Generál Mihailović a maršál Tito Broz

Generál Mihailović

a maršál Tito - Broz

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Na jaře 1968. jsem měl několik přednášek na lékařské fakultě v texaském Galvestonu. Na koktejlu u profesora W. Nowinského byl i profesor McChesney Goodall, jehož zajímavé práce jsem později citoval ve své americké knize o látkové výměně u popálených (1969). Spřátelili jsme se. Ches mě pozval na oběd do prestižního dělostřeleckého klubu. Když se dozvěděl, že jsem celou válku (1941-45) prožil v Srbsku, v bývalé Jugoslávii, jeho první otázka byla, co si myslím o generálu Mihailovićovi. Řekl jsem mu, že byl vždy mým hrdinou a že jsem ho nikdy nepřestal obdivovat, přes všechny ty pomluvy a lži, které o něm šířila Titova propaganda, a kterou, bohužel, pod vlivem nesmyslného a vlastně i špinavého britského oficiálního postoje, převzala z neznalosti i značná část západních médií. Podle nich generál proti okupantům málo bojoval, prý s nimi kolaboroval, jeho vojsko se dopouštělo řady surovostí….Sám jsem totiž byl uprostřed těch dějů, znal jsem je z první ruky a cítil jsem proto tím silněji obludnost lží té propagandy…

Ches se rozzářil, protože i on Mihailoviće obdivoval. Připili jsme si na jeho památku a náš oběd se protáhl při válečných vzpomínkách až do večera. Chesův bratr byl mezi více než 500 sestřelenými americkými letci, které Mihailovićovy jednotky zachránily před Němci a umožnily jim v létě 1944 návrat k spojeneckým vojskům do Itálie. Jeho bratr byl mezi letci, kteří chtěli svědčit v Mihailovićův prospěch v monstrprocesu stalinského typu, který v červenci 1946 uspořádal v Bělehradě Titův totalitní režim proti statečnému generálovi. Nikomu z nich ale nebylo dovoleno svědčit (cit. R.Doleček: Ravnogorská legenda. Moravskoslezský Kalendář 1994, str.83-89).

O generálovi Mihailovićovi, o maršálu Tito-Brozovi a o událostech s nimi spojených, byly napsány záplavy článků, přehledů, knih. Byly o tom bouřlivé debaty, filmy. Informace, které toto dodávalo, měly mezi sebou příliš často závratné rozdíly. Jako pamětník těch událostí v létech 1941-45 a potom (narodil jsem se v roce 1925), uprostřed kterých jsem žil nepřetržitě v Jugoslávii, v Bělehradě, tedy v Srbsku, až do roku 1946, mohu uvést, jako mozaiku, některé ze svých vzpomínek na tu dobu. Hlavně se to bude vztahovat na dění z těch let, které probíhalo, dalo by se říci, v mé bezprostřední blízkosti, nebo které prožívali osoby mně blízké, přátelé, kterým bylo možno věřit. Uvedené vzpomínky nejsou vše zahrnující encyklopedií, která by odpovídala na každou otázku. Jsou to jen vybrané kapitoly, které se budou snažit, alespoň z části, napravit nynější jednostrannost informací pohledem z té „druhé strany“.

VAE VICTIS - Běda poraženým! Známé heslo z dějin Říma, které platí i dosud. Člen KOMINTERNY, komunista, maršál Tito-Broz, vyhrál svou válku s generálem Mihailovićem, nemálo díky postupu Západu, hlavně Britanie, včetně jinak velikého antikomunisty Churchilla. Vše špatné potom padlo na hlavu statečného a čestného generála Mihailoviće. Přesto, že se i on dopustil některých chyb, jeho mainstreamové zatracení je zcela nespravedlivé. Ukázalo znova neuvěřitelnou moc dobře vedené propagandy.

I když je to nekonečně dlouhá doba od justiční vraždy-popravy generála Mihailoviće Titovým totalitním režimem 17. července 1946, přece jen se v roce 2015 spravedlnosti dostalo významné satisfakce, i když obstrukce Titových přívrženců a jeho nekritických obdivovatelů neznaly mezí. Oni nicméně již dříve „zabodovali“ tím, že dodnes není známo místo Mihailovićova hrobu, kde byl a jak byl generál pochován.

Žádost k zahájení postupu rehabilitace generála Mihailoviće podal jeho vnuk Vojislav Mihailović už v roce 2006. Rehabilitaci generála doprovázely neuvěřitelné procedurální obstrukce, včetně zásahů vlády nedávného prezidenta Srbska Borise Tadiće a jemu podřízené justice.

Dne 15. května 2015. soudce Alexandar Trešnjev jménem tříčlenné Rady Vyššího soudu v Bělehradě prohlásil, že byl zrušen rozsudek Vrchního soudu FNRJ (Federativní Lidové Republiky Jugoslávie) z 15. července 1946, který se vztahoval na Mihailoviće a který ho odsoudil k trestu smrti, a že jsou neplatné všechny jeho právní důsledky. Soud neurčoval vinu nebo nevinu generála, ale jednoduše zjistil, že soudní proces s Mihailovićem v 1946 byl veden zcela „protiprávně“, ne lege artis podle nynějších i tehdejších standardů, jak se do něho vměšovali straničtí vysocí funkcionáři, např. Milovan Djilas a Aleksandar Ranković. Rozsudek vlastně ukázal, že soudní řízení v roce 1946 bylo trapnou fraškou. Po zrušení rozsudku sledovala doslova zuřivá odezva různých organizací, spojených s Titovým režimem a jeho nástupci, s jeho obdivovateli, kteří viděli jen jeho klady, neviděli stinné stránky jeho vlády, s různými NVO (nevládními organizacemi) na výplatních listinách některých západních velvyslanectví v Bělehradě. „Zuřivě“ se ozvala i nová prezidentka Chorvatska Kolinda Grabar Kitanovićová. Media hlásila jak nepříznivou odezvu, tak i pochvalu spravedlnosti a uklidněni pocitu dávné do nebe volající nespravedlnosti, křivdy.

Ortel byl vyřčen 15. července 1946, a poprava zastřelením, vlastně JUSTIČNÍ VRAŽDA, byla vykonána časně ráno již 17.července. V pozdějších letech se dokonce párkrát objevila jakási hrůzná fotografie, údajně tělo generála po popravě, s málo zřetelným obličejem, s otevřeným hrudníkem a uťatou levou rukou. Byl to popravený a pak zohavený generál Dragoljub Mihailović?

Mnozí, kteří neznali pravdu, mohli posuzovat generála Mihailoviće podle tvrzení a rozsudku, který nad nim vynesla v té době Titova totalitní justice. Kdybychom však takto posuzovali například naši Dr.M. Horákovou nebo třeba sovětského maršála M.N.Tuchačevského, museli bychom i je pokládat za zrádce a zločince.

Žil jsem v době kritických let XX. století v Bělehradě, v srbské části Království Jugoslávie, kdy v Jugoslávii žili a působili dva ideologicky zcela protichůdní lidé: generál jihoslovanské armády, Srb, Dragoljub-Draža Mihailović a maršál (maršálem jmenovaný v 1943 jeho přivrženci), pravděpodobně Chorvat, Josip Broz-Tito. Generál Mihailović mi byl v té době blízký svým základním heslem, které odpovídalo pradávným křesťanským, pravoslavným, srbským tradicím, z doby staletí trvajících bojů za svobodu proti tureckým uchvatitelům, kde čest a pravda měly své přední místo. Bojoval JMÉNEM BOHA ZA KRÁLE A OTČINU (vlast).

A odchovanec KOMINTERNY, vedoucí tajemník KSJ (Komunistické strany Jugoslávie), bystrý, politicky velmi zdatný ale i bezohledný Josip Broz-Tito, vnesl do dění té doby v někdejší Jugoslávii zcela jinou, cizí ideologii, kterou se snažil násilím vnutit zemi (Srbsku) s jinými tradicemi. Oba při tom se svými vojsky stejně statečně bojovali proti surovým uchvatitelům, vedeným nacistickým Německem a fašistickou Itálií, kdy v nově utvořeném satelitním „nezávislém“ státě Chorvatsko (NDH), kterému okupanti přidali i Bosnu a Hercegovinu (BaH), část Dalmácie, docházelo k hrůzné genocidě mnoha set tisíc Srbů a desetitisíců Židů a Romů od teroristické organizace chorvatských ustašovců a části bosensko-hercegovských muslimů, kdy na Kosovu a Metohiji kosovští Albánci vyháněli ze země, olupovali a vraždili tamní Srby i Romy, poslední zbytky Židů.

V té době, i když o něco později, dvě muslimské SS divize, 13. SS divize HANDŽAR v BaH a 21. SS divize SKENDERBEG na Kosovu a Metohiji ničili, loupily a zabíjely převážně srbské obyvatelstvo. Nutno zde připomenout, že tyto SS divize ideologicky pomáhal vytvořit vedoucí vůdce „světových“ muslimů a „Hitlerův přítel“ (tak si sám říkal), jeruzalémský Veliký Mufti hadži Muhammad Amin al Hussain, který se osobně s Hitlerem i pompézně setkával.

Mihailović jako první začal svůj boj proti Němcům, Italům a jejich satelitům a od přepadení Jugoslávie 6. dubna 1941. ho nikdy nepřerušil. Tito-Broz zahájil svůj boj proti okupantům o řadu týdnů později, až po přepadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941. Do té doby nemalá část komunistů v Jugoslávii odmítala bojovat „za zájmy imperialistů“.

Každý měl své cíle: Mihailović obnovení svobodného, na předválečné úrovni demokratického království Jugoslávie, Tito-Broz obnovení Jugoslávie také, ale podle jeho představ, pod vedením a pod diktátem komunistické strany stalinského typu. Říkalo se, že Tito-Broz měl i svou vlastní vizi jakési „balkánské federace“, z Albánie, Bulharska, Jugoslávie, pod jeho vedením. Snad proto po válce (1941-45) i nadržoval Albáncům, aby si je získal a výrazně při tom poškodil zájmy Srbů na Kosovu.

V této kapitole, pro její úplnost a věrohodnost, budou opakovány i některé údaje z kapitoly „Vzpomínky na generála Mihailoviće a na okupaci Srbska“ z knihy „Inventura v 89 letech - Ve stínu Balkánu“ (str.83-103). To místy zdvojení informací o statečném a čestném generálovi Mihailovićovi je důležité, nezbytné, pro pochopení a odsouzení špinavé role části Západu, v chování vůči Mihailovićovi, víc Britanie včetně jinak velikého Churchilla, nežli USA.

