Koncem 18. století se
odehrály tři revoluce, které změnily tvářnost světa. Probíhala zemědělská a
průmyslová revoluce, která začala v druhé polovině 18. století
v Anglii a rozšířila se pak postupně během půlstoletí do dalších zemí, a tím začal přerod převážně
zemědělských civilizací na civilizace průmyslové s kapitalistickou
ekonomikou a novou sociální skladbou obyvatelstva. Ekonomická a sociální
přestavba evropské společnosti byla doprovázena dvěma politickými revolucemi,
válkou za nezávislost Spojených států a Velkou francouzskou revolucí. Revoluce
v Severní Americe vybojovala první vítězství kolonizovaných území nad
kolonizátory – Velkou Británii. Poprvé vtělila osvíceneckou teorii, vyvinutou
v Anglii a ve Francii, do politického programu v Prohlášení
nezávislosti a realizovala ho v první republikánské ústavě Spojených států
amerických. Otevřela si tím cestu k demokratickému vývoji země, vytvořila
národní pospolitost a urychlila průběh průmyslové revoluce v zemi.
Revoluce ve Francii svou Deklarací lidských a občanských práv a přijatou
ústavou, v níž bylo obsaženo rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a
soudní, a do níž se včlenila myšlenka, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid,
ovlivnila celý další vývoj v Evropě. Zahájila proces půlstoletého
revolučního vývoje nejen v Evropě, ale i mimo ni. Evropská revoluce
1848-1849 je dovršením tohoto vývoje.
Revoluce 1848-1849 se
skládala zhruba z padesáti dílčích
povstání či ozbrojených střetnutí. Do bojů byla zapojena celá Evropa, ať již
přímo či nepřímo byla zasažena jejich důsledky. Poprvé došlo k některým
spojením jednotlivých povstání mezi sebou v různých zemích či oblastech.
Tím docházelo do jisté míry k určité jednotě v kladení revolučních
cílů, za které lidé bojovali. Revoluce jako celek byla vyvrcholením více jak
půlstoletého vývoje, který směřoval od feudální ke kapitalistické společnosti,
od feudální závislosti k liberální ekonomice, k svobodě člověka,
k občanství, k národní nezávislosti a
k sociální spravedlnosti.
Ekonomický, sociální,
politický i kulturní vývoj dosáhl takového stupně vnitřních společenských změn,
které vyvolaly napětí v obyvatelstvu i jejich vůli prosadit reformy i
navenek, politickými či násilnými revolučními prostředky.
Společným programem
revolucí bylo:
1. Odstranění přehrad, které se stavěly v cestu rozvoji průmyslové
výroby zavedením liberální ekonomiky, kterou vysvětlil Skot Adam Smith již
v roce 1776 ve svém díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů.
Šlo o tržní ekonomiku, volný obchod bez celních hranic, působení vztahu mezi
nabídkou a poptávkou na trhu, o volnou konkurenci, o kapitálové transakce, o
nutnost střídání konjunktury s krizemi, o vztah mezi cenami a mzdami, o co
největší omezení zásahu států do ekonomiky atd.
2. Zavedení ústavních vlád, konstituce, proti absolutním panovnickým
monarchiím, a tím otevřít cestu k politickému spolurozhodování dosud
vrstev neprivilegovaných, tzv. třetího stavu, tj. vrstev již také ekonomicky
silných, kterým zastaralý způsob absolutistické vlády brzdil podnikatelský rozvoj.
3. Dosažení občanských a lidských práv, svobod projevu, písma, sdružování,
podnikání, vlastnických práv, práva svobodně nakládat se soukromým majetkem,
práva politická, právo volit a být volen, svobody vyznání, právo na vyjádření
své národní příslušnosti apod. V americkém Prohlášení nezávislosti bylo
například zdůrazněno: právo na život, štěstí a svobodu. Ve francouzské
Deklaraci lidských a občanských práv bylo zejména uvedeno právo na vlastnictví,
bezpečnost, svobodu a odpor proti útisku. Heslo Francouzské revoluce volnost
(svoboda), rovnost (před zákonem) a bratrství (solidarita mezi občany) se stalo
výzvou pro boj lidí proti absolutním vládám, útisku obyvatelstva panovnickým
establišmentem v celé Evropě. Obecným požadavkem byla tedy demokratizace
veřejného života.
4. Zlepšení sociálních podmínek rolníků
na venkově, kteří z velké části byli neustále postihováni
svízelnými robotními povinnostmi a dělníků v továrnách, kteří pracovali
14-16 hodin denně, neměli žádné pojištění pro případ nemoci či nezaměstnanosti,
jejich mzdy nestačily k tomu, aby mohli uživit sebe či svou rodinu, neměli
volební právo, pro většinu i základní vzdělání bylo nedostupné, umírali
v průměru ve 30-35 letech života. Obecným požadavkem bylo tedy zrušení vší
poddanské závislosti všude, kde se vyskytovala a přijmout sociální
zákonodárství, které by zlepšilo život dělnictva.
5. Do popředí se dostávaly otázky národnostní, a to ve dvojím smyslu.
Většina evropských národností prožívala již delší dobu své národní obrození,
tj. kulturní i politickou národní emancipaci, a to v podmínkách
mnohonárodnostních států jako bylo například Rakousko či Turecko, kde vedoucí
národy utlačovaly ostatní národnosti,
nebo v podmínkách, kdy národ byl rozptýlen do řady státních celků a toužil
po svém sjednocení, jako tomu bylo v Itálii či v Německu. Obecným
požadavkem v prvním případě šlo o získání co největších národnostních práv
až do politického osamostatnění, v druhém případě o sjednocení všech příslušníků národa
v jednom státě.
6. Společenská přeměna se netýkala pouze ekonomiky či politiky, ale
projevila se i v kultuře. Atmosféra klasicismu, jakéhosi racionálního
oživení antiky, se měnila v romantické chápání lidských potřeb. Přecházelo
se od rozumu spíše k pocitům, od umírněnosti a střízlivosti
k ozvláštňování jevů či příběhů, od antických vzorů ke středověku, k oslavě
gotiky, od potřeb vyšší společnosti k lidovým potřebám a tradicím, od
univerzalistické víry v budoucnost k příchylnosti k regionům či
individuálním potřebám člověka, od jasnosti k tajemnosti, od
světoobčanství k vlastenectví. V umění vynikalo místo dosavadního
stavitelství spíše písemnictví či malířství. V malířství se vytrácela
uhlazená malba klasicismu ve prospěch osobitně pojatých nepravidelností,
dřívější portrétování středních či vyšších vrstev ustupovalo spíše malbě
přírodních scenérií. Francouzské parky s pečlivě ostříhanými rostlinami se
měnily v anglické parky připomínající volnou přírodu. Generace, v níž
přední úlohu hráli například J.W. Goethe, F. Schiller, L. van Beethoven, J. L. David, J. F. Haydn, F. J. Goya, W. A.
Mozart byla postavena před změnu ducha doby či byla následována romantiky typu
ruského básníka A. Puškina, Angličana lorda Byrona nebo českého básníka K. H.
Máchy.
Atmosféra revolučních hnutí v první polovině 19.
století a v evropské revoluci 1848-1849
byla romantická, romantičtí byli i revolucionáři tím, že své představy
nedovedli reálně zvážit, pouštěli se do akcí dosti nepřipravených, ideje nebyly
vyváženy možnostmi jak je uskutečnit, spoléhali se často na síly, které
selhaly. Přesto však ještě před evropskou revolucí dosáhlo revoluční hnutí řady úspěchů:
Nová revoluce ve
Francii v roce 1830 zavedla v zemi konstituční režim, Řecko se
osvobodilo od Turecka a budovalo národní stát, Belgie se oddělila od
Nizozemska, osvobodila se celá latinská Amerika od španělského či portugalského
kolonialismu. Revoluce ve Španělsku, v Itálii, povstání v Polsku či
Rusku, národní vlastenecké hnutí v Německu, pokroky národně
osvobozeneckého hnutí na Balkáně i s myšlenkami na velký všeslovanský stát
podporovaný Ruskem, to vše bylo předobrazem celoevropské revoluce 1848-1849.
Liberalismus,
nacionalismus, konstitucionalismus, socialismus, romantismus byly směry myšlení
politického, ekonomického a kulturního, které vstupovaly do revoluce, podílely
se na ní v určitém rozsahu i hloubce podle rozvoje té které oblasti Evropy.
Všechny tyto směry vzešly zejména z Francie, která se tak stala klíčovou
zemí, která udávala tón průběhu revoluce a v podstatě určovala i její
jednotlivé fáze.
Společně vnímané cíle
revoluce byly však modifikovány podle
představ politických sil a
sociálních skupin, které měly k obecných cílům svůj specifický vztah.
Revoluce byla zaměřena proti
panovnickému absolutismu, týkala se tedy především konzervativních privilegovaných vrstev složených především
z vysoké šlechty spjaté se stávajícím establišmentem a z lidí
závislých na panovníkovi či na jeho dvoře. Tyto protirevoluční síly se ustavily již na vídeňském kongresu a spojily
se v odporu proti Napoleonovi, a pod hlavním vedením rakouského kancléře,
knížete Kl. Metternicha, a ruského cara Alexandra I., se stavěly proti
jakýmkoli reformám, změnám současného stavu, chtěly za každou cenu udržet
křehkou rovnováhu sil a převahu velmocí nad národním hnutím, vzpíraly se
myšlenkám sociálních reforem, konstitučním požadavkům, myšlenkám
Francouzské revoluce o svobodě, rovnosti, bratrství, o vlivu širokých vrstev
lidových na politiku, viděly pro sebe vážné nebezpečí v úsilí vytvářet
postupně občanskou společnost, včetně občanské lidové armády. Posílaly už před
rokem 1848 vojska proti všem hnutím narušujícím dohody z vídeňského
kongresu, a tam založenou svatou alianci pokládaly stále za svou hlavní
mezinárodní oporu, i když její moc do
značné míry již vyvanula. Na počátku roku 1848 byly však postaveny před
mohutnou sílu odporu, se kterým se do té doby v tak široké míře zatím
nesetkaly.
Vůdčím představitelem konservativního protirevolučního tábora ve střední
Evropě bylo Rakousko v čele s císařem Ferdinandem I .(císařem od roku
1835). Byl to Habsburk, po matce svázán se sicilským královstvím, sňatkem též
s královstvím sardinským. Od mládí
byl tělesně slabý a duševně nevyrovnaný, takže od počátku za něho vládla
státní konference, jakási centralistická rada řízená knížetem Kl. Metternichem.
Rakousko se v době první fáze průmyslové revoluce od západní Evropy
výrazně opožďovalo, i když panovník přál rozšiřování obchodu a průmyslu,
zakládání železnic, uvažoval dokonce o zrušení roboty za výkup.Za něho byla
snížena vojenská služba za 14 na 8 let. Když vypukla revoluce, podobně jako
všechny evropské dynastie, ustupoval občanským požadavkům, avšak odmítal
ustoupit tlaku rozhodnějších sil v monarchii, aby totiž abdikoval ve
prospěch svého, jak se zdálo rozhodnějšího bratra Františka Karla. Považoval se
jako ve středověku za panovníka bohem vyvoleného, tedy doživotního.Teprve
koncem prvního revolučního roku nakonec souhlasil, ale když jeho bratr trůn
nepřijal, padla volba na jeho syna Františka Josefa, mladíka plného elánu a
vůle udržet panovnické pozice, a přitom přijmout některé nutné reformy, zejména
ve státní správě, aby ji totiž učinil výkonnější. František Josef I. vládl pak
v zemi až do první světové války a zemřel v jejím průběhu, po jedné
z nejdelších vlád v Evropě, v roce 1916. Ferdinand, si po své
abdikaci vybral za sídlo pražský hrad a
jako soukromník, ale přitom korunovaný český král (1836), se zúčastňoval
lidových pražských slavností, byl lidmi dosti oblíben, a proto ho důvěrně nazývali „Ferdáčkem“.
V Prusku byly vkládány naděje do nového hohenzollerského krále
Fridricha Viléma IV. (1840), který nastoupil po svém slabém a neúspěšném otci,
s nímž byla obecná nespokojenost. Nový král bojoval za mlada proti
Napoleonovi, po svém nástupu vyhlásil politické amnestie, vybíral si slovutné
muže do hlavních úřadů ve státní správě, tišil náboženské spory, obíral se
podle svého zájmu vědami, uměním, zejména stavitelstvím. Měl pověst vlastence,
věřilo se že může spojit Německo a že je i otevřen jednání o ústavě. Panovník
však zůstal náladovým diletantem těkavé mysli se sklony k psychickým
poruchám. Málo rozuměl duchu doby, takže nesplnil očekávání, aby totiž
přizpůsobil monarchii reformním potřebám. Nebezpečí revoluce chtěl využit pouze
k uskutečnění pruského hegemonismu v německém spolku, ale odmítl
převzít moc v celém Německu, když mu ji během revoluce ústavní činitelé
nabízeli.
V království
obojí Sicílie vládli španělští
Bourboni, králem se stal po svém otci v roce 1830 Ferdinand II. Vzbuzoval
rovněž naděje lidí na změnu poměrů. Již při svém nástupu sliboval reformy,
amnestii, brzy však dal moc v zemi do rukou jezuitům, nastaly časté bouře
následované procesy s nespokojenci, které končívaly popravami, při kterých
býval i sám král přítomen. Papeže Pia IX. nazval Ferdinand jakobínem pro jeho dobře míněné reformy v církevním
státě, což byla v očích dynastií těžká urážka. Nebylo tudíž nijak
překvapující, že právě v jeho království ozbrojené povstání v lednu
1848 evropskou revoluci započalo.
Ve Velké Británii
vládla od roku 1837 královna Viktorie z hanoverské dynastie a její dlouhá
vláda trvala až do její smrti v roce 1901. Země byla často pro evropské
konstitucionalisty vzorovou konstituční parlamentní monarchií, v níž se střídaly u moci dvě strany, konzervativní
(tory) a liberální (whig). Británie sice zůstávala stranou přímého
kontinentálního konfliktu, její
zahraniční politika směřovala především k zachování britské světové
suverenity. V jejím zájmu bylo proto spíše oslabovat mocnosti na
kontinentě a udržovat rovnováhu sil, což bylo pro britské aspirace ve světě nejméně
nebezpečné. Proto její politika v revoluci směřovala spíše k opatrné
podpoře reformního tábora, tím spíše, že veřejné mínění v Británii mělo
pro radikální snahy na kontinentě dosti pochopení. Britům bylo sympatické úsilí o reformy vedoucí k
občanské společnosti, protože sama měla za sebou první volební zákon, který
rozšiřoval volební právo v zemi, projednávala úspěšně první sociální
zákonodárství, zejména vzhledem k snížení pracovní doby dětí a žen.
Svobodné prostředí Británie lákalo kontinentální revolucionáře, kteří se ocitli
ve svých zemích v ohrožení a dovolovalo jim se tam sdružovat a i působit
pro revoluční záměry ve svých zemích.
Rusko pod vládou
Romanovce Mikuláše I. (vládl od roku 1825) bylo nazýváno „četníkem Evropy“ pro
svůj aktivní odpor ke každému reformnímu hnutí. Neomezená vláda panovníka
spočívala na třech sloupech moci, na samoděržaví, zvláštním ruském způsobu
neomezené vlády, na pravoslaví bránící všemu novému a konzervující staré
přežilé tradice, na nevolnictví, které znemožňovalo jakýkoli ekonomický a
společenský pokrok. Poznání západní civilizace při válkách s Napoleonem a
děkabristické povstání z roku 1825 byly sice počátkem snah po změně, které
však zatím neměly sílu se realizovat. V evropské revoluci ruská armáda poslaná Mikulášem na pomoc
Rakousku proti revoluci v Uhrách udělala z Ruska hlavního nepřítele
pokroku a byla též ranou pro ideu všeslovanského státu v Evropě.
Zcela zvláštní
postavení v revoluci 1848-1849 zaujímala
Francie, která po dvou revolucích (l789 a 1830) se stala konstituční
monarchií. Její král Ludvík Filip z orleánské dynastie připomínal
občanského krále, který se oblékal jako měšťák, chodil s tvrďáčkem na
hlavě a s hůlčičkou se procházel po elysejských polích, hrál na burze a
nic u něho nepřipomínalo feudální dvůr starých bourbonských králů, kteří ve
Francii skončili vyhnáním krále Karla X. v revoluci 1830.
Francie se
v revoluci 1848-1849 stala hlavním inspirátorem revolučních hnutí všude
v Evropě, ovlivnila její průběh a etapy, avšak cíle revoluce se
v mnohém ve Francii lišily od těch ve zbytku kontinentu. Francie totiž
měla již konstituci, šlo tedy o její prohloubení, Velká francouzská revoluce
dokončila proces vzniku jednotného národního státu, její obyvatelstvo se již
zbavilo nevolnictví či poddanství, republikánské hnutí mělo za sebou již i
samostatná vystoupení, sociální otázky se projevovaly více než v jiných
zemích, a to v teorii i v lidových hnutích, takže šlo spíše o
rozšíření občanské společnosti a o
sociální zákonodárství a rychlejší rozvoj průmyslové revoluce, aby se jí
Británie v ekonomickém vývoji a v bohatství státu příliš nevzdálila.
Francie byla také jediná, která měla tak silné socialistické hnutí, které
umožnilo, aby jako v jediné zemi vzniklo v průběhu revoluce v Paříži
samostatné dělnické povstání.
Druhým politickým
proudem v revoluci 1848-1849 byli
liberální demokraté, k nimž se hlásila část šlechty spjatá
s novými společenskými proudy a část liberálního měšťanstva usilujícího o
přístup či rozšíření politické moci o svou sociální vrstvu. Liberální demokraté
se stavěli za konstituční monarchii anglického typu a chtěli dosáhnout
příslušných reforem kompromisem, dohodou se stávajícími dynastiemi, volili
evoluční cestu bez krvavých srážek či konfliktů. Byl to vlivný a dosti mocný
proud, jehož členové měli významné funkce i ve státní správě, stáli v čele
politických debat či proudů, měli i ve společnosti značný respekt.
Tam, kde bylo ještě
poddanství hodlali ho ovšem odstranit, avšak za výkup staré feudální šlechtě.
Rozhodným způsobem chtěli uzákonit liberální občanské svobody, které jim měly
umožnit politický vzestup odstraněním všech feudálních přehrad a uvolnit cesty
občanskému a ekonomickému pokroku, na němž se již podíleli, na jehož rozšíření
měli velký zájem. Jejich společenské postavení a ekonomická síla je stavěla do
popředí revolučních dějů.
Skutečným revolučním
proudem však byli revoluční demokraté, kteří měli své příznivce zejména ve
středním stavu a spoléhala na ně i většina dělnictva a rolnictva, protože
hájili zčásti také jejich zájmy a protože vlastní program a stavovské instituce
zatím neměli tak silné, aby vystupovali v revoluci až na výjimky kompaktně
a samostatně.
Revoluční demokraté
chtěli změnit situaci ve svůj prospěch rychle, najednou a v celé rozsahu,
neváhali jít za svými požadavky do ozbrojeného povstání. Byli radikální
republikáni, chtěli odstranit feudální přehrady na vesnici francouzskou cestou
bez výkupu. Stavěli se za národní svébytnost a sebeurčení potlačených etnik či za národní sjednocení. Prohlašovali, že rovnost a
sociální spravedlnosti je více než svoboda, a tím splňovali i přání těch
nejchudších.
Již zjevnou, i když
nikoli rozhodující silou v revoluci 1848-1849 byli socialisté. Nejsilnější
jejich tradice žila ve Francii a v Anglii. Sociální cítění je ovšem staré
jako lidstvo samo. Jako politické organizované hnutí souvisí však až
s přeměnou společnosti, se vznikem moderního průmyslu a továrního
proletariátu.
V Anglii, kde
probíhala průmyslová revoluce nejčasněji, již v roce 1780 v Yorkshiru
Ned Ludd vedl textilní dělníky k rozbíjení nově zaváděných strojů do
výroby, protože způsobovaly výluku dělníků z práce, a
tím růst jejich nezměrné chudoby. První dělnická strana vznikla rovněž
v Anglii jako Dělnická asociace, tzv. chartistické hnutí, která ve své
chartě z roku 1836 vysvětlila své záměry spojené především s úsilím o
uzákonění všeobecných a rovných voleb, které by, jak doufala, umožnily i dělnickým zástupcům dostat se do
parlamentu, a tam působit na zlepšení situace dělníků. V tomto smyslu
předkládala organizace parlamentu petice, které podepsalo například v roce
1839 milion lidí. Její záměry se postupně rozšířily na požadavek progresivního
zdanění, na vznik národních lidových gard, na prosazování sociálního
zákonodárství, včetně otázek mzdových. Petice byly vždy parlamentem odmítnuty.
Když byla poslední petice opět odmítnuta právě v roce 1848, chartistické
hnutí zaniklo. Dělnické hnutí v Británii se pak začalo vyvíjet spíše na
odborovém než přímo na politickém základě. Přesto však došlo právě
v Británii k přijetí prvních sociálních zákonů. Ve třicátých letech,
kdy první fáze průmyslové revoluce tam končila, byla upravena pracovní doba
dětí a žen maximálně na 10 hodin denně.
Ve Francii již za
velké revoluce v roce 1796 vzniklo hnutí G. Babeufa, tzv. „Spiknutí
rovných“, prosazující odstranění soukromého vlastnictví a vytvoření nové
společnosti ozbrojeným povstáním. Řada socialistických reformátorů předložila
různé návrhy, jak řešit postavení dělnictva a vzmáhající se chudobu. Na těchto
snahách se nepodíleli pouze socialisté, ale také různé charitativní organizace
i křesťanská sdružení či demokraticky smýšlející představitelé. Tak například
J. S. Mill, filozof, příznivec tržního hospodářství, kritizoval sociální
nespravedlnost a vyzýval vládu, aby se postarala o zlepšení pracovních podmínek
dělníků. Francouzský žurnalista Louis Blanc ve své knize Organizace práce
navrhoval, aby stát socializoval většinu velkých podniků, služeb, včetně bank,
dopravy, aby zajistil pojištění dělníků a zřídil pro nezaměstnané „speciální
dílny“ jako veřejně prospěšné organizace, či aby vznikaly družstevní podniky
řízené dělníky a pro dělníky. Směr k družstevnímu či svépomocnému
podnikání zastávala celá plejáda dalších, tzv. utopických socialistů, od
Angličana R. Owena po Francouze F. Fouriera, jejichž podniky vždy po čase
ztroskotaly, protože v konkurenci tržního hospodářství nemohly přetrvat.
Někteří socialisté šli
proto jinou cestou. Francouz L. Blanqui, ovlivněný prvním profesionálním
revolucionářem Italem Mariem Buonarottim, viděl jedinou cestu jak dělnictvu
pomoci v získání politické moci ozbrojeným povstáním a po vítězství
zřízením diktatury proletariátu. Sám učinil k realizaci svého plánu první
pokus a zorganizoval v roce 1838 v Paříži povstání, které však bylo
potlačeno. Jiný Francouz F. P. Proudhon prohlásil, že veškerý získaný soukromý
majetek je vlastně krádež. Tvrdil, že veškeré hodnoty jsou vytvářeny prací lidí
a že proto výsledky této práce jsou majetkem všech, jsou socialistickým
vlastnictvím (od toho vznikl pojem socialismus), že stát má být rovněž zbaven
majetku, ale i veškeré moci, že tržní hospodářství má být řízeno ne vztahem
mezi nabídkou a poptávkou, ale má se orientovat podle potřeb lidí sdružujících
se v decentralizovaných družstevních podnicích.
První komplexní
teoretický základ socialismu vypracovali však teprve Karel Marx a Bedřich
Engels, mladí ani ne třicetiletí němečtí intelektuálové, a výsledky svého
uvažování vtělili do Manifestu komunistické strany, který byl napřed vydán v němčině, čítal 23 stran, měl 12
tisíc slov, vyšel v Londýně knižně v únoru, právě na počátku evropské
revoluce 1848 , jako program v roce 1847 založené strany Svazu komunistů.
Komunistický manifest byl vydán pak ve více než tisíci vydáních ve více než 100
zemích světa. Stal se časovanou bombou, který inspiroval dělnictvo celého světa
k boji za změnu kapitalistické společnosti v socialistickou.
Nezabýval se totiž pouze teorií, ale ukazoval jak společnost měnit a učinil to
srozumitelným a jasným způsobem.
Komunistická strana
Německa na základě Komunistického manifestu předložila v dubnu 1848, také za
účasti Marxe i Engelse, svůj konkrétní program do revoluce a doufala, že právě
při ní by mohlo již dojít ke kýžené společenské přeměně. Program do revoluce
měl prvky revolučně demokratické i socialistické. Nabádal k sjednocení
celého Německa na republikánském základě, vyžadoval volení právo pro všechny
občany od 21 let, navrhoval
odměňování za práci v parlamentě, aby totiž v něm mohli zasedat i
dělníci, vyžadoval zrušení všech feudálních dávek a závislostí bez náhrady a
všeobecné ozbrojení lidu. Do státního vlastnictví měly přejít konfiskované
šlechtické velkostatky, doly, důlní závody, banky, veškerá doprava. Církev měla
být odloučena od státu. Měly být otevřeny „národní dílny“ pro nezaměstnané,
stát měl převzít starost o lidi neschopné práce a měl uzákonit všeobecné a
bezplatné vzdělávání.
Komunistický manifest
začíná slovy: „Světem obchází strašidlo komunismu“a text pak vysvětluje, že
nejde o žádné strašení, ale o zákonitý nevyhnutelný vývoj společnosti od
kapitalismu k socialismu. Manifest končí výzvou: „ Proletáři všech zemí,
spojte se!“, což ukazuje, kdo tuto revoluční změnu má provést, a to násilnými
revolučními prostředky, světovou revolucí.
Program do evropské
revoluce končí takto: „ Je v zájmu německého proletariátu, maloburžoazie a
rolnictva celou energií prosazovat uvedené zásady. Jen jejich uskutečněním
mohou miliony, které dosud v Německu od malého množství byly vykořisťovány
a které se snaží nadále utiskovat,
dosíci práva a moci, které jim, jako všechno bohatství, patří.“
Evropská revoluce
1848-1849 dozrávala dlouhou dobu, byla totiž spojena s postupnými
společenskými změnami ve všech oblastech společenského vývoje, avšak právě před
rokem vzniku revoluce situace dozrála. Objevily se jevy, které propuknutí
revoluce urychlily, byly jakousi poslední příčinou jejího vzniku a měly přitom
celoevropský charakter.
Několik let před
revolucí se v Evropě objevovala špatné úroda, včetně bramborové plísně,
což způsobovalo nedostatek potravin a hlad pro miliony zejména prostých lidí.
Ceny stoupaly, objevila se tyfová nákaza, rozmohla se cholera. Zvětšila se
neúměrně nezaměstnanost. Rozpadalo se bankovnictví, masově se rozmohly obchodní krachy. Vlády nebyly schopny problémy
řešit, takže se projevila nespokojenost v řadách téměř všech vrstev
společnosti, a to bez ohledu na politické zaměření.Vyskytla se dobrá
příležitost využít situace ke splnění politických cílů různých společenských
uskupení.
Revoluce měla svůj
počátek v lednu v Itálii, byla Evropou sledována s obavami i s
nadějí. Metternich zdůrazňoval závaznost vídeňských dohod a připravoval se
k útoku. Chtěl získat i Francii poukazem na to, že jde o radikální
republikánské hnutí, které bude nebezpečné i pro francouzskou konstituční
monarchii. Pouze Anglie varovala před zásahem, její veřejné mínění bylo pro
Italy. I v českých zemích mezi českým obyvatelstvem vyvolaly zprávy
z Itálie většinou nadšení, protože národní vlašské záměry se zdály tak podobné záměrům českým v Rakousku, byly totiž národní,
svobodomyslné a byly namířeny proti Rakousku. Zamýšlené zásahy však vzaly za
své únorovou revolucí ve Francii, která začala mít jiné starosti než pomoci
Rakousku v Itálii.Teprve však francouzská únorová revoluce 1848 vyvolala
hned v březnu revoluční hnutí v celé Evropě. Tento revoluční vzestup
trval zhruba do června 1848, kdy vyvrcholil dělnickým povstáním v Paříži,
se kterým časově téměř souznělo v českých zemích povstání v Praze.
Od června do září
nastal revoluční sestup vyvolaný porážkou revolucionářů v Itálii,
Maďarsku, neshodami mezi revolucionáři v Německu či nástupem Ludvíka
Napoleona k moci ve Francii.
Na jaře 1849 zhruba
přes celé léto se projevil opětovný vzestup revoluce daný vytvořením římské
republiky již v únoru 1849, vyhnáním papeže z církevního státu a
vyhlídkou úplné nezávislosti Uher v dubnu téhož roku. Tyto dvě události
byly nadějí všech revolucionářů, že jejich zápas není ztracen, ale že se znovu
rozhoří všude opět v plné síle.
Na podzim 1849 byla
však revoluce všude zlikvidována a dynastie se v podstatě vrátily do svých
starých vládnoucích pozic.
Dosud byly naznačeny
společné problémy, před kterými celá Evropa stála. Posléze se ukázalo, že
řešení problémů rozdělilo Evropu jako celek podle zájmů různých společenských
vrstev či politických skupin. Dále půjde o to, aby byly
objasněny další konkrétní kroky revoluce, které vycházely z potřeb
jednotlivých zemí či oblastí v Evropě. V nich se posléze specificky
promítly jak obecné problémy, tak i různá hlediska a přístupy k jejich
řešení.
Dlouhodobě neklidná
nálada v Evropě se vyhrotila napřed v Itálii. Tam převládala po celá
staletí přetrvávající snaha o sjednocení všech Vlachů v jednu pospolitost,
vůle dosáhnout konstituce, která by uvolnila veřejný život, posílila svobodu a
lidská práva po vzoru Velké revoluce ve Francii a nastolila občanskou
společnost. Nebylo však jednoty v tom, jakým způsobem se to má stát a kdo
bude tou hnací silou, která se tomuto hnutí postaví do čela.
V otázce
sjednocení se nabízelo v Itálii trojí řešení. První zastával Vincenzo Gioberti,
kaplan sardinského vladaře Karla Alberta ze savojského rodu, jemuž cítění
národní splývalo s katolictvím.Gioberti navrhoval postavit do čela
sjednocené země papeže Pia IX., který svými činy se zdál vhodným kandidátem
nejen pro tradičně zbožné běžné Italy, ale i pro liberální vlastenecké vrstvy.
Zosobňoval středověký guelfský ideál sjednocené Itálie pod heslem „ven
s barbary“(Rakušany), vyhlásil amnestii provinilců z doby jeho
předchůdce, zaváděl některé technické novinky, překvapilo založení první
železnice v papežském státě, zavedl některé ústavní ústupy, uvolnil
například cenzuru, dovolil laicizaci církve. Sympatie získával i svým
negativním postojem k Rakousku, které bylo všemi Italy chápáno jako hlavní
nepřítel, a bylo skutečně překážkou jakéhokoli typu sjednocení země, vždyť
vlastnilo velkou část země na severu i zčásti ve středu Itálie. V možném
zápase s ním spoléhal Gioberti na pomoc vojsk sardinského krále.Papež byl
sice vlídný, ale zdráhavý, mělký a bojácný, nebyl vůdcovský typ. Sám papež to
vyjádřil pregnantně: „Chtějí ze mne učinit Napoleona, ale já jsem vskutku jen
prostý, venkovský farář.“
Druhá možnost
sjednocení země vycházela od turinského dvora, kde Karel Albert snil o vládě
nad celou Itálii. Měl za sebou slušný ekonomický rozvoj Piemontu a jako jediná
italská dynastie měl k dispozici i dosti silné vojsko, které se mohlo
postavit Rakousku, aby vybojovalo
sjednocení. Byl však nerozhodný, ne nadarmo se mu přezdívalo „král kyvadlo“,
neboť podléhal tlakům z různých stran.
Třetí možnost
poskytovalo revolučně demokratické hnutí, které měla za sebou již četné pokusy
o povstání například v církevním státě, v Neapolsku, Romagnii,
Calabrii, které byly živeny nenávistí k Rakousku, a měly oporu
v hloučcích revolučních emigrantů se střediskem v Londýně, které
všechny však skončily popravami či žalářováním vzbouřenců. Za většinou povstání
stál italský revolucionář Giuseppe Mazzini, který byl v Sardinii odsouzen
k smrti, prchl do Švýcarska, když
se však schylovalo v Itálii k revoluci, přispěchal ku pomoci. Mazzini
založil již v roce 1832 revoluční spolek Mladá Itálie a vyzýval evropské
národy k povstání proti panstvu, despocii.(Viz přílohu l) Usiloval o následující:
„položit základ k všeobecnému rozvoji myšlenky a činu, čímž by se dosáhlo
obrácení božských zákonů na vládu lidskou“. Vyhlašoval svazek jednoty a lásky
mezi lidmi jako podmínky svobody. Mladá Itálie nezůstala jediná, vzniklo Mladé
Německo, Mladé Švýcarsko, Mladá Evropa. Převládla romantická naděje, že mládež
Itálie a Evropy změní svět. Mazzini se obrátil na italského národního hrdinu
Giuseppa Garibaldiho, se kterým se již v roce 1834 účastnil spiknutí.
Tehdy po neúspěchu uprchl do Francie, pak odejel do Tunisu, ale zakotvil v
Jižní Americe, kde pomáhal zejména uruquayskému lidu v jeho zápase za
nezávislost. Radikálové i umírnění v Itálii ho milovali. V revoluci
spolu s Mazzinim založili římskou republiku, v níž začali uplatňovat
některé reformy ve prospěch občanů. Republika trvala však pouze několik měsíců,
od února 1849 do srpna téhož roku, kdy podlehla francouzskému i neapolskému
útoku. Garibaldi utekl napřed do Piemontu a odtud znovu odejel do Ameriky.
Sjednocení se pak
pokusil provést Karel Albert bojem proti Rakousku. Byly svedeny tři hlavní
bitvy, v nichž sardinské království prohrálo, a to u Verony v květnu
1848, u Custozzy červenci 1848 a pak u Novary v březnu 1849. Sardinie
využívala nenávisti Italů k Rakušanům i lidových povstání, která začala
již v lednu na Sicilii, objevila se v Sardinii, v Miláně,
v Toskáně, v Lombardii a jinde. Revoluční hnutí donutilo vlády
v Itálii přijmout ústavní režimy. Dokonce i Ferdinand II. vyhlásil
v Neapoli v únoru 1848 ústavu podle francouzského vzoru se svobodou
tisku a uvolněním veřejného života. V Sardinii se o konstituci, též podle
francouzského příkladu, zasadil hlavní piemontský ministr hrabě Camilo Cavour,
mladý ekonom, pobývající delší dobu v cizině a chápající ekonomické i
společenské potřeby moderní doby a zejména usilující o provedení změn
v sardinském království k prospěchu země. Měl představy umírněného
liberála anglického typu. Ústavu musel přijmout pod tlakem revoluce i toskánský
velkovévoda a další hlavy států v Itálii. Velkovévoda bádenský trefně
charakterizoval vzestup revoluce, když
řekl:“ leželi jsme všichni naráz na břiše. Slíbili jsme jim
(revolucionářům) všechno, i záruky
dobrého zdraví a dlouhého věku.“
Na vojenském neúspěchu
Italů se podílela zejména geniální strategie rakouského maršála Václava
Radeckého, třebenického rodáka od Sedlčan, který ve svým dvaaosmdesáti letech
všechny bitvy dovedl vyhrát. Osvědčil se již před tím v bojích proti
Turkům, proti revolucím, kdekoli se vyskytly, proti Napoleonovi. Italské
sjednocení muselo ještě, tak jako konstituční vláda, nějakou dobu počkat.
Itálie sice
v lednu 1848 revoluci začala, ale teprve únorová revoluce ve Francii ji
rozšířila po celé Evropě. Francie byla již od roku 1830 konstituční monarchií,
ale na politické moci se podílela jen malá část obyvatelstva. Ze 30
milionů Francouzů mělo volební právo
jen necelých 300 tisíc občanů. Francie
nastoupila cestu k průmyslové revoluci úspěšně, tovární průmysl vzrůstal,
technické vynálezy se uplatňovaly, rozvíjela se síť železničních tratí a osvědčovala
se paroplavba. Národ byl bohatší než kdykoli před tím, životní úroveň stoupala,
státní rozpočet byl kladný. Došlo k reformám trestního zákona směrem
k větší lidskosti, školské zákony rozšiřovaly školní docházku, i když
všeobecná školní docházka zavedena ještě nebyla. Náboženská svoboda byla
zajištěna. V roce 1830 získaný Alžír se úspěšně kolonizoval.
Přesto byla proti
vládě silná opozice zejména z republikánské strany, vzpomínka na republiku
z doby Velké revoluce byla stále živá. V. Hugo, A. Lamartine, G. Sandová,
J. Michelet, známé a uznávané špičky francouzských vzdělanců, viděli vzor
společenského uspořádání v USA, kritizovali ve své zemi nedostatek podílu
veřejnosti na politice, bylo jim proti mysli šosáctví krále Ludvíka Filipa,
které oddělovalo vládu od zájmů národa.
Postrádali vznešené všelidské koncepce dříve povznášející a ovlivňující
kulturu celé Evropy. Bylo jim proti mysli odcizování francouzské plutokracie od
demokracie, revolučních tradic, na
které byla Francie tak bohatá. Místo tradičního francouzského podněcování
evropského pokroku zavládla obecně nálada nudy. Objevovaly se dokonce i korupční a další skandály zasahující i do
ministerských řad. Francois Guisot, hlavní ministr, původem profesor na Sorboně
a známý historik moderní doby, byl nejnenáviděnějším mužem vlády, jakoby
zosobněním všech nedostatků červencové monarchie.Situace se stala tím vážnější,
že se stále silněji ozývaly hlasy socialistické, a to nejen již
v teoretických koncepcích, ale prakticky se projevily v povstání lyonském
či v nebezpečném pokusu o dělnické vzbouření A. Blanquiho v Paříži
(1839). Pod dojmem síly socialistického společenského tlaku napsal tehdy
Heinrich Heine, německý básník usazený v Paříži, že příští revoluce nebude
jen politická, ale sociální.
Nespokojenci se
scházeli na okázalých shromážděních občanů, tzv. reformních banketech, na nichž
kritizovali vládu, volali po pádu Guisota, požadovali volební reformu, mluvili
o podnětech vycházejících zejména z italských příkladů, připomínaly se
revoluční francouzské tradice. Velká banket byl svolán na 22. února do Paříže, kterého se mělo
účastnit také kolem šedesáti poslanců. Vláda shromáždění nepovolila. Většina
lidí se proto rozešla, dělníci a studenti však vyvolali na protest proti zásahu
pouliční bouře, začali stavět v lidové čtvrti Paříže několik barikád.Vláda
sice povolala hned druhý den proti rebelantům vojsko, ale to vlastně nezasáhlo,
postavilo se za reformy. Král v revoluční situaci propustil Guisota a
slíbil přijmout reformy. Za jásotu občanů, v noci z 23. na 24. února náhodný střet povstalců s vojskem
vyvolal boj, jehož výsledkem bylo několik mrtvých. Za volání hesel „vraždí“ a „
ať žije republika“ se stavěly nové barikády, nastalo všeobecné povstání. Král
nato abdikoval, uprchl do Anglie, kde brzy na to (1850) zemřel. Byla postavena
Prozatímní vláda v čele s Alphonsem Lamartinem, francouzským
básníkem, diplomatem, historikem a opozičním poslancem, o němž bylo známo, že
má demokratické a republikánské názory, že se staví za všeobecné volební
právo.Na lidovém shromáždění 25. února byla vyhlášena druhá republika. Při
vládě byla ustavena komise pro sociální otázky, kterou vedl známý socialista
Louis Blanc, který měl řešit především otázku nezaměstnanosti. Založil proto
tzv. národní dílny zabývající se veřejně prospěšnými pracemi.
Vláda uzákonila
všeobecné hlasovací právo, zrušila šlechtické tituly, zavedla svobodu tisku a
shromažďování a zřídila lidové milice.
V květnu byly
provedeny volby do Národního shromáždění, jejichž výsledky byly pro opozici
zklamáním.
Bylo zvoleno z několika set poslanců jen sedm umírněných republikánů a
pouze tři socialisté.Vláda si ve volbách upevnila své postavení, mohla si
dovolit zrušit národní dílny, nepříjemné sociální výdaje, čímž se ocitlo na sto
tisíc lidí najednou bez práce a tedy bez prostředků k životu.
Neklid, který tento
neuvážený čin vyvolal, vyústil 23. až
26. června v jediné samostatné dělnické povstání v evropské
revoluci. V bojích v ulicích Paříže padlo asi 800 revolucionářů, po
boji bylo 11 tisíc povstalců popraveno, 25 tisíc zatčeno a 4 tisíce byly
deportovány. Tvrdé tresty proti revolucionářům byly znásobeny i ostrou kritikou
povstalců z republikánských, liberálních řad, které revolucionáře
obviňovaly, že jejich dosti neuvážené vystoupení postihlo i celou protivládní
opozici, a tím, že ohrozilo celé demokratické republikánské i liberální snahy o
reformy.
Nová listopadová
ústava schválená Národním shromážděním vycházela sice z francouzské
tradice, ale uplatnila také ústavu Spojených států jako svůj vzor. Vyšla sice
z francouzské myšlenky, že všechna moc vychází z lidu, ale uzákonila
silnou moc prezidenta. Uplatnila znovu heslo francouzské revoluce: volnost,
rovnost, bratrství, ale také zdůraznila tři hlavní konzervativní pilíře státu:
pořádek, rodinu a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Zajišťovala všeobecné
volební právo do jednokomorového shromáždění, avšak nikoli právo na práci.
Ve všeobecných volbách
prezidenta vybírali občané ze tří kandidátů, jimiž byl generál L. E. Cavaignac,
který krvavě potlačil červnové povstání, byl to tedy kandidát pro protirevoluční
síly v zemi; A. Lamartine, duše Prozatímní vlády, jejíž podvojnost
v rozhodování mnohé odradila; Ludvík Napoleon, údajný synovec velkého
strýce (syn bratra velkého Napoleona Ludvíka, krále nizozemského, a matky
Hortensie, dcery Napoleonovy manželky Josefiny z jejího prvního
manželství). Ludvík Napoleon měl pověst republikána, dvakrát se totiž neúspěšně
pokusil o vzpouru ve Francii, přítele italských revolucionářů. Měl za sebou
slavné jméno, čehož při prezidentské kampani bohatě využíval, i když sám neoplýval
řečnickým talentem. Na kampaň měl však dosti peněz, které mu ochotně poskytla
jeho anglická bohatá milenka paní Howardová. Napoleon byl nakonec
v prosinci 1848 velkou většinou hlasů zvolen ve víře, že obnoví nejen
pořádek, ale i slávu Francie, její vedoucí postavení v Evropě jako za
starých časů. Napoleon brzy po svém zvolení se však postavil proti římské
republice Mazziniho a poslal proti ní dokonce vojsko, dva roky nato,
v roce 1851, provedl ve Francii převrat, znásobil totiž své pravomoci i
prodloužil dobu trvání svého úřadu a
teprve po svém činu si ho nechal odsouhlasit občanských referendem, což
se mu v této situaci nemohlo nepovést. Rok nato podobným způsobem
odstranil republiku a prohlásil se císařem Napoleonem III. Tak neslavně
skončila druhá republika, a tím i revoluce ve Francii.
V březnu 1848 se
revoluce pod francouzským vlivem rozšířila ve střední Evropě. Německo bylo
v té době složeno ze 34 států a čtyř svobodných měst. Tvořilo spolek
států, nově upravený na vídeňském kongresu, v němž vedoucí postavení mělo
tradičně Rakousko a Prusko. V obecném německém povědomí se již delší dobu,
zejména však od napoleonské éry, živila myšlenka národního sjednocení. Od
Francouzské revoluce se rozšiřovala vůle po občanských svobodách a také sociální
myšlenky i přímo projevy měly již své zastánce například v bouřích
slezských tkalců v roce 1844, ale i v žurnalistické činnosti zejména
Karla Marxe. Zejména z německých přistěhovalců do Francii byla složena
organizace Svaz spravedlivých v Paříži, který, aby měl širší pole působnosti,
přenesl svoje sídlo do Londýna a přejmenoval se v roce 1847 na Svaz
komunistů, pro který právě Marx s Engelsem napsali, jak bylo již uvedeno, program- Komunistický manifest. Komunistická
strana Německa pak vystoupila do revoluce se svým zvláštním programem, který
však v evropské revoluci nesehrál
významnou roli, byl však pro své zastánce příslibem pro budoucnost.
Revoluce neměla
v Německu jednotné středisko, nebyla ani shoda v revolučním postupu
mezi liberály a revolučními demokraty, i když měli společný postoj k boji
proti absolutismu, shodovali se také na občanských svobodách a na sjednocení
všech Němců v jeden stát.
Vliv revoluce ve
Francii podnítil také německou proti absolutistickou opozici k činu. Na
počátku března 1848 byli svoláni do Heidelberku političtí předáci ze všech
spolkových zemí, kteří zvolili sedmičlenný výbor, aby připravil jednání tzv.
Předparlamentu na konec března do Frankfurtu nad Mohanem. Ten se sešel,
připravil na duben volby do
celoněmeckého parlamentu, jehož první zasedání se pak ve Frankfurtu uskutečnilo
v květnu 1848. Tak byl připraven orgán, který měl rozhodnout o budoucnosti
Německa jako demokratického sjednoceného státu.
Vše toto se však dělo
v neklidné situaci naplněné výbuchy řady demonstrací, povstání a
ozbrojených střetnutí. V Prusku například byl král donucen po demonstraci
před jeho palácem se ozdobit revoluční velkoněmeckou trikolorou a veřejně se
postavil za jednotné Německo.V Berlíně se v této atmosféře bojovalo na
barikádách, povstání za prosazení reforem byla zvláště silná v Badensku,
směřovala totiž k radikálnímu svržení všech panovníků v Německu.
Při jednání ve
Frankfurtu se projevila nejen nejednota mezi liberály a demokraty, ale i
skutečnost, že všichni revolucionáři podcenili sílu dynastií. Dynastie
v Evropě měly styky mezi sebou, měly k dispozici stále ještě jim
věrné vojsko, měly zavedenou organizaci státní správy, čekaly pouze na vhodnou
situaci, až totiž revoluční romanticky laděné revoluční hnutí oslábne, aby se
znovu ujaly moci a revolucionáře potrestaly.
Spory ve Frankfurtu se
týkaly otázky, koho do sjednoceného Německa zahrnout, zda Němce ve spolkových
zemích, či Němce žijící i mimo Spolek, například v Poznaňsku, ve Šlesviku
či v českých nebo v rakouských dědičných zemích. Přívrženci prvního
řešení se nazývali maloněmci, druhého řešení velkoněmci.
Druhý spor se týkal
znění nové připravované ústavy a způsobů vlády ve sjednoceném Německu. Šlo o
to, zda Německo bude republikánské, jak si přáli radikálové, nebo bude
konstituční monarchií, jak si přáli konzervativnější liberálové. Rozhodování
mělo dalekosáhlý význam pro celou Evropu. V případě vítězství velkoněmců
by to mohlo znamenat likvidaci stávajícího Rakouska, protože by české a
rakouské země byly součástí Německa, Maďaři jednali už o osamostatnění a
habsburská monarchie by se rozpadla. Zahrnutí také neněmeckého obyvatelstva,
českého, slovanského obyvatelstva do německého státu, a to i v případě
jeho republikánského charakteru, by bylo hrozbou pro těžce vybojovanou národní
svébytnost. Snaha konzervativních sil ve Frankfurtu v březnu 1849, která
dosáhla převahu čtyř hlasů, dát totiž do ústavy volbu dědičného německého
císaře s velkými pravomocemi výkonnými, narazila na odmítnutí nabízené
koruny pruským králem Fridrichem Vilémem IV. Tedy i tato umírněná varianta
nevyšla.
Spory a dlouhé marné
dohadování vyústily v úplný nezdar celého jednání, když totiž se evropské
revoluce chýlily k závěru a dynastie opět nabývaly síly. Německý spolek
byl definitivně obnoven i s Rakouským vlivem v něm v květnu 1851
(po jednání na sněmu v Erfurtu rok předtím). Německo tedy zůstalo
opět roztříštěné jako před rokem 1848 a
formálně řízené spolkovou radou ve Frankfurtu.
Rakousko
v revoluci bylo ve zvláště těžké
situaci. Rakousko bylo národnostní monarchií, v níž potlačené národnosti
se vyvíjely k národní emancipaci kulturní i politické a revoluce jim
v tomto vývoji měla pomoci. Německá vládnoucí národnost, i ta naladěná
k reformám, byla národnostně konzervativní.
V prvních
březnových otřesech padl kníže Metternich a
před obecným rozhořčením musel hledat útulek až v Anglii. Vídeň
několikrát za revoluce povstala za občanská práva, v březnu, v květnu
a v říjnu 1848. V září rakouský sněm zrušil robotu, avšak za výkup,
pro něhož hlasovali i čeští liberální poslanci proti radikálnějším i německým
poslancům.
Udržet monarchii
znamenalo pro císaře a jeho dvůr lavírovat mezi různými proudy v revoluci
a udržet se v zápase jeho národností usilujících o reformy a národní
svébytnost v Maďarsku, Chorvatsku, Haliči, v českých zemích či na
Slovensku.
Nejradikálnější a
nejsebevědomější byla revoluce v Uhrách. Tam se již v březnu
1848 ustavil sněm, který vyhlásil
uherské království spojené s rakouskou říší pouze osobou panovníka. Na něm
byl přijat opoziční program a ústava podle západních vzorů. Sněm zasedal
v Pešti a nikoli jako dosud v Prešpurku (Bratislavě), vyjadřoval
národní maďarskou vůli. Vyhlásil všeobecné volební právo, rovnost před zákonem,
občanská a náboženská práva, poddanství bez výkupu, zavedl svobodu tisku,
porotní soudy, zřídil národní uherskou banku, propustil politické vězně,
požadoval, aby Sedmihradsko znovu připadlo Uhrám.V dubnu císař František
spěchal do Uher a novu ústavu s podstatnými reformami podepsal.
Duší revoluce se stal
Lajoš Kossuth pocházející z chudého šlechtického rodu, otec byl důchodním
u barona. Za baronovy peníze vystudoval Kossuth práva, byl advokátem,
žurnalistou, stal se známým svými otevřenými články ze sněmovního jednání. Za
přílišné svobodomyslné názory, které v nich vyjadřoval, čtyři léta strávil
ve vězení. Stal se předním členem opozice ve sněmu, spojil se s radikální
národní a demokratickou stranou, která si přála Velká Maďarsko, stavěla se
proti početné skupině slovanských národů v Uhrách, proti Slováků, Chorvatům,
ale i proti jiným národnostem v zemi.
Jako duše opozice se
postavil do čela revoluce hned od počátku, ale jeho národnostní politika, která
za plnoprávného občana považovala pouze maďarsky mluvícího člena pospolitosti,
a kdo se tomu protivil, měl být k maďarizaci donucen třeba i násilím. Tak vznikla státní idea uherská. Uherská
revoluce svým revolučním demokratismem byla velkou nadějí pro celou evropskou
revoluci a v roce 1849 se spolu s římskou republikou stala vlastně
tehdy již jen jedinou nadějí na přece jen snad konečný úspěch. Na druhé straně
však nesprávně řešená národnostní politika způsobila, že proti revoluci se
postavili Slováci i Chorvati, a to i se zbraní v ruce. Slováci pod vedením
Ĺudevíta Štúra, národního předáka, obrozence, zakladatele samostatného
slovenského spisovného jazyka, vůdce slovenského povstání za národní
svébytnost, a Chorvati, kteří
rovněž prožívali národní obrození, pod
vedením bána Jelačiče, vedoucího úředníka v zemi, poslali vojáky proti
revoluci v Uhrách, aby bránili své národní zájmy, čímž revoluci oslabili,
přičemž se snažili ještě k tomu využít rakouského zájmu na potlačení revoluce
v monarchii, kdykoli se naskytla k tomu vhodná příležitost.
Na jaře 1849, kdy
revoluce byla na ústupu, jedině římská republika a vzestup revoluce
v Uhrách ještě udržovaly naději evropské revoluce.Tehdy, v dubnu 1849
byla v Debrecině vyhlášena zcela
nezávislá samostatná republika
s Kussuthem jako prezidentem, která začala již uvažovat o rovnoprávnosti
všech národů. Bylo však již pozdě.
Uherské jednotky byly zatlačovány stále více na jih a za pomoci ruského vojska
se podařilo revoluci potlačit. Kossuth uprchl do Turecka, odkud na americké
lodi Mississippi se dostal do Anglie. V USA i v Anglii byl přivítán
jako hrdina revoluce.
Jako jedni
z prvních povstali i Češi. Již 11. března ve Svatováclavských lázních, pod
Karlovým náměstím, v Praze se sešlo politické shromáždění, z něhož
vzešly reformní požadavky českého národa a předloženy císaři ve formě petice.
Liberálové i revoluční demokraté, sdružení
hlavně ve spolku Repeal, nazvaného podle irského boje za svobodu, se
shodovali na státoprávních požadavcích, které měly posílit české národní
politické pravomoci v rámci monarchie, na požadavcích, které se týkaly
občanských svobod a práv a na otázkách zavedení češtiny do škol a veřejných
institucí, i když různice nastaly ve způsobu prosazení i v hloubce a
prioritách jednotlivých požadavků; shoda byla i v potřebě odstranit robou,
i když liberálové si přáli tak učinit za výkup, kdežto radikálové bez něho.
Ohnivý spor se rozhořel však o otázku organizace práce a mezd, která měla
silný sociální podtext. Radikálům se prosadit tento požadavek do petice
nepodařilo. Dvě petice císaři byly dílem liberálních politiků, právníků F. A. Braunera a M. Pinkase.(Viz přílohu 2) Měli ovšem své zastání v liberálních
politicích s vedoucí úlohou v národě, ve Františku Palackém, který
tehdy psal své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě,
v jeho pozdějším zeťovi F. L. Riegerovi, K. Havlíčkovi- Borovském či
v P. J. Šafaříkovi a dalších. Císař na petici odpověděl kabinetním listem
v dubnu, v němž sliboval rozšíření pravomocí českého sněmu, zčásti
vyšel vstříc i jazykovým požadavkům, ale tyto sliby, jako u jiných monarchů
v Evropě, nebyly myšleny vážně, vzaly za své, když revoluce ustupovala.
Český oficiální
liberální program byl vzhledem k uherskému programu umírněný,
k Rakousku vstřícný, nepříliš sebevědomý. Netroufl si radikálně jako
v Uhrách řešit ani své požadavky státoprávní ani národní. Měl totiž vedle
sebe německou menšinu s většinovou
politickou pravomocí v zemi, která, ať již radikální či
konzervativní, se stavěla proti všem pokusům tento vztah měnit, byla tedy
zásadně proti české národní emancipaci, proti zvýšení pravomocí českého etnika,
byla totiž v větší části stále ještě přesvědčena, že vyspělejší německá
kultura i ekonomické postavení budou i napříště blahodárné i pro český národ,
když se jí přizpůsobí. Jeden z německých vlastenců se podivil: „ proč ti
Češi chtějí Puchmajera, když mohou mít Goetheho“?
Český politický
program byl založen na filozofii dějin a na politické koncepci Františka
Palackého. Ta vycházela z představy, potvrzované v jeho současnosti,
že vývoj v Evropě jde k větším politickým celkům, k velkým a
mocným státním útvarům a že všechny problémy a spory budou i napříště mít
povahu národní. Byl to program zachování habsburské monarchie, avšak
v podobě konstituční, která by měla federativní povahu a umožnila tak
menším národnostem vnitřní samostatný a klidný vývoj. Tento tzv.
austroslavismus očekával spolupráci Slovanů v rámci monarchie, která by
byla záštitou svobody a rovnosti všem národům a národnostem a svým humanismem
by byla vstřícná k jiným etnikům v zemi a byla by součástí vše
evropského porozumění. V tomto duchu Palacký odmítl pozvání k účasti
do Frankfurtu, a tím se podílet na německém sjednocení, které by ohrozilo
trvání rakouské monarchie.(Viz přílohu 3) Vyslovil se nejen pro potřebu
zachovat monarchii, v níž by se všechna etnika mohla svobodně rozvíjet,
ale odmítl i republikánské tendence, které se z Frankfurtu ozývaly. Takové
národní vědomí nalézalo proti jiným radikálnějším koncepcím oporu spíše
v historickém právu než v právu přirozeném, tedy v myšlence na
právo samostatného vývoje daného jako dědictví minulosti a nikoli skutečností ,
že totiž jsou splněny všechny atributy samostatnosti už v současnosti.
Soudilo se, že Rakousko spravedlivé a federalizované by Čechům i jiným méně
početným etnikům bylo oporou proti dvěma tlakům pro českou svébytnost
nebezpečným, tlaku německému či ruskému, ve kterém by se slabé etnikum dlouho
neudrželo.
V duchu těchto
myšlenek se konal od počátku června v Praze první všeslovanský sjezd,
který měl být jistou protiváhou sjednocovacího úsilí Němců ve Frankfurtu.(Viz
přílohu 4) Konal se za přítomnosti
Slovanů nejen z Rakouska, ale i mimo monarchii.Zatímco česká delegace byla
pro udržení jednání v rámci Rakouska, ostatní Slované projevovali spíše
vůli postupovat radikálně, počítali i s rozbitím monarchie, snili o
vytvoření nové Evropy se svobodným a nezávislým Polskem, Itálií, Německem,
chtěli navázat na ideje Mazziniho a založit vše evropský spolek svobodných
národů. Sjezdové jednání bylo sice přerušeno výbuchem svatodušního revolučního
povstání v Praze, ale přesto dokázalo přijmout ještě Manifest evropským národům,
který hledal pevné místo Slovanstva v evropském kontextu na základě
přirozeného sebeurčení Slovanů a odmítal nespravedlivé a často pohrdlivé
zacházení s jejich právy.(Viz přílohu 5) Sjezd dále přijal adresu císaři,
která vyjadřoval myšlenky austroslavismu a federalizování říše k nelibosti
těch Slovanů, kteří přijeli odjinud, zejména Poláků a Rusů, a chtěli přirozeně
řešit i své problémy a hledali pro své
záměry podporu. Slovanský sjezd v Praze zahájil proces slovanské i
institucionalizované vzájemnosti, který pokračoval a trvá dodnes.
Neklidné prostředí
v tehdejší Praze bylo především vyvolané tím, že již od 5. června převzal
vojenské velení v Praze kníže A. Windischgraetz. Byl to muž, který
v březnu potlačil povstání ve Vídni, a
dynastická strana jeho příchod uvítala. Byla přesvědčena, že pouze silou
se dá zlikvidovat revoluční hnutí, její sebevědomí příchodem knížete vzrostlo
natolik, že důstojnické kruhy se začaly chovat vůči obyvatelstvu v beztak
již napjaté atmosféře slovanského
sjezdu provokativně. Čeští radikálové povzbuzeni nedávným vídeňským povstáním
přešli také sami do akce. O svatodušních svátcích 12. června 1848 po
demonstraci se odehrála srážka vojska s českými zvláště mladými radikály,
která se rozrostla v povstání. Stavěly se barikády, nastaly pouliční
přestřelky, při nichž jednou zbloudilou střelou byla zabita manželka velícího
generála, byli další mrtví a ranění.
Vojsko bez velkých nesnází rebelii sice rychle porazilo, ale následky pro vývoj české revoluce byly dlouhodobé.
Slovanský sjezd byl rozehnán před jeho dokončením, město stihl na dlouho stav
obležení a jednání o státoprávních požadavcích s českými liberály bylo
odloženo.
Ještě jednou se čeští
radikálové pokusili se prosadit. Když na jaře 1849 ochablá revoluce znovu ožila
v Itálii a v Uhrách, připravovali z podnětu Michala Bakunina,
radikálního Rusa, pozdějšího anarchisty,
i pražští radikálové na květen ozbrojené lidové , tzv. „májové
povstání“. Dříve než mohli spiklenci dát signál k povstání, byli
prozrazeni a pozatýkáni. Nad Prahou byl opět vyhlášen stav obležení, tentokrát
na pět let. Postupně byl zaveden znovu absolutistický režim, nastaly persekuce
českých radikálů i liberálů. F. Palacký načas odešel z veřejného života,
ztratil své postavení v národních funkcích, K. Havlíček byl vypovězen do
rakouského Brixenu, F. L. Rieger byl obviněn z velezrady a unikl trestu
tím, že byl v zahraničí, právníci, kteří se účastnili s ním jednání o
rakouské ústavě F. A. Brauner a A. M. Pinkas, pisatelé petice k císaři při
začátku revoluce, odešli z veřejného života. Těžší osud zažívali
radikálové, často členové Repealu. A. Gauč, právník v kanceláři A. Pinkase
byl odsouzen k smrti, byl však omilostněn a odsouzen k dlouholetému
vězení v olomoucké věznici. Amnestován byl, jako i jiní, až
v roce 1857, avšak z vězení vyšel s podlomeným zdravím. J. V.
Frič byl rovněž uvězněn a propuštěn v roce 1854, i když žil dále pod
policejním dohledem, pak se toulal po cizině. K. Sabina byl žalářován až do
amnestie v roce 1857. E. Arnold byl
odsouzen k smrti, uvězněn, utekl do Lipska, byl chycen a propuštěn
až v roce amnestie 1857. K. Sladkovský, významný politik i z pozdější
doby, byl odsouzen, jako ostatní pro velezradu k smrti, vězněn
v Olomouci a propuštěn až ve všeobecné amnestii. Tak skončilo revoluční
hnutí v českých zemích.
Revoluce byla
ve všech zemích vojensky poražena a k moci se dostaly většinou staré
předrevoluční dynastie. V Itálii byla obnovena moc Rakouska mírem, který
uzavřelo počátkem srpna 1849 v Miláně s Piemontem. Ještě v tomtéž
měsíci byly dobyty také Benátky. Tehdy také padla římská republika a papežský
stát byl obnoven. Kýžené sjednocení Itálie se neuskutečnilo.
V Německu byl
v červnu 1849 rozehnán frankfurtský sněm, poslední jeho zbytky se uchýlily
do Badenska, kde však za krátký čas byly zlikvidovány.Také v Německu jako
v Itálii byla obnovena moc starých dynastií a na sněmu v Erfurtu
(1850) se jednalo o obnovení německého
spolku, k čemuž došlo v květnu 1851 vznikem spolkové rady ve Frankfurtu nad Mohanem i s hlavním vlivem rakouským a pruským. Také
německé sjednocení se odložilo do budoucnosti.
Revoluce v Uhrách
byla poražena za pomoci ruského vojska vedeného generálem Paskěvičem, který
zvítězil nad revolucionáři v rozhodující bitvě v srpnu 1849 u Világose.V
Rakousku byla zrušena během revoluce připravovaná ústava a od roku 1852 se
ustavil tzv. bachovský absolutismus řízený ministrem vnitra Alexandrem Bachem.
Také habsburská monarchie přežila
revoluční otřes.
Svaz komunistů se
rozpoltil v září 1849 na skupinu, která chtěla spolupracovat napříště
s občanskými politickým proudy a na skupinu, která toto sblížení odmítala.
To pak vedlo k zrušení Svazu v roce 1852.
Francouzská druhá
republika vzala za své v prosinci 1852, kdy se Ludvík Napoleon stal císařem.
Došlo však přece jen
k některým změnám. V některých zemích zůstaly ústavní režimy, i když
v umírněné podobě. Zrušeno bylo poddanství, robota, a tím se uvolnil
rozvoj zemědělského podnikání. Revoluce přivedla všude na kontinentě lidové
masy k zájmu o politiku. S veřejným míněním se napříště muselo všude
počítat. Problémy, kvůli nimž revoluce vznikla, zůstaly otevřené, potřeba je
řešit nezanikla. Čekalo se jen na vhodnou další příležitost, která nastala
v dalším vývoji a problémy se řešily, i když jiným způsobem, jinými
cestami, a to generací realističtější, kritičtější, méně podléhající romantické
atmosféře uplynulé revoluce.
Podněty
k průmyslovému rozvoji spojené se zemědělskou a průmyslovou revolucí,
kterým mělo revoluční hnutí otevřít cestu, doznaly rozvoj i po jeho porážce, i
když se to snad stalo volnějším způsobem než kdyby revoluce zvítězila.
Společnost se postupně měnila ze zemědělské na průmyslovou, a to nejdříve
v Anglii a v západní Evropě, pak v severní Itálii, či v zemích
na západ od Labe, později na východ od Labe. Tento vývoj způsobil, že evropský
kontinent ekonomicky a technicky předstihl spolu s USA jiné kontinenty a
postupně je uvedl do své závislosti.
Ústavní pořádky a
prosazení lidských a občanských práv nabývaly síly dlouhým bojem za zavedení
všeobecného a rovného hlasovacího práva a za zrovnoprávnění žen a postupnou
demokratizací veřejného života. Změn tohoto typu se dosahovalo velmi zvolna od
druhé poloviny 19. století a na některé reformy tohoto typu čeká Evropa do
současnosti.
Německé sjednocení
čekalo na silnou osobnost Otto von Bismarcka, který v dynastických válkách
dosáhl v roce 1871 jednoty německého císařství „krví a železem“ pod
hohenzollerskou dynastií pruského panovníka Viléma I, nástupce Fridricha Viléma
IV, který, v době revolučního rozmachu, musel potajmu, podobně jako kníže
Metternich, prchnout z Německa do
Anglie.
Poněkud dříve byla
vyřešena otázka národního sjednocení Italů novým bojem Sardinie s
Rakouskem za účasti i
lidových vrstev, po kterém vznikl v roce 1861 v Turině první italský
národní parlament jako orgán italského království, pod savojskou dynastií
Viktora Emanuela II. Tento zápas se ani
tehdy neobešel bez účasti Mazziniho a zejména Garibaldiho, který také zasedal
v novém parlamentě.
Potlačené národnosti
v národnostních monarchiích posilovaly nadále svou společnost natolik, že
měly všechny atributy pro samostatný i politický vývoj. V druhé polovině
19. století (1878) si hlavní balkánské národy vybojovaly samostatné státy, ke
kterým o něco později se připojili i Bulhaři (1908). Jiné potlačen národnosti
musely počkat až na rozpad habsburské monarchie po první světové válce.
Lloyd George, britský
ministerský předseda, již před první světovou válkou vyjádřil čtyři hlavní
zdroje sociální chudoby, které se musí vyřešit v zájmu celé společnosti:
stáří, úrazy, nemoce, nezaměstnanost a s ní spojené mzdové otázky. Všechny
tyto otázky byly po dlouhých bojích, stávkách, za životních obětí postupně
řešeny pracovními burzami, starobními důchody, pojištěním v nemoci a
v nezaměstnanosti, minimální mzdou, zlepšováním vzdělanosti, zkracováním
pracovní doby až na 8 hodin denně.
V Rusku bylo zrušeno
nevolnictví až v roce 1861, teprve v roce 1863 bylo zrušeno otroctví
ve Spojených státech amerických, v britských koloniích v roce 1833.
První ženy dosáhly volebního práva v roce 1893 na Novém Zélandu, ve
Švýcarsku teprve v roce 1971. Sociální zákonodárství je nekončící proces,
který trvá do dnes. Socialistická revoluce v Rusku v roce 1917 byl
neúspěšný pokus, jak dosáhnout sociální spravedlnosti.
Tři roky po vzniku
OSN- v roce 1948- byla přijata Deklarace, Mezinárodní listina lidských
práv, která vyjadřuje zásady evropské civilizace jako program pro sebe i pro
celý svět. Jeho naplnění je současným úkolem.
Přílohy
1. Z textu
programu G. Mazziniho Mladé Itálie z roku 1832
Par. 1. Mladá Itálie
je sbratření všech těch Italů, kteří věří v zákon pokroku a povinnosti a mají přesvědčení, že
Itálie je povolána k tomu, aby vytvořila sjednocený národ a že toho
dosáhne vlastními silami. Jsou té víry, že neúspěch minulých pokusů pochází
nikoli ze slabosti, ale ze špatného použití revolučních sil a že tajemství moci
spočívá v jednotě a vytrvalosti úsilí. Zasvěcují, spojeni v jeden svazek
myšlenky a činy velkého úmyslu znovuvytvořit v Itálii jeden národ
svobodných a rovných občanů, jediný a suverénní lid.
Par. 2. Itálie
zahrnuje za prvé pevninu s poloostrovy Itálie mezi mořem na jihu a Alpami
na severu, ústí Varu na západě a Tridentu na východě. Za druhé ostrovy, které
podle řeči jsou obydleny rozenými italskými obyvateli se svými zvláštními
správními orgány – do politické jednoty Itálie. Národ je pospolitost Italů,
kteří jsou ve svém spolku sbratřeni a žijí podle svých
společných zákonů.
Par. 3. Mladá Itálie
je republikánská…
Par. 4. Prostředky,
které hodlá spolek použít, aby dosáhl svých cílů, jsou výchova a povstání. Tyto
oba prostředky musejí být užívány společně a ve vzájemném souladu.
Par. 6. Barvy Mladé Itálie jsou bílá, červená a
zelená. Vlajka Mladé Itálie nese na těchto barvách na jedné straně nápis se
slovy: volnost, rovnost, lidskost, na druhé straně: jednota, nezávislost.
2. Z návrhu textu petice, vypracované
českými liberály v březnu 1848
Aby pojištěn byl
svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími…
Aby tyto země administrativně spojeny byly a
zodpovědně politické, právní a finanční centrální ouřady, aby se v Praze
pro ně zavedly
Aby byla ouplná
rovnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách i ouřadech
Všeobecné vykoupení
z roboty…
Aby se ouřady obsazovaly
domácím lidem, mající stejně dokonalou známost obou v zemi panujících
jazyků
Svoboda tisku a
reprezentativní zákony proti nadužívání
Svobodné právo
shromažďovat se…
Ouplnou svobodu všech
náboženských vyznání
3. Z Palackého dopisu do Frankfurtu z 11. dubna 1848
„ Dopis dne 6. dubna t.r., kterýmžto ste mi, vysoce vážení
pánové, prokázali čest, že ste mne pozvali do Frankfurtu, abych se účastnil
jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý
parlament…Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na
místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence“. Dovolte, abych Vám nyní
krátce přenesl své toho důvody.
Účel Vašeho
shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat, postaviti svazek
německého národu, národ německý uvésti v skutečnou jednotu, utužiti cit
německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu Říše německé…Jsem
Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i mohu, oddal jsem se
zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale
odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův
ve spolku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému
nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán.
Celé spojení země České nejprve se
svatou Říší německou a potom s Německým spolkem, bylo od jakživa pouhé regále, o kterém český národ, čeští
stavové, sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všimli…
Druhá příčina, která
mi brání porad Vašich býti oučasten jest,
že podle všeho toho, co dosud o záměrech i oumyslech Vašich zřejmě se
prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tom, abyste navždy
zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto
zachování, celost i zpevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko
národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé…
Konečně jest ze třetí
příčiny zpěčovati se musím porad Vašich býti oučasten: pokládám totiž všechny
dosavadní projekty Říši německé dáti nové zřízení na základě vůle národní u
vykonávání za nemožné a na dlouhé časy za nestálé…míním totiž provolání německé
republiky…Ode hranic Říše rakouské ale musím každou myšlenku o republice již
napřed odhodlaně i důrazně zamítati…
Kdo žádá, aby Rakousy
a spolu s nimi i Čechy připojily se
národně k Říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá
nižádného morálního ani politického smyslu…“
4. Z provolání přípravného výboru Slovanského sjezdu z 5. 5. l848
…Prohlašujeme se
zjevně a svatosvatě, že jsme pevně a neodvratně odhodláni, k dědičnému
našemu podle zásad konstitučních nad námi panujícího domu
Habsbursko-Lotrinskému zdržeti bez porušení starou věrnost i hájiti zachování
celosti a samostatnosti císařské říše rakouské všemi nám možnými prostředky….
Prohlašujeme se taktéž
svatosvatě, že nikdy nebyl úmysl náš ani kdy bude, abychom některé neslovanské
národnosti ubližovati aneb ji potlačovali; ale snažení naše odjakživa směřovalo
jediné k tomu, aby se zásadně ouplného stejného práva všech národností
v říši rakouské zjednalo náležité uznání i praktická platnost.
Konečně prohlašujeme
se, že jsme odhodláni práv, ježto nám podle této nyní vyslovené zásady
v životě národním i státním náležejí, v ouplném jim obsahu
pohledávati, je sobě zachovati před každým outokem přijď odkud přijď, hájiti…“
5. Z projevu P.
J. Šafaříka při zahájení Slovanského sjezdu 2. června 1848
„ Národové se uvázaly
ve svá věčná práva. Oniť se seskupují a radí o sobě i o nás, o své i o naši
budoucnosti, radí nad Mohanem ve Frankfurtu i nad Dunajem v Budíně u
Pešti, radí doma i vně mocnářství našeho. Nuže, když jiní národové o nás se
radí a naší budoucnost ustanovují, poraďme si i my sami o sobě a své budoucnosti…Výrok jejich jest, že nejsme
schopni úplného svobodství, že nejsme schopni úplného vyššího politického
života, proto jediné, poněvadž jsme Slované. Slovan, tak zní úsudek jejich, od
přírody veden jest ke služebnosti, k poddanství jiných vyvolených,
nadanějších a ušlechtilejších národů…Bratři! Ti, co tak soudí o nás, jsou
nepřátelé a utiskovatelé naši…Bratři! Tento stav věcí nemůže trvat nadále. Losy
národův vrženy; přišlať i pro nás doba rozhodná, dříve než jsme se jí nadáli.
Nevinnost před svědomím a bohem není platná před soudem světa, soudem národů.
Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni svobodství, anebo se
přelejme válcem v Němce, Maďary a Vlachy, bychom nebyli déle jiným národům
k obtíží a urážce, abychom nepřenesli
pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doveďme, abychom s pravou
chloubou mohli říci před národy: já jsem Slovan – aneb přestaňme Slovany
býti…Jsme-li s to, bychom jednali s nimi o rovnost národních práv na
základě spravedlnosti, bychom jim dokázali, že umíme vládnouti i heslem
svobodství, když oni nás viní, že jsme posud jen mlatem a nástrojem otroctví. Bude-li v nás
mravní síla, pronikne-li jedna myšlenka, jedna vůle, tělo národu našeho,
národové celé země ji neodolají… Zdaliž národ slovanský nás celou svou silou o
svá práva se zasaditi, zdaliž jich sobě, na základu spravedlnosti k sobě i
jiným národům vydobýti chce a může, o tom rokovati, ejhle, toť jest veliká
svatá úloha naše….“
Výběr z české
literatury
Šusta, J.: Dějiny
Evropy, I-Il. Praha 1923
Hroch, M.: Na prahu
národní existence. Mladá Fronta 1999
Hroch, M.: Evropská
národní hnutí v 19. století. Praha 1986
Kárníková, L.: Vývoj
obyvatelstva v českých zemích, 1754-1914. Praha 1965
Kořalka, J.: Češi
v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996
Kořalka, J.: Pojetí
národa v české společnosti 19. století. In: Povědomí tradice
v novodobé české kultuře. Praha 1988
Kořalka, J.: František
Palacký (1798-1876). Životopis, Praha 1998
Kořalka, J.: Pozvání
do Frankfurtu. Praha 199O
Kutnar, F.: Sociálně
myšlenková tvářnost obrozenského lidu. Praha 1998
Purš, J.: Průmyslová
revoluce. Praha 196O
Taraba, L.: Vídeňský
kongres. Praha 2OO2
Polišenský, J.:
Napoleon a srdce Evropy. Praha 1972
Manfred, A.: Napoleon.
Praha 1975
Klíma, A.: Revoluce
1848-1849 v českých zemích. Praha 1974
Klíma, A, : Češi a
Němci v revoluci 1848-1849. Praha 1994
Kolejka, J.: Národy
habsburské monarchie v revoluci 1848-1840. Praha 1989
Morava, J.: Palacký,
Čech, Rakušan, Evropan. Ostrava 1994
Pražák, A.: Národ se
bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob po přítomnost. Praha
1945
Slovanství
v národním životě Čecha Slováků. Praha 1968
Urban, O.:
Kapitalismus a česká společnost. Praha 1978
Mahler, O, Broft, M.:
Události pražské v červnu 1848. Praha 1989
Janáček, J.: Velké
osudy. Praha 1972
Žáček, V.: Slovanský
sjezd v Praze roku 1848. Praha 1958
Roubík, F.: Český rok
1848. Praha 1948
Roubík, F.: Na českém
venkově r. 1848. Časopis pro dějiny
venkova XV., 1928
Roubík, F.: K prvním
pokusům o organizaci dělnictva v Čechách. Soc. Revue XI. 193O
Bass, E.: Čtení o roce
osmačtyřicátém. Praha 194O, I. díl
Beneš, K. J.: Rok 1848
v projevech současníků. Praha 1932
Frič, J. V.: Paměti,
I.-IV. Praha l891
Kazbunda, K.: České
hnutí roku 1848. Praha 1929
Masaryk, T. G.: Karel
Havlíček. Praha 1896
Matoušek, J.: Karel
Sladkovský a český radikalism za revoluce a reakce. Praha 1929
Odložilík, O.: Slovanský
sjezd a svatodušní bouře r. 1848. Slovanský přehled 1928
Traub, H.: Květnové
spiknutí v Čechách r. 1849, Praha 1929
Čapek, V.: Dějepis I.
část, SPN, Praha 1978
Hroch, M. a kol.:
Dějiny novověku II. Praha 1988
Neudorflová, M. L.:
Demokracie, liberalismus a nacionalismus současnosti. In: Česká a slovenská
otázka v soudobém světě. Brno 2OO4
Haubelt, J.: České
osvícenství. Praha 1986
Hanzal, J.: Od baroka
k romantismu. Praha 1987.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Redakce: J.
Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí
Klubu českého pohraničí jako svou 146. publikaci určenou pouze pro vnitřní
potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou
úpravou. Praha, srpen 2005.