Escapismus nebo extremismus

Vlastimil Podracký

Je vůbec nějaký způsob odvrácení zániku evropské civilizace, který by nebyl extrémistický? Je možné řešení v rámci hodnot evropské civilizace? Není nevyhnutelné opustit lidská práva, náboženskou svobodu a toleranci v zájmu sebezachování? Momentálně jsou slyšet buď escapisté nebo extrémisté a pokud jsou realistické hlasy, mají jen nějaká dočasná a velmi pragmatická řešení. Je vůbec naděje na řešení evropským humanismem?

Escapisté mají zacpané uši

  Václav Klaus přednesl na setkání Valdajského klubu proslov, ve kterém popisuje Evropu jako upadající kontinent neschopný sebereflexe. Doslova říká:

„Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti………. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. ……Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl…….“

  V. Klaus nikoliv poprvé takto popisuje escapismus, o kterém jsem psal už dávno ve své knize Občanská obroda, o čem píše Buchanan ve známé knize Smrt Západu, o kterém v podstatě už psalo mnoho myslících konzervativců. Všechno to bylo házení hrachu na zeď, většinou se nikdo nezmohl ani na odpověď, ani na věcnou kritiku. Prostě jakoby tomu nerozuměli – a dodnes nerozumí.

  Můj známý ve Vídni stále kritizuje poměry u nás. Není zde prý sterilní čistota, nejsme dosti podnikaví, nepracujeme produktivně apod. Nechci tvrdit, že nemá pravdu, ale jeho třicetiletá dcera se ještě neprovdala a má dvě zaměstnání, osmadvacetiletý syn studuje kdesi v Americe, a když se ho zeptám, jestli už snad není dědečkem, tak rychle zavede řeč na jinou kolej. Ale jiné věci jsou pro něj důležitější. Hlavně, že se uprchlíci musí přijmout, musí se jim pomoci a hlavně musí být dodržována jejich lidská práva. Je to jakési podvědomé východisko ze situace, když prostě někdo dobrovolně vymírá, že někdo jiný převezme pokračování. To je escapické myšlení. Podstatou je – my vymřeme, ještě si užijeme, jiní nás nahradí a nechají dožít v blahobytu. To je ovšem omyl.

  Escapičtí lidé jsou většinou individuálně humanističtí, žijí v dekadenčním blahobytu, který je na úkor budoucnosti jak po stránce fyzické existence rodu, tak po stránce nadměrného čerpání přírodních zdrojů. Širší realitu neradi chápou (uprchlickou krizi), pouze tu osobní, raději podlehnou idealismu (postaráme se o všechny uprchlíky, jsme přece humánní).
  Z tohoto myšlení samozřejmě vyplývá, že Češi jsou xenofobní, nacionalističtí atd., protože nejsou escapičtí, jsou příliš konzervativní, ještě stále je zajímá osud celku, osud národa a budoucnost dětí. To neznamená, že jsme na tom nějak lépe, ale jak vidět, u nás si to lidé spíše uvědomují jako chybu, prostě escapismus nepřijali za svůj, spíše se za něj stydí, zatímco na Západě si z toho udělali přednost a předmět vnucování. Polské volby ukázaly, že Poláci jsou na tom shodně s námi, podobně Maďaři. Tradiční rozdělení na pravici a levici v tom nehraje roli a konečně se snad najde jiné hodnocení.

Kořeny „úniku“ z dějin

  Kritizované jevy jsou jen následkem příčin daleko hlubších. Jakub Trnka v Listech 4/2015 píše: „Právě v tom spočívá skutečný paradox dnešního člověka: ona nedějinnost, kterou se honosí a kterou považuje za hlavní důvod své nadřazenosti oproti dřívějším dobám či jiným kulturám…. Žije v dějinách, které sice neskončily, ale už se v nich nemá dít ani on sám…..“. V podstatě jakoby člověk spadl z nebe, nic nebylo zapotřebí k jeho genezi, nemusí být nikomu vděčen, na nic se ohlížet, potom obdrží práva jen na základě svojí existence jako jednotlivce, žije od ničeho k ničemu a snaží se urvat ze života, co se dá. Proč tedy člověk „uniká“ z dějin, proč vstupuje do nicoty?

  Západní civilizace se honosila vždy svým individualismem, lidskými právy a zodpovědností jednotlivce. Člověk se stále více „osvobozoval“ od všeho, co jej ovládalo a zatěžovalo, ale také od všeho, co jej přesahovalo. Protože společnost vyžaduje určitou míru občanské sounáležitosti, stala se společnost nefunkční v okamžiku, kdy se jednotlivec stal přednější než společnost, když zájmy jednotlivce jsou důležitější než přirozené kolektivy, instituce a řád společnosti. To se stalo tragickým zvláště v případě rodiny.

  Další příklady této anarchie a nefunkčnosti: Právo na bezplatné vzdělání je krásné, ale absolvent vysoké školy se odstěhuje do ciziny a nikdy nevrátí peníze vložené společností do jeho vzdělání. Právo muslimské zdravotní sestry být zahalená je důležitější než fungování zdravotnického zařízení. Podnikatel je formou kvót nucen zaměstnávat ženy i proti zásadě výběru zaměstnanců podle schopností a tím ohrozit výkon firmy. Blokovat stavbu dálnice odmítáním prodeje pozemku je velmi úspěšné. Homosexuálové chtějí stejná práva, jako heterosexuální manželé, ale povinnosti nekonají, děti neplodí. Práva dítěte jsou důležitější než výchova v řádného a pracovitého občana. Cokoliv nedovolit, zničit, zablokovat třeba už jen jednotlivcem nebo účelovým spolkem, je velmi dobře možné, pomáhat ovšem není povinnost, vytrácí se společná tvůrčí energie, je nepochopitelné, když ji ještě někdo má. Toto vše je založeno jak na individualismu, tak na rovnostářství. Hlouběji by se došlo k tomu, že esencí je hédonismus (užívání života) a relativismus (rovnost nerovných, rovnost hodnotného s nehodnotným).

  Escapické ideologie, které V. Klaus shora vyjmenovává (nazývá je –ismy), jsou převážně relativistického charakteru a marxistického původu. Ale v pozadí je „únik“ od odpovědnosti vyšším strukturám a přesahujícím hodnotám. Tyto ideologie jsou escapické proto, že escapismus je jejich myšlenkovou esencí (zbavit se zodpovědnosti, hédonismus), ale zároveň escapismus prohlubují. Prvním šiřitelem escapických ideálů byl u nás Václav Havel.

  Člověk se „osvobodil“ od jakýchkoliv kolektivních závazků, které jej svazují, osvobodil se i od rodiny, která svazuje nejvíc. Mezi tyto opuštěné kolektivy patří i národ, obec, stát. Zůstalo jen to, co je pragmatické a momentálně přínosné, tedy veškerá sociální opatření, která se ovšem poskytují obvykle bez recipročních povinností. Člověk toto „osvobození“ bez reciproční zodpovědnosti stvrdil v kodexu tzv. lidských práv, která jsou nade vším, tedy i nad zákony zajišťujícími funkci a bezpečnost státu.

  Člověk se neodloučil jen od společnosti a jednotlivci vzájemně od sebe. Člověk se „odloučil“ i od přesahujících přirozených principů, izoloval se ve svém hédonismu. Celý escapismus je založen na ztrátě ontického obsahu života, ztrátě účelu bytí, chybí smysl lidské existence. Rodina a národ jsou součástí vyššího ontického obsahu života, pokud chybí tato vize, nastupuje nepřirozený život a následný únik (escapismus). V escapismu se smysl existence národa popírá, děti nejsou potřeba a na otázku po smyslu života jednotlivce se odpovídá, že je tu jen pro sebe. Jak k tomu došlo, píši ve své knize Nadčasový humanismus a dalších esejích. Toto „odloučení“ nastalo především v šedesátých letech na Západě tím, že mladá generace popřela tradiční řád, který účel lidské existence v sobě obsahoval, ale nenahradila jej ničím jiným funkčním, pouze hédonismem a relativismem. Humanismus dostal individualistický charakter.
  Stát ovšem nemůže fungovat, pokud trvá tato „odloučenost“, lidé musí mít „sounáležitost“, musí být vedeni niterným přesvědčením společného a nadčasového bytí, musí vytvářet hodnoty nejen pro sebe a jednotlivce, ale také v rámci přesahující vize i pro budoucnost celku. Jinak nelze trvale existovat, a první závan větru odjinud, za což lze považovat dnes islamismus a migraci, znamená zhroucení domečku z karet.

Extremismus

  Pro ty, kteří ještě nedegenerovali v escapismu, obrana vlastního etnika, vlastního státu, obce a rodiny je přirozená. Jen escapisté to nazývají rasismem, nacismem apod. Extremismus je to tenkrát, když se jedná o ideologickou akci. Extremisté se vyhraňují proti, ale nevědí, jak uspořádat společnost, co dál, neřeší příčiny. Vyřešit escapismus je složité, chtělo by to se vrátit k národnímu konzervatismu. To znamená velké úsilí. Jednodušší je vyhrožovat a vykřikovat na migranty, kteří většinou za nic nemohou a byli do situace zavedeni escapisty v evropských státech, jednak uvolňováním prostoru vymíráním a jednak přímou akcí (pozváním). Do toho nepočítám uprchlíky před válkou, kterým je zapotřebí pomoci, ale to nemusí být na našem území.

  Nacionální extremismus je dobrým argumentem pro escapisty, nahrává jim velmi dobře a myslím si, že potom celá politická scéna vypadá jako bychom měli volit mezi escapismem nebo extremismem. Mnozí extremisté jsou probuzení escapisté, někteří jsou populisté a chtějí se dostat do parlamentu, aby měli dobré bydlo. Bohužel na správnou vlasteneckou stranu, která bude mít v čele skutečné nezištné vlastence a přitom schopné lidi, se dosud čeká. Hlavně se dosud čeká na sponzory takové strany, ale ti zase asi čekají na nějakou vizi, na nějaký rozumný program.

Co tedy dělat?

  Původní moderní institucí evropské civilizace byla občanská práva. Ta byla stanovena pro jednotlivce, ale zároveň kolektivně, tedy tak, aby výsledkem byla fungující a spolupracující demokratická společnost. Občanská sounáležitost se stala podstatou funkčního státu, lidé tedy nemohli být „odloučení“, musela je spojovat kolektivní myšlenka národa a státu. Tradiční řád, zároveň s celou společenskou strukturou, zajišťoval též, aby se lidská přirozenost realizovala v rodině mladými lidmi v biologicky vhodném věku a tím byla zajištěna reprodukce. Rozvrácením tradičního řádu a zpochybněním institucí, „osvobozením“ jednotlivce od závazků ke společnosti se stát zbavil možností řešit problémy. Ty se už nesmí řešit přednostně v zájmu společnosti, ale v zájmu jednotlivce. Tím vzniká anarchie a neschopnost. Návrat k původní občanské podobě státu, kde budou práva v rovnováze s povinnostmi, kde bude občanská sounáležitost hlavním parametrem, funkční společnost cílem, je jedinou šancí. Zůstat věrni humanismu a zároveň zajistit kontinuitu kulturní i biologickou, znamená odmítnout podobu humanismu jen pro současného jednotlivce, odmítnout i vyčkávání na samovolné řešení, ale přijmout podobu humanismu nadčasového, zajišťujícího kontinuitu uvědoměle.

  Protože to nelze dělat v otevřeném světě ani v nějakém transnacionálním útvaru, je nutno národní stát obnovit a učinit ho hlavní strukturální institucí. Doufejme tedy, že společnost nezávislého demokratického státu s obnovenou občanskou sounáležitostí to bude, která zajistí i vyřešení escapismu bez extrémistického řešení.