Ladislav Zemánek
Je dobojováno! Pražský hrad, symbol české státnosti, byl ubráněn před útoky těch, kteří chtěli do čela státu nastolit šlechtice, jenž ztělesňuje snad cokoli, jen ne to, co by si český občan měl představit pod pojmem „národní zájem“.
Na straně těch, kteří českou státnost hájili, stáli mnozí, lidé zleva i zprava, z různých sociálních skupin a vrstev, komunisté, sociální demokraté, ale i konzervativci či nacionalisté. To, že se na jedné straně barikády ocitly tak rozličné skupiny a byly schopny se shodnout na společném cíli, je rozhodně dobrá zpráva.
Ještě když je korunována vítězstvím, a to navzdory neuvěřitelné kampani mediální fronty, jež se propůjčila k hanebnému politickému boji a zahodila zásady, na nichž má stát – zásady nestrannosti a serióznosti. Ukázalo se, jaké problémy přináší fakt, že jsou média ovládána ze zahraničí, zejména německými vlastníky. Spolu s tím, že šlechtický pretendent zastupoval zájmy Bruselu, Berlína a Bilderbergu, se zde vytvořila věru nebezpečná situace, která hrozila přerůst v jeho konečné vítězství. Chvála Bohu, nestalo se tak.
Snad to nejpozitivnější, co na právě uplynulých událostech spatřuji, je (krom samotného triumfu Miloše Zemana) to, že se mnozí nenechali obalamutit médii, jimž nezřídka sekundovala nemalá část umělecké veřejnosti, intelektuálů a mládeže. Věřím, že jen zlomek tak činil za přímé kooperace se Schwarzenbergovým ústředním táborem. Velká většina – soudím – tak jednala, jsouc stržena aktivní menšinou, která se namísto osvětové činnosti, která jí z logiky věci náleží, zaprodala cizím zájmům. Na veřejnost v posledních dnech pronikly případy toho, jakému tlaku byli především v umělecké branži vystaveni ti, kteří se veřejně nepřihlásili k německému knížeti. Takové jednání je odsouzeníhodné.
Co se mládeže týče, u ní platil vliv kolektivu snad vůbec nejvíce. Kde chyběly relevantní argumenty, tam je nahrazoval elán a zarputilost, s nimiž ponejvíce na sociálních sítích ostouzeli Miloše Zemana. Tomu opět napomáhala média, která do zblbnutí opakovala, že mladí volí „nekonformního“ knížete. A tak se mládež rázným krokem vydala za knížetem, jenž má zosobňovat nekonformitu a jakýsi kult havlovské pravdolásky, aniž si všimla, že se stala obětí své vlastní iluze.
Schwarzenbergovci na čele s mládeží bojují proti jakýmsi národním mýtům, které stvořila „zatuchlá“ minulost, již je prý třeba nahradit světlou budoucností, a přitom se stali slepými následovníky mýtu jiného, mýtu, že Karel Schwarzenberg je novým Václavem Havlem, apoštolem pravdy a lásky, která zvítězí nad lží a nenávistí. V boji za něj byli schopni zapřít i vlastní národnost. To je smutné; doufejme však, že jim život v naší vlasti (který byl u knížete zatraceně krátký) brzy ukáže, čím jsou a čím mají být.
Po bitvě – která rozhodně nebyla poslední – zůstaly vyhloubené zákopy a hluboké rány. Zákopy musíme překonat a rány zacelit. My všichni musíme přijmout výsledek a uznat vítěze. Vítězové nesmějí pohrdat poraženými a ti naopak musejí přiložit ruku ke společnému dílu. Takový je zájem nás všech. Odpusťme si, smiřme se, avšak ve smíření nezapomínejme na boj proti nebezpečným mýtům současnosti, které se derou do popředí, nezapomínejme na boj za národní zájem. A český národní zájem záleží v rozvíjení naší národnosti, respektování našich tradic a dějin. Českým národním zájmem rozhodně není poklonkování sudetským Němcům či Bruselu!
(http://zemanek.webnode.cz), převzato z Euportalu, 27.1.2013
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz