Germanisace protektorátu a Bund Deutscher Osten II

Památce univ. prof. PhDr. Jaroslava Hrocha, CSc., obhájce odkazu presidenta dr. Edvarda Beneše

Jiří Jaroš Nickelli, etnograf, ČSBS Boskovice

V českých zemích, zvláště v pohraničních okresech, koncem 19. století rostly pangermánské spolky jako houby po dešti. Tak v jižních Čechách to byl „Deutscher Böhmerwaldbund“ založený v českých Budějovicích roku 1884 o 32 tisících členech.

Měl 344 místních skupin a tvrdě vyhazoval z práce české dělníky, učně a služebné. Na severní Moravě to zase byl „Bund der Deutschen Nordmährens“ založený v Olomouci roku 1886 s 30 tisíci členy v 380 pobočkách. Na Opavsku působil spolek „Nordmark“. Ptáme se, proč tento název? K roku 1890 tu žilo 45 procent Němců, 33 procent Poláků a 21 procent Čechů – proto tu pracovaly spolky jako „Turnverein“, „Sportverein“ nebo „Sprachverein“ (tedy Cvičební, Sportovní nebo Jazykový spolek – viz Jaroš 2001, 38–39.) Na jižní Moravě sdružoval pangermánské nacionalisty „Sudmährensbund“ se sídlem ve Znojmě s 5 tisíci členy ve 106 odbočkách. Naproti tomu na Plzeňsku, Chebsku a Teplicku se aktivizovaly spolky „Bund der Deutschen in Westböhmen“, „Bund der Deutschen in Nordwestböhmen“ a „Bund der Deutschen in Egerkreis“.

Co činily tyto spolky? Léta germanizovaly naše pohraničí. Zapisovaly děti českých dělníků nuceně do německých škol, vykupovaly půdu českých rolníků pro německé kolonisty.

Co je pro etnografa velmi zajímavým momentem ve zkoumání těchto ideologické náplně a aktivit těchto pangermánských spolků? Především skutečnost naprosté, absolutní absence jakéhokoli náznaku usilování o sudetoněmeckou identitu.

Všechny tyto spolky jak v teorii tak v praxi usilovaly o jediné – o prosazení velkoněmectví v duchu konstituované německé říše. Nikde a nikdy se neobjevila snaha sebeuvědomění v duchu „zvláštního sudetoněmeckého kmene“ nehledě dokonce na sebeuvědomění jakéhosi etnika, národa „Sudetoněmců“. To vše až do konce 19. století de facto neexistovalo – až do doby, kdy někteří němečtí ideologové a medialisté (Perger 1900 a Jesser po r. 1903) začali užívat pro označení geografických skupin Němců v Německu, v Rakousku a v českých zemích zeměpisné názvy dle tehdejšího úzu monarchie – rozdělení na alpské, krasové a sudetské Němce, a to bez jakéhokoli původního nároku na „alpskou“, „krasovou“ či „sudetskou“ kmenovost či etnicitu! (Srovnej Bechyně R., 1947, 205–208 nejen potvrzuje z autopsie toto rozdělení, ale také konstatuje, že Němci v českých zemích nikdy a nikde neutvořili v dějinách zvláštní národ ani kmen, nebyli národem, nýbrž národnostní menšinou v prostředí jiného svérázného národa.)

Bylo by nošením dřívím do lesa popisovat podrobně další rozvoj pangermanismu v českých zemích od I. světové války, přes vznik I. ČSR, kdy došlo k první iredentě Němců a ustavení čtyř německých provincií, chtějících se připojit k Německé říši nebo k Rakousku (Deutschböhmen – severní Čechy, Böhmerwaldgau – Šumava, Deutsch Südmähren – jižní Morava, a teprve čtvrtá provincie zahrnující pouze území severu Moravy a Slezska nesla název Sudetenland! Viz Hruška E., 2008, 9.)

Již tehdy nastaly vnitroněmecké spory o označení „Sudet“ a veškeré diskuse se nesly nikoli v duchu etnografického vymezení území a obyvatel, nýbrž výhradně v duchu imperiálního pangermanismu. Proto byly zavrženy termíny jako „Deutschböhme, Deutschmährer, Deutschschlesier“ – „Český Němec, Moravský Němec a Slezský Němec“, a proto se objevily i kuriózní pojmy jako „Deutsche Grossböhme – idiotismus typu „Německý Velkočech“, dále „Böhmerland-deutsche“ – „Němec z Čech“ až se dospělo k vytvoření patermínu „Sudetenländische Deutsche“ – „Němce sudetských zemí“, a odtud vyrostl pojem „Sudetendeutsche“, lživě zahrnující české historické oblasti, naprosto nespadající pod severomoravskoslezské „pohoří kanců“, termín ukradený antickému geografu Claudiu Ptolemaiovi. (Hruška, l. c. 8–9.)

Pokračování