Doc. Ilona Švihlíková
Role Německa byla pro evropský integrační projekt vždy klíčová. Cílem mělo být evropské Německo – pevně vsazené do evropských demokratických struktur. Krize v Eurozóně ale ukazuje opak: Evropa se spíše stává německou. Kritici podoby hospodářské a měnové unie se obávají, že se Němcům povede to, po čem toužili celá staletí – ovládnout Evropu. Nikoliv ovšem vojensky, ale ekonomicky (což je pravděpodobně ještě efektivnější cesta). Ideál pro současné německé představitele: Eurozóna skládající se z mnoha „malých“ Němecek. Vize nejen děsivá, ale hlavně nefunkční.
V posledních zhruba dvou desetiletích se odehrálo pro německou politiku v kontextu vývoje EU několik významných mezníků. Na velmi obecné úrovni pak můžeme konstatovat, že němečtí političtí představitelé zásadní změny své hospodářské politiky NIKDY neprojednávali se svými partnery a učinili je unilaterálně (projekt plynovodu Nord Stream, změna hospodářské politiky a především sociální politiky a la Hartz IV, či přijetí ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu). Je ovšem nesporné, že změny hospodářské politiky se v době globalizace přelévají do jiných zemí a vrací se v různé podobě hlavnímu aktérovi jak bumerang. Německo toto ovšem dodnes nepochopilo. A už vůbec nepochopilo, že tyto přelévací efekty jsou nesmírně silné tam, kde existuje spojení nejsilnější – společná měna.
Projekt eura je nešťastný v tom, že od počátku u něho dominovaly politické zájmy, nikoliv chladná ekonomická úvaha. Německo se projektu společné měny bránilo dosti dlouho, aby nakonec ústy kancléře Kohla kývlo – výměnou za to, že Francie nebude klást překážky znovusjednocení Německa. Buďme ale spravedliví, pro Francii to nebyl snadný krok. Znovusjednocené obrovské Německo nacházející se v samém centru Evropy ohrožovalo do té doby celkem slušně fungující politicko-ekonomické partnerství a jádro dynamiky v evropské integraci.
Pochopme i Německo. Ne snad, že by žádní Němci netušili, že měnové unie s velmi heterogenními státy nutně musejí vést ke značné redistribuci. Němci to zažili, do určité míry stále zažívají, když bylo východní Německo „sloučeno“ v kurzu marky 1-1.
Jenže to, jakým způsobem přitom zacházeli Wessis (západní Němci) s Východem vysílá minimálně dosti varující signál. Východ byl zkrátka předělán podle západní šablony a východní Němci (ano rozdělení, i lidské Ossi a Wessi stále existuje) si později trpce stěžovali, že jim bylo vše předem nalajnováno a oni sami nebyli ani v nejmenším tvůrci procesu transformace.
Kancléř Kohl byl rovněž odpůrcem toho, aby se hospodářská a měnová unie stala příliš velkou – např. oponoval účasti zemí jižního křídla na tomto projektu. Ale: zvítězila politická kritéria.
Celá tzv. konvergenční kritéria zakotvená v Maastrichtské smlouvě jsou jeden velký omyl. Pět čísel nemůže vyjadřovat to, zda je země schopná unést tíhu společné měny. Z tohoto hlediska jsou konvergenční kritéria nevhodná svým výběrem a typickým ekonomickým redukcionismem. Jak zjistíme později, kritéria ignorovala to nejdůležitější: ekonomickou strukturu země, hlavní sektory, napojení na ostatní země v rámci Eurozóny, odolnost vůči asymetrickým šokům atd. Místo toho se pozornost soustřeďovala na indikátory typu výstup – tj. ukazující konečnou cifru, ale už nikoliv, jak se daná země k tomuto výsledku dostala. (např. jednorázově tzv. kreativním účetnictvím, nebo přímo dlouhodobými účetními podvody).
Proč nakonec, i tak zcela chybně zvolená kritéria, která se stávají cílem a „fetišem“ sama o sobě, nebyla dodržena? Prostě proto, že i samotné Německo (i Francie) měly co dělat, aby se „vecpaly“ do kritéria především poměru veřejného dluhu k HDP v referenčním roce 1997. Německý hlavní problém byly náklady znovu sjednocení, které se ukázaly být mnohem větší, než kancléř Kohl kdy tušil…
Zvítězila politika a zvítězila vize široké (politicky motivované) Eurozóny. Ignorovalo se to, že země jižního křídla jsou strukturálně slabší (Španělsko, Portugalsko), že jsou chronicky zadlužené (Itálie), či leží na periferii Evropy a mají velice nevýhodnou geografickou podobu (Řecko).
Německo už tehdy chtělo Eurozóny svázat „bičem“ Paktu stability (ale s pouhou koncentrací na dluhy suveréna, nikoliv na bankovní sektor!), ale bylo to samo Německo, které tento Pakt jako první porušilo…
Hospodářská a měnová unie je od počátku ekonomicky vzato zcela chybná. Kritéria už byla vysvětlena výše. Nevhodný výběr zemí, ignorování přelévacích efektů a spojení. Měnová unie – ale bankovní nikoliv a už vůbec ne dluhová. Je to jako byste stáli jen na jedné noze a ještě ta byla napůl chromá. Bylo jen otázkou času, než se problémy projeví. Každý student ekonomie se učí teorii tzv. optimálního měnového území (ekonoma Roberta Mundella). A tam se může dočíst, že společnou měnu lze provozovat tehdy, pokud existuje dostatečná flexibilita mezd a cen směrem dolů (protože kurzový kanál – tj. devalvační, když nastane asymetrický šok, je uzavřen). Proces „přizpůsobení“ mezd a cen je nesmírně bolestivý, jak by mohli v Řecku (a nyní také na Kypru) dlouze povídat. Interní devalvace je sociálně děsivá a mnohem silněji působí na ty nejchudší. Devalvace měny, byť má svá značná negativa a rizika, je mnohem milostivější, protože se v ekonomice více „rozlije.“
Ale na rovinu: jen tlak směrem dolů, jakkoliv bolestivý (a na rozdíl od MMF je třeba upozornit, že bolest není ctností sama o sobě!) nestačí. Každá měnová unie vyžaduje redistribuci. A čím jsou rozdíly mezi regiony/zeměmi větší, tím silnější ta redistribuce musí být a měla by také zmenšovat strukturální nedostatky slabších zemí.
Německu to jistě evokuje znovusjednocení. Ale i takové Československo bylo vlastně měnovou unií. Pro fungování společné koruny byla nutná změna (a to je opravdu záležitost desetiletí!) struktury slabší slovenské části plus redistribuce prostředků z české části na slovenskou. A to prosím opravdu dlouhodobě. Totéž Itálie v případě jednotné liry (v tomto případě Sever – Jih). Je ovšem jasné, jaké politické dopady a jakou nevraživost takové dlouhodobé přerozdělování může i v rámci jednoho národa (!) vyvolat. Rozdělení Československa, dělení na Wessi a Ossi či snahy Ligy Severu po odtržení od „zbytku“ Itálie jsou jasným signálem. A teď si představme, že něco takového by se mělo uskutečňovat v rámci celé Eurozóny… Na něco takového nejsou politické elity připraveny, ale je, běda, pozdě. Bez toho Eurozóna nebude nikdy řádně fungovat. (tedy pokud se nerozpadne, resp. nezúží na země s přeci jen podobnou strukturou a ekonomickým modelem).
Na počátku 21. století učiní „sociální demokrat“ Schröder fundamentální chybu, která se stane rozbuškou krize v Eurozóně. Změní hospodářskou politiku Německa, protože se nesmírně obává, že euro (tak jak bylo navrženo) by Německo mohlo poškodit. Proto se rozhodne pro mzdovou deflaci (tj. dlouhodobé stagnace mezd) a ekonomický model Německa, které bylo vždy exportně silné, ještě zvýrazní. Německo tedy jde cestou tzv. export-led growth (tj. hlavní dynamika růstu HDP jde z čistého exportu, domácí poptávka je tlumena). Jen na okraj, tuto „strategii“, která je typická pro země ve fázi dohánění (catch-up, např. Čína) sleduje také ČR. Korunu tomu dodá ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, který tolik odlišuje Německo od ostatních zemí v G20. Německo nejenže klade (to už je kancléřka Merkelová, jsme v roce 2009) enormní důraz na „exit strategy“ – tedy odchod od fiskálních a dalších stimulů, ale ještě do popředí staví fiskální konsolidaci. V situaci Velké recese tak prioritou není ani zaměstnanost, ani ekonomický růst (a tím pádem vleklé konflikty a hodně špatný osobní vztah Merkelové a Obamy, např.), ale fiskální konsolidace, řečeno po česku: škrty. Německo tak v situaci velice vážné ještě omezuje prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Pokud k tomu připočtete německý panický strach z inflace, který od Výmaru představuje národní trauma, tak je zadělán recept na smrtící koktejl. Aktivní politika centrální banky je tím pádem také limitována.
V takovém souboru hospodářských politik, o němž Řekové s hořkým úsměvem tvrdí, že je to léčba zabitím pacienta, jsou hlavní „německé“ ctnosti: šetrnost, pokles mezd a rozvoj exportu. (už pochopíme, kde bere inspiraci Nečasova, resp. Kalouskova vláda, že). A když trpí němečtí občané, budou trpět i ostatní v Eurozóně. Server Other news přímo uvádí, že němečtí představitelé si libují, že současná krize v Eurozóně představuje životní příležitost, zavést v těchto zemích podobné strukturální reformy, jaké provádí Německo… a máme Německou Evropu.
Němci si neuvědomují, že jejich výmarské inflační trauma dnes – v situaci zoufale deflační - nemá opodstatnění. Neuvědomují si, že jejich ekonomická struktura, která se vyznačuje nesmírně silnou průmyslovou bázi (ovšem se střední přidanou hodnotou, nikoliv high tech) byla budována desetiletí. A že byla budována politikou protekcionistickou (teorie nezletilého průmyslu Friedrich List, 19. století) za vedení militarizačně orientovaného Pruska… a že i těm disciplinovaným Němcům trvalo desetiletí, než si tuto průmyslovou bázi, ze které dnes tak pyšně exportují do Číny, vybudovali.
A tragicky si neuvědomují, že každá země prostě nemůže mít aktivní obchodní bilanci. A že těžko nemůže nedocházet ke zpětným vazbám v něčem tak silně propojeném jako je Eurozóna. Přebytky německého běžného účtu (mimochodem přebytek německé obchodní bilance ve vztahu k HDP je dnes větší než čínský! Podle WTO za rok 2011 210 mld. dolarů, tj. 6,1!% HDP) byly recyklovány v rámci Eurozóny do řeckých, španělských a dalších dluhopisů. Zapomenut je J. M. Keynes, který říkal, že problémem nejsou země s deficitním běžným účtem, ale i ty s přebytkovým, protože jsou druhou stranou téže mince a téže nerovnováhy.
Např. Angela Merkelová se plně staví za tento model, když říká: „Německo je předlužená, exportně orientovaná ekonomika se stárnoucí a zmenšující se populací. Nemůže povzbudit spotřebu na úkor exportu. Německá ekonomika je velmi závislá na exportech, a to není něco, co se dá změnit za dva roky. A ani to není něco, co bychom chtěli změnit.“
Oproti tomu stojí názory odborů a volání po minimálně mzdě a povzbuzení domácí poptávky, či varování profesora Bofingera, který konstatuje, že Německo se pouze spoléhá na to, že v zahraničí bude poptávka po jeho zboží, ale nemá žádný plán B. Zdůrazňuje zároveň velkou zranitelnost takového přístupu.
Wolfgang Münchau (Financial Times): „A co argument, že velká část německého exportu jde do zbytku Eurozóny? To je pravda, ale právě v Eurozóně jsou také nerovnováhy. Španělsko má deficit běžného účtu kolem 10% HDP. Pokud se má snižovat, musí se snížit také neudržitelný německý přebytek uvnitř Eurozóny.“
A stejně tak si Německo neuvědomuje, nebo nechce uvědomit, že boom, resp. bubliny na trzích irských, řeckých či španělských nevznikly náhodou, ale tím, že země Eurozóny byly na počátku 21. století v jiné fázi cyklu. Německo bylo v recesi, a tak se úroková politika Evropské centrální banky přizpůsobila jemu jako „růstovému motoru.“ Jenže nízké úrokové sazby na jihu (a v Irsku) vyvolaly boom – ať již v půjčování státním, kde stát kvůli slabé struktuře ekonomiky fungoval jako zaměstnavatel poslední instance (Řecko), nebo pak boom na trhu nemovitostí (Španělsko, Irsko). Mimochodem, podívejme se na pár čísel veřejného dluhu a zkuste hádat, která země je která, možná budete dosti překvapeni. Rok 2007 (tj. před krizí) a poměr veřejného dluhu k HDP: 36,3%, 25,1% a 65,2%
(Správně je: Španělsko, Irsko, Německo, zdroj Eurostat)
Místo pochopení jsme v situaci, kdy tváří v tvář nejprve řecké krizi Německo přišlo s přístupem: no exit, no default, no bail out. Tedy: žádný odchod (z Eurozóny), žádný default (nepřesně: bankrot státu), žádná záchrana. Takovéto kombinaci se těžko dá říkat racionální politika.
Ekonomická realita si našla svou cestu v tom, že Evropská centrální banka porušuje vše, co se jen porušovat dá, aby se bankovní sektor v Eurozóně (i mimo ni, uvědomte si, kde se jaksi nachází matky „českých“ bank!) úplně nezhroutil.
Dopady návrhů tzv. Trojky na Řecko řečeno stručně jsou kontraproduktivní. V roce 2008 byl řecký veřejný dluh 112,9%, v roce 2009 129,7%. Po letech utrpení a haircutů (neboli snížení hodnoty části dluhopisů) se škrtací politikou řecký veřejný dluh dostal na 170,6% HDP (rok 2011, vše Eurostat).
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz