PhDr. Zdeněk Šamberger - GENEZE MODERNÍ ČESKÉ DEMOKRATICKÉ TRADICE

V české politice 19. a 20. století vystupují dvě dvojice politických představitelů, určující v celkovém proudu společenského vývoje českého etnika podstatnou měrou směr politického myšlení. Navíc dokázaly tyto dvojice vdechnout jak politickému nazírání, tak i dění odpovídající ideovou náplň. Jmenovitě to byli František Palacký s Karlem Havlíčkem a T. G. Masaryk s Edvardem Benešem, jimž bude vhodné věnovat pozornost z hlediska vzájemné ideové spjatosti a návaznosti jejich myšlení a politického počínání v osudovém toku nejnovějších českých národních dějin.

Vůdčími představiteli nástupu české společnosti do moderních evropských dějin v devatenáctém století se stali František Palacký a Karel Havlíček.^¹ Své kladné působení na rozvoj, znovuoživení a další utváření české společnosti umocňovali oba tito protagonisté přesvědčivou snahou, aby ve všem jejich vystupování a hájení věcí veřejných, to je politika a její etický rozměr, byly v souladu. Prostě aby politika a etika jedno byly a vzájemně se co nejvíce doplňovaly a překrývaly.

Oba dva, František Palacký i Karel Havlíček, představovali osobnosti, které si již ve svém mládí předsevzaly vzdělávat a pozdvihovat z ponížení svůj národ. Oba dva důsledně setrvávali ve své poznané pravdě a za všech okolností byli neústupní a neúplatní ve svém přesvědčení a neoblomní při hájení pravdy a práv svého národa, jehož každý jednotlivec si měl být vědom nutnosti shody vnitřního přesvědčení s vnějším jednáním. Měl být poslušen souladu slov a činů při práci pro národ a v úsilí ve prospěch vlasti, jak mu to kázala povinnost, vyplývající z jeho českého uvědomění, jež mělo tehdy v bolzanovském duchu vyznívat v jednotný soulad výchozího vnitřního přesvědčení a následných slov a činů.

Palacký, zásadně vycházející z hodnotových hledisek osvícenského humanismu druhé poloviny 18. století požadoval, aby vše české hodnotově též odpovídalo v co nejširším měřítku světově platným metám, v celkovém dějinném vývoji směřujícím přes všechny i protikladné peripetie k naplňování humanitního ideálu lidského rodu. K tomu se rozhodl přispívat jako historiograf i tvůrce filozofie českých dějin. Karel Havlíček, plně se shodující s Palackého náročnými postuláty navíc dokládal, že on je vždy nepřítelem marného naříkání a kvílení nad nedostatky, v přesvědčení, že jedině pilná práce a snažení pomohou a jsou schopny dopomoci české společnosti kráčet kupředu. Společně se Palacký s Havlíčkem stali v roce 1848 hlavními tvůrci a nositeli prvního českého politického programu.

Základní očividný, avšak navzájem se doplňující rozdíl mezi Palackým a Havlíčkem možno spatřovat především v tom, že zatímco Palacký vytyčoval programové koncepce – a možno říci koncepce strategického dosahu, spočívající především ve státoprávních snahách a zdůrazňování historického povědomí -, Karel Havlíček dokázal s průbojností svého novinářského talentu a erudice vnášet do veřejnosti přijaté programové Palackého zásady.^² Dále je rozvíjet a v jejich duchu a pojetí i samostatně nastolovat závažné veřejně prospěšné společenské a politické otázky. Zároveň přesvědčovat o jejich prospěchu i úskalích česky mluvící etnikum. Činil tak s talentem a erudicí velkého stylu, což vedlo Ferdinanda Peroutku k vyhlášení Havlíčkova fenoménu jako zázraku politického realismu českého národního dětství.^³

Ve spolupráci uvedených osobností vznikla dvojice, schopná politicky usměrňovat ve složitých a ne vždy přehledných podmínkách tehdy ještě velmi vratkou loďku české národní existence a navigovat ji politicky reálně odpovídajícím směrem. Povaha, styl a metody práce byly sice u každého specificky jiné, avšak vzájemné spojení a navzájem respektovaný vztah dávaly vzniknout efektivně účinné zdvojené síle, spočívající u jednoho v cílené koncepční iniciativě, u druhého v charakteristické snaze přijatou koncepci tvůrčím způsobem dále důrazně uvádět v život a prosazovat vlastním osobitým přínosem. „Co Palacký dokázal svou historií, to Havlíček dokazoval svou prací novinářskou,“ připomínal T. G. Masaryk v jedné ze svých přednášek roku 1905.^⁴

Přitom třeba zároveň chápat rozdíl výchozích postavení Palackého a Havlíčka. Zatímco Palacký původně musel počítat na počátku své životní dráhy se stále ještě doznívajícím zemskopatriotickým^⁵ prostředím a ovzduším v kruzích šlechty, části patriciátu a i části již probudilých vzdělanců, o dvě desetiletí mladší Karel Havlíček takovýchto ohledů již mohl být prost. Palacký musel se zemskopatriotickými kruhy uzavírat nejeden kompromis. Dokázal však ze styku s tímto zemskopatriotickým prostředím vytěžit maximum pro své další celoživotní poslání, s předsevzetím prospět národu, z jehož lůna vzešel, včetně věrnosti vnitřnímu mravnímu přesvědčení, vštípenému výchovou v rodině oddané českobratrskému odkazu. Po svém příchodu do Prahy roku 1823^⁶ mohl Palacký navázat na české osvícenství, symbolizované za jiné jménem Dobrovského. Bylo nejen symbolické, ale hlavně nesmírně prospěšné, že Palacký Dobrovského ještě zastihl naživu, aby od něho osobně převzal zažehlou pochodeň, jíž pak nesl a předával dále.

Na rozdíl od Palackého nebyl již Havlíček zemským patriotismem nijak vázán. Právě naopak již mohl jednat bez ohledu na něj a dokonce proti němu vystupovat všude, kde se s ním setkal.^⁷

Možno považovat za příznačnou shodu v úspěšnosti, s jakou se oba, František Palacký i Karel Havlíček, představili veřejnosti jako počínající redaktoři. Palacký přechodně, Havlíček natrvalo. Zatímco Palacký se proslavil založením muzejního časopisu a počátečním řízením edičního programu Matice české, Havlíček se na počátku roku 1846 na doporučení Palackého ujal ve svých 25 letech redakce Pražských novin. Přes své mládí byl však již politicky i lidsky vyzbrojen předchozími podnětnými zkušenostmi ze svého více než ročního pobytu v Rusku. Ostatně právě tam poučen vystoupil neprodleně po svém převzetí redakce uvedeného časopisu s článkem Slovan a Čech, programově nastiňujícím další směr emancipačního úsilí nově se obrozujícího českého národa se záměrem vytvořit a politicky upevnit zejména jeho střední vrstvy.^⁸

Karel Havlíček, vzdorně vznětlivý kritický duch od samého mládí, nesmiřující se s křivdami, snažící se v duchu uvedených zásad Bernarda Bolzana vždy o jednotu vnitřního přesvědčení a vnějších činů, byl veden svým neochvějným přesvědčením napadat nespravedlnosti, pozůstalé ze starých pořádků. A to v zájmu dosažení práv svého národa.^⁹

Neprodleně po nástupu do své redaktorské funkce vyhlásil v novinách jako své krédo „napomáhat k dobrému a hanobit zlé a státi se jakýmsi svědomím celé vlasti“, aby si zároveň předsevzal „zase k lepšímu někdejšímu stavu celou zem přivésti a povzbuzovati“.^¹⁰ Byl ralistou a stavěl se vždy proti planým činům a bezobsažným politickým postupům, k nimž prohlašoval, že není možno se vydávat bez vesel na moře, jak tak často politicky činili Poláci.^¹¹

Příznačný byl Havlíčkův realismus, který překračoval dobově podmíněný, emocionálně rozevlátý, málo kritický romantismus. Připomínal mít na paměti i „materiální užitky“, naznačené již ve stati Slovan a Čech. Později v dopise bratrovi z Brixenu k tomu dovodil: „My jen tenkrát máme naději proraziti a do skutku uvésti své myšlení, budeme-li my, tj. naše strana, dosti mocní v penězích. Tj. hlavní základ celé politiky a svobody.“^¹² To odpovídalo i Havlíčkově celoživotní parole: Vzdělávejme se a bohatněme.

Oproti Palackému Havlíček vyjadřoval své názory vůči stávajícím režimům vyhroceněji a často i útočně, pranýřoval utlačovatelské počiny a nepravosti. Hájil přitom zásadu důsledně postupovat v duchu rozumné, slušné a poctivé politiky, jak prohlašoval. Neuměl si představit, že by se demokratické smýšlení při uskutečňování svých záměrů mělo snižovat k prostředkům hodných despotických vlád.

Hodina pravdy pro českou otázku udeřila roku 1848. S nastalým „jarem národů“, jak bývá tento rok někdy nazýván, uvítal tento rok Karel Havlíček slovy: „Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. V době takové rozhodné každý národ musí dbáti sám o sebe, neboť se mu jen takový osud dostane, jakého si sám zasloužil statečností, vytrvalostí, podnikavostí a především duchem svým. Kdo prospí lenivě dobu, ve které se dary rozdělují, tenť bez podílu odejde, zůstaven porobě a nízké služebnosti. Kdo sám v sebe doufá, tenť nejlepší podporu naleznul. Národe můj, zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům táborů!“^¹³ Proklamativně dal přitom najevo, že „nejsme již sekta pokoutní, jsme národ český“. Občansky i státoprávně! K prosazování svých názorů založil Karel Havlíček počátkem dubna 1848 vlastní časopis Národní noviny.^¹⁴

Po ztroskotání svobodomyslného a o ústavní uspořádání usilujícího hnutí let 1848-1849 se Palacký i Havlíček plně shodovali v odsouzení znovu nastoleného neoabsolutistického porevolučního režimu, který sám sebe považoval pro svou větší administrativní pružnost málem za pokrokový společenský projev. Karel Havlíček s Františkem Palackým si počali být mnohem bližší než kdykoliv dříve, když museli společně čelit nepřízni ve Vídni zavedeného režimu a střetávat se s jeho přívrženci. Oba dva shodně pochopili, že jde o osudově přelomovou chvíli, ve které je nutno zachránit podstatu získaných výdobytků z předchozího obrozeneckého úsilí, a nyní v příhodnější chvíli vykročit dále v „duchu času“, jak znělo tehdy obvyklé dobové rčení pro uplatňování svobodomyslných a konstitučních myšlenek, hlásaných a komentovaných v Havlíčkových Národních novinách.^¹⁵

Základním odkazem roku 1848 vedle zásadního a státoprávního ohrazení vůči Frankfurtu – mimo jiné právě zásluhou Palackého a Havlíčka – bylo, že bezvýhradným vodítkem a vnitřní náplní národně uvědomělé a v tom smyslu politicky probudilé české společnosti se měl napříště stát demokratický princip jako neoblomně významná záštita v příboji času přítomného i budoucího. Demokratickým principem byl tehdy určen i negativní vztah k carskému Rusku.^¹⁶

Vyplývalo odtud, že po naplnění vlastního národního života demokratickými principy^¹⁷ bude možno být v tomto vzorem i pro ostatní národy, zejména sousední, a naplňovat tak svůj národní úkol v co nejširším demokratickém měřítku i ve prospěch onoho Palackým žádaného obecně lidského humanitního ideálu, platného pro všechny. S určením pro vztahy mezi jednotlivci i pro přátelskou součinnost mezi národy. Havlíček soudil, že bude-li uplatněno spolu s dosažením jazykové emancipace upevnění vnitřní jednoty české společnosti v duchu demokratismu a humanitního poslání, poté „hlavní věcí jest, aby zřízení naše politické bylo moudré a svobodné. Pak utužena přiměřenými zákony zkvete naše vlast a projeví činnost svou i na jiné národy.“^¹⁸ Přitom hodnotil Havlíček dosažení politické dospělosti národa podle vstřícnosti k vyhraněným politickým postojům a rázným činům. Vyvstávala tu přitom ovšem v plném rozsahu do popředí i otázka státoprávní.^¹⁹

Pro Palackého i Karla Havlíčka bylo rozhodujícím kritériem pro národní, jakož i jazykovou problematiku prioritní uplatňování demokratických zásad. Ty považovali oba nejen v politice, nýbrž i v občanských vztazích za nejvyšší hodnotu, kterou poměřovali veškeré společenské a politické jednání a dění. Z hlediska těchto demokratických zásad posuzovali i česko-německé vztahy a kritizovali jako krajně nedemokratické postoje německého tisku a německých politiků k české otázce.^²⁰ Právě při obraně demokratických zásad sehrával prostřednictvím svého tisku Karel Havlíček významnou roli, když obhajoval demokratický charakter českého národně emancipačního úsilí.^²¹ Tento demokratický charakter vyplýval již ze samotného společenského fenoménu zrodu národního obrození, opírajícího se při svém prosazení vesměs o široké česky mluvící zázemí a jeho společenské emancipační snahy.

Že nikoliv bez úspěchu, to přiznal v června 1848 i jeden z pražských německých deníků, když napsal, že demokratická zásada jako podnět k rozvoji každého společenského hnutí spočívá především v českých rukou, v čemž jsou Češi oproti německému obyvatelstvu od samého počátku v rozhodné výhodě.^²²

Skutečně také – jak se později ukázalo – to byly především demokratické zásady, převažující v české národně se obrozující společnosti, jež se projevily v konečné roli i vůči německému okolí jako rozhodující faktor ve prospěch výsledného prosazení a uplatnění české věci.

Prvořadou pozornost věnovali oba Slovensku, na kterém velmi záleželo jak Palackému, tak i Havlíčkovi. Havlíček trval na požadavku vzájemné jednoty Čechů a Slováků i ve složitých porevolučních podmínkách. Nesmlouvavě prohlašoval, že při nesvornosti a vzájemném drobení by mohlo jít i o otázku ztráty obapolné existence. Apeloval na jednotu Slováků s Čechy připomínáním latinského rčení concordia res parvae crescunt, discordia magnae diminuuntur, naznačujícím, že svorností malé věci rostou, nesvorností i velké upadají. Zejména po ztroskotání slovenských nadějí na vytvoření zvláštní „korunní země“ po potlačení kossuthovské revoluce v Uhrách vyzdvihoval Havlíček perspektivní nutnost nejen jazykové a literární vzájemné součinnosti, nýbrž i politické sounáležitosti s Čechy v zájmu uniknutí Slováků maďarské hrozbě a s významem i pro posílení Čechů v jejich odolávání německému tlaku.^²³

Po odeznění revolučních let 1848-1849 Palacký a Karel Havlíček, vytlačováni nastalými poměry z bezprostředního politického spektra dění, počali se o to více věnovat posilování vnitřního vědomí a odolnosti té části českého etnika, jež si počínalo v důsledku předchozího působení obrozenecké generace a v ohlasu na společenský pohyb revolučních let 1848-1849 odpovědně uvědomovat sama sebe ve smyslu českého národního poslání.

Palacký vedle svého trvalého historiografického úkolu hodlal prostřednictvím Matice podpořit a upevnit české sebevědomí vydáním české encyklopedie. Avšak působením z vládních míst byl takovýto projekt zmařen.^²⁴

Karel Havlíček si navzdory nepříznivým podmínkám, navzdory cenzurním zásahům a zákazům tvrdošíjně umínil za všech okolností prosazovat hlásání svých myšlenek tiskem, a to co nejdéle, jak jen to bude možné. Nepozbýval svého optimismu ani později v Brixenu. „Lid náš projevuje setrvalost v přesvědčení a samostatnost duševní, která nám dává naději na dobrou budoucnost,“ svěřoval Havlíček své optimistické smýšlení Palackému.^²⁵

Společné snahy o udržení a posílení vnitřní odolnosti českého živlu proti náporu nepříznivých okolností, snažících se mařit výsledky dosud vykonaného a dosaženého úsilí na české roli, Palackého a Karla Havlíčka dále sbližovaly. Dosavadní vzájemný respekt se měnil ve skutečné přátelství.

Zatímco Karel Havlíček ve svých novinách díval jasně najevo nesouhlas s nastoleným neoabsolutistickým režimem a zejména ve svém Slovanu se vyslovoval naprosto odmítavě k politice Vídně, Palacký počínal pracovat na své pádné odpovědi prostřednictvím třetího dílu svých dějin s vyzdvižením významu husitství. Zastáncům nastoleného protirevolučního režimu se ovšem jevilo Palackého líčení husitství jako nebezpečný příklad demokratické vzpoury proti univerzální autoritě církve a za nebezpečné vládě.^²⁶ Vídeňská vládní místa spatřovala v takovém chápání husitství útok na stávající pořádek. Navíc husitské revoluční hnutí – tato revoluce před revolucemi, jak bývalo někdy nazýváno – spolu s českou reformací bylo označováno za porušení organického dějinného vývoje. Naopak Bílá hora a protireformační vítězství katolické církve s Habsburky v čele byly označovány za ozdravné znovunastolení odvěkého právoplatného řádu. Zmínky o Husovi a Žižkovi se považovaly za zavrženíhodné příklady z české historie.^²⁷ Přesto se Palackému podařilo i za stísněných politických poměrů katolicismem ovlivňovanému národu předložit a vštípit reformační pohled na své dějiny.

Oproti snahám vídeňské vlády bonapartistického stylu generála Felixe Schwarzenberga přimět nedemokratickými způsoby i za cenu represí různorodé obyvatelstvo habsburské říše k loajalitě připomínal Havlíček, že vztah občanů ke státu se nedá nadekretovat.

Je více než pozoruhodné, že ve střetech Havlíčkova – a v pozadí i Palackého – stanoviska s konzervativním okruhem kolem ministrem Leo Thunem patronovaného Vídeňského deníku uzrávalo na další desetiletí 19. století směrodatné názorové spektrum, znamenající zlom ve směru jak k většinovému odmítání protireformačního výkladu českých dějin v duchu katolické církve, tak i k pochopení demokratických vývojových snah v české společnosti.^²⁸

V polemikách s Vídeňským deníkem, zastávajícím se vládního absolutistického kurzu a církevní hegemonie, dospěl Karel Havlíček vedle obhajoby Palackého protestantského obrazu českých dějin k závěrům, že despocie je jen jedna na celém světě, ať si má roucho náboženské nebo vojenské, byrokratické nebo aristokratické, když účel této despocie „jest vždy jeden a ten samý, totiž zneužívati lidstvo jen za nástroj své libovůle a svého špinavého prospěchu“.^²⁹ Sám časopis Vídeňský deník, původně založení k potírání Havlíčkova vlivu, musel přiznat, že „nepopiratelná je moc kterou Havlíčkův orgán ještě na velkou většinu českého čtenářského obecenstva má“. Je-li možno stručně shrnout požadavky, výsledky a závěry revolučního roku 1848 s jejich prosazováním Palackým a Havlíčkem s politickým vyústěním i do budoucna, pak možno jen zopakovat postuláty, jež vyhlásil Karel Havlíček ve svých novinách v červnu 1848,^³⁰ v nichž se zejména uvádělo:

K česko-německým vztahů se zde uvádí, že nutno plně respektovat českou většinu v zemi. Nezpochybnitelným odkazem roku 1848 byla vedle národních, jazykových a školských desiderií i citlivá problematika státoprávní v návaznosti na rokem 1848 vzbuzené demokratické přesvědčení. Ve státoprávní oblasti Karel Havlíček podobně jako Palacký chápal demokratismus jako důsledný konstitucionalismus. Demokratismus v tomto smyslu považoval Havlíček i celkově za základ svého světonázorového pojetí a nazírání, kterým bylo třeba podle něho překonávat nedostatečnost materiálních sil. Při všem počínání požadoval opírat se o efektivně žitou a prosazovanou demokracii, kterou považoval za duši českého národního snažení. V článku Naše úloha^³¹ takový přístup považoval za hlavní úkol a spásu.

„Věc poražená stane se vítěznou,“ napsal Karel Havlíček Palackému z Brixenu v březnu 1853.^³² Za předpoklad vítězného prosazení pokládal především nabytí vnitřní síly národa, což již předtím vyjádřil ve svém Slovanu slovy: „Žádná politická strana, žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl. Pročež každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národa, když pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národa ale záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti a mravní zachovalosti.“^³³

Jakoby předurčen vkročit svým intelektuálním nadhledem ve šlépěje Palackého, přichází na počátku osmdesátých let 19. století na českou scénu T. G. Masaryk a vstupuje v její společenské, vědecké a posléze i politické prostředí.^³⁴ Při vzniku české univerzity roku 1882 byl T. G. Masaryk schválen vídeňským ministerstvem za člena profesorského sboru univerzity v očekávání, že pro svůj objektivní přístup při posuzování národnostní otázky bude do jisté míry protiváhou zde příliš zčeřených nacionálních poměrů. Že se postupně prosadí jako nejen vědecky, nýbrž i politicky výrazný představitel s osobitým pojetím českého vlastenectví, to ovšem vídeňská místa nemohla předpokládat.

Od doby Palackého počátků se nevyskytla osobnost takového vědeckého ducha a cílevědomého organizačního talentu, který by tak energicky a prozíravě dokázal neprodleně proměňovat svá předsevzetí ve vědecké a společenské oblasti v činy, a to za pomoci svého neúhybně vyhraněného vnitřního mravního pojetí a přesvědčivé opravdovosti. Je známo, že během krátké doby po svém příchodu do Prahy byl Masaryk vtažen do boření již neudržitelných mýtů, představovaných Rukopisy, jež byl ochoten účelově uznávat předtím i Palacký. T. G. Masaryk stál u založení orgánu vědecké kritiky Athenea, časopisu, jemuž určil úkol rozproudit stojaté vody ve vědě. Podpořil vydávání časopisu Naše doba s určením čelit stagnující revui Osvěta. Taktéž dal podnět k vydávání Ottova slovníku naučného jako encyklopedii, odpovídající zvýšené náročnosti z hlediska nastupujících nových vědeckých proudů. Neustále sledoval i českou literaturu, jíž přikládal značný význam, nehledě ke kultuře v jejím celku.

Započatá aktivita T. G. Masaryka nebyla ovšem samoúčelná, nýbrž směřovala k tomu, aby prostřednictvím nového pojetí vědecké práce a její organizace byla v českých podmínkách vytvořena základna pro ozdravění celkového společenského a posléze i politického ovzduší. Přitom vnitřně, obdobně jako Palacký, vycházel z ideje humanity, v níž velký český historiograf shledával výchozí českou podstatu, opřenou o odkaz české reformace, konkrétně s přihlédnutím především k českobratrskému programu jejího ideového vrcholu.

Po habilitaci na vídeňské univerzitě započal Masaryk se svou soustavnou publikační činností v oboru praktické filozofie, aby po povolání na profesuru v Praze v ní pokračoval překonáváním ne vždy příznivých podmínek v Čechách. Umínil si zde sjednat nápravu svým přínosem jako praktický vědecký myslitel. Projevoval se ve svých vědeckých a filozofických postulátech především jako kritik a analytik. Navíc jednoznačně vynikal jako všestranný encyklopedický duch, oddaný systematičnosti a železné logice. Pozornost v této době věnoval soustavně třem hlavním odvětvím praktické filozofie: sociologii, filozofii dějin a náboženství, v němž převládal vždy silný etický podtext. Zvláštní důraz kladl na odvětví u nás zanedbávaná či podceňovaná, nehledě na snahu promluvit i k pojetí, jež dosud převládalo v historii. Významné bylo, že k nám uvedl sociologii jako vědu, a to s důrazem na její praktickou aplikaci. Věnoval též pozornost logice a noetice coby základům v metodických přístupech.^³⁵ Po příchodu na pražskou univerzitu byl nucen překonávat panující vliv herbartovce Josefa Durdíka, propadlého zkostnatělému myšlení německé akademické vědy. Masaryk sám ovšem od svých kritiků neušel někdy podezírání i z doktrinářství.

Oproštění od německé spekulace a přiblížení českého myšlení k novým cestám považoval Arne Novák za prioritní filozofický čin Masarykův, když upozornil na překročení dosavadní německé bariéry odkazem na západoevropský a anglosaský myšlenkový svět, jmenovitě Blaise Pascala a Huma, s podotknutím filozofie dějin podle T. H. Bucklea. Svůj význam měly roku 1885 vydané Základové konkrétní logiky s připomenutím na Západě platných pozitivistických hledisek na třídění věd.^³⁶

Podle Arne Nováka se tehdejší modernost Masarykova zračila především v tom, že svému křesťanskému pozitivismu dával široký sociální základ^³⁷ a že byl v Čechách prvním průkopníkem moderního sociálního nazírání. To považoval za zásluhu největší. Dále měl za to, že Masaryk učinil moderní socialismus předmětem naukové kritiky a zabýval se pečlivě otázkou dělnickou a ženskou, jakož i problémy společenské hygieny. I že poukázal na potřebu sociální výchovy, a to nejen jako učenec a spisovatel, nýbrž i jako politik, když přispěl k pochopení, že národní svébytnost nelze uplatňovat bez osvobození sociálního.

Po příchodu do Prahy bylo Masarykovi vlastní – vedle nutnosti uvést se osobně – neustálé sledování širšího evropského a světového dění jak z hlediska myšlenkového proudění, tak dění politického.^³⁸ Přitom samozřejmě i v kontextu německém, to je německého vztahu k Čechům. I když ve vzdělanější německé veřejnosti se počalo pomalu zabydlovat uznávání české kultury, zejména hudby, počaly existovat i v liberálně laděném německém veřejném mínění příznaky nesmiřitelného naciolnalismu ve smyslu úvah göttingenského orientalisty a teologa Paula de Lagarda,^³⁹ hovořícího o nutnosti germanizace Čech a celé střední Evropy. T. G. Masaryk považoval za příkaz své cti v zájmu svém a v zájmu spravedlnosti a práva ohradit se a těmto nehorázným názorům zásadně oponovat.^⁴⁰

Významným počinem Masarykovým rok po příchodu do Prahy bylo iniciování a vedení redakce ambiciózního časopisu Atheneum.^⁴¹ Prostřednictvím vědeckého pojetí, nazírání a kritiky hodlal jako šéfredaktor tohoto časopisu prolamovat zjištěnou určitou retardaci v českém myšlení a určitou nedůslednost v chápání všeobecného běhu světa. Věda a pravdivé vědecké poznání se mělo napříště stát páteří a podněcovatelem veškerého intelektuálního působení.

Dospělo se do osmdesátých let, kdy byl splněn dávný sen a po mnohaletém úsilí bylo dostavěno Národní divadlo. Vzniká samostatná česká univerzita, je dobudováno Národní muzeum, svoji činnost zahajuje Česká akademie věd a umění. V politickém ohledu nabývají Češi převahy v zemském sněmu a ve většině obchodních a živnostenských komor. Celkově pak tento úspěšný vývoj manifestuje Jubilejní výstava v Praze roku 1891 a čilé společenské a politické oživení a spolkové dění kolem této výstavy. Avšak česká politická reprezentace se v 80. letech dostává do krize. Její úroveň a její program již neodpovídaly potřebám tehdejší rozvinuté a dále prudce se rozvíjející české společnosti, kulturně i hospodářsky. Staročeši se vyčerpali, mladočeši však nebyli alternativou, nýbrž jen radikálnějšími, ale nedůslednějšími a konfúznějšími staročechy. Odtud vzniklá hloubka a vleklost krize.^⁴²

O tom, jak tehdejší politické strany, mladočeši i staročeši, mohly jen málo odpovídat představám o odpovědném zastupování českých zájmů již jen svým přístupem k české politice a českému politickému životu a jejich pojetím, dosvědčoval mimo jiné zarputilý boj o pravost Rukopisů, respektive zbavení se jich jako již překonaného mytického paládia. V případě Rukopisů Masaryk pochopil, že český národ sice dosáhl nepopiratelného pokroku jak kulturně, tak i hospodářsky, nehledě k tomu, že musel být již i uznáván jako důležitý politický subjekt v habsburské monarchii, avšak stále ještě o Rukopisy opřená jungmannovská výhradní priorita jazyka byla již nejen překonána, nýbrž by se mohla stát i brzdou. v tomto považoval Masaryk Rukopisy za škodlivé a hrozící být i časovanou bombou, pokud by se zlomení falešné víry v ně dále odkládalo. Proto se přidal ke Gebauerově kritice.

Profesoru Masarykovi se staly rukopisné boje zároveň východiskem k revizi celé řady filozofických, etických a politických českých problémů, uvádí Zdeněk Šolle,^⁴³ aby dále připomněl, že je to jeho zásluha, že formuloval českou otázku jako problém malého národa ve velké světové soutěži, že konstruoval český historický typ jako per eminentiam etický (humanitní).^⁴⁴ A že proti historickému empirismu a eklekticismu postavil realismus jako žádoucí princip nazírání české společnosti bez rozdílu.

Nelze zapomínat, že Masaryk se v tomto snažil napravit i politický deficit, kterým se – včetně jejich vůdce Riegra – vytratil politický zřetel ke Slovákům. Masarykovi se stal napříště zájem o Slovensko trvalou konstantou, osobně i obecně politicky.

Nutno zmínit i Masarykův sociologický pohled na historii. Poté, co se mu zdál německý politický dějepis vcelku málo filozofickým, přikláněl se k pojetí Alexise Toquevilla, že úlohou historika není historii pouze vyprávět, ale poznatky historické vědy reflektovat.^⁴⁵ Toto reflektující sociologické pojetí uplatňoval Masaryk při psaní svých děl zejména v devadesátých letech, především ve své knize o Karlu Havlíčkovi, byť stíhán nevolí oficiálních představitelů historické vědy s Pekařem v čele.^⁴⁶

V zájmu vnesení věcnějších otázek do polemických střetů počal vycházet koncem roku 1886 Janem Herbenem založený čtrnáctideník Čas, jehož prostřednictvím zveřejňoval své názory i polemické statě též T. G. Masaryk. Již v prvním čísle Času vyšel velmi zápalný článek Huberta Gordona Schauera,^⁴⁷ litomyšlského rodáka, pod názvem Naše dvě otázky, jež se týkaly úkolu a poslání české národní existence v nadcházející nově se utvářející složitosti světa. Schauerovy otázky zněly: 1. Co je úkolem našeho národa? 2. Jaká je naše národní existence?^⁴⁸

Nad tím ovšem zásadní otázka zněla, zda je česká společnost schopna a svou úrovní i oprávněna zařadit se do evropské a světové rodiny pokročilých národů. Z dalších otázek to bylo stanovení charakteru demokracie, kterou Schauer ve svém idealistickém pojetí měl téměř za svrchovanou prozřetelnou sílu nadanou nejvyššími mravními auspiciemi, uznávanými svéprávným a svrchovaným lidem.

V souvislosti s českou otázkou Schauer navíc prohlásil, že národ bude jen tehdy zajištěn, bude-li jeho snažení v souladu s ideálním světovým řádem. V dalších vývodech se Schauer dotkl i otázek odnárodňování s uvedením i možnosti tzv. přenárodnění, jak použil tohoto termínu, ovšem za předpokladu zásadních změn poměrů v Rakousku.^⁴⁹ (S použitým termínem přenárodnění však Masaryk již předtím odmítl souhlasit.) Toto jedno slovo však stačilo, aby ve zjitřené atmosféře Grégrovy mladočeské Národní listy nenávistně zaútočily nejen na samotný článek, zveřejněný v Času, nýbrž především na Masaryka, jehož považovaly za iniciátora v pozadí. Otištěným útokem, nazvaným Filozofové sebevraždy, byl dán signál k nevraživé protimasarykovské kampani, nesené na vlně vypjatého nacionalismu.^⁵⁰

Masaryk, který Schauerovi článek otiskl, se s nejedním z vytištěných názorů sice shodoval, i když pochopitelně s některými odchylkami a výhradami. Ztotožňoval se s vyzdvižením demokracie, nebyla mu proti mysli zmínka o reformních sociálních snahách tzv. manchesterské školy a zejména mu nemohl být cizí pokus o určení náplně realismu, právě tak jako mu byl blízký výklad demokracie v tom smyslu, že jde o „prolnutí veškerých vrstev jejich organickou jednotou, všeobsáhlým vyrovnáním, korespondujícím s celkovým rázem historického vývoje“. K porovnání možno uvést, že pro Masaryka byla podle jeho vlastních slov demokracie TELOS^⁵¹ novodobých dějin lidstva, základem sociálněpolitické komunikace. To je svébytným hodnotovým systémem, novou teorií i konkrétní metodou organizace moderní společnosti, v níž demokrat má žít a jednat v souladu s duchem moderního lidství.^⁵²

Třeba poznamenat, že určité odstíny v pojetí a chápání a i někde zjevné rozdíly mezi Masarykem a Schauerem nepřekážely podstatné shodě v konkrétní analýze celkové tehdejší duchovní a mravní evropské krize v promítnutí na české poměry. Přitom Masaryk v duchu Havlíčka a Bolzana kladl významný důraz na vytváření autentického niterného vnímání a přesvědčení jako občana a příslušníka českého národa v zájmu upevnění mravního vědomí české společnosti, jež měla usilovat, myslet a jednat vždy v názorové jednotě slov a činů. Přitom v souhlasu s vnitřním přesvědčením jednotlivce i celého národa. A to ve vztahu k přítomnosti i při chápání české minulosti, jakožto zdroje vnitřní síly a pevnosti přesvědčení. „Národ je forma lidství. Pro nás je nutno vyslovit myšlenku lidství česky,“ uzavíral Masaryk.^⁵³

Článek Naše dvě otázky nepobouřil oficiální politickou garnituru ani tak svým údajným defétismem, ale spíš tím, že byl otevřenou kritikou, výzvou k nové alternativě vůči dosavadním politickým vůdcům a jejich již době neodpovídajícímu a ztrnulému programu.^⁵⁴

Nelze vyloučit oprávněnost někdy nadhazované domněnky, že pro Masaryka měly být Schauerovy úvahy, zveřejněné s jeho vědomím, do jisté míry testem, hledajícím odpověď a limity k filozofické a sociologické představě o vytvoření morálního typu národa,^⁵⁵ který by byl pokud možno v souladu s ideálním světovým řádem.

Po zkušenostech z osmdesátých let, poznamenaných zejména rukopisným bojem, do jehož víru byl vtažen, a po bezprostředně získaných znalostech z politického zákulisí za svého přechodného poslancování na počátku let devadesátých přehodnotil Masaryk tyto zkušenosti v tom smyslu, že prioritou se mu stalo především vnitřní prodchnutí a upevnění české společnosti jak politicky, tak i ideově. A to v opření se o historické vědomí, doplněné z české literatury vycházejícím požadavkem po prohloubení vnitřního přesvědčení českého člověka, jak po tom volal např. Jan Neruda a předtím Karel Havlíček s odvoláním se na niterné mravní pojetí Bolzanovo. Třeba poznamenat, že Masarykovo opírání se o českou historii a odvolání se na ni nijak nevybočovalo z celkového dobového zdůvodňování české existence a českých politických nároků historickými fakty a odkazy. Dokladem je připomenutí českého novináře a uznávaného vlivného politického komentátora a mluvčího Gustava Eima, působícího ve Vídni jako korespondent pražských Národních listů:

„Bez historických svých pamětí stali bychom se galejními otroky k cizímu veslu přikovanými. Nebyli bychom již historickým národem českým, nýbrž jen osadníky této země, náhodou česky ještě mluvícími.“^⁵⁶

Ovšem historizující Masarykovy zpětné exkurze, zdůvodňující nezbytnost vyhraněného pohledu na svou vlastní historii ve spojitosti s úvahami o podstatě české otázky, vtělenými do úvah v knize o Karlu Havlíčkovi, se setkaly nejednou s prudkým nesouhlasem.^⁵⁷

Posléze vyplynulo, že šlo spíše o historii reflektující představy a úvahy sociologa avšak nikoliv o přístupy historika. A to v zájmu nastavení kritického zrcadla české společnosti devadesátých let při konfrontaci s původními ideovými a politickými postuláty Palackého a zejména kritickými postoji v české veřejnosti i po jeho smrti nadále uctívaného Havlíčka, jehož druhý život napomáhal Masaryk reflektováním jeho myšlenek zvěčňovat. Pomocí odkazů na progresivní myšlenky, kladné postavy a jevy z české minulosti zamýšlel Masaryk poměřovat soudobou přítomnost s podstatným přihlédnutím k posouzení etické roviny české národní společnosti ve chvíli, kdy tato již dospívala k prahu svého nadějně se rozvíjejícího občanského pojetí.

Masarykův vztah k českým dějinám a dějinám vůbec byl veden snahou převzít z těchto dějin existenční i mravní vnitřní podněty pro současné jednání a konání, politiku nevyjímaje.^⁵⁸

Nejnověji se pokusil Masarykovo působení ve zlomové situaci devadesátých let 19. století hodnotit na základě jeho vydané České otázky Václav Černý.^⁵⁹ Poukázal na to, že v těchto letech se setkáváme s Masarykem jako prvním programátorem českého národního života a vytyčovatelem jeho aktuálních i budoucích cílů. Podle Černého si Masaryk došel zpět do národních dějin pro zdůvodnění nových úkolů a vyjádřil je subjektivně formou historicko-vědeckých důkazů spolu s uváděním obrazů, obdob a paralel, i když inspirovaných jak citem, tak i účelovou věcnou motivací. Připomíná se zde, že Masarykovi šlo o to, aby tak jako národní obrození živilo a sílilo husitskými a bratrskými ideami, tak mělo být nyní úkolem nové politiky probuzeného národa navázat na tuto tradici a posilovat se nadále z jejích zdrojů, jakož i přijmout dějinami inspirovanou touhu po prosazení ideálu svobodného člověčenství a plně rozvinuté humanity. Černý měl za to, že takto zde měla s praktickým uplatňováním politiky realismu vznikat Masarykova filozofie národních dějin. Spolu s definicí duchovní podstaty češství, jehož podstata měla vycházet z navzájem návazného, i když pobělohorským přeryvem rozčleněného, avšak stále reformací podmíněného českého dějinného toku.

K uváděné Masarykově české filozofii – a zejména k její historické a českou historií humanitně a demokraticky hodnotící komponentě – třeba připomenout, že sice nelze opomenout kritické hlasy oponentů jako legitimní a věcně namnoze oprávněné co do své opodstatněnosti, ovšem nelze přehlédnout význam Masarykem přímo i nepřímo podnícené diskuse o hodnotě a významu českých dějin a jejich protagonistů, včetně významu ohlasu v tisku a širší veřejnosti. Plody této diskuse uzrály po vypuknutí první světové války roku 1914, kdy předtím diskutovaný, a tím i číře veřejnosti vštěpovaný poukaz na vlastní dějiny dokázal inspirovat při vytváření československých legií masy českých do války mobilizovaných mužů k zamyšlení nad tím, kde má být jejich místo v zájmu příznivější budoucnosti vlastního národa.

Samotnému Masarykovi umožnily předchozí diskuse a spory přenést se ze svých odborných a teoretických výšin k zemi do konkrétních podmínek a bezprostředně formulovat české zájmy a cíle i v mezinárodním prostředí a vystoupit s nimi v rozhodující chvíli před světovým fórem. Zároveň pro své vystoupení a osvobozenecký boj, jehož se stal vůdčím protagonistou, mohl jasně vytýčit předtím diskusemi prověřené postuláty a ideová hlediska, o něž bylo možno se opřít jak při vyhlašování desiderií a požadavků adresovaných vedoucím dohodovým státníkům, tak i při náborových apelech do tvořícího se československého zahraničního vojska.

„Mým politickým učitelem je Palacký – můj humanitní program se opírá o něho; měl jsem rád Havlíčka pro tu jeho pravdivost a otevřenost, na něm jsem se učil být novinářem,“^⁶⁰ dosvědčoval Masaryk svůj vztah ke svým ideovým předchůdcům. Přes hluboké uznávání Palackého se však Masaryk nejednou více a konkrétně opírá o Havlíčka, který je mu lidovější a pro konkrétní polemické nazírání na politické skutečnosti své doby a bezprostřední argumentaci více použitelný.^⁶¹ Historicky a filozoficky fundované pojetí nalézal ovšem hlavně u Palackého: „Palacký nám ukázal, že naše idea česká je vpravdě ideou světovou, otázkou životnou, nejživotnější: určovat poměr člověka k člověku, národa k národu sub specie aeternitatis – ve smyslu věčnosti.“^⁶² Masaryka silně zaujalo Palackého zjištění historika, že v dalším vývoji spěje svět k centralizaci. Měl přitom za to, že i malý národ má v duchu Palackého odkazu nést část své odpovědnosti ve světové politice, neboť i sebemenší národ má a musí mít svůj ideál a postupovat svým vlastním způsobem, aby jej dosáhl.^⁶³

Zatímco Masaryk se v prvním desetiletí dvacátého století snaží svým dílem i svým vystupováním na veřejnosti již jako říšský poslanec za svou realistickou stranu naplňovat myšlenkami humanismu své postuláty z předchozích devadesátých let, o svá první uplatnění a prosazení se snaží jeho o 34 let mladší žák Edvard Beneš, který se setkává s Masarykem během univerzitních studií.^⁶⁴

Ve svém popisu vztahů k TGM se zmiňuje E. Beneš o tom, že se za svých univerzitních studií filozoficky přibližoval k TGM teprve postupně, spolu s vyrovnáváním se s jeho kritickou skepsí, kterou Masaryk u svých studentů a posluchačů vyvolával, jak to odpovídalo jeho metodickému přístupu vědeckého sociologického zkoumání projevujících se jevů ve společnosti. Na Masarykovu radu jako svého univerzitního učitele rozšířil Beneš své studium o poznání zahraničních univerzit. Odjíždí do Francie, kde v Dijonu zpracovává dizertaci a dosahuje doktorátu ještě před ukončením vysokoškolských studií v Praze. Ve své dijonské dizertaci se zabýval historickoprávním českým vývojem ve vztahu k habsburské Vídni. Náplní a zaměřením svého tématu dizertační práce s titulem „Problème autrichien et la question tchèque“ (Rakouský problém a česká otázka) se Beneš na francouzské univerzitě v Dijonu 1908 přibližoval Masarykovi, když zvolené téma bylo jakoby volným navázáním na Msarykovy o deset let předtím v devadesátých letech zveřejněné úvahy v pracích o Karlu Havlíčkovi a české otázce. Francouzsky psaná dizertace s podtitulem Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku není zajímavá jen tím, že dokládala názory mladého Beneše na vývoj a budoucnost české otázky, nýbrž prokazovala svou pozoruhodnost pracovní metodou začínajícího vědce, který vycházel ze sociologicky pojatého analytického studia rozsáhlého historického materiálu a jeho hodnocení.^⁶⁵ Vyzdvihl zde především vůči habsburské monarchii vyhrocený požadavek, že každý stát se v zájmu svého zachování musí „co nejrychleji věnovat velkým sociálním problémům, jejichž řešení mu ukládá duch doby za každou cenu“. Jako dodnes nadčasový je možno přijmout závěr tématu z pražské Benešovy dizertace, hovořící o tom, že hlavním problémem demokracie je najít správný kompromis mezi socialismem a individualismem.

Na počátku dalšího desetiletí si Beneš pozorněji všímá organizovaného stranického politického života a podle svých představ podporuje hnutí realistické pokrokové mládeže, přičemž převzal napříště za svůj ‚kritický realismus‘ nejen jako metodu nazírání a zkoumání jevů teoreticky, nýbrž i prakticky jako sociologickou metodu poznání. V případě politického nazírání svůj vyznávaný integrální demokratismus modifikuje Beneš Masarykovým humanitním programem.

Benešova politická angažovanost mezi pokrokářskou studentskou mládeží v letech 1908-1912 znamenala sociologickou průpravu pro napsání článku „Funkce politických stran ve veřejném životě moderních demokracií“,^⁶⁶ kde upozornil kriticky na stávající nesnáze a obtíže demokracie, na nedostatek vzdělaných demokratických vůdců a slabost politické kultury i chybějící tradici.

Pokud šlo o vzájemné myšlenkové vztahy TGM a E. Beneše, nesporné Masarykovo působení na Benešův vývoj nalézáme v Benešově článku „Několik slov o Masarykově vlivu na mládež“, který byl uveřejněn ve sborníku k 60. narozeninám T. G. Masaryka (1910). S TGM sbližovala E. Beneše především Masarykova snaha o jednotu filozofie a činu. I když filozofie TGM původně vycházela z abstraktního humanismu, vždy zdůrazňovala konkrétní poznání a jednání, což plně vyhovovalo i Benešovi, který v budoucnu Masarykův etický humanismus v rozsahu svého kritického nadhledu vyrovnával svým systémově prosazovaným demokratismem.

Při zásadním uznávání T. G. Masaryka jako svého učitele sociologie dokázal Beneš velmi brzy domýšlet svá sociologická hodnocení zcela samostatně. Na radu T. G. Masaryka se počal E. Beneš připravovat na habilitaci ze sociologie. Při zvažování tématu připadl na myšlenku – zřejmě opět v dohodě s TGM -, napsat jako habilitační práci sociologickou studii o politickém stranictví.

Ve zvoleném tématu o politickém stranictví šlo opět o problematiku, jež nebyla nijak vzdálena ani Masarykovi. Ten podobná témata plně podporoval v zájmu srovnávání společenských a politických jevů v Čechách s moderními evropskými proudy, aby mohl poukazovat na nutnost neustále zvyšovat laťku nejen českého vědeckého úsilí, nýbrž i politického myšlení.

Díky předválečné vědecké spolupráci se svým univerzitním profesorem sociologie a převzetím Masarykova způsobu realistického nazírání jako metody dospěl Edvard Beneš k tomu – vědecky, lidsky i politicky na prahu rozpoutané Velké války všestranně připraven – stát se za Masarykem vyhlášeného a vedeného národně osvobozeneckého boje jeho nepostradatelným spolupracovníkem, oddaným druhem a přítelem, „bez něhož bychom republiku neměli“, jak po válce Masaryk již jako prezident Československé republiky ocenil nesporné Benešovy zásluhy.^⁶⁷

Jako v době národního obrození s vyústěním revolučního roku 1848 zasáhla do českého historického vývoje dvojice František Palacký – Karel Havlíček, tak v době vrcholícího národního osvobozeneckého vzepjetí to byla dvojice T. G. Masaryk – Edvard Beneš, která za válečných událostí let 1914-1918 rozhodujícím způsobem politicky poznamenala vrcholící český historický vývoj v této válce i poválečné pokračování české politiky.

Lze oprávněně konstatovat, že málokdo z činitelů, kteří vstoupili v průběhu tehdejších válečných let svým jednáním do středu událostí, byl na světodějné události tohoto období tak všestranně připraven – jak politicky, tak i předtím získanou vědeckou průpravou - jako T. G. Masaryk a Edvard Beneš, kdy oba jako historicky poučení sociologové dospěli v dané chvíli k přesvědčení, že nikoliv již pouze věda, nýbrž boj a konkrétní politická praxe se staly příkazem doby.

T. G. Masaryk odjíždí po dohodě s tzv. českou Mafií koncem roku 1914 do zahraničí. Svým odchodem za hranice vstoupil do širšího evropského politického dění muž, jenž se již roku 1908 zdál říškoněmeckému konzulovi v Praze podezřelým, že „za určitých okolností by mohl vznésti myšlenku české říše vycházející z ducha starých Táborů“.

Bylo skutečně vrcholným štěstím, že tak jako koncepce Palackého nalezla učenlivého a agilního vykonavatele v Karlu Havlíčkovi, tak desítky let poté v hvězdné hodině českých národních dějin nacházela Masarykova koncepce možnost organizačního uskutečňování v osobě Edvarda Beneše, který byl svým předchozím studiem a názorovým zaměřením plně připraven postavit se Masarykovi po bok se shodnými názory na vyvstalou problematiku jak vědecky, tak v daném případě sociologicky a politicky.

Souznačnost názorů i rozhodování a Benešovu bezvýhradnou loajalitu potvrzoval později Masaryk slovy: „Byla úplná shoda v hlavních liniích, i když jsem při tom nebyl, Beneš o všem rozhodoval tak, že se to shodovalo se smluveným celkovým postupem,“^⁶⁸ Vzájemné politické souznění umožňovalo myslet a postupovat paralelně, i když byli od sebe vzdáleni. Beneš jednal samostatně a iniciativně v západní Evropě, Masaryk v Rusku a v Americe. Jejich souhra nebyla nikdy narušena.

I za okolností, podmíněných zvraty válečných událostí a vlastní ve vysokém již věku uskutečňovanou vyčerpávající náročnou činností bylo pro Masaryka typické, že neustával sociologicky promýšlet důsledky probíhajících událostí, především s jejich výsledným vyústěním do budoucna. V politické oblasti pak zvažoval odtud vyplývající státoprávní důsledky zejména pro malé evropské národy.

O Masarykových myšlenkách v tomto smyslu svědčí i díla jako Rusko a Evropa a za cesty z Ruska do Ameriky sepisované statě, obsažené v Nové Evropě. Zde staví demokracii na nejvyšší piedestal lidství a spatřuje v jejím poctivém uplatňování jedinou naději na mírové soužití národů a států. Zdůrazňoval, že „demokracie se musí stát obecným přesvědčením a světovým názorem“.^⁶⁹ Na základě právě zažitých zkušeností z postojů válčících států, zejména tehdejších tzv. Ústředních mocností, Německa a habsburské monarchie, zároveň prohlašoval, že „demokracie je protiva aristokracie“ a je „překonáním teokracie“.

Ve svých statích, shrnutých ve spisu Nová Evropa se Masaryk zabýval i otázkou budoucí federalizované Evropy, jejímž byl zastáncem. Ostatně za svého pobytu v USA v létě 1918 již i vstupoval do diskusí s tam přítomnými zástupci středoevropských malých národů o případných možnostech federativních vztahů. Měl zde ovšem zásadní připomínku, že „nový člověk, homo Europaeus, nezrodí se pouze politikou vnější, nýbrž hlavně vnitřní“,^⁷⁰ to je vytvářením vnitřního demokratického přesvědčení každého Evropu obývajícího jedince.

Beneš vstupuje do veřejného působení v období, kdy již úporný Masarykův boj o pochopení vnitřní podstaty české skutečnosti jak v politických stranách, tak i v jednotlivých článcích české společnosti byl v hlavních zásadách probojován,i když nejedna otázka byla nadále předmětem diskusí. Avšak Masarykův realistický směr se svým kritickým způsobem nazírání na veřejné dění již nemohl být považován za nijak zanedbatelný. Svým vlivem rozšířen především v řadách inteligence měl širší dosah ve veřejnosti a především mezi učitelstvem. Nepřímo pronikal svým usměrňujícím vlivem i napříč spektrem politických stran, máme-li na mysli české národní sociály a zčásti i inteligenci mezi sociálními demokraty. V tomto stádiu se setkává s Masarykem na konci prvního desetiletí dvacátého století Edvard Beneš.

Edvard Beneš se prosadil jako politický činitel, státník a diplomat, jehož filozofickým vyznáním i metodou a návodem k jednání byla idea demokracie. Vyznával ji v teorii i praxi od počátečního vstupu do veřejného života a dále rozvíjel a zdokonaloval v průběhu let s rozšiřováním své politické a později i státnické aktivity. Vedle praktického uvádění demokratických zásad v život jsou známy i teoretické a politologické úvahy a závěry na téma demokracie, jimiž je prostoupeno Benešovo veškeré usilování i dílo. Nejvýrazněji formuloval Beneš demokratismus jako své vyznání víry souhrnně v závěrečných kapitolách díla, příznačně nazvaného Demokracie dnes a zítra.^⁷¹ Zcela oprávněně byl Beneš označen jako filozof demokracie, jak zní i titul knihy, napsané na toto téma za války v Anglii F. M. Hníkem.

Možno jen ve stručnosti zmínit některé hlavní aspekty Benešova demokratismu a pouze naznačit, v čem spočívala podstata a síla jeho demokratického přesvědčení, jež mělo nikoliv jen dočasnou životnost a platnost, nýbrž v časovém přesahu překračovalo horizonty běžného politického dění. Postupně se ujasňovalo, jak Edvard Beneš na demokratismus nazíral a co pro něho pojmově znamenal. Nejprve jej měl za sociologickou a poté za filozofickou a historickou kategorii, aby posléze prostoupil svůj demokratismus od Masaryka převzatým humanismem, pro sebe zdůvodněným osvícenskou ideou lidství. Ve svém retrospektivním díle Světová válka a naše revoluce má demokracii za jednu z významných částí filozofického názoru na svět, konfrontovaném denně na každém kroku etickou stránkou, to je humanitní morálkou. V knize Demokracie dnes a zítra pokládá principy demokracie za podstatné pro zdokonalování společnosti a zlepšování společenských institucí. V publikaci Tři roky druhé světové války, vydané v roce 1942 v Londýně, hovoří souhlasně s Masarykem, že demokracie mu není jen režimem politickým, nýbrž celým názorem na život a svět.^⁷²

E. Beneš neváhal razit i pojem demokratické civilizace. Činil tak ve svém londýnském exilu za druhé světové války, kdy hovořil o boji na život a na smrt mezi demokratickou civilizací a totalismem, reprezentovaným mu v dané chvíli především nacistickým Německem. Diky vytrvale vznášenému apelu na zachování demokratických hodnot v mezinárodní politice se cílevědomému Benešovu úsilí podařilo v průběhu druhé světové války zvrátit důsledky mnichovské dohody a dosáhnout jejího oduznání se současným plnoprávným uznáním Československa jako svéprávného subjektu mezinárodní politiky.

S demokracií a demokratismem šlo Benešovi ruku v ruce i o úsilí o zvyšování kulturní úrovně národa a jeho morálních kvalit. Za velmi blízkou kultuře – avšak ne vždy s ní shodnou – považoval civilizaci, kterou však hodnotil a specifikoval jako samostatnou kategorii.

Demokracii přitom prohlašoval E. Beneš za nezvratný zákon vývoje, byť i jí bylo procházet různým úskalím a někdy i projevujícími se vážnými nedostatky, nedůslednostmi a chybami, jež mohou někdy i vést až k antidemokratismu.

Sociologickou analýzou dějinného vývoje lidské společnosti dospěl Edvard Beneš k závěrům, že demokracie by měla být konečnou a trvalou podobou žádoucí sociální organizace lidské společnosti.^⁷³ Odtud mu vyplývala odpovědnost každého sociálního jedince za společné dílo, uvědoměle konané před tváří dějin. Dějinný demokratický vývoj demonstroval Beneš i na historii vlastního národa. Navíc přitom připomínal, že český národ v otázce demokratického vývoje jak ve svých dějinách, tak v období národního obrození a v 19. a 20. století v lecčems předjímal evropský vývoj, povýtce zejména ve středoevropském geopolitickém prostoru, a to svým o demokratismus opřeným vnitřním politickým systémem.

Edvard Beneš přes všechny svízele a překážky, s nimiž se musel neustále potýkat, a přes samotnou tragédii Mnichova,^⁷⁴ kterou nenazíral jen jako tragédii svého národa, nýbrž jako celkovou krizi evropské a světové demokracie, nepropadal v nevíru v demokracii a její ideje a neztrácel důvěru v její stále trvající historickou společenskou a lidskou platnost. Demokracie byla pro něho trvale kategorickým imperativem.

Mnohé z těchto myšlenek shrnul Edvard Beneš ve svém projevu při přijetí čestného doktorátu pražské Univerzity Karlovy koncem roku 1945.^⁷⁵ Tento projev je možné vedle publikace Demokracie dnes a zítra považovat za demokratický odkaz Edvarda Beneše, když tu vedle povzbudivých podnětů zaznělo i varování před nebezpečím scestného chápání či dokonce negování demokracie. Bylo totiž trvalým Benešovým záměrem, aby politika a etika v duchu pojetí Palackého, Havlíčka a Masaryka pokud možno vždy jedno byly.

Podstatné bylo, že Benešovo demokratické vyznání víry nebylo lze chápat nijak katedrově, úzce, nýbrž – jak již zdůrazněno –v duchu TGM v co nejširším pojetí, jak sám o tom o tom pravil: „Demokracie není pro mne jen režimem politickým, nýbrž celým názorem na život a svět, to znamená také usilováním o důslednou demokracii sociální a hospodářskou.“^⁷⁶

„Jsem demokratem, poněvadž pokládám ideový, politický a sociální systém demokracie za ucelený názor na život a svět mravně a filozoficky za dosud nejlepší,“^⁷⁷ prohlašuje Beneš, přičemž člověk jako lidský tvor je mu absolutní hodnotou a mírou života a světa.^⁷⁸ Zároveň dovodil, že demokracie je ve své podstatě optimistická a umožňuje život, jenž přes všechna lidská strádání zaslouží, aby byl důstojně prožíván,^⁷⁹ a to s ideovou jasností, jak zdůrazňoval ve svém projevu po návratu do vlasti v červnu 1945 v Táboře.^⁸⁰

Benešem takto chápaný demokratický imperativ se stal v tomto smyslu vyústěním předchozího úsilí Palackého, Havlíčka a T. G. Masaryka o prosazení – vlastním dějinným vývojem imanentně podepřené – demokratické a humanitní náplně českého myšlení a konání v přítomnosti i budoucnosti.

Edvard Beneš při své slavnostní promoci při udělení titulu doktora práv h. c. dále uvedl, že nutno vzít na vědomí, že moderní dějiny jsou stále více a více dějinami světa a nikoli jen dějinami jednotlivých národů. Pravil o tom: „Svět jako celek vždy šel, jde a půjde v linii tzv. pokroku, přes všechny i nejostřejší reakce. Je to jeho osud, je to zákon jeho vývoje, je to zákon jeho udržení se při existenci a životě.“^⁸¹

Tuto svou výchozí myšlenku rozvedl slovy: „Víte všichni, jak Masaryk i já jsem po první válce světové zdůrazňoval, že musíme jíti v duchu politiky evropské a světové a že se musíme vždycky snažit své češství^⁸² vložit do rámce smyslu dějin světových; že se musíme snažit pochopit, kam svět – a nikoliv jen ten či onen národ – jde a co chce, a dle toho sami postupovat, dle pravdy a práva, dle všelidské morálky a dle správné a správně určené filozofie dějin světových.“^⁸³

(Přednáška ze symposia na téma „Období 15.3.1939 – 8.5.1945“, uspořádaná Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí dne 27.3.2010)

7 Ovšem nelze zapomínat, že i v zemskopatriotických osvícenských podmínkách se vyskytl pojem paladium nacionality, o který se hodlala opírat politicky zemská šlechta ve svých sporech s vídeňským centralismem. A to dokonce za zástěnou v zemi převažujícího českého jazyka, který se zde tak stával podstatným politickým faktorem v mocenském boji o zachování stavovských privilegií šlechty. Kašpar Šternberk, jeden ze zakladatelů českého národního muzea, již s vyslovenou vstřícností k českému jazyku prohlásil, že jazyk jako paladium nacionality si nenechá žádný národ vzít. [Srov. publikaci Jiří BERÁNEK, Absolutismus a konstitucionalismus v Čechách doby Velké francouzské revoluce, Praha 1989, s. 83.]

9 Karel Havlíček se také velmi záhy dostal do zorného pole bdělé policie. Ze sledované a zachycené korespondence Havlíčka z Moskvy s pražskými přáteli dospěla metternichovská haute police již roku 1843 k hodnocení, že i ten „náleží k oné družině vlastenců, kteří pod rouškou pěstování české věci a pokrytecké příchylnosti k stávajícímu pořádku jsou víceméně prodchnuti myšlenkou zjednati čechismu převahu, spojit podle možnosti Slovany a zařídit pro ně ústavu podle zásad liberálních“. [StA Wien, P.H.St. č. 3966/1843.] Viz zmínka ve SAP 2/1993, s. 602, kde zveřejněna obsahová hesla k rukopisu z Archivu Národního muzea [dále jen ANM] pod názvem Kazbundův Karel Havlíček.

11 Při svých výhradách proti prosazování německé hegemonie neváhal Havlíček žádat převzetí více ernstu od Němců do české mentality. [Viz stať Slovan a Čech, Pražské noviny, únor 1846.]

Pokud šlo o Palackého vztah k Němcům, ten byl osobně prost jakékoli nenávisti a jakéhokoli záporného přístupu k nim. Spoléhal na vliv jejich kulturní tradice, založené Goethem a Herderem. V tom smyslu vkládal naději na lepší budoucí vztahy s Němci. Měl na paměti vzor Goetha s jeho chápáním specifiky českého prostředí a následných českých snah. [O Goethově vztahu k Čechám viz blíže Goethe v českých lázních od Zd.Š. in Západočeský historický sborník 3, 1997, s. 115-163.]

14 Srov. stať v nově založených Národních novinách 28.4.1848 pod titulem Naše politika. Zde Karel Havlíček i ostře odsoudil pojetí, podle něhož byly Čechy a Morava jakožto údajné „německé provincie“ habsburským nástrojem k prosazování vlivu v Německu. Nehledě k tomu, že v důsledku státoprávních změn v letech 1804 a 1806 s vyhlášením Rakouského císařství došlo ve vztahu Čech k Německu předchozích feudálních vazeb, jak to vyjádřil pak Palacký ve svém dopise do Frankfurtu v roce 1848.

O státoprávním vztahu k Německé říši objevil Palacký již dvacet let před rokem 1848 významný dokument v knihovně v Lipsku, v němž se Jiří z Poděbrad jako český král necítí trvale vázán svazkem k Německé říši. Připustil pouze ochotu tento vztah podmíněně respektovat. [Viz ANM Diplomatář 1470/leden.] Bližší srov. v pozn. 6 in SAP 1980, l.c., s. 149.

16 O vztahu k Rusku Havlíček uváděl, že kdyby bylo Rusko země svobodná a konstituční, mohli by Slované rakouští tak jako Němci, Maďaři a Vlachové bažiti po spojení s rodáky svými, aby dovodil: „Protože je Rusko země despotická, my ostatní Slované musíme se bohužel tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati.“ [Viz edice Slovanský sjezd v Praze 1848, Praha 1952, s. 79, ed. Z Tobolka – V. Žáček. Též připomínka na přípravné schůzi 27.5.1848, jakož i s. 80. Též Národní noviny 30.8.1848.] Viz též Palackého připomenutí z roku 1848: „My nechceme s Ruskem nic míti, pod čímž ovšem vládu vyrozumíváme.“ Viz ANM, osobní fond Karel Kazbunda a tam uložený rukopis o Karlu Havlíčkovi [dále jen Kazb. KHB rkp.],I. 476n.

17 Nelze pominout, že i radikálně demokratický tehdejší český směr, projevující se opozičně vůči oficiální české liberálně národní politice a ve svém tisku kritizující Karla Havlíčka pro jeho údajně přílišnou politickou závislost na Palackém, se v roce 1848 též přihlašoval k demokratickým principům. [Dočasné odchýlení nastalo na jaře 1849 pod vlivem Bakuninovým za tzv. Májového spiknutí.] K Májovému spiknutí viz stať od Zd.Š. Květnové spiknutí v Čechách 1849 a Michal Bakunin, Slovanský přehled 5/1980, s. 366-378.

19 V článku Korouhev naše ještě v Pražských novinách v březnu 1848 před zahájením vydávání svých Národních novin počátkem dubna se snažil Havlíček odpovědět na otázku: S Rakouskem, či bez Rakouska? Vyslovil tu i otázku samostatného českého státu, aby ovšem po zvážení všech pro i proti dospěl – zřejmě po konzultacích s Palackým – k austroslávskému řešení konstitučního Rakouska, ovšem s co nejširší samosprávou uvnitř každé země a národní skupiny. Ač neprávník, musel tu zodpovědět otázku uplatnění českého státního práva. Pochopitelně s přihlédnutím ke stávajícím politickým aspektům a okolnostem a se zřetelem ke geopolitickým hlediskům. [Též viz stať Zd.Š., Státoprávní názory Karla Havlíčka, Slovanské historické studie XIV, 1993, s. 26-49 a TÝŽ, Státoprávní názory Karla Havlíčka v údobí Slovanského sjezdu 1848, Právnické historické studie 2000.]

Vzniku dobových podmínek, v to počítaje i časové vročení nastalé situace do dějinného vývojového sledu nastalých bouřlivých událostí, se dotýkal i dopis básníka F. L. Čelakovského JUDr. Fričovi z poloviny března 1848, uvádějící, že „když tak běh časův s rozvahou na mysli rozebíráme, nevím, nemáme-li prozřetelnosti božské aspoň my Čechové co děkovati, že tato katastrofa právě nyní nastoupila. Považte, kdyby se to řku o 15 let dříve bylo přihodilo, jak zle by to s našimi skrovničkými silami tehdáž bylo vyhlíželo.“ [Viz Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského III, 1915, s. 57. Dopis ze 17.3.1848.] Otázkou vhodnosti načasování historického procesu v zájmu jeho úspěšnosti se zabýval již 30 let předtím sám mladý tehdy František Palacký v otázce požadavku konstituce po napoleonských válkách v Evropě, kdy se ozývaly hlasy, že by nastolení konstituce mělo být odměnou národům za jejich obětavý boj proti Napoleonovi. K tomu roku 1819 Palacký poznamenal: „Možná by ještě ani radno nebylo žádati volné konstituce, dokudkoli český jazyk v Čechách trvalejší a širší vlády nedosáhne.“ [Viz Dílo F. Palackého, Praha 1941, Korespondence a Zápisky III, s. 37. Uspořádal Jar. Charvát.] Rok 1848 dal v tomto Palackému plně za pravdu, neboť teprve tehdy bylo možno již pevnou nohou vykročit českému živlu k prosazení se v plném rozsahu nejen jazykově a kulturně, nýbrž i politicky.

20 „Připustit vznik slovanského státního života v Čechách by znamenalo vrazit otrávený meč do prsou Německa,“ psal jeden z předních německých časopisů. [Citováno s odkazem na Augsburger Allgemeine Zeitung z počátku května 1848.] Blíže o této problematice viz Arnošt KLÍMA, Češi a Němci v revoluci 1848-1849, Praha 1994, s. 40 (dále jen KLÍMA).

Zajímavý byl postřeh anglického tisku ke sporům ve Frankfurtu v souvislosti s tam projednávanou českou otázkou. Anglický časopis Exmainer psal o tom, že stanovisko Čech ovšem značně oslabuje německé cíle: „Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu. KLÍMA, s. 40.

23 Srov. SAP 1993, Kazbundův Havlíček, s. 626. Jakékoli oddělování a drobení se považovalo za samovraždu. Přes své výhrady ke slovenské jazykové odluce byl Havlíček ovšem ochoten slovenské stanovisko pochopit v duchu své zásady vážit si každého svobodného projevu. „Kdyby velká většina Slováků na tom stála, že chtějí založiti a mít svou zcela zvláštní literaturu, budu já, ačkoli jsem zcela jiného přesvědčení, přece první, který tuto vůli jejich za pravidlo pro sebe uzná a jim jakožto samostatnému kmenu ke společnému bratrskému svazku a ke vzájemné podpoře zase ruku podá, neboť jsem sobě naučil vůle každého a svobody nade všechno jiné vážiti.“ Zásadně měl však za to, že Češi ve vzájemném početním posílení o Slováky budou moci lépe odolávat vyvstalým tlakům vůči své národnosti. Právě tak jako Slováci, po zklamání svých nadějí na zvláštní samobytnou korunní zemi, budou muset hledat oporu u Čechů, jak to již předurčovala tradice předtím po desítky let trvající literární a kulturní spolupráce. Československou vzájemnost hodlal tehdy Havlíček považovat také za potřebnou osu pro vytváření cílevědomé austroslávské politiky v habsburské monarchii. (Pochopitelně se současným zapojením Jihoslovanů.) Austroslavismus mu měl být prostředkem k ústavnímu přebudování Rakouska ve federativním duchu. Přitom sledoval hledisko, aby slovanské obyvatelstvo získalo tak patřičný vliv v habsburské říši.

28 Viz blíže stať od Zd. Š., Časopis Vídeňský deník a jeho poslání v letech 1850-1851. Ke ztroskotanému pokusu Leo Thuna o založení české konzervativní strany, Slovanský přehled, 1/1985, s. 25-40.

Srov. též podnětnou úvahu Jaroslava MARKA Zastíněné stránky historie, Historické listy, Praha 2/1992, s. 1-2. Zde J. Marek uvádí: „… v národě podle matriky převahou katolickém se stala národní a později i státní filozofií myšlenková konstrukce zřetelně protestantského ražení.“

35 Své názory počal Masaryk uplatňovat již za svého vídeňského pobytu roku 1876 v Moravské orlici ve stati Theorie a praxis a úvahou Plato jako vlastenec v almanachu Zora roku 1877. Po příchodu do Prahy následovaly statě Počet pravděpodobnosti a Humova skepse (Praha 1883), též Blaise Pascal, jeho život a filosofie (Praha 1883), spolu s Bucleovou Theorií dějin (1884) jako vchod do dějin filozofie. Třeba zmínit i pojednání Základové konkrétní logiky – Třídění a soustava věd (1885). O vstupu do sféry sociologie svědčila litografovaná příručka k přednáškám pod názvem Praktická filosofie na základě sociologie (1885).

O Masarykových počátečních krocích ve filozofii viz nejnověji monografii Stanislava POLÁKA T.G.Masaryk, Za ideálem a pravdou 1 (1850-1882), Masarykův ustav AV ČR, Praha 2000, 494 s.

36 Odkazy na tituly Masarykových děl a příspěvků z tohoto období viz Přehledné dějiny literatury české, vyd. 1921 Arne NOVÁKEM a J.V.NOVÁKEM, s. 758. Podle Arne Nováka se jevil zvláštní paradox v tom, že čeští buditelé bojovali proti zevní i vnitřní germanizaci především zbraněmi ukutými ve zbrojírně německé, hlavně v dílně protinapoleonské a ponapoleonské romantiky, aby se ovšem zároveň rozhlíželi po literárním, vědeckém a filozofickém světě mimoněmeckém. Jungmann francouzském, Palacký anglickém, Mácha polském, Havlíček ruském. V druhé polovině 19. století při čelení německému tlaku politicky hledal pak Rieger styky s Francií, zatímco lumírovci v čele s Vrchlickým odněmčují českou poezii a Masaryk toto odněmčení uplatňuje ve filozofii. [Srov. Arne NOVÁK, Dějiny českého písemnictví, Praha 1946, s. 20.]

40 Své odmítnutí dal Masaryk najevo i osobním dopisem Lagardovi. Obvinil Lagarda, že o Češích nepsal nestranně a objektivně, jak s odvoláním na studii Roberta W. LONGEA Paul de Lagarde 1827-1891, A Study of Radical Conservatism in Germany, Cambridge, Mass. 1962, Harward University Press, s. 225 informoval Jiří Kořalka. K názorům Lagarda srov. též příspěvek Jiřího KOŘALKY Vládní kruhy a publicistika Německé říše o české společnosti Schauerovy doby na schauerovském sympoziu v Litomyšli 1994. Viz sborník z tohoto sympozia Hubert Gordon Schauer, Litomyšl 1994, s. 64.

44 Své pojetí humanity osvětluje T.G.Masaryk blíže v návaznosti na svá stanoviska z let devadesátých v tištěné přednášce roku 1905, nazvané Problémy malého národa, když předtím roku 1901 vydal své Ideály humanitní. [Reedice 1927. Přednáška z roku 1905 vytištěna opět roku 1937.]

Bylo později podotýkáno, že Masarykův humanismus, jehož se dovolávali realisté jako svého politického programu, bylo ve skutečnosti možno chápat jako shrnující životní moudrost realisticky myslícího duchovního velikána, jak to označoval Josef Schiezsl, mnoholetý pracovník Masarykovy prezidentské kanceláře. [Srov. Jiří KŘESŤAN, Josef Schiezsl a jeho písemná pozůstalost, Paginae historiae 2/1994, s. 146.]

K otázkám humanity a demokracie v konkrétní jejich aplikaci se TGM souhrnně vyjadřuje ve své Světové revoluci 1914-1918. Viz 2. vydání z roku 1930, s. 499-516, 532-553 a 561-573.

45 Na tuto reflexi historie Masarykem upozornil Jaroslav MAREK ve stati Toqueville a Masaryk. Dějiny a současnost 3/1993. K namítané údajné příliš volné reflexi některých historických faktů u T.G. Masaryka uvádí Jiří Štaif: „Goll ani Pekař si tehdy ovšem ještě neuvědomili tak dobře jako Masaryk, že interpretace vztahu mezi českou minulostí a současností není jen záležitostí rekonstrukce minulých událostí, nýbrž i manifestací určitého hodnotového postoje.“ [Viz in zmiňovaný jubilejní sborník Palackého sub pozn. 1, l.c., s. 516-617.] Srov. dále i pozn. 57 a 58.

53 Viz Masarykův spis vydaný roku 1905 s titulem Problém malého národa, s. 21. „Malý národ má a může mít co říci lidstvu a světu,“ praví zde Masaryk, aby doplnil: „Žádný národ není národem vyvoleným; i malý národ naopak může přispět k dělbě práce v lidstvu.“

Své úvahy z roku 1905 shrnul v roce 1912 Masaryk ve slovech: „Čas jest, aby povzbudil se znovu národ náš a orientoval se v duchu věku nového, aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze otčiny.“ [Palackého idea národa českého, 1912, s. 46-47.]

55 V otázce národa uváděl Schauer, že „jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálů, bez vědomí mravního povolání není národa.“ – „Národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti,“ čteme v Schauerově článku, „hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím.“ [Schauerova stanoviska komentuje Zd. Šolle ve své stati ve sborníku H.G.Schauer, l.c., s. 124.]

57 Zejména u historiků (Pekař, Goll) podnítily víceletou diskusi o smyslu českých dějin. [Viz též pozn. 46 ante.] V konkrétních případech bylo napadáno též Masarykovo pojetí Karla Havlíčka. (Srov. rozbor ohlasů k Masarykovu pojetí Karla Havlíčka v rukopise Karla Kazbundy o Havlíčkovi, uloženém ve fondu Karla Kazbundy v Archivu Národního muzea. Viz i stať Poselství Karla Havlíčka od Zd. Š., Časopis Národního muzea – řada historická, 1-2, 1988).

Uvážlivě se vyjádřil Goll, jenž se vedle svých výhrad vyslovil k Masarykově knize o Karlu Havlíčkovi v tom smyslu, že jde o názorově podnětnou práci, i když autorovi záleželo více na myšlenkách a názorech, než na faktech a událostech v jejich časovém sledu. Ke sporům o smysl českých dějin srov. i publikaci Tomáše VOJTĚCHA Česká historiografie a pozitivismus, Akademia, Praha 1984, s. 46-56. Srov. též výklad Františka KUTNARA in Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977, s. 35-37.

59 Srov. Václav ČERNÝ, Dvě studie masarykovské. In: Svědectví 89/90, s. 84. Zde autor statě k Masarykovu pojetí poznamenává, že TGM jako „stanovitel obsahů minulosti neváhal zavázat touto minulostí i národní budoucnost“. V dalším rozvedení své statě zaujal Václav Černý k Masarykovu pojetí českých dějin místy i značně kritické, až odmítající stanovisko. Avšak s respektem v odvoláním se na stěžejní Masarykovy knihy, zejména z devadesátých let, uzavírá: „Čechům by se TGM měl jevit, a také se vždy jevil, především jako myslitel, jenž s nejpronikavějším dosahem vyšetřil historickým studiem osnovnou ideovou linku národních dějin, podstatu, význam a páteř dějinného češství.“

63 Srov. pozn. 53 s uvedením, že i malý národ má a může mít co říci lidstvu a větu. Zároveň Masaryk dovodil, že život bez pravdy a celoživotního pravdivého přesvědčení je bezcenný. [Srov. Světová revoluce, l.c., s. 602.]

Zásady Masarykovy filozofie dějin a východiska z nich ve zkratce připomněl ve svém projevu nad rakví TGM dne 21. září 1937 E. Beneš, aby zdůraznil, že Masaryk myšlenkově, duchovně a kulturně dokonal naše národní obrození, když byl zároveň naším posledním národním, duchovním a mravním obroditelem. „Byl posledním a největším také tím, že obrození duchovní vyvrcholil obrozením politickým a státním,“ neopomněl E. Beneš ve svém projevu zdůraznit. [Otištěno in Edvard BENEŠ, Živý odkaz TGM, projevy 1937-1947. K vydání připravil Karel Novotný, vyd. Společnost E. Beneše, Praha 1997. Projev E. Beneše s titulem Masarykova cesta a odkaz, s. 30-44.]

71 Viz pozn. 73. Srov. dále F.M.HNÍK, Edvard Beneš – filosof demokracie, Melantrich, Praha 1846.

Neoddělitelnou součástí Benešova demokratismu byl obdobně jako v případě TGM krajně korektní vztah k Němcům a Německu. [Kramář dokonce za korektní vztah k výmarskému Německu označoval Beneše za germanofila.] Naproti tomu s uznáním hodnotí Benešův trvale objektivní a vyvážený poměr k Německu a Němcům vůbec J.W.Brügel. Ten kladně oceňuje též celkový demokratický přístup Beneše v otázkách vnitřní i zahraniční politiky Československa. Činí tak ve své knize Tschechen und Deutsche 1918-1938, München 1967, 663 s. Zde viz pozoruhodnou kapitolu s titulem Die Tschechoslowakei wird zur Rettungsinsel der deutschen Demokratie (s. 226n). [Třeba poznamenat, že autor Johann Wolfgang Brügel byl před rokem 1938 tajemníkem předsedy německé sociální demokracie v Československu JUDr. Ludwiga Czecha, který byl též za uvedenou stranu v čs. vládě.]

74 Srov. k mnichovské problematice vydaný komentář Zd. Š. Mnichov 1938 v řeči archivních dokumentů, Státní ústřední archiv, Praha 2000. Viz zde citovaná stanoviska E. Beneše k probíhajícím událostem. Zásadně třeba připomenout, že Mnichov a mnichovské události poměřoval E. Beneš podle širších demokratických hledisek a zásad. Mnichov mu byl pouze dočasnou porážkou evropské demokracie, včetně demokratických západoevropských velmocí, které si včas plně neuvědomily nebezpečí, jež vyvstalo pro evropskou a světovou demokracii v plném rozsahu své hrozby. I propadnutí sudetských Němců Henleinovým a Hitlerovým fašistickým svodům charakterizoval Beneš především jako provinění proti demokracii a jejím pořádkům.

K hlubšímu pochopení krize evropské demokracie koncem 30. let 20. století srov. prohlášení odstupujícího britského ministra zahraničí Antovy Edena z února 1938, citované Janem Masarykem ve zprávě do Prahy na jaře 1938. [Viz Karel LISICKÝ, Československá cesta do Mnichova IV, vyd. Ústav E. Beneš, Londýn 1958, sv. 29, s. 32 a 35.]

„Jsme v krisi humanity na celém světě. Žijeme v jednom z těch velkých historických období, jejichž odpovědnost a možnosti jsou ohromné. Úžasné síly jsou uvolněny, síly působící s mohutností orkánu. Máme-li udržeti své demokratické přesvědčení a praxi neporušeny proti dnes uvolněným silám, je zapotřebí pozoruhodné kombinace moudrosti, odvahy a sebezapření, prozíravého vůdcovství a neúnavných snah.“

75 Projev pronesený při slavnostní promoci doktorem práv 15.12.1945, otištěný pod názvem Světová krize, kontinuita práva a nové právo revoluční. [Viz Edvard Beneš, Přednášky na Univerzitě Karlově 1913-1848, Společnost E. Beneše, Praha 1998, s. 85-95.] Předtím 16.6.1945 ve veřejném projevu v Táboře vyslovil naději, že ve světovém dění do budoucna obstojíme, když „budeme táborsky pevní, silní, nebojácní, odhodlaní a ideově jasní“ a budeme-li však také rozvážní a moudří. Ve smyslu již předtím pronesených slov T.G.Masaryka roku 1918 o Táboru jako programu, reflektoval E. Beneš odkaz českých dějin slovy o tom, že „Tábor nám bude příkladem velké národní solidarity a odhodlání postavit se za to, co pokládáme za právo a pravdu“. [Projev v Táboře 21.5.1938.]