Evropa páchá harakiri

Václav Klaus

Milan Vidlák

V rozhovoru pro časopis Šifra bývalý český prezident Václav Klaus vysvětluje, proč musela současná podoba EU narazit, proč politici nechtějí říkat pravdu, jak obrovsky Německo vydělalo na euru a proč je jeho doplácení na Řecko mýtus, proč nikdy neodpustí USA barevné revoluce, kterými rozeštvávají svět, a proč je třeba o tom mluvit nahlas.

„To je hrozné takto mne uvést," zvedne Václav Klaus obočí u pultíku, když je moderátorem uveden jako první řečník, jenž má promluvit na téma budoucnosti mezinárodních rozvojových institucí na Rhodoském fóru, slovy, že půjde jistě zase o něco provokativního, jak je jeho zvykem. „Očekává se ode mě, že budu provokativní, a já si přitom připravil seriózní, solidní a neokázalou řeč," rozesmává bývalý český prezident plný sál. Jeho dvacetiminutový projev o neefektivnosti institucí jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka je dvakrát přerušen potleskem a i aplaus na konci a následné diskuse účastníků letošního Dialogu civilizací naznačují, že měla Klausova slova velký ohlas. Bez nadsázky by se dalo říct, že český politik je zde skutečnou celebritou.

Ačkoli česká média s oblibou popisují Václava Klause jako někoho, kdo svými vystoupeními v zahraničí naší zemi škodí a v cizině není respektován, na Rhodoském fóru je Václav Klaus obležen televizními štáby z Evropy, Číny i Ruska, které chtějí znát jeho názor na aktuální dění v Evropě i ve světě. A právě respekt je to, co je vůči němu ze strany účastníků ze 60 zemí světa jasně patrné.

I když jsem z toho zprvu trochu překvapen, po rozhovorech s kolegy novináři, francouzským mnichem, americkým lékařem i dalšími přítomnými brzy pochopím proč. Protože jako jeden z mála politiků říká už několik let otevřeně to samé, je názorově konzistentní a ukazuje se, že na jeho slova zkrátka dochází. Václav Klaus poskytl Šifře v předvečer svého projevu tento pozoruhodný rozhovor, který vyvrací řadu zažitých mýtů a kde otevřeně mluví i o věcech, na něž se většina politiků bojí byť jen pomyslet. Ve světle pařížských událostí se pak ukazuje jako obzvláště aktuální.

Pane prezidente, vy jste už před mnoha lety začal ostře vystupovat proti fungování EU a byl jste za to napadán ze všech stran. Všiml jsem si, že dneska i ti lidé, kteří vás dříve kritizovali, říkají: „Ten Klaus měl pravdu." Chodí takoví lidé i za vámi, nebo si to ještě nepřiznali?

Samozřejmě že za mnou chodí a zejména ve světě e-mailů a dopisů, které dostávám, je tenhle výrok na denním pořádku. Pro mě to žádné velké zadostiučinění ale není, byl bych raději, kdybych pravdu neměl a bylo to všechno úplně jinak. Na druhé straně si myslím, že to ode mne nebyla žádná geniální jasnozřivost, protože mně se to zdá tak logické a samozřejmé, že to nemohlo dojít někam jinam, než kam to teď došlo. Je to téměř banální závěr.

 Já se přiznám, že pod vlivem mladické nerozvážnosti jsem rovněž podlehl jistému eurooptimismu a vašim výrokům jsem zprvu nevěřil. Vysvětlil byste současným i vyléčeným eurooptimistům, proč se tento projekt musel dostat na pokraj krachu a proč to prostě muselo takhle dopadnout?

Eurooptimisté? Dívejme se na to spíš tak, že jsou eurorealisté a euronaivisté, to je přesnější. Lidé nechápou to, že proces evropské integrace prochází obrovským vývojem. Myslí si, že je to stále tatáž věc, ale to vůbec není pravda. Evropská integrace v roce 60, 70, 80, 90, 2000 a 2010 bylo něco úplně jiného než teď. Když to zjednoduším, tak to dělím minimálně na dvě etapy. Ta první je něco, pro co pořád ještě používám slovo integrace, zatímco ono druhé, postmaastrichtské období, nazývám unifikace. Obávám se, že nejen laický čtenář českého tisku, ale kdokoliv, kdo tady sedí vedle nás na terase hotelu na řeckém Rhodosu, toto vůbec nedoceňuje. Proměna EU v něco jiného je totiž realitou. Zazlívám mnoha inteligentním lidem, že ji nevzali na vědomí, že nejsou ochotni se podívat pod pokličku a že nejsou ochotni to přiznat. Jinými slovy — přehození výhybky v Maastrichtu v prosinci 1991 nezbytně vedlo k tomu, co se dnes v Evropě odehrává.

Myslíte, že má EU nějakou naději na záchranu, nebo je odsouzená k zániku a musí vzniknout něco jiného?

Myslím, že takto EU dlouho fungovat nemůže. Jestli její změna bude probíhat formou formálního zániku a vytvořením něčeho jiného, nebo jestli to bude takové za života, za chůze proměňování vnitřních struktur EU, to bych nechtěl spekulovat. Pořád ještě nevidím v Evropě síly, které by byly ochotné tu politickou úlohu přijmout tak, že končíme a začínáme něco jiného. Mám pocit, že pro mnoho lidí je to stále ještě zcela nepřijatelná teze. Ale že se EU bude muset proměňovat, je jisté — čím hlouběji, tím lépe, čím rychleji, tím lépe.

Co je ta úplně nejhorší vada, která brání tomu, aby projekt EU normálně fungoval?

Ten fatální přenos kompetencí z jednotlivých národních států do Bruselu je něco naprosto děsivého a fungovat to nemůže. Evropská unie má v sobě tisíc hloupostí, ale jsou dva klíčové projekty, které ji definují a které se teď v poslední době dostaly do centra pozornosti nás všech — Schengen a euro. To jsou dva projekty, které evropskému integračnímu procesu, který jsme na počátku charakterizovali jako vzájemné otevírání se, rušení řady bariér na hranicích států, volný pohyb zboží, služeb, práce a kapitálu atd., daly úplně jiný charakter. A tyto dva projekty eurofanatici prosadili bez ohledu na cokoliv a bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady. Oba ty projekty mají svou líbivou, povrchní stránku. Cestovat si kdekoliv bez toho, abych musel vytahovat z kapsy pas, a cestovat si přes hranice a nemuset si vyměňovat peníze, to je přece na první pohled příjemné a milé a vyhovující prostému člověku. Lidé byli proto pro oba tyto projekty. Trvám na tom, že jsem byl jeden z mála, nejen u nás, ale i v Evropě, kteří kritizovali od prvopočátku oba dva projekty.

Lidi si ťukali do čela, když jsem v době relativního klidu, v době před velkými migračními pohyby, mluvil o tom, že život bez hranic nelze. Že to dlouhodobě není možné. Vy také přece máte doma dveře, vrata do zahrady, vy je jistě zamykáte, když jdete ráno do práce. Lidi se na mě koukali a tvářili se, že neví, o čem mluvím. Teď to teprve začínají domýšlet.

Ve svém projevu zde na Rhodoském fóru bývalý rakouský kancléř Alfred Gusenbauer říkal, že Schengen je skvělý projekt, pouze však pro období klidu. Na zvichřené časy ale není vůbec nastaven.

Já jsem si pana Gusenbauera se zájmem vyslechl a prohlašuji, že mluvil podstatně jinak, než mluvíval jako rakouský kancléř. A já jsem mu to řekl. Povídal jsem mu: „Bezva, moc se mi líbilo, co jste říkal, ale takhle jsem vás dřív neslyšel."

A co vám na to řekl?

„Já už teď nejsem v politice, tak můžu říkat, co chci." To je smutné.

Když jsem sem přijel a slyšel ty řečníky jako Gusenbauera nebo bývalého německého ministra obrany Guttenberga, tak je to úplně jiný svět než ten virtuální bruselský a mediální. Když zítra otevřeme veškeré noviny v Evropě, budou tam nesmysly o tom, jak Rusové bombardují děti a jací jsou to lotři, a tady se naprosto realisticky říká, kde jsou ty hlavní problémy. Jak je možné, že je rozpor mezi tím, co se říká tady a co navenek, tak obrovský?

Já tady mám několik exemplářů knížky mých článků, projevů a esejí, kterou jsme vydali loni v našem institutu. Jsou to moje anglické texty. Půlka je z mého prezidentského období a půlka z postprezidentského. V dodatečné předmluvě k nim jsem psal, že kdyby mně někdo dokázal, že ty texty v prezidentském období byly jiné než texty v postprezidentském období, velmi bych se zlobil sám na sebe, že jsem něco takového udělal. To ti ostatní politikové takhle vůbec necítí. Malá odbočka, vy jste říkal, že ten Schengen je pro dobré počasí, jak říkal i Gusenbauer. Já jsem se pousmál, protože to je moje stále opakovaná teze o euru. Říkám: „Euro je mechanismus pro dobré počasí. Když máte děravou střechu a neprší a není tajfun, tak se to dá všechno přežít, ale když je počasí špatné, tak to střecha nevydrží." Moc mě potěšilo, že to Gusenbauer teď pronesl i o tom druhém projektu, o Schengenu.

Mnohé názory říkají, že projekt eura je spíš než evropský německý, že byl nastaven tak, aby vyhovoval Německu. Naopak ty slabší státy, které jsou třeba tady na jihu, se zadlužovaly, aby mohly kupovat německé zboží, pročež došlo k obrovské nerovnováze.

Já jsem o tom napsal celou řadu textů, zejména kolem řecké krize, to je moje téma. Lidé neekonomové podceňují úlohu cen obecně a zapomínají, že cena je klíčový ekonomický parametr každého ekonomického systému. My, kteří jsme žili za komunismu, víme, co to je za hrůznost, když ceny nevyjadřují ekonomickou podstatu. Že jsou ceny klíčové, lidé zapomínají, ale dvojnásob nechápou, že ze všech cen, kterých jsou v ekonomice tisíce, statisíce, je jedna cena nejdůležitější — a to je cena, která se jmenuje měnový kurs. Systémem eura se vytvořil jakýsi zprůměrovaný měnový kurs. Ukázalo se, že nevyhovuje žádné evropské ekonomice. Pro některé země je strašlivě vysoký, což jsou země evropského jihu, a pro některé země je strašlivě nízký, to jsou země evropského severu, včetně Německa. Kvůli tomu ve všech těchto zemích vzniká ekonomická nerovnováha, jenomže jednou má znaménko plusové, jednou minusové. Kritizovány jsou ale jenom země, které mají znaménko minusové. Země, kterým tento kurs vede k deficitu platební bilance, obchodní bilance, vývozu a dovozu, jsou kritizovány a chce se, aby se ony přizpůsobovaly. Ale ty země, které jsou přebytkové a které tyjí z toho pro ně neuvěřitelně výhodného kursu, od těch nikdo nic nechce.

Německo na euru nesmírně vydělalo, což vůbec není zmiňováno, a lidi si pořád myslí, že Německo doplácí na Řecko a spol. Nesmysl. Německo na euru nesmírně vydělalo, a to, co dává do Řecka, je zanedbatelná věc.

No a ještě z těch všech záchranných balíčků pro Řecko nešlo 90 % peněz do Řecka, ale obratem do německých bank.

To je druhá věc. To je argument, který se běžně používá. Já teď mluvím o něčem jiném. O tom, že se Německo stalo nejmocnější světovou exportní ekonomikou díky tomu, že žije dlouhodobě, už 15 let, ve světě radikálně podceněného, podhodnoceného měnového kursu. Celý svět nadává Číně, že se jí pohodlně exportuje, protože má podhodnocený měnový kurs. Vede se o tom velká debata, ale je to považováno za defekt a je viněna Čína, že něco takového umožňuje. Nikdo neviní Německo, že žije ve výrazně podceněném, podhodnoceném měnovém kursu o 30 až 40 %. Pro Německo je euro ten nejlepší z možných světů. Výrobci ekonomické nerovnováhy v Evropě jsou Řecko i Německo. Je mystifikace si myslet, že jsou viny jen deficitní země. Ty přebytkové země jsou viny stejně. Já jsem o tom v minulosti ve svých textech psával a každému říkám, že čtvrt století před vznikem eura se Německo opakovaně dostalo do výrazné ekonomické nerovnováhy (opačného typu než Řecku) a jediné řešení bylo, že Německo revalvovalo, zvýšilo kurs německé marky. To se stalo za posledních 25 let do vzniku eura čtyřikrát! Němci čtyřikrát revalvovali marku, čímž nastolili na čas jistou rovnováhu, ale zase se začala prosazovat jejich výkonnost, efektivnost, úspornost atd. Nastal znova tento proces, v průměru se to tedy dělo jednou za šest let. Takhle ten proces nastolování rovnováhy fungoval. Od momentu, kdy vzniklo euro, je tento proces znemožněn — Německo nemůže revalvovat, a tím pádem vytváří nepřetržitou nerovnováhu. Tisíckrát říkám, nenadávejte Řecku.

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst na webu časopisu Šifra.

231

Více: http://cz.sputniknews.com/nazory/20151119/1711549/evropa-harakiri-rozhovor-vaclav-klaus.html#