Dva horké březny v Bělehradě, v Srbsku
75 roků po převratu srbských důstojníků v Bělehradě 27.března 1941.
17 roků po NATO zločinu 78 dnů bombardování Srbska po 24.březnu 1999.
Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Od začátku 1941 Hitler stále intenzivněji chystal akci Barbarossa, útok na SSSR. Velmi rušivě mu do toho zasáhly neúspěchy tažení Mussoliniho proti Řecku z Albánie (Hitler mu musel jako svému spojenci pomoct) a obzvlášť pak i státní převrat srbských důstojníků 27.března 1941 v Bělehradě, proti přistoupení Království Jugoslávie k Paktu Tří (Německo+Itálie+Japonsko) dne 25.března 1941, ke kterému již před tím přistoupily Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. Kvůli tomu probíhaly v Bělehradě veliké demonstrace, Srbové se nechtěli paktovat s Němci, i kvůli smutným zkušenostem s německou a rakousko-uherskou soldateskou z První světové války 1914-18. Začátkem 1941 dlela v Bělehradě, bez veliké publicity, spíš polo tajně britsko-americká vojensko-zpravodajská mise (USA ještě nebyly ve válce). Mise se snažila, za využití sentimentálních vzpomínek na bratrství ve zbrani z války 1914-18 a za využití četných nesplnitelných slibů vojenské pomoci, nějak vtáhnout Jugoslávii do války proti zatím vítěznému Německu v Evropě, nehledě na její hrozné následky pro Srbsko. To aby polevil německý tlak na zoufale a statečně bojující Churchillovu Britanii,.
Tatínek zastupoval v Jugoslávii československý koncern ČKD a PRAGA automobily, jehož řada dodávek směřovala pro armádu Jugoslávie. Kvůli tomu se občas vídal i s elitním velitelem Královského letectva generálem Dušanem Simovićem. Nějak začátkem března 1941 se generála během služební návštěvy zeptal, zda bude vůbec možné, aby srbská armáda nějak spolupracovala s Němci. Generál se prý usmál a tatínkovi asi toto odpověděl:
-„Pane inženýre, nebojte se, srbská armáda nebude nikdy s Němci spolupracovat. Uvidíte, ono to nějak vyjde. Jen doufejme, že to nebude stát moc krve. Srbská armáda může jít jen do určité meze s tou spoluprací!“
Události v Řecku a pak i v Jugoslávii, přinutily Hitlera přechodně stáhnout řadu elitních divizí německé armády z plánované akce proti SSSR, která se měla uskutečnit polovinou května 1941 a přeložit celou akci Barbarossa na druhou polovinu června. A tato událost znamenala nástup zimy pro Hitlerovy armády před Moskvou, na kterou nabyla vůbec připravena. Takže převrat, organizovaný srbskými důstojníky v Bělehradě 27.března proti vstupu Jugoslávie do Paktu tři, značně předznamenal i porážku Německa ve válce.
Ten převrat vyvolal v srbských částech Jugoslávie, které byly vždy prozápadní a proti německé, vlnu nadšení. Mně bylo v té době už skoro 16 let a vzpomínám si na nadšené manifestace v Bělehradě toho 27.března, na kterých lid, včetně nás gymnazistů, provolával slávu na trůn dosazenému mladičkému králi Petrovi II, armádě (hlavně jejímu srbskému velení, generálům Mirkovićovi a Simovićovi), která převrat uskutečnila a pak nové vládě generála Dušana Simoviće . Všude zněla hesla „Lépe válka nežli pakt!“ a „Lépe hrob, nežli otrok!“ (srbsky „Bolje grob nego rob !“). Jak jsme se dozvěděli, manifestovalo prý v Sarajevu i dost muslimů v prospěch převratu, provolávali slávu mladému králi. Netušili jsme ale, jaké hrůzy ta válka pro srbský lid bude znamenat, včetně genocidy statisíců Srbů v ustašovském Chorvatsku a od části bosensko-hercegovských muslimů, rozbombardování řady srbských města a popravy srbských rukojmí Němci, kteří za jednoho zabitého německého vojáka budou popravovat 100 Srbů, za zraněného 50. Notoricky známá jsou srbská města Kraljevo a Kragujevac, kdy ve dnech 20. a 21.října 1941 tam bylo popraveno, podle německého mluvčího v okupovaném Srbsku Felixe Benzlera, 4 000 srbských mužů a chlapců (podle místních zdrojů to bylo 10 000). Popravčí čety Wehrmachtu popravily tehdy v parku Šumarica i všechny chlapce nad 15 let odvlečené z chlapeckého gymnázia v Kragujevci.
Zničujícími nálety na Bělehrad a na další srbská města přepadlo hitlerovské Německo 6.dubna 1941. Jugoslávii, spolu se svými spojenci Itálii, Bulharskem a Maďarskem. Chorvatská města vůbec bombardována nebyla. A už 10.dubna byl v Záhřebu vyhlášen fašistický ustašovský nezávislý stát Chorvatsko (NDH), z kterého se za pár týdnů vyklubal“ pravý genocidní stát pro v Chorvatsku žijící Srby, Židy a Romy a také v Bosně a Hercegovině, které Hitler a Mussoliny „přidali“ zločineckému poglavnikovi (vůdci) NDH Ante Pavelićovi a jeho ustašovcům.
Od roku 1997-98 začala teroristická organizace UÇK (Osvobozenecké vojsko Kosova, anglicky KLA, Kosovo Liberation Army), v rámci své snahy odtrhnout se od Jugoslávie (Srbska), zabíjet na Kosovu a Metohiji (KosMet) srbské policisty, úředníky, vybrané civilisty, pro jihoslovanské (pro srbské) Albánce. Zabíjáky z UÇK podporovalo vždy proti srbsky naladěné Německo a kupodivu měli svá propagační centra a banku i ve Švýcarsku, časem je začali cvičit dokonce i elitní britské SAS jednotky. V zahraničí pracující Albánci platili jako daň příspěvky pro UÇK. V jejich řadách bojovalo na začátku i na tisíc placených žoldáků z Afghánistánu, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Jemenu, Saudské Arábie atd., jako tak zvaná „Atlantická legie“.
23.února 1998 prohlásil speciální představitel USA Robert Gelbard v Bělehradě: -„Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí vyvolané teroristickou činností prováděnou teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště ze strany UÇK, Kosovské osvobozenecké armády. Je to bezpochyby teroristická skupina…“ Nicméně když se ti teroristé z UÇK stali vlastně spojencem USA v boji proti Srbsku („malé Jugoslávii“), řekl mluvčí Pentagonu MacLenny 29.června 1998: -„Ministr zahraničí, (tj.M.Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává „teroristickou organizací“. Takové určení nebylo v případě UÇK provedeno a to je všechno…“ Je to jen malá ukázka podvodů a proradnosti Clintonovy vlády v USA na Kosmetu. John Hillen, z mocné rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations), napsal 3.srpna 1998 v National Review článek „Nic Nevědoucí“ (Know Nothings) o tom, že zásadním problémem USA je kombinace arogance a neznalosti, která ochromuje schopnost Ameriky, aby chápala kulturní proudy mimo své hranice..“
Zatímco UÇK od začátku 1998 stále intenzivněji na KosMetu přepadala, ničila a zabíjela, probíhala tam na jaře 1998 veliká akce Ministerstva zdravotnictví Srbska, které za pomoci WHO (Světové zdravotnické organizace, World Health Organisation) zorganizovalo a provedlo vakcinaci proti poliomyelitidě (dětské obrně) kolem 100 000 dětí, včetně všech albánských na KosMetu. Před tím byla hlášena (1995-96) epidemie této zlé nemoci v sousední Albánii. Část Albánců se původně stavěla proti vakcinaci, nakonec i u nich převládl rozum a své děti naočkovat dali. Vakcinace probíhala uprostřed teroristické činnosti UÇK. To podrobně vylíčila autorovi sama ministryně zdravotnictví Srbska Dr.Leposava Milićević, během jeho návštěvy Ministerstva. Pokrytecký Západ této velmi významné akci nevěnoval prakticky žádnou pozornost, protože Srbsko muselo být líčeno, vzhledem k plánům Západu, jen v těch nejčernějších barvách.
Po počátečním teroru, ničení a zabíjení od UÇK na KosMetu, srbská policie i armáda začaly plnit svou povinnost udržet mír a pořádek na Kosmetu. Tlupy teroristů byly během několika týdnů rozprášeny, část byla zničena, část uprchla do Albánie. Pak americký diplomat (známý svým arogantním vystupováním proti Srbům) Richard Holbrooke donutil prezidenta Miloševiće, aby armáda byla stažena, že prý UÇK slíbila, že zachová klid..Ale toto byl další americký podvod, po kterém následoval divoký návrat UÇK do osvobozených od teroristů částí Kosmetu, se řadou násilností a vražd. Vedoucím mise kontroly a ověřování OSN na Kosmetu se stal americký diplomat William G.Walker, bývalý velvyslanec USA v San Salvadoru (1988-92) ,„známý“ od doby, kdy tam docházelo k masovým politickým vraždám, prováděných „eskadrami smrti“.. Jeho úkolem „kozla zahradníkem“ zřejmě bylo v zásadě umožnit, zajistit, bez ztráty politické věrohodnosti , uloupení KosMetu Srbsku (a zařídit tam obratem skutečně obrovskou americkou základnu Bondsteek, nedaleko města Uroševac, přes kterou se, jak říkají zlé jazyky, významně, hlavně z Afghánistánu, také pašuje heroin ). A tak se zrodila i kauza Račak 15.ledna 1999, kdy W.Walker sehrál svoji, dalo by se říci ne zrovna férovou roli, plnou dezinformací. Srbská media ho proto v té době nazvala „velvyslancem lží“.
Události kolem Račaku představují opakování různých špinavých triků Západu (USA, Britanie, Německo, Francie, NATO, Evropská Unie) z Bosny a Hercegoviny, aby byli Srbové vykresleni v co nejčernějším světle. Příklad Račaku ukazuje, jaké strašné následky pro pravdu může mít globalizace dezinformací z jednoho zdroje, který je chce využít ke svým protizákonným až kriminálním účelům.
10.ledna 1999. teroristé z UÇK zabili srbského policistu S.Pržiće u osady Račak (jz od Prištiny), bezprostředně před tím tam zabili ještě tři další policisty a několik pro jihoslovanských (pro srbských) Albánců. Račak před tím za letní-podzimní (1998) proti teroristické ofenzivy srbské armády, většina obyvatel přechodně opustila do okolí. Aby vrahy policisty Pržiće zatkla, policejní jednotka vyjela 15.ledna 1999 z Prištiny, informovala o tom zástupce OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), pozvala dva zástupce AP (Associate Press), kteří do Račaku jeli, aby zásah filmovali na videu. V ten den „kouřily v hodně vylidněném Račaku jen dva komíny“. V kritickém 15.lednu pozorovali události v Račaku i dva francouzští novináři ¨, kteří o tom napsali i své články, R.Girard (z Le Figaro) „Nejasnosti kolem masakru“ a C Chatelot (z Le Monde) „Byli mrtví z Račaku skutečně chladnokrevně zmasakrováni?“ K večeru novinářům lidé řekli, že se tam přes den nic zvláštního nedělo. Po odchodu srbské policie se večer do Račaku vrátili zase teroristé z UÇK. Přes den byla slyšet z okolních kopců střelba z bojů teroristů s policií. Teroristé zřejmě přenesli své mrtvé z bojů v okolí do Račaku. Píše o té možnosti i britský novinář J.Steele „S těly v Račaku bylo tajně manipulováno“ (The Guardian, 21.ledna 1999).
Ten přenos do Račaku padlých teroristů v boji znamenal nečekané (odborníky-lháři šikovně připravené) a prodejnými, a někdy i ne příliš chytrými medii, i některými politiky tvrdě prosazované „vítězství“ pro teroristy z UÇK.
Ráno 16. ledna se totiž v Račaku nečekaně objevili západní a albánští novináři (ale BEZ srbských), srbské vyšetřující soudkyni paní Danici Marinkovićové W.Walker nedovolil odjet z Prištiny do Račaku. Novináři byli hned odvedeni do blízké rokle, kde jim ukázali asi 40 mrtvých těl, Objevil se tam i „diplomata“ W.Walker a bez jakéhokoli odborného vyšetření a zaváhání prohlásil, že to jsou od srbské policie postřílení civilisté. Kupodivu tam ale v okolí nebyly stopy krve, prakticky tam nebyly použité nábojnice. Téměř všichni zabití, kromě některých, neměli nějaké uniformy, měli ale vojenské holinky, vyrobené v Německu.
Story panem Wolkerem vymyšlené bylo zcela podle zdrojů UÇK, že do Račaku během dne 15.ledna vpadli maskovaní policisté, že oddělili muže od žen a dětí, muže že pak odvlekli a postříleli. Ale svědectví dvou novinářů, pracovníků AP a dvou lehce zraněných mužů a žen, kteří se tam odpoledne objevili, nic takového neviděli. Pozdější pitvy mrtvých neprokázaly hromadnou popravu, i když se o to pod velikým tlakem (včetně německého velvyslanectví) finská patoložka Helena Ranta přechodně částečně pokoušela, i když to netvrdila. Vystupovala i během soudu s Miloševićem, neuspěla (nechtěla lhát ?) prokázat, že se jednalo o popravu. Nakonec vlastně popravu negovala. Pěkně líčí uvedené křížové výslechy a pokusy lhát o „masové popravě“, ve své mimořádné knize německý publicista Jürgen Elsässer („VÁLEČNÉ LŽI - Od konfliktu v Kosovu po soud s Miloševićem“ - KRIEGSLÜGEN - Vom Kosovokonflikt zum Milošević Process“, Berlin, 2004). A tak se zrodil, na základě výmyslů v připravených hlavách, plán „ospravedlnitelné“ války, v rámci „obrany“ před genocidou a vyhnáním kosovských Albánců, Americký novinář Harry G.Summers tehdy napsal „Politika Spojených Států na Balkáně je horší než zločin - je to hrubý omyl“ (The Washington Times, 25.ledna 1999).
Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová proto svolala v březnu 1999. konferenci do zámku Rambouillet u Paříže, kde se snažila usvědčit Srbsko ze zločinů na KosMetu, a tím „ospravedlnit“ proti němu připravovanou válku. A zřejmě proto paní Albrightová, kvůli ničení a zabíjení tou „její“ válkou, vbrzku spojených, kterou ona jako nejvýznačnější činitel tak pomohla zahájit, dostala od kohosi kolem té doby svůj nelichotivý titul „Balkánská řeznice“, spolu odpovědná za vyvolání nejtěžšího zločinu: VÁLKY.
Když se to usvědčení Srbska v Rambouillet nezdařilo, vnucovala Srbsku paní Albrightová nepřijatelné podmínky k „uklidnění stavu“, a to volný pohyb vojsk NATO po Srbsku, jeho beztrestnost, využití srbských vojenských zařízení a zdrojů, atd., které prezident Milošević nemohl přijmout. Připomínalo to rakousko-uherské ultimátum Srbsku v roce 1914, než ho Rakousko-Uhersko a Německo napadly. Delegaci UÇK vedl Hashem Thaci, již v té době obžalovaný za řadu zločinů (dnes je přes všechny své zločiny Západem uznávaným prezidentem „státu“ Kosovo). A tak Javier Solana, tajemník NATO, nařídil, v rámci potrestání Srbska a „zabránění vyhánění Albánců z Kosova a jejich údajně plánované genocidě“, večer 24.března zahájení NATO leteckých úderů proti „malé Jugoslávii“ (Srbsko + Černá Hora, FRJ - Federální republika Jugoslávie), hlavně z toho proti Srbsku, včetně Kosmetu, bez povolení Radou bezpečnosti, na základě trapných dezinformací až lží, za použití zveličených zpráv o útlaku a „hrozném“ pronásledování kosovských Albánců, na základě údajných neexistujících plánů na jejich genocidu, o zrušení jejich autonomie (nebyla to pravda, jen byla zrušena státnost KosMetu, podle ústavy z 1974), atd. NATO prostě zcela neoprávněně, „o své vůli“ zločinecky přepadlo stát Srbsko a začalo tam ničit a zabíjet ve dne v noci, údajně za použití přes 1 000 bombardovacích letadel.
Veliký britský mystifikátor, premiér Tony Blair (později v roce 2003 dezinformoval, a hodně a trapně si vymýšlel, o zbraních hromadného ničení v údajném vlastnictví Iráku), vykládal o agresi Srbska proti kosovským Albáncům, aby “umožnil“ zahájení zcela nelegální války proti „malé Jugoslávii“ - Srbsku. Na tyto trapné pokusy odpověděl britský novinář Simon Jenkins (The Times, 20.ledna 1999) komentářem o neodvratně chystaném zločinu organizace NATO proti zbytku Jugoslávie. -„V Chartě OSN není nic, co by dávalo Britanii a Spojeným Státům právo, aby jednostranně zaútočily na Jugoslávii pro činnost, která je v podstatě v její domácí pravomoci jako státu…“ Nicméně NATO svou zločineckou akci proti zbytkům Jugoslávie, tedy hlavně proti Srbsku, včetně srbské provincie KosMetu, 24.března 1999 zahájilo.
Hlavní bezprostřední viníci paní M.Albrightová a pan J.Solana zřejmě bláhově mysleli (a pozdější komentáře to potvrzovaly), že Srbsko, vylekané NATO bombami, za 3-4 dny ničení a zabíjení NATO piloty „změkne“, bude kapitulovat a že bude se vším souhlasit. Ale k jejich zděšení se to nestalo a tak zbabělé bombardování po 78 dnů ve dne v noci pokračovalo a přitvrdilo, stalo se mnohem víc ničivým a vražedným. Zbabělí (jak jinak nazvat ty, kteří zabíjejí bezbranné civilisty, včetně žen a dětí) NATO piloti z bezpečné výšky 5000 metrů, aby je nezasáhla srbská protiletecká palba, „omylem“ dokonce zmasakrovali na KosMetu i v dvou čistě albánských kolonách 14.dubna a 13.května 75 a 80 albánských civilistů. Existuje k tomu hrůzná barevná dokumentace ve dvou knihách, z 1999 (skoro 1 000 str.) v angličtině „ZLOČINY NATO V JUGOSLÁVII“ (NATO Crimes in Yugoslavia), které vydalo (1999) jihoslovanské federální Ministerstvo zahraničí.
Viníci za zločin agrese proti „malé Jugoslávii“, Srbsku, se snaží pomoci ICTY (Tribunál v Haagu) svalit veškerou zodpovědnost na Srby. Známý britský novinář John Laughland o ICTY napsal: -„ Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy. Tento tribunál ve skutečnosti porušuje všechny normy správného (soudního) postupu…“ (The Times, 17.června 1999). V posledním desetiletí v souvislosti s Jugoslávii, svoji obrannou roli NATO vyměnilo za roli čistě vyděračské organizace a agresora nejtěžšího kalibru. Co byl útok NATO na „malou Jugoslávii“, který trval 78 dnů, než agrese? A agrese patří mezi základní, nejtěžší mezinárodní zločiny, už od doby Kellogg-Briandova paktu (1928). Všichni ti „váleční zločinci“, kteří agresi proti Jugoslávii v roce 1999 připravili a uskutečnili, by si měli vzpomenout na rozsudky nad nacistickými zločinci v Norimberku, že vyvolání agresivní války je nejen mezinárodní zločin, ale i největší mezinárodní zločin… Zkušený státník H,Kissinger, poměrně těsně před NATO agresi, napsal i výstižnou větu v Los Angeles Times (22.února 1999):-„ Americké vojsko nemá v Kosovu co dělat“- A pak se ptá:-„ Je Amerika mocnost, která je komukoli k dispozici, aby umožnila každé etnické nebo náboženské skupině, aby získala právo na sebeurčení ? Stalo se NATO dělostřelectvem etnických konfliktů? Když v Kosovu, tak proč ne ve Východní Africe nebo ve Střední Asií?“
A tisíce tun bomb padalo na Kosmet, ničilo a zabíjelo. Desetitisíce až statisíce obyvatel KosMetu začaly prchat před NATO bombami, kosovští Albánci do Albánie a Makedonie. NATO bomby a rakety ničily rafinerie nafty, veliké chemické závody, farmaceutické podniky, továrny na zpracování potravy, elektrárny, vedení proudu vysokého napětí, školy, zdravotnická zařízení, mosty, železnice, autobusy na cestách, atd.. V Bělehradě byly zasaženy i neurologická klinika nemocnice „Dragiša Mišović“, cíleně i budova Televize (zahynula při tom celá noční směna), velvyslanectví Číny s mrtvými. Jedna z prvních obětí zločineckých NATO bomb v Bělehradě, byla 3letá holčička Milica Rakić. Vznikala ekologická katastrofa. Byly ničeny bombami i historické památky Srbska. Již uvedený britský novinář S.Jenkins nadepsal svůj článek „Ne válka, ale vandalství !“ (The Times, 7.května 1999). Náš prezident Havel o té zločinecké agresi později v Kanadě prohlásil, že to je „ETICKÁ (mravní, morální !?) VÁLKA“ ! Ve světě se smáli jeho trapnému výrazu „humanitární bombardování“.
Jako předseda „Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem se přesvědčoval během svých návštěv rozbombardovaných měst (např. Aleksinac, Niš, Surdulica, která by si zasloužila název „Srbská Guernica“, atd. atd.), o zločinnosti zničení velikých mostů přes Dunaj, zničeného vedení vysokého napětí, zničených továren bez jakéhokoli vztahu k válce, atd.
Když teroristické bombardování Srbska začalo trvat už více týdnů a pronikaly zprávy o velikém ničení a velikých ztrátách civilního obyvatelstva, začaly si agresor, NATO, a s ním spojené USA a Evropská unie, velmi vymýšlet, aby uklidnily své občanstvo. Reálná čísla uvádějí, že během 78 dnů bombardování armáda Srbska měla kolem 1 000 ztrát (mrtvých), civilní obyvatelstvo dokonce přes 2 000. Závažně zraněných bylo civilních i vojenských 6 - 8 000, prý i více. Materiální škody byly obrovské, byly vyčísleny do hodnoty 100 miliard US dolarů (ještě nedávno to uvedl Živadin Jovanović., bývalý ministr zahraničí z doby přepadené „malé Jugoslávie“).
Veliké dezinformace, vyložené výmysly, šířilo americké ministerstvo zahraničí, tak například jeho „putující velvyslanec pro válečné zločiny“ (ambassador at large for war crimes) David Scheffer vypočítával v době nejhoršího bombardování Srbska, že je kolem 100 000 až 225 000 mužů a chlapců, Albánců, ve věku 14 - 59 let nezvěstných a asi mrtvých (feared dead). Albánští tzv.„očití svědci prý viděli“, jak srbské jednotky zavraždily 700 Albánců a mrtvoly pak hodili do šachet dolu Trepča…Nicméně článek M.Farleyové (Los Angeles Times, 11.listopadu 1999) hlásil „V Kosovu bylo vykopáno dosud 2 108 mrtvol“. 29.října se ptá A.Cockburn (Los Angeles Times) „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ Vyšetřující komise z ICTY v Haagu nenašla žádné mrtvoly ani jejich zbytky v šachtách dolu Trepča (Kelly Moore z té komise to hlásila 12.října). Jak ti „očití albánští svědkové“ parádně a opakovaně lhali a nikdo jim to nevytýkal, nikdo neměl zájem si to ověřit ! Ani prezident Clinton nezůstal bez velkého podvodu. Na tiskové konferenci v Bílém domě 25.června prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců, a při tom údaje z roku 2000 už uvádějí, že těch zabitých bylo snad dohromady kolem 6000, všech národností. Je hrozné takto povídat o mrtvých, ale LHÁT SE NEMÁ (to by mělo platit i pro prezidenty)..Prezident Clinton zřejmě rád uváděl i jinak „veliká čísla“, aby svá prohlášení dramatizoval.. I když se od první poloviny roku 1995 vědělo, že počet obětí občansko-etnicko-náboženské války v Bosně a Hercegovině byl kolem 100 000 a ne do té doby hlásaných 250 000, Bill Clinton v době Daytonu uváděl ještě dřívější „nekorigované číslo“ 250 000! Americký čtyřhvězdičkový generál Charles Boyd, zástupce velitele US armády pro Evropu, ve svém článku (Foreign Affairs, září-říjen 1995) „Dělání míru s viníkem“ (Making Peace with the Guilty) uváděl počet obětí na 70 - 100 000.
Poslední den v roce 1999 (31.prosince) byl ve Wall Street Journal pozoruhodný článek D.Pearla (později zavražděný v Pákistánu) a R.Blocka: „Válka v Kosovu byla krutá, rozhořčená a divoká: Genocida to nebyla. s podtitulkem „Povídačky o masových ukrutnostech vznikaly a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy - Nebyly žádné mrtvoly v šachtách dolu¨.“ Když se připomínají dezinformace šířené na Západě na nejvyšší úrovni, nikdy by se neměly zapomenout na ty, dalo by se říci „krvežíznivé“ dezinformace, šířené významnými německými politiky, ministrem zahraničí Joschkou Fischerem, kancléřem Schröderemm, ministrem obrany Scharpingem., který si potrpěl na neskutečně velikých číslech, prostě rád dělal barona Prášila. Proč se musel nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grosse zbytečně exponovat prohlášením důvěry neskutečným, přehnaným zprávám o lidských ztrátách západních státníků.
Mezinárodní Trestný tribunál v Haagu pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii (ICTY) dostal na Západě brzy po svém nelegálním vzniku usnesením Rady bezpečnosti (1993) pro řadu svých závažných chyb, prohřešků, nelichotivou přezdívku KLOKANÍ SOUD.
Koncem března 2016 byl od ICTY odsouzen Dr.Radovan Karadžić, bývalý prezident Republiky Srbské (v Bosně a Hercegovině, BaH) na 40 let vězení. Rozsudky a závěry ICTY mají nicméně jen takovou cenu, jak je juristicky důvěryhodná instituce, která za tím stojí. A za odsouzením Karadžiće stojí Klokaní Soud ICTY.
Známý britský novinář a politický analytik Neil Clark se v souvislosti s rozsudkem Karadžiće ptá: -„ Může se vůbec mluvit o mezinárodní spravedlnosti, když jsou lidé, kteří mají mnohem větší odpovědnost za krveprolévání než Karadžić, stále ještě na svobodě a pravděpodobnost, že budou soudně stíhání je krajně zanedbatelná? Clark uvádí mezi těmi rušiteli zákona řadu osob, např. George Bush, Dick Cheney, Paul Wolfowitz, Tony Blair, Hillary Clinton atd. Omyl USA číslo Jedna je skutečnost,m že se sjednocenému Německu pana Kohla podařilo nalákat Ameriku, aby sehrála tak aktivní roli při rozkouskování přátelského a suverénního státu Jugoslávie, vše za pomoci prodejného Evropského společenství (Unie) a servilní části OSN.
Při líčení událostí na KosMetu v údobí NATO agrese, nikdy se nesmí vynechat skutečně nebývalý zločin USA z té doby: zcela zbytečné použití OCHUZENÉHO URANU v bombách, raketách proti Srbsku (včetně KosMetu) v roce 1999 a před tím v Republice Srbské (BaH) v roce 1995. Lékařské zprávy uvádějí už nyní, po těch 15 - 20 letech, významný růst výskytu leukémií, zhoubných nádorů, malformací plodů v oblastech, kde byl použit ochuzený uran. Tyto skutečnosti by se měly říkat už dětem ve školách, aby viděly, jaké hrozné následky může mít nesmyslnost, zločinnost použití ochuzeného uranu proti civilním cílům..
Letos (2016) vyšla krajně zajímaví německá kniha o válce v Kosovu, která nechává stranou mainstreamové interpretace událostí (Kurt Gritsch: Válka o Kosovo. Historie, pozadí, následky - Krieg um Kosovo. Geschichte, Hintergründe, Folgen. Innsbruck, University Press, 2016). Autor se ptá: „Proč vedlo NATO válku v Kosovu? Katastrofální situace z léta 1998 se čtvrt miliónem vnitřních uprchlíků byla v říjnu téhož roku řešena jednáním. Před začátkem války v březnu 1999 nebyla žádná „humanitární katastrofa“. Ta se stala realitou až od 24.března v důsledku NATO bombardování. Ochrana Albánců byla, to také ukázala strategie NA TO leteckých útoků, vedlejší věcí.
-„NATO chtělo ukázat, že po konci studené války mělo ještě jeden úkol. Cílem byla proměna obranného paktu v útočný. K tomu ještě umožnila jednotlivým členům profit: Německo, které poprve od roku 1945 vedlo válku, získalo zahraničně politický jednací prostor. Největší úspěch se podařil USA. Dosáhly vyvedení NATO z oblasti práva veta Rady bezpečnosti OSN. Za světový mír již nemělo být zodpovědné OSN. Tím byla předznamenaná cesta k dalším válkám 21.století…“
Novinář Clark přináší řadu strašných údajů, nad kterými se „svět“ jako by ani nepozastavoval. V uměle vyvolané válce „proti teroru“ byl v Iráku zahuben snad celý milión lidí, přes 200 000 v Afghánistánu, 80 000 v Pákistánu, za bombardování v Libyi 50-60 000. A nyní k tomu nutno přidat i statisíce mrtvých v Sýrii, humanitární i ekonomickou katastrofu. Proč to všechno bylo tak zorganizováno? Paní Albrightové by se neměl nikdy přestat vytýkat nedostatek soucitu se statisíci iráckých dětí, které zřejmě zemřely následkem sankcí, následkem nedostatečné výživy.
Tím, že předčasně a neoprávněně zajistil uznání samostatnosti Slovinska a Chorvatska (Maastricht, 17.prosince 1991), po kterých se totéž stalo v dubnu 1992 s Bosnou a Hercegovinou, německý ministr zahraničí ve vládě H.Kohla, Hans-Dietrich Genscher, i za pomoci Vatikánu, „zajistil“ rozšíření krvavé občansko-etnicko-náboženské války v bývalé Jugoslávii., její rozpad. H.D.Genscher právě zemřel (31.03.2016) ale nelze o něm tvrdit v této souvislosti jen dobré, například že mluvil 30.září 1989 z balkónu německého velvyslanectví v Praze k 4 000 uprchlíků z NDR , že mohou na Západ. Jeho jméno bude vždy spjato se špinavým rozšířením krvavého konfliktu v někdejší Jugoslávii.
V textu se uvádí jako název oblasti místo pouhého výrazu KOSOVO ještě jako doplněk METOHIJA, ve skratce KosMet. To byl oficiální starý název, kde Metohija je jihozápadní část Kosova (jsou tam např. města Djakovica, Prizren), která dostala svůj název Metohija podle řeckého slova METOH, což znamená církevní, klášterní majetek, jako památka z pradávných dob, kdy bylo celé Kosovo křesťanské, pravoslavné, srbské. Proto Albánci nepoužívají, téměř zakazují, slovo Metohija. KosMet je PLNÝ starobylých, křesťanských, pravoslavných, srbských památek: chrámů, klášterů, hřbitovů, řada z nich ještě z XII-XIII.století, z dob, kdy oblast KosMetu a jeho okolí byly centrem rodící se a pak i vzniklé mocné srbské říše, do příchodu Turků, jako okupantů. Za vlády UÇK po NATO okupaci v 1999, část kosovských Albánců řadu těchto památek znesvětila, vyloupila, poškodila až i zničila. A rezoluce Rady bezpečnosti 1244 z 10.června 1999, že i po odchodu jihoslovanské (srbské) armády zůstává Kosovo jihoslovanskou (srbskou) provincii a že se zajistí bezpečný návrat všech uprchlíků (Srbů, Romů, pro srbských Albánců) byla vyhozena přes palubu, včetně řádově 200-230 000 těch uprchlíků do Srbska, oloupených na Kosovu po konci NATO bombardování 10.června 1999.