Dojde k vytvoření Fondu usmíření?

Ještě nedávno se premiér Sobotka radoval nad velkodušností a vstřícností tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu  (SL). Z jeho odpovědi na interpelaci poslankyně Semelové jsme se dozvěděli, že    „Sudetoněmecké krajanské sdružení na svém spolkovém zasedání v únoru schválilo změnu stanov, ze kterých byly vypuštěny následující výroky: Sudetoněmecké krajanské sdružení prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání, a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení a hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu. Byly vypuštěny články, které mohly být vnímány jako velmi konfliktní jak ve vztahu k našim vzájemným dějinám, tak ve vztahu k česko-německé deklaraci z roku 1997. Já tu nedávnou změnu stanov sudetoněmeckého krajanského sdružení pokládám za krok pozitivním směrem především ve smyslu posílení vzájemné důvěry na mezilidské úrovni. Toto je podle mého krok, který přispěl ke snaze o lepší porozumění.“

Ve skutečnosti se B. Sobotka radoval z toho, že SL se vzdal „práv“, jak jsme přesvědčeni, která nikdy neměl a nemá. A je v tomto případě již jedno, zda autor uvedených vět to věděl či nikoliv. Ke všemu ještě v tu dobu, kdy premiér přednesl svůj chvalozpěv, platily stanovy SL ve starém, nikoliv v novelizovaném znění. A ani dnes není známo, jak to s novelizací je. Jisté je však, že SL má i tzv. 20 bodový program, který zakotvuje, jak právo na vlast, tak na náhradu škod, a platí v původním znění. Ale to je jiná kapitola. 

Život běží dál a nikdo ho nezastaví. „Svaz německých starorakouských landsmanšaftů v Rakousku (VLÖ - Verband der deutschen altösterreichischen Landsmannschaften in Österreich) konal na začátku října tohoto roku již tradiční „sympozium krajanských spolků“ v letošním evropském hlavním městem kultury v Plzni. Účastníci z různých evropských zemí byli očekáváni pod mottem akce „70 let poté – čas pro pravdu a usmíření“ s rozsáhlým programem konference“, jak píše Sudetenpost.

Pánové se radili a radili, diskutovali, na věc šli od lesa, a schválili „Plzeňskou rezoluci“. A právě v ní se setkáváme s plánem na vytvoření Fondu usmíření.  Ten by měly společně naplnit  Rakousko, Česká republika a Slovenská republika. Jde samozřejmě o nepatrný peníz,  snad nestojí ani za řeč.  O pouhých symbolických 100 euro za každého vyhnaného sudetského a karpatského Němce v Rakousku.

A co by se z Fondu smíření vlastně financovalo? Skutečné aktivní usmíření (pořádáním různých vzpomínkových akcí, jako je například březnovou pietou za sudetské Němce v dvoj - nebo trojstranném složení; zachovávat a chránit nesčetné drobné památky v pohraniční oblasti; kamenné pomníky historie německého osídlení v Sudetech, financovat projekty věnované německé menšině v České republice a na Slovensku; pořádat fóra pro dialog s žáky, studenty a dalšími zúčastněnými stranami, vědecké a akademické úvahy o událostech vyhnání, atd.).

A nad tím by bděly příslušné orgány grémia, především „Prezidium.“ Tři prezidenti, střídavě poskytované zástupcům německých etnických skupin v České republice a na Slovensku a Svazu německých starorakouských landsmanšaftů v Rakousku (VLÖ) a po jednom zástupci každé z republik, tedy z  Rakouska, České republiky a Slovenska).

Vědecká poradní rada by byla složena dvěma historiky z každé dotující republiky.

Účastníci 15. sympozia krajanských spolků v Plzni nejen schválili  výše uvedené, ale ještě se obrátili  na příslušné politické představitele republik Rakouska, České republiky a Slovenska.

Tak učinili v Plzni dne 3. října 2015.

Závěrem

Když člověk tyto plány čte, tak se mu zdá, že jde o neskutečnost, o výmysl nějakých vtipálků.

Druhou světovou válku přece nezahájilo Československo, ale Německo, jež bylo po celou válečnou dobu silně podporováno velkou většinou tzv. sudetských Němců, kteří se více či méně podíleli na zločinech okupantů. My jsme byli jejich oběťmi, oni našimi katy. Rukou znacizovaných Němců zahynulo na 360.000 našich lidí. Oni zničili kdysi kvetoucí Československo, oni vyhnali z pohraničí téměř na 200.000 českých hraničářů.

Podle mezinárodního práva je agresor povinen zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Podle řady našich právních odborníků, např. prof. V. Pavlíčka, prof. M. Potočného,  máme v souladu s uvedeným a rozhodnutím Pařížské reparační dohody nárok na reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Ty by nám mělo Německo zaplatit. Její představitelé nám slibovali, že reparace uhradí, jakmile dojde ke sjednocení Německa. A došlo, již dávno, a nic se neděje.

Jak to vidíme my, nejdříve bychom měli dostat reparace od Německa a pak můžeme uvažovat o nějakém Fondu smíření, který by však byl financován nikoliv námi a používán zcela k jiným účelům. A pro úplnost a v zájmu pravdy je třeba říci, že německé obyvatelstvo nebylo z Československa vyhnáno, ale odsunuto, přesídleno, transferováno. To jsou pojmy, které zakotvuje nejen Postupimská konference. Za vyhnance označili Němci sami sebe a nyní se snaží všechny ostatní přesvědčit o svém tvrzení.

Smíření skutečně potřebuje pravdu. Ale výše uvedená cesta k ní nevede, naopak. Je až zarážející, že s většinou tzv. sudetských Němců se „smiřujeme“ léta a skutečné pokroky jsou minimální. Snad každý z nás má však zcela jiné zkušenosti s mnohými dalšími Němci. S nimi jsme se smířili již dávno. Bez nějakých fór, bez fondů, bez velkých slov, tak nějak přirozeně a jakoby samo sebou. Ani jsme nevěděli o tom, že se smiřujeme, že jsme smíření, nepotřebovali jsme k tomu žádná velká slova. Jestliže však někdo ve smíření vidí jen prostředek, jak nám vnutit svou vůli, své představy o minulosti a současnosti, pak říkáme, že o takové smiřování, které vůbec není smiřováním, nestojíme.

Sudetenpost, 5.11.2015, str. 3

Volný a krácený překlad Ing. P. Rejf, připravil dr. O. Tuleškov