Fatální omyl profesora Bělohradského - Národy nebyly a nejsou  kulturní konstrukty!

Když jsem četl stať pana profesora Bělohradského, jehož si jinak velice považuji, v Právu 24.8.2016 "Národy ve věku komunikační hojnosti", nevěřil jsem svým očím. Má první reakce po přečtení byla - měl bych zahodit své dva diplomy etnografa university J.E.P., nyní Masarykovy, a univerzity Komenského v Bratislavě - a jít do učení k panu profesorovi - anebo se pokusit naznačit naprosto odlišné pojetí národů ve věku nikoli komunikační hojnosti, ale ve věku vysokého stádia globalizace? Volím to druhé, neboť jsem dospěl k názoru, že ani brněnská ani bratislavská národopisná škola nás nevychovala tak špatně, abychom museli slepě následovat výklad pana profesora.

Pan profesor se obul do profesora Klause a doktora Weigla v jejich polemice s jeho pojetím "postmoderního dému" (někteří by napsali "demosu", mám na mysli starořecký pojem "demos"). Oba badatelé vyvracejí páně profesorovo přesvědčení o tom, že národ není něco evolučně vzniklého, ale že je to kulturní konstrukt, a že národy se transformují ve "společenství různých" (entit) vytvořené komunikací. Na tuto teorii (podávám ji tu ve velkém zjednodušení, ostatně čtenář si může pana profesora přečíst v citovaném listu) reagují badatelé Klaus a Weigl kritikou  "kulturní kreolizace" v souvislosti s migrační invazí do staré Evropy. Oproti tomu pan profesor tvrdí,že "všechny moderní národy jsou kulturní konstrukce, mají své tvůrce a zápletky a korunuje toto tvrzení cimrmanovskou charakteristikou našich "slavných proher" -  což  jsou pro něj Lipany,  Bílá Hora, Mnichov, Velký Únor a  Srpen 68. Dále pan profesor pokračuje švejkovskou analogií mytologického setkání Švejka s Tatarem, kdy Švejk Tataru operuje neexistujícím Jaroslavem ze Šternberka, což pan profesor opět korunuje poukazem na slavnosti roku 1841 na Hostýně, dle něj  mytologickou oslavou vítězství nad Tatary. Zde vidím onen skleněný poklop anobrž "šturc" akademického uvažování, uvažování filosofa strukturalisty, jenž absolutně nebere v potaz historický a sociologický rozměr vzniku a vývoje entity nazývané nikoli "demos", nýbrž "etnos".

Takto ovšem nelze exaktně vědecky pracovat, takto lze jen kavárensky literárničit, maximálně takto lze mlhavě prognostikovat další vývoj civilizace - což je pojem odlišný od pojmu kultura - v globalizovaném světě, ovšem s naprostým omezením platnosti v realitě, pouze snad předvést jako filosofickou hypotézu, a nic více!

Podle mne se pan profesor ve své úvaze dopustil hned dvou zásadních metodických omylů. Prvním omylem podle mne je modernizace úhlu pohledu. Národy nelze posuzovat jen z hlediska současného stavu, a dokonce ani z hlediska tzv. novodobé konstituce, což je rovněž konstrukt moderních sociologů a některých historiků, což vyústilo ve známou Fukuyamovu teorii "konce dějin" - když naopak se jasně prokázala platnost Huntingtonova teorie "střetu civilizací".Tento globalizovaný svět totiž není žádným světem "postmoderny" ani "postindustriální komunikační společnosti".

Tato společnost v jejím západním, euroasijském a východoasijském formátu totiž je společnosti vysokého stádia industrializace, tak vysokého, že právě ona vysoká industrializace vytvořilo onu komunikační revoluci - a nic jiného!

Nejen jako etnograf, ale i jako historik techniky, pracující čtvrt století v technickém muzejnictví, bych k tomu mohl dodat mnohé.

Druhý metodický omyl pana profesora podle mne jako etnografa spočívá v sice správném strukturálním pohledu, ale v pohledu naprosto absentujícím historickou etnogenezi! Takto nepostupovali ani staří badatelé, ani  všemi proklínaní marxisté, ani navazovatelé - totiž strukturální antropologové, v čele se světově uznávaným Claude Lévi-Straussem. Jeho dílo, z  nějž pro tento případ stačí odkázat jen práci "Rasa a dějiny" (Paris 1995, u nás Atlantis Brno 1991), naprosto vyvrací pohled pana profesora z hlediska chápání evoluce ras, kultur i etnik, jež se neodehrávalo nikdy synchronně působením nějakých  jednorázových mocensko výchovných mechanismů, nýbrž složitým "stýkáním a potýkáním" různých dějinných elementů, jež tvoří složitý proces etnogeneze, jenž nemá krátkodobý rozměr "moderních národů". Pojem "moderní národy" je stejně takový pomocný konstrukt, jako tvrzení, že "národy jsou konstrukty" nějakých mocensko výchovných struktur!

Co nám praví Lévi-Strauss o  rozmanitosti kultur? Toto: "Některé se nám jako takové jeví, ale pokud se vynořují ze společného základu, neliší se od sebe tolik, jako kultury, mezi nimiž v žádném okamžiku jejich vývoje nikdy nedošlo ke styku. Stará říše peruánských Inků a dahomejská říše v Africe, se od sebe liší mnohem více, než se od sebe dnes liší, řekněme Anglie a Spojené státy, i když tyto společnosti musíme považovat rovněž za odlišné". Tady je řečena podstata problému. Proč taková odlišnost těchto kultur? Odpověď etnografa zní. Vytvořily je dvě odlišné civilizace. A jsme u terminologického jádra kozla, Některé země a badatelské školy oba pojmy ztotožňují, jiné je naopak odlišují.

 Jako etnografové brněnské školy zásadně odlišujeme pojmy civilizace a kultury. Civilizace je pojem, typ širšího uspořádání lidského společenství, kultura užší typ. Příklad - Evropská civilizace se skládá z různých kultur - greko románské, germánské, keltské, baltoslovanské, ugrofinské, albánské, arménské, gruzínské. Zanikly nebo se transformovaly kultury jako etruská, baskická, dácká, thrácká atd. Pronikly sem vlivy kultury osmanské a arabské.

Přitom vše se dálo a děje v rámci jedné evropské civilizace. A tyto kultury naopak dlouhodobě vytvářely jednu společnou civilizaci starého kontinentu.

Míchání a  praktikování záměn kultur s civilizacemi vede ke katastrofálním následkům jak ve společenském dění tak i v geopolitice.Zvláště, když se jich chopí diktatury nebo diletanti (jako byrokrati EU). Takže žádné výtvory, žádné "konstrukty příběhu historiků za pomoci vojenské moci", jak tvrdí pan profesor Bělohradský! Naopak - etnogeneze byly složité tisícileté multifaktorové procesy, které nekončí utvářením a zánikem tzv."moderních národů". Procesy etnogeneze se nezastavily ani  utvářením novodobých států, ani globalizací!

I ze současné Evropy můžeme přinášet řadu případů pokračující etnogeneze. Ukrajina, Bosna, Kosovo, Baskicko, Moldávie, Náhorní Karabach, Kurdistan, Palestina jsou jen žhavé příklady aktualizované  stále pokračující procesy etnogeneze, které nevznikly v žádném případě prezentací příběhu historiků pod vojenskou mocí, ale doutnaly tisíciletým vývojem a dnes se transformují v nových podobách opakujíce starý půdorys etnických entit. Sám příběh Izraele je modelovým případem procesu tisícileté etnogeneze, která pozitivně pokračuje dodnes a nedaří se ji zastavit ani mocenskými knutami nepřátelského okolí. Totéž zrcadlově opačně platí pro etnogenezi Palestiny, která ovšem se nikdy nekonstituovala tím způsobem jako Izrael, což přináší obrovské komplikace.  Státy mohly vznikat revolucemi - a také mohly a mohou revolucemi zanikat. Ale národy nevytváří revoluce! Národy vytváří etnogeneze. Češi nejsou žádným moderním národem. Češi mají za sebou tisíciletou etnogenezi a vůbec k tomu nepotřebují ani mýtus rukopisů ani Jaroslavy ze Šternberka. Češi, Moravané a  čeští Slezané, jsou etnogeneticky potomci vývoje počínajícího před Velkou Moravou někde za Sámovy říše a trvající dodnes. I dnešní Romové Česka jsou trvalou součástí naší moderní etnogeneze a začali někdy ve 14.století tuto etnogenezi u nás.Takže pan profesor se svou teorií napadající pojmy "čistoty kultur a čistoty ras", je v rámci etnogenezí naprosto mimo mísu. Odpůrci migrace mají ve většině případů - pomineme-li rasisty, kteří se nalepili na problém - naprosto jiné problémy, nežli nastolil pan profesor. Základní problém, na nějž poukazují odpůrci dnešní migrace je problém nikoli kultur, ale problém civilizace! Z hlediska pojetí jistého italského badatele z I.půle 20.století se zjednodušením můžeme popsat na zemi tři velké základní civilizační typy - civilizaci nomádskou, rolnickou a průmyslově-kupeckou. Západní civilizace je ona průmyslově kupecká, přičemž vznikla z civilizace rolnické. Rolnické civilizace jsou dnes zasaženy onou industriálně kupeckou civilizaci. To jsou ony civilizace od Indie přes východní Asii až do Latinské Ameriky. Existujícími a  současně exitujícími! civilizacemi jsou zbytky sběračsko loveckých entit.

Nikdo - a především žádný vědec! - nemůže popřít, že soudobé civilizace jistých arabských, jistých afrických a turkickych společenství (kultur) byly a stále ještě jsou osnovány na půdorysu nomádské civilizace, mnohde s přisvojovacím modelem existence (loupeživým modelem). V tom tkví podstata střetu této civilizace s civilizací euroasijskou, tj. průmyslově kupeckou. Tudíž všechny výklady tzv. sluníčkářů v tomto ohledu jsou opět mimo mísu vědeckého poznání problému.

Rovněž zmatečná debata o zákonu, o islámu v soudobém parlamentu se míjí podstaty věci. Nejde přece vůbec o náboženství samotné, jak to blábolí s olbřímím neporozuměním problému například pan poslanec Kalousek - jde o zavádění islámského práva šaríi, a v této  "evropsko unijní nemohoucnosti" tkví rovněž neschopnost prosadit aktivní obranu proti šíření tohoto agresivního modelu práva, protichůdného právu evropskému (řekněme římskému). A když to vysloví advokátka, je jí "málem utnuta hlava nebo ukamenována" - přesně v duchu vzpomenuté šaríi!

Vrátíme-li se k teorii pana profesora Bělohradského, musíme jeho pohled z hlediska podstaty etnogeneze a fungování národních států, jež naprosto nejsou rezidui překonané minulosti ani konstrukty mocensko výchovných struktur, naprosto odmítnout, jako sice zajímavý, leč bludný pohled do slepé uličky neexistující "postmoderní společnosti". Tato společnost není ani společností informační hojnosti, ani postindustriální společností. Je to vysoce industrializovaná globální společnosti s vysoce nerovnoměrným rozdělením idustrializace i globalizace, což umožňuje i přežívání oněch bezvývojových nomádských civilizací, které se závistí nebo s nenávistí hledí na relativní blahobyt industriálně kupecké společnosti, a snaží se o jeho získání jakýmkoli způsobem - třeba i pod rouškou islamismu a terorismu.

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor je etnograf a technický muzejník