Dr. Edvard Beneš a dekrety

Dr. E.Beneš, dekrety prezidenta republiky, dr. J. Šrámek, státotvorná politika Československé strany lidové

I.

Je zarážející, že poslanci a senátoři za KDU-ČSL v čele s  p. dr. Pithartem, předsedou Senátu, pro Lex Beneš nehlasovali. Vždyť každý člen původní Československé strany lidové ví, jaké zvlášť blízké, pevné a dlouhodobé přátelské vztahy mezi dr. E. Benešem a dr. J. Šrámkem existovaly.

Že tyto skutečnosti zřejmě nejsou známé p. dr. Pithartovi a dalším „liberálním křesťanům“ je pochopitelné. Litujeme však, že ani jiní lidovečtí poslanci a senátoři nedokázali svými hlasy ukázat na uvedené i další dějinné skutečnosti a tak současně vzdát hold i dr. J. Šrámkovi, jeho spolupracovníkům a i potvrdit svou věrnost tradiční lidovecké křesťanskosociální, vlastenecké a demokratické politice.

II.

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem právním.

Již v r.1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého čsl. odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21.7. vydal prezident republiky ústavní dekret č . 1/1940 Ústředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky.“ Místopředsedou tohoto ústavního orgánu se stal F. Hála, oddaný spolupracovník J. Šrámka. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. V jejím čele stál dr. J. Šrámek. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úvč z 15.10.1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „…předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v  nezbytných případech prezidentem republiky k  návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony.“ Zákonodárná moc měla být tedy, a také byla, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

III.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J.Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takých případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4.2.1942 značně ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálně demokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27.10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4.4.1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace československého politického života, která zastupovala velkou většinu Čechů a Slováků, se ve skutečnosti stala společným normotvůrcem. Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z nichž 98 již na osvobozeném území ČSR. Z těchto i dalších důvodů dekrety prezidenta republiky nemohly být pouhými „Benešovými dekrety“.

IV.

Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním (PNS). 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.

V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovenska zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců.. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

V.

Rozhodnutí o transferu Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfer pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

O transferu německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska, v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, definitivně rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté

Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy, mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici, např. místopředseda vlády a předseda Unie svobody p. Mareš, mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.

Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády. Jsou na nich proto i podpisy dr. J. Šrámka, místopředsedy vlády, a ministrů dr. A. Procházky a F. Hály.

Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.

Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil, že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. … Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 … . Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.'

Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS.)

VI.

Názorová jednota v otázkách odsunu Němců, konfiskace jejich majetku a dalších legálních opatření vůči nim, s výjimkou německých antifašistů, a potrestání zrádců a kolaborantů se po politickém rozpolcení našeho národa na komunisty a nekomunisty udržela ještě dlouho po únoru 1948. V uvedených otázkách existovala zásadní shoda i mezi pražskou komunistickou vládou a Radou svobodného Československa. Její členové, s jedinou výjimkou, považovali odsun za nezvratitelný. RSČ pokládala odsunuté Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. „Dr. Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. ‚Problém bude vleklý,‘ řekl, a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný.‘ „(Politici bez moci, B. Čelovský, str. 104, Tilia, 2000) . Usnesením předsednictva RSČ z 28.a 29. května byl P.Tigrid požádán, aby systematicky sledoval činnost odsunutých Němců a podával o ní zprávy. Tlak Němců na RSČ i rozhlasovou stanici Svobodná Evropa rostl. Přesto „Benešovci jsou proti každému ústupku vůči sudetským Němcům , dokonce i proti slizkým frázím a proti dvojznačným a nepřesným formulacím. Stojí na půdě tehdejšího prohlášení ‚Rady‘ ze 4. července 1953, podle kterého je sudetoněmecká otázka vyřešena ‚nezvratně a s konečnou platností‘. … Konečně musí – a to je pro způsob myšlení Čechů to nejnesnadnější – vycházet z toho, že sudetští Němci se sice chtějí vrátit do svých domovů, ale nikoliv pod českou nadvládu, takže k jednání mezi Čechy a sudetskými Němci může dojít jen na základě rovnoprávného partnerství a nikoliv jako ‚státní národ‘ vůči ‚menšině‘. Jelikož pro většinu českých politiků začátek světa se počítá od 28. října 1918 a Benešovo státnictví je jejich evangeliem, bude to asi ještě pěknou chvíli trvat, než se protivníci benešovců mezi českými exilovými politiky probojují k názoru, že dnes již není čas na slizké fráze, že příležitost přijatelných kompromisů byla již třikrát propasena – 1918, 1938, 1945 – a že dnes stojíme před úplně novou situací. …“ ( Der Sudetendeutsche, 15.5. 1954)

Aby k nějakému, tolik očekávanému „prosudetskému“ posunu vůbec mohlo dojít, musely ještě uplynout šedesátá a téměř celá sedmdesátá léta minulého století. „Debatu o odsunu zahájil v roce 1977 slovenský historik Ján Mlynárik, kterému posloužil odsun jako výhodná zbraň ke generálnímu útoku proti ‚centralistické‘ Praze. Pod pseudonymem Danubius ve Svědectví Pavla Tigrida Mlynárik rozhořčeně definoval odsun jako počin nemorální. Následující písemné debaty, která se táhla skoro dvě léta, se zúčastnili mj. disidenti Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Petr Pithart, Miloš Pojar, Petr Příhoda (všech šest se skrývalo za pseudonymem Bohemus), Milan Hübel, Miloš Hájek, Zdeněk Mlynář, Václav Kural, Jan Křen a Vilém Prečan.“ (Mnichovský syndrom, B. Čelovský, str.29,Tilia, 2000). Do „diskusí“ se zapojovali i další chartisté. V letech následujících část chartistů začala usilovat o nikdy veřejně nevyhlášené vytlačení již zmíněných benešovců a jejich principů i stanovisek z mysli exilu i českého a slovenského národa. Jen tak mohli chartisté přehodnocovat české dějiny, českou státnost, česko-německé vztahy a činit potřebné kroky i v oblasti politické.

Chartististická stanoviska se začala šířit, zejména po 17. listopadu 1989, kdy někteří z nich se dostali do vysokých ústavních funkcí. S jejich jmény i usilovnou činností jejich pokračovatelů se setkáváme stále. Důsledky známe. Někteří národně orientovaní čeští politici mluví o snahách připoutat nás ke zchátralé německé boudě a dokonce i o pokusu „demoliční čety“ v čele s Václavem Havlem zlikvidovat náš stát.

VII.

Jak dříve nacisté v čele s A. Hitlerem a henleinovci napadali se zuřivou nenávistí demokratické Československo a jeho prezidenta dr. E. Beneše s cílem postupně germanizovat a nacizovat „českomoravský prostor“, tak nyní značná část Němců odsunutých z Československa za pomoci řady německých politiků, zvláště bavorských, a českých kolaborantů, nenávistně útočí jak proti dr. E. Benešovi, tak i proti dekretům prezidenta republiky a naší republice. Srovnáme-li jejich cíle s programem henleinovské SdP, lehce zjistíme, že v řadě požadavků se zásadně shodují.

V současnosti se podařilo části německých novinářů udělat ze štvavých protibenešovských útoků nenávistnou protičeskou kampaň. Po relativně slušném přístupu Schröderovy vlády k česko-německým vztahům, bude po vítězných volbách, vyhrožuje poslanec za CDU E. Marschewski, na nás CDU/CSU vykonávat mnohem razantnější tlak. Pan dr. E. Stoiber, ministerský předseda Bavorska a dlouholetý předseda bavorské Křesťanskosociální unie, nám to již v nedávné době přislíbil vícekrát. V jeho „díle“ pokračuje i současný bavorský premiér Seehofer, který se chystá se „sudetskými“ Němci ve své suitě na nezvanou návštěvu Prahy, s cílem prosadit alespoň některé jejich požadavky. Jakoukoliv účast tzv. sudetských Němců na příp. zmíněném jednání, bychom měli odmítnout. Ještě lépe by bylo panu Sehoferovi říci, že taková návštěva je u nás nevítaná, a proto by bylo lépe, aby zůstal doma. Nadto partnerem našich ústavních orgánů jsou odpovídající orgány SRN a ne jednotlivých zemí SRN.

Za této situace bychom měli v našem národě upřednostnit jediné dělení, a to na vlastence a kolaboranty. Neustále nám nejrůznějšími způsoby vnucované rozdělení na věřící a ateisty, katolíky a protestanty, bílé a barevné, privilegovanou vrstvu novozbohatlíků a rostoucí počet rodin žijící v chudobě, nekomunisty, či dokonce antikomunisty, a komunisty musíme už konečně překonat. Na nové výzvy přicházející doby nelze účinně odpovídat starým způsobem. Nebudeme-li si vědomi vážnosti situace, pak za kulisami politických a sociálních zápasů, konaných v cizím zájmu, se můžeme dostat i na cestu vedoucí k novodobým Lipanům a následné Bílé hoře bez reálné naděje na další národní obrození.

Prezident Československé republiky

V Praze dne 11. srpna 1945

Milý pane kolego Šrámku,

dovolte, abych Vám k dnešnímu dni - k Vaší pětasedmdesátce – upřímně blahopřál. Vzpomínám dlouhých let naší spolupráce po r. 1918, vzpomínám všech těch těžkých let práce a zápasů v době mezi oběma světovými válkami, vzpomínám veškeré Vaší podpory z posledních let před druhou válkou a myslím především na dlouhá léta společného exilu a boje o obnovení republiky. Kolik tu bylo krásných i těžkých chvil! A jak to byla svorná a harmonická spolupráce nás dvou navzájem a spolupráce naše s celou naší národní frontou, jdoucí pak z Londýna přes Moskvu do Košic, do Brna a do Prahy! Jak bohatý to byl život!

Těším se z toho, že dnešek můžeme už slavit doma a že jej slavíte ve zdraví. A přeji si, abychom prožili společně ve zdraví a za rozkvětu republiky ještě mnoho dalších Vašich výročí.

S přátelským pozdravem oddaný Váš

Dr. Edvard Beneš, v. r.

„V zahraniční akci byl Jan Šrámek v pravém smyslu slova mandatářem celého národa, neboť svědectví, které vydal před mezinárodní veřejností o národním souhlasu s Benešovou akcí, bylo ze všech nejzávažnější, a to nejen proto, že vycházelo z tábora zcela nezávislého na Benešových vnitropolitických koncepcích, a nejen proto, že je vydavatel svědek, který sám byl svou církevní hodností představitelem mocné mezinárodní autority, ale hlavně pro svoji nesmlouvavou, nepodmíněnou, nenáročnou pevnost a prostotu. … Šrámkovo slovo opravdu bylo jen ano, kdekoli šlo o národní věc, a jen ne, kdekoli šlo o její nepřátele. …Šrámkova lidovost a jeho neustrašenost v sociálním vlnobití a bouření tj., co mu dalo schopnost býti partnerem i v tak odvážném, avantgardním politickém shvězdění, jaké představuje nynější vláda. … V tom, že překonáváme dnešní politické a hospodářské otřesy bez vášnivých politických bojů, je také vyjádřeno životní dílo Šrámkovo.“ (prof. dr. J. Stránský)

„S dr. Benešem se Šrámek z doby politického zápasu za Rakouska neznal. Poznal tehdejšího ministra zahraničních věcí teprve po jeho návratu do Prahy. Co poutalo oba muže k sobě, byl samozřejmě jejich vyvinutý smysl pro vývojovou tendenci demokracie, která zachovávajíc základní svobody demokracie politické, směřuje k vyvinuté demokracii hospodářské. …Z té doby zůstanou památné dvě věty Šrámkovy: jedna, kterou pronesl k prezidentu nově zvolenému, tiskna mu pravici:Byla to věta:‘Pán Bůh Vám požehnej!‘ A druhá věta, z doby už velmi smutné, kdy v ovzduší nemocné malověrnosti a zrady tak četní politici ochotně a naléhavě vyřizovali panu prezidentovi vzkaz z Berlína, aby se už honem vzdal a odešel. Tehdy při loučení k rozhořčení vůdců velké české strany Šrámek prohlásil: ‘Pane prezidente, my si vás zase zvolíme!“ ( F. Hála)

Ke vztahu dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

Úsilí henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němce prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Čs. strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně HSLS (slovenské luďáky, pozn.red.), bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky zajištěno. „Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ‚Pán Bůh Vám to zaplať, co jste pro stát učinil..‘

Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíle: ‚My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek stojíme před osudovou chvílí!)

O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásné titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918 – 1938, Brno, 1946)

Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Státotvornost politiky ČSL již v té době byla obecně vysoce ceněna.

V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných letech. Dr. J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně dr. E. Beneše podporovala.

Prezident dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovali a nás trvala a neoddělitelně spojují s nimi. Proto náš hlas při volbách bychom měli dát jen těm kandidátům, kteří uvedené hodnoty v politické praxi uplatňují. Musíme konstatovat, že KDU-ČSL, až na několik vzácných výjimek, původní šrámkovské křesťanskosociální a lidovecké ideály opustila a ve spolupráci s pravicí se zasloužila o vytvoření liberalistického řádu, který odporuje samé podstatě křesťanství.

K volbám do Ústavodárného národního shromáždění

V provolání k volbám, které nadlouho měly patřit k posledním svobodným volbám v ČSR, i v dalších stranických materiálech, proklamovala ČSL, že je stranou křesťanskou, nekonfesní, státotvornou, československou, národní, demokratickou, nesocialistickou, ochraňující soukromé podnikání, ale přesto stranou sociálně reformní. Stručně řečeno: Ve vnitřní politice ČSL vycházela, v souladu se sociální doktrínou církve, z přirozeného práva člověka na soukromé vlastnictví a z principu jednotného nedělitelného státu. V zahraniční politice inklinovala k teorii mostu mezi Východem a Západem.

ČSL otevřeně prohlašovala, že rozsahem znárodnění byl překročen Košický vládní program a nepostupovalo se cestou etap tak, „aby se po získaných zkušenostech v jednom oboru postupovalo ke zestátnění oborů dalších.“ Svou svobodnou kritikou chtěla ČSL ukazovat na nedostatky znárodněného průmyslu, „neboť jeho neúspěch by neodnesli jen neodborní správci a ředitelé, jmenovaní podle stranické příslušnosti, nýbrž takový neúspěch by odnesl…celý národ“.

V té době se předseda ČSL dr. J. Šrámek těšil nejen velké funkční , ale i zvlášť silné přirozené autoritě. To mu umožňovalo usměrňovat stranu do tradičních kolejí politiky středu. O změny v ČSL usilovala dr. H. Koželuhová. Jeden ze stranických informačních materiálů na toto úsilí reagoval slovy: „ Všechny naše politické strany přijaly do svých řad příslušníky předválečných našich stran, které nebyly po válce obnoveny. Tito příslušníci nemohou mnohdy zapomenout na svou bývalou ideologii a snaží se ji ve stranách uplatňovat. Tak se stalo také v lidové straně, že se tyto skupiny pokusily učinit z lidové strany liberální, protisocialistickou stranu.“

Dr. Koželuhová byla nucena nejen rezignovat na svůj poslanecký mandát, ale byla z ČSL i vyloučena. Dr. J. Šrámek ji charakterizoval slovy: „Je to žena , která není z nás a nebude naše.“ Postup ČSL vůči dr. Koželuhové byl zdůvodněn následujícím způsobem: „ Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co ji činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí. …“ A takovou současná KDU-ČSL není.

Několik vět

Každý, kdo alespoň částečně je schopný objektivně hodnotit naše nedávné dějiny, přichází zpravidla k závěru, že dr. E. Beneš se zasloužil o stát. I jeho zásluhou bylo, že předválečné Československo bylo jakýmsi demokratickým ostrovem uprostřed nacistických, fašizujících či alespoň diktátorských států. Druhý odboj pod jeho vedením dosáhl obnovení Československa v předmnichovských hranicích . Tyto a další zásluhy dr. E. Beneše jsou současně dílem i velké většiny českého a slovenského lidu. Proto upíráme-li tyto a další zásluhy dr. E. Benešovi, znehodnocujeme i činnost celých předcházejících generací.

ČSL pod vedením dr. J. Šrámka vždy spolehlivě podporovala prezidenta dr. E. Beneše. Dr. J. Šrámek stál po jeho boku v dobách nejtěžších. Převáží-li v mysli někoho z nás spíše záporné hodnocení dr. E. Beneše, musíme, logicky vzato, i pochybovat o správnosti konání několika generací lidovců v čele s dr. J. Šrámkem. Pak je asi nutné přepisovat dějiny křesťanskosociální a lidovecké. Pán Bůh nás však od toho ochraňuj!

Malé zamyšlení

Víme, že snad každé křesťanské straně jsou vlastní jak vnitřní proudy sociální, tak i konzervativní .Oba dva jsou jen lícem a rubem jedné a téže strany. Podle našeho názoru by každé takové straně mělo být i vlastní úsilí o spravedlivé sociální reformy. Návodem k takovéto činnosti by měla být sociální doktrína církve, či společná křesťanská sociální doktrína, která by měla být udržována v procesu neustálého zdokonalování a reagování na stále nové sociálně ekonomické skutečnosti.

Zastáváme stanovisko, že vyloučením toho, co činí křesťanskou stranu stranou sociálně reformní, máme na mysli pouze sociálně spravedlivé sociální reformy, ztrácí takováto strana současně i svůj křesťanský charakter.

Encyklika Rerum novarum z r. 1891 jasně říká, že i liberalismus je neslučitelný s křesťanstvím. Co však v praxi KDU-ČSL můžeme zpozorovat? Do strany na vysoké funkce jsou voleni tzv. liberální křesťané, kteří jsou navrhováni a voleni i do parlamentu a ostatních zastupitelských sborů. Snad i někdo z nás může říci se Šrámkem, že tito lidé nejsou z nás a naši nebudou. I když stav věcí nechceme posuzovat nějak přísně, nejsme k tomu ani povoláni, je možné konstatovat, že KDU-ČSL svou politickou činností částečně nabývá charakter liberální strany.

Nejbližším spojencem nynějších křesťanských demokratů byla dříve ODA. Po jejím politickém, morálním i finančním zhroucení navázali tito obdobné vazby na Unii svobody, nejliberálnější politickou stranu v našem spektru. I tato strana snad již neexistuje. Trvajícímu úsilí o podíl na státní moci však není možné podřídit základní principy, na nichž strana stojí. Nelze takto postupovat a současně se prohlašovatt za křesťanskou stranu. Konzervatismus a liberalismus nelze zastřešit křesťanstvím.

Nikdo nikdy neměl pochyb o vlastenectví Křesťanskosociální strany a pozdější ČSL o jejich schopnosti obhajovat národní zájmy.To však nelze říci, jak se domníváme, o KDU-ČSL.která se stává, díky i působení „křesťanskoliberálních“ přepisovatelů českých dějin, velmi slušně řečeno, stranou národně lhostejnou. Běžné slovní vyjádření této skutečnosti bývá zpravidla mnohem výraznější. Proto se nelze divit, že i mnozí křesťanští voliči neví, kterou stranu mají volit, a tak svůj hlas dávali kandidátkám ODS, ČSSD, KSČM. Z KDU-ČSL část liberálních „křesťanů“, dříve tak ve straně hýčkaná a privilegovaná, nyní odešla, aby vytvořila TOP 09, stranu nejen ultraliberální, ale i proněmecky orientovanou, jak svou činností prokazuje její předseda Karel Schwarzenberg. Jak se z křesťanů mohli stát tak rychle liberálové? Zřejmě proto, že jimi byli již i dříve. Není proto nutné snad ani zdůrazňovat, že TOP 09 a tzv. Věci veřejné by od nás neměly dostat ani jeden hlas!

Nezávislý čtrnáctideník Národní Osvobození z 22.4.2004 obsahuje článek Lex Beneš. V něm se můžeme dočíst: „Skutečnost, že pro tento návrh zákona nehlasoval se vzácnou jednomyslností ani jeden ze senátorů KDU-ČSL (stejně tak jako předtím poslanci KDU-ČSL v Poslanecké sněmovně) nepřekvapuje…Chceme v zákonodárných sborech EU i našich mít především čestné, inteligentní a neohrožené vlastence, jako zástupce našich národních zájmů a nechceme tam ty, co takoví nejsou. Volte proto s rozvahou a odpovědnosti!“

Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociálníí hnutí jako svou 333. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2010

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz