Domov děkuje
V jedné ze svých londýnských promluv k domovu, jejichž knižní soubor má v tomto svazku svou pražskou premiéru, řekl Jan Masaryk o svých ostrovních přátelích: „Angličané jsou divní lidé. Své pocity neradi dávají najevo." Je v tom klíč k jeho vlastní osobnosti, jíž nebylo vždycky dobře rozuměno v českém domově, kde se podle konvenčních představ humor jaksi nesrovnává s důstojností.
U Jana Masaryka bylo vskutku nejméně rozuměno jeho smyslu pro humor, jeho vtipu, této legitimní zbrani filosofa, mluveno s Plutarchem, této záruce zdravé mysli a ochraně proti zvrácenostem i zachmuřené poťouchlosti, mluveno s Emersonem. I on připadával mnohým lidem divný snad proto, že jako ti Angličané dával své pocity nerad najevo, že byl z těch cudných mužů, kteří jsou schopni veliké citové něhy, avšak právě ten nejhlubší vznět úzkostlivě tají a skrývají. Víme o nich dokonce, že ve chvílích velkých niterných hnutí se rádi přiodívají sršatostí, že hroty a ostny je zalijí vrchem jako ten Bezručův kaktus, který rozkvétá nejčarovněji v tichu vnitřní samoty. Často se pak stává, že smích, jímž je hluboký citový akt maskován, je považován za cynismus, že hospodárnost, skoupost, která vyznačuje na příklad řeč o lásce k vlasti, k národu či k pravdě, je chápána jako vlažnost srdce, zvláště má-li nepřítel stále napilno, aby povrchního diváka vytrvale přesvědčovaly že se nemýlí, posuzuje-li tohoto muže jako prašpatného Čecha a vlastence.
A nepřítel Jana Masaryka se tužil nadmíru, aby nejen pomáhal skreslit obraz velice složité duše, nýbrž aby jej zejména co nejvíce pošpinil. Pocházel z nejnižších poloh, kde v kalu pathologické ssedliny bujely bakterie fašismu, jehož česká podoba prošla celou škálou proměn, od tak zv. červenobílých přes stříbrňáky k vlajkařúm. Až zaráží, jak hanopisný slovník těchto integrálních národovců z pražského podhradí byl úplně totožný se sprostotami protektorátní PZD! Ptávali jsme se, zda němečtí hanobitelé obou našich presidentů a všeho, co pochází z této duchové i pokrevní přízně, opisují ze starých stříbrňáckých tiskovin nebo zda si jen vzali k ruce předlohy, které do žouželných děr pražského bulváru, kde se šejdrem i šejdířsky pracovalo již v republice „pro krále pruského", přicházely z okolí tiskového přidělence německého vyslanectví. Nemýlili se, viděli-li jednoho z nejvášnivějších odpůrců všeho césarství, všeho totalitářství, všeho rasistického nelidství v Janu Masarykovi. Ale sotva se nadáli, že jim na bojišti propagandy, na bitevním poli slova, které pro chystanou válku nadřadili zbraním, právě tento muž zasadí rány nejtěžší.
V klidu, který jsme nikdy neměli, když volával Londýn a z Londýna Jan Masaryk, můžeme konečně pročítati celý soubor proslavených relací a vracet se touto cestou k jednotlivým okamžikům světového dramatu, na jehož počátku i konci je Praha, je zrazená i triumfující pravda československá jako pravda všech svobodných lidí. A také si můžeme za této četby ujasnit, proč jsme tak dychtivě čekávali na tyto hovory Jana Masaryka s domovem, čím nám byly, v čem tkvělo tajemství jejich úspěchu, jak velký jest jejich podíl na duševním vyzbrojování národa v dobách nejtěžších, kdy se celý svět zachvíval pod zpupnými kroky vítězně pochodujícího zla.
Bylo opravdu zle, když 8. září 1939 mluvil Jan Masaryk z Londýna po prvé. Polsko se hroutilo a leckomu se zdálo, že Hitler tímto bleskovým tempem svých pancéřů zteče zanedlouho celou Evropu. Vše jako by bylo fascinováno úspěšným hypnotisérem, který byl přirovnáván k hroznýši, do jehož chřtánu leze jeden zpitomělý králík za druhým. Bylo pracováno ze všech sil, aby ochromené oběti přijaly i jed nacistického učení, které hlásalo, ze láska k bližnímu je slabostí, které ústy své mládeže řvalo u brány svatovítské po svém rouhačném napovědovi Streichrovi:,, Wir wollen keine Christen sein, da Christus war ein Judenschwein.“ A do těchto blasfemií, do těchto sugescí, rozstřikovaných tiskem i rozhlasem, se od začátku té hrůzy ozývá hlas Jana Masaryka: „Při jménu, které nosím, vám zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a že pravda zvítězí/“ Dnes vidíme, s jakou psychologickou záměrností byly rozhlasové projevy našeho středečního důvěrníka, jak se jednou nazval, skládány, jak bedlivě jejich autor hlídal, stopoval propagandu německou v našich zemích, aby jí čelil včasnými dávkami protijedu. To byla tehdy velká věc, že k nám, do středu okupované Evropy, pronikal hlas nelítostného kritika prolhaného nacismu i jeho neméně prolhaného vůdce, že v tomto hlase poznával český a slovenský lid sám sebe, že se pod jeho posilňujícím, občerstvujícím vlivem vzpružoval, jako kdyby s každým slovem vypil doušek živé vody z nejhlubších národních pramenů. Svět byl ještě zmaten, svěř ještě kolísal mezi obdivem a strachem, mezi nadějí a zbabělostí, a zde Čech z rodu Masarykova nazýval věci, které se vyhlašovaly za novou svátost, pravým jménem, jak je někdy vymyslí jen důvtip lidového sarkasty. „Mein Kamp, ta čertova bible,“ řekne s přízvukem fysické ošklivosti a každému je jasné, že vše, co se ztotožňuje s touto knihou, přišlo ze smrdutých pekel a do pekel bude zahnáno. Jindy nazve Adolfa Hitlera „fýrerem všech lhářů“ a nám všem, kteří nasloucháme za dráty protektorátního koncentráku, kde ampliony denně řvou o vůdcově genialitě, je dobře na duši, za niž, umlčenou, tato česká ústa pronášejí svatosvatou pravdu.
Je to pravda lidskosti, všelidskosti, pravda křesťanského humanismu, který posvětil naše největší mravní i myšlenkové výboje. „Kristus, ne César!“ zaznívá často v různých obměnách a naše zkřehlá srdce protepluje světlá přítomnost Osvoboditelova, kterého jindy syn Jan připomene citací jeho pozdravu, jímž se za svých příjezdů do Topolčianek vítal s bratry Slováky: „Nech vás Pán Boh živí!" A sám mluví ten syn z hluboce křesťanského srdce, když vzkazuje: „Tělesně jste v poddanství, vaše duše však, za které jste odpovědni ne Frankovi, nýbrž Bohu, jsou volné a musí tak zůstat" A jak by právě on nechtěl být těšitelem svých bratří, kteří byli uvrženi do jámy lvové? Je po francouzské katastrofě, ví, jak je nám doma těžko, a tak aspoň naznačuje, že i v této chvíli by měl pro nás zvěsti příjemné, kdyby nebylo třeba zachovávat mlčení. Právě před pohromami, kterých je stále dosti, je včas připraven, aby naši víru pro nové těžké zkoušky dobře podepřel. Když Belgie skládá zbraně, obrátí pozornost k pevným rukám Winstona Churchilla, a když za jiných krisí není zhola nic, co by svědčilo pro jeho nezlomnou víru v konečné vítězství, poodhrne roušku z americké sfingy, o níž ví dávno před jejím vstupem do války, že nás nezklame.
Jeho víra v pravdu, v moc pravdy, je až nábožensky vznícená a právě ona nejvíce zjevuje jeho českost, o níž bylo zlomyslníky i pošetilci tolikrát pochybováno. Prý není jaksi náš, prý ani zplna náš býti nemůže, tak se slýchávalo před válkou, jak bylo již vpředu nadhozeno. Zde tedy máme slovo za slovem, větu za větou, stránku za stránkou zkoušku českosti Jana Masaryka, a to zkoušku slavnou. Postačilo by dokazovat ji rozborem jeho mluvy, která zjevuje hlubokou zasvěcenost do české i slovenské duše v ražbě velmi osobitých úsloví, příměrů nebo charakteristik znějících aforistickou jadrností lidových rčení. Jak je to české a přitom nenapodobitelně jeho, řekne-li o situaci: „Nad Hitlerem se začínají stahovat mraky, z kterých poteče mnoho německé krve" Mluví o Tisovi a hned má po ruce nadmíru přiléhavou slovenskou píseň, pro kterou nešel do knížky, nýbrž do vlastní duše: „Zaspievalo ptáča na kosodřevině - ej čo ti jo súdzené, veru ťa nemine" V jediné větě shrne staletou zkušenost našeho národního osudu: „Taková je už naše historie, ze jsme na výši, když je nám zle" Až někde z dětské vzpomínky vykutá pro dva slovenské tisovčíky slovo hanbáři, dvěma slovy vyznačí nejpodivnější zjev této války, kdy nejzuřivější nacionalisté byli nejochotnějšími německými otroky: „Bývalí protihradní a dnes hradněfrankovští oportunisté." A také jeho humor, jeho vtip je v nejlepším smyslu slova rodu lidového, místním určením pražského. I dnes se ještě zasměju při vzpomínce na konec jedné relace: „Teď táhněme všichni za jeden provaz - a pak na něm pověsíme Moravce." Mohl být více znevažován německý rozhlas se svým lhářstvím, nežli vulgárně neuctivým upozorněním, že nás tahá za fusekli?
Bez konce by bylo možno citovat slova a obraty, které ukazují, jak je svůj a zároveň náš, jak je skrze jazyk vkořeněn do svého domova. Byl to i stesk exulanta, který jeho řeči proteploval lyrismem a důvěrností černých hodinek, byla to horoucí touha po malých věcech života, českého života, s níž o Štědrém večeru jedinou větou vykouzlil drahé svatvečerní ovzduší: „Přál bych si, abych mohl s vámi v míru a pohodlí sníst kousek smažené ryby a pak jiti s vámi na půlnoční " Zde doma by nám byl tento muž nikdy neřekl, že nás má rád, že nás všecky nevýslovně miluje. Až u mikrofonu, kde nikoho neviděl, kde mluvil jako u zpovědnice, nám otevřel celé své vroucí srdce. Ale i jemu se otevřela vstříc srdce věrného lidu, o němž lze říci v malé obměně s panem Buškem z Velhartic, že, přitiskne-li jednou svůj ret, neodtrhne více.
JOSEF KOPTA
Praha, na jaře 1946.
Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 7-11
reprint vydání z roku 1948
Vydalo nakladatelství
LEVNÉ KNIHY
v Praze roku 2000
ISBN 80-86425-21-5