Dnes jde o zcela jiné věci než o údajnou „urážku majestátu“

I.

Samozřejmě se časem vrátíme i k oné, tolik sudety prosazované a  preferované osobní rovině, kdy místo řešení problému se útočí na autora článku nebo kohokoliv druhého, kdo se jim z nějakého důvodu, někdy známého jen jim, nelíbí. Nenecháme si však zatemnit výhled jedním stromem, abychom neviděli les.

Problémy, který znemožňuje jakékoliv racionální diskuse mezi potomky německého obyvatelstva přesídleného z Československa, organizovanými v tzv. sudetoněmeckém landsmanšaftu (SL), a vlasteneckými Čechy, případně jejich společenstvími, jsou, podle našeho názoru, zejména následující:

1.Německé obyvatelstvo bylo z Československa odsunuto (přesídleno, transferováno), tak zní terminologie Postupimské smlouvy, nikoliv vyhnáno, jak najdeme ve všech dostupných programových dokumentech SL. I tzv. divoké odsuny vzali spojenci v Postupimi na vědomí a tím je legalizovali. Důvodem odsunu především byly bezpečnostní důvody, aby německé menšiny nemohly být v budoucnosti opětně zneužity k rozvrácení států,  na jejichž území žily, a tím aby znovu nebyl ohrožen mír.

2. Před odsunem německého obyvatelstva z ČSR ani v době odsunu nedošlo    k žádné genocidě nebo zločinům proti lidskosti. Program SL, který mluví o kolem 240 tisících obětí uvedeného procesu, je v tomto bodu velmi vzdálený od pravdy. Odsun, jak jsme ho provedli, hodnotili spojenci vysoce pozitivně.

K přípravě genocidy českého obyvatelstva první kroky učinili Němci, včetně znacizovaných henleinovců, v době tzv. protektorátu. Rukou Němců padlo přibližně 360 tisíc našich lidí. ČSR nikdy neplánovala vyhlazení občanů německé národnosti.  Německé říšské orgány, za pomoci některých německých orgánů v protektorátu,, rozhodly o likvidaci českého národa a o germanizaci našeho území, jakmile pro Německo vítězně skončí válka.

Podle Memoranda Hergel  se dokonce některé složky Sudetoněmecké strany již v roce 1938 zabývaly zničením českého národa.

3. Německé obyvatelstvo jsme před odsunem neoloupili. Jejich majetek jsme konfiskovali podle mezinárodních smluv spojenců, zejména podle Pařížské reparační úmluvy. ČSR byla jejím signatářským státem.

Naopak je to Německo, co nám dosud nezaplatilo reparace ve výši zhruba kolem 360 miliard předválečných korun. Několik set milionů, jež jsme od Německa, jako od nástupnického státu nacistické říše, dostali, je jen malým zlomkem  toho, co nám Německo dluhuje.

4. Národnostní skupina tzv. sudetoněmecká byla  jen národnostní menšinou, která neměla právo na sebeurčení. Ani dnes se nemůže stát národem, ani dnes nemá právo na sebeurčení. Nemá ani  právo na tzv. původní vlast, ani na dřívější sídelní území. Právní vztahy dříve vzniklé nelze hodnotit zpětně podle nově přijatých právních norem.

5. My jsme byli v druhé světové válce obětí Němců a oni našimi katy. Dějiny nelze přepisovat podle zvůle některých mocenských sil.

Takto problémy vidíme my. Neznamená to však, že katalog problémů je uzavřen. Každá jednající strana má samozřejmě právo jej doplnit, či navrhnout jeho nějaké úpravy. Pokud se v něčem mýlíme, rádi se opravíme.

II.

Po 70 letech, kdy skončilo česko-německé soužití, by bylo jistě vhodné svobodně a s dobrou vůlí  diskutovat o uvedených, resp. i o dalších problémech. Na německé straně, máme tím na mysli potomky Němců z ČSR přesídlených, by však měli být i zástupci antifašistických Němců, bývalých československých občanů německé národnosti, či jejich potomků. Obě strany, česká i německá,  by měly racionálně argumentovat a společně usilovat o dosažení objektivní historické pravdy. Jiný přístup je zavádějící a skončí nezbytně nutně ve slepé uličce. Dějiny nezačínají rokem 1945. Dějinným příčinám odpovídají vždy i určité důsledky.

Pokud jde o SL, je na jeho straně problém. Dr. Eva Hahnová říká: „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“ (Diskusní příspěvek na semináři v Ústí /L, listopad 2011).

SL není z uvedených i dalších důvodů důvěryhodným partnerem  k jednání. Nic mu však nebrání, aby sám sebe změnil.

Tato otázka by měla být se SL diskutována jako první. Jakýkoliv nátlak, vyhrožování při diskusi, používání mocenských oklik, samu diskusi již v zárodku utlumí či dokonce znemožní.

Tolik požadované přímé jednání mezi zástupci SL a vládou ČR nebo jiným ústavním subjektem, je vyloučené. SL, která je celá léta požaduje, nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Jsou však i další důvody, které takováto přímá jednání vylučují a znemožňují.  Nedovedeme si ani představit, že by někdy podobná jednání měla vůbec začít. Pokud by přesto začala, pak bychom zřejmě již byli nejen mírným protektorátem USA, jak o tom mluví Z. Brzezinski ve své knize „Hra na velké šachovnici“, ale také opět státem závislým na Německu, který by asi nebyl daleko vzdálen  formě protektorátu. 

Německý chomout je nám možné navlíknout i pod zcela nevinným názvem, např. může jít i o tzv. česko-německý strategický dialog, v němž Německo strategicky získá a ČR nejen strategicky ztratí.

III.

Měli bychom si říkat pravdu. Skutečná jednání v uvedených otázkách mezi českými a německými společenskými subjekty dosud ani nezačala, zatím převážně zní jen monolog SL, jemuž nahrávají i některá „česká“ média a určití politici.  Ovšem umíme