Evropská „integrace“

a česká politika

Ing. Dalibor Plichta

"My, Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty národní,

nemůžeme nežíti smyslem své historie a proto přirozeně

i v politice mezinárodní a zahraniční stavěti musíme na

ideji své. "

T. G. Masaryk: "Jan Hus"

Jsme dnes stejně jako některé další evropské národy tlačeni vnějšími vlivy a silami k tomu, abychom se rozhodli mezi dvěma zásadně odlišnými možnostmi svého dalšího trvání.

Je to rozhodování mezi Evropou sestávající ze svrcho­vaných států jednotlivých národů a Evropou pouhých provincií jakéhosi superstátu, jakýchsi Spojených států evropských.

Znamená to rozhodování se mezi sdílením zásady zachování rovnováhy sil, která je předpokladem dodržování práva v mezinárodních vztazích a vůbec nadřazenosti práva nad mocí, a mezi odmítáním této zásady a jejích důsledků, totiž vytváření jednoho mocenského centra jako jediného zdroje práva a spravedlnosti, nadřazeného vůli jednotlivých národů a rušícího jejich možnosti hledat uspokojení vlastních oprávněných a přirozených zájmů nejen na poli mezinárodní politiky, ale i uvnitř národního společenství. Znamená to nutnost rozhodovat se mezi zachováním národů jako samostatných politických společenství na jedné straně a na druhé straně takovým postavením národů, které by z nich činilo společenství pouze kulturní a které by z jejich státu jako vlastního, samostatného rámce politického života, činilo pouhé provincie nadstátu, pouhé jazykové oblasti.

Znamená to nutnost volit mezi Evropou svéprávných a svrchovaných národů, jejichž spolupráce by se zakládala na svobodě a rovnosti a dobrovolnosti, a Evropou ovládanou jedním nebo několika hospodářsky, politicky a vojensky silnými národy, Evropou vystavenou jejich hegemonii.

Podle toho, pro jakou podobu Evropy se rozhodneme, budeme my i jiné malé národy buďto zvládat svoje hospodářské a sociální i jiné úkoly v souladu se zájmy vlastního národa, anebo přispívat, případně pouze přisluhovat při uskutečňování hegemony jednostranně a v jejich zájmu vytčených cílů, dosažení statutu supervelmoci pro tuto jejich Evropu, účastnit se jejich velmocenského boje o nadvládu nad světem.

Jde rovněž o to, zda Evropa tím, že zůstane Evropou národních států, bude moci snadněji uspokojovat volání svých národů po demokracii, decentralizaci moci a její kontrolovatelnosti, nebo zda se stane Evropou centra­listickou, zbyrokratizovanou, ovládanou technokraty, Evropou, v níž je demokratický politický způsob vytváření obecně závazné vůle odsouván na vedlejší kolej a v níž převládá místo svobodné veřejné diskuse manipulování veřejného mínění a politika kabinetní.

Jde nakonec také o to, jakou má mít Evropa nebo spíše její národy a státy ctižádost. Jestli uspokojování každodenních potřeba a zájmů svých občanů, tj. především zabezpečení vzdělání, práce a zdravotního a sociálního zabezpečení, nebo jestli to má být stupňování efektivity a hospodářské produktivity v zájmu profitu a v zájmu zvyšování mocenského potenciálu nějaké "integrované" Evropy, která chce s ostat­ním světem spíše soupeřit než spolupracovat.

Otázky hospodářské, politické i vojenské "integrace" Evropy na nás dopadají, aniž si veřejnost stačila uvědomit různé důsledky těchto "integračních" snah pro náš stát a pro náš národ.

Naše oficiální politika se ostatně celý čas přičiňovala pouze o to, abychom v propagované "integraci" Evropy spatřovali jev, který má povahu přírodního zákona, něco nevyhnutelného, co můžeme jenom vzít na vědomí, a vzít to na vědomí takové, jaké je nám to podáváno, bez možnosti něco na věci měnit.

A místo toho, aby otázka evropské "integrace" byla pro nás otázkou v prvé řadě politickou, jsme našimi politiky vedeni k tomu, abychom se na ni dívali především z hlediska ekonomického. Politické síly zasazující se o členství České republiky v Evropské unii od samého počátku mátly naši veřejnost tím, že toto členství vydávaly za náš "návrat do Evropy" a záměrně ztotožňovaly samozřejmost našeho evropanství s něčím, co samozřejmě není a ani být nemůže, totiž s členstvím v politickém seskupení Evropské unie, sdružujícím navíc jen část evropských států a národů.

Ohlédnout se do minulosti a připomenout si jisté rovněž "integrační" pokusy z minulosti jako kdyby vůbec nebylo vhodné.

Mělo a stále má zůstat nepozorováno, že jedněmi z nejhorlivějších stoupenců "sjednocení Evropy" byli hned brzy po skončení druhé světové války odsunutí Němci, kteří viděli ve "sjednocení Evropy" jedinou cestu, jak změnit ve svůj prospěch stav, který jim přinesla porážka nacismu. Podle různých stoupenců "sjednocování" Evropy není také třeba přikládat nějakou váhu okolnosti, že mnozí "integrátoři" Evropy se jako k inspiraci rádi vracejí k obrazu Evropy, jaký by I dokonce před první světovou válkou, kdy jejich Evropa zahrnovala celou východní Evropu a měla sahat podle jejich plánů ještě hodně dál.

Nemělo by nás prý znepokojoval, slyšíme-Ii dnes od nich, že "neštěstí" Evropy začalo mírovými smlouvami z Versailles, ze Saint-Germain a Trianonu v létech 1919 a 1920, kdy "mnohé bylo rozděleno, co by bylo bývalo lépe nerozdělovat, a mnohé proti vůli postižených pospojováno, co se nikdy spojit nemělo", jak se vyjádřil německý státní ministr G. Glueck na srazu odsunutých Němců v Norimberku 1993, zatímco tehdejší předseda odsunutých českých Němců Franz Neubauer na tomtéž norimberském srazu o oněch smlouvách řekl, že "často svévolné smlouvy z pařížského předměstí padají dnes Evropanům na hlavu".

Prezident Václav Havel spatřuje v evropské "integraci" budoucí obdobu "velkých nadnárodních říší", které považuje za vyšší, ušlechtilejší útvar, než je stát národní. Mohli jsme z jeho úst slyšet, že "z historie víme, že všechny takové velké nadnárodní říše nebo aliance nebo seskupení, které se v dějinách vyskytly, které něco znamenaly, měly jakousi svoji nosnou ideu, nosného ducha a měly v sobě mravní závaznost respektovat hodnoty, na nichž jsou založeny. Byla přítomná vůle obětovat něco z nejrozmanitějších partikulárních zájmů okamžitých ve prospěch společného zájmu dlouhodobého".

Máme přehlédnout, že tyto velké nadnárodní říše byly vždycky výtvorem právě partikulárních, sobeckých, imperiálních zájmů dobyvatelů a hegemonů a že pro všechny velké nadnárodní říše byly příznačné neustálé ujařmující války, v nichž prolévali krev především ti, kdo byli pod pláštíkem "nosných idejí" podmaněni a donuceni bojovat za cizí zájmy?

Podobně chatrné je odůvodňování evropské "integrace" údajnými "společnými duchovními hodnotami". Nikdo přece dosud nepodal důkaz, že společné duchovní hodnoty vyžadují politickou nebo dokonce vojenskou smlouvu. I velice těsné kulturní společenství se může obejít bez takových politických a vojenských svazků, dokonce právě ono je potřebuje nejméně.

Ale řeči o "společných duchovních hodnotách" mají I jiný háček: jsou většinou velice všeobecné a skládají se z neurčitých frází, pod nimiž si každý může představovat, co se mu zlíbí - racionalismus stejně dobře jako iracionalismus, hodnoty, jež přinesla renesance, stejně dobře jako to, co vnucovala protireformace, hodnoty demokracie stejně jako to, co vyzdvihovaly stavovské teorie, které fatálně (a zároveň logicky) tíhly k autoritativnímu režimu, hodnoty mravní autonomie stejně dobře jako mravní heteronomie a slepé pokory, kult autority stejně jako kult anarchie.

To všechno se může totiž skrývat nebo být ukrýváno pod všeobecnými frázemi o "společných evropských hodnotách" a není možno vyloučit žádné překvapení, co se z takových "společných duchovních hodnot" nakonec vyklube nebo bude vybráno. Rovnost, nebo elitářství? Trh bez přívlastků, nebo trh s přívlastky? Odpovědnost společnosti a státu, nebo "každý si za všechno může sám",? - To všechno totiž patří do pokladnice evropských duchovních položek nebo v té pokladnici bylo a je, aniž tam v mnoha případech být muselo.

Kromě toho "společné duchovní hodnoty" ani tehdy, kdyby byly jasné a přesně vymezené a opravdu všemi také sdílené, nemohou za nás vyřešit všechny obtíže, které s sebou nese život tak diferencované společnosti, jako je společnost novodobá. A to ani ve státech malých. Tím méně pak v nějaké obdobě "velké nadnárodní říše". Neosvobozují nás od nenahraditelné politiky jako způsobu vytváření obecně závazné vůle, od konfliktů vznikajících z různosti zájmů.

Jiným omylem a nepravým důvodem k evropské „integraci“ má být, jak se nám stále znovu opakuje, že evropská „integrace“ je cestou k odstranění napětí a konfliktů v Evropě tím, že budou „integrací“ překonány národní státy, čímž prý, opět podle v. Havla, Evropa „přestane být dějištěm tisícera konfliktů různých minorit a ideologií a stane se prostorem spolupráce a koexistence“.

Vždyť národní státy vznikly proto, že se katastrofálně neosvědčily státy mnohonárodní a nadnárodní, říše, jakou bylo například Rakousko-Uhersko. Národní státy vznikly z pádnějších důvodů, než z pouhých ideologických rozmarů. Jsou uskutečňováním demokratického principu autonomie národů, obdobné politické autonomii jedince. Není-Ii překonána myšlenka oblastní a místní samosprávy a myšlenka decentralizace uvnitř států, proč by měla být překonána myšlenka politické samostatnosti a samosprávy národů?

Zatímco Němci oslavují dovršení svého národního státu po sjednocení Německé spolkové republiky a Německé demokratické republiky a zatímco Francouzi o žádném překonání svého národního státu ani nezačali uvažovat a řada národů i v západní Evropě o dosažení takového postavení, které by se pokud možno co nejvíce podobalo vlastnímu národnímu státu, marně usiluje, jsme my dokonce některými vlastními politickými představiteli poučováni, že národní stát je přežitkem, který je nežádoucí.

Spojování programu "integrace" Evropy s kampaní proti národním státům a jejich svrchovanosti naznačuje, že jde o něco víc a něco jiného, než je spolupráce evropských nebo části evropských národů v řadě odvětví. Dává tušit nebez­pečí, jež jsou za takto pojímanou "integrací" skryta především pro malé národy a jejich státy, kdyby měly padnout ochranné hranice jejich suverenit.

Také očekávání, že evropská "integrace" zabrání „tisícům konfliktů", jsou lichá, ne-li neupřímná. Ty "tisíce konfliktů" nemají své příčiny pouze ve sledování národních zájmů a neodehrávají se také pouze v rovině národů, zvláště dnes, v době globalizace. Nemohou také zmizet ze světa nějakým zrušením národních států a vytvořením nějakého nadstátu. I v něm by ty "tisíce konfliktů" přetrvávaly, "integrovaná" Evropa by nepřestala být jejich dějištěm, pokud by se ovšem nestala dějištěm diktátu nějakého hegemona, který by ty konflikty zadupal do podzemí a potlačil, místo aby přivolil jejich zvládnutí diskusí a mezinárodními dohodami svrchovaných národů.

V této souvislosti je jistě pozoruhodné, ale zároveň i skličující, jak velkou malomyslnost a hlubokou nevíru někteří demokraticky se tvářící humanisté a "internacionalisté" projevují, pokud jde o možnost svobodné spolupráce a solidarity nezávislých a demokraticky se spravujících národů a jejich států.

Zároveň je udivující, ne-Ii podezřelé, s jakou důvěrou titíž humanisticky a demokraticky se tvářící "sjednocovatelé" vzhlížejí k velké svrchovanosti nadstátu, jemuž by byly obětovány ty "nebezpečné" svrchovanosti malých států ­jako kdyby nebezpeční museli být vždycky ti malí, kdežto osvícení jenom ti velcí a silní.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz