Otevřený dopis

Velvyslanectví Slovinské republiky

k rukám velvyslance Drago Mirošiče

Pod Hradbami 15

160 41 Praha 6

V Praze dne 27.12.2007

Vážený pane velvyslanče!

V nedávných dnech se v našem tisku objevila zpráva, že Dmitrij Rupela, ministr zahraničních věcí Slovinské republiky, která od ledna příštího roku bude předsedat EU, údajně v Bruselu prohlásil: „Jsme připraveni uznat reality tak, jak nyní na západním Balkáně existují.“ Současně pan ministr vyjádřil velké znepokojení nad přetrvávajícím rozdělením EU v otázce Kosova. Nadpis novinového článku, z nějž jsem citoval, zní „Evropská unie musí podle Slovinska uznat nezávislost Kosova“ (Právo, 21.12.2007).

Především se na Vás obracím s uctivou prosbou o verifikaci uvedených tiskových informací. Pokud jsou pravdivé, pak nikoho, kdo vychází z principů mezinárodního práva a usiluje o zachování míru, nemohou nechat klidným.

Kosovo, jak je obecně známým faktem, je nedílnou součástí Republiky Srbsko. Tuto skutečnost zakotvuje i rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244. Státní svrchovanost, územní celistvost, nevměšování se do vnitřních záležitostí i zásada, že hranice státu nelze měnit bez jeho souhlasu, jsou obecně uznávanými principy mezinárodního práva. Charta OSN dále zakotvuje rovnost všech členských států, jejich povinnost řešit své mezinárodní spory pokojnými prostředky „tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohroženy.“

Za důležitý považuji odstavec 7., článek 2 Charty OSN: „Žádné ustanovení této Charty nedává Organizaci spojených národů právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu, … tato zásada však nebrání, aby se použilo donucovacích opatření podle kapitoly VII.“

OSN si nečiní právo zasahovat do vnitřních záležitostí Republiky Srbsko. Toto právo samozřejmě nemá ani Evropská unie, ani jakýkoliv další stát nebo jiné dílčí uskupení států. Pokud by však EU si chtěla takové právo přivlastnit a rozhodnout o odtržení Kosova od Srbska, domnívám se, že by porušila již uvedené principy mezinárodního práva a ohrozila by mír nejen na Balkáně, ale i v dalších částech Evropy a celého světa. Důsledkem jednostranného uznání „nezávislosti Kosova“ by mohlo dále být  zeslabení postavení OSN, mezinárodního práva a přechod světa od panství práva k panství síly, tedy od civilizace k novodobému divošství.

Mezinárodní právo ochraňuje slabé. Vadí však mnohým silným, kteří mají již delší než historické snahy, ho přizpůsobit svým egoistickým mocenským cílům, prosazovaným i v poslední době výhrůžkami, intervencemi, okupací, použitím hrubého násilí, např. i „humanitárním bombardováním“.

K nejvyšším hodnotám lidské civilizace patří spravedlivý mír. K jeho zachování může Slovinsko přispět, když poskytne Srbsku a zástupcům kosovských Albánců nejen další čas k jednání, ale i účinnou, všestrannou a nezaujatou objektivně vyváženou pomoc, aby mohli dojít ke spravedlivé, oboustranně přijatelné dohodě.

Podle mého názoru při řešení tzv. kosovského problému je třeba vycházet z platného mezinárodněprávního principu, že právo na sebeurčení mají pouze národy a nikoliv národnostní menšiny. Pokud bychom se přesto postavili na „právní“ pozici, že i menšiny mají právo na samostatný stát, došlo by na Balkáně, v Evropě i dalších částech světa k dělení celé řady států. Tyto procesy by ohrozily světový mír a v jednotlivých případech by mohly vést i k válkám. K tomu by též došlo, pokud bychom začali z menšin libovolně, podle momentálních politických potřeb, vytvářet další „národy“. Tato cesta je však z hlediska mezinárodního práva zcela nepřijatelná. Je v dokonce v hrubém rozporu s mezinárodním právem.

Kosovští Albánci jsou národnostní menšinou v Srbsku, nejsou zvláštním národem Kosovanů, ani se jím necítí být. Mohou proto získat značnou autonomii, ale v žádném případě však nemají mezinárodně právní nárok na vytvoření vlastního státu. Albánie již jako samostatný stát existuje. Sama situace v Kosovu, která se vyznačuje tím, že u moci jsou lidé, často poznamenáni zločinným jednáním v nedávné minulosti, někdy propojeni i na mocnou zdejší mafii, která obchoduje s drogami i bílým masem, pro Evropu je hrozbou. Ano, před řešením čehokoliv je třeba nejdříve z Kosova udělat zemi, kde bude platit právo a řád pro všechny bez rozdílu, kde páchání zločinů bude soudně trestáno. V březnu r. 2004 albánští teroristé napadli nejen pravoslavná posvátná místa, ale cílem jejich útoků byli opět i Srbové žijící v Kosovu. Stovky jich opět zemřelo, bylo raněno, či je dosud nezvěstných. Pravoslavný biskup Artemis, když navštívil v 26.3. prizrenské ruiny a obcházel pravoslavná místa, prohlásil: „Je vskutku nepochopitelné, že během jediné noci zmizelo v plamenech šílenství vše, co bylo budováno po staletí a chráněno během nejtěžších časů naší historie. Celá srbská čtvrť Potkaljaje vypadá jako po leteckém bombardování, chrám Svatého Vzkříšení je pokryt sazemi z ohně. Biskupská rezidence, kde jsem po léta žil, byla zcela zničena … .Fresky v chrámu Přesvaté Bohorodice v Ljeviji , některé pocházejí už ze 12. století, byly barbarsky zohaveny a samotný chrám byl hanebně znesvěcen. Prizren, město, které … bylo pýchou ctihodných a kulturních obyvatel Kosova a Metohije, Srbska a celého světa, nyní vypadá jako vesnice v Afghánistánu.“

V Prizrenu k těmto barbarským útokům došlo, jak se vyjádřila Srbská pravoslavná církev, za absence jakékoliv snahy ze strany německé armády chránit byť jen jediné pravoslavné křesťanské svaté místo v Prizrenu. V té souvislosti vzniká otázka, zda můžeme mluvit o tom, že naše civilizace má křesťanské základy, když stovky, tisíce křesťanských svatých míst, včetně hřbitovů a dokonce jednotlivých hrobů, bylo v Kosovu a Metohiji v průběhu několika málo let beztrestně zničeno a tisíce lidských životů nenávistně utraceno.

Vzniká i složitý problém, zda takovéto společenství, kosovskoalbánská menšina, může v civilizovaném světě, vzhledem k výše uvedenému, získat vůbec nějakou autonomii, natož samostatnost, kterou jí mezinárodní právo nepřiznává.

V současnosti je velmi početná albánská menšina i v Makedonii, Černé Hoře a slabší i v severním Řecku. Také zde by Slovinsko souhlasilo s odtržením části státního území od mateřských států a uznalo by vytvoření dalších samostatných států? Je snad cílem Slovinska a EU Velká Albánie? Pak by ale Slovinsko muselo též souhlasit s připojením bosenských i kosovských Srbů k Srbsku. Jaké důsledky by tento proces měl pro Rumunsko, Slovensko, Kypr, Turecko, Španělsko, Francii, Anglii a nakonec i pro USA nelze si v současnosti ani představit. Např. v některých jižních státech USA či v jejich větších částech již dlouhodobě převládá hispánské obyvatelstvo. Mělo by také ono právo odtrhnout se od USA a připojit k Mexiku?

Věřím, že naše civilizace, která je založena na křesťansko-judaistických zásadách, chová v sobě záchranné mechanismy, které zabrání rozvinutí a naplnění uvedených možných katastrofických scénářů. Slovinsko, které nám, Čechům, je stejně blízké jako Srbsko, se oprostí, jak věřím, od cizích zájmů, zvláště mocenských, a napomůže k spravedlivému mírovému, diplomatickému řešení nejen předmětného problému, ale i dalších otevřených evropských otázek v souladu s platnými principy mezinárodního práva.

Velmi prosím, pokud to sám uznáte za nutné, o postoupení tohoto otevřeného dopisu i panu D. Rupelovi, ministru zahraničních věcí Slovinské republiky. Předem Vám velmi děkuji za odpověď.

S hlubokou úctou k Vám, vážený pane velvyslanče, a přátelskými city k slovinskému lidu.

Zdař, Bože, Vašemu dílu i dílu Slovinska v EU!

JUDr. Ogňan Tuleškov

Na Čihadle 18

160 00 Praha 6 - Dejvice