Druhá světová válka trochu jinak
Josef Vít
Slavíme konec druhé světové války, bylo by tedy vhodné se podívat, jak to všechno začalo. V Mnichově Británie a Francie obětovaly Německu mladou Československou republiku ve jménu boje proti bolševismu. Tím otevřeli Pandořinu skříňku, s jejímiž následky nepočítali. První kroky, které Hitler udělal, je musely uspokojit. Obsazení zbytku Československa jim nevadilo. Ani neprotestovali.
Ukázalo se, že britská politika appeasementu totálně zkrachovala. Ten den, kdy německá vojska okupovala české země, vyzval sovětský ministr zahraničních věcí Maxim Litvinov západní Evropu k zahájení konference, která by se zabývala německou agresivní politikou v Evropě. 16. března vyzval Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Neville Chamberlain však jednání odmítl s tím, že je předčasné. Jenže už od ledna 1939 jednalo fašistické Polsko tajně s Hitlerem o možné spolupráci při útoku na Sovětský svaz. V květnu byl sovětský ministr zahraničí Litvinov vystřídán Vjačeslavem Molotovem, který navrhl Britům a Francouzům jednání o vojenských otázkách. Delegace sice do Leningradu přijely, ale západní spojenci jednání protahovali. Jednání na vysoké úrovni se neuskutečnilo. Sovětský svaz stále doufal, že vybuduje ochranný systém Evropy a dokázal přinutit Londýn a Paříž, aby začaly mluvit o vytvoření efektivního spojenectví s cílem zastavit agresora. Ale tato jednání jenom odhalila, jak se západní mocnosti zdráhají brzdit Hitlerovu expanzivní politiku proti Rusku. Sir Alexander Cadogan citoval Chamberlaina, který by prý radši rezignoval ze svého postu premiéra, než aby uzavřel spojenectví se Sověty.
Sověti měli poměrně dobré informace od svých tajných agentů. Věděli o jednání polského ministra zahraničí Becka s Hitlerem o plánech na společný útok na SSSR, věděli i o plánech Německa na přepadení Polska. Proto se Stalin rozhodl jednat. Již 20. května navrhl v Moskvě zahájit hospodářské rozhovory. Pro Stalina bylo důležité, aby jednání mělo „politický základ.“ Hitler chtěl urychlit jednání, aby měl volné ruce k útoku na Polsko. Stalin viděl, že jednání s Angličany a Francouzi nemohou dopadnout úspěšně pro neochotu Británie. Británie byla protagonistou Mnichova a její kroky vedla nenávist ke komunistickému Sovětskému svazu.
Němci 19. srpna předložili Molotovovi nástin textu paktu a Hitler v průvodním dopise žádal schůzku na 22. srpna. Stalin však stále doufal o spojenectví s Británií a Francií. Jednání tedy odložil. 23. srpna 1939 přiletěl do Moskvy německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Záležitost smlouvy o neútočení byla v podstatě formalitou, Stalinovi více záleželo na otázce vymezení sfér vlivu v Evropě. Stalin si chtěl zajistit své pozice, o které Rusko přišlo ve 20. letech 20. století v důsledku Brestlitevského míru a sovětsko-polské války. Součástí paktu byl přísně tajný protokol, ve kterém si Stalin zajistil hranice sovětského vlivu tak, že do nich připadlo Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Stalin si pozval Ribbentropa k dalšímu jednání, které se uskutečnilo 27. září 1939. Na schůzce mu sdělil, že nemá zájem o tu dohodnutou část Polska, která je obývaná převážně etnickými Poláky a že je ji připraven postoupit Německu za Litvu. Hitler měl sice námitky, ale nakonec souhlasil. Stalin neměl na výběr, než podepsat dohodu s Hitlerem, aby odvrátil agresi od vlastní země.
Touto smlouvou si Hitler zajistil volné ruce při útoku na Polsko, které napadl 1. září 1939, ihned po podepsání smlouvy. Začala válka mezi Polskem a Německem, třetí den začala polská armáda utíkat, k 16. září z Polska utekla polská vláda. To nikdo nečekal. Pád Polska byl velmi rychlý a už 8. září nabádal Ribbentrop Sověty k obsazení té části Polska, která byla dohodnuta v tajném protokolu. 17. září vstoupila Rudá armáda do Polska a během necelého týdne obsadila území, které bylo až do roku 1920 součástí Ukrajiny a Běloruska, a kde z hlediska národnosti převažovali Ukrajinci a Bělorusové. Dnes se už neříká, že obyvatelé tohoto území – Bělorusové, Ukrajinci i židé vítali Rudou armádu jako osvoboditelku. Sovětsky svaz, nemaje ještě na těch územích žádné vládni organy, poprosil místní obyvatelstvo, zda se nechce připojit k SSSR. Během tři týdnů místní obyvatelstvo zorganizovalo tajné hlasovaní, na které přišlo 94,8 % obyvatel, ze kterých jen 9,2 % hlasovalo proti sjednoceni a 90,8 % – pro.
Po pádu Polska byla část polského území začleněna přímo do třetí říše. Východní části Polska byly zpět přičleněny k Ukrajině a Bělorusku, Vilnius a jeho okolí získala zpět Litva. V centrální části Polska byl zřízen tzv. Generální gouvernement.
Sovětský svaz obnovil svou velikost z doby carského Ruska a získal čas na rozhodující střetnutí s Třetí říší. Stalin velmi dobře pochopil, že v nezbytném konfliktu s Říší mohou jeho jediným a skutečným spojencem být pouze Spojené státy, které také odradí Velkou Británii od vytvoření britsko-německého antisovětského paktu.
Napadení Polska bylo nutno pochopit. Jak jinak by se Hitler dostal do Ruska než přes Polsko. Přesto staré smlouvy donutily západní spojence vyhlásit Německu válku. Ovšem do bojů se nijak nehrnuli. Za prvé nebyli připraveni a za druhé čekali, že Hitler bude pokračovat v útoku na Sovětský svaz. A v tom se přepočítali. Hitler se rozhodl, že musí mít krytá záda a proto se nejdříve vypořádá s nimi. Navíc měl s Francií nevyřízené účty z Versailles. Napadl proto nejdřív Francii a potom ovládl celou západní Evropu. U mezinárodního tribunálu v Norimberku řekl Alfred Jodl, že jediným důvodem, proč se německý útok na Polsko nezhroutil, bylo to, že 110 francouzských a britských divizí nezasáhlo na západní frontě proti pouhým 23 německých divizím.
Před hlavním úderem na Sovětský svaz Hitler ještě rozšířil svoje působiště na Balkán. Ani tady nenalezl důstojného protivníka. Na začátku roku 1941 – dva roky po Mnichovu – okupoval Hitler celou Evropu. Takhle si to naši mírotvorci v Mnichově rozhodně nepředstavovali.
V roce 1941 stál před Hitlerem už jen Sovětský svaz. Zaostalá země, která se těžce rozvíjela z následků carské vlády. Carské Rusko bylo zaostalou zemědělskou zemí prakticky bez průmyslu. V Rusku byl průmysl v roce 1917 na úrovni manufaktur. Lenin vyhlásil heslo o elektrifikaci Sovětského svazu. První pětiletky byly provázeny obrovským růstem průmyslu. Během těch dvaceti let od VŘSR do začátku války se podařilo sovětům udělat ze zaostalého zemědělského státu průmyslovou velmoc, která byla schopná postavit továrny, kde sjížděly z pásů tanky jako u Forda auta. A jaké tanky! T34 – nejlepší tanky ve své době.
22. června 1941 Hitler napadl Sovětský svaz. Britanie by mohla být spokojena – konečně Hitler udělal to, co od začátku chtěla. Ale nebyla. Trpěla pod leteckými nálety Luftwaffe a v Africe Rommel připravoval útok na Suez, aby Británii odřízl od ropy. I proto starý antikomunista Churchill odsoudil útok a slíbil sovětům podporu.
Říká se, že Sověti na válku nebyli připraveni, že se Stalin spoléhal na smlouvu ze srpna 1939. O tom všem se můžeme jen dohadovat. Faktem je, že v prvních měsících války se Rudá armáda nezmohla na odpor a jen ustupovala. Ovšem historici tvrdí, že to byl geniální Stalinův plán. Rudá armáda se nemohla bránit na rozlehlých pláních Ukrajiny. Bylo potřeba Hitlerova vojska rozptýlit po širé Rusi, Teprve potom mohl Stalin začít s protiútokem. A začal s ním pod Moskvou.
Na okupovaném území byly německou armádou napáchány obrovské škody, německá vojska uplatňovala taktiku spálené země, při níž bylo ukradeno to, co se dalo odvézt, vše ostatní bylo zničeno. Obrovské množství lidí přicházelo o střechu nad hlavou i o majetek v důsledku vypalování vesnic nacistickými vojáky. Většina rodin ztratila někoho blízkého, lidé byli násilím posíláni na nucené otrocké práce do nacistického Německa, mladé ženy byly násilím odvlékány do veřejných domů pro německé vojáky atd.
Tajné nařízení vrchního velitelství wehrmachtu přikazovalo zlomit jakoukoliv formu odporu zajatců pomocí zbraní. Když padl Kyjev a skončily obkličovací boje východně od města, vzdalo se zde Němcům 665 000 sovětských vojáků. Většina z nich přišla o život – vyčerpáním, hladem, nemocemi, špatným zacházením.
Rudá armáda se zastavila až pod Moskvou a před Leningradem. Nebylo už kam ustupovat. „Za námi Moskva“ je název slavné knihy popisující boje pod Moskvou.
Před vánocemi roku 1941 napadli Japonci Pearl Harbour. Spojené státy konečně vstoupily do války. Z počátku válčily jen v Tichém oceánu. Musely zastavit rozpínající se Japonce, kteří ovládli celý Tichý oceán a přilehlé země a ohrožovali i Austrálii. Po Pearl Harbouru i Spojené státy vyhlásily Německu válku. Ale až po roce – na vánoce 1942 – se účastnily první operace na západní frontě. Spolu s Brity se Američané vylodili v Tunisu a sevřeli Rommelova vojska ze dvou stran. O půl roku později Afrikakorps kapituloval.
V bitvě o Moskvu na vánoce 1941 se ukázala síla Sovětského svazu. Tam poprvé Stalin nahradil unavenou a zdecimovanou armádu čerstvými divizemi ze Sibiře. Tam se ukázalo, jakými lidskými zdroji Rusko disponuje. Továrny na Urale chrlily čím dál více zbraní a do Rudé armády nastupovali noví bojovníci. Nekonečné zdroje Sovětského svazu se začaly projevovat. Po krátké době se sovětský stroj rozjížděl na plné obrátky. V době, kdy se rozhodovalo o osudu Moskvy, se britská armáda snažila zastavit Rommelovu ofenzivu. Stalin žádal spojence o otevření druhé fronty, která by ulehčila sovětským vojskům. Ale marně, spojenci měli jiné priority i jiné úmysly.
Půl roku po vítězství pod Moskvou začal útok Rudé armády o 500 kilometrů dál na jih u Stalingradu. Na německé straně bylo milion vojáků. Rudá armáda čítala 1 milion a 500 tisíc vojáků. Takovou katastrofu, jako u Stalingradu, Němci ještě nezažili. 850 tisíc mrtvých (a z toho 80 500 přímo ve Stalingradském kotli). A jen 90 tisíc zajatých, včetně říšského maršála Pauluse. I ztráty Sovětů byly obrovské – 800 tisíc vojáků a 50 tisíc civilistů. Bylo to, spolu s bitvou v Kurském oblouku, jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.
O další půlrok se v Kurském oblouku střetla tanková vojska Němců a Sovětů. A rozjetý sovětský stroj už nešlo zastavit. Tato bitva plynule přešla do bitvy o Dněpr. To byl frontální útok Rudé armády na vyhnání Němců z Ruska. Na vánoce 1943 Rusové slavili vítězství. Rudá armáda stála na hranicích Polska a Rumunska. Před Rudou armádou byly jen širé pláně Polska a Berlín. Druhá světová válka byla rozhodnuta.
Celou tu dobu Stalin prosil západní spojence, aby otevřeli druhou frontu na západě. Zbytečně. Spojenci měli plné ruce práce v Africe. Po skončení bojů v Africe se Američané chtěli vrátit k plánu invaze přes kanál La Manche do Francie a k otevření druhé fronty ve Francii. Generál Marshall totiž tvrdil, že operace v severní Africe jsou jen podružné a Spojenci musí napnout veškeré úsilí k otevření druhé fronty v západní Evropě. Ale Churchill měl svůj vlastní plán, který hodlal prosadit i přes počáteční odpor Američanů. Hodlal zaútočit na Itálii, vyšachovat ji ze hry, dostat se na Balkán a odsud po ose Bělehrad – Varšava až do Německa. Lišák Churchil si uvědomoval nebezpečí jdoucí ze Sovětského svazu, který byl na nejlepší cestě osvobodit Evropu sám. Protože se všichni shodli na tom, že po skončení afrického tažení nemohou spojenecká vojska zůstat v nečinnosti, takže musí dojít k jejich nasazení do boje. Churchil dosáhl svého – místo do Francie se vrhli na Itálii. O proveditelnosti tohoto plánu bylo nutné přesvědčit hlavně zapřísáhlého odpůrce italského tažení US generála Marshalla. Bohužel však Churchilův plán nevyšel. Itálie sice padla, ale Němci spojence v Itálii zastavili a Rusové byli rychlejší.
Proč bojovali západní spojenci v Itálii, když nebezpečnější nepřítel bylo Německo? Tam vůbec nemuseli – mohli Itálii nechat vyhnít. Nebo že by snad stále doufali, že se Hitlerovi přece jen podaří zničit Sovětský svaz?
Na začátku roku 1944 už bylo jasno, že dobře rozjetý válečný stroj Sovětského svazu je k nezastavení. Bylo už jen otázkou času, kdy padne Berlín a hrozilo nebezpečí, že se Rudá armáda zastaví až v Paříži. Hrozilo, že Stalin ovládne celou Evropu. Že se Mnichovská dohoda se obrátí proti jejich tvůrcům. Nejen, že komunismus nebude zničen, ale že se socialistický režim rozšíří po celé Evropě.
Tomu muselo být zabráněno. Proto se Británie a Spojené státy konečně rozhodly otevřít druhou frontu, kterou po nich Stalin stále žádal. Musely být u toho, až se začne porcovat německý medvěd. Nemohly dopustit, aby Sověti byli jedinými vítězi války v Evropě.
Proto na začátku června 1944 konečně provedly invazi do Francie. Nastala konečná fáze války. Německo svírané ze dvou stran bojovalo o život. Marně. Nemohlo odolat soustředěnému útoku dvou průmyslových velmocí – Sovětského svazu a USA. Průmysl obou zemí zásoboval útočící armády vším potřebným, zatímco německý průmysl trpěl nedostatkem surovin i pracovníků. O vítězství bylo rozhodnuto. Bylo to jen otázkou času. Rozhodovalo se jen o tom, kdo kolik urve. Na konci roku 1944 se Němci pokusili zahnat Američany v Ardenách zpět. Rusové stáli na německých hranicích a připravovali poslední ofenzívu.
V lednu 1945 začala východopruská operace – závěrečný akt války, na jehož konci byl Berlín. A byli to Rusové, kdo byli v Berlíně první a kteří porazili Němce na kolena. Hitler kaput – Německo kapitulovalo.
Pro nás druhá světová válka skončila až 9. května, když Rudá armáda osvobodila Prahu. 5. května vypuklo v Praze lidové povstání. A celé čtyři dny lidé bránili město holýma rukama před ustupujícími německými vojáky. Němci prchali přes Prahu do amerického zajetí, protože se báli odvety Sovětů za své zločiny, které napáchali v Rusku. Tak skončila 2. světová válka v Evropě.
O celém charakteru války svědčí ztráty, které utrpěla vojska. Spojené státy ztratily jen asi 400 tisíc vojáků. Velká Británie 380 tisíc vojáků a 67 tisíc civilistů. Francie 200 tisíc vojáků a čtvrt milionu civilistů. Sovětský svaz ztratil nejvíce. Celkem více než 10 milionů vojáků a 11,5 milionu civilistů – to byli lidé povraždění hitlerovskou soldateskou. Celkem více než 22 milionů ruských vojáků a vyvražděných civilistů bylo obětí nesmyslného rozhodnutí v Mnichově 1938.
Ztráty Němců byly také obrovské – skoro 5 a půl milionu vojáků a skoro dva miliony civilistů. To byla cena za mnichovskou dohodu, kterou uzavřel Hitler s Británií a Francií.
Skončila válka a začala zase politika. Politikou to začalo (Mnichovská dohoda) a politikou to skončilo. Úvodem byla už Jaltská konference 4. února 1945. Tam se rozhodovalo o poválečném uspořádání Evropy. Východní Evropa byla určena jako „sféra vlivu“ Sovětského svazu. V Postupimi se porcoval medvěd. A ani západní spojenci nepřišli zkrátka. Urvali pro sebe západní část Německa. Bylo zaděláno na další problémy.
O tom, že sféry vlivu byly předem nalajnovány, svědčí i následující konflikt v Řecku. V Řecku byla silná komunistická strana, která byla vůdčí silou v partyzánském boji proti německým okupantům. Komunisté se pokusili hned po válce v zavést v zemi komunistickou vládu. Vznikla z toho občanská válka. Stalin dal od konfliktu ruce pryč. Řecko nebylo v jeho sféře vlivu. Stalin dodržoval dohody z Jalty. Řeckou občanskou válku utopila v krvi britská armáda. Zemi opustily statisíce občanů. Jen Československo přijalo 300 tisíc Řeků.
Ne nadarmo se říká, že válka je politika jinými prostředky. A kapitalistické vlády se nehodlaly vzdát snah o likvidaci socialismu. Nevyšlo to s Hitlerem, musí to jít jinak. Socialismus byl příliš velkým nebezpečím. Hned 5. března 1946 ve svém projevu ve Fultunu řekl Churchill: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií všechna města i s jejich obyvatelstvem se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena rostoucí míře ovládání z Moskvy“.
Tak začala studená válka. Ale o tom až příště – to už je jiná historie.
Doslov :
Možná se někomu může takovýto výklad války zdát poněkud přehnaný, jenže bohužel plně odpovídá zákonům politiky a od Mnichovské dohody, kde západní mocnosti nasměrovaly Hitlera na východ, byla situace jasná.
Všichni ti antikomunisté by měli mlčet a líbat každého ruského vojáka, který je zachránil. Nebýt vítězství Sovětského svazu nad hitlerovským Německem, tak dnes jako národ neexistujeme. Jaké měl Hitler plány s českým národem, to všichni víme. Jenom někteří to už zapomněli a jiní si to nechtějí připustit. Všichni by si měli uvědomit, že kdyby Hitler šel rovnou na Sovětský svaz, nikdo v Evropě by mu v tom nebránil, pokud by mu v tom nepomáhal. Taková byla doba. Pád komunismu byl důležitější než nějaký český nebo polský národ. To by byly jen – jak se dnes říká – kolaterální ztráty, se kterými se musí počítat, když šlo o tak velkou věc, jako je zničení komunismu.
Kdyby Hitler porazil Sověty, tak by mu nic nebránilo uskutečnit jeho záměry, co s českým národem. Jen v tom lepším případě by menšina lidí skončila na Sibiři, kde by však stejně museli jako otroci pracovat pro blaho Třetí říše. To by si měli uvědomit všichni ti antikomunisté, kteří hanobí pomníky sovětských vojáků. To by si to ale museli uvědomit především naši politici, kteří hrdě oslavují osvobození Plzně americkou armádou, zatímco hroby sovětských vojáků navštíví jen pár penzistů. Další hrdinové ničí jejich památníky po celé republice. I představitelé státu (magistrátů měst) hanobí pomníky padlých rudoarmějců alespoň odstraňováním symbolů jejich státu. Srp a kladivo se dneska nenosí. Žádný z nich si nechce přiznat, že nebýt obětí těch vojáků, tak by tady nebyl. A těch obětí jen na našem území bylo hodně. Od Dukly až po Prahu zahynulo u nás 135 tisíc rudoarmějců. Čest jejich památce – hanba našim politikům, kteří na to chtějí zapomenout
Padlých Američanů bylo 178. Ano, ani ne dvě stovky. Tato čísla mluví o všem. Jímá mne hnus nad našimi politiky a jejich přisluhovači v médiích.