Druhé výročí války

– Čína nás uznává – Jsme plně uznáni všemi hlavními spojenci – Růst britského zbrojení – Hitler a Mussolini

3. září 1941

Pěkně vás vítám v den druhého výročí vypuknutí války, kterou vyhrajeme. Napřed si musím vypořádat malý účet s Goebbelsem a některými dříve Čechoslováky, nyní zakrnělými quislinčaty. Tato vzájemně ve lhaní se předhánějící společnost zrůd pustila do světa zprávu, že jsem přerušil své středeční rozhlasy, poněvadž jsem k tomu byl přinucen. Jedna komická verse zní, že mne vyhnali Angličané, poněvadž jsem příliš levý. Druhá, že mne vyhnal Beneš, poněvadž jsem příliš pravý. V jazyku slovenském vycházející hnusopis „Gardista“ uveřejnil článek nějakého za pár marek a snad i nějaké to pengö koupeného cikána, kde stojí, že jsem musel utéci z Londýna a že se skrývám neznámo kde. Vysadil jsem jen proto, že jsem sám nebyl s sebou spokojen a že jsem si chtěl trochu vyvětrat své hlasatelské buňky.

Po tu dobu, co jsem k vám nemluvil, jsem nezahálel. Dojednal jsem uznání Čínou. Kromě oficiálního bezpodmínečného uznání dostal jsem krásný dopis zahraničního ministra Dr. Qu-Tai-Chi, v němž presidentu Benešovi a mně připomíná staré přátelství a vyslovuje pevnou naději na konečné vítězství našeho společného boje. Měl jsem mnoho hovorů s Edenem, Winantem, obědval jsem s Churchillem, jednal s mnoha anglickými státníky. Byl jsem ve stálém styku s Majským a s našimi polskými přáteli. A tak se ta práce dost dařila a dej Pánbůh, bude dařit dál. Všechna svá jednání vedu přirozeně v plné harmonii a dohodě s presidentem Benešem. Sloužím nástupci svého otce bezpodmínečně, což se vám přece rozumí samo sebou, tak nikdo nevěřte slůjním posvastikovaným macarátům.

Předevčírem, v den amerického Svátku práce, hlavy spojeneckých vlád a moje maličkost společně promluvily rozhlasem k americkému lidu. Dovídám se právě, že nás poslouchalo neméně než 40 milionů lidí, a ze všech koutů Ameriky dostávám telegramy, děkující za řeč a slibující pomoc a porozumění. Zkrátka, jak jsem vám tak často opakoval, naše jednotná politická linie se nezměnila a měnit nebude. Události daly Benešovi plně za pravdu a v den druhého výročí války jsme plně uznáni Amerikou, Velkou Britanií, Čínou, Ruskem a říší Holandskou. To nás může, ba musí povzbudit k ještě intensivnější práci. Jedeme dále.

Toto povzbuzení týká se taky vás, kdož děláte podzemní práci. Pokračujte s nepřestávajícím nadšením. Vy, kteří pracujete v Němci ovládaných továrnách, vy tolik nepospíchejte. Když si jdete pro nástroje, neutíkejte příliš, mohli byste se udýchat. A když všichni budete dělat jen o trochu pomaleji, uspíšíte vítězství. Tedy rychle a pomalu - každý dělej své v plné spolupráci s Benešem a námi v Londýně.

Dnes je to dva roky, co se zvedla opona k největšímu dramatu historie. My, Čechoslováci, viděli jsme za kulisy už dávno a přesně jsme věděli, co Hitler chystá. Část panstva v parteru a v lóžích oddávala se hříšným ilusím, z kterých byli nadobro vyléčeni prvním úderem zmechanisovaných Hitlerových walhallistů. Propáslo se dost času, ale dnes nesmíme rekriminovat. Naopak musíme plně ocenit ohromný pokrok, který válečné podnikání Velké Britanie a spojenců učinilo za dva roky. Dnes rok jsem byl v Americe. Francie přestala existovat a Anglie sama stála tváří v tvář největší válečné mašině všech věků. Ve svých řečech v Americe tvrdil jsem vždy a nekompromisně, že Anglie vydrží a kritickou dobu přetrvá. Statisticky jsem svá tvrzení dokázat nemohl.

Naopak znal jsem naprostou nedostatečnost anglické výzbroje po Dunkirku. Ale byl jsem tak skálopevně přesvědčen, že, když Anglie, k velkému překvapení světa, odrazila pekelnou leteckou ofensivu, vlastně jsem ani překvapen nebyl. A dnes je moje důvěra stejně nezlomná jako před rokem a statistika je na mé straně. Nejen že Anglie je dnes vyzbrojena a připravena na všechny eventuality inklusive invase, ale americká pomoc roste týden od týdne. Bitvu o Atlantik Němci nevyhráli a nevyhrají a co je hlavní: ohromná slovanská říše ruská stojí dnes po boku nás všech a s udatností a nadšením vpravdě bohatýrským odolává děsnému běsnění německých vrahů. Tuto rozhodující službu, kterou Sovětský svaz přináší nenáročně a nesobecky celému lidstvu, je dnes třeba obzvlášť si uvědomit a ocenit. Mám dojem, že se Hitler s Mussolinim při svém nedávném setkání mnoho nenasmáli. Ty tam jsou neodpovědné jásavé vítězné tirády Goebbelsovy propagandy. Tón střízlivý, vážný, ba ponurý vane z úvodníků německých deníků. Mám jich několik při ruce a změna je vskutku frapantní. Bitva v Rusku zuří neztenčeně dále a mluvit o konečném výsledku by bylo nevkusné a předčasné. Ale jedno je jisté. Morálka vojska i obyvatelstva je prvotřídní, obětavost neslýchaná. Hitler válku vyhrát nemůže. Musíme ji vyhrát my, ale k tomu je ještě daleko. Bezstarostnost a neinteligentní optimismus jsou v den druhého výročí války těžkým hříchem. Všichni, kteří jsou proti Hitlerovi, musí napnout celé své síly, ve dne v noci bez oddechu chystat konečnou porážku. Roosevelt a Churchill slavnostně prohlásili: „Schickelgruberum esse delendum.“ Děkujeme za tento závazný slib velkých demokracií.

A Rusko v zkrvavených stepích koná svou hroznou povinnost. Všichni, všichni musíme dělat víc a ještě víc. Nepřítel je mocný a bude se bránit se šílenou energií. Hitler a jeho pacholci vědí, že pro ně nebude pardonu. Uvědomme si v toto výročí, jak těžký je úkol spojenců, buďme vděčni za pokrok, který naše svátá věc udělala, slibme si, že zvýšíme své úsilí, všichni - všichni. Poděkujme Velké Britanii, Rusku, Americe a ostatním spojencům. A vy doma - jedni rychle, druzí pomalu! Zvítězíme. Bůh vám i nám pomáhej. Dobrou noc!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 159-162

reprint vydání z roku 1948