Když srbští důstojníci 27. března 1941 provedli v Bělehradě, pod vlivem mohutných protiněmeckých nálad mezi Srby a i pod vlivem britské rozvědky, státní převrat proti vládě, která před dvěma dny, tj. 25. března (!) podepsala, že přistupuje k „Paktu tří“ (Berlín + Řím + Tokjo), jak to už v nedávné době uskutečnily Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko, Hitler zuřil a nařídil zničení Jugoslávie, tvrdé potrestání Srbů. Musel totiž přemístit řadu svých elitních divizí (prý i 3-4 tankové !) z připravené akce Barbarossa, tj. z plánovaného útoku v polovině května 1941 na SSSR, na (1) řeckou frontu, kde úspěšní Řekové poráželi Mussoliniho vojsko, (2) na frontu proti Srbům, kteří tak nečekaně zmařili jeho plány. Posunutí začátku akce Barbarossa o řadu týdnů na druhou polovinu června, jak se později ukázalo, znamenalo, že NĚMECKÉ VOJSKO PŘEPADLA PŘED MOSKVOU ZIMA, na kterou vůbec nebylo připraveno, a že to vlastně, spolu se statečností Rudé armády a jejího vynikajícího velení, znamenalo konec nadějí na vítězství Německa. Do jisté míry je možno říct, že 27. březen 1941. v Bělehradě pomohl zachránit Moskvu a dopomohl tomu, že Německo zase válku prohrálo. Proto ta dnešní nenávist a nepřátelské vystupování oficiálního Německa a pod jeho vlivem i USA a Německu poměrně slepě poslušných států Evropské unie proti Srbům, kteří proti Německu bojovali ve dvou pro Německo prohraných válkách.

Po převratu 27. března 1941 v Bělehradě prohlásil radostně Churchill, že JUGOSLÁVIE NAŠLA SVOU DUŠI, i když musel vědět, že Jugoslávie bude Hitlerem zničena, že srbský národ zažije nevídané strádání…A že mu Britanie nemůže v této, pro ni tak těžké situaci, nijak pomoct, i když to slibovala zcela neskutečnými údaji o síle britských vojsk, tanků a letectva v Řecku, která prý pomohou….A vůbec nepomohla… Protože tam ta množství vůbec nebyla….

Po přepadení Jugoslávie 6. dubna 1941. Německem, Itálií, Maďarskem a Bulharskem, po zradě mnoha Chorvatů (vítali květinami německé tanky v Záhřebu) i jiných, došlo 17. dubna ke kapitulaci armády Jugoslávie. Tehdy 48letý plukovník Mihailović, hrdina z První světové války, bývalý vojenský atašé Království Jugoslávie v Praze a odborník pro guerillovou válku, odmítl kapitulovat, chtěl pokračovat v boji. Podle tradice řekl „NEUZNÁVÁM KAPITULACI. TOTO SLOVO V SRBŠTINĚ NEEXISTUJE.“ A z oblasti Doboje v severní Bosně, kde se právě nacházel ve vedení štábu armády, se skupinou 7 důstojníků a 24 poddůstojníků a vojáků, se odebral do Srbska oklikami, aby nebyli Němci zajati, na horské sedlo Ravna Gora, mezi pohořím Suvobor a Maljen, 25-30 km jihovýchodně od města Valjevo. Jeho skupina, původně početnější, úspěšně přečkala střet s postupujícími německými jednotkami. Když procházeli osadou Žepa v Bosně, kde někteří muslimové už začali loupit a vypalovat srbské domy, upozornil je Mihailović, že Němci jsou i jejich nepřátelé a že je jen zneužívají, k rozdmýchání mezináboženské a mezietnické nenávisti..

A tak ráno 13. května 1941. byla vztyčena historická vlajka Mihailovićova 41. pluku na Ravnoj Gory. Brzy se začaly šířit zprávy, že do Srbska přišlo „nějaké vojsko z Bosny“ a že bude bojovat proti Němcům. Řady nezajatých vojáků a důstojníků, Srbů, začaly odcházet na Ravnu Goru, aby pokračovali v bojích proti Němcům. Došlo i ke střetům s okupanty, byl hlášen větší boj 28. května u osady Ljuljaci, mezi Kragujevcem a Gornjim Milanovcem. Toto vojsko se časem začalo nazývat Jihoslovanské Vojsko v Otčině (JVO, Jugoslovenska vojska u otadžbini)). Mezi lidem mu říkali i četnici (čti četnyci), podle patriotické srbské organizace, která statečně bojovala ještě proti Turkům a pak i proti Rakousko-Uhersku, Německu, Bulharsku, za válek i jako guerilla.

Tito (je to krycí jméno Josipa Broze z třicátých let, kdy měl v SSSR i krycí jméno WALTER) odešel po přepadení Jugoslávie a vyhlášení fašistického ustašovského „nezávislého“ Chorvatska (NDH) 10. dubna 1941, po schůzi vedení KSJ, ze Záhřebu do Srbska, protože si byl vědom, že by v Německu přátelském Chorvatsku nenašel žádnou podporu k případnému povstání proti Němcům, kdyby ho Kominterna nařídila, i když v té době byly oficielní vztahy Německo-SSSR formálně stále na dobré úrovni v rámci paktu Hitler-Stalin a suroviny a naftu dovážely do Německa z SSSR stovky nákladních vlaků.. Nicméně Tito, jako bystrý pozorovatel, si byl vědom, že ty „přátelské vztahy“ nemusí dlouho trvat a tak začal posílat tajně své emisaře z členů KSJ. do různých krajů země, aby je připravoval pro případný boj s hitlerovským Německem a jeho spojenci, pokud to Kominterna přikáže. Ale jeho lidé z KSJ proti Němcům zatím nijak nevystupovali a vůbec nebojovali, drželi se „paktu Hitler-Stalin“.

Po útoku Německa na SSSR 22. června 1941 se situace změnila. I KSJ začala proti okupantům bojovat, oficiálně to bylo „když první puška vystřelila“ v Srbsku 7. července a v Černé Hoře 13. července.

Na začátku Mihailovićovy jednotky (JVO, „četnici“) i Titovy „partyzáni“ v bojích proti Němcům celkem úspěšně spolupracovaly, veliké části Srbska byly pod jejich kontrolou. Německé vojsko mělo při tom pochopitelně nemalé ztráty. Titovi partyzáni v osvobozeném teritoriu docela úspěšně na kratší čas založili i UŽICKOU REPUBLIKU.

A pak se stala strašná věc. Bělehradský rozhlas (já to osobně slyšel ve svých 16 letech a nemohl jsem tomu zpočátku věřit !), nějak hned po 21.říjnu 1941, opakovaně vysílal prohlášení německého mluvčího Felixe Benzlera:

-„Minulého týdne byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu, ale i v Kragujevci, jako odplata za vraždu příslušníků Wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho zabitého a 50 za jednoho zraněného Němce…“

V Kraljevu bylo popraveno jako rukojmí, jednotkami německé armády, 20. října 1 700 a v Kragujevci 21.října 2 300 Srbů (toto bylo za 10 mrtvých a 26 zraněných Němců, tj.10 x 100 + 26 x 50 !). Místní zdroje uváděly ale až 10 000 zastřelených. Popraveni v Kragujevci byli všichni chlapci nad 15 let, odvlečení z tamního chlapeckého gymnázia, včetně jeho ředitele a profesorů…Poprava chlapců i ostatních se konala v parku Šumarica. Na místě popravy chlapců z gymnázia je veliký balvan s černým nápisem : „Střílejte, já i teď mám vyučování…“Byl jsem opakovaně na tom místě a pokoušel jsem se vžít do toho 21.října 1941, do duše těch chlapců před popravou smrtícími kulomety…Ten balvan dosud „vidím“…Žádné „odškodnění“ od Německa za tuto hrůzu po válce nebylo…Nebylo potrestaných…

Na jaře 1941 německý maršál Wilhelm Keitel zavedl totiž popravy 10 rukojmí za jednoho zabitého německého vojáka, 5 rukojmí za jednoho zraněného. Rozzuřený Hitler kolem událostí v Kraljevu a Kragujevci i jinde v Srbsku, kde v bojích s Mihailovićovým vojskem a Titovými partyzány padlo a bylo zraněno více německých vojáků, to přeškrtal a napsal 100 za zabitého a 50 za zraněného…Toto platilo od 15.září 1941. Počty popravených rukojmí - Srbů za různých protiněmeckých akcí se udávaly až na 78 000 (!). Veliké „německé popraviště“ blízko Bělehradu bylo u vesnice Jajinci, před kopcem Avala, kde bylo během války zahubeno přes 80 000 lidí, hlavně Mihailovićových mužů a komunistů, Titových partyzánů, Židů. Ovšem toto množství zahubených MNOHONÁSOBNĚ (a surověji) převyšovali ustašovci v NDH Chorvatsku v počtech povražděných hlavně Srbů, ale i Židů, Romů, komunistů, proti ustašovských Chorvatů.

Tito a Mihailović se dvakrát setkali v Srbsku, ale spolupráce jejich jednotek byla stále horší, pro nepřekonatelné ideologické rozpory a pro neřešitelnou otázku, kdo bude jednotkám v akcích proti okupantům velet.. Mihailović Tita, podle toho jak mluvil, prý pokládal za Rusa. Docházelo k vážným sporům, pak i k bojům. Významný americký novinář, politolog, člen vyšetřovací komise US senátu, David Martin ve své knize („Síť dezinformací - Churchillova jugoslávská závažná chyba“, 1990) uvádí zprávu z 23. listopadu 1944. profesora R.McDowella, vedoucího poslední americké mise u Mihailoviće (viz dále), že první veliký útok proti Mihailovićovým jednotkám provedly právě Titovy jednotky. Kniha britského styčného důstojníka Michaela Leese ve štábu generála Mihailoviće má jednoznačný název „Znásilnění Srbska - Britská role v Titově uchvácení moci 1943-1944“ (1990), který ukazuje jak Britanie později (a bohužel právě i sám veliký Churchill) zcela podle zradila svého přítele a zastánce přece jen demokracie, Mihailoviće.

Chorvat Josip Broz-Tito (bylo dost nejasností kolem doby jeho narození i kolem jeho skutečné národnosti a i kdo on skutečně byl) se oficiálně narodil v r.1892 ve vesnici Kumrovec, v Chorvatsku, v rodině s 15 dětmi. Vyučil se zámečníkem, byl dobrým sportovcem. Za války 1914-18 byl těžce zraněn a Rusy zajat. Hlásil se k bolševikům. Po návratu domů se stal členem komunistické strany, byl zatykán, cestoval a pracoval po zahraničí (prý i v ČSR), odjel v 1935 do Moskvy, stal se členem politbyra KOMINTERNY, přežil všechny čistky, prý se jich i aktivně účastnil. Pracoval údajně i pro NKVD. V Paříži pomáhal organizovat pomoc republikánskému Španělsku. 1939 se stal generálním sekretářem KSJ, Komunistické strany Jugoslávie.

Plukovníkovi Mihailovićovi se podařilo navázat spojení s vládou Jugoslávie v exilu, v Londýně, teprve v září 1941 a stal se hned slavnou a oslavovanou osobností, která se opovážila proti zatím všude vítězícímu Hitlerovi v Evropě, jako první, zvednout prapor odporu a zahájit regulérní boj s nim. Časopis TIME ho jmenoval „mužem roku“, stal se populárním jako Churchill a Roosevelt. V úvodníku TIME 25.května 1942 píše, jak si teď americké děti nehrají už jen na kovboje a Indiány, ale hrají si víc na „Chetniks“ (na Četniky). Na začátku ho vychvalovala i Moskva. Byl povýšen na brigádního, pak divizního až i armádního generála. Stal se ministrem obrany Jugoslávie…Mezi lidem, hlavně srbským, který ho velikou většinou obdivoval i miloval, protože odpovídal jeho tradicím, se mu začalo říkat ČIKA DRAŽA (=strýček Draža).

Četnici (tedy i JVO) byli organizováni spíš místně, jako milice, a měli své velitele (těm vyšším četnickým velitelům se říkalo vojvoda, což v běžné srbštině znamená přibližně maršál), kteří nejednou řešili problémy podle svého uvážení a potřeby. Kromě toho JVO mělo i své veliké, celkem dobře organizované a stále cvičené pohotovostní jednotky. Hlavní stan JVO byl v oblasti Ravna Gora, přemisťoval se podle situace a podle postupu německých trestných expedicí, např. do Sandžaku (mezi Srbskem a Černou Horou), do Bosny apod. Významné četnické hnutí bylo i ve Slovinsku, mezi četniky byl i nejeden muslim, který se cítil jako Srb muslimského náboženství. Četnické hnutí bylo silné, kromě Srbska, v srbských oblastech Bosny a Hercegoviny (BaH), v částech Dalmácie, v Černé Hoře. V Dalmácii se k JVO hlásila i řada Dalmatinců - Chorvatů, jihoslovanského smýšlení, kteří potom museli bránit svůj holý život nejen proti ustašovcům, ale i proti Titovým partyzánům.

Na Ravnoj Gory byly zastoupeny všechny národy Jugoslávie. Při oslavě rodinného patrona (tzv.slava-krátké a) generála Mihailoviće, svatého Mikuláše, Chorvat Vladimír Predavec, syn podpředsedy chorvatské selské strany, řekl při zdravici 19.prosince 1943, v den sv.Mikuláše, podle juliánského kalendáře:

-„Jako Chorvat, já vám, generále Mihailovići, děkuji za vaše tři veliké úspěchy. Jako první, že jste u Srbů zachoval jihoslovanské ideály, i když ony byly prosáklé krví 700 000 srbských mučedníků, které povraždili ustašovští teroristé. Vy jste byl ten, kdo měl odvahu vztyčit za nejtěžších okolností jihoslovanský prapor na Ravnoj Gory, a to i v čase, když mnozí Srbové považovali za nemožné usmíření mezi sebou a Chorvaty. Za druhé, protože jste odmítl hlásat princip pomsty proti Chorvatům, že jste požadoval místo toho potrestání jen viníků….“

Jednotky Tita-Broze, „partyzáni“, kterým se později začalo říkat Národně Osvobozenecké Vojsko Jugoslávie (NOVJ) a Partyzánské Oddíly Jugoslávie (POJ), později JNA (Jihoslovanská lidová armáda), byly mobilnější, původně to byli většinou Srbové (v Chorvatsku žilo do války 1941-45 téměř 17% srbského obyvatelstva, v roce 1991 12,2%, po vyhnání přes 230 000 Srbů v 1995 dnes už jen několik málo procent), částečně žijící ve městech, ale hlavně na vesnicích, které byly v Chorvatsku mnohdy zcela zničeny, vyvražděny ustašovci, případně části bosensko-hercegovských muslimů. Čím horší byly tyto masakry, tím více Srbů utíkalo do hor, lesů Chorvatska, částí BaH, kde je již na řadě míst „čekaly“ Titem-Brozem poslané kádry Komunistické strany Jugoslávie, KSJ, které s nimi pak proti ustašovcům statečně bojovaly, které je zachraňovaly od ustašovských nožů, ale současně i indoktrinovaly. V Titových jednotkách („partyzánech“) stoupaly časem výrazně i počty Chorvatů, Slovinců, jiných národů, kteří se k jeho boji proti okupantům a jejich přisluhovačům přidávali, často aby zachránili svůj život, ale i kvůli pomstě, i z ideologických důvodů. Masové vyvražďování chorvatskými ustašovci a části bosensko-hercegovských muslimů Srbů, Židů i Romů se neobešlo bez občasné srbské pomsty, která někdy zasáhla i nevinné, i když jejich počty, těch nevinných, byly nesrovnatelně, o řády nižší nežli počty ustašovci zahubených hlavně Srbů, pak i Židů, Romů, proti ustašovských Chorvatů, komunistů. Pomsta se vztahovala primárně na ustašovské vrahy a jejich muslimské spojence, ale počty těch zahubených nevinných při tom nebyly vždy zanedbatelné, i když v průměru znamenaly většinou jen malý zlomek těch, které povraždili ustašovci. Současně s těmi skutečně zlými událostmi ale probíhaly i fantastické lži o rozsahu té pomsty, které Srby měly očerňovat ve světě.

Ustašovské Chorvatsko mělo i svoji „zvláštnost“ - likvidační tábory pro srbské, židovské, romské děti (např.Jastrebarsko). Po bojích v létě 1942 v oblasti kopců Kozara (severozápadní část Republiky Srbské v BaH), z 219 osad (vesnic i měst) té oblasti bylo zahubeno 11 194 srbských dětí, průměrného věku 6,5 roků, nožem (!!), hlady, nemocemi i jinak. V té době tam působil v německé armádě jako důstojník i Kurt Waldheim, pozdější generální tajemník OSN a prezident Rakouska, který nejednou o své minulosti neříkal pravdu.

Řady německých generálů, včetně i těch z SS jednotek, neskrývaly své téměř zděšení nad zvěrstvy chorvatských ustašovců a uváděly, že tato zvěrstva plní lesy a hory partyzány. Tak například SS Gruppenführer v Srbsku Harald Turner hlásil 3.září 1943 Himmlerovi, „. uprchlíci se v lesích přidávají ke komunistům a protože chorvatské teritorium získalo svou nezávislost díky Německé říši a že německá armáda, umístěná v Chorvatsku, nezabránila těm hrůzám (páchaných ustašovci), všechno se nakonec připisuje na vrub Němcům…“

Také italští generálové byli zděšeni masakry Srbů, které prováděli chorvatšti ustašovci a proto nařídili uzavření některých jejich likvidačních táborů pro Srby a Židy (např.na ostrově Pag, v oblasti krasových jam Jadovna). Místní četnici udržovali pak klid v oblasti, kde před tím ustašovci masově Srby a Židy vraždili. Za této situace četnici s Italy v těchto oblastech nebojovali, vytvořila se určitá „spolupráce“ mezi nimi. V Dinarských horách tak existovala a chránila tamní srbské obyvatelstvo i četnická Dinarská divize, které velel vojvoda Momčilo Djujić , který v 2012, v pozdním stáří, zemřel v USA.

Po masakrech Srbů v Kraljevu a Kragujevci v říjnu 1941 a před tím i v kraji Mačva v severozápadním Srbsku i jinde, během německých trestných expedicí, Mihailović rozhodl, a informoval o tom i západní spojence, kteří naznačovali i možnost svého vylodění na Balkáně, že zcela omezí akce, které by měly za následek masové vraždění civilního obyvatelstva a že se bude soustřeďovat na různé sabotáže, na přípravu akcí, až k tomu dají spojenci pokyn. Při tom všem „běžné“ boje proti okupantům pokračovaly. Celé Srbsko bylo četniky protiněmecky „naelektrizováno“. Titovo velení však lid vůbec nešetřilo - vždyť po každé německé nebo ustašovské vražedné akci stoupaly počty i jeho bojovníků v lesích a horách. Když už byly jejich vesnice i s jejich milými zničeny, neměli ti v lesích a horách už koho tam bránit a hlavní pak byla pro ně msta proti ustašovcům, proti části BaH muslimům, kteří s ustašovci v genocidě Srbů a Židů spolupracovali. Pochopitelně patřil hlavně k tomu i boj proti německým okupantům, kteří to vše vyvolali útokem na Jugoslávii. Popularita Tita byla vysoká, jeho základní heslo se v té době neneslo „ideologicky“ - byl to boj proti zlým okupantům a jejich přisluhovačům, pro ochranu obyvatelstva. Ideologie byla nicméně připravena už pro blízké budoucno.

Popularita Mihailoviće a jeho JVO byla během 1942 na vysoké úrovni taktéž, ale Moskva už začala stále víc vyzdvihovat „svého“ odchovance Kominterny, Tita. Vždyť ho už 17. října 1941. v „Užické republice“ osobně navštívil i šéf Kominterny Georgi Dimitrov a zřejmě domluvil i možnosti časem převzetí moci v Jugoslávii politicky zkušeným, schopným a bezohledným členem vedení KOMINTERNY, Titem.. Moskva začala šířit zprávy, že Mihailović málo bojuje, že někteří jeho velitelé s fašisty kolaborují. Říkalo to například Radio Svobodná Jugoslávie, vysílající z SSSR od července 1942.

Nějak kolem února 1942 se do vedení velmi politicky „citlivého“ SOE pro Balkán (Special Operations Executive - Velitelství pro speciální operace) v Káhiře dostal komunista kapitán James Klugman, o kterém se mnohem později, téměř po půl století, po odkrytí různých tajných dokumentů zjistilo, že patřil do „slavné“ skupiny sovětských agentů jakými byli např. Kim Philby, Guy Burgess, Donald MacLean, Anthony Blunt. Lehkomyslnost britských úřadů při volbě lidí bez větší „politické kontroly“, bez odpovídajícího „prokádrování“ do „citlivých“ funkcí byla trestuhodná. A SOE se téměř stalo základnou „Titových lidí“ nebo jejich sympatizantů, centrem pro pomluvy proti Mihailovićovi. A důvěrné informace, které Klugman dostával od Mihailoviće, od britských i amerických styčných důstojníků v jeho štábu, Klugman překrucoval, dával jim jiný, často zcela opačný smysl, prostě dezinformoval. Začala masivní kampaň Moskvy i medií proti Mihailovićovi a jeho JVO. Bývalý Churchillův tajemník, jinak statečný kapitán W.Deakin (později významný Sir William), se neskrýval svým obdivem k Titovi, podobně i jako velmi levicový major Basil Davidson, jeden z vedoucích SOE.

Na podzim 1942 Tito úspěšně organizoval z partyzánských bojovníků v Bihaći, v Bosně, jako základní formu „lidové moci“, Antifašistickou radu národního osvobození Jugoslávie, AVNOJ (Antifašističko vijeće narodnog oslobodjenja Jugoslavije). AVNOJ byl pak 29. listopadu prohlášen nejvyšším zákonodárným a výkonným zastupitelským sborem. Druhá konference AVNOJe proběhla v bosenském městě Jajce 29.-30.listopadu 1943, v rámci „legitimizace“ nové moci v oblastech pod Titovou kontrolou. Komunisté tvořili jen třetinu předsednictva, i když vše probíhalo pod jejich taktovkou. Byly zrušeny pravomoci exilové vlády v Londýně, osud monarchie by mělo rozhodnout referendum. Poválečná Jugoslávie bude federací šesti republik, byly určeny i nové hranice Jugoslávie, včetně získání Istrie. Tito byl prohlášen maršálem. Britanie souhlasila s podporou Titových partyzánů, Spojené státy byly vyhýbavé, souhlasily s pomocí Titovým partyzánům, ale pro ně byla londýnská vláda v exilu a král i nadále uznávaní představitelé Jugoslávie.

Churchill poslal jako svého osobního vyslance do Titova štábu konzervativce Fitzroye Macleana, ad hoc jmenovaného brigadýrem, který tvrdě vystupoval proti Mihailovićovi, velmi se spřátelil s Titem. Do Titova štábu poslal Churchill i svého syna Randolpha. Oni všichni Tita Churchillovi vřele doporučovali. Podobně velmi vychvaloval Tita a jeho partyzány a očerňoval četniky např. i styčný důstojník u Tita, britský major Linn Farish ve své zprávě (podzim 1943). Churchill si možná hlavně cenil Titovy vlastnosti boje za každou cenu, nehledě na veliké ztráty civilního, velikou většinou srbského obyvatelstva. A ty boje přece vázaly nemalé počty divizí Německa i jeho satelitů, které byly tak zoufale potřebné na východní frontě v SSSR, obzvláště po německých porážkách u Stalingradu a u Kursku.

Mezi pochvalami, které získalo Mihailovićovo JVO, bylo i poděkování za úspěšné akce proti železnicím v Srbsku, které dodávaly zásoby pro německé jednotky v severní Africe. Za tou pochvalou stál i americký generál Eisenhower, jehož „hvězda“ prudce stoupala. Je dobré uvést, co si německé velení v této době myslelo o Mihailovićovi. V memorandu německému velení z 9. února 1943. napsal generál R.Gehlen, odpovědný za zpravodajskou službu:

-„Z různých hnutí odporu, která nám dělají potíže na teritoriu bývalé Jugoslávie, hnutí generála Mihailoviće zaujímá první místo ohledně velení, výzbroje, organizace činnosti…Stoupenci Draži Mihailoviće pocházejí ze všech společenských vrstev a on má v této chvíli důvěru 80% Srbů…(cit dle D.Martin, 1990).

Během soudu v Norimberku prohlásil šéf štábu Wehrmachtu Alfred Jodl, že „generál Mihailović v guerillových bojích proti německé armádě ztrácel každý den v 1941 a 1942 v průměru 15 až 30 mužů…“ (Ž.Djordjević „Pravdou za Srbsko“, 2004).

Kapitán Deakin a Tito byli oba lehce zraněni, když Němci polovinou června 1943 obklíčili Titovy jednotky na severu Černé Hory, v oblasti Durnitoru (pátá německá ofenzíva). Následovaly potom krvavé boje v horách v oblasti Sutjesky, epická bitva u Neretvy. Zatím co styční důstojníci ve štábu Mihailoviće měli neomezenou možnost pohybu a mohli mluvit s kým chtěli, v Titově hlavním štábu byli pod trvalou kontrolou, vždy s doprovodem..

V březnu a dubnu 1943 skupina nejbližších Titových spolupracovníků Srb Koča Popović, Chorvat Vladimír Velebit a Černohorec Milovan Djilas (známý po masakrech royalistů v Černé Hoře) vyjednávali s ustašovskou vládou i některými německými činiteli (např. s německým velvyslancem v Záhřebu S.Kaschem), že přestanou bojovat proti Němcům, že by společně s Němci mohli zlikvidovat Mihailovićovo vojsko. Hitler se to dozvěděl a tvrdě prohlásil, že s bandity nebude jednat. Pak přišla již uvedená pátá německá ofenziva.

Na Západě se začaly objevovat vyloženě vylhané informace medií o Mihailovićovi a jeho JVO, „četnicích“, že málo bojují, že kolaborují s Němci. Velitel německé okupační armády v Srbsku vyhlásil začátkem léta 1943. na společném plakátě odměnu 100 000 říšských marek ve zlatě pro toho, kdo přivede živého nebo mrtvého vůdce band Dražu Mihailoviće a vůdce komunistů Tita. BBC informovalo 19. července veřejnost v Britanii a Americe jen o odměně za živého nebo mrtvého Tita, o Mihailovićovi se nezmiňovalo. Známý časopis LIFE zrekapituloval údajně podobnou informaci dokonce i 5. května 1953 (!?) zase jen o odměně za živého nebo mrtvého Tita. Krajně trapné bylo a je například úplné vynechání informace v britských zprávách o německé operaci SCHWARZ proti Mihailovićovi v Černé Hoře v květnu 1943, dále krajně trapné, pro generála vlastně ponižující, nařízení lorda Glenconnera (SOE v Káhiře), aby se jeho jednotky stáhly do centrálního Srbska, do horstva Kopaoniku a umožnily tím Titovým jednotkám nejen dostat se z obklíčení, ale i přesun a získání celé této oblasti - možná ve snaze uspokojit za této situace Stalina na východní frontě. Tato neschvalovaná a neuskutečněná akce doznala nejednu kritiku.

Začátkem 1943 si Mihailović trpce stěžoval na prakticky nulové zásobování vojenskými potřebami Západem, zatím co zásoby dodávané Titovým partyzánům neustále rostly, časem dosahovaly až desetitisíce tun ročně.

Některé lži západních medií, podporované i oficiálními kruhy, byly téměř neuvěřitelné, s jediným cílem - očernit, poškodit věrohodnost Mihailoviće. Když jeho vojsko JVO například osvobodilo od Němců 11. září 1943 město Prijepolje v jihozápadním Srbsku, za přítomnosti britského plukovníka Baileyho, už 14.září hlásilo BBC, že to byli Titovi partyzáni, kteří město osvobodili. Začátkem října 1943. Mihailovićovo JVO, za přítomnosti britského generála Armstronga a amerického majora Seitze, během rozsáhlé operace osvobodilo významné město Višegrad na Drině, zničilo tam více mostů. získalo velikou kořist a Němci měli značné ztráty. Ale BBC hlásilo, že to udělaly Titovy jednotky. Tyto nehorázné a četné další lži vyvolaly skutečné zděšení v Srbsku, kde se začalo říkat „Lže jako BBC“. A takové lživé zprávy byly na denním pořádku. Nic nepomohly protesty amerických a britských styčných důstojníků, kteří se účastnili bojů proti Němcům spolu s Mihailovićovými „četniky“. Když se například britský styčný důstojník major J. Rootham vrátil z Mihailovićova štábu v Srbsku do Bari v Itálii (1944), byl otřesen falšováním údajů v oddělení map. Oblasti, z kterých právě přišel a které byly pevně pod Mihailovićovou kontrolou, byly uvedeny jako „Titovy oblasti“.

Konference v Teheranu (Roosevelt + Stalin + Churchill) koncem roku 1943 znamenala významný a pro Mihailoviće zcela nepříznivý zvrat. Západ i oficiálně přesunul svou veškerou hmotnou i politickou pomoc Titovi, i když i před tím hmotná pomoc generálovi byla žalostně malá a díky Churchillovi šla hlavně Titovi. Churchill tvrdě přinutil mladičkého jihoslovanského krále Petra II, aby oficiálně hlásil Mihailovićovu vojsku, aby bojovalo pod velením Tita. Byl to strašidelný šok pro JVO, četniky - s mnohými z nich jsem o této bezradné situaci v terénu i mluvil. Ovšem boje mezi četniky a partyzány stále pokračovaly. Nemalý počet ustašovců, mezi nimi i jejich významní velitelé s „velmi okrvavenýma rukama z vraždění Srbů, Židů“, začal přebíhat k Titovým jednotkám, když německá vojska trpěla jednu porážku za druhou. A těch přeběhlíků nebylo zcela málo, takže se dokonce stalo, že mezi „osvoboditeli“ nějakého městečka byli i bývalí ustašovci, kteří tam třebas před 2 lety vraždili. Ustašovci k četnikům nikdy nepřebíhali, protože věděli, co by je tam čekalo.

Počet Titových jednotek stoupal. Četl jsem před řadou let svým způsobem zoufalý dopis krále Petra II prezidentovi Rooseveltovi, ve kterém ho prosí, jako otce, o radu, co má dělat, když jeho otec král Alexandr už nežije, protože byl zavražděn v 1934. při návštěvě Francie. Atentát byl společným dílem chorvatských ustašovců a makedonských teroristů z VMRO.

Zpráva mladého amerického právníka, kapitána Waltera Mansfielda, který byl půl roku (1943-44) s jednotkami generála Mihailoviće, volně se pohyboval po celé oblasti, pro Strategic Services (předchůdce dnešní CIA) a jejího šéfa generála Donovana byla taková, že prezident Roosevelt a State Department chtěli ihned obnovit všestrannou pomoc pro Mihailoviće. Pak ale zatelefonoval osobně Churchill (bál se snad, že Tito přestane bojovat?) a tím vše skončilo.

Jak kapitán Mansfield, tak i major Seitz (oba Američané) uváděli, podobně i řada britských styčných důstojníků, že bylo možno zabránit do července-srpna 1944 přechodu Jugoslávie do „komunistické sféry“ pod vedením Tita, nebo zajistit nějaký kompromis, obzvláště po téměř zničení Titova štábu německými výsadkáři v Drvaru 25. května 1944. (viz dále). Když tuto možnost, že se Jugoslávie stane komunistickým státem, vyčítal skotský novelista Alistair MacLean Churchillovi, ten se ho sarkasticky zeptal:-„Máte v úmyslu tam žít ?“

Pak už bylo pozdě. Sovětská vojska, pozvaná Titem, už byla připravena a začala osvobozovat Srbsko od Němců, spolu s Titovými jednotkami, po jeho nečekané, a Britům velmi nepříjemné cestě do Moskvy 18. září 1944 z ostrova Vis, kde byl pod britskou ochranou.

Sám jsem zažil něco podobně nečekaně - nepříjemného jako 19letý slušně anglicky mluvící hoch koncem léta 1944 v „četnické oblasti“ v Srbsku, východně od Obrenovce, s jedním americkým důstojníkem (kapitánem ?, poručíkem ?) z doprovodu pplk McDowella (viz dále). Ten mi krajně rozhořčeně řekl, jak byli obelháni Brity, kteří jim tvrdili, že oblast, ve které jsme se právě nacházeli, je pod kontrolou Titových jednotek, které byly však mnoho desítek kilometrů zcela mimo tuto oblast a zotavovaly se po porážce u Drvaru. Rozhořčený americký důstojník mi ještě dlouho vykládal, jak jim Britové lhali a jak nepodloženě pomlouvali jako kolaboranta Mihailoviće.

Jinak byl skutečně Tito v roce 1944 a spolu s nim i celé vedení organizace jeho odboje ve velikém nebezpečí, téměř před likvidací, když se německé armádě (včetně SS) a německým výsadkářům (bylo jich údajně kolem 600) podařilo Tita i jeho štáb v Drvaru v Bosně 25. května 1944 téměř zcela zničit (sedmá německá ofenzíva). Druhý den bojů se Titovi podařilo uprchnout a z tajného letiště odletět do Bari v Itálii. Ubytoval se u sovětské mise, pak přešel pod britskou ochranu na osvobozený ostrov Vis. Jeho útěk z Drvaru však zůstal utajeným. Takže oficiálně, i podle rozhlasu a tisku, se Tito stále účastnil bojů v Bosně i jinde v Jugoslávii. V té době prý i Moskva začala ztrácet důvěru v úspěch jeho hnutí. V Casertě (v Itálii) se Tito, s dvěma bodyguardy, setkal i s Churchillem. Své britské i americké spojence nepříjemně překvapil, když nečekaně odletěl sovětským letadlem 18. září do Moskvy, aby tam domluvil vstup Rudé armády do Srbska, nejen aby mu pomohla vyhnat Němce, ale hlavně aby pomohla „očistit Srbsko“ od Mihailovićových jednotek, na které sám a jeho skutečně nemalé vojsko (ten údaj o 800 000 to poněkud přehnal !) nestačili. Spojenecké letectvo, zdá se, že hlavně britské, mohutně útočilo, prý na Titovu osobní žádost, na ustupující německou armádu ze Srbska a z Řecka přes Srbsko. Byla zbytečně nešetrně (!) bombardována řada srbských měst se značnými ztrátami na životech. Byla to „výstraha“ Mihailovićovi, aby už přestal bojovat s Titem, aby se četnici Titovi podrobili? Chorvatská města, kudy také ustupovala německá armáda, bombardována nebyla. Veliké nálety spojenců (budoucích osvoboditelů) na Bělehrad v roce 1944 si nezadaly v ničem s německými z dubna 1941 a byly také dokonce i na pravoslavné Velikonoce. 1944. Ty nálety jsem zažil v Bělehradě. Jeden dopadl obzvláště tristně. „Koberec“ bomb, ze stovek bombardérů, údajně určený pro bělehradské nákladní nádraží, dopadl o asi 1,5 až 2 km „vedle“ na vilovou obytnou čtvrť rodinných domků. Říkalo se, že tehdy zahynulo snad (?) až 2 000 lidí. Hukot těch stovek bombardérů nad Bělehradem jako bych i teď slyšel.

Šéf OSS, americký generál William Donovan, a i sám Roosevelt, byli poněkud zneklidněni Churchillovou zcela neomezenou podporou komunisty Tita, jehož partyzáni (později uváděni spíš jako NOVJ a POJ - viz dříve) statečně a tvrdě bojovali proti Němcům a jejich satelitům, proti ustašovcům, ale bohužel ještě více proti Mihailovićovým četnikům. Vázali i tak četné jednotky Wehrmachtu, ale proč Churchill a nemalá část britských úřadů (např.vojenské úřady v Itálii) tak zatracovali Mihailoviće, tak o něm a jeho vojsku až lhali, když většina britských i amerických styčných důstojníků přece hlásila, že jeho „četnici“ proti německé armádě a jejím spojencům, ale bohužel i proti Titovým jednotkám, stále statečně bojují, že je samotné Srbsko prakticky zcela pod jeho kontrolou, že Mihailović přece úplně jednoznačně uvádí nacisty jako své hlavní nepřátele, že váže tím také mnoho německých divizí. Byla to jen práce Tita podporujících „krtků“ ze SOE, nebo samotného Churchilla, kterému bylo zřejmě v rámci jeho strategických plánů zcela jedno, kolik občanů Jugoslávie, civilů, hlavně Srbů, při tom zbytečně zahyne?

V té době jsem přece sám tuto situaci zažil a znal jsem ji z první ruky. Pokládám každého za lháře (z drzosti, nevědomosti nebo z politických důvodů) kdo by tvrdil, že Mihailovićovi lidé skutečně podporovali Němce, jejich spřežence a jejich cíle, že jim fandili, že s nimi kolaborovali. Dobře jsme věděli, že JVO s Němci stále bojuje, že Němci popravují Mihailovićovi bojovníky. Vždyť jsem mluvil přece s řadou jeho důstojníků při našich tajných schůzkách gymnazistů s nimi. Věděli jsme ale i o bojích Titových vojsk a o jejich statečnosti a bylo nám v podvědomí moc líto, že je boj proti okupantům tak roztříštěn, že vlastně hlavně bratr zabíjí bratra, místo aby bojovali jen proti nacistům, chorvatským ustašovcům, části bosensko-hercegovských muslimů, kosovským Albáncům, proti jejich SS divizím. Cítili jsme ale, že Tito přináší něco nám zcela cizího, protisrbského, naší podstatě ideologicky málo přijatelného. Slyšeli jsme o masakrech Titovými jednotkami jeho ideologických nepřátel, i když to nebyli jen ustašovci, ale třebas i bojovníci proti nacizmu. Titovy jednotky později masově povraždily i více tisíc (!) prchajících rodinných příslušníků svých protivníků, např.v oblasti Kočevje ve Slovinsku, v oblasti kolem Bleiburgu v Rakousku. A byli to nejen prchající ustašovci a jejich rodiny, a část muslimů z BaH, ale i některé JVO jednotky, někteří „protikomunističtí“ četnici , kteří se vzdali Britům a kteří je přes jejich sliby předali Titovým jednotkám vlastně k likvidaci. V podvědomí jsme se toho vraždění bez soudu vlastně i báli. Moc jsme o tom s mým „pobratimem“ (pobratřencem) z gymnázia Milenkem diskutovali.

Generál W. Donovan poslal ke generálu Mihailovićovi misi (od konce srpna do 1.listopadu 1944), vedenou významným americkým intelektuálem, univerzitním profesorem z Michiganu Robertem McDowellem, lingvistou a odborníkem pro Balkán, pro tuto příležitost jako podplukovníka zvláštních jednotek rangerů, s několika srbsky mluvícími důstojníky. Byla to vlastně poslední mise „spojenců“, tzv. Západu, ke generálovi a jeho jednotkám v Srbsku. Mám řadu fotografií z té mise. McDowell napsal svoji rozsáhlou „Zprávu o misi do Jugoslávie, rangerská jednotka“ 23. listopadu 1944. Jeho zpráva doslova „rozzuřila“ britské úřady (podobně i jako dřívější Mansfieldova zpráva), protože zcela vyvracela jejich základní tvrzení o malé účasti Mihailovićových četniků v bojích proti Němcům a o Mihailovićovi jako kolaborantovi s okupanty. Uváděla i řadu nepravostí a zločinů Titových partyzánů, jejich násilí proti ideologickým soupeřům a jejich rodinám, jejich výmysly a lži, zveličování svých úspěchů, jak Titovi partyzáni nečekaně přepadali četniky, kteří právě bojovali s Němci, atd. Ovšem jeho zpráva přišla už pozdě. Titem pozvaná Rudá armáda už za účasti Titových jednotek za těžkých bojů osvobodila Bělehrad (v té době jsem tam byl !) od Němců, začalo obsazování v Srbsku dříve čistě četnických oblastí. V posledních dnech se ke spojencům přidalo i do té doby nacisty podporující Bulharsko. Někteří Mihailovićovi velitelé chtěli navázat svou protiněmeckou aktivitu spoluprací s Rudou armádou, byli však, kromě výjimek, až nepříjemně odmítnuti. Titovy „popravčí čety“ začaly s likvidací svých ideologických i vojenských odpůrců. Při tom byl zabit na neznámém místě i můj stejně starý jako já pobratim Milenko, plný ideálů o spravedlnosti, plný víry ve spojence a jimi hlásanou demokracii, který stále věřil „zrádnému Albionu“ (Britanii).

Mihailovićovy jednotky, takto zcela zrazené, téměř bez munice a bez zásob, před zimou a během zimy, se začaly evakuovat s desetitisíci prchajících civilů, přes Bosnu, Černou Horu, Hercegovinu za bojů s Titovými vojsky, s ustašovci, směrem na Západ, kde jim přece jen západní „spojenci“ (hlavně Američané, snad i něco Britů) slibovali slušné přijetí. V Bosně na příklad zahynul (byl ustašovci popraven) i významný četnický velitel z Černé Hory, s pohnutou osobní historii, major Pavle Djurišić.

Po osvobození Srbska od Němců se otevřela přes zimu 1944-45 tzv.sremská fronta, na které se, jak se to vědělo, Tito „pomstil“ srbské mládeži, která většinou podporovala Mihailoviće. Zcela špatně připravená a nevycvičená, několik dnů po mobilizaci, zcela nevybavená pro zimní válku, útočila za těžkých ztrát na Němci dobře připravené pozice v Sremu. Boje o „pevnost Vukovar“ trvaly řadu týdnů. Bělehradem během zimy pochodovaly kolony rodin, které převážely rakve se svými padlými chlapci, aby je pohřbily ve svých vesnicích. Já jsem to viděl! Tito Sremskou frontu, pokud si pamatuji, ani jednou nenavštívil, navštívil ji ale britský maršál Alexander.

Nějak kolem doby mise McDowella, vlastně těsně před ní v Srbsku, tedy v Mihailovićově teritoriu, četnici postupně zachránili před zajetím Němci něco přes 500 amerických letců, sestřelených v této oblasti. Část britských trapných úřadů, dokonce i americký State Department, prý dokonce letce před Srby varovaly, že je předají Němcům. Samy události tuto nehoráznou lež, bez výjimek, 100% vyvrátily. Britové evakuaci letců spíš sabotovali. Akce HALYARD probíhala (hlavní část 10.srpna 1944, poslední letci odletěli snad až v prosinci) pod ochranou 8 000 četniků, které Draža Mihailović koncentroval v širokém okolí hlavně kolem pomocného letiště u osady Pranjani (čti Praňany), necelých 40 km jihovýchodně od Valjeva, kde bezprostřední odlet chránilo prý až 2 000 četniků. Četnici měli bránit proti stále ještě silným německým posádkám v Srbsku americké letce, kdyby jejich odletu chtěly zabránit. HALYARD organizovali JVO a američtí důstojníci Musulin, Rajačić, Jilibian. Jednu špinavou záležitost však Srbové a generál Mihailović americkým zachráncům letců nemohli odpustit.

Americké letce, plné vděčnosti ke svým srbským ochráncům, odvážela dopravní letadla C-47, později doprovázená i stíhačkami, do Itálie. Když letadla letěla pro jednu skupinu letců, pět dopravních letadel shodilo padáky zásoby léků, obvazového materiálu, munice před přistáním na letišti Pranjani, do vzdálenější oblasti pod kontrolou Titových jednotek a věci, které četnici tak zoufale potřebovali, dostali jejich úhlavní nepřátelé z občanské války.

Poručík USAF John E.Skroggs, jeden ze zachráněných letců v rámci operace HALYARD napsal:

-„My, kteří známe pravou situaci v Srbsku, jsme rozhněváni podlými útoky na četniky a jejich vůdce. Kdyby jen někdo mohl otevřít oči rozmazlené americké veřejnosti, ti skvělí lidé by dostali uznání, které si zasluhují. Bohužel, nás, kteří jsme žili s těmi lidmi, je málo a jsme rozhozeni do různých končin. Ale věřte mi, že nikdy nezapomeneme, jak ti muži a ženy ze Srbska bez reptání vystavovali i své životy nebezpečí kvůli nám, oblékali nás a poskytovali nám přístřeší, a při tom byli sami špatně oblečeni, promrzlí a hladoví…“

Když byl generál Mihailović souzen Titovým zcela předpojatým soudem, který nedodržoval zvyklé základní legální, spravedlivé podmínky (prostě soudil tak, jak kdysi soudili sovětské generály za stalinských čistek), stovky amerických letců, zachráněných Mihailovićem, odhodlaně žádaly, aby letci mohli svědčit v generálův prospěch. Ani jednomu to nebylo dovoleno. Nedovolily to nejen Titovy úřady, ale proti oficielní cestě byl i americký State Department, který nechtěl pokazit navazované styky s Titovým režimem.

Američtí letci měli dokonce svůj Výbor na obhajobu generála Mihailoviće, jehož předsedou byl major USAF (United States Air Force) Richard L.Felman, z Tucsonu v Arizoně. Jacísi chorvatští písálkové napsali v prestižním americkém deníku Wall Street Journal (WSJ) článek, hanobící generála Mihailoviće jako kolaboranta s nacisty, Major Felman jim odpověděl článkem ve WSJ 29. listopadu „Srbové byli hrdinové pro sestřelené americké letce“ (Serbians were heroes to downed U.S. Airmen):

-„Náš výbor představuje přes 500 amerických letců, kteří byli sestřeleni nad Jugoslávií během II.světové války a kteří byli zachráněni srbským lidem a četniky. Dodnes toto zůstává největší záchranou amerických životů v dějinách z oblastí za nepřátelskými liniemi. Z mé vlastní zkušenosti, byl jsem osobně svědkem, jak nacisté zmasakrovali 200 srbských žen a dětí, protože jihoslovanský nejvyšší velitel Mihailović, Srb, jim nechtěl předat mne a moji posádku.

-„Je krajně politováníhodné, že pravda o jedné z nejslavnějších chvil v dějinách letectva, byla ututlána během těchto let, následkem zcela nesouvisejících politických záležitostí.

-„Při vyhodnocování objektivity vašeho článku by se mělo poznamenat, že Chorvatsko bylo spojencem nacistického Německa během II.světové války a že formálně vyhlásilo Spojeným Státům válku (zatím co Srbsko bylo naším spojencem)… Richard L.FELMAN, major USAF, v penzi

Generál Mihailović odmítl návrhy Západu, který ho tak bídně zradil, že mu zajistí, aby opustil tajně svou zem a odešel na Západ. Chtěl zůstat se svým lidem. Po mnoho měsíců snad statisíce vojáků NOVJ a POJ i členů obávané (a nenáviděné) tajné policie OZNA hledaly Mihailoviće, než byl zradou zajat. Udává se, že při obraně praporu vrchního velitele při tom 13. března 1946. zahynul i obhájce praporu kapitán Boža Perović.

Proces s generálem byl z větší části přenášen rozhlasem, včetně statečné obhajoby generála srbským právníkem Dragićem Joksimovićem, s jehož synovcem v USA jsem si nějakou dobu později i dopisoval. Generál, zbitý, unavený a asi i pod vlivem jemu podávaných drog, mluvil nicméně pevně a nebojácně. Když mluvil o králi Petrovi II, vždy k nevoli Titových vyšetřovatelů, jmenoval krále Jeho Veličenstvo Král. S jakým smutkem jsem jen poslouchal ten rozhlas.

Kajícný Churchill, veliký viník tragedie Mihailoviće a jeho statečného vojska v otčině JVO, který prohrál volby v červnu 1945, prý žádal nového labouristického premiéra Clementa Attleeho, aby zasáhl u Tita v prospěch Mihailoviće, aby soud s ním byl spravedlivý. Ale odezva nebyla žádná. Začátkem zimy 1945-46, tedy již po konci války, zklamaný Churchill, ne už jako premiér, na nějaké oficiální večeři v Bruselu prý prohlašuje, že to, že přivinul do náručí Tita, byla „největší jeho chybou během války“. Sám Tito prý po válce měl říkat, „jak lstivě napálil toho starého lišáka Churchilla“.

Major Felman byl ještě, na poslední chvíli, vyznamenán mladičkým jihoslovanským králem Petrem II. (před jeho vypuzením z trůnu 29. listopadu 1945 maršálem Titem a jeho úřady), nejvyšším vojenským vyznamenáním válečné Jugoslávie „Královským Řádem Ravna Gora“. Major Felman se aktivně účastnil oslav 100. narozenin generála Mihailoviće v 1993 v USA. Srbsko pak Felman navštívil jako 74letý k 50 výročí vítězného konce války v 1995, kdy navštívil i Ravnu Goru, kde byl bouřlivě uvítán 50 000 přítomných Srbů. Jako národní hrdina, je nositelem i řady amerických vyznamenání.

Nesmí se opomenout ještě jedna skutečnost. Major Richard Felman napsal v roce 1964 své vzpomínky na tu dobu „MIHAILOVIĆ A JÁ“ (Mihailovich and I) a uvedl je jako Skutečný příběh (A True Story), s podtitulkem Neopěvovaný Hrdina Druhé Světové Války (Unsung World War Two Hero).. Felmanova slova jsou hold generálovi, která zůstávají nadčasovým splacením dluhu vděčnosti a připomínají to, co znamená být skutečným spojencem, jakým generál Mihailović doopravdy byl.

V ÚVODU svého Skutečného příběhu „Mihailović a Já“ major Richard FELMAN (USAF) píše:

-„Toto je věcná zpráva očitého svědka, kterou lze teď sdělit. Zatím co má důležitý historický význam, je to nicméně současně i jednoduchý příběh. Jeho význam tkví v zradě největšího neopěvovaného hrdiny Druhé světové války; člověka, kterého dějiny označí za zodpovědného za obrat v nejničivější válce, které lidstvo poznalo. Jeho jednoduchost je v spojení nevýznamného vojáka s tímto člověkem dějin a v jeho pokusu splatit dávný dluh, který nikdy nebude možno vyrovnat.

-„6.dubna 1941, divoké hordy nacistického molocha války, přepadly Jugoslávii. Její milovaný král Petr II, byl propašován ze země v černé noci a utvořil exilovou vládu v Londýně. Jeho nedostatečně vyzbrojená armáda mohla udělat jen moc málo proti mocným tankovým divizím wehrmachtu. Během několika dnů Berlínská bestie přidala další zem do svého nechvalně známého seznamu. Další zem, možná, ne ale i další národ; protože tam zůstal Petrův Ministr národní obrany a Vrchní velitel, generál Draža Mihailović. Mihailović rychle svolal svou polovyzbrojenou, jako by jen s praky, armádu a stáhl se do hor. A tak první a daleko nejúčinnější guerillový vůdce Světová války II začal své operace. Bleskově, zprávy z Jugoslávie hlásily o jeho hrdinských útocích na německé posádky, o přepadech, sabotážích, atd. Nikdy od září 1939, když Hitler převálcoval Polsko, žádná země, žádný národ, nebyl schopen uskutečnit než na oko odpor proti útočícímu nacistickému parnímu válci. A najednou, svět spojenců měl příčinu k naději a k pochybnosti ohledně neporanitelnosti této nezničitelné síly.Byla tady verze příběhu Davida a Goliáše dvacátého století. Titulky novin vykřikovaly jméno Mihailoviće a jeho statečné tlupy četniků (čti četnyci), Hollywood udělal film o jejich statečné guerillové činnosti. TIME magazín otiskl svůj úvodník o Draži Mihailovićovi 25.května 1942. Dokonce i děti přešly z her „na kovboje a Indiány“ na hry o Četnicích. Všude, svobodymilovní lidé ve zpěvu vyslovují jeho jméno s naději, s obnovenou silou, v zatemnělém světě.

17.července 1946, zbitý, unavený Mihailović stál před popravčí četou Federální Lidové Republiky Jugoslávie a byl popraven jako „válečný kolaborant“.

Jeho vděční následovníci během války byli zděšeni. Tisk, komentátoři i historikové byli zrovna tak halasní ve svém zhnusení jak byli dříve ve své podpoře. Rozhořčeni lidé po celém svobodu milujícím světě se ptali: „Co se stalo v uplynulých letech?Je to ten samý člověk, který tak statečně bojoval za naši věc a který nám dal první paprsky naděje?“Aby přidali k jejich zmatku, nejvyšší němečtí štábní důstojníci připustili, že Mihailović vyvolal tolik rozpaků při obtěžování neporazitelné nacistické mašinérie, že Hitler přeložil 4 pancéřové divize z ruské front, aby ho zlikvidoval za každou cenu. Právě ty divize, jak oni tvrdili, znamenaly rozdíl v převaze na Ruské frontě a pozměnily běh války. Má to být jeho odměna za to? Jaké podivné a zvrácené mechanizmy mezinárodních intrik dovolují tragedii této povahy?

Zatím co já nemohu tvrdit, že chápu globální politiku, já ale skutečně mám právo říct pravdu, jak jsem ji viděl a jak jsem v ní žil. Jako průměrný americký občan se pokládám za velmi šťastného, že jsem byl tak blízko přítomen v této nejdůležitější části dějin u člověka, který byl za to odpovědný . Málo jsem chápal, když jsem viděl film „Četnici“ v 1943, že hrdina skutečného života, ztělesněný ve filmu, mi za jeden rok zachrání život, nebo že jeho Vrchní velitel, král Petr, mě osobně vyznamená Královským řádem Ravne Gory, jihoslovanským nejvyšším vojenským vyznamenáním…

A americká spisovatelka srbského původu Aleksandra Rebić v úvodu Felmanových Vzpomínek říká: „Stejně tak, jak tento příběh prokazuje čest Američanům a dalším spojencům, s kterými prožíval tyto zkušenosti za Druhé Světové Války, příběh majora Felmana zrovna tak prokazuje čest ČETNIKŮM, těm vlastencům na zemi v bývalé Jugoslávii, kteří tyto příběhy umožnili…“

Slova Roberta Green Ingersolla doplňují hrdinský obraz Mihailoviće :Když Vůle opovrhuje Strachem, Když Povinnost hází železnou rukavici Osudu, Když Čest pohrdá kompromisem s Povinností, To je pak Hrdinství…

Jeden z anonymních komentátorů Felmanových pamětí napsal (2008): „Velebím jakoukoliv námahu napravit (předávanou) historii a sdělit světu o srbské tragedii v Druhé Světové Válce; svět by měl znát pravdu o srbském národě, o Četnicích a o Draži Mihailovićovi. Major Richard Felman ušel míle cesty, aby to uskutečnil.

Bohužel, dezinformace poslaly Srbsko do poválečného nedemokratického komunizmu a v roce 1990 zbraň dezinformace udeřila znovu, když si Chorvati a Muslimové najali mocné Washingtonské PR Agentury pro styk s veřejností, aby šířily lži o Srbsku, což mělo za následek další pohromu pro tento skvělý národ.

O té VLNĚ LŽÍ v devadesátých letech v souvislosti s Bosnou (BaH) napsal významnou zprávu podplukovník US zpravodajské služby John Sray „Prodej bosenské smyšlenky Americe: Kupče, dej si pozor“(1995). Kam až ty četné nové lži zašly ukázal například projev muslimského premiéra BaH Harise Silajdžiće (přenos projevu v ČTV 1, 25.září 1995 v 19,30), že byl u bosenského města Ključ objeven masový hrob 540 muslimů, povražděných Srby. Ale už neřekl, že mluvčí komise OSN Chris Gunness za 3 dny hlásil, že se tam našel jen JEDEN mrtvý, nejasné národnosti.

Necelé dva roky po justiční vraždě generála Draži Mihailoviće Titovými úřady, prezident USA Harry Truman, na návrh populárního spojeneckého velitele, amerického generála Dwight Eisenhowera, IKA , udělil 29.března 1948 posmrtně Mihailovićovi nejvyšší americké vojenské vyznamenání pro velitele, LEGION OF MERIT (Vyznamenání za zásluhy).

„Generál Dragoljub Mihailović mimořádně vynikl jako vrchní velitel jihoslovanských ozbrojených sil a později jako ministr národní obrany od prosince r.1941 do prosince r.1944 při organizaci a vedení velikých sil odporu proti nepříteli, který okupoval Jugoslávii. Díky nebojácnému vystupování jeho vojsk bylo zachráněno a vráceno do spojeneckých řad mnoho amerických letců. Generál Mihailović a jeho jednotky, přes nedostatečné zásobování, v bojích, za mimořádně těžkých okolností, významně prospěli věci spojenců a spolu se podíleli na dosažení konečného spojeneckého vítězství.“ 29.března 1948 Harry S.Truman, v.r.

Nicméně text citace k tomu vyznamenání byl zveřejněn až v roce 1956, aby si Američané neznepřátelili Tita v kritické době studené války, kdy Tito měl otevřený konflikt se Stalinem. Samo vyznamenání však dostala dcera generála Mihailoviće až v roce 2005 (!).

Veřejná roztržka Titova režimu se Stalinem nastala v roce 1948, kdy Tito představoval „černého koně“ ve „Východním moskevském bloku“. Svoji nebývalou popularitou a autoritou u značné části těch, kteří se zmocnili vlády nad Jugoslávii a která se postupně, po řadě politických úspěchů v zahraniční politice a později i v ekonomice, přenášela i na část těch, kteří to převzetí moci původně nelibě nesli, stával se Tito do jisté míry „konkurentem“ Stalina ve Východním bloku. A ze své doby u Kominterny přece Tito věděl, že ho to může stát hlavu. Když ale viděl obrovskou podporu svých přívrženců a značné části lidu, Tito neváhal a od všemocného Stalina se úspěšně odtrhl, a stal se vůdcem „své země“, svého lidu.

Od té doby se Titův původně tvrdě totalitní režim začal postupně zmirňovat, i když velmi surově postupoval na začátku s tzv. “kominformisty“, přivrženci Stalina - Moskvy v Jugoslávii, kdy se Kominterna „překřtila“ na KOMINFORMU. V té době nejeden „kominformista“ byl surově vězněn v ostrovním vězení Dugi Otok. Partyzánský hrdina, bývalý šéf štábu Titovy armády, generál Arsa Jovanović, byl dokonce zastřelen při pokusu o útěk do „kominformistického“ Rumunska (1948).

„Demokratizace“ Titova režimu, na začátku jen v uvozovkách, začala v dalších letech postupovat původně drobnými krůčky, pak už zrychleným tempem. Komunistické vedení neuspělo s plošnou kolektivizací zemědělství v Srbsku (1948), která pro odpor a jeho hospodářské následky jednoduše selhala. V letech 1949-50 začaly reformy a vznikal specifický model jihoslovanského socializmu. Katastrofální ekonomická situace nastalá zničující válkou proti nacistickému Německu a jeho spojencům a surovou občanskou válkou, neúrodou v roce 1948, byla téměř neřešitelná pro obyvatele Titovy Jugoslávie (tak se jí v té době začalo říkat). A tak Západ, (hlavně USA, Britanie a její dominia) nešetřil vojenskou i ekonomickou pomocí Titově Jugoslávii, které pomoc SSSR a ostatních států Východního bloku ihned po roztržce zcela ustala, včetně okamžitého přerušení prací na četných rozestavěných projektech. A Západ v tom viděl perfektní možnost jak trvale odtrhnout „Titovu Jugoslávii“ od Východního bloku. Proto neobyčejně rychle pomohl obnovovat válkou v Jugoslávii zničený průmysl a armádě dodal (hlavně USA) i ty nejmodernější zbraně a tak „Titova armáda“, včetně své motivace a věrnosti Titovi, začala představovat čtvrtou nejsilnější armádu v Evropě. Jedna z pomocí válkou zle poškozené Evropě byla i organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration - Správa Spojených Národů pro Pomoc a obnovu), jejíž dodávky znamenaly i záchranu Evropy, a tedy i Jugoslávie, od hladu, nemocí, sociálních bouří, znamenaly i významné kroky v obnovení dodávek potravy, vody, elektrického proudu, léků, opravy zničených mostů. železnic, dodávky lokomotiv atd.

Několik týdnů po smrti svého ruského velitele majora Jadykina za německého náletu v Maďarsku, stal jsem se pro své jazykové znalosti členem jihoslovanské mise UNRRA, jako tlumočník a překladatel při kontrole distribuce dodávek UNRRA. Strávil jsem tak řadu kouzelných týdnů v rámci UNRRA v rangu amerického důstojníka v Itálii při vyšetřování rozkrádání dodávek pro Jugoslávii.

V sedmdesátých letech XX. století se Titova Jugoslávie stala téměř „výkladní skříní Západu“. Jugoslávie v roce 1967 „otevřela své hranice cizincům“, zrušila vízovou povinnost cizinců. Proto se prý v té době nejvíce kradly cestovní pasy Jugoslávie, protože zajišťovaly bezvízový styk s největším počtem států. Obyvatelé Jugoslávie, pokud neměli nějaké „vroubky“, např. z doby roztržky Tito-Stalin, ze spolupráce s četniky, ustašovci nebo Němci, pokud neuráželi Tita, mohli poměrně volně cestovat na Západ, statisíce mohly pracovat jako dělníci v zahraničí (Německo, Rakousko, Francie, Švýcarsko atd.) jako „gastarbeiteři“ a posílat domů ročně MILIARDY tvrdých valut. Jadran se otevřel turistice. Ti „hodní strýčkové“ ze Západu se téměř vnucovali Titově Jugoslávii četnými půjčkami. Ten „černý kůň“ Tito ve východním bloku SSSR za to stál, i když po smrti Stalina noví vládcové SSSR Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin se s Titem usmířili, s omluvami za příkoří od Stalina, během návštěvy v Bělehradě (1955) a neváhali obnovit přátelské i ekonomické styky. Tito však neprojevoval Západu přehnanou vděčnost.

Tito se totiž stal jedním z vůdců HNUTÍ NEZŮČASTNĚNÝCH, spolu s indickým Nehrúem, egyptským Násirem a indonézským Sukarnem, kteří energicky vystupovali proti téměř neokoloniálním postupům toho ve válce vítězného Západu.

Tito, jako bonvivan, měl rád luxus uniforem a ženy, udávají se čtyři jeho sňatky, poslední (1952) s velmi pohlednou, prý vždy usměvavou, Srbkou-partyzánkou Jovankou Budisavljević (více let před smrtí s ni však Tito už nežil a ona dožila dost v bídě). Uváděla se i řada jeho milenek. Uměl prý hrát na klavír (kde se to naučil ?). V Jugoslávii měl k dispozici řadu luxusních vil, paláců, zámečků, loveckých chat, nejznámější byly paláce na ostrově Brioni, kde rád hostil své oblíbené návštěvy (např. vedoucí státníky hnutí nezúčastněných, habešského císaře Haile Selasiho). Rád navštěvoval s pompou na luxusní jachtě GALEB i jinak, desítky nově vzniklých států z osvobozených kolonií v Africe i Asii, vždy s mnoha dary a výhodnými hospodářskými smlouvami a půjčkami pro hostitele, čímž si získal u nich velikou popularitu. Veliká pomoc hospodářsky nějakou dobu úspěšné Jugoslávie těm novým, chudým státům, však téměř nikdy nebyla splacena a to mělo, kromě jiného, za následek stále stoupající dluhy Jugoslávie a problémy s těmi „hodnými strýčky“ ze Západu, kteří se začali míchat do problémů Jugoslávie a začali požadovat splacení dluhů, diktovali své názory na řešení ekonomických i sociálních problémů Jugoslávie, nejednou na škodu zaměstnaných povšechně.

Tito se stal významným světoobčanem, byl přijat papežem Pavlem VI (1971), britskou královnou Alžbětou (1972), japonským císařem, vícekrát navštívil oficiálně USA (např. za prezidenta Kennedyho) atd.atd. Nepřijal ho ale prezident Francie Charles de Gaulle, prý pro vraždu generála Mihailoviće, s kterým se de Gaulle asi osobně znal, když byl Mihailović před válkou na generálštábním „školení“ ve Francii. Velmi populární u značné části obyvatel, u jiných tolerovaný pro úspěšnost Jugoslávie ve světě, nicméně u části i nenáviděný pro jeho krvavý příchod k moci a řadu dalších nespravedlností, hlavně na začátku vlády, doživotní prezident Jugoslávie maršál Josip Broz-Tito umírá 4. května 1980, ve svých 88 letech následkem komplikací při cukrovce (včetně amputace dolní končetiny) a selhávání řady orgánů. Říkalo se, že poslední léta jeho vlády byl však Tito spíš populární figurou, i když s velikou autoritou, v rukách významných stranických funkcionářů. Veliká část lidu za nim upřímně truchlila, jeho pohřbu se účastnila záplava významných hodnostářů světa, králů, prezidentů, premiérů, ministrů, řada veřejně činných lidí…Lidé si říkali „Co bude teď s Jugoslávií“? Všichni si začali uvědomovat, že si Tito „nevychoval“ žádného zdatného nástupce, alespoň částečně svého formátu..

Osobně jsem maršála Tita neměl nijak zvlášť rád, protože jsem žil v době jeho skutečně krvavého příchodu k moci v Jugoslávii, v Srbsku. Postupně, když po tvrdých prvních létech jeho nevybíravé totalitní vlády, se země postupně začala „demokratizovat“, když se začaly dostavovat kladné výsledky jeho vlády, včetně větší sociální spravedlnosti,i přes řadu zásadních trvajících chyb, můj postoj k Titovi by bylo možno nazvat, že jsem ho začal v duši tolerovat, uznávat jako velikého vůdce, ale bez nějaké větší sympatie, emočního vztahu - bez schvalování řady jeho postupů, které jsem odsuzoval. Vraždu generála Mihailoviće jsem mu však nikdy nemohl odpustit. Kromě řady jeho úspěchů při utvoření skutečně silné, prosperující Jugoslávie, doznala Titova vláda i řadu významných chyb, které se poměrně brzy po jeho smrti projevily, když zmizela jeho charizmatická osobnost, plná autority ve své době. Proto jsou uvedeny o Titovi a jeho vládě i některé informace i po justiční vraždě generála Mihailoviće, i po smrti Tita (1980). Trvalost některých úspěchu jeho vlády nebyla velká, jak ukázala občansko-etnicko-náboženská válka v někdejší Jugoslávii v devadesátých letech XX.století. Přispěly k tomu neúspěchu i mnohé státy, které se bezostyšně začaly vměšovat do vnitřních záležitostí Jugoslávie a podporovat její rozpad.

Aby se zklidnila zcela rozjitřená situace v Jugoslávii, kde hlavní počet obětí (přes 700 000) zažil srbský národ během války (1941-45) rukou chorvatských ustašovců a části bosensko-hercegovských muslimů, samotných Němců, Maďarů, kosovských Albánců i Bulharů, v bojích občanské války mezi Mihailovićovými četniky a Titovými partyzány, nehledě na téměř úplnou likvidaci nepočetné židovské populace, Tito určil jako své základní heslo BRATRSTVÍ A JEDNOTU (Bratstvo i Jedinstvo). Jinými slovy - vše má být bratrsky prominuto, v jednotě zapomenuto. Toto jinak krásné heslo nejvíce v jistém smyslu poškodilo Srby, kteří měli skutečně největší nárok STĚŽOVAT SI na události za války, chtít potrestání skutečných viníků, kteří odpovídali za to, že jich bylo tolik povražděno, oloupeno, vyhnáno. Nemálo vrahů nebo jejich pomocníků se zachránilo, protože včas „převlékli kabát“, že někteří například přeběhli k Titovým jednotkám. Srbové ale museli většinou mlčet, aby nerušili Bratrství a Jednotu.

Tito uměl perfektně využít svůj rozchod se Stalinem a získat tím doslova obrovskou pomoc Západu. S jakou pompou byl jen v zahraničí vítán a jak jen byly chváleny jeho úspěchy v znovuzrození silné Jugoslávie, třebas i to, že Kosovo a Metohija dostaly v 1970 svou první ultramoderní univerzitu, pro více než 30 000 studentů, velikou většinou Albánců. Pak i to, že se nápadně prodloužilo průměrné dožití (life expectancy) Albánců, hlavně žen (dokonce ze 45 na 71 let), na Kosovu a Metohiji.

Tito si však „nevychoval“ žádného schopného nástupce, který by měl jen trochu jeho schopnosti a autority, udržet na uzdě už ke konci jeho života znesvářené politiky různých národností, i když patřili ke stejné vládnoucí elitě komunistické strany. Nicméně národnostní otázky v rozbití Jugoslávie sehrály obrovskou roli, hlavně mezi Chorvaty a Srby, mezi Albánci a Srby, mezi třemi (! - viz dále) národy Bosny a Hercegoviny. Systém ročního rotování prezidentského úřadu Jugoslávie zřejmě nebyl praktický, i když na první pohled vypadal dobře. Veliká chyba, která předznamenala rozpad státu, bylo přijetí velmi liberální ústavy z roku 1974, která přenechávala příliš mnoho pravomocí jednotlivým republikám, jakož i provinciím Kosovo a Vojvodina, i když to byli „části“ Srbské republiky. Ta ústava se prakticky řečeno nehodila pro Jugoslávii, kde byly v popředí významné antagonizmy mezi některými národy, hlavně následkem hrůzných událostí vyvražďování Srbů v Chorvatsku za vlády ustašovců, části bosensko-hercegovských muslimů. Ty pravomoci nové ústavy znamenaly i ztrátu centrální kontroly bezpečnosti. Brzy se ta chyba ukázala nejdříve na Kosovu, v zápětí pak v Chorvatsku, pak i v Bosně a Hercegovině. Téměř nikdo nechránil celistvost země. Při tom odstředivé vlivy v zemi byly obrovské. Říká se, že Tito (měl už 82 roky) sám měl výhrady proti této ústavě, prý ji nechtěl ani podepsat, ale jako zkušený politik s obrovskou autoritou, mohl přece jen zasáhnout a některé věci vyřešit jinak. Šlo vůbec ještě „zachránit“ Jugoslávii jako celek, když mohutné vlivy ze zahraničí (Německo, Vatikán, Rakousko, Itálie, Evropské společenství, už v té době i USA) rozbití Jugoslávie a poškození jejího původního tvůrce, Srbska, všemožně podporovaly?

Pro přehled uvedeme ještě některá rozhodnutí Titovy vlády, která asi urychlila rozbití Jugoslávie a poškození Srbska.

Jedno z rozhodnutí Tita bylo poněkud kontroverzní. Udělal z bosensko-hercegovských muslimů ZVLÁŠTNÍ NÁROD, Bosňany (1971), který má prý i svůj „bosenský“ jazyk, což vůbec neodpovídalo historické a lingvistické skutečnosti. Proto by se „Muslim“, jako člen „nového“ národa, měl psát s velikým M (!). Bosensko-hercegovští muslimové vznikli tím, že za tureckých výbojů, hlavně za Mehmeda II. Dobyvatele (1451-1481), po konci Bosenského království (1463) a po staletí trvající turecké okupaci potom, řada Srbů, Makedonců a i něco Chorvatů, kteří obývali bosenské království, přijala Islám, částečně proto, že přinesl pořádek do neklidných let Bosny a pak zřejmě i proto, aby se jako „sultánovi synové“ měli lépe. Veliká část muslimů věděla, že jsou srbského původu, např. nejznámější muslimský spisovatel Titovy éry Meša Selimović i řada dalších muslimů o sobě tvrdila, k nevoli Titova režimu, že jsou Srbové muslimské víry. Jeden z atentátníků na Františka Ferdinanda v 1914 Muhammad Mehmedbašić také toto o sobě tvrdil. Je známé údajné Titovo rčení „Slabé Srbsko, silná Jugoslávie“ a proto se říká, že Tito, aby oslabil srbský vliv ve státě, udělal z muslimů Bosny a Hercegoviny (BaH), NOVÝ NÁROD, Bosňany. A tím se mu podařilo rozdělit Bosnu a Hercegovinu na tři národy: Chorvaty, Muslimy, Srby. Toto pak z části podnítilo, také díky propagandě ze zahraničí, vznik krvavých bojů v BaH v občansko-etnicko-náboženské válce (1992-1995), kde každý válčil s každým. Kdy zfanatizovaní mudžahedini, jako „spojenci“ Bosňanů, „dodáni“ Spojenými Státy do BaH , velmi dopomohli k zvýšení surovostí a násilí ve válce, kterou prodloužili. Zde je nutné připomenout, že nejen Srbové válčili s muslimy a Chorvaty, ale že více než rok trvaly i krvavé boje mezi muslimy a Chorvaty, než je Spojené státy doslova dokopaly, aby se spojili proti Srbům (1994), i když se vzájemně nenáviděli. Mudžahedini před tím uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům.

V roce 1996 jsem jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců se svou paní Dobrou navštívil prezidenta Republiky Srbské Dr. Radovana Karadžiće v Pale (u Sarajeva). Setkal jsem se tam i s britským velvyslancem, který bědoval, že nemůže sehnat tlumočníka a překladatele pro „bosenský jazyk“. Velmi nepříjemně jsem ho překvapil, když jsem mu řekl, proti převládající „ideologii“, že takový jazyk neexistuje, že je jen politickou fikcí, že odpovídá nejvíce tomu, čemu se dříve říkalo srbsko-chorvatština s různými krajovými zvláštnostmi, s velikým bohatství tzv. turcizmů, výrazů z arabštiny, perštiny, turečtiny, které se tam dostaly za dlouhé turecké okupace a které dávají jazyku zvláštní šarm. Podobnou politickou fikcí a nesmyslem byl a je i pojem existence zvláštního černohorského jazyka.

V otázce Kosova Tito značně ublížil srbským zájmům. Za války (1941-45) bylo z Kosova a Metohije (KosMet) vyhnáno přes 100 000 tamního původního srbského obyvatelstva do Srbska a údajně přes 10 000 srbských obyvatel bylo kosovskými Albánci povražděno. Koncem války Tito bezprostřední návrat většině vyhnaných Srbů nepovolil. Dekret o tom podepsal jeho ministr vnitra Vladimír Zečević, bývalý pravoslavný kněz („rudý pop“). Tito nenechal vysídlit, případně potrestat Albánce, kteří se na KosMet dostěhovali za války z Albánie a zmocnili se násilím majetků vyhnaných Srbů, které nejen olupovali, ale i zabíjeli. Nezabránil dalšímu dostěhovávání Albánců už po válce do Kosmetu, takže se etnické poměry pro Srby a Černohorce nebývale zhoršily. V polovině XIX. století byl poměr mezi Srby (křesťanskými a muslimskými) na jedné straně a Albánci (muslimy, katolíky a pravoslavnými) zhruba jedna ku jedné, v roce 1931 žilo na Kosovu kolem 26% Srbů a Černohorců. Po válce (1941-45) se stal tento poměr nebývale zhoršeným pro slovanské obyvatele Kosova a Metohije a dnes, po odtržení Kosova od Srbska, po masivním vyhánění Srbů (kolem 230 000) po NATO agresi (1999), zůstalo na KosMetu jen několik málo procent srbské populace. Sám prezident Masaryk v knize „Slovanské problémy“ (Praha, 1928) říká, že „Turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce“ a že od XVIII. století na 500 000 Srbů se přestěhovalo (většinou bylo vyhnáno) z oblasti „Starého Srbska“, tj. z Kosova a Metohije, z části Makedonie, do samotného Srbska

Po NATO agresi a 78 dnech bombardování Srbska (1999), po ničení a zabíjené během „křišťálové noci“ na Kosovu (17.-18.března 2004), po odtržení „samostatného Kosova“ (2008), jako tristní následek mezinárodního banditizmu a chování kosovských Albánců proti srbským památkám na Kosovu a Metohiji, které NATO nebylo schopno (nesnažilo se) uchránit a vláda „samostatného“ Kosova se o to vůbec nesnažila (nechtěla ? nemohla ?), bylo od roku 1999 na KosMetu zničeno 174 náboženských objektů, napadeno a poškozeno 236 chrámů, klášterů, památek kultury, poškozeno 256 pravoslavných hřbitovů, z toho 50 zničeno, z poškozených 5 261 pomníků, bylo uloupeno na 10 000 většinou starobylých ikon. A jako vrchol paradoxu, vláda toho „samostatného“ Kosova za vehementní podpory Západu a jemu poslušných států, chtěla aby Kosovo bylo přijato do organizace UNESKO, které má v náplní své práce PÉČI o kulturní památky. Na podzim 2015 se to zatím na štěstí nepodařilo.

Velikou chybou bylo, že se ADMINISTRATIVNÍ HRANICE MEZI REPUBLIKAMI, určené během zasedání AVNOJ v Jajci (28.-29.listopadu 1943) vlastně téměř staly hranicemi i mezi jednotlivými novopečenými státy, vzniklými po rozpadu Jugoslávie.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 530. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 15. února 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz