Geopolitický tanec draka s medvědem.

Evropa se rozpadá, Eurasie sílí

    PEKING/PRAHA Ve stínu brexitu, tak trochu stranou pozornosti médií zahlcených referendem v Británii, se předposlední červnový týden v Asii nesl ve znamení „eurasijské integrace“. To je ruský a čínský termín pro geopolitické sbližování obou mocností. V příkrém protikladu s počínající dezintegrací Evropské unie nabírá rusko-čínské sbližování v poslední době prudké tempo.

    S nápadnou symbolikou ve stejném týdnu, kdy se v Evropě odehrál brexit, došlo ve východním integračním procesu hned ke třem důležitým summitům za sebou, jež opakovaně svedly dohromady ruského a čínského prezidenta.

    Putin a Si se za poslední tři roky oficiálně sešli již patnáctkrát a stávají se z nich ne-li přímo nerozluční, tedy rozhodně pravidelní společníci.

Summit, summit, summit

    Nejprve proběhl o předposledním červnovém čtvrtku a pátku v uzbeckém Taškentu summit Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), jež současně oslavila 15. výročí své existence. Kdysi nepříliš vážně brané, trochu upatlané uskupení pro pohraniční a bezpečnostní spolupráci ve Střední Asii se za tu dobu dokázalo transformovat v možná nejvlivnější mezinárodní fórum pro bezpečnostní a rozvojové otázky v kontinentální Asii. Tuto transformaci letos formálně završí přijetí Indie a Pákistánu, které učiní z SCO vpravdě „eurasijskou“ regionální formaci a důležitou protiváhu dalších dvou asijských regionálních bloků, totiž SAARC v Jižní a hlavně ASEAN v Jihovýchodní Asii.

Projekt Sinopsis

    Článek vznikl ve spolupráci LN a serveru Lidovky.cz s projektem Sinopsis. Cílem společné iniciativy Ústavu Dálného východu FF UK v Praze a AcaMedia z.ú. je podávat pravidelný přehled o dění v Číně z pohledu čínských, českých a světových médií a pozorovatelů.

     Ještě v Taškentu absolvovali prezidenti Putin a Si další summit, tentokrát s mongolským kolegou Cachjagínem Elbegdordžem, někdejším demokratickým aktivistou a v letech 2011–2013 předsedou mezivládního uskupení demokratických států Community of Democracies, jenž kdysi pomáhal formulovat politiku „třetího souseda“ – tedy různých alternativ mezinárodních vztahů, jež by Mongolsku pomohly vymanit se ze sevření svých dvou obřích (a ne právě demokratických) sousedů. Summit s oběma eurasijskými prezidenty byl názorným dokladem faktu, že zeměpisná poloha přece jen může někdy být osudem, zejména malým národům.

    V sobotu se potom sešli Putin a Si na třetím, teď již nikým dalším nerušeném summitu v Pekingu. Deklarovaným cílem tohoto setkání bylo, jak jinak, prohloubení eurasijské integrace. Vedle řady společných projektů podepsali nerozluční prezidenti také dvě zajímavé dohody o spolupráci mezi státními médii obou zemí a družbě v ledním hokeji. Média a sport zaujímají zjevně zvláštní místo v eurasijské integraci i v současné čínské diplomatické ofenzívě.

Hedvábná stezka Eurasií

    Pozorovatelé kladou rychlé sbližování Ruska s Čínou v posledních dvou letech do souvislosti s geopolitickým přeskupením sil po prudkém zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem v důsledku ukrajinské krize a ruské anexe Krymu v roce 2014. Podle Dmitrije Trenina z moskevského Carnegie Centra vyměnil Vladimir Putin po roztržce s euroatlantickým prostorem vizi „velké Evropy“ od Lisabonu po Vladivostok za náhradní koncept „velké Asie“ od Šanghaje po Petrohrad.

Skončí jaderný materiál v rukou teroristů? Horlivá Čína slibuje reaktor v Súdánu

    Představa pevninské masy Eurasie jakožto protiváhy „námořních“ euroatlantických mocností Západu má ústřední místo v politické mytologii obou zemí, i když jejich chápání tohoto článku víry se v důležitých aspektech podstatně liší.

    Čína zformulovala své pojetí Eurasie v podobě strategické iniciativy „Cesta a pásmo“ čili „Nová hedvábná stezka“. Romantizuje v něm dávné obchodní trasy napříč Eurasií, jejichž někdejší slávu ukončila nová námořní spojení po průzkumných plavbách na počátku mocenského rozmachu novověké Evropy.

    Ruské pojetí Eurasie dostalo výraz v „Eurasijské hospodářské unii“, což je v mnoha ohledech velmi odlišný projekt, vedený hlavně nostalgií po sovětských časech.

Tichá dohoda ve Střední Asii

    Eurasijská hospodářská unie (EUHU či EEU) je ze strategického hlediska především pokusem Moskvy o alespoň částečnou obnovu rozpadlého impéria SSSR. Spojuje jen hrstku států z evropské a asijské části někdejšího Sovětského svazu, konkrétně Rusko, Bělorusko, Arménii, Kazachstán a Kyrgyzstán. Po vzoru Evropské unie – a do velké míry v reakci na ni – usiluje o vysokou míru integrace v rámci uzavřeného společenství několika zemí.

    Čínská iniciativa Pásma a cesty (OBOR, Nová hedvábná stezka) je oproti tomu široká a otevřená forma politické a ekonomické spolupráce, jíž se k dnešnímu dni alespoň formálně účastní nějakých šedesát zemí. Odlišný charakter obou uskupení odráží skutečnost, že Rusko má v „Eurasii“ tradiční spojence, zatímco Čína nikoliv. Její integrační potenciál je dán hlavně relativním přebytkem akumulovaného kapitálu a výrobních kapacit. Rusko může naopak budovat na pevných a hlubokých vztazích s někdejšími sovětskými republikami v Asii.

V Bělorusku vzniká daňový ráj.

    Mezi oběma strategickými iniciativami existují potenciální třecí plochy, ty však prozatím ustupují do pozadí před tím, co obě mocnosti pojí, alespoň dočasně, svazkem nerozborným – odporem proti globálnímu vlivu Spojených států a Západu. V Bělorusku vzniká daňový ráj pro Číňany. Partner Lukašenko zajistí stabilitu

    Čínská Nová hedvábná stezka vede do Evropy a na Přední východ přes Střední Asii, tradiční sféru vlivu Ruska. Ruští stratégové také zpočátku nahlíželi čínskou iniciativu s podezřením. Podle Alexandra Gabujeva, rovněž z Carnegie centra, probíhaly v Moskvě na toto téma „bolestné interní diskuse“ mezi bezpečnostními a hospodářskými analytiky. Rovněž na čínské straně panovaly obavy, že Putin nebude z čínského pronikání na svůj zadní dvorek ve Střední Asii dvakrát nadšený.

Moskva, slabší partner Pekingu

    Ruská nedůvěra opadla až po sankcích Západu odvetou za anexi Krymu. Cesta k „velké Evropě“ se uzavřela a Moskva neměla jinou možnost než přimknout se k Pekingu. Geopolitický obrat stvrdil moskevský summit v květnu 2015, kde Putin a Si podepsali „společné prohlášení o koordinaci rozvoje EUHU a Ekonomického pásu Hedvábné stezky“. Tato politická deklarace zahájila po drobných peripetiích s nevyzpytatelnou ruskou byrokracií efektivní spolupráci mezi oběma mocnostmi nejen ve Střední Asii, ale i dále v „Eurasii“. Ta se letos rozeběhla natolik, že se Putin vídá se Sim i třikrát za týden.

    Podle Marcina Kaczmarského z Varšavské univerzity představuje „eurasijská integrace“ propojení dvou původně odlišných geopolitických projektů „na protichůdných koncích logického spektra“. Přesto učinil tento amalgám z Číny s ruskou pomocí „vpravdě euroasijskou mocnost“. S podporou Kremlu může nyní Peking projektovat své zájmy v celém postsovětském prostoru.

Rusko je v tomto novém spojenectví zjevně slabším partnerem. Podle moskevských analytiků dodává pro čínskou ekonomickou expanzi ve Střední Asii především „velmocenské know-how“ a bezpečnostní krytí, hlavně prostřednictvím vojenského paktu Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB čili Taškentská smlouva), který sdružuje řadu postsovětských republik.

V Moskvě se prý občas ozve reptání, že se Rusko stalo „bezpečnostní agenturou“ k ochraně čínského byznysu, ale jinak tato formule zřejmě vyhovuje oběma stranám, a nakonec i středoasijským „státům“, které vítají čínské obchodní aktivity, avšak současně chovají obavy z mocenského růstu Číny, částečně tlumené úzkou vojenskou spoluprací s Ruskem.

Eurasie se sune na Západ

    Při pohledu zpátky do Evropy je zřejmé, že brexit povede k oslabení euroatlantické bezpečnostní architektury a k relativnímu posílení rodící se „eurasijské“ osy Moskva – Peking. Ta bude mít více prostoru k postupnému rozšiřování svého vlivu přes východní Evropu na Západ.

    Peking v posledních letech zřetelně rozšiřuje své aktivity ve Východní Evropě. V roce 2012 vznikla z jeho popudu iniciativa „16 + 1“ jako platforma pro jednání Číny se šestnácti východoevropskými a postsovětskými státy. Tyto země spolu nemají z evropského hlediska kromě postkomunistického dědictví nic moc společného kulturně ani politicky; z hlediska Číny ovšem představují zeměpisnou spojnici Eurasie do Evropy a vhodný nástroj na štěpení už tak chatrné jednoty Evropské unie.

    Současně se aktivizuje bilaterální diplomacie na nejvyšší úrovni. Prezident Si byl ve východní Evropě letos už dvakrát. Poprvé při památné návštěvě o Velikonocích v Česku, podruhé před dvěma týdny v Srbsku a Polsku.

    Z hlediska Moskvy je východní Evropa samozřejmě rovněž tradiční sférou ruského vlivu. Dalo by se očekávat, že čínské pronikání do této oblasti bude v Moskvě vyvolávat podobné obavy jako čínské pronikání do Střední Asie. Samozřejmě pokud nemá Moskva a Peking i v této oblasti podobnou tichou dohodu jako v postsovětských „státech“ ve Střední Asii.

    Existenci takového porozumění by se zdál nasvědčovat způsob postupu Číny do východní Evropy přes tradiční spojence Ruska, jako je Srbsko. Bělehrad se od dob jugoslávských válek sblížil s Pekingem dokonce natolik, že při poslední Si Ťin-pchingově návštěvě před dvěma týdny neváhal deklarovat podporu čínským územním nárokům v Jihočínském moři, tedy v oblasti srbským zájmům objektivně na hony vzdálené. Zdá se, že srbsko-čínská družba již překonává i tradiční družbu s Ruskem a že velký slovanský bratr s tím nemá žádný problém.

    A nejde jen o státy; čínské zájmy ve východní Evropě mnohdy prosazují stejní jedinci a instituce, kteří jsou i nositeli zájmů ruských. Jako příklad může posloužit zdejší prezidentská kancelář, kde bok po boku zasedli jako poradci nejvyššího ústavního činitele ve vzájemné shodě představitelé ruského Lukoilu a čínské CEFC.

    Východní Evropa samozřejmě není Střední Asie, byť by s ní poslední dobou začala nabírat jistou podobu. Zásadní rozdíl spočívá kromě odlišné politické kultury hlavně v institucionálním ukotvení části východní Evropy v euroatlantických strukturách, především v Evropské unii a v NATO. Evropská unie se ovšem zmítá ve vleklé krizi, nebo spíše v souběhu několika krizí najednou. Odchodem Velké Británie dále oslabí, včetně své normativní role při obraně demokratických institucí členských států proti vlivové infiltraci zvenčí.

    Brexit tak v posledku povede k rozšiřování vlivu „eurasijské integrace“, totiž rodící se mocenské osy Moskva – Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.

    Autor je sinolog a orientalista; působí jako ředitel Sinopsis - společného projektu Ústavu Dálného východu FF UK v Praze a zapsaného ústavu AcaMedia.

    Martin Hála

        187

    Zdroj: http://www.lidovky.cz/geopoliticky-tanec-draka-s-medvedem-evropa-se-rozpada-eurasie-sili-10w-/zpravy-svet.aspx?c=A160704_141119_ln_zahranici_msl