrabětem Ernstem, vpadlo do Čech. Z hlediska vojenské strategie se dá usuzovat, že to byl vedlejší úder, který měl zajistit úder hlavní, vedený v srpnu proti Moravě. Vojsko však bylo poraženo a moravský Rastislav pronásledoval franské bojovníky až za Dunaj.

- O rok později roku 856 Ludvik Němec vpadl na srbské území a donutil slovanské Daleminice k poplatkům. Při zpáteční cestě táhl severozápadními Čechami a snad přitom přinutil některé české kmenové náčelníky k uznání franské svrchovanosti.

- V létě 857 následoval nory vpád franského vojska do západních Čech. Další nebezpečný útok proti moravskému Rastislavovi organizoval Ludvik Němec v srpnu 864. V té době Ludvík Němec vyjednával s Bulhary, aby napa­dli velkomoravský stát.

- V létě 857 vtrhlo na území českého státu franské vojsko a oblehlo hradiště obhajované kmenovým náčelníkem Slavitahem. Jeho otec zpočátku uznával franskou svrchovanost, z níž se později vymanil. V otcově odporu pokračoval i jeho syn Slavitah. Když ho Frankové vypudili, uchýlil se na Moravu. Na jeho místo pak byl dosazen jeho bratr, který projevil ochotu se podřídit.

- V roce 870 vtrhl na Moravu Karloman z Bavorska. Zmocnil se tamního panovníkova pokladu a pro správu země jmenoval dva franské šlechtice Viléma a Engelšalka. Moravané se však záhy této "protektorátní vlády" sami zbavili.

- V listopadu 870 Ludvík Němec nařídil oslepit moravského panovníka Ras­tislava v Řezně a uvrhnout do vězení, kde zemřel. Téhož roku byl odvlečen ar­cibiskup Metoděj do Bavorska. Tam byl protiprávně vězněn, aby nemohl klást odpor franské moci.

- V roce 871 byl uvězněn další představitel Velkomoravské říše Svatopluk, protože odmítal vazalské povinnosti k Říši. Svatopluk byl poté přinucen vést franské vojsko proti Moravě. Utekl však a přidal se opět k moravskému vojsku.

- V roce 1002 z Čech vypuzený kníže Boleslav III. požádal o azyl nordgavského hraběte Jindřicha, který ho však uvrhl do vězení. Propustil ho až poté, kdy sám potřeboval Přemyslovce pro boj proti králi Jindřichovi II.

- V září 1012 využil Jindřich II. dynastických spor4 mezi Přemyslovci a udělil Čechy v léno knížeti Oldřichovi, který již po několik měsíců udržel pevně vládu a byl skutečným vládcem své země. Sesazeného Jaromíra, přítom­ného při tomto aktu, Jindřich II. nepropustil, ale dal ho uvěznit. Při této události je nutno poznamenat, že německý císař českého panovníka nejmeno­val, pouze potvrzoval jeho volbu. Český kníže se stal tedy panovníkem výhradně z vůle domácí šlechty, i když je po celou dobu středověku patrná snaha tuto skutečnost změnit, suverenitu panovníka i českého státu zmenšit a později zcela zrušit

- V roce 1031 poskytl český panovník Oldřich azyl členovi rodu Piastovců. Němečtí císaři měli vždy obavu ze vzniku silného česko-polského státu. Císař Konrád II. si vzal za záminku pobyt Měška II. v Čechách a prosazoval sesa­zení českého knížete Oldřicha. V roce 1033 ho pak uvěznil, takže k moci se za podpory vojenské intervence, vedené císařovým synem, opět dostal Jaromír Přemyslovec. Kníže Oldřich byl z vězení propuštěn v dubnu 1034.

- V roce 1041 byl další vojenskou intervencí přinucen k jednání český pano­vník Břetislav. Jindřich III. ho napadl, když se chtěl vyvázat ze závislosti na císařském stolci.

- V dubnu 1099 císař Jindřich IV. v Řezně protiprávně narušil nástupnický řád Břetislava I., když udělil Čechy v léno bratru českého knížete (Bořivoj). Tímto činem se císař snažil bezprostředně ovlivňovat volbu českého panov­níka. Bořivoj II. byl volen domácí šlechtou 25. prosince 1100.

- V polovině roku 1107 byl kníže Svatopluk uvězněn německým Jindři­chem V., který zasahoval do dynastických sporů Přemyslovců. Svatopluk však podplatil Jindřicha a po propuštění se znovu ujal vlády (1107 -1109).

- V roce 1192 německý císař Jindřich VI. znovu zasáhl do českých poměrů. Václav, syn Soběslava I., který vládl jen čtvrt roku, byl uvězněn markrabětem Albrechtem Míšeňským a zemřel v Míšni jako vězeň. Pozadí této perzekuce není dost jasné, byl to zločin i z hlediska křesťanského.

Ota V. Braniborský vládl v Čechách jako okupant. Přemyslovec Václav II. byl držen v internaci od 25. ledna 1279. Propuštěn byl až v květnu 1283 za vysoké výkupné a zástavu některých severočeských měst.

Dne 1. července 1304 Albrecht Rakouský, panovník v Říši, uvalil na Václava II. říšský acht, protože odmítl vydat horní regál říši a nechtěl se vzdát Chebska a Míšně.

V Olomouci byl 4. srpna 1306 německým rytířem zavražděn Václav III., poslední vládnoucí Přemyslovec. Motiv vraždy zůstal neobjasněn.

Na otázku, zda také někdy nějaký český panovník věznil, mučil či připravil o život některého německého vládce existuje záporná odpověď. Němečtí autoři z celého myšlenkového spektra od nacistických historiků až po historiky demokratické, od středověkých kronikářů až po dnešní sude­toněmecké spisovatele, do velkých podrobností popisují především vazalské poměry a podřízenost českého státu římskoněmecké říši. I když popis něk­terých je objektivně přesný, pozorujeme v jejich hodnotících závěrech, že čes­kou podřízenost považují za přirozený a snad i za spravedlivý vztah a dokonce jej zařazují i do svých kapitol o dobrých vztazích českoněmeckých. Zcela jim uniká že pro Čechy jejich podřízenost nebyla nikdy jevem pozitivním. Češi, stejně jako Slováci, kteří na tom byli ještě hůře, museli po celá staletí vést boj proti vazalství, snad nejdelší ve světových dějinách.

Popis německé nadřazenosti v nejvědečtějších německých dílech nepůsobí příznivě na dnešního českého čtenáře. Mluvčí sudetoněmeckých organizací proto uvažují zcela chybně, když se domnívají, že v minulosti byly německo-české vztahy Čechům prospěšné. Budovat budoucnost na této základně je nemyslitelné, protože sudetští Němci mají zcela jinou stupnici hodnot Vrcholem pro ně je začlenění českého státu do německé říše. Je po­tom pochopitelné, že z tohoto pohledu se mnohá hodnocení ČechzJ a Němců. zásadně liší. Z hlediska Čechů se poválečný odsun nejeví jako tragické pře­rušení předchozích dobrých vzájemných vztahů, ale především jako ukončeni vazalských, nerovnoprávných a pro český stát nevýhodných a nedůstojných vztahů.

Jen ten panovník, který vládl v Praze a současně byl i vladařem v Říši, na­ příklad Karel IV. a řada českých králů z rodu habsburského, se nemuseli obávat německého útisku. Ale ani německý habsburský rod si nebyl jist před pruskou rozpínavostí, jak o tom svědčí útoky na jeho státní integritu v bojích o dědictví rakouské v době panování Marie Terezie.

A tak závěr Franze Bauera, že "vyhnáním Němců po roce 1945 bylo rozbito po staletí trvající vzájemně prospěšné německo-české soužití", se jeví jako nepravdivý. Realita dějin byla jiná. Někteří čeští historikové upo­zorňovali, že vazalské závazky na sebe bral jen panovník, zatímco lid (národ) se jimi necítil vázán. Z německé strany zase slyšíme, že perzekuce českých panovníků se dotýkala jen jejich života a český lid nepostihla. Proti oběma tvrzením lze úspěšně argumentovat. Také nelze souhlasit s tím. že čeští vladaři byli trestáni jen za porušení vazalských slibů a povinností. Můžeme totiž namítnout, že byli trestáni za to, že chtěli žít a vládnout svobodně, nezávisle.

Závěr je jednoznačný: Z historických pramenů je zřejmé, že dobré sousedské a mezistátní vztahy kazily vždy útoky franské, východofranské a německé říše na český stát. Z tohoto hlediska nebyli Němci po staletí dobrými sousedy.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 353. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz