Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
K letošnímu 163. výročí Masarykova narození se soustředím na hlavní Masarykův odkaz: humanitní demokracii. Její jedinečný projekt a jeho obdivuhodné uskutečňování před 2. světovou válkou dosáhly světového uznání. Dnes o tom ví málokdo. Třeba odhalit příčiny a vymezit směrodatné principy k nápravě.
Uvedu jich 10
Navážu na naše „Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21.století. Polistopadové bilance a výhledy“ (CCB Brno, 2012, 327 s .)
Začnu jedinečným citátem jednoho z předních evropských myslitelů 20. stol. Po druhé likvidaci Masarykova Československa přijel do Prahy K. R. Popper a rozloučil se s ním těmito slovy: „Masarykovo Československo bylo - podle mne nade vší pochybnost – nejotevřenější ze všech společenství, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ (1994).
Bohužel svrchovaně potřebné kříšení této jedinečné demokracie pomáhající všem, této univerzální lidskosti se až na řídké pokusy nedaří už ¾ století od r. 1938.
Poslední roky Masarykova Československa jsem zažil v severních Čechách, kde otec vyučený v Oslavanech a ve Vídni stavěl elektrárnu v Ervěnicích u Mostu a pak pracoval na nové přehradě ve Střekově u Ústí nad Labem. Rád vzpomínám na povzbudivé Masarykovy školy, obnovující Komenského „dílny lidskosti“. V 30. letech zažívaly severní Čechy návaly turistů z Hitlerova Německa, nakupovali hlavně potraviny. Zlověstná slova „ Wir haben keine Butter, aber wir haben Kanonen“ zaslechl otec od nacistického referenta z říše na sudetoněmecké manifestaci v Ústí nad Labem před rokem 1938.
Po 50ti letech, r. 1990 jsem zastupoval Československo na konferenci Rady Evropy v Heidelbergu a příjemně mne překvapilo, jak vstřícně a živě reagovali zejména zástupci Beneluxu a Skandinávie na moji zmínku o Masarykovi. Přáli nám brzkou obnovu humanitní demokracie v zájmu celé Evropy.
Naši neodpovědní „odpovědní“ to nedokázali ani za polistopadové čtvrtstoletí. Převládli fanatičtí vyznavači trhu, kteří obnovu demokracie v podstatě redukovali na restauraci divokého kapitalismu. Vyklubali se i mluvčí krajní pravice a revanšismu, kteří Masarykovo Československo likvidovali; navazují na protikladnou mnichovanskou 2. republiku; uskutečňují vlastně zájmy cizí, nepřátelské. Budeme – li takto pokračovat, neudržíme ani zbývající svébytnost a vzájemnost, skončíme na smetišti dějin. I když se leccos daří, celkově stále nebezpečněji upadáme.
Náprava nebude snadná ani rychlá a krátká. Parlamentní volby r. 2010 a nejotřesněji letošní prezidentské volby potvrdily, že přemnozí lidé jsou již tak dezorientovaní, zaslepení i pomatení, že volí vlády protilidové a obdivují dokonce pobělohorskou šlechtu.
Závažnost naší krize si plně uvědomuje málokdo. Větší třetina z celkového počtu letošních voličů naštěstí zvolila nadějného demokrata, menší třetina (přes 2 mil.) se dala zlákat boháčem, dobře zamaskovaným „pankáčem“ a 40% k volbám ani nepřišlo. Téměř 70% lidí tak žije v bludném transu nebo v pasivní apatii!
V našem vzrůstajícím marasmu, v „čase - nečase“, je již kříšení opravdové vlády lidu, lidem a pro lid akutní. Masaryk, hlásající „ zlu se neustupuje“, by např. nesnesl takový Absurdistán, v němž lidu vládne i pseudostrana „Lidem“, kterou nezvolil nikdo.
Příští rok uplyne polistopadové čtvrtstoletí. Pokusme se o jeho masarykovské kritické zhodnocení. Pokusme se o desatero všenápravné humanitní demokracie.
1) Politika se má starat o blaho obecné
Místo aby polistopadová politika obnovila své pravé obecně prospěšné demokratické poslání, propagoval V.Havel nesmyslnou „nepolitickou politiku“.
Pravým posláním klasické i všelidské politiky je starost o obecné blaho. Podle antické obce (polis) je politika i nazvána. Současné přízemní politikaření bohužel toto blahodárné poslání přečasto převrací v pravý opak, v osobní, skupinové i vrchnostenské obohacování na úkor všech. Politika, z které se morálka i vědecké poznání vytrácí, která je bezohledná, která silnějším dovoluje téměř vše, která podléhá mamonu a moci, není sebezáchovná, ale sebezáhubná, ohrožuje celý svět. Na prahu 3. tisíciletí vlastní např. 2% nejbohatších přes polovinu světového bohatství a polovině lidstva patří pouhá 2%.
Prosazovat pravé, spravedlivé, obecně prospěšné pojetí demokratické politiky je proto úkol prvořadý. Právě dnešní nejistý, rozporuplný i rozvrácený svět potřebuje moudrou starost o spolehlivé společné hodnoty. Bláhový blábol „trh vyřeší vše“, omezený partikularismus a egocentrismus, natož permanentní konfrontační boj všech proti všem nevede k nápravě, ale k pravému opaku, vyvolává více škod, než užitku.
O vážné krizi naší „politiky“ svědčí právě přibývající změny k horšímu. Např.:
- Ztrácíme elementární pořádek, jistoty sociální i existenční.
- Přišli jsme o hlavní odkaz 1. a 2. čsl. odboje, o naši nejzávažnější novodobou strategickou hodnotu, o společný stát dvou nejbližších evropských národů. Bývalá premiérka SR se nedávno právem podivila, že nástupní státy nemají ani státní ideu.
- V zápětí jsme ztratili 70% našeho národního hospodářství pracně utvářeného dvě století. Stali jsme se daňovým polorájem pro cizince a náš údajně „nejlepší ministr“ se letos překonal rekordně: DPH u základních potravin činí v Anglii 5%, v Německu 7% a u nás 15% - nejvíc v celé Evropě! Naše mzdy jsou však vůči sousednímu Německu ¼ -1/3.
- Bída duchovní vydatně pěstovaná odcizenou mediokracií, je sebezáhubná. Dva evropské průzkumy např. potvrdily, že naši dospívající jsou nejodcizenější generací celé Evropy. Zatímco mladí Francouzi, Norové, Dánové jsou na svou vlast hrdí a rozvíjejí národní svébytnost i mezinárodní vzájemnost, u nás probíhá kosmopolitní i kolonizační odnárodňování. Premiér Nečas už zřejmě odcizený je. Na nedávné mezinárodní akci v Mnichově (21.2.2013) hledal identitu Čechů v Bavorsku! Tak lokajský, protinárodní i protistátní projev nemá obdobu. Zřejmě mu jeho ministr zahraničí poradil, že Češi jsou jen česky mluvící Němci!
- Na harmonické rozvíjení každé osobnosti, celé společnosti v souladu s přírodou jsme se dosud nezmohli. Polistopadoví barbaři převraceli i to, co stálo rovně. V zemi Komenského škrtli i všelidský ideál harmonie. Chybí-li už i tak elementární pořádek, že nastává výprodej většiny naší rodné půdy, že se masově osvobozují tuneláři, korupčníci a další podvodníci, vyvstává zdůvodněná otázka, zda už některé současné „ abnormalizace“ netrumfují předchozí „normalizace“?
2) Bez vyspělých demokratů demokracie nefunguje.
Překonat formálnost naší demokracie lze jen účinnou výchovou vyspělých demokratů a rozvíjením opravdové demokratické občanské společnosti. Samo, bez zkušených aktivních občanů, se nespraví nic. Právě tento rozhodující faktor reálné vlády lidu, lidem a pro lid však až na řídké výjimky postrádáme. Československo mělo např. po duchamorné normalizaci r. 1989, ve srovnání s Polskem a Maďarskem, nejlepší objektivní, ale nejslabší subjektivní předpoklady pro nezbytné reformy. Náležitě odpovědný, moudrý a tvůrčí politický subjekt chybí ČR dosud.
Zažíváme takový nedostatek opravdových demokratů, že účinná demokratická kontrola vzrůstajících nepořádků, natož podněcování prozíravé komplexnější koncepční nápravy téměř neexistuje. Přibývá spíše lidí dezorientovaných, otrávených i fanatiků, kteří vzhlížejí k nějaké falešné autoritativní modle.
Třetina až polovina občanů ani nevolí. Členskou základnu všech politických stran tvoří pouhá 2% dospělé populace. Většina politických stran jsou spíše sekty, či privátní komerční spolky. Naši političtí zastupitelé si navíc prosadili tak dobré platy, že korupce postihuje i je.
K zamyšlení stojí i glosa J. Krause: Není naše politická elita tak ubohá i proto, že je už nakažená většina populace?
3) Probíhající krize je tak komplexní, že jde zřejmě o naše nejvážnější novodobé ohrožení po 2. světové válce.
Nejde jen o úpadek a odcizení naší ekonomiky, zažíváme i mimořádnou krizi politickou, mediální, morální, právní, vzdělávací, osvětovou, kulturní, státní i národní. Nejnebezpečnější je bída duchovní, málokdo si rizika plně uvědomuje. Nedojde-li k nápravě včas, může být ohrožena i naše svébytná existence.
Dramatický boj mezi demokratizací a dedemokratizací probíhá navíc globálně, dedemokratizace dosud nebezpečně převládá. Pokusme se odhalit hlavní historické i soudobé příčiny.
Masaryk prozíravě a realisticky předvídal, že stabilizace naší obnovené státnosti a demokratičnosti předpokládá aspoň 50 let. Místo toho postrádáme kontinuitu dobrého ¾ století. Po Mnichovu následovalo osm historických zlomů a předělů (1938; 1939;1945;1948;1968,1968,1989,1992) na každou dekádu více než jeden. Pozitivní a příkladné úseky trvaly přitom jen necelých 10 let ze 75 (45-48, 68, 89-92, 98-02). Už ¾ století se tak potácíme mezi státními převraty, okupacemi, protektoráty a dalšími extrémy. Upadlý socialismus přeskočil do divokého kapitalismu, abnormální normalizaci vystřídala dokonce druhá absurdní likvidace Masarykova Československa, plánování nahradila trhománie. Absence odborné a prozíravé demokratické diskuse i nezbytné kooperace blokuje téměř vše. Primitivní, černobílé myšlení, ustavičné konfrontace i pravolevý sektářský radikalismus jsou hlavním zdrojem politické impotence, nestability i ohrožení zbytků naší suverenity.
Nelze pominout ani úbytek naší zkušenější populace, která ještě start humanitní demokracie zažila. Po Mnichovu postihla náš národ mimořádná dekapitace, 1/10 vyspělejší a odvážnější populace padla, byla exkomunikována nebo utekla. Předně šlo o četné válečné oběti a hrdiny (360 tis. vyvraždili nacisté), po r. 1968 přibylo ½ mil. deklasovaných oponentů 2. okupace. Neméně bolestné jsou 3 emigrační vlny a ztráty spojené s r. 1948, 1968 i 1989. Každá zahrnuje nejméně 200 000 lidí, včetně vůdčích osobností (F. Peroutka, J. Masaryk...) a tvůrčí inteligence. Celkem tento intelektuální, morální i genetický deficit čítá více než milion našich občanů. Jejich mobilizační demokratický potenciál citelně chybí. Tím více se angažují zpátečníci i kolaboranti s revanšisty.
Ze současných příčin připomenu explozi informací i dezionformací. Orientace v soudobém globálním světě je mimořádně obtížná. Rozlišovat spolehlivá zrna ze záplavy plev dokáže již málokdo.
Iluze, že internet a informační technologie vyřeší vše za nás, je nejnebezpečnější. Soudobá exploze informací a dezinformací lidské učení neusnadňuje, ale podstatně ztěžuje. Podle A. Tofflera hrozí dokonce pandemie funkční negramotnosti. Projevuje se neschopností řešit složitější problémy. Obětí jsou již i mezi absolventy prestižních univerzit. Postižených výrazně přibývá i u nás. Velmi rozšířeným typem jsou univerzální diletanti, kteří vědí o všem něco, ale nic neznají pořádně. Jsou tak povrchní, že nevyřeší nic podstatného, dokáží jen žvanit.. Pravým opakem jsou profesionální idioti. Ti jsou zase tak úzce specializovaní, že znají téměř vše, téměř o ničem. U nás nejrozšířenějším typem funkčních negramotů jsou zřejmě univerzální konformisté. Jsou tak flexibilní, bezzásadoví, zkorumpovaní a amorální, že „zdůvodní“ kdykoliv cokoliv, jen když vědí“ za kolik“. Jsou to novodobí prodejní sofisté, oddaní poddaní i servilní lokajové. Za příslušný obnos bez skrupulí prodají půdu pod našima nohama, střechy nad našimi hlavami i sama sebe komukoliv, třeba úhlavním nepřátelům. Jsou postmorální, amorální, zcela neodpovědní. Ve slušné společnosti jsou absolutně k ničemu.
Dnešní život navíc komplikuje nebývalá mediokracie. Éra sofistikovaných mediálních manipulací hravě překonává účinnost bývalé primitivní propagandy. Výsledky posledních voleb dopadly sice ještě dobře, ale zároveň dokazují, že většina občanů již spolehlivou demokratickou orientaci postrádá. To, o čem Goebels snil totálně ovládnout naše média se současné megamoci téměř podařilo. Ovládání našich hlavních médií většinovým cizím kapitálem nutno proto podle vzoru Francie, Kanady i USA co nejdříve legislativně zrušit! Chybí i účinná demokratická kontrola veřejné televize.
4) Bez masarykovské revoluce hlav a srdcí se nevzpamatujeme.
Situace není beznadějná. Intelektuální, mravní i výkonný potenciál národa lze kultivovat. Samo se však nespraví nic. Přičiněním odcizené mediokracie, prospěchářů i zlovolných rozvratníků se ale situace zhoršuje. Hned po listopadu prodali např. ziskuchtiví redaktoři svazáckou Mladou frontu bavorské bance ovládané „Sudeťáky“. Brzy na to jsme ztratili LN a další média. Neoliberálním iluzím naivně podlehla i sociální demokracie, která si osvědčené osvětové „Právo lidu“ zrušila sama.
Náležitá demokratická osvěta, natož soustavná demokratická výchova všech občanů proto neexistuje. Chybí nejvíce; bez ní se většího počtu demokratů nedočkáme. Svoboda slova je u nás jen pro vybraná slova. Tato mezi ně rozhodně nepatří. Není divu, že na nebetyčný omyl Karla Schwarzenberga, že je masarykovec, rozeslaný všem voličům, téměř nikdo nereagoval. Nedávný ochránce veřejných práv O. Motejl náš marasmus nazval barbarizací, známý představitel kultury Z. Mahler varuje před debilizací a předseda ÚS P. Rychetský nedávno právem označil strůjce zvrhlé amnestie za diletanty. Do čela se u nás opravdu dostali i funkční negramoti a bezohlední prospěcháři. Tvrdý fakt, že tolik našich lidí volí aristokraty i vlády protilidové, varuje. Je nejvyšší čas prosazovat moudrost, pravdu, odbornost, poctivost, dobro, spravedlnost, tvořivost, angažovanost a další užitečné cíle. Má-li humanitní demokracie pomáhat všem, musí být lidská, svrchovaně odborná, univerzální, nesmí být prázdná.
V zemi Komenského je nejsmutnější krize školství. Máme ještě dobré učitele i školy, celkově však naše vzdělanost propadla na poslední místa zemí EU a OECD. Naprosto zbytečně. Již r. 1990 jsme měli odborný projekt na racionalizaci, demokratizaci a humanizaci školství, odpovídající zkušenostem vyspělých zemí i našim nejlepším tradicím. Déle než 3 roky jej celá tvůrčí čsl. pedagogická obec vysvětlovala a prosazovala. Slovenský ministr jej plně podpořil, český ministr však nepostřehl, že mezi zahraničními poradci mohou být i škůdci. Podlehl neokonzervativní inspiraci z dob Bachova absolutismu i bludům neoliberálním. Ignoroval, že ve vyspělých zemích dnes maturuje až 80% populace. ČR se výlučným osmitřídním gymnáziem vrátila o více než století zpět k privilegovanému elitářství.
Lidské učení, vzdělání a výchova nemohou existovat bez jasně vymezených cílů. Ani to se u nás nerespektuje. Základní školy nemají náležitě vymezené ani základní učivo. Rámcové vzdělávací programy jsou spíše prázdné rámečky, do kterých si školy vybírají učivo víceméně samostatně.
Střední školy živořily bez maturit 15 let, dodnes se řádně neobnovily. Též státní závěrečné zkoušky si již většina z 8 000 oborů jednotlivých fakult vymezuje víceméně po svém. Máme asi 20% vysokoškoláků oproti průměru zemí OECD (27%). Nejhorší je, že se vysokoškolské studium mění v byznys. Z celkových 96 VŠ je 66 soukromých! Byznys ovládl i vydávání dotovaných učebnic pro Z a SŠ. Je jich už téměř tisícovka, nevyznají se v nich ani učitelé. SPN založené osvícenci i Pedagogický ústav J.A. Komenského ČSAV polistopadoví negramoti zrušili.
Nezbytný praktický výcvik většiny učebních oborů je tak nedostatečný, že musíme „ dovážet“ i základní profese. Chybějí tzv. pedagogické standardy, minimální výchovně vzdělávací cíle a výsledky, vymezující co má absolvent minimálně teoreticky znát, prakticky umět a jaký a má být. Ani na Komenského radu „Kdo prospívá ve vědění a ztrácí v mravech více ztrácí než získává“, se nedbá. Hodnotová výchova je na tom nejhůře. Před rokem 1938 se pěstovala výchova činná. Mladí demokraté se trénovali dobrými skutky v žákovských samosprávách i v obcích. Dnes se většinou jen planě povídá. Nejvíce nám chybějí moudré, odpovědné, tvůrčí osobnosti. Pravda a dobro přečasto nevítězí. Hrdě se mezinárodně prezentovat odkazem J. Husa, J.A. Komenského a T.G.Masaryka naše mládež většinou neumí.
5) Řádně nefunguje ani státní správa a demokratická samospráva.
Jsme např. jediným státem EU, který nemá adekvátní zákon o státní službě. Mafiáni i svévolné vlády zdržují jeho přijetí od r. 2000. Státní úředníci se tak udržují ve stálé nejistotě. Funkce demokratického státu se tím oslabují, korupčně zneužívají i privatizují. Z důchodů a dříve bezplatného zdravotnictví i školství se stal nejvýnosnější byznys. V exponovaném středu Evropy je to i hazard s naší bezpečností a existencí.
O racionalizaci a výkonnost naší správy se řádně nestaráme. Předlistopadové byrokratizace neubylo, ale přibylo, počet úředníků se zdvojnásobil, jejich výkonnost i odbornost podstatně klesla. Např. počátkem letošního roku překročila nezaměstnanost v ČR rekordních 10%. Místo aby se tento existenční problém řešil reálně, tak se zavedl jen nový ukazatel 8% virtuálně.
Ve veřejných službách, státní správě a územní samosprávě (včetně bezpečnosti, vojska, justice, školství a kultury ) pracuje dnes téměř ¾ mil. lidí. Výdaje na samotnou státní správu vzrostly po roce 1990 více než 5x. Základní funkce demokratického státu se však spíše neodpovědně zanedbávají, zpochybňují i potlačují, než podporují. Např. spolehlivé strategické priority pro nejisté 21. století nemáme dosud ani vymezené, natož realizované.
Podstatná racionalizace naší správy k obnově a udržování nezbytného demokratického řádu je akutní. Zavedení anachronických 14 malých ( v podstatě poúnorových) krajů roku 2000 není dostatečně státnické ani evropské. Je jen nákladnější. Již roku 2004 muselo vzniknout dalších 8 umělých slepenců (NUTS 2) k čerpání podpor EU.
Posiluje to nestabilitu ČR i naše nerovnoprávné mezinárodní postavení. Německo, 8x větší, má jen 16 spolkových zemí; samotné Bavorsko je větší, než celá ČR. Polsko, téměř 4x větší, se člení na 16 vojvodství. Strategické výhledy správy ČR směřují proto ke správě demokratičtější, odbornější, výkonnější i úspornější, k menším komunálním okresům a 2-5 větším regionům.
Další 3 příčiny našeho polistopadového úpadku jsou ideologické. Jde o zkázonosný neoliberalismus, neokonzervatismus i neoabsolutismus.
6) Neoliberalismus.
V čele státu jsme zažili takové fanatiky neoliberalismu, že nás svět vidí jako jeho skanzen. Stále si náležitě neuvědomujeme, že je to ideologie naprosto nesmyslná, nedemokratická, neodpovědná, nespravedlivá i zhoubná. Deregulací zbavuje lidstvo nezbytného řádu i elementárního pořádku. Slibuje bezmeznou svobodu všem, ale dopřává ji jen nejmocnějším bankám, supermonopolům a militaristům. Je to ideologie nejsilnějších, kterým dovoluje téměř vše. Jde vlastně o pravý opak původního liberalismu a dobrého hospodářství se všemi hodnotami. Jde o novodobý kult maximalizace zisku, mamonu a megamoci. Nejúčinnějším lékem je Masarykova zásada: „Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“
7) Neokonzervatismus.
Též soudobý neokonzervatismus je mnohem reakčnější, než původní konzervatismus uznávající i hodnoty klasické a všelidské. Novodobý pokrok osvícenství, emancipace, rovnoprávností, spravedlnosti, svobody a demokracie v podstatě odmítá. Nejradikálněji podporuje světovládné snahy soudobé megamoci a hierarchickou nadvládu novodobé vrchnosti plutokracie, feudální aristokracie i teokracie. Oživuje tradice imperiálních říší a středověkých monarchií.
K nejotřesnějším důsledkům našeho neokonzervatismu náleží tzv. církevní restituce. Je to falšování historie, která nemá v Evropě obdobu. Jde vlastně o nový podvodný „tunel“ do středověku či dar Vatikánu v hodnotě až dvou set mld. Kč. V zájmu novodobé vrchnosti se tak obnovuje teokracie, pravý opak demokracie; mocenské postavení církve i rekatolizace země, v níž se ke konfesím hlásí jen 10% populace.
Podle expertů měla a má naprostá většina „církevního majetku“ od počátků novověku ( u nás od Josefa II.) veřejnoprávní charakter, církev jej jen užívala. Bylo proto možné obnovit jen některé užívání, nikoliv vlastnictví. Takto hrozí, že největší část naší rodné půdy opět ovládne cizí panstvo.Cizí sebranka včetně Habsburské aristokracie se rekrutuje. Prodej dirigovaný bankami Vatikánu už začíná.
8) Hrozí despocie neoabsolutismu?
Podobně jako po porážce Francouzské revoluce zvítězil v 19. stol. Metternichův a Bachův absolutismus, sílí po porážce Ruské revoluce neoabsolutismus. Krajní neoliberalismus i neokonzervatismus vlastně nadvládu nejmocnějších prosazuje. Smysluplné ideály humanitní, sociální stát a politický, ekonomický i kulturní pluralismus mizí. Přibývá absolutizace mamonu a moci, mediokracie, demokratury, oligarchie, plutokracie, teokracie, militarismu, pravicového extremismu i neonacismu a skrytých diktatur.
Nebývalá globální megamoc se zbytečně nepředvádí, naopak se perfektně skrývá. K ovládání světa jí dnes stačí v podstatě 3 prostředky:
- přesně řízené peníze
- přesně řízená slova a
- přesně řízené střely.
Čím větší je duchovní bída a nepořádek, tím snazší je vláda pevné ruky, režim autoritativní i despocie. Tam, kde se lidé neangažují a nebrání, kde propadají pocitu, že se nedá nic dělat, roste i riziko nové maskované totality.
Účinná náprava je největším problémem. Dedemokratizaci nelze proto zejména u nás podceňovat. Místo k humanitní demokracii směřujeme spíše k debilitě i k despocii. Doufejme, že nový prezident nápravné naděje podpoří. Úroveň naší současné politiky je převážně žalostná. Dobrých politiků je jako šafránu. Všemocní se dopouštějí tolika svévolí, že jen na solární energii doplatíme otřesný bilion Kč. Kolik nás bude stát amnestie tisíců zločinců, se uvidí.
Ocitáme se, zřejmě s celým světem, na osudové křižovatce. Rýsují se nebývalé možnosti harmonického rozvíjení celého lidského světa i netušená existenční rizika. Množina „pankáčů“, omezenců a sobců demokracii, natož obecné blaho a naši národní suverenitu, nezachrání. Potřebujeme zmobilizovat angažovaný masarykovský vytrvalý demokratický aktiv, který by dokázal zbývající „silky a silečky“ naší demokracie spojovat, nikoliv sebezáhubně štěpit i anulovat. V čele by mohl být např. náš dosud jediný předseda VS OSN Jan Kavan. Nikdy v minulosti nebyla spolupráce všech opravdových demokratů tak akutní jako dnes. Přesto se stále podceňuje. ODS už chybí občanský demokratismus téměř úplně. Dostatečně agilní, sociální a demokratická není ani sociální demokracie. I ta je nakažena neoliberalismem a separátní uzavřeností. Způsob, kterým se její kandidát na prezidenta vymezoval vůči M.Zemanovi, byl zarážející. Je smutné, že ani místopředseda naší největší i nejstarší strany si neuvědomuje, v jaké krizi se naše demokracie potácí.
K nejnaléhavějším problémům polistopadové demokracie náleží absence spolupráce demokratické levice ( ani tento termín se v širším slova smyslu neužívá). Historické spory levice bohužel trvají i v situaci vyžadující kooperaci. Aspoň některá fakta.
Revoluční rok 1848 zrodil výzvu „Proletáři všech zemí, spojte se“, následovaly internacionály a ruské i další revoluce. Po jejich porážce se však situace kvalitativně změnila. Nejjednotnější jsou dnes miliardáři. Revoluce střídají skrývané i zjevné kontrarevoluce. Ohrožena není jen levice, ale celá demokracie. Výzvou naší doby je nové heslo: „Demokraté všech zemí, spojte se“. Funkční spolupráce demokratické levice nebyla nikdy tak akutní i obtížná. Bez ní se humanitní demokracie neoživí.
Tím více zaráží neschopnost se náležitě domluvit. Stará zásada panstva „Rozděl a panuj“ funguje lépe. Mnozí u nás podlehli i ultrapravicové stupidní propagandě, kterou Václav Bělohradský výstižně označil jako „postkomunistický antikomunismus“, který většinou jen kryje extrémy ultrapravicové, humanitní demokracii rozhodně nepodporuje. Místo, aby se v nové krizové situaci spolupráce vznikající demokratické levice všemožně podporovala, tak se tzv. Bohumínským usnesením ČSSD vlastně zakazuje. Pokud zmíněné usnesení kritizuje poúnorovou nedemokracii, je to plně oprávněné. Za demokraty nelze pokládat ani hrstku dřívějších dogmatiků, kteří pojímali socialismus jako diktaturu. Pokud se však Bohumínské usnesení po půl století, v naprosto odlišné situaci pojímá jako norma zakazující spolupráci s dnešní KSČM, která se spolu s radikálnější evropskou levicí poučila a programově se hlásí k demokracii a která je navíc po loňských komunálních volbách hlavním koaličním partnerem sociálních demokratů v naprosté většině krajů, je to nepochopitelná, kontraproduktivní, hrubá politická chyba, kterou třeba urychleně napravit, poněvadž škodí sociální demokracii, demokracii, nám všem. Za existující nejhorší polistopadovou vládu „vděčíme“ vlastně Bohumínskému usnesení, bez něhož by tu takový „Nečas“ nebyl. Poslední parlamentní volby r. 2010 vyhrála totiž sociální demokracie, ale vinou zmíněného usnesení zůstala izolovaná, vlády se ujala pravice, která se dohodla bleskově. Je to nebývale krutá daň za dezorientaci ve zcela odlišném 21. století postiženém nebývalou megamocí. Modely 20. století prostě v 21. století neplatí.
Nezbytné oživení širší demokratické levice samozřejmě neznamená sjednocování jejich 4 hlavních politických stran ( ČSSD, KSČM, SPOZ, NS - LEV 21). Hlavní je umění dohodnout alespoň minimální společný program.
9) Účinnější světová demokratická kontrola vládnoucí megamoci stále chybí.ČR postrádá i sebezáchovnou zahraniční politiku.
V nejistém 21. století potřebujeme hlavně nejbližší zahraniční oporu nadstandardní Demokratickou unií střední Evropy a fungující světovou demokracií. Obě tyto strategické hodnoty prozíravě zdůraznil Masaryk již koncem 1. světové války, dva dny před 28. říjnem na konferenci ve Filadelfii s podporou prezidenta Wilsona.
Exponovaná pozice střední Evropy mezi Evropou západní (340 mil. obyvatel) a východní (170 mil. obyvatel), místo vzniku obou světových válek, má dnes 240 mil. obyvatel. Tvoří ji země mezi Německem a Ruskem od Skandinávie až po moře Černé a Středozemní. Projekt obdivuhodně realizoval Edvard Beneš Malou dohodou (Československo, Rumunsko, Jugoslávie ) a Československo - Polskou konfederací dohodnutou za 2. světové války v Londýně. Dnes leží vše v troskách. Po studené válce naopak převládla strategie „Geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski). Balkanizace středovýchodní Evropy je již rekordní. Počet států, státečků i pseudostátů se tu zdvojnásobil. Jugoslávie byla rozbita na 7 lén. Nejmenší Kosovo je největší vojenskou základnou USA v Evropě k dobývání zbývající Euroasie. Stačí se podívat na oblohu. Otřesné je, že se toto zkázonosné tříštění střední Evropy děje s podporou našich neodpovědných „odpovědných“.
Absence účinnější kontrolní role světové demokracie je dnes globálně nejrizikovější. Největší rozvoj zažila světová demokracie zřejmě po 2. světové válce založením OSN s Radou bezpečnosti; na tom se ještě podíleli Edvard Beneš a Jan Masaryk. Od konce 20 stol. absolutizace megamoci roste tak, že se v příslušných světových orgánech nedá prosadit ani tzv. Tobinovu daň z finančních transakcí. Hlavní strategickou nadějí je geopolitický pluralismus vzrůstající rolí nového soustátí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, .Jižní Afrika). Vojenská převaha stávající megamoci však dosud trvá.
Kéž se nám podaří obnovit nadstandardní Česko-Slovensko-Polskou konfederaci podle vzoru skandinávské Severní rady dříve, než bude pozdě.
10) Směrodatné masarykovské hodnoty pro nejisté 21. století
uvádí naše loňská novinka, přidám jen lapidární shrnutí.
Bez spolehlivých společných hodnot ke kultivaci a záchraně našeho života a světa se nápravy nedočkáme. Masarykův všelidský odkaz chybí většině naší populace nejvíce. Cenzura tichem jej účinně zamlčuje. Jeho rozvojovou i sebezáchovnou strategií pro 21.století jsou hlavně 4 hodnotové orientace: kritický realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní demokratická unie a kolektivní bezpečnost.
Kritický realismus vychází z toho, co je a směřuje k tomu, co býti má. Tím je klasický všelidský ideál harmonického rozvoje každé osobnosti i celé společnosti v souladu s přírodou. V podstatě jde o odbornost a směrodatné hodnoty pravdy, spravedlnosti, dobra i krásy, které dnes vydatně zpochybňují, falšují i potlačují jednostranné krizotvorné ideologie neoliberalismu, neokonservatismu, subjektivismu, relativismu i nihilismu.
Humanitní demokratismus. Masarykova vize humanitní demokracie dodává demokracii její hlavní kultivační, humanitní a sociální smysl. Usiluje o vyšší kvalitu lidského života a světa. Současná formální demokracie toto poslání nenaplňuje, ale vyprazdňuje. Soustavnější demokratickou osvětu a výchovu drtí mediální manipulace a dekultivace. „Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží mezi výchovou a katastrofou.“/ H.G.Wels /
Řádně se neuskutečňuje ani hlavní poslání politiky – starost o blaho obecné.
Rovnoprávná mezinárodní demokratická unie propojuje národní svébytnost s mezinárodní vzájemností. Monopol finančního a vojensko-průmyslového komplexu v nadnárodní sféře, před kterým varoval president D.Eisenhower po 2.světové válce, přináší již neúnosná rizika.
Kolektivní bezpečnost má v čase permanentních eskalací a válečných konfrontací význam existenční.
Závěrem:
Po záblesku polistopadových nadějí převládla bohužel řada strategických omylů i katastrof. Druhým dělením Masarykova Československa, odcizením rozhodujících hodnot národního hospodářství i zanedbáním Komenského „dílen lidskosti“ to začalo a kolosální hříšnou tzv. církevní restitucí, amnestií zločinců, ignorací spojenecké denacifikace a hledáním naší identity v Bavorsku to v „ čase Nečase“ pokračuje. Progres vystřídal regres. Nynější komplexní krize je opravdu naším nejvážnějším novodobým ohrožením po 2.světové válce.
Stále si náležitě neuvědomujeme, že demokracie 21.století je v tvrdém střetu s nebývalou megamocí globální oligarchie. Zbývající demokratický potenciál nutno účinně mobilizovat.
Zejména u nás je k tomu nejvyšší čas. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás.“/J.A.Komenský/
„Jedinou cestou z krize je návrat k opravdové morálce a demokracii.“/T.G.Masaryk/
Kéž se k nápravě do blízkého 100.výročí Masarykova Československa aspoň rázně vykročí! Brno, 7.3.2013
(„Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21.století. Polistopadové bilance a výhledy“, CCB Brno, 2012, 327 s., za šíření této téměř rozebrané novinky budeme vděčni. Dík vzácným podporám stojí jen stokorunu.)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz