Fašismus v českém pohraničí
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc
V českém a moravském pohraničí měla totalitní ideologie a organizace na ní navazující několik specifických rysů:
1. Nacionalismus vyhraněného směru z let 1918-1933 velmi rychle přerostl v henleinofašismus (1933–1938), aby po roce 1938 se organicky přeformoval na nacismus neodlišující se od NSDAP v Německu, jehož se stal součástí.
2. Dvě nacionalistické strany Deutsche Nationalpartei (DNP) a Deutsche National-socialistische Arbeiterpartei (DNSAP) využívaly skutečnosti, že Rakousko-Uhersko a Německo válku prohrály a ztrátu privilegovaného postavení vyložily jako útisk. Liberálně demokratický režim jim nemohl zajistit postavení, které měli Němci v době monarchie. Nenávist k vítězům byla podpořena tím, že to byly demokratické mocnosti (USA, Velká Británie, Francie) do jisté míry i Itálie. Češi byli počítáni k vítězům, k demokratům, republikánům a v očích Němců z monarchie také k hrobařům habsburské monarchie
3. Proti Čechům a k posílení nacionalismu byl zneužit princip národů na sebeurčení. Před první světovou válkou uvedený princip nebyl uznáván v Německu, ale ani v podunajské monarchii. Lužičtí Srbové, Poláci v Německu a nerakouské národy (Češi, Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Italové, Rumuni) si mohli o tomto právu jen snít. Po prohrané válce se však Němci k této zásadě hlásili, jako by jen pro realizaci uvedené zásady vedli válku. Americké pojetí prezidenta Wilsona spočívalo na možnosti, aby národ, který nemá svůj stát a žije pod útlakem jiného cizího národa a státu, si mohl zřídit svůj vlastní stát, zejména kdyby mu nevyhovovala dosavadní poskytnutá autonomie. Popsaná zásada neměla být aplikována na menšiny, které se cestou agrese či kolonizace octly za hranicemi své vlasti, znemožnilo by se tím právo většiny, směřující k založení vlastního státu. Pro etnické celky v jiných státech mělo platit právo menšinové a to v Československu platilo.
Leninovo pojetí bylo obdobné s tím, že národ, který by již nebyl utiskován a měl spolehlivé záruky, se mohl rozhodnout, zda si zřídí vlastní stát a nebo zůstane v nějakém smluvním svazku se státem a národem větším. Heslo o sebeurčení Němců z českých zemi by znemožnilo vytvořit existence schopný stát Čechů a Slováků. Navíc v povědomí obyvatelstva v Čechách byl zakotven poznatek, že německé osídlení vzniklo na pozvání českých panovníků, šlechty a katolických instituci a žádný příslušník vládnoucí vrstvy nedal novým osadníkům právo obdělávanou půdu zcizit a připojit k sousednímu státu. Němci k nám přicházeli dobrovolně s vědomím, že se budou podřizovat zákonům českého státu.
Národnostní otázka s právem na sebeurčení pro české Němce byla jen nástrojem k rozbití Československa. Jasně se to prokázalo v březnu 1939, kdy byla západní část ČSR okupována a nacistické Německo absolutně nepřipouštělo nějaké svobodné sebeurčení pro český národ. Dnes princip sebeurčení zneužívají krajanské spolky odsunutých Němců opět s cílem oslabit český stát. Odtržení německé menšiny od ČSR v letech 1918–1919 nemohlo být realizováno ani z hlediska tehdejších mezinárodních pozic vítězných velmocí. Nebyl zájem, aby poražené Německo bylo po válce větší a početnější, proto se válka nevedla. Proto také mírová smlouva zakázala připojení německého Rakouska k Německu. Jinak by poražené Německo získalo na 3 milióny Němců z Čech a téměř 9 miliónů Rakušanů. V roce 1938 se ovšem mezinárodní mocenská situace obrátila proti ČSR a Hitler měl být uspokojen připojením Rakouska a záborem českého pohraničí, aby nevyvolal válku proti dalším státům.
4. Dvě německé extremně nacionalistické strany (DNSAP a DNP) nebyly schopny reálně ohrozit československou republiku, pokud platily mírové smlouvy, spojenectví s Francií mělo reálnou hodnotu a německé aktivistické strany vyvažovaly vliv německých nacionalistických stran. K aktivistickým stranám počítám Svaz ze-mědělců a venkovských živností, Německou křesťanskosociální stranu lidovou, Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou a také komunisté české i ně-mecké národnosti se angažovali v zápase s fašismem.
5. Československo bylo reálně ohroženo až henleinofašismem. Ten měl tři fáze sice se stejným strategickým cílem (zničení ČSR a demokracie), ale s rozdílnou taktikou. 8. 10. 1933 vznikla Sudetendeutsche Heimatfront, SHF (Fronta sudetoněmecké domoviny), kdy se vyzvedá tvrzení, že nejde o politickou stranu, která by jako další stranický subjekt tříštila německé strany v ČSR, ale o hnutí určené všem Němcům v ČSR. Nábor se dělá i mezi nepolitickými organizacemi sportovního, kulturního, osvětového a podobné charakteru. Další období je stanoveno rokem 1935, kdy před volbami došlo k transformaci do Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, SdP) a nějaký čas se tato strana tváří, že chce zachovávat pravidla formální demokracie. Jakmile má zajištěnou finanční, politickou, zpravodajskou a teroristickou podporu z nacistického Německa přeměňuje se na pobočku NSDAP v ČSR. Dává se plně do služeb agresivního Německa a je úředně rozpuštěna 16. září 1938, ale pracuje v masově pojaté ilegalitě. Poslední, závěrečná fáze je dána začleněním do říšskoněmecké NSDAP (5. 11. 1938). V taktickém pojetí spěla rychle od metod formální demokracie k metodám brutálního teroru nejen proti Čechům, československému státu, ale i proti odpůrcům mezi českomoravskými Němci (sociální demokraté, komunisté, křesťanští sociálové, humanisté, pacifisté, Židé, liberální inteligence apod.).
6. Mezinárodní situace neobyčejně prospěla vývoji SdP, dokonce v několika směrech. Nástup fašismu k moci v mnoha státech v Evropě, militaristických režimů ve Střední a Jižní Americe, vyvolal vítěznou euforii, která potvrzovala tendenci, nehledat pravdu a spravedlnost, ale jít za vítězem. Fašismus se jeví jako alternativa vlády v rámci kapitalismu. Je to diktátorská forma zajišťující kapitalistický systém a napadající liberálnější a demokratičtější státy z konkurenčních důvodů a také z přesvědčení, že demokratická forma nemůže zabezpečit kapitalistický režim a zajistit nadvládu Německa nad Evropou a později i nad celým světem. Přibližně ve stejné době k diktatuře sahá také první alternativa kapitalismu v historii světa v přesvědčení, že jiná forma vlády by neobhájila nový systém a současně má nedůvěru k liberálnějším a demokratičtějším režimům jako nespolehlivým.
Kapitalistické státy se v různé míře a formě postavily proti SSSR a fašismus (nacismus) sbíral podporu, když sliboval likvidaci SSSR a na domácí frontě to potvrzoval pronásledováním komunistů a někdy i reformu vyznávajících sociálních demokratů. Fašismus sílil na vlně antisovětismu.
Mezinárodní situace byla pro fašismus (nacismus) výhodná také v tom, že solidarita demokratických států v této době slábla a nebylo zakročeno proti agresivnímu útoku Japonska na Čínu, Itálie na Etiopii. Demokratický režim ve Španělsku nedostal dostatečnou podporu v boji proti španělskému fašismu, který byl současně podporován z nacistického Německa a fašistické Itálie. Na Němce z Čech a Moravy nejvíce zapůsobilo beztrestné rušení poválečných závazků Adolfem Hitlerem a připojení Rakouska k Říši.
Pod náporem vítězných nálad a perspektivního očekávání se rozložily německé buržoazní strany v ČSR.
7. Henleinofašismus měl i své vnitřní krize, které nedovedl demokratický tábor využít. Problémem, řešeným nakonec z berlínské centrály NSDAP, byl tzv. Spannův kroužek. Profesor Otmar Spann byl ideologem austrofašismu, propagoval univerzální říši jako náhradu za parlamentní systém. Jeho stát měl být organizován stavovsky a zevšeobecňoval zkušenosti italského fašismu. Spann byl odpůrcem demokracie, liberalismu, marxismu a vládnoucím stavem měli být Němci a ovládaným stavem Češi, Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvaté, Rumuni a Ukrajinci. Centrem moci měla být Vídeň, ne Berlín. Nacisté měli zájem eliminovat církev, Otmar Spann by byl tolerantnější, přesněji k zájmům církve nevšímavý, obával se bezvěrectví oddílů SA a SS, že vyvolá křesťanskou opozici, což se stalo například v otázce kasáren svobodných matek. Mnoho henleinovských funkcionářů se Spannem sympatizovalo, ale nacisté neměli zájem na konkurenci a spannismus ve svých řadách netrpěli.
8. Nicméně jeden organizační princip spannismu se přece jen realizoval. V ČSR byl spannismus reprezentován od roku 1926 Pracovním okruhem pro společenské vědy a vedoucím funkcionářem byl docent Walter Heinrich. V roce 1930 se formoval Kamaradschaftsbund. Jeho cílem bylo ovládnout řídící funkce v německých stranách a spolcích a získat dominantní postavení v německém etniku na území ČSR. Zájem se soustředil například na německé turnery (150 000 členů) apod. Taktickou zásadou bylo, pokud nám zákony budou předepisovat politické strany a parlament, budeme těchto nástrojů používat pro své cíle. Německá mládež měla být vedena „hlasem krve" a neměla podléhat amerikanismu a jeho míšení ras. Členové utajeného vedení záhy ovládají většinu německých masových organizací. Nutno jen dodat, že podobný systém uplatnili také odsunutí Němci po roce 1946 k ovládnutí sudetoněmeckých organizací.
9. Sudetoněmecká strana K. Henleina měla masový charakter, v roce 1937 byla třetí největší fašistickou stranou na světě a to i v absolutních číslech. Početnější byla NSDAP v Německu a fašistická organizace v Itálii.
10. Po zapojení SdP do NSDAP se masový vliv strany nyní již plně nacistické ještě rozšířil a na otázku viny a odpovědnosti se lze podívat i tímto pohledem. Kdo do roku 1938 zmeškal zařazení do SdP, doháněl angažovanost vstupem do přidružených organizací NSDAP.
A tak se stalo, že ve všech organizacích tohoto druhu, zejména v SA, SS, Hitlerově mládeži, Svazu německých dívek, Německé pracovní frontě bylo více členů, než byl počet Němců v Čechách a na Moravě. Přitom do nacistických organizací nesměli vstupovat Židé, musíme odpočítat také politické vězně různé orientace od komunistů až ke křesťanům a pochopitelně nelze počítat děti. Lze těžko uvěřit v čistou nevinnost, když ve všech nacistických organizacích platila zásada, že pasivní členství se netrpí. Dobrovolný vstup do německé armády byl největší z celého Německa, stejně jako ochota angažovat se pro teroristické akce v letech 1937–1939 a pro ilegální činnost po všeobecné kapitulaci Německa s cílem vyvolat v pohraničí občanskou válku, tím na sebe upozornit a dosáhnou trvalé odtržení od českých zemí. Zpravodajské archivy by v tom mohly leccos prozradit. Mnozí Němci byli totiž organizováni v několika organizacích současně, například v NSDAP a současně i v oddílech SA apod.