Dobrovolná sebevražda Evropy? Uprchlíci jsou následkem zejména americké zahraniční politiky!

Celý problém kolem uprchlíků nespadl z nebe, ani se neobjevil nečekaně a náhle. Ostatně již před minimálně 15 lety bychom při čtení novin čas od času narazili na zprávu o tom, že na jih Itálie dorazila skupina uprchlíků ze severní Afriky. Že těchto případů přibývá a situaci bychom neměli brát na lehkou váhu. Že jde o časovou bombu, která hrozí v plné ničivé síle teprve propuknout. Koncem 90. let jsme ale přirozeně tento problém nevnímali u nás ve střední Evropě jako nějak zásadně aktuální a tíživý. Málokdo si tehdy myslel, že se to týká, byť zatím poněkud vzdáleně, i nás samotných. Máme u nás samozřejmě zkušenost s lidmi jiných kultur. Třeba s Ukrajinci nebo Vietnamci, ale tyto už většinou bereme jako běžnou součást naší společnosti. Vietnamci se dokázali přizpůsobit a včlenit velmi dobře, tvoří soudržnou a poměrně dost uzavřenou komunitu a většina našinců je nevnímá jako nějaký nebezpečný cizorodý prvek ohrožující naši zemi. Vlny uprchlíků proudících již dlouhé měsíce do Evropy ale představují něco úplně jiného. Starý kontinent jakoby ztratil rozum i pud sebezáchovy. 

Krátkozraká politika USA nebo chladnokrevný záměr?

Nejpozději od nezákonného vojenského napadení Iráků v roce 2003 (toto bylo americkými neokonzervativci připravováno pečlivě několik let) pod záminkou, že disponuje zbraněmi hromadného ničení, které prý ohrožují národní bezpečnost USA, se tamní region nachází v nebezpečné nestabilitě.  Napadení Iráku silně zradikalizovalo různé, a to nejen militantní, skupiny v této zemi i okolních státech. Přitom řada odborníků na mezinárodní vztahy i ekonomů upozorňovala, že USA a jejich spojencům vůbec nejde o svržení Saddáma Husajna a jeho režimu, ale jde hlavně o trest za to, že Irák chce svoji ropu obchodovat nikoliv v dolarech, ale v euru. Právě tato skutečnost nejspíše stála za skutečnými důvody, proč USA napadly Irák, zahynuly při tom statisíce lidí a od té doby v něm vládne nestabilita, na denním pořádku jsou tam atentáty a nic nenasvědčuje tomu, že se situace brzy zlepší. Válka navíc vedla také k obrovské kontaminaci půdy a k půdní erozi. Tímto způsobem je v současné době ohroženo kolem 90% území Iráku. Tato země, představující ještě v nedávné minulosti důležitého producenta potravin v celém regionu, v současné době musí více než 80% potravin dovážet. Toto všechno jsou také velmi závažné skutečnosti, o kterých se ale téměř vůbec nemluví. Americký útok proti Iráku v roce 2003 brala řada muslimů na blízkém východě jako drzý vpád upadající mocnosti na jejich posvátnou půdu, jako potupu, za kterou stihne protivníka tvrdá odveta. Do pohybu se daly radikální síly, které, jak dnes vidíme, se neštítí vůbec ničeho. Šlo o špatný odhad Američanů nebo chladný kalkul? V 80. letech při konfliktu mezi Iránem a Irákem se USA chovaly přísně pragmaticky dle svých zájmů v regionu, nechávaly bez povšimnutí civilní oběti, hlavně když dlouhý konflikt sloužil jejich ekonomickým zájmům. V roce 1988 Saddámovy síly zabily v Halabdže na 5000 lidí nervovým plynem, tehdy se ale Irák těšil stále přízni ze strany USA.  Právě v tomto roce šla plná čtvrtina celkového vývozu ropy ze země přímo do USA.

Bylo opakovaně prokázáno, že není nic horšího než arabským zemím silou vnucovat západní pojetí demokracie, stylu života a kultury a čekat příznivou odezvu. Přesto je tato nesmírně hloupá a sebevražedná praxe stále opakovaná. Není to nic nového. Američané jen pokračují ve stejné politice. K šíření demokracie a lidských práv v jejich pojetí jim plně slouží i více než tisíc vojenských základen po celém světě.  Tolerují jako spojence některé tmářské režimy a boj za lidská práva se v jejich podání dávno stal mizerným divadlem, kterému může věřit jen prosťáček nebo ten kdo z toho má prachy. Je to podobné jako považovat zpravodajství ČT za objektivní a vyvážené, ctící přísně skutečná fakta a pravdu, dávající prostor skutečným odborníkům, nikoliv ideologickým žvanilům, dobře placeným za šíření manipulací. Jestliže šíření lží se stalo normou veřejnoprávních sdělovacích prostředků, je třeba ji odhalovat a beze zbytku využít vlivu alternativních médií.  Lháři a manipulátoři budou dříve nebo později usvědčeni a postaveni na pranýř. 

Zaplatí za tragédii Sýrie skuteční viníci?  

Ukázkovým příkladem šíření lží je dnešní Sýrie a informování o tamním již pět let trvajícím konfliktu, který stále nebere konce. Prakticky již od roku 2011 se zde bojuje, velké části země jsou silně poničeny, miliony obyvatel musely opustit své domovy, statisíce jich zahynuly. Každým dnem přibývají další oběti. Jde o obrovskou tragédii, která ale nemá jednoho jediného viníka. Viníků je více a často se tito naopak tváří jako zachránci Sýrie před údajně tyranským režimem. Pravda je úplně někde jinde. Režim v Sýrii nebyl a není ideální, jako v žádné jiné zemi na světě. Přesto Sýrie před rokem 2011 byla dobrou ukázkou obrovské náboženské tolerance široce uplatňované ve veřejném životě a poměrně stabilní země vzhledem k poměrům ve zdejším regionu. Samozřejmě se ani této zemi nevyhýbaly ekonomické problémy, nemalým problémem byl, i velký nárůst počtu obyvatel v posledních 20-30 letech (podobný problém trápí řadu arabských i afrických zemí). Není snadné zajistit při tomto vývoji všem lidem důstojné životní poměry, odtud také pramení nespokojenost ne nevýznamné části obyvatel i v Sýrii, ale například také v Egyptě. Sýrie v letech 2006-2011 zažila snad vůbec nejhorší dlouhodobé sucho a s tím ruku v ruce jdoucí sérii katastrofální neúrody (snad vůbec nejhorší v dosud zaznamenané historii). Toto vedlo k postupné migraci obyvatel z vesnických regionů do měst. Minimálně jeden milion lidí potom trpěl v uprchlických čtvrtích nedostatkem základních životních potřeb. Odtud byl již jen krůček k zažehnutí násilných nepokojů proti tamní vládě. Zvláště když toto bylo ještě silně podporováno i ze zahraničí. Ostatně syrský zástupce u organizace OSN pro výživu a zemědělství již před lety vyslovil obavy, že sucho a neúroda v kombinaci s politickým napětím a ekonomickými problémy může brzy přerůst v nebezpečnou výbušnou situaci, která velmi pravděpodobně vážně ohrozí stabilitu celé země. Ještě v roce 2009 hostil v Damašku prezident Asad amerického ministra Kerryho a nezdálo se, že by mezi oběma zeměmi existovaly závažné rozpory. Ale již v témže roce USA vyzbrojovaly a cvičily syrské opoziční jednotky s cílem svrhnout vládu Bašára Asada. Tento plán se ale nezdařil, současně se ale rozhořel dlouhý a krvavý konflikt, který se stále nachází v patové situaci. Za zmínku také stojí analýzy společnosti RAND z roku 2008. V ní se například píše „o využití rozbrojů mezi různými džihádistickými skupinami, popouzení je proti sobě navzájem a ponechání je vyčerpat ve vzájemných konfliktech“. Hovoří se zde celkem jasně i o podpoře islámských teroristů.

 Oficiálně se dlouho tvrdilo (ve světle současné situace se od tohoto názoru pozvolna a opatrně upouští), že v Sýrii chce opozice svrhnout nelidského diktátora, který ale má stále (světe div se) velkou podporu tamních obyvatel a že je třeba této opozici pomoci, včetně dodávek zbraní nebo vojenským výcvikem. Ostatně někteří odborníci na blízký východ tvrdí, že žádná umírněná a mírumilovná opozice v těchto končinách jednoduše neexistuje. Že toto je jen pouhá fikce, navíc velmi nebezpečná. Přesto skupinám „umírněných“ teroristů proudily a dosud snad ještě proudí zbraně i ze zemí EU. Syrský prezident Asad (legálně zvolený) se odmítl podřídit ekonomickým plánům USA a jejich spojenců v regionu (stejně jako předtím Husajn v Iráku), odmítl se stát vazalem upadající a po uši zadlužené mocnosti, která již dlouhá desetiletí vyvolává v různých částech světa ozbrojené konflikty a kvůli tomu také disponuje vojenskými základnami rozesetými téměř po celé planetě. Dnes je patrné, že prvotním cílem bylo dosáhnout rozpadu Sýrie do několika vzájemně si konkurujících částí, oslabit celou zemi, vyvolat náboženskou nesnášenlivost a celou oblast pak snadněji ovládnout a vnutit jí své hospodářské a politické koncepty… Odtud také nestydatý diktát USA, Francie a některých dalších o tom, koho si smí a koho nesmí Syřané zvolit za prezidenta. K odpovědnosti musí být pohnáni i další, například Turecko za prokazatelné krádeže syrské ropy, za rozkradení výrobních kapacit z města Aleppo (toto bylo také zdokumentováno), podporování teroristických skupin na území Sýrie apod.  O své budoucnosti musí lid Sýrie rozhodnout sám, bude to nesmírně složité a země již nikdy nebude vypadat tak jako před rokem 2011. Nutno také znovu zopakovat, že vláda Sýrie oficiálně přizvala pouze Rusko do boje proti teroristům na své území, všechny ostatní země vstupem na území Sýrie porušují mezinárodní právo, i když prý údajně přispívají v boji proti tzv. islámskému státu, který ale svou politikou některé z nich vlastně pomáhaly vytvářet… Ještě loni ale tato mezinárodní koalice bojovala proti ISIL takovým způsobem, že tento získával další a další územní zisky. Opravdu velice účinný boj. To vše ale zapadá do široké mozaiky dění v dnešní Sýrii a oblastech ovládaných teroristy, lhostejno jak se nazývají. Zájemců o kořist v podobě území, surovinových zdrojů, pracovní síly apod. je mnoho a každý chce svůj podíl.  

Hlas lidu řízen zdravým rozumem proti hlouposti a pseudohumanismu

V pozadí současné uprchlické vlny, která ohrožuje Evropu, nepochybně stojí ekonomické zájmy velmocí (USA, Francie, Ruska, V. Británie, ale i Číny) v tomto regionu. Jde kromě jiného o ovládnutí zdrojů ropy a zemního plynu, strategických tras pro jejich přepravu, určování (lépe řečeno manipulování) jejich ceny na světových trzích (povšimněme si pozorně obrovských výkyvů ve světových cenách například u ropy v posledních letech, toto opravdu nemůže být pouhá náhoda a běžný periodicky se opakující výkyv trhu). Je očividné, že zde máme co do činění se zcela plánovitou a dobře řízenou manipulací se světovými cenami těchto klíčových produktů. Mějme na paměti také to, že již v 80. letech či ještě dříve někteří analytici velmi prozíravě upozorňovali, že v budoucích válkách půjde, kromě jiného, také o ovládnutí tenčících se zdrojů pitné vody a potravin. Voda a přístup k ní je také jednou hlavních příčin konfliktu mezi Izraelem a Palestinci z pásma Gazy. Izraelci spotřebovávají více než trojnásobný objem vody než Palestinci. To znamená spotřebu asi 240 litrů na osobu a den pro Izraelce a asi 73 litrů u Palestinců – přitom doporučená spotřeba vody podle Světové zdravotnické organizace hovoří o minimálně 100 litrech vody na osobu a den. Mnozí Palestinci navíc uvádí, že prakticky nemají přístup k nezávadné vodě. Palestinci ještě k tomu musí platit za vodu několikanásobně vyšší cenu než Izraelci. Podobná situace se opakuje i na mnoha jiných místech světa, což nevěstí nic dobrého. Zvláště když tento problém stále není systematicky a komplexně řešen na globální úrovni.

Pokud je cílem americké zahraniční politiky vyvolávat chaos, což se stále opakuje, ať potom také řeší následky. Proč má Evropa uplácet Turecko miliardami eur jen za to, aby bylo tak hodné a posílalo nám ty uprchlíky po menších skupinách a ne všechny najednou? Jak dlouho se ještě Evropa nechá vydírat Erdoganem, který má doma dost svých problémů, potlačuje silou protivládní demonstrace, systematicky vyvražďuje Kurdy nebo zastrašuje a posílá do vězení novináře, kteří si dovolí mít jiný názor než on sám? Američané však Turecko kritizovat za porušování lidských práv nikdy nebudou, vždyť jde o člena NATO. Kritizovat budou ale Sýrii za to, že dělá svou vlastní suverenní politiku a snaží se udržet celistvost země a porazit teroristy domácí i ty zahraniční. Nenechme si také nalhávat, že uprchlická krize vznikla hlavně kvůli ruskému bombardování Sýrie, jak se nám někteří pokrytci snaží namluvit. Na mnoha příkladech se dá dokázat, že jde o úplný nesmysl. Uprchlíci, a to nejen ze Sýrie, stále proudí už několik let.  Pokud shrneme tato fakta, vyjeví se přirozeně několik zásadních otázek. Proč bychom měli doplácet na krizové jevy, které běžný občan Evropy nezavinil? Navíc v situaci, kdy vláda přidá našim důchodcům každý měsíc almužnu ve výši několika málo desetikorun. Proč by měla Evropa přijímat proudy uprchlíků a nést v této věci na svých bedrech hlavní tíhu, když tamní krizi z velké části zavinily svou agresivní politikou USA? Máme hasit požár, který vyvolali žháři dobře ukrytí a beztrestní, stojící stranou zájmu veřejnosti a sdělovacích prostředků?  Musíme mít sami právo rozhodnout koho, na jak dlouho a zda vůbec budeme chtít přijmout ze současné uprchlické vlny. Na tomto přirozeném požadavku je třeba trvat. A to bez diktátu papalášů z Bruselu. A pokud někdo chce, aby mu naše země poskytla azyl, musí se přizpůsobit našim zákonům, zvyklostem a normám. V případě jejich porušení máme právo tyto osoby ihned vyhostit. Hlavní tíhu uprchlické krize musí nést viníci, kteří toto vše způsobili a nikoliv celá Evropa či dokonce celý svět. Pomozme uprchlíkům především v tom, aby mohli žít ve vlastní zemi a při obnově míst zničených boji. Většina lidí u nás zákonitě odmítá pokrytecké výzvy pseudohumanistů, že prý máme povinnost údajně ze solidarity vůči EU přijmout tolik uprchlíků, kolik nám jich byrokrati z Bruselu přijmout nařídí. Toto jsou jasné vzkazy většiny našich občanů voleným představitelům. Ti by se podle toho také měli zařídit.  

Bc. Miroslav Pořízek