Druhá strana podvodu kolem Srebrenici - zničené srbské vesnice v této oblasti
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Hlavní podvod v souvislosti s tzv.“Genocidou Muslimů v Srebrenici“ je v tom, že uvádí neověřená, nepřesná, neskutečná čísla o počtu obětí údajných poprav, že vůbec neuvádí kdo problémy, ničení a zabíjení v této oblasti vlastně zahájil, že se vůbec nezmiňuje o původním zabíjení mnoha Srbů a o ničení kolem sta srbských vesnic v tomto kraji, prováděné jednotkami bosenských Muslimů, že se prakticky veškeré ztráty Muslimů v bojích přičítají na vrub ÚDAJNÝCH poprav zajatců, dosud stále bez uvedení, kdo tyto popravy vůbec nařídil, že se prakticky nezmiňují značné, více tisícové ztráty v bojích (ne tedy popravy) 28.bosensko-muslimské divize ze Srebrenici, jejíž část se nevzdala a která se v bojích probíjela kolem 60 kilometrů, za značných ztrát, i přes minová pole kolem Srebrenici, po těžkém terénu, do muslimské oblasti kolem města Tuzly. O těchto ztrátách, 2000 až 5000 mrtvých jako zahynulých v bojích bosensko-muslimské 28. divize, ne tedy popravených, mluví i řada západních odborníků (J.R.Ruez,, R.Butler, C.Buildt, M.Branco, atd..), jakož i film norského Ola Flyuma (kolem 5 000 zahynulo a snad kolem 2000 jich mohlo být podle amerického zpravodajského důstojníka Shindlera i zastřeleno). Tyto ztráty v bojích občansko-etnicko-náboženské války NEJSOU POPRAVY, ale, dalo by se říci, „legitimní (?) ztráty války“ (sit venia verbo). A tu válku Srbové nezačali, nevyprovokovali, oni nechtěli rozbít Jugoslávii. !
Výrazné pochybnosti o oficiálním narativu kolem údajných poprav, velmi posílil ve svém obsáhlém textu George Pumphrey :“Masakr v Srebrenici“ - Podfuk? („The Srebrenica Massacre„- A Hoax?, Dialogue, Vol.7, Nr.27-28, str.l08-142, podzim-zima, 1998). Rozsáhlá práce (300 str.) amerického univerzitního profesora Edwarda S.Hermana (editor) a spoluautorů, včetně významných spolupracovníků OSN, „Srebrenický Masakr - Důkazy, Souvislosti, Politika“ (The Srebrenica Massacre - Evidence, Context, Politics“) z roku 2011, jednoznačně neguje tvrzení o popravě přes 8000 muslimských mužů a chlapců ve dnech pádu Srebrenici v červenci 1995.
Srebrenický „Masakr“ uvedeného rozsahu politicky „nastartovala, zahájila“ paní M. Albraitová (tehdy velvyslankyně USA u OSN), když začátkem srpna 1995 ukázala pár leteckých snímků nad BaH patrolujících amerických letadel, které měly předvést, potvrdit masakr Muslimů vojskem bosenských Srbů kolem Srebrenici, ale které (pro jejich nedůvěryhodnost? nejasnost ?) odmítla podruhé ukázat, že se prý jedná o tajné vojenské dokumenty . Paní Albrightová promluvila o údajném masakru Muslimů zřejmě i proto, aby odpoutala pozornost od právě probíhajících proti srbských zločinů Západu a jeho satelitů, protože v té době (začátek srpna 1995) probíhala v Chorvatsku od druhé světové války největší etnická čistka i masakr Srbů, starousedlíků v Chorvatsku, za otevřené podpory Západu (Německo, USA, NATO atd.), kdy bylo vyhnáno ze země a oloupeno ve dvou vlnách téměř 250 000 Srbů a hodně přes tisíc jich bylo povražděno.
Nicméně je krajně divné, že během jednání v Daytonu koncem 1995 bosensko-muslimský předák Alija Izetbegović ve svých projevech neuvedl ten hrozný počet přes 8000 údajně popravených mužů a chlapců - kdyby se to bylo skutečně stalo, jistě by těch 8000 hlásal do celého světa , což by se mu v té době politicky velmi hodilo. Uváděl v té době počty snad kolem tisíce povražděných. Je smutné takto mluvit o zabíjení. Srbskému předákovi Radovanu Karadžićovi vůbec nebylo dovoleno v Daytonu mluvit.
Nikdo v událostech kolem Srebrenici není bez okrvavených rukou, ale je nesmírně důležité si uvědomit, kdo to všechno ničení a zabíjení tady začal. Srbové zničení Jugoslávie v letech 1991-92 nechtěli, začala ho násilná secese Chorvatska a Slovinska 25.června 1991, následovaná násilnou secesí Muslimů a Chorvatů 6.dubna 1992 v Bosně a Hercegovině (BaH), za vydatné pomoci Západu, hlavně Německa a jim ovlivněného Evropského společenství, ES (pozdější Unie), za vydatné podpory Vatikánu (tedy vlastně i papeže Jana Pavla II), později i USA. Nutno zde připomenout 17.prosince 1991 „deklaraci z Maastrichtu“ ministrů zahraničí ES, pod tvrdým tlakem ministra zahraničí Kohlovy vlády Německa Hanse-Dietricha Genschera (a tedy vlastně zločince proti míru), která kromě jiného umožnila předčasné a nedojednané uznání všemi zainteresovanými Chorvatska a Slovinska za nezávislé státy. Toto následovalo i uznáním Bosny a Hercegoviny 6.dubna 1992, se všemi krvavými následky a růstem nenávisti v občansko-etnicko-náboženské válce v bývalé Jugoslávii. Je dobré zde uvést, že na soudu válečných zločinců v Norinberku, byl jako nejhorší zločin pokládáno zahájení války (1946).
Již během 1991 tisíce Muslimů z BaH, jako přípravu na válku, prodělaly vojenské, dnes bychom mohli říci „teroristické“,“diverzantské“ školení a výcvik v Chorvatsku, v tamním MUP (Ministerstvo vnitra) a později i v Slovinsku, za mohutné dodávky všeho druhu zbraní a munice z Německa přes Maďarsko a Rakousko, z jiných částí světa přes Itálii a přes přístavy Jadranu. Vše za podpory Západu, většiny členů ES, jako přípravu na násilné odtržení z Jugoslávie, Muslimové měli připravených 9 tajných okresních velitelství v BaH a jedno v Sandžaku (oblast mezi Černou Horou a Srbskem, s početnou muslimskou menšinou, více radikální nežli běžní Muslimové, například ze Sarajeva). Nedlouho před „krvavými událostmi“ v BaH (1992-95) se do Sarajeva přistěhovalo (aby posílili tamní extremisty?) několik tisíc Muslimů ze Sandžaku.
Ve své knize „LSTIVÁ STRATEGIE“ (Sarajevo, 1998) chlubí se bosensko-muslimský generál Sefer Halilović, že na jaře 1992 měli Muslimové připravených 120 000 bojovníků (jako Zelené Barety, Patriotickou ligu národa, skupiny, které si říkaly Divize Handžár, podle 13.SS divize bosenských Muslimů za války 1941-45, ve službách Hitlerovského Německa), proti Srbům v BaH. Nepřeháněl s těmi počty 120 000 Halilović, i když je „hrdě“ uváděl ? Nicméně jasně napsal, kdo zabíjení a ničení v BaH připravoval. Chystalo se vyhnání Srbů, jejich likvidace, nejvíce z oblasti východní Bosny, kolem Driny.
Významným „spojencem“ těch, kteří vytvářeli dezinformace, až trapné lži, o „genocidě“ 8 000 muslimských chlapců a mužů v Srebrenici, byla domácí i zahraniční media a pak i veliká podpora části oficiálního Západu a jeho státníků a vlád, jejich propagandy, která tyto lži udávala jako pravdu. Je dobré uvést příklad takové fantastické lži medií, která měla napáchat Srbům mnoho zla a jak ji jednoduchý, ale statečný zásah velitele OSN odhalil a znemožnil v zárodku.
Koncem zimy 1992-93 velitel muslimské armády v BaH, generál Sefer Halilović přerušil po n-té domluvené příměří se Srby a začal od Tuzly a Srebrenici rozsáhlou ofenzívu, za dalšího ničení srbských vesnic. Před necelým rokem (květen 1992) právě vzniklé Vojsko Republiky Srbské (VRS), pod velením velmi schopného generála Ratka Mladiće (zabránil zřejmě novému, připravovanému vyhánění, a asi i genocidě Srbů v BaH) ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo blízké osady Cerska a Konjevića Polje. A už 3.března 1993. hlásal tučný nápis ve významném londýnském časopise Financial Times :“Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu!. Z tepla bělehradského (?) hotelu hlásila novinářka Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Velitel UNPROFORU (United Nations Protection Force) v BaH, francouzský generál P.Morillon, bleskově osady navštívil a oznámil, že ŽÁDNÍ MRTVÍ TAM NA ULICÍCH NEBYLI. „Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a muslimské, chorvatské i západní novináře, jejich dezinformace (lži) šířící muslimské a chorvatské radio amatéry. Unikly jim nečekaně další hrůzné „kachny“, plné krve, zvyšující mezi etnickou nenávist. Generál Morillon podruhé vyvolal velikou nevoli oficiální části bosenských Muslimů během soudu s prezidentem Miloševićem (2004), když na otázku, proč Srbové vraždili tamní bosenské Muslimy odpověděl, že to byla MSTA za těmi Muslimy před tím zničené srbské vesnice kolem Srebrenici a vražda jejich obyvatel.
Podplukovník americké armády John Sray v rozsáhlém textu „Prodej bosenské smyšlenky Americe. Kupče, dej si pozor!“ (Selling the Bosnian Myth to America. Buyer beware! - Foreign Military Studies Office, Fort Leavenworth, October, 1995) líčí krajně „plodnou“ politiku dezinformací až vyložených lží proti Srbům, o událostech v BaH, za podpory placených PR agentur, za pro Muslimy krajně sympatického postoje USA State Departmentu. Sem nutno přidat fantastické lži o nikým neověřených údajích o desetitisících Srby údajně znásilněných Muslimek a částečně i Chorvatek. Pozdější údaje OSN o vyšetřených skutečně znásilněných ženách všech tří národností hovoří o stovkách, do tisíce. Jak je odporné mluvit o zločinech tohoto typu.
Západní media se nijak nezmiňovala a neověřovala zprávy, že ve volbách v BaH v roce 1996 volilo podle seznamů i přes 3000 „mrtvých“, údajně Srby povražděných Muslimů, prý pohřbených na hřbitově povražděných Muslimů u osady Potočari, kde se uvádí ale i řada Muslimů, zemřelých ještě před válkou! Nikdo „neutrální“ zřejmě soustavně nekontroloval, koho tam pohřbívali. Na „zahájení“ toho memoriálního hřbitova v 2003 přiletěl i prezident USA Bill Clinton. Zprávy říkaly, že za toto vystoupení údajně dostal až 250 000 amerických dolarů.. Jeho „taxa“, a později i „taxa“ jeho Hillary, se údajně pohybovaly za některá vystoupení skutečně kolem 200 000 US dolarů. Tyto údaje o jejich „výdělcích“ uváděl i budoucí prezident USA Donald Trump v předvolební kampani. Potočare jsem navštívil v 2014 a meditoval tam, před řadami bílých pomníků (nišanů), jak by měli být potrestáni ti, kteří vytvořili a do hrůzných rozměrů přivedli nenávist!
Mezinárodní Trestní Tribunál pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii (ICTY), vzniklý politickým aktem v 1993, se stal kontroverzním vzhledem k rozsahu svých proti srbských rozsudků za údajné válečné zločiny, v porovnání k rozsudkům proti podobným válečným zločinům Muslimů, Chorvatů, Kosovských Albánců. Stal se tím v přeneseném smyslu i pomocníkem USA State Departmentu v jeho proti srbských aktivitách. ICTY jistě působil dobře na duše některých Němců, bývalých chorvatských ustašovců, kteří nenáviděli Srby, kteří proti nim dvakrát válčili a byli na straně vítězů proti německé rozpínavosti, agresi. Začali proto někteří na Západě říkat tomu ICTY i „klokaní soud“, tj. soud, soudící bez patřičného zákona, bez legálních postupů a legálního pověření. Jako příklad: Nasir Orić, i západními medii odsuzovaný bosensko-muslimský velitel 28.divize ze Srebrenicií, známé po svých četných surových vraždách Srbů z oblasti Srebrenici, „dostal“ jen dva roky, aby byl pak téměř s omluvami propuštěn. Chorvatský generál Ante Gotovina, velitel operace „Bouře“ (1995) byl odsouzen na 24 let, aby byl pak nečekaně propuštěn, přes všechny hrůzy, ničení, a vraždy nad Srby v Chorvatsku během operace „Bouře“ a „Záblesk“, i když měl „velitelskou odpovědnost“! Vždyť tyto zločiny také prováděl se souhlasem za celou akci i za organizační pomocí Německa, USA i NATO. Působili při tom jako žoldnéři i tři američtí penzionovaní generálové z Akciové společnosti PMR Inc. (Professional Military Resources Inc,). Kosovsko-albánský super mordýř Ramuš Haradinaj, významný velitel UCK teroristů, údajně známý i podle „osobních vražd“, byl sice dvakrát vězněn v Haagu, ale vždy propuštěn (i když byl velitelem vraždících teroristů), jeho viny prý nebyly prokázány. Většina svědků jeho zločinů zmizela, někteří zemřeli (byli zabiti ?), jiní odmítali svědčit. Byl, nebo i teď je, významným činitelem vlády Kosova. O něm se říkalo, že byl „americkým člověkem“. Osvobozen byl i bratr Ramuše Haradinaje Daut, jakož i známý mordýř z UCK Fatmir Limaj. Budou zase zatčeni, aby se neřeklo?.
Srbským předákům a velitelům „pomáhá“ ICTY k nebývale tvrdým trestům mnohaletého vězení (Karadžić 40 let, Mladić prý dokonce doživotí !) „jejich velitelská odpovědnost“, ne ale chorvatským, muslimským a kosovsko-albánským (viz výše). Kdo pak má věřit vůbec „spravedlnosti“ a „nestrannosti“ ICTY, když si dokonce jeho sudí utvořili zcela nový a falešný pojem GENOCIDY, z událostí, které tomu podle dosavadních kriterií vůbec neodpovídaly. Známý britský novinář a publicista John Laughland napsal v jednom svém článku o ICTY Tribunálu v Haagu : „Je to tribunál darebáků, s předem určenými rozsudky…“ („It is a Tribunal of rogues, with prearranged decisions“) (The Times, June 17, 1999).
Zde je vhodné ještě uvést i některé ZÁKLADNÍ DEMOGRAFICKÉ ÚDAJE v souvislosti se Srebrenicí. Podle oficiálního sčítání lidu, žilo v obci Srebrenica v 1941, před útokem Německa a jeho spojenců na Jugoslávii, hlavně proti Srbům, celkem 50% Srbů a téměř 50% Muslimů.(což bylo 17 766 Srbů a 17 332 Muslimů). V roce 1981 to ale už bylo jen 28,4% Srbů a 68,7% Muslimů a 1,7% „Jihoslovanů“. Když VRS vstoupilo v červenci 1995 do Srebrenici, žádní Srbové tam už nebyli. Tento značný pokles počtu Srbů, až jejich vymizení, byl následkem vyhánění a masakru Srbů v BaH, nejen během genocidního (pro Srby, Romy, Židy) Nezávislého ustašovského fašistického státu Chorvatsko (NDH) v letech 1941-45, kterému Hitler a Mussolini „darovali“ po rozbití Jugoslávie ještě i Bosnu a Hercegovinu, ale i následkem jejich závěrečné likvidace a vyhánění tamních Srbů v letech 1992-95. V letech 1941-45 se počet srbských ztrát (Chorvatsko, BaH) uváděl i na 700 - 800 000. Tak je hodnotili i němečtí a italští činitelé, generálové.
V roce 2010 vyšla v Bělehradě útlá knížka „Srbská Spáleniště Srebrenického Kraje“, připravená Milivojem Ivaniševićem, významným intelektuálem a senátorem Republiky Srbské v BaH. Útlá knížečka o 48 stránkách, uvádí dlouhé seznamy povražděných mužů a žen, jejich jména, příjmení, jména jejich otců a věk. Z 93 osad, ve kterých žili i Srbové v sousedících obcích Srebrenica a Bratunac, bylo zničeno 81.
Masakry začaly na veliký srbský svátek Djurdjevdan, den Svatého Jiří, po juliánském kalendáři 23.dubna 1992, po gregoriánském 6.května. Jako dny likvidace Srbů v BaH byly opakovaně zneužity také pravoslavné Vánoce podle „starého“ (juliánského) kalendáře, s pravoslavným Štědrým dnem 6.ledna.
V září 1993, kdy situace muslimské vlády Aliji Izetbegoviće v BaH nebyla nejlepší (generál Mladić všude vítězil i se svým početně slabším, ale vysoce motivovaným vojskem), jeho Strana Demokratické Akce (SDA) měla zasedání v Sarajevu, na kterém byl i šéf policie ze Srebrenici Hakija Meholjić, který později citoval ve svém článku slova Izetbegoviće (DANI, 22.června 1998 - „5000 muslimských hlav za vojenskou intervenci“). Prezident Clinton mu prý slíbil, že když „pustí Srby do Srebrenice a oni tam pomordují 5000 Muslimů, že by pak Američané souhlasili s vojenskou intervencí v BaH“. Prý tuto akci prezident Izetbegović tehdy odmítl.
Je ale možné, že na ni přistoupil později začátkem léta 1995, když před obsazením Srebrenici početně MNOHEM slabšími srbskými jednotkami a s doslova jen několika tanky, 28.muslimská divize prakticky bez větších bojů Srebrenicu opustila. Vedoucí muslimští činitelé, včetně Nasira Oriće, před tím ale v předstihu včas Srebrenicu opustili, prý v rámci jakých instruktáží („školení“) v Sarajevu Významný muslimský srebrenický předák Ibran Mustafić, zakládající člen SDA, ve svém článku (Slobodna Bosna, 14.července 1996; Die junge Welt 27-28.července 1996) líčí hrůzy muslimské mafie kolem Nasira Oriće, která ovládala nejen život a smrt, ale také i finance a dělbu humanitární pomoci, obchod v Srebrenici. A ta mafie organizovala na něho dva atentáty (jeden téměř smrtelný) a hodně zavinila zbytečné vzájemně zabíjeni lidí kolem Srebrenici. Sám Orić líčí své surové vraždy Srbů (Mustafić : Plánovaný Chaos, 1998).
Podle NIOD (Holandského ústavu pro válečné vyšetřování - NIOD Report, Part I. The Yugoslav problem and the role of the West 1991-1994: Chapter 10: Srebrenica under siege) nejdříve byli Srbové vyhnáni z etnicky smíšených osad, pak byly přepadány srbské vísky, obklíčené muslimskými osadami a na konec byla zlikvidována zbývající srbská sídliště. NIOD (možná příliš střízlivě) odhaduje, že bylo tak zabito nebo jinak zemřelo na 1000 až 1200 Srbů, zatím co jich kolem 3000 bylo zraněno. Neuvádí, kolik jich bylo zcela oloupeno, ožebračeno, kolik jich zůstalo bez střechy nad hlavou. Takže v širší oblasti obce Srebrenica z původních 9380 obyvatel Srbů zůstalo jich pouze 860…Je smutnou skutečností, že se srebrenické události v domácích i zahraničních mediích připomínají výlučně na základě dosud zcela sporných, pochybných kvantitativních údajů o událostech z poloviny července 1995, Zcela se ignorují srbské oběti z předchozího, mnohem delšího údobí, a pak i muslimské oběti z bojů (ne údajně popravovaní muži) 28.divize, která se probíjela ze Srebrenice do Tuzly. A také se neuvádí muslimské oběti těch, kteří nepřežili, protože nesouhlasili se zločineckými postupy Nasira Oriće.
Paní Madeleine Albrightová po úspěšných proti srbských akcích v souvislosti se Srebrenicí, jako velvyslankyně USA v OSN, v Radě bezpečnosti, povýšila. Stala se šéfkou State Departmentu, Ministerstva zahraničí USA a v rámci svých vyloženě proti srbských akcí „proslula“ organizací velikého zločinu NATO v 1999 proti „malé Jugoslávii“ (Srbsko + Černá Hora), kdy NATO, nejmocnější vojenská organizace světa a jeho letectvo, na základě dezinformací a výmyslů, 78 dnů a nocí od 24.března po 10. června 1999. BOMBARDOVALO SRBSKO BEZ POVOLENÍ RADOU BEZPEČNOSTI, ničilo tam a zabíjelo. V té době i někteří na Západě začali říkat paní Albrightové „balkánská řezníce“. Vůbec jí zřejmě nevadilo, že kromě ničení a zabíjení pošlapala konvenci o nevměšování do záležitostí cizích států a že tam, a před tím i v srbské části BaH, byla, jako další zločin, použita munice s ochuzeným uranem, jako dříve ve válce proti Iráku. Ale toto patří už do kapitoly zločinů tzv..Západu kolem Kosova a Metohije.