Každé literární, či dramatické (nedokumentární) dílo obsahuje jistou míru autorské licence - fabutace. Projekt Rozeznění - Lidice 2012 splňuje bezezbytku předpoklad takového literárního díla.
Občanské sdružení Sonosféra, které hodlá produkovat Rozeznění na pietním území
Obce srovnané se zemí, kde je společná hrob 173 popravených lidických mužů, svoje vybalované příběhy na téma: Jak se v Lidicích žilo po atentátu na Heydricha, přineslo původním obyvatelům vypálených Lidic veliké rozčarování a trauma. Tento projekt vůbec nedbá na historické souvislosti Lidic s nacistickým zločinem, který byl spáchán 10. června 1942. Rozeznění chtělo údajně představit poklidný život v obci v době, kdy nacisté v celém protektorátu vyvolali vlnou poprav nepředstavitelný teror, který například badatel Jaroslav Čvančara připomíná v trilogii Někomu život, někomu smrt...
Poklidný život v obci je to absurdní (už z historických souvislostí), co projekt Rozeznění představuje - přesto zdárně spěje ke svému cíli. Bude spuštěn v předvečer 70. výročí tragédie. Autoři Rozeznění předvedli na schůzce v Oáze audio-ukázky lidickým občanům. Finální produkt, ze kterého je zcela jasné, že fabulace na pietní území nepatří. Jeden příklad za všechny:
U dětského sousoší sochařky Marie Chytilové se produkuje do sluchátek návštěvníkůpietního území vyprávění pohádky Boženy Němcové O slepičce a kohoutkovi. Nic víc a nic míň do sluchátek nezazní. Odpovědi na otázky: Kde ty děti zůstaly a jak skončily? Kde mají hrob? Kam se všude v nacistickém Německu těch několik vyvolených k poněmčení dostalo? Proč jích byla většina (82) usmrcena v polském Chelmnu? Kde se ztratily děti narozené po apokalypse? projekt Rozeznění odpověď nedává.
Stejně jako na další historické okolnosti související s vyhlazením obce.
Kde se v projektu najde strašná zvěst, že na zahradě Horákova statku leželi den a noc zastřelení lidičtí muži? Kde se projekt zmiňuje, že popravené muže přijelo pohřbít komando vězněných Židů z Terezína?
Nenajde se o tom v projektu ani zmínka. "Projekt Rozeznění přeci popisuje stav věcí před prvním zatýkáním v Lidicích," jak vysvětlují autoři projektu. (viz NO č. 11).
Není to v tomto případě, na tomto místě, farizejské tvrzení, že "tudy cesta Rozezněni nevede"?
Když právě tudy jeho cesta nevede, ať na pietní území raději Rozeznění vůbec "nechodí"! Po Heydrichiádě bylo v Lidicích (alespoň podle scén rozehraných do sluchátek), "vše zalité sluncem, zkrátka selanka".
Ale právě tento vymyšlený projev projektu, bohužel, porušuje celkový náhled na lidickou tragédii, tedy svou výpovědí nepodporuje historické skutečnosti a proto na pietní území nepatří.
To je hlavní příčina, proč dosud žijící svědkové lidické tragédie a pozůstalí s takto po jatým projektem nesouhlasí a odmítají na pietním území jeho spuštění.
Projekt se chová neeticky vůči přeživším i pozůstalým, ale i vůči těm, kteří tu mají svůj hrob. Rozeznění "dělá", že o nich nic neví, ignoruje prostou skutečnost, že tu muži v zemi leží jeden vedle druhého už sedmdesát let.
Pietní území je vlastně hrobem celé vyhlazené obce.
Pokud právě toto média neoznamují, pak celou pravdu zamlčují. Svoje stanovisko lidčtí na tiskové besedě v Oáze novinářům jasně sdělili.
Všichni to už vědí a přesto stále hrozí spuštění projektu Rozeznění – Lidice 2012 na pietním území starých Lidic v den před výročím tragédie.
Antonín Nešpor, syn lidické ženy Anny Nešporové, NO, 12/2012, str. 3
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz