Veřejnost
byla svedena k mylnému přesvědčení, že bosenští Srbové
v červenci 1995 zmasakrovali 8000 bosensko-muslimských
civilistů při zvrácené
Tvrzení
Reportér
V článku
publikovaném v International
Reportér CBC News Bob Simon sdělil divákům populárního zpravodajského pořadu 60 Minutes, že „srebrenickou hanbou není jen to, že Srbové zavraždili 8000 civilistů, ale i to, že nizozemské mírové jednotky přihlížely, jak jsou muži oddělováni od žen, manželé od manželek, že přihlížely tomu, jak genocida začala.“[3]
Londýnský Mirror dokonce uvedl, že bývalý britský ministr zahraničí Jack Straw se omluvil za to, co reportér Mark Dowdney nazval „selháním Západu v zabránění vraždě 8000 civilistů ve Srebrenici během bosenské války.“ Dowdney svým čtenářům s jistotou uvedl, že „tyto oběti – neozbrojení muslimští muži a chlapci – byly zmasakrovány srbskými silami poté, co tyto síly dobyly městečko Srebrenici v roce 1995.“[4]
Netvrdí to jenom média. V roce 2005 vydal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) zprávu, která uváděla, že „téměř 8000 civilistů bylo hromadně zavražděno při nejhorší ukrutnosti od konce 2. světové války. Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny v Haagu v loňském roce označil toto jednání za genocidu.“[5] V roce 2005 také Bílý dům vydal prohlášení, ve kterém uvedl, že „11. července si připomínáme tragickou ztrátu životů ve Srebrenici z doby před deseti lety. Tato masová vražda téměř 8000 mužů a chlapců byla nejhorším masakrem civilistů v Evropě od 2. světové války a je chmurnou připomínkou, že existují odporní lidé, kteří chtějí zabíjet nevinné bez svědomí a soucitu.“[6]
Srovnávání Srebrenice s holocaustem
Zastánci teorie genocidy ve Srebrenici se často snaží klást na stejnou úroveň srebrenický masakr a holocaust. V lepším případě mohou být tyto analogie odmítnuty jako slabomyslné, v horším případě jsou pak cynickými pokusy, jak využít holocaust.
Drtivá většina židů žijících na územích kontrolovaných nacisty byla při holocaustu zavražděna, zatímco drtivá většina bosenských Muslimů přežila, když tato enkláva padla do rukou bosensko-srbských sil. Tento rozdíl by měl sám o sobě stačit na to, aby analogii Srebrenica-holocaust rozbil, tím však rozdíly nekončí.
Na rozdíl od židů v době holocaustu, byli bosenští Muslimové v této válce agresory. Bosenští Muslimové připravovali paravojenské skupiny roky předtím, než válka začala. Rozhodli se užít ozbrojeného násilí proti Jugoslávii a bosenským Srbům jako prostředku k naplnění svých politických a územních ambicí. Boje ve Srebrenici a v okolí, stejně jako každá další bitva, ke které v Bosně došlo v letech 1992 až 1995, byly přímým důsledkem jejich rozhodnutí jít do války. A především kdyby nezačali válku, nikdy by ke srebrenickému masakru či jakýmkoli dalším válečným zločinům nedošlo – je to tak jednoduché.
Verdikt haagského tribunálu při procesu s Naserem Orićem potvrzuje, že se v letech vedoucích ke srebrenickému masakru bosensko-muslimští vojáci společně s muslimskými civilisty ze Srebrenice podíleli na vypálení a vydrancování několika srbských vesnic okolo Srebrenice při sérii odvetných bitev s bosenskými Srby, a že fyzicky týrali a v několika případech zabili srbské vězně, které při těchto bojích zajali.
Než začal holocaust, žádné židovské paravojenské jednotky nepustošily Německo, nevypalovaly vesnice a nezabíjely civilisty. Takže přirovnávání Srebrenice k holocaustu opět vyznívá naprázdno. Židé neprovokovali Němce, zatímco to samé nelze říct o bosenských Muslimech.
Necelé dva týdny před srebrenickým masakrem v červenci 1995 napadli Muslimové z tzv. ´bezpečné zóny OSN` Srebrenica srbskou vesnici Višnjicu. Vypálili tam domy, zabili hospodářská zvířata a donutili srbské civilisty, aby si útěkem zachránili život.[7]
Srebrenický masakr a holocaust jsou tak naprosto a úplně odlišné události, že je nelze jakýmkoli způsobem srovnávat. To nebrání zastáncům teorie o genocidě ve Srebrenici, aby své odpůrce neoznačovali za „popírače srebrenické genocidy“, jakoby popírání srebrenické genocidy bylo totéž co popírání holocaustu. Stoupenci teorie o genocidě ve Srebrenici by nás chtěli přesvědčit, že primárními oběťmi bosenské války jsou lidé, kteří tuto válku začali.
Co bosenští Srbové udělali?
Nikdo
nepopírá, že byl spáchán zločin. Bývalý srbský prezident
Slobodan Milošević popsal to, co se stalo jako „šílený
zločin“[8] a bývalý bosensko-srbský prezident Radovan
Bosenští Srbové zabili tisíce bosenských Muslimů ze Srebrenice, včetně mnoha civilistů. Nicméně tvrzení, že oběťmi byly především civilisté a že toto zabíjení představuje zločin genocidy je absurdní. Naprostá většina srebrenických obětí byly muži ve vojenském věku, kteří byli příslušníky Armády Bosny a Hercegoviny (AbiH), což bylo doloženo jejich vojenskými služebními záznamy.
Poprava nepřátelských civilistů a nepřátelských válečných zajatců je nepochybně válečným zločinem. V případě Srebrenice je otázkou, kolik lidí bylo popraveno a proč? Rozepře o tom, co se stalo ve Srebrenici, závisí na této otázce.
Bosenští
Srbové a bosenští Muslimové vyprávějí o tom, co se stalo, dva
odlišné příběhy. Bosenští Muslimové říkají, že Srbové
shromáždili veškeré muže a mladé chlapce, které se jim dostali
do rukou a chladnokrevně je zavraždili. Bosenští Srbové nikdy
nepopírali popravy bosensko-muslimských mužů, které podezírali
z účasti na útocích proti srbským vesnicím, ale trvají na
tom, že bosenští Muslimové rozsah tohoto zločinu nadsazují a že
většina obětí zemřela v boji. Podle důvěrného dokumentu
OSN, který pravděpodobně nikdy neměl spatřit světlo světa,
vojenští pozorovatelé OSN (
Poněvadž všichni ti , kteří byli na místě, když se toto stalo, vyprávějí odlišný příběh, je jediným východiskem obrátit se k forenzním důkazům a učinit si vlastní závěry.
Forenzní důkaz
V roce 2005 sestavil Úřad žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu seznam 7661 osob (vojáků a civilistů), kteří se pohřešují a o kterých se má za to, že byly zabyty, když Srebrenica v červenci 1995 padla do rukou bosensko-srbských sil.
Podle interního memoranda napsaného vedoucím oddělení pro demografii při Úřadu žalobce ICTY, tvoří podle žalobce ICTY většinu pohřešovaných osob ze Srebrenice personál bosensko-muslimské armády. 5371 lidí čili 70,1% z 7661 osob identifikovaných ICTY byli známí příslušníci AbiH, jejichž vojenské záznamy byly podrobeny zkoumání vyšetřovateli ICTY.[11]
Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (ICMP) provedla analýzu DNA tisíců těl exhumovaných z hrobů ve Srebrenici a okolí. Podle nejnovějších statistik uveřejněných ICTY byly identifikovány posmrtné ostatky 3837 osob ze seznamu srebrenických obětí žalobce ICTY.
Ze srebrenických obětí identifikovaných ICMP tvořili 3602 osob (93,9%) muži ve věku od patnácti do 65 let. 201 osob (5.2%) byli muži nad muži nad 65 let. 9 osob (0.2%) byli chlapci pod čtrnáct let. 11 osob (0,3%) tvořily ženy a 14 osob byli lidé neznámého věku či pohlaví.[12]
Na základě výše uvedené statistiky můžeme předpokládat, že přibližně 88% identifikovaných obětí byli muži „ve vojenském věku“ (tj. muži ve věkovém rozpětí mezi 17 roky, což je minimální věk pro službu v americké armádě a 62 roky, což je v americké armádě věk pro povinný odchod do důchodu).
V letech 1996 až 2001 zaměstnával ICTY tým vyšetřovatelů vedený rakouským forenzním vědcem Deanem Manningem. Tým měl exhumovat hroby, o kterých se předpokládalo, že souvisejí se srebrenickým masakrem. Tým nalezl u exhumovaných těl 448 pásek přes oči a 423 pout.[13] Stanovili, že 1785 osob zemřelo v důsledku střelných zranění, 169 zemřelo pravděpodobně či možná v důsledku střelných zranění, 67 zemřelo na zranění způsobená šrapnelem nebo výbuchem, 11 zemřelo v důsledku zranění způsobených střelbou a výbuchem, 6 zemřelo v důsledku jiných příčin (trauma, udušení, atd.) a 1441 zemřelo z nezjištěných příčin. Vyšetřovatelé také mezi těly nalezli nábojnice, což naznačuje, že některé osoby musely být zastřeleny na místě nebo v okolí hrobu.[14] Nábojnice byly nalezeny ve stejných hrobech, ve kterých byly nalezeny pásky přes oči a pouta.[15]
V těchto hrobech byla také nalezená ostrá munice, ale vyšetřovatelé tribunálu se jejím shromažďováním neobtěžovali.[16] Nález ostré munice u obětí by mohl naznačovat, že některé z nich byly ozbrojeny, nikdy se to však nedozvíme, protože žádné vyšetřování ohledně této ostré munice nebylo provedeno.
Interpretace faktů
Ve skutečnosti nikdo neví, kolik lidí ze Srebrenice bylo popraveno, kolik jich zemřelo v boji a kolik jim zemřelo v důsledku vedlejších ztrát, ale víme, že většina těchto obětí, navzdory tomu, co se nám tvrdilo, byla členy vojenského personálu a nikoli civilisty.
Haagský tribunál uznal, že „jisté procento těl ze zkoumaných hrobů mohli být muži zabití v boji,“[17] ale přesto došel k závěru, že „bosensko-srbské síly následně po obsazení Srebrenice popravily několik tisíc bosensko-muslimských mužů. Celkový počet bude pravděpodobně v rozmezí 7000 až 8000 mužů.“[18]
Žádný z forenzních důkazů, na které se ICTY odvolával, vůbec nepodporoval jeho závěr, že bylo popraveno 7000 až 8000 mužů. V době vynesení rozsudku bylo forenzními vyšetřovateli exhumováno pouze 2028 těl.[19] Soudci nemohli vědět, jak zbývajících oněch 5000 až 6000 osob, jejichž ostatky nebyly nalezeny a jejichž posmrtné forenzní vyšetření nebylo provedeno, zemřelo či dokonce, zda jsou všichni vůbec mrtví.
Forenzní důkazy jasně ukazují, že část obětí byla popravena, ale v žádném případě neprokazují, že všechny či dokonce většina z nich byla popravena.
Definování genocidy
Genocida je slovo s definicí. To, že byl ve Srebrenici spáchán zločin, ještě neznamená, že byl spáchán zločin genocidy.
Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia:
Genocida znamená kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo z části některou národní, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
(a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
(b) způsobení těžkých tělesných nebo duševních útrap členům takové skupiny;
€ úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
(d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
€ násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
K tomu, aby mohlo dojít ke genocidě, musí mít pachatel „v úmyslu zničit úplně nebo z části některou národní, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.“
Zločin genocidy závisí na úmyslu pachatele. Dějiny jsou plné příkladů vojenských kampaní s mnohem vyšším počtem vojenských a civilních obětí než ve Srebrenici a nikdo netvrdil, že šlo o genocidu (Operace Meetinghouse, Ofenzíva Tet, spojenecké bombardování Drážďan, apod.).
Při posuzování obvinění z genocidy ve Srebrenici je třeba určit, zda bosensko-srbské síly zamýšlely zničit etnicko-náboženskou skupinu bosenských Muslimů jako takovou či zda jejich záměrem bylo potření odporu nepřítele v dotyčném regionu. Je to jednoduchá záležitost. Pokud jejich terčem byla válčící síla nepřítele a nikoli etnicko-náboženská skupina, potom nejsou vinny genocidou.
Haagský tribunál váží
Ačkoli se zdá zřejmé, že hlavním cílem tohoto masakru byla armáda, protože převažující většina obětí byli muži ve vojenském věku, o jejichž vojenské službě existují záznamy, ICTY přesto během procesu s Krstićem rozhodl, že srebrenický masakr byl činem genocidy. Odůvodnění tohoto závěru však bylo beznadějně slabé.
Podle tribunálu „soudní komora považovala zabití těchto mužů vojenského věku za důkaz, ze kterého vyvodila, že Radoslav Krstić a někteří členové Hlavního štábu VRS [bosensko-srbské armády] měli potřebný úmysl zničit všechny bosenské Muslimy ve Srebrenici.”[20] Vskutku, „hlavní důkaz tvořící základ pro závěr soudní komory, že síly VRS zamýšlely zlikvidovat všechny bosenské Muslimy ze Srebrenice, byl VRS provedený masakr všech (sic) mužů vojenského věku v této komunitě.“[21]
Tribunál
uznal, že Krstićova obhajoba měla pravdu, když argumentovala, že
„záznamy neobsahují žádná vyjádření členů Hlavního štábu
VRS, která by naznačovala, že zabití bosensko-muslimských mužů
bylo motivováno
Nález
tribunálu o genocidě ve Srebrenici není založen tvrdém důkazu o
srbském
Nález
tribunálu o genocidě ve Srebrenici je založen na vyvození ze
zabití mužů vojenského věku ve válečné zóně, většina
z nich byla členy armády, jak prokázaly jejich vojenské
záznamy. Podle tribunálu je nepodstatné, zda oběťmi byly vojáci
či civilisté. V jeho rozsudku bylo uvedeno, že „pachatelův
Tribunál
opomíjí skutečnost, že bosensko-srbská armáda odvezla
bosensko-muslimské ženy a děti do bezpečí, když rozhodl, že
„trestný čin genocidy nevyžaduje důkaz, že si pachatel zvolil
nejúčinnější metodu k dosažení svého cíle zničit onu
zvolenou část. Dokonce i kdyby se vybraná metoda neslučovala
s pachatelovým úmyslem v jeho úplnosti a ponechávala
tuto destrukci nedokončenou, tato neúčinnost sama o sobě nebrání,
aby byl konstatován
Pokud by někdo používal definici „genocidy“ tak, jak ji tribunál zkonstruoval pro Srebrenici, potom by mohl tvrdit, že genocida je rysem prakticky každého vojenského konfliktu. Čte-li někdo verdikt tribunálu, je zjevné, že soudci prováděli mentální gymnastiku, aby pokřivili definici „genocidy“ tak, aby odpovídala jejich účelům. Dospěli k soudnímu rozhodnutí o genocidě, protože to byl závěr, který chtěli učinit a nikoli proto, že by je k tomu vedly důkazy.
To, co se stalo ve Srebrenici, se ani vzdáleně nepodobá „genocidě“, jak tomuto výrazu rozumí většina lidí. Je obrovskou nadsázkou tvrdit, že zabití nepřátelských vojáků a mužů ve vojenském věku v kontextu tři roky trvající občanské války, která měla oběti na obou stranách, je činem „genocidy“ srovnatelným s hromadnou vraždou civilistů, kterou se vyznačoval holocaust a každá další genocida, kterou můžeme jmenovat.
Ve Srebrenici přežilo pád města do rukou bosensko-srbských jednotek přinejmenším 80% bosensko-muslimské populace a naprostou většinu mrtvých tvořil vojenský personál. Ve srovnání s tím bylo při holocaustu v Polsku a Estonsku nacisty zabito přes 90% židů nebo ve Rwandě bylo bojovníky Hutuů v roce 1994 zabito téměř 75% tutsijského obyvatelstva. To, co se stalo ve Srebrenici, se v ničem neřadí do stejné ligy.
To, co se stalo ve Srebrenici, byl válečný zločin, který lze přirovnat spíše k masakru v Dašt-i-Lejli v Afghánistánu v roce 2001 než k čemukoli, co se stalo během holocaustu.
Oběti srebrenického masakru spadají do tří kategorií: lidé, kteří byli zajati a popraveni, bojovníci, kteří byli zabiti v boji a nebojující osoby, které se dostaly do křížové palby. Nevíme, kolik obětí spadá do každé z kategorií, protože posmrtné forenzní vyšetřování nebylo u většiny obětí provedeno.
V roce 2001 ICTY svá forenzní vyšetřování zastavil. Je třeba poznamenat, že v případě deseti z šestadvaceti hrobů, které byly zkoumány, nebyly u těl nalezeny žádné pásky přes oči, pouta či nábojnice. Zdá se, že ne každý hrob obsahoval oběti poprav. Je možné, že tribunál zkoumal pouze hroby, u kterých předpokládal, že existuje vysoká pravděpodobnost, že získá důkazy o popravách, a že zastavil vyšetřování poté, když tyto hroby byly přezkoumány.
Tisíce těl byly a nadále jsou exhumovány z hrobů z oblastí okolo Srebrenice. Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (ICMP) provádí analýzu DNA, aby určila identitu těchto obětí, ale nedělá absolutně nic pro určení, jak zemřely. Což znemožňuje říct, kolik z nich bylo obětí válečného zločinu a kolik z nich bylo jednoduše oběťmi války či bojovníky zabitými v boji.
Je nezodpovědné jednoduše předpokládat, že tisíce lidí byly popraveny bez provedení náležitého vyšetření za účelem zjištění příčiny smrti, když existuje mnoho dalších způsobů, jak mohli tito lidé být zabiti ve válečné zóně.
Vzhledem k tomu, že stoupenci teorie o srebrenické genocidě lžou o identitě těchto obětí v tom, že ze všech dělají civilisty, zatímco většinu z nich tvořil vojenský personál, jistě nelze vyloučit, že lžou také o okolnostech jejich úmrtí tím, že říkají, že všechny byly popraveny, zatímco mnoho z nich mohlo být bojovníky zabitými v boji nebo v důsledku vedlejších ztrát.
Pravda o tom, co se stalo ve Srebrenici nebyla stanovena. Haagský tribunál byl užitečný v tom, že veřejnosti dával k dispozici důkazy, avšak jeho zaujatá a zlovolná interpretace těchto důkazů vůbec ničemu nepomohla.
Připevněním nálepky „genocida“ na Srebrenici tribunál podkopal ochotu provádět jakékoli další vyšetřování příčiny smrti v případě těl, která jsou nadále exhumována. O každé mrtvole, která je exhumována, se předpokládá, že šlo o popravu bosenskými Srby během tzv. „genocidy“, ačkoli zde existuje značná možnost, že tomu tak nebylo.
Haagský tribunál dospěl k soudnímu rozhodnutí o „genocidě“ ve Srebrenici bez dostatečných důkazů, které by to podporovaly. Ve Srebrenici se něco stalo, ale rozhodně neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že šlo o genocidu. Bohužel se asi nikdy nedozvíme celou pravdu, protože tento tribunál účinně zabil ochotu k jakémukoli dalšímu vyšetřování. Je však možné, že to bylo od začátku v plánu.
Andy Wilcoxsohn
Přeložil Karel Hyka, zdroj – www.slobodan-milosevic.org
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz