PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
V současnosti se deficit demokracie jeví jako nejslabší stránka Evropské unie. O problému bylo napsáno již poměrně hodně literatury. Dalším problémem se stává vzrůstající sepětí Unie s mocnými korporacemi, specificky americkými ve formě nové smlouvy o volném trhu, ((T. Spencerová podle New York Times, Přísně tajné. Volný obchod mezi USA a EU. Literární noviny, XXIV, č. 38, 19. 9. 2013, s. 8)) a stále více zřetelný záměr budovat Unii jako politickou federaci, v níž kulturní, historická, politická dimense a integrita jednotlivých národů, zvláště menších, bude velmi oslabena. ((Tuto skutečnost přiznává například Jacques Rupnik, Evropa na rozcestí. Unie podle modelu Kandiskij: dělící čáry a koncentrické kruhy. Právo, Salon, 29. 8. 2013)) Problém rozporu hodnot vlastních demokracii a liberalismu a globalismu se ignoruje.
Tato orientace EU nemá potenciál přispět k řešení vážných ekonomických a sociálních problémů, spíše naopak, bez podstatných reforem její důsledky budou dále oslabovat střední třídu, na jejíž existenci je závislý rozvoj demokracie i potřebný stupeň sociálního smíru. Situace je zvýrazněna dále tím, že slábnoucí vlády států jsou pod stále se zvyšujícím tlakem nadnárodních korporací a jejich lobbyistů, které vnímají společnost převážně jako ekonomické jednotky a jako prostředek ke svým ziskům a považují duchovnější dimenze společnosti v podstatě za soukromou záležitost jednotlivců ((Martin Potůček)). K oslabování státu a vlád přispívá také záměrné preferování regionálních zájmů před národními ((Laughland. V. Bělohradský, Právo, 2. 11. 2013)). Zároveň sociální a kulturní oblasti, včetně škol, zůstávají převážně v rukou národních vlád, které pro umělý nedostatek financí a nedostatečnou orientaci na obecné dobro a na spravedlnost, nejsou schopny zasahovat do problémů způsobem, který by přispíval k rozvoji úrovně lidí, společnosti a demokracie. Korupce, kriminalita, nestoudné exekuce stoupají, máme předpověď, že do několika let budeme mít v republice čtyři sta tisíc bezdomovců. Tento vývoj musí nutně vést ke konfliktům, dokonce násilným. Ale na konfliktech vždycky někdo pohádkově vydělává.
Nadějné je nedávné teoretické poznání či přiznání EU, že její zatím velmi uniformní aplikace politiky na země s rozdílnou úrovní a kulturou, má zcela jiné výsledky než čekala, většinou neblahé. To se v kontextu problémů se sjednocováním projevuje jako daleko důležitější faktor než je zatím EU schopná přiznat. Až EU bude nucena pochopit, že historie, národní identita, integrita a kultura jednotlivých národů zůstává pro celkovou úroveň většiny jednotlivců i společnost a pro demokracii nezastupitelnou hodnotou, může být pozdě pro prevenci násilných konfliktů dvou téměř protikladných orientací. Pokud se EU rozpadne, zbude tu střední Evropa ovládaná Německem a prostor pro autoritativní pravicové režimy.
Pomoc západu v podobě stovek poradců a tajných služeb po roce 1989 směřovala hlavně k destrukci konkurence schopnosti středoevropských států a k vytváření podmínek pro zahraniční korporace, které šly za ziskem a potřebovaly expandovat a potřebovaly levnou pracovní sílu. Slovo nacionalismus v negativním smyslu se zároveň skloňovalo ve všech pádech se záměrem podemlít integritu a identitu národů, jejich kolektivní zájmy, jejich sebedůvěru. Již delší dobu se také vymýšlí nové koncepty přispívající k potlačování národní a historické pozitivní identity menších států, v současnosti v zájmu „konkurence schopnosti“, což je v podstatě v zájmu korporací a globalizace. Například organizace Fontes Rerum (Družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia) organizovala veřejné sezení 29. 5. 2013 na Novotného Lávce, s názvem: Národní obrození a jeho dopad na současnou ČR a její konkurence schopnost v globalizovaném světě. V podtextu většiny argumentů proti obrození a jeho důsledcích stály nepřiměřené ohledy na „potřeby“ globalizujících trhů. Byl obhajován požadavek, aby se angličtině a němčině učily děti již od mateřské školy, samozřejmě na úkor mateřského jazyka a všeobecného vzdělání. Byla ignorována otázka důležitosti mateřského jazyka pro emoce, kontakt s historií a kulturou vlastního národa, pro úroveň lidí a společnosti, a jeho relevance k rozvíjení demokracie. (Problémem se také zabývá Martin Potůček, Stát na šikmé ploše, LN, 31. 10, 2013). Většina lidí je schopna se naučit dobře jen jeden jazyk. Destruktivní a tragické důsledky akulturizace a konkurence známe dostatečně z kolonií.
Oficiálně prohlašované cíle EU se původně týkaly hlavně demokracie, prosperity a sociální oblasti v kontextu tržní ekonomiky, která byla po dvě desetiletí předkládána jako nejdůležitější garant této orientace. Pokud by EU kladla orientaci na demokracii na první místo, a nezaměňovala demokracii s neoliberalismem, musela by se její politika vůči postkomunistickým státům orientovat ne na neoliberální cíle, ale na pomoc rozvíjet jejich demokracii ve smyslu orientace na vzdělaneckou, kulturní a politickou úroveň veřejnosti a úroveň těchto států a na respekt vůči všemu pozitivnímu, čeho tyto státy dosáhly v minulosti.
Jejich pozitivní dimenze ve specifických podobách vyrůstaly z jejich historie, podmínek a možností, z konfliktů s konservativními mocenskými silami s výsledky více nebo méně uspokojivými, ale nadějnými ve srovnání s dobami předosvícenskými a monarchistickými. Na rozdíl od toho, co se nazývá „vyspělé demokracie Západu“ (osobně termín moc neuznávám), menší středoevropské národy, ne vlastní vinou, neměly možnost dozrát politicky, a to ani po roce 1989, kdy byly vrženy do rapidních ekonomických změn a privatizace, které se ukázaly málo přispívající k dobru společnosti, naopak trvale snižují kulturní, morální a sociální úroveň společnosti. Ani zavedené demokratické instituce nedokázaly stabilizovat tyto národy na demokratických základech v důsledku nedostatku politického vzdělávání a diskusí, v důsledku nedostatku vlivu veřejnosti na politiku, a také v důsledku mezer, možná záměrných, v zákonech, které dávaly příliš velkou šanci korupci, zahraničním zájmům a destruování i poměrně funkční ekonomické základny, to vše doprovázené nesmyslnými restitucemi, zvláště katolické církvi. To vše se souhlasem a přispěním Západu, bez odporu EU.
Někteří ekonomové tvrdí, že pád komunismu a ekonomická expanse Západu do střední Evropy ho zachránila od velké ekonomické krize, která pak přišla s dvacetiletým zpožděním a to i do střední Evropy. Začínají se hlasitěji ozývat názory, že EU, NATO, euro i západní struktury jsou v krizi. (Jacques Rupnik, Na silný hlas Češi slyší. Literární noviny, XXIV, č. 46, 14. 11. 2012, s.4—5.) Tato konstelace nevytváří příznivé podhoubí pro rozvíjení funkční demokracie, ale pro korporativní autoritativní systémy, případně pro federalismus nerovných členů, s možností vykořisťovat slabších. Dokonce činí koncept „občanské společnosti“ impotentní pro nedostatek hodnot a idejí, který by společnost stmelovaly. (Jan Keller, Lesk a bída občanské společnosti. Právo, Salon, 14. 11. 2013, s. 5 a 7.)
V tomto kontextu je velmi důležitá znovu otázka kořenů a procesů, kterými se k demokratizaci národů dospělo, co z historických a kulturních tradic jednotlivých středoevropských národů bylo a co zůstalo relevantní k úspěšnějšímu rozvinutí demokracie po roce 1989 a co je ohroženo v zájmu volného trhu a tzv. „konkurence schopnosti“.
Předesílám, že demokracie se svými institucemi a s možností obecné účasti dospělých v politice, je stále ještě obecně uznávaná jako systém schopný reagovat na problémy efektivněji v zájmu úrovně většiny a společnosti, než systémy jiné. Na rozdíl od jiných systémů, klade důraz na rovnost a spravedlnost. Cílená výchova, vzdělání, relevantní zákony, efektivní postih nezákonností, obecné sdílení humanitních a demokratických hodnot všemi vrstvami společnosti, včetně podnikatelském jsou předpokladem i zárukou demokratické orientace. Ta je zároveň neoddělitelně spjata s existencí společnosti, dostatečně integrované kulturně a historicky, s pocitem sounáležitosti a schopností zodpovědnosti jednotlivce za sebe, za druhé i za celek. Jen tak je možná smysluplná debata o společných potřebách, zájmech a problémech, důraz na spravedlnost a schopnost dělat kompromisy v zájmu úrovně všech. Velmi důležitým zdrojem pocitu sounáležitosti je hodnotná kultura a znalost vlastní historie, zvláště pozitivní, v civilizačním kontextu. Intensivní ideová a intelektuální komunikace mezi evropskými národa ku prospěchu všech, existovala vždy. Ale entita národa, státu, hrála prvořadou roli pro specifické formy demokratizace, podmíněné úrovní každé této entity. Integrita národních a státních celků je však současným umělým vývojem brutálně nabourávána a jako demokracie se nám předkládá hlavně tržní ekonomika, práva jednotlivce, individualismus a důraz na menšiny, doprovázený kulturou orientovanou na pudy. Tím je veřejnost záměrně udržována v politicky a mravně pubertálním stavu a mocenské ekonomické i politické elity v odcizení od většiny, žijící ve vlastním světě privilegií, luxusu a slávy. Za těchto podmínek je znemožněna existence funkční demokracie a úsilí o obecné dobro a spravedlnost.
Již Masaryk upozorňoval, že demokracie vyžaduje vědomé úsilí, zvláště inteligence a politiků, a vědomou výchovu k demokratickým hodnotám. Přirozenější bylo to, co nazýval aristokratismem, t. j. úsilí o privilegia na úkor ostatních, většiny, slabších, s důsledkem, že jejich pozitivní duševní potenciál i sociální úroveň zůstanou zanedbány. V lepším případě budou sloužit jako levná pracovní síla, v horším jako naprosto zbyteční. Demokracie je poměrně náročný systém na morální, kulturní, vzdělaneckou, sociální a právní úroveň společnosti. Primární zodpovědnost za tuto úroveň má intelektuální elita a její dlouhodobé působení. Stavovsky organizovaná společnost je totiž stálým nebezpečím.
Z našeho hlediska chci uvést jako příklad úspěšného rozvíjení podmínek vhodných pro rozvíjení demokracie české národní obrození, proti kterému se léta útočí. Jeho humanitní filosofie, důraz a práce na kulturní demokratizaci českého národa se stala základem rozvíjení jeho úrovně po celé 19. století i po roce 1918. Většina nepočetné a často pronásledované česká inteligence se od konce 18. století plně ztotožnila s osudem a potřebami zanedbaného českého národa s vírou, že jeho pozitivní potenciál byl zrovna tak hodnotný jako svobodnějších národů, a že cílenou prací a společným úsilím bylo možné ho navrátit k plnohodnotnému, důstojnému životu, včetně větší svobody. Osvícenské ideje i znalost české reformace, spojené se základními křesťanskými principy, zvláště křesťanskou láskou k bližnímu, kterou církev dávno opustila, prostupovaly činnost české inteligence od konce 18. století. Zpočátku, kromě vědecké byla nejdůležitější kulturní činnost – literární, umělecká, historická sebeznalost, zakládání českých škol. Proces to byl velmi obtížný a náročný v rámci rakouské říše, kde většina šlechty, Němců katolická církev tomuto vývoji nepřály a neuznávaly ani princip rovnosti ani princip spravedlnosti. Znalost historie, zvláště reformační, se stala pro českou inteligenci silným inspiračním zdrojem. Z této kulturní demokratizační orientace vyrostl i politický program, který přetrval až do roku 1918. Znalost tohoto procesu od obrození je stále relevantní k rozvíjení naší demokracie.
V souladu s osvícenským konceptem filosofie dějin, Masaryk vytvořil r. 1895 v České otázce filosofii českých dějin stopováním úsilí od středověku až po obrození o nápravu věcí veřejných, o zlepšení úrovně národa, o pokrok. S obavami sledoval jednostranné a marné úsilí českých politických stran o větší samostatnost českých zemí a zanedbávání této tradice. Politické dospívání českého národa bylo potlačováno rakouskou vládou i násilnými prostředky, většinou častým výjimečným právem. Před r. 1914 byl Masaryk jen částečně pochopen, když zdůrazňoval důležitost práce přispívající k vnitřní síle českého národa, k jeho úrovni, aby byl připraven na příležitost k větší samostatnosti a plnějšímu národnímu, kulturnímu a politickému životu. Nikdy nepochyboval, že tato příležitost přijde.
V České otázce Masaryk také ukazoval, jak soustředěná práce vzdělané elity pro úroveň většiny přináší dlouhodobé cenné výsledky, na něž je možné navazovat i politicky. Nad mocenskou rakouskou elitou, zlomil hůl již řadu let před 1. světovou válkou. Oceňoval Palackého kulturně-politický program do takové míry, že se stal součástí jeho exilového úsilí o demokratické samostatné Československo. Jen poněkud přecenil sílu demokratické orientace západu.
Příběh českého obrození a příběh demokratizace národů Evropy, existence československé demokracie mezi válkami, jasně vypovídá o tom, že entita národa, jeho kultura, pozitivní tradice, úsilí o svou úroveň, jeho integrita jsou velmi relevantní v kontextu demokratizace společnosti a v úsilí o politickou demokracii. Ta nikdy nemůže uspět bez určité kulturní, politické a mravní úrovně společnosti, bez potřebného stupně integrace, kterou může poskytnout jen kulturní vývoj s důrazem na humanitní a demokratizační hodnoty.
Závažným a trvalým problémem zůstává vztah silnějších států, národů, korporací, trhů, atd., vůči slabším, aby nevyužívaly své síly převážně pro své mocenské zájmy. I slabší státy potřebují svobodu, aby se mohly rozvíjet ke svému pozitivnímu potenciálu ve všech důležitých oblastech své existence. Tím přispívají i k úrovni civilizace (Masaryk). Jen na tomto základě je možné úspěšně usilovat o obecnější uplatnění politické demokracie a s tím spojené možnosti vyloučit násilné konflikty mezi národy a státy.
Současné liberální koncepty, jako individualismus, svoboda, práva, menšiny, konkurence schopnost jsou naprosto nedostatečné pro fungující demokracii. Naopak, spíše společnost atomizují, staví různé skupiny proti sobě. Demokracie však potřebuje hodnoty, které lidi sbližují, vytvářejí pocit hlubší sounáležitosti, možnost efektivní spolupráce a schopnost dosahovat kompromisy v zájmu veřejného dobra. Vzhledem k tomu, že v posledních desetiletích hlavní proud politického směřování nesleduje rozvíjení demokracie, je na čase, aby se inteligence, podobně jako tomu bylo v osvícenství a v českém obrození, zapojila do úsilí zvrátit tento nežádoucí trend a pracovat pro obrození demokratické orientace.
Redakce: J. Skalský Připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 453. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací. Praha, 29. listopad 2013. Webová stránka:
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz