Dr. Radovan Karadžič byl odsouzen haagským tribunálem na 40 let do vězení
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Významným předmětem obžaloby i obhajoby Dr. R. Karadžiće byla i otázka Srebrenice a otázka velikého podvodu v té souvislosti. Nelze popřít, že v té oblasti bylo hodně mrtvých na obou stranách, že nikdo nebyl zcela bez viny. Pravdě ale neodpovídají počty mrtvých (údajně Srby zastřelených) a už pak vůbec neodpovídá pravdě tvrzení, že šlo o genocidu. Základní dezinformací je pak skutečnost, že se v souvislosti s událostmi kolem Srebrenici prakticky vůbec nemluví o srbských ztrátách, o téměř stu zničených srbských vesnic ve východní Bosně, o mnohem více než tisíci povražděných jejich obyvatelích vojskem bosenských Muslimů (28.divize) z údajně „demilitarizované“ Srebrenici, která vůbec demilitarizována nebyla. Zarážející při tom bylo, že byl při vyšetřováních zakázán přístup srbským forenzním expertům, takže vůbec nelze bezpečně zjistit, odkud všude byli mrtví posbíráni.. Původní zprávy v červenci 1995, kdy srbské vojsko vstoupilo do Srebrenici, uváděly něco přes 7 000 nezvěstných, ne tedy mrtvých, jak se později v nejednom případě ukázalo. A teď se počty údajných zabitých zvyšují už nad 8 000. Nutno zde uvést průkopnickou práci německého publicisty, který odhaluje lži vládní německé propagandy (J.Elsässer: Válečné zločiny. Smrtící lži spolkové vlády. Konkrét, Hamburg, 2000; Válečné lži. Od kosovského konfliktu po Miloševiće. Homilius, Berlin, 2004) Také zůstává nezodpověděnou otázka, jak je možné, že 3 016 “mrtvých“ (údajně zavražděných) Muslimů z oblasti Srebrenici „vstalo z mrtvých“, a podle volebních seznamů se účastnilo v roce 1996 voleb v BaH, Mezi údajně masakrovanými byly stovky těch, kteří zemřeli mnohem dříve a jinde. A bez souvislosti s válečnými událostmi (M. Ivanišević: Srebrenica - July 1995 – In Search of Truth. Hrišćanska Misao, Beograd, 2008; osobní informace 2010).
Téměř nikdo neuvádí skutečnost, že v Srebrenici do druhé světové války žilo zhruba 50% Muslimů a 50% Srbů. Vzhledem k masakrům Srbů za ustašovského samostatného Chorvatska (1941-45) a částečně i migrací se jejich počty zmenšily, takže před občansko-etnicko-náboženskou válkou v roce 1991 jich tam žilo necelých 30%. Při vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici 11. července 1995, tam už žádný Srb nežil. Srbové, podobně i prosrbští Muslimové v BaH (nebylo jich málo), rozbití Jugoslávie nechtěli, oni ničení a zabíjení v BaH nezahájili. Díky nerozumu svých předáků se nechtěně dostali za nepřátelské barikády. Generál Mladić, velitel VRS, tvrdě odsoudil jakékoli tvrzení o genocidě, kterého se údajně měli dopustit jeho jednotky:
-„Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy, jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira Oriće dříve jejich vesnice zničili a povraždili jejich rodiny…Naše autobusy převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen, dětí, starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj a Tuzlu. A to pak má být genocida?...Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad kolem 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho obklíčení. Tady utrpěli veliké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři z Haagu z nich udělali postřílené zajatce…Bosensko-hercegovští Muslimové mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale měli by pochopit, že ONI to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili, vše proti ústavě BaH. A co jsem já měl dělat? Měl jsem je v klidu nechat zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941 za ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali…“ (R.Doleček: Hovory s generálem Mladićem. Para Bellum, Brno,2010).
V diskusích s generálem Mladićem generál autorovi řekl, že za tři roky bojů kolem Srebrenici mělo VRS kolem 1 200 mrtvých, bosensko-muslimské kolem 2 000. Byli to vojáci, kteří padli v bojích. Podle kriterií ICTY to byli postřílení zajatci. Yasushi Akashi, představitel OSN pro civilní záležitosti v BaH, sám hlásil, že Srbové ve svých autobusech bezpečně převezli do krajů pod kontrolou Muslimů desetitisíce civilistů a vojáků, kteří to chtěli. Neexistuje žádný dokument, podle kterého by generál Mladić vydal nějaký rozkaz k zastřelení, popravě zajatých bosensko-muslimských vojáků. Proti tvrzení o genocidě se také vyjádřili holandští vojácí (Dutchbat) UNPROFORu.
Yossef Bodansky, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus, Gregory Copley, spolu se skupinou západních odborníků, napsali v společném prohlášení v 2003: -„7 000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé forenzní důkazy ukazují na ztráty Muslimů na úrovni set, pravděpodobně nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak údajně vysokých ztrát (vražd, poprav) Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane díky západním státníkům a médiím posvátným poutním místem pro muslimské extremisty…Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají z oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličenému počtu obětí jedné strany nepomůže ani pravdě, ani cílům usmíření…“
Kauzu Srebrenica vytvořila Madelaine Albrightová, když v srpnu 1995 předvedla nějaké letecké snímky z hlídkujících amerických letadel nad Bosnou, na kterých prý byly vidět masakry Muslimů v Bosně. Snímky potom nebyly nikdy podrobně zveřejněny. Paní Albrightová měla v té době veliký problém, kvůli kterému kauzu Srebrenica úspěšně otevřela. V Chorvatsku totiž proběhla začátkem května a srpna 1995 největší etnická čistka poválečné Evropy. Po zuby Německem vyzbrojená Chorvatská armáda, podporována v druhé fázi čistky bosensko-muslimskou armádou, oloupila a vyhnala hodně přes 200 000 (snad dokonce 250 000) Srbů z jejich starodávných sídlišť v Krajině, v Chorvatsku. V částech Krajiny Srbové představovali absolutní většinu. Při vyhnání a ekonomickém zničení Srbů z Krajiny bylo mnoho těch, kteří neuprchli, zmasakrováno, hodně přes tisíc. Zkázu Srby obývaných oblastí v Krajině viděli mnozí čeští turisté na své cestě autem na Jadran. A Chorvatsko a bosensko-hercegovští Muslimové představovali v této době přední chráněnce Západu, hlavně USA a Německa. Chorvatsko se díky této etnické čistce stalo prakticky etnicky „nejčistší“ stát.
Kupodivu, přes hrůzu této obrovské etnické čistky, nikdo neuvalil na Chorvatsko sankce, nikdo ze Západu nepožadoval bombardování Chorvatska, nebyly žádné tvrdé rezoluce OSN, ba ani náš „veliký humanista“ Václav Havel, pozdější otec názvu „humanitární bomby“, nelomil nad událostí rukama, pouze prohlásil, „že není zrovna šťastný nad těmi událostmi“.
Ale přece jen se části světové veřejnosti surové události v Krajině nelíbily. Po operaci „Bouře“ (začátkem srpna 1995) švédský politik Carl Bildt vyzval tehdejšího chorvatského prezidenta Franju Tudjmana k zodpovědnosti za zločiny spáchané nad krajinskými Srby během té operace. Tribunál ICTY v Haagu k tomu všemu mlčel. Známý americký novinář Alex Cockburn o něco později napsal (The Nation, 16.října 1995, podnázvem „Bijte ďábla“): -„ Tak, a jak to teď vypadá, Spojené státy skončily jako sponzoři etnických čistek“. A tady zasáhla paní Albrightová. Vytvořila jako protiváhu zločinům chorvatských operací „Záblesk“ a „Bouře“ proti krajinským Srbům kauzu Srebrenica, plnou hrůz a krve. Jenže jaksi zapomněla, že ta hrůza a ta krev byla prolévaná na obou stranách a ne jen na té jedné, a že to nebyli Srbové, kteří ten koloběh zlých událostí zahájili.
Jako výsměch poctivého zpravodajství byly 11.července na obrazovkách ČT1 a NOVY zprávy o komemoraci mrtvých, údajně od Srbů povražděných (popravených) Muslimů na hřbitově (mezarje) v Potočarech (Srebrenica). Už se začíná říkat, že jich bylo přes 8000. Ale ani slovo nepadlo o strádání té druhé strany a kdo to rozbíjení země, ničení a zabíjení začal a že to nebyli Srbové. Také nikdo neřekl, jak bylo zlikvidováno srbské obyvatelstvo Srebrenici, nikdo nepřipomněl oprávněné pochyby o identifikaci mrtvých, o pochybách o příčinách jejich smrti, odkud všude byly přivezeny mrtvoly na mezarje, jak to, že se voleb v 1996 v BaH podle seznamů účastnili i oficiálně pohřbení mrtví. Proč nedovolili kontrolní účast srbských forenzních odborníků při celé té smutné záležitosti? Co by takovému zpravodajství zrežírovanému vrchností asi řekl Karel Havlíček Borovský? TGM by se jistě snažil prokázat pravdu, jako to udělal v roce 1909 během tzv. „velezrádného procesu“ v Záhřebu a během Friedjungova procesu, kdy tak dokonale zostudil rakousko-uherskou justici a prokázal jí falsifikování dokladů a když koncem 1910 v diskusi s rakousko-uherským ministrem zahraničí von Aehrenthalem tvrdě odsoudil politiku mocnářství na Balkáně.