Funkce a osudy „demokracie„
Současný svět trpí stále otevřenější diktaturou USA, provázenou násilným vývozem tzv. demokracie, jako zástěrky prosazování této americké světové nadvlády.
Chci se pokusit odhalit kořeny tohoto vývozu demokracie a poukázat na politickou funkci systému, který si říká demokratický. Zajímavý je také osud tohoto systému v globálně uspořádaném světě.
Pominu trvalý diverzní a s ním spojený politický a ideologický tlak na země uskutečňující historický pokus o výstavbu socialistické společnosti. Politické svobody jako realizace demokracie se staly mezinárodním fenoménem účelovým výkladem 3. Koše Závěrečného aktu celoevropské konference. J. Carter na boji za tzv. lidská práva postavil svoji zahraničně politickou strategii. Jako zázrakem zároveň r. 1977 vznikají různé disidentské organizace ve všech socialistických zemích, vč. SSSR. Jakoby náhodou byl zvolen papežem arcibiskup Wojtyla, který do tohoto procesu zapojil i katolický klér . Za tímto vývozem demokracie byly nezakryté mocenské ambice USA i některých evropských mocností západní Evropy. Po řízené destrukci režimů v socialistických zemích se vytvořilo vakuum. Protivník byl záminkou tohoto exportu. K moci zde byli dosazeni satrapové obklopeni houfem amerických a finančních poradců, kteří bděli nad odpovídajícím vývojem. Tyto figury ochotně plnily určenou roli (viz Havlovo humanitární bombardování Jugoslávie). Je známo, že Jelcin v Rusku neuskutečnil jediné vážné rozhodnutí bez schválení ve Washingtonu. Je vhodné zde parafrázovat výrok prezidenta USA B.Clintona z r. 1996 – je možné tolerovat existenci Ruska na jeho teritoriu, ale nikdy nedovolíme, aby se znovu stalo velmocí. Tou budou jen Spojené státy . Hloupé, ale řekl to.
Nový impuls po období počátků kapitalistické transformace v bývalých socialistických zemích dostala tato politika usnesením výročního zasedání NATO ve Washingtonu v březnu 1999, kde byl definován nový objekt této mocenské politiky, mezinárodní terorismus, ale také změněny cíle a politická strategie paktu. Rozsah činnosti NATO byl rozšířen z euroatlantického prostoru na celý svět a NATO si přisvojilo právo samostatně rozhodovat (i bez pověření RB OSN ) o formě i rozsahu zásahu proti novému nepříteli, včetně vojenské síly . Mohla začít agrese proti ne zcela poslušné Jugoslávie. Na tomto zasedání NATO byla přijato za člena i ČR a mohly začít námi nekontrolované vojenské přesuny přes naše teritorium i stálé přelety bojových i transportních letadel. Po 11. září 2OO1 byl identifikován i konkrétní teroristický subjekt Al-Kajdá, dosud významně vyzbrojovaný proti sovětské vojenské přítomnosti v Afghánistánu. A byla první válka v zálivu, když Husajn, jistý tolerancí USA po podpoře ve válce s Iránem, uplatnil historický nárok na Kuvajt jeho vojenským obsazením.
To dalo oprávnění USA pro ozbrojenou intervenci v oblasti, kterou nazval Z. Brzeziňski krizovým obloukem, ale také geostrategickým prostorem styku tří kontinentů, od Libye až po ČLR , vč. jižních oblastí jižních republik SSSR. Opět se agrese proti Iráku zakrývala bojem proti násilném nedemokratickému režimu v Iráku a jeho vlastnictvím zbraní hromadného ničení. V souladu s novou doktrínou NATO zde USA a někteří členové NATO oživili svoje neokolonialistické ambice i tzv. Eisenhowerovu doktrínu z r 1956 .
Posledním zatím výsledkem je vývoz demokracie právě do zemí této oblasti, kde byly zlikvidovány stabilní režimy v řadě arabských zemí. Sýrie unikla jen díky zásahu Ruska, což mu nebylo odpuštěno. Jak to ale v lidské společnosti bývá, spolu s očekávanými výsledky se zpravidla objeví i nechtěné či neočekávané. Je jím islámský stát, občanská válka v celé oblasti a exodus tisíců uprchlíků i organizované teroristické akce nejen v této oblasti, ale i v Evropě a v USA .
Tak se i sama platforma prosazování „demokracie„ obrací ve svůj protiklad, stala se výrazem boje kultur a rozpolcení světa.
Politickou formou současné demokratické moci je parlamentní systém. Jeho zadáním je zajistit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, bank, pojišťoven a dalších forem soukromého vlastnictví. Pokud toto zaručuje, je chráněn ústavou a dalšímu zákony, rozvětvenými bezpečnostními službami i silovými prostředky a zejména propracovanou ideologií a propagandou.
Systém je obnovován „svobodnými volbami“, ve kterých se mohou zúčastnit různé politické subjekty. To je ovšem jen proklamace. Především je tu vláda peněz. Vybrané subjekty jsou sponzorovány různými kapitálovými skupinami, které také dosazují do volebních štábů svých favoritů své lidi, kteří také poté zastávají významná místa v exekutivě vítězů. Dokonce se objevuje tendence, že kapitál sám se stává v nějaké formě volebním subjektem. Je dbáno na to, aby nedošlo k výrazné převaze některého subjektu. Tak jsou vytvářeny m.j. útvary pro jedno použití.
Tento systém toleruje i levicové strany za podmínky že nejen respektují uvedenou politickou funkci systému, ale zároveň oslabují vliv radikální levice. Tak je tomu ve většině evropských zemích. Radikální levice je pod tlakem zvláštních služeb, je v seznamu extrémních organizací , ale je zejména předmětem šedivé ( polopravdivé) i černé propagandy ( nepravdivé ) všemocných sdělovacích prostředků, ovládaných stejnými hybateli systému. Svoboda tisku, jako projev demokracie, je pouze deklarována, zpravodajská hodnota většiny sdělovacích prostředků je výběrově omezována, často má podobu bulváru. Taková masmedia jsou ve skutečnosti hlídacími psy této „demokracie“ .
Parlamentní systém např. USA se odlišuje od většiny evropských zemí, tam jsou možnými vládními aspiranty pouze dvě strany, které se odlišují pouze v maličkostech nikoli zásadně. B. Obama je označován za nejmocnějšího muže světa. Se zásadní podmínkou, finanční a ekonomické struktury plně ovládají politiku USA a vláda na sebe bere roli realizátora jejich zájmů. V tom je tento systém nejen v rozporu s formální demokracií, ale i se suverenitou vlastního státu. Také v Anglii převládá vliv dvou stran - konzervativců a labouristů- kosmeticky doplňovaný nějakým dalším uskupením. Ostatní nemají šanci .
Z historie je známo, že tento parlamentní systém, v souladu se svojí politickou funkcí obrany soukromého vlastnictví, byl často tolerantní vůči výrazně pravicovým až fašistickým hnutím. Tím myslím nejen v jednotlivých zemích, ale i v systému mezinárodních vztahů. Byl tolerován a akceptován fašistický režim v Itálii, Hortyho vláda v Maďarsku, fašistický puč Pilsudského v Polsku (1926) i pozdější režim Beckův. Politika nevměšování velmocí umožnila vítězství fašistů ve Španělsku. Fašismus byl zpravidla východiskem z krize, když hrozilo vítězství levice. Ve 3. Internacionále po vítězství fašismu v Německu byl přijat následující názor - „Je třeba pokládat za příznak slabosti buržoasie ….,že již není s to vládnout starými metodami parlamentarismu a buržoasní demokracie, takže je nucena sáhnout ve vnitřní politice k teroristickým metodám vládnutí …. Takže je nucena sáhnout k politice války“ .(Dle G. Dimitrov 1882-1949, Orego , Praha 2OO7 , s.1OO )
Bylo tomu tak i po 2.světové válce v Chile ,Argentině a nejnověji i na Ukrajině, kde pravý sektor hrál a hraje významnou roli v protiruském tažení. Rusko se znovu za Putina postavilo na vlastní nohy, staví se do cesty hegemonistickým plánům USA a stalo se novým geopolitických nepřítelem Západu. Vojensky se postavilo leteckému a raketovému přepadení asádovské Sýrie a otřáslo tím globální důvěryhodností USA, opětovně připojilo ke svému území Krym a uhájilo přístup k Černému a Středozemnímu moři .
V r. 2O14 proti politice vydírání se Rusko účastnilo založení Euroasijské hospodářské unie (zatím s Běloruskem a Kazachstánem). Politika chytré horákyně ukrajinského prezidenta Janukoviče využívat hospodářských výhod spolupráce s Ruskem, ale stále se ohlížet na sliby EU, vedla po ultimátu z USA za účasti některých horlivců z Evropy k zorganizování puče proti prezidentovi. Nebezpečí spolupráce Ukrajiny s Euroasijskou unií bylo zažehnáno. Tato unie v souvislostí s již existujícími hospodářskými svazky Ruska v tzv. Šanghajské organizaci a BRIKS a zvl. spolupráce s ČLR vytváří nebezpečí i pro globální pozici USA, vč. postavení dolaru jako světové měny .
Souběžně s těmito jevy probíhá proces nazývaný globalizací. Imperiální systém moci usiluje o celosvětovou, nikým nerušenou hegemonii, ekonomickou i vojenskopolitickou .Jeho mluvčím a představitelem je vláda USA .Mění se i některé formy realizace. Vojenská agrese a síla jako prostředek globální politiky je vždy prioritní. Šíření demokracie zůstává stále krycím ideologickým klišé, stále více ale pozbývá na významu. Spíše zůstává jakýmsi neodmyslitelným fíkovým listem .
V poslední době jsme svědky přímé hospodářské agrese, nejen sankcí, ale doslova vydírání. Ve finálové podobě jednání, od r 2O11 napolo skrytém, je dohoda mezi USA a EU, ke které se hlásí hlavně představitelé EU. Je to dohoda TTIP( transatlantické tržně investiční partnerství). Rodí se tichooceánská obdoba TPP. Dohody ohrožují suverenitu států, protože pro možné zmaření investic amerických společností hrozí státům soudní spory s těmito společnostmi. Kam odešla demokracie, když státy s tzv. demokraticky utvořenými vládami se budou handrkovat s právníky vyděračských firem. Dohody mají zajistit uplatnění amerického i méně kvalitního zboží na trhu jednotlivých zemí. Jejich oficiální místa zatím mlčí, neodváží se proti nátlaku USA otevřeně postavit. Příznačné je prohlášení B. Obamy, které jakoby rezonovalo s výše uvedeným výrokem B.Clintona – „Jestliže 95 % našich potenciálních zákazníků žije za hranicemi USA, musíme si být jisti, že jsme to my, kdo stanoví pravidla pro globální ekonomiku a ne země jako je Čína .(Dle Halo noviny , 3.8.2O15). Washington si přisvojuje dominantní roli v projektu dohod.
Chce se mi ještě připojit zatím nejasné vystoupení francouzského prezidenta F.Holanda, ve kterém volá po vytvoření jednotné vlády pro celou Eurozónu. Ta prý ztratila funkčnost svých institucí, parlamenty jednotlivých zemí jsou příliš vzdálené rozhodovacím procesům. Evropský parlament by pak měl uplatňovat demokratickou kontrolu. Co se za tím skrývá? Je v tom snaha oslabit tlak USA spojením sil? Má být eliminováno preferované postavení NSR jako hlavního spojence Spojených států?
Každopádně i zde lze spatřit vzdalování se demokracie jako vlády lidu a pro lid od její proklamované role.
Doc. PhDr. Josef Kůta, CSc.