Edvard Beneš před 80 roky zvolen prezidentem

 V pokoji jednoho hotelu v Paříži v prosinci 1918 se sešli Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Masaryk se zrovna vracel domů z cesty po Spojených státech amerických poté, co byl zvolen prezidentem Československé republiky. Masaryk v pokoji Benešovi řekl, že přemýšlí o svém budoucím nástupci a že hlavou našeho státu by měl po něm být on – Beneš. Na loňském prosincovém semináři v pražském Institutu Václava Klause to sdělil Robert Kvaček, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Seminář, který moderoval exprezident Klaus, se konal na téma Edvard Beneš – 80 let od volby prezidentem.

Masaryk sdělil politikům svého nástupce

Když Masaryk přijel do Prahy a měl za sebou první vystoupení před poslanci v parlamentu a další oficiální akce, pozval si na Hrad skupinu politiků. Byli mezi nimi sociální demokraté, agrárník Antonín Švehla i básník Josef Svatopluk Machar. Svěřil se jim, že uvažuje o svém nástupci, protože se necítí ve své kůži, je unavený a nemocný. Navíc, když se vrátil po čtyřletém exilu do republiky, našel rozvrácenou rodinu a ubylo mu sil. A proto již nyní musí takto přemýšlet. Hostům na Hradě sdělil Benešovo jméno. Ti byli velice překvapeni, neboť se domnívali, že Masaryka na Hradě jednou bude střídat význačný muž Karel Kramář. Přítomné požádal, aby se o zvolení E. Beneše prezidentem zasadili.

Masaryk přitom zastával názor, že jeho nástupce v prezidentském úřadu musí být člověk dělný a ne osoba, jejíž portrét bude pouze shlížet na lidi v úředních místnostech nebo na poštovních známkách.

Benešova hvězdná chvíle

V roce 1934 se ukázalo, že půda ještě není zkypřená k tomu, aby se Beneš ucházel o prezidentské křeslo. Masaryk, ač vážně nemocen, byl opět zvolen prezidentem. Když pak zanedlouho TGM abdikoval, nastala Benešova hvězdná chvíle. Volba proběhla 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále Pražského hradu. Ještě předtím ji provázely tvrdé zákulisní boje o kandidáty na tento státnický post. Ale nakonec se Masarykovo přání vyplnilo. Beneš byl zvolen skórem, jaké sám Masaryk nikdy nezískal: ze 440 volitelů hlasovalo 340 pro Beneše. Zazněly slavnostní fanfáry. A Beneše čekala přetěžká životní a politická zkouška vzhledem k dramatickému vývoji v Evropě a vzrůstajícímu nacismu v hitlerovském Německu, kdy záhy šlo o bytí či nebytí českého národa. A Beneš v této historické zkoušce obstál!

Londýnský exil – úsilí o obnovu ČSR

Poutavě na semináři také hovořil profesor Jan Kuklík, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Připomněl trauma z mnichovské dohody pro náš národ, kdy Beneš abdikuje a odlétá do londýnského exilu a přitom již začíná přemýšlet, jakým způsobem by bylo možné obnovit Československo. Odjíždí i do USA, kde přednáší o krizi evropské demokracie.

Přelom v Benešových úvahách nastane po vypuknutí druhé světové války v září 1939. Po peripetiích se mu podaří v Paříži vytvořit Československý národní výbor, jehož je předsedou. Přitom Anglie a Francie, které proradně v Mnichově zradily ČSR, pořád uznávají platnost mnichovské dohody. A navíc dokonce odmítají uznat čs. exilovou vládu, v jejímž čele Beneš stojí. Beneš vytrvale jedná s ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem války Velké Británie. Nabídne čs. vojáky do boje s Německem. Přitom jeden z britských diplomatů si do záznamníku jízlivě napsal: „Británie je na tom už tak špatně, že si snad může dovolit vsadit na Čechy.“

Beneš uznávanou hlavou státu

A houževnatý Beneš nakonec dosáhne toho, že s ním Britové jednali jako s hlavním čs. exilovým politikem. Nepovažují ho přímo za prezidenta, ale spíše za lepšího předsedu exilové vlády. Tím posiluje svoji pozici. Ale důležité je, že Beneše přitom za čs. prezidenta pořád uznává značná část jak domácího, tak i zahraničního odboje. Všichni důstojníci bývalé čs. armády ho pokládají za vrchního velitele. Můžeme obrazně říci, že Londýn se stává hlavním městem Československa v exilu. Beneš je též pozván do USA i do Sovětského svazu jako už respektovaná hlava státu. Podaří se mu mezinárodně uznat jak čs. vládu, tak i funkci prezidenta v londýnském exilu. Po válce odlétá z Londýna nejprve do Moskvy jednat o vládním programu a pak až domů do svobodného Československa.

JAN JELÍNEK

Slovanská vzájemnost, č. 195, únor 2016, str. 2