V článku „Poúnorový čs. exil, Němci odsunutí z Československa a F. Peroutka“ jsem se do značné míry věnoval vztahům a jednáním mezi Ferdinandem. Peroutkovu, členem Rady svobodného Československa. a od roku 1950 šéfem vysílání Svobodné Evropy pro Československo, s představiteli tzv. sudetských Němců, kteří právě v něm objevili významného exilového činitele, jenž nejen chápal jimi sledované cíle, ale byl i některé z nich připraven akceptovat. A tak se F. Peroutka fakticky postavil proti oficiální linii Rady svobodného Československa, která stála na stanovisku, že odsun Němců z Československa je definitivní, nezměnitelný, rovněž tak jako státní hranice jednotného a nedělitelného Československa.
F. Peroutka v jednání se sudetoněmeckými emisary pokračoval i tehdy, když mu jeden z nich, Paul Fiala, reprezentant dr. Lodgmana v Americe, řekl, že sudetoněmeckým programem je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“ v němž by se střídali čeští a němečtí prezident. F. Peroutka, jak sám již dříve prohlásil, si konečné uspořádání v republice bez Němců nedovedl představit. Byl si vědom, že tyto jeho názory v exilu jsou ojedinělé, a proto při nejrůznějších konzultacích se sudetskými Němci zdůrazňoval, že jedná jen za svou osobu.
Ale i tak sudeti v tomto jednání viděli pokrok proti dřívějšímu stavu, kdy jediným partnerem pro ně byl fašizující generál Lev Prchala se svou pochybnou družinou, v níž vyčnívali kolaborantští Vlajkaři. B. Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou. A dokonce i později se vyznával z toho, že při česko-sudetoněmeckých jednáních na vysoké úrovni by si velmi přál, aby tato dohoda byla brána v potaz, minimálně orientačně.
Není divu, generál Prachala udělal sudetům, co jim na očích viděl. Nakonec to bývali oni, kdo mu pomáhali, když se ocitl ve finanční tísni. Bratrství vzniklé mezi Lodgmanem von Auen a generálem je i posmrtně viditelně. Oba pánové leží v hrobech vedle sebe na Lesním hřbitově v Mnichově.
Toto zvláštní přátelství odrážela Wiesbadenská úmluva. Co nám ve zkrácené podobě říká?
„Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.
Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu muže dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno.
Obě strany odmítají uznati vzájemně kolektivní vinu a v důsledku toho zavrhují myšlenku na pomstu, naproti tomu však požadují náhradu za škody, jež utrpěl jak český, tak sudetskoněmecký lid, stejně jako žádají potrestání duchovních původců spáchaných zločinu i jejich výkonných orgánů. Obě strany považují toto opatření za nezbytné, protože události posledních desetiletí by znemožnily přátelské soužití obou národů, pokud žije dnešní generace, v níž jsou pachatelé i oběti těchto zločinu na majetku i na životě.
Ani při nejlepší vůli by nemohla vymizeti vzpomínka na tyto události z paměti obou stran, pokud nebude u obou národů odloučena ona část, jež je zatížena těmito zločiny. Potrestání těchto zločinů patří - podle názoru obou stran - vždy vlastnímu národu, poněvadž to nebyly zločiny jen na druhém národě, nýbrž i na národu vlastním, jimiž byla těžce poškozena pověst a vážnost každého z těchto národu v očích slušných lidí.
Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.
Tento návrh podléhá ratifikaci jak ze strany Českého národního výboru v Londýně, tak Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmu v Mnichově. Text tohoto návrhu - až do té doby přísně důvěrný - bude zveřejněn po ratifikaci.“
Wiesbadenská úmluva sice sudetům dávala, co chtěli, ale jejich těžkým problémem byl smluvní partner. Ten se netěšil žádné úctě v čs. exilu, ba právě naopak. A tak se jim F. Peroutka jevil jako dar z nebe. Jen aby ho ještě dotlačili k podepsání nějaké podobné úmluvy. To se však nestalo. Zřejmě největší závadou bylo, že F. Peroutka nebyl představitelem žádné exilové skupiny a ani nikdy ji nevytvořil. Možná můžeme říci, díky Bohu!
Když F. Peroutka jednal s představiteli sudetů, musel vědět o jejich tehdejší činnosti, o dokumentech, které přijali, o cílech které sledovali. A přesto s nimi jednal. Sudeti již tehdy, alespoň někteří, naléhali na čs. demokratický exil, někdy i nevybíravě, a dokonce byli příčinou těžkostí řady našich exulantů. Uveďme alespoň několik takových příkladů.
Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, jeden takový případ popisuje ve svém dopisu z 15. června 1950, adresovaném B. Čelovskému. „ Jeden kolega, který je v Německu od října 1948, propadl u screeningu, protože udal, že měl doma zbraně pro boj proti komunismu. Screener neznalý našich poměrů vzal věc přesně podle konstituce IRO a kolega propadl. Podává odvolání, které po více jak ročním čekání je vyřízeno ze Ženevy bez předvolání a přezkoušení původní výpovědi opět zamítavě.
Žije za hrozných podmínek v táboře v německé ekonomii Unterjettingen, kde jsou shromážděni velmi početní vyvrhelové lidské společnosti z nejrůznějších národností. Co to znamená žít v takovém táboře, to nepochopí nikdo, kdo v táboře nepobyl nějakou dobu. Němečtí kuchaři vaří mizerně a okrádají osazenstvo na přídělu, kde mohou. Před nedávnem to dostoupilo vrcholu, když odmítli dávat příděl másla pro děti.
Bylo z toho pobouření, tábor zahajuje hladovku. Přijíždí německá policie - Überfallkommando, úředník Staatssekretariat fUr Flüchtlingswesen, sudeťák, který po delších výsleších určuje 23 lidi, mezi nimi tři Čechy včetně našeho kolegy, jako původce stávky a rozvratné elementy v táboře k převezení. Jsou převezeni jako zločinci do jiného tábora, kde jsou delší dobu drženi za ostnatými dráty. Dva dny nedostali jíst.
Potom trest nejhorší - přidělení do městečka u Heilbronnu. Dostává volnou jízdenku a odjíždí tam. Jde na úřad práce, jak stanoví předpisy, práce ovšem není. V Německu je značná nezaměstnanost. Posílají ho na sociáIní úřad. Tam mu dávají jednu marku a posílají pryč. Pochodí řadu pomocných organizací, nikde mu však nemohou pomoci. Nemá kde spát, nemá co jíst. Nezbývá mu, než aby šel 60 kilometrů pěšky do Ludwigsburku, kde mu snad komitét pomůže. Nezmiňuji se o tom, že všude na pomocných organizacích se setkal se sudetskými Němci, kteří jej častovali úšklebky a výsměšky. To je jeden případ. Takových jsem měl v jednom dnu na komitétu šest.
A to nemluvím o táboru Valka, kde separatisté a prchalovci vyvolávají neustále rozmíšky a rvačky. Dnes zrovna mi došla zpráva, že tam byla velká bitva s policií kvůli přehmatům táborového vedení. Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce zraněno. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice.
A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Ve Valce máme již 3000 lidí, jejichž výhledy do budoucna jsou strašné. Žádná naděje na emigraci, budou snad muset zůstat v Německu."
Den 3. července 1950 dr. Slávik poskytl předsednictvu Rady tyto podrobnosti: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak. Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při nepokoji, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.
Ještě větší pobouření vyvolaly případy českých uprchlíků zatčených německou policii pro podezření, že se během odsunu sudetských Němců dopustili zločinů proti lidskosti. Nejdříve to byl František Kroupa, který byl zatčen v únoru 1949 německou policii v Mnichově pro podezření, že po válce týral v Jáchymově sudetské Němce. Kroupa uprchl do Francie a francouzská vláda jej odmítla vydat.
V roce 1952 zaznamenal světový tisk zatčení Václava Hrnečka v Mnichově. Sudetoněmecké noviny se daly do boje za odsouzení "KROUPY II". Podle zprávy pověřence RSČ gen. Dasticha se zatčením Hrnečka "sudetským Němcům a všem živlům prahnoucím po odvetě dostalo sousta", které jim bylo únikem Kroupy odepřeno. Zanedlouho byl zatčen další český uprchlík - Josef Kašpar.
Největší pozornost vzbudilo odsouzení Jana Kouřila v květnu 1951 porotním soudem v Karlsruhe k 15 letům žaláře pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům v okolí Brna. Jak píše gen. Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byli povolena revize případu IIsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.
Z těchto případů je jasné, že RSČ měla jen málo důvodů zaujmout vůči vysídleným sudetským Němcům stanovisko rozdílné od domova.
V prosinci téhož roku výbor Rady přijal zprávu o politické činnosti sudetských Němců, kterou předal "příslušným místům", ale bylo rozhodnuto ji nezveřejňovat. (Čelovský Bořivoj, Politici bez moci,. Tilia, r. 2000, str. 106 – 108)
Zatímco tzv. sudetští Němci často iniciovali pronásledování Čechů, kteří se podle nich dopustili protiprávního jednání proti nim v době před přesídlením nebo v době odsunu, nevíme ani o jednom případu, že by podali oznámení na někoho z vlastních lidí za zločiny spáchané v době druhé světové války. Je známou skutečností, že mezi nimi byl značný počet příslušníků NSDAP, dokonce i výše postavených, gestapa, SS, dozorců v koncentračních táborech i tzv. protektorátní správ, či jiných nacistických zločinců. Nevíme též ani o jediném procesu, který by vedl k odsouzení ordnerů či jiných „sudetských“ Němců za zločiny, jichž se dopustili proti čs. občanům v době před Mnichovem a po něm. Za stovky mrtvých Čechů, nejen vojáků, ale i civilistů, tisíce raněných, nelidsky týraných a odvlečených dosud nikdo z nacizovaných Němců, kteří uprchli do Německa nebo tam byli odsunuti, nebyl v Německu, podle informací, které máme k dispozici, odsouzen. Naopak lidé tohoto druhu později tvořili značnou část Witikobundu, který byl vedle Ackermann-Gemeinde a Seligerovy obce součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu, který tak získal i nacistické kořeny, z kterých dále vyrůstal.
V Německu v té době to nebylo nic výjimečného, že i zasloužili nacisté byli na svobodě a dokonce pobírali vysoké penze.
„Německý historik Josef Foschepoth vypracoval studii, podle níž bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů, jejichž režim zavraždil miliony lidí, zatímco v době studené války v letech 1951-68 hlavně za kancléře Adenauera stíhaly soudy SRN 125 tisíc komunistů za politické delikty… konstatuje autor a dodává, že odsouzeno bylo 6758 komunistů a jen tisíc nacistů.“ (Fakta z války podle historiků vyvracejí mýty o „čestném“ wehrmachtu, (KOV), Právo 9.1.2009)
Tzv. sudetští Němci neustále volají po zrušení potrestání našich lidí, kteří se proti nim, jak jsou přesvědčeni, provinili. Pokud toto volání bychom neměli považovat za pouze účelové, potrestejte zlé Čechy, měli by se odsunutí především sami vyrovnat se svou, v mnoha případech, zločinnou nacistickou minulostí. Křesťanský háv, přetažený přes hlavy nacistických zločinců, z nich neviňátka dělá.
O „vyrovnání“ s nacistickou minulostí v Německu píše velmi přesvědčivě Salomon Korn ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10.10.2009. „Zničení 1400 synagog během a po křišťálové noci (z 9. na 10.11.1938) zmizelo zcela úplně z vědomí Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni. V r. 1949 trestní zákon o zločinech za nacistů vyšel vstříc těm pachatelům, kteří za „říšské křišťálové noci“ se dopustili zločinů. Bezprostředně po listopadovém pogromu nebyl – s výjimkou „rasové ostudy“ za znásilnění židovských žen – žádný pachatel volán k odpovědnosti. A po zákonu o amnestii v r. 1949 zůstala velká část zločinů spáchaných 9. a 10.11.1938 neodpykána.
Již v padesátých letech se nikdo nemusel obávat, že bude kvůli nacistické minulosti trestán.
Zatímco četní nacisté za pomoci zákonů o amnestii v r. 1949, 1951 a trestního zákona z r 1954 se dostali zpět do úřadů, získali hodnosti a především velkoryse vyměřované penzijní nároky, udělaly na druhé straně přeživší oběti při požadování nároků na odškodnění trpké zkušenosti, stejní finanční úředníci, stejný personál, který před rokem 1945 prováděl arizaci židovského jmění a židovských cenností z pověření nacistického státu odpírali, zašantročili nebo sabotovali hmotné odškodnění obětí.
Pánům z lansmanšaftu velmi vadí náš, jak říkají, amnestijní zákon. Snad jen „Benešovy dekrety“ nenávidí víc. Ale německé amnestijní zákony, které zbavily postihů tisíce nacistů, jaksi velkomyslně přehlížejí. Snad po celé Evropě vytrubují, jak náš zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, je právní zvrhlostí, kryjící zločince. Vzhledem k uvedeným souvislostem můžeme jednání těchto pánů, pokud chceme být slušní, označit za vysoce účelové. Pokud budou i nadále hrubým způsobem zasahovat do našich vnitřních záležitostí, vnucovat nám své požadavky, které ústavní či jiné zákony musíme změnit či dokonce zrušit, jaká opatření přijmout, jaké pomníky nestavět či naopak stavět, pak bychom jim už konečně měli říci, aby nejdříve pomohli udělat pořádek ve vlastním domě, Německu, a před vlastním prahem čtvrtého bavorského kmene. Pánové z landsmanšaftu, přejeme vám hodně zdaru v této práci.
Toto všechno, zřejmě i mnohé další, bylo F. Peroutkovi, vzhledem k jeho privilegovanému postavení šéfa RFE, jistě známo. A přesto s představiteli sudetů jednal. Byl však sám jako kůl v plotě. Další představitelé čs. exilu se sudetskými Němci žádné vztahy nenavazovali. Takže po Prchalovi byl Peroutka jediným, kdo byl ochoten s nimi si sednout za jeden stůl. A tato skutečnost F. Peroutku nezdobí. I v těchto souvislostech by měli uvažovat ti, kteří kritizují prezidenta Miloše Zemana za jeho poznámky na adresu tohoto našeho velkého novináře, jenž zřejmě nejen ve vztahu k sudetům silně pochybil.
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz