Doslov kapitoly o generálu Mladičovi

Doslov kapitoly o generálu Mladičovi

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.

Sen držitelů moci v Bělehradě, včetně prezidenta Borise Tadiće, se splnil : generál-legenda Ratko Mladić byl 26.května 2011 zbaběle a ve špatném zdravotním stavu, po víceletém pronásledování, chycen a za několik dnů potom zrádně předán Trestnímu Tribunálu pro válečné zločiny v Haagu (ICTY). Posedlost pánů vlády v Bělehradě, zajistit za každou cenu cestu do Evropské Unie (EU) a do NATO byla podle nich teď zajištěna. Tak si myslelí ti, kteří v mezidobí Srbsko lacino rozprodali. Podle nich MED a MLÉKO mohou teď už začít téct do Srbska. A pochopitelně také i pro ně. Ale EU, NATO a USA si stále vymýšlejí nové, často zcela nepoctivé podmínky, které Srbsko a srbský lid mají splnit, aby byly přijaty do té společnosti podezřelé, často i kriminální morálky. Ta společnost tolik Srbsko a srbský lid očernila a poškodila různými podvody a lžemi grandiózních rozměrů, strašnými sankcemi na základě provokací vlády v Sarajevu (výbuch v ulici Vase Miskina 27.května 1992), vyloučením Svazové Republiky Jugoslávie (SRJ) ze Světové Zdravotnické Organizace (1993) s katastrofálními následky pro zdraví lidu, mnohými vražednými bombami i ochuzeným uranem, velikým ničením v zemi (během zločinecké NATO agrese v 1999), nedozírnými následky privatizace pro hospodářství (prodej zahraničním firmám za babku), loupeží kolébky srbské státnosti, pravoslaví a kultury Kosova a Metohije, demoralizací lidu vlastní vládou a tak dále.

Italský poslanec Europarlamentu (EU) Mario Borghezio, v souvislostí se zatčením generála Mladiće prohlásil (Radio 24):

-„S Mladićem za atlantickými mřížemi mizí i jeden z posledních představitelů evropské hrdosti…Neviděl jsem pro to důkazy a pro mne je Mladić vlastenec…Směrují se proti němu politické obžalob. Bylo by v pořádku, aby proběhl spravedlivý soud, ale Tribunálu v Haagu bych sotva mohl věřit víc než nulu… Srbové mohli zastavit islámský postup do Evropy, ale zabránili jim aby to uskutečnili. Mluvím o všech Srbech, počítaje v to i Mladiće…V každém případě ho půjdu navštívit, ať už se nalézá kdekoliv…

Srbský lid a jeho přátelé teď musí bránit statečného generála, který ani chvíli nezaváhal, když měl bránit svůj národ a ty z jihoslovanských bratrů, kteří byli proti rozbíjení Jugoslávie. Podařilo se mu zabránit nové genocidě svého národa, která se připravovala a která mohla být podobná, ne li i horší než ta, která proběhla v Nezávislém Státě Chorvatsko (1941-45), když byli Srbové, jen proto, že to byli Srbové, masově „genocidálně“ vražděni chorvatskými ustašovci, částí bosensko-hercegovských muslimů, jakož i kosovskými Albánci…V té obhajobě generále je nutné energicky strhnout masku lživému dogmatu o „genocidě v Srebrenici“, tak podporovanému zcela jednostranným a nepoctivým Trestním Tribunálem ICTY v Haagu, který je vlastně prodlouženou rukou americké vlády - a zveřejnit pravdu o tom, co se skutečně přihodilo kolem Srebrenici, kde tři roky probíhala válka, ve které ani jedna strana nezůstala bez okrvavených rukou.

Podle generála Mladiće tady padlo v bojích kolem 1 200 srbských vojáků a kolem 2 000 bosensko-muslimských, kteří tedy zahynuli v bojích a ne palbou popravčí čety. Při tom je však nezbytné uvědomit si skutečnost, že tak zvaná posádka demilitarizované (a při tom NIKDY nedemilitarizované) Srebrenici, její 28. divize a různé s ní spojené paravojenské skupiny, anebo zcela nedisciplinované chátra, začaly na jaře 1992 loupit a ničit srbské vesnice východní Bosny a Hercegoviny (BaH), masakrovat jejich obyvatelstvo. Tady je nutné si vzpomenout na vychvalování bosensko-muslimského generála Sefera Haliloviće („Lstivá strategie“, Sarajevo 1998), že Patriotická liga muslimů na jaře 1992, kdy začaly útoky na srbské vesnice, měla už 120 000 připravených členů, v rámci malých jednotek až po brigády - pokud si nevymýšlel.

Na začátku své knihy o Srebrenici, Alexander Dorin (Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus, Berlin 2010) cituje známého německo-rakouského spisovatele Petera Handke, velikého přítele Srbů: -„Všechno, co není špinavě a ošklivě proti srbské, musí být dnes chápáno, že je pro srbské. Pro mne se slovo antisrbizmus, které se objevuje jako hlavní proud při špinění jednoho národa, stalo nadávkou jako slovo antisemita. Antisrbové jsou pro mne na druhé straně stejně tak zlí a nesnášenliví jako antisemité ve své nejhorší době.“

Světová veřejnost zná jenom “genocidu“ srebrenických Muslimů, vůbec neuvádí srbské ztráty. Jako by ztráty během tří let války kolem Srebrenici nebyly v hlavních rysech následky vedení války. Pochopitelně, Západ více méně neuvádí surový zločin, během kterého byl zavražděn 8.května 1992 bývalý soudce a poslanec parlamentu Goran Zekić, po kterém začal hromadný útěk, vyhánění a vraždění Srbů ze Srebrenici a jejího okolí, takže z 29% srbských obyvatel města v 1991, do vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici v 1995, tam prakticky nezůstal ani jeden Srb. Je zlé to, co Muslimové udělali Srbům, jakož i to, co Srbové udělali Muslimům. To, co se uvádí v souvislosti se Srebrenicí na Západě, jako počty údajně zastřelených chlapců a dospělých Muslimů ze Srebrenici, do této chvíle absolutně neodpovídá skutečnostem, tomu počtu osmi tisíců údajně povražděných mužů a chlapců. Nepravdy těch počtů dobře vysvětlují dvě knihy: (1) S.Karganović a Lj.Simić „Dekompozice jedné virtuální genocidy“ (Bělehrad, 2010) a (2) A.Dorin „Srebrenica - Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus“ (Berlin, 2010).

Ten počet osm tisíc se „zrodil“ na základě zjištění, že po pádu Srebrenici bylo zaregistrováno kolem pěti tisíc nezvěstných osob a kolem tří tisíc zajatých muslimských vojáků (3000 + 5000 = 8000). Úřady v Sarajevu a Západ vlastně udělaly z nezvěstných mrtvé a vůbec se nezabývaly zprávami, jak se bosensko- muslimští vojáci a civilisté ve velikém počtu probili do Tuzly a do centrální Bosny, kolik jich uprchlo do Srbska, atd. (pro přehled viz Elsässer J.: Kriegsverbrechen - Die tödlichen Lügen der Bundesregierung und ihre Opfer in Kosovo Konflikt“ (Hamburg, 2000). Je nutné si vzpomenout i na ty desetitisíce civilistů, které autobusy VRS převezly ze Srebrenici do teritoria pod kontrolou Muslimů. A zde je nezbytné i připomenout velmi pochybné okolnosti svědectví „korunního svědka“, bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće, původně uvedeného jako psychicky neschopného svědčit, jakož i skutečnost, že jeho „spolupachatelé“ (bylo jich sedm) v jeho vícekrát opakovaném a pozměňovaném svědectví v Haagu, původně vůbec nebyli úředně zatčeni, vyslýcháni, souzeni, přestože každý z nich, podle jeho výpovědi, blízko farmy Branjevo, zabil (popravil !) 70 až 100 zajatých Muslimů.

Nevysvětlenou zůstává i otázka volební účasti „tak zvaných mrtvých“. Podle seznamů voličů během voleb v 1996 v BaH, bylo 914 údajně „genocidně“ zavražděných Muslimů pohřbených během 2003-2006 na seznamu voličů, takže tu „mrtví volili“. Jejich počet, tj. počet „mrtvých voličů“ se do roku 2010 zvýšil na 3 016.. A co těch několik set „voličů“, kteří zemřeli dost času před tím 11.červencem 1995 (Ivanišević M.:“Srebrenica - Červenec 1995. Pátrání po pravdě“. Bělehrad, 2010) ? To neznamená, že se nemohou ospravedlňovat zločiny kterékoliv strany. Nicméně, co skutečně neodpovídá pravdě, to jsou čísla, která do bezvědomí jako papoušci šíří západní státníci a media i ti, kteří je slepě poslouchají jako nedotknutelné DOGMA a papouškují je dál.. A to vše se děje podle známého goebbelsovského pravidla, že stokrát (nebo tisíckrát) opakovaná lež se stává pravdou. A to známe i my tady v Česku, kde se vůbec nepochybuje o zprávách o zavražděných osmi tisících chlapců a dospělých mužů. Kolem toho se objevilo tolik různých „nedorozumění“, vyložených lží, vyslovených největšími „šéfy“ Západu, ve spojitostí se Srebrenicou - tak kdo jim má pak věřit !? A k tomu ještě propaganda tvrdí, že ten, který neuznává těch osm tisíc údajně zmasakrovaných chlapců a dospělých mužů, který takovým způsobem „popírá genocidu“ nad Muslimy kolem Srebrenici, že je to ve skutečnosti zločinec, který se musí potrestat, že je to trestný čin, jako popírání holokaustu. Pro ICTY a Západ je všechno to, co udělali Srbové genocida, a všechno to, co napáchali bosensko-hercegovští Muslimové případně ospravedlnitelná odveta. Ale i prohlášení generála P.Morillona během soudu s prezidentem Miloševićem (2004) vyvolalo divokou odezvu úředního Sarajeva, Muslimů, když řekl, že jsou zločiny Srbů ve skutečnosti pomsta za zločiny, které napáchali Muslímové proti Srbům z východní Bosny.

Nedůvěra k udávaným počtům mrtvých (zmasakrovaných) je i následkem velikých lží v souvislosti s nejrůznějšími událostmi, které šíří úřady i státníci ze Sarajeva nebo Záhřebu, ze Západu vůbec. Kromě ostatních, tady vynikal na příklad předák vlády v Sarajevě, dokonce i její předseda a ministr zahraničí, Haris Silajdžić (E.Herman: “Srebrenica Massacre“, 2011, str.43). Během svého turné po USA, Silajdžić 18.prosince 1992 vykládal o 128 000 zabitých Muslimech a o 30 000 znásilněných Muslimkách v „táborech smrti“ a v „znásilňovacích táborech“, o dětech s uťatými hlavami. Ale na štěstí nenašla ani CIA ty „tábory“ a ty „děti bez hlav“. Silajdžić tak zahájil „licitaci“ s obrovskými počty údajně znásilněných muslimských žen, které nebyly objektivně nikdy prokázány. Neúnavný Haris dokonce podle Agence France Press 26.listopadu 1994 dokonce prohlásil, že vinou Y.Jakashiho a generála M.Rose bylo zabito 70 000 Muslimů, následkem srbských akcí kolem „demilitarizovaného Bihaće, který byl ve skutečnosti centrem 5. sboru muslimsko-bosenské armády pod velením plukovníka Atifa Dudakoviće, který opakovaně vpadal, ničil a zabíjel v západních oblastech Republiky Srbské v BaH. Později bylo sděleno, že v bojích kolem Bihaće zahynulo ne 70 000, ale 1 000 (jeden tisíc !) Muslimů. Za tento obrat by se nemusel stydět ani sám Münchhausen, tedy baron Prášil.

Jaké jen nepravdy, vlastně vyložené lži, veřejně sdělovali prezident Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Tony Blair, Bernard Kouchner, Jasvier Solana, atd. atd. Vždyť Clinton v té době lhal dokonce pod přísahou (pro Američany je těžký zločin lhát pod přísahou - to lie under oath), když zapíral svůj „intimní“ vztah se slečnou Monikou Lewinski. Pro tuto lež byl Clinton dokonce zbaven práva vystupovat jako advokát ve státe Arkansas (he was disbarred)! Neuvěřutelné lži šířil na příklad v souvislostí s děním (1999) na Kosovu a Metohiji americký State Department (Ministerstvo zahraničí), když jeho David Scheffer, „létající velvyslanec pro válečné zločiny“ (Ambassador at large for war crimes) v květnu 1999 tvrdil, že je nezvěstných a asi mrtvých (feared dead)

do 225 000, dokonce až 500 000 Albánců, mužů mezi 14 až 59 lety. Tady ani sám Clinton nebyl troškař, když 25.června 1999 před Bílým Domem na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. Nicméně článek americké novinářky M.Farleyové (11. listopadu 1999, Los Angeles Times) hlásil, že bylo dohromady objeveno 2 108 mrtvol všech národností a poctivý Alex Cockburn napsal dokonce článek „Kde jsou doklady o genocidě Albánců ?“ ( 29.října, Los Angeles Times).

Jak jen Západ mohl hloupě věřit, nebo z propagandistických důvodů CHTĚL věřit, že v BaH zahynulo 250 000 až 300 000 hlavně Muslimů, aniž by se zeptal propagandistů ze Záhřebu nebo Sarajeva, odkud mají ta hrozná čísla. I když Clinton musel vědět, že se „zmenšil počet obětí“ i podle údajů na jaře v Sarajevu (1995) na kolem 145 000, a že americký čtyřhvězdičková generál Charles Boyd uváděl začátkem podzimu počty mrtvých všech národností na 70 -100 000 (Foreign Affairs, září-říjen 1995), přece jen dezinformoval své spoluobčany během Daytonských jednání 27.listopadu 1995, že těch mrtvých v BaH bylo 250 000. Ministr obrany USA W.Perry prohlásil před Zahraničním Výborem kongresu 5.června 1995 „Podle našich nejpřesnějších výpočtů bylo těch mrtvých 150 000.“ A vůbec mu nevadilo, aby sdělil l8.října 1999 Sněmovně reprezentantů, že těch mrtvých za 3,5 roků války bylo přes 200 000. TAK KOMU MÁ PAK ČLOVĚK VĚŘIT !?

„Srbové nejsou jediní kriminálníci v konfliktu s nečistýma rukama“, napsal Allan Messie (Independent, 11.dubna 1993:

-„Srbské násilnosti jsou přesvědčivě zveřejňovány, ale násilnosti proti nim nejsou. A tak bylo snadné ukázat, že jsou Srbové kriminálníci a vidět válku jen jako srbský expanzionizmus, i když bosenští Srbové původně požadovali pouze stejné právo na sebeurčení, které bylo dáno Slovincům, Chorvatům a Muslimům. Dívat se z bezprostředního kontextu na Srby jako na kriminálníky, mohlo by být i správné, ale z delší perspektivy tomu tak není.“

-„Vždyť i samotní Srbové mají mnoho problémů, jako ulsterští protestanti, jako afričtí Burové, i jako Židé. Jako Židé, i oni mají „svěží, nedávnou“ paměť, která to ospravedlňuje. Srbové v BaH a v Chorvatsku se bojí, že zase budou oběti genocidy a etnických čistek jako během 1941-45. Skoro každá srbská rodina dosud oplakává někoho zabitého ustašovským vojskem chorvatského nacistického vůdce Paveliće. Jako čirou náhodou, byla jeho rodina právě uvítaná v Chorvatsku prezidentem Tudjmanem. Srbové si pamatují, že bosenští Muslimové dali Hitlerovi dvě SS divize, 13.SS divizi Handžár a část mužstva pro 21 SS .kosovsko-albánskou divizi Skenderbeg. Pouze národy, jako tento anglický, bez hořkých dějinných zkušeností, mohou si nevšímat jejich přesvědčivosti…

Je příjemné, když si člověk může přečíst zprávy i té poctivé části západních medií. Zde je nutné znova připomenout střízlivou a kritickou zprávu, bez lží. člena americké vojenské zpravodajské služby podplukovníka Johna Sraye, jejíž název už hodně říká :“Prodej bosenské pohádky Americe. Kupče, dej si pozor ! (Foreign Military Studies Office, Ft Leavenworth, Ks, October 1995).

Autor znova našel zprávu Hugh McMannerse (The Sunday Times, 1.října 1995) „SRBOVÉ NENESOU VINU ZA MASAKR - Odborníci upozorňovali Spojené Státy, že minomet byl bosensko-muslimský.“ Ten minomet byl skutečně bosensko-,muslimský, ale bomby a ochuzený uran pocházely na základě drzého podvodu z kriminálních zbraní NATO a padaly, ničily a zabíjely po celé Republice Srbské (BaH). A začalo to po vražedné provokaci vlády 28.srpna 1995 v Sarajevu (velmi pravděpodobně uskutečněné 2při vědomí a podle instrukcí té špatné části Západu), nazvané MARKALE II s 37 mrtvými a 90 zraněnými.

Během jara 2011 se objevila vynikající, nekomerční kniha Eduarda S.Hermana „THE SREBRENICA MASSACRE - Evidence - Context - Politics. Kniha má 300 stran, vydaná jako Creative Commons Attribution, Non-Commercial, No-Derivative Works 3.0 License (See <http://creativecommons. org/licenses/by-nc-nd/3.0/>; a viz http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/legalcode. ).

Autor ji získal z internetu. Napsala ji intelektuální elita Západu, ta skutečná elita, která nelže, která nepíše a nemluví to, co její „šéfové“ vyžadují a za co jim ti jejich „šéfové“ platí. Ta skutečná elita se snaží ukázat pravdu, skutečnosti, i když uvádí, kolika lžemi byl svět zaplaven mainstreamovými prodejnými medii, různými „nevládními organizacemi“ Západu a vlastní země (placenými příliš často různými velvyslanectvími nebo fondacemi, na příklad v tom smyslu nechvalně známou Sorosovou). Vydavatelem knihy je významný americký univerzitní profesor Eduard S.Herman z Pensylvánie, odborník pro ekonomii, politickou ekonomie, media. Phillip Corwin byl vysokým politickým představitelem OSN v BaH. George Bogdanich je americký spisovatel, publicista, filmový režisér a producent (spolu s Martinem Letmayerem). Tim Fenton je IT profesionál z Oxfordu, dobře obeznámený s jihoslovanskou tematikou. Philip Hammond je docentem londýnské South Bank univerzity. Michael Mandel je profesor práva na York univerzitě v Torontu v Kanadě. V roce 1999 se pokoušel přesvědčit Tribunál ICTY v Haagu, aby vyšetřil a obžaloval politické vůdce NATO za jejich roli při bombardování Jugoslávie. Jonathan Rooper byl producent a režisér v BBC TV News, seznámený během 15 let o problémech Jugoslávie. George Szamuely je autorem a novinářem, který publikoval po Evropě a v USA. Byl vydavatelem časopisu „Spectator“ (London), literární přílohy časopisu „Times“ (London), „The National Law Journal“ (New York). Jeho kniha „Bomby pro mír“ má vyjít.

Roku 2011 se objevil ještě jeden film o Srebrenici, který nepříjemně překvapil a rozzlobil ty, kteří dezinformovali svět o tom, co se tam děje. Norská Televize ukázala dva filmy o Srebrenici norského režiséra a nezávislého novináře Ola Flyuma „Město, které se může obětovat“ a „Stopy ze Sarajeva“. Filmy byly hned vystaveni divoké kritioce, protože zbořily ustálená tabu o „neozbrojené“ armádě Aliji Izetbegoviće a o osmi tisících „zabitých“ zajatců, civilů. Válka v BaH, jejímž následkem bylo úplné zničení socialistické Jugoslávie, dala ten stát a strategicky důležitou řeku Dunaj pod multinacionální dozor. Ola ukazuje i špinavou roli nositele Nobelovy ceny za mír Ahtisaariho, loutky Evropské unie (EU), NATO a USA, který umožnil odtržení, vlastně uloupení Kosova a Metohije od Srbska. Ahtisaarimu tuto špinavou roli přihrál „americký člověk“, generální tajemník OSN Kofi Annan…Oficiální Srbsko údajně odmítlo koupit ten film.

V kopcích Fruška Gora byl 20.července 2011 zatčen po víceletém pronásledování, bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić Bělehradskému režimu (prezident Boris Tadić) se hned ulevilo. Další překážka pro vstup do EU a do NATO, a aby do Srbska „začalo téct Med a Mléko“ byla odstraněna. Režim, bez jakéhokoliv otálení, Hadžiće hned předal do vězení v Haagu. Různá media, včetně našich českých, uveřejnila o něm hned snůšku negativních údajů. Tribunál v Haagu ho obžalovává za vraždy v RSK nesrbského obyvatelstva, za ničení jeho domovů a sakrálních objektů, za etnické čistky v oblasti Kninské Krajiny a Východní Slavonie, kolem Vukovaru. ICTY pochopitelně neuvádí vpády do RSK chorvatských para vojenských útvarů ZNG a MUP (jednotky Ministerstva vnitra), za terorizování, vyhánění až i vraždění tamního, často většinového srbského obyvatelstva Kninské Krajiny, což trvalo do poloviny 1991 Pak ty vpády zastavil, po obnovení bojové pohotovosti 9. sboru JNA (Jihoslovanská Lidová Armáda) se sídlem v Kninu, plukovník Ratko Mladić.

ICTY vůbec nic neříká o vyhnání 230 000 (až snad 250 000) Srbů z Chorvatska, o oloupení a zničení jejich majetků, a o masakru více než 1 000 z nich (civilistů !) ze Západní Slavonie a Kninské Krajiny v květnu a srpnu 1995, během operací chorvatské armády „Bljesak“ (Záblesk) a „Oluja“ (Bouře), za pomoci bosensko-muslimských jednotek, všichni po zuby ozbrojeni Německem, USA, Iránem, A rgentinou, atd., pod strategickým velením žoldáků,

pronajatých penzionovaných amerických generálů, z Akciové společnosti (!) MPRI (Military Professional Resosusrces Incorporated, za pomocí NATO letectva (průzkum, zásobování, bombardování). Pochopitelně, téměř nikdo se na Západě ne bere v úvahu neuvěřitelně rozsáhlou genocidu Srbů v ustašovském Chorvatsku za války 1941-45, za ničení a zabíjení v oblasti Kninské Krajiny v genocidiím Nezávislém státe Chorvatsko (NDH). A prakticky nikdo si nevšímá toho, že z těch 250 000 (230 000 ?) vyhnaných Srbů z Chorvatska v roce 1995 se prakticky téměř nikdo dosud nevrátil do Chorvatska.

V souvislosti s obžalobou Gorana Hadžiće (bývalého prezidenta RSK, Republiky Srbská Krajina), kvůli událostem kolem Vukovaru v létě a na podzim 1991, soudní fraška ICTY zcela zapomněla, že chorvatský prezident Tudjman vyhnal srbsko-chorvatskou většinou (Chorvatská strana demokratické změny a Srbská demokratická strana) zvolila srbského starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće, který spáchal sebevraždu ve vyšetřovací vazbě v Haagu, v noci z 28. na 29.června 1998. Tudjman ho jako starostu násilím vyměnil za Marina Vidiće, člena své strany HDZ, která na volbách ve Vukovaru byla poražena a získala pouze 25% hlasů. Pochopitelně, Západ nic nehlásil o masakrech Srbů a o vraždách pro jihoslovanských Chorvatů ve Východní Slavonii (na příklad elitního chorvatského šéfa policie v městě Osjek Josipa Reichla Kira), kolem Vukovaru, Borova Nasela. Při organizaci vyhánění a vražd Srbů významně „vynikli„ chorvatští předáci Branimir Glavaš (pozdější generál), Tomislav Merčep (významný likvidátor Srbů i v Pakracké Poljanje, kolem Gospiće - zatím za vraždy Srbů netrestán), Vladimír Šeks a další. 204.brigáda ZNG (Sbor Lidové Gardy) tam utvořila.Skupinu pro tiché likvidace.

Během bojů kolem Vukovaru, srbské para vojenské jednotky, jako pomstu, zavraždily u Ovčary nejen kolem 200 chorvatských členů ZNG, MUP a zajatých členů různých para vojenských jednotek ale i chorvatských civilů. Srbské zdroje toto odsoudily jako válečný zločin, zcela cizí vojenským dějinám a mentalitě srbského a černohorského národa, i když mezi zabíjenými byli i ti, kteří vraždili civilisty i vojáky, nejenom Srby, ale i pro jihoslovansky smýšlející Chorvaty.

V přehledu toho, co uskutečnila vláda v Bělehradě, ty „výsledky“ do dne zatčení Gorana Hadžiće, popsal Dr.Srdja Trifković, význámný srbský intelektuál, spolupracovník amerického časopisu o kultuře THE CHRONICLES:

uskutečnění loutkové vlády; zničení ekonomie; zadlužený stát; masová nezaměstnanost; takřka likvidace do té doby srbské pýchy, armády; pozměňování dějin; vymývání mozků merionetskými medii pod státní kontrolou; rozdělení Srbů na vlastence a masu přisluhovačů EU a USA, kteří věří všemu, co se jim řekne; násilím odebrané teritorium Kosova a Metohije; země se oficiálně stává kolonií. Na seznamu přání (wishlist) EU a USA zůstává ještě pouze uznání Kosova za samostatný stát. Tady je možno přidat, že se v té době chystala i „výprodej vody“ v Srbsku (bohužel, z části již uskutečněná). Zdalipak měl Dr.Srdja Trifković ve všem pravdu nebo to poněkud přehnal? Zde je nutno nezbytně uvést to, co řekl nezapomenutelný přítel Srbů, „Švýcar srbského srdce“, profesora kriminalistiky z Lausanne, Archibalda Reisse, a citovat pár vět, které napsal ve své útlé knížce „SLYŠTE, SRBOVÉ !“ v 1928, ve které seznámil svět se zločiny, které spáchala rakousko-uherská armáda v oblastech Srbska Mačva a Podrině, na nevinných srbských civilistech..

-„Byl jsem s vámi, když jste byli v nouzi. Dělil jsem se s vámi o vaše utrpení a abych to mohl uskutečnit, obětoval jsem skvělý život a velmi krásnou kariéru, která hodně slibovala. Zamiloval jsem si vás, protože jsem viděl v těžkých chvílích váš národ v bitvách a v osudových chvílích, kdy se poznává skutečný charakter toho kterého národa…Nicméně jsem viděl i vaše chyby, které se hrozně ukázaly po válce. Některé vaše nedostatky, pokud je neodstraníte, budou zhoubné pro váš národ…Při vypočítávání vašich ctností nebudu moct mluvit o lidech, které vy nazýváte „inteligencí“. Jim se věnuji teprve v odstavcích pojednávajících o vašich nedostatcích. Na štěstí, většinu vašeho národa představují venkované, sedláci, ne tak zvaná „inteligence“.

Srbové v Bosně a Hercegovině (BaH) neměli štěstí s „vysokými“ představiteli Západu, kteří se chovali jako svrchovaní koloniální pánové. V protektorátu Čechy a Morana, okupovaném Němci, vládl všemocný „Reichsprotektor“, jeden z nich byl „krvavý“ Reinhard Hendrich, kterého čeští vlastenci zabili v 1942. V německých správních oblastech vládli „Gauleiteři“.

Asi nejhorší ze všech „Reichsprotektorů“ nebo „Gauleitervů“ toho Západu v BaH byl bývalý britský politik Paddy Ashdown (údajně člen během voleb poražené Liberální strany). Velikými hrozbami nutil vládu Republiky Srbské (v BaH), aby přiznala Západem utvořené smyšlenky, dezinformace o dění kolem Srebrenici a aby se zřekla výsledků svého vlastního vyšetřování o těchto událostech. Dalším Reichsprotektorem byl Rakušan (pravděpodobně germanizovaný Slovinec) Wolfgang Petritsch, pak další Rakušan (asi zase slovanského původu) Valentin Inzko. První západní Reichsprotektor byl Španěl Carlos Westendorp, známý svými postupy proti srbským politickým stranám během voleb v 1996 a pak i tím, že nenechal vyhodit profesora Šešelje z inaugurace prezidenta Republiky Srbské(BaH) v Banja Luce (1998).

Na okraj ještě poznámka: Příjmy těchto „Reichsprotektorů“ jsou vysoké.

Bez přehánění lze říci: Běda i nevinnému Srbovi, který se dostane do rukou Trestného tribunálu pro válečné zločiny ICTY v Haagu. Tady je vhodné si vzpomenout na starou pravdu ještě z dávných dob tureckého bezpráví

v Srbsku: Kadija (turecký soudce) tě žaluje, kadija tě i odsuzuje! Tady je ještě dobré si přečíst i kapitolu George Samuely: „Zneužití důkazů svědků v Haagu“ (E.Herman: Masakr v Srebrenici, 2011, str. 53 a dále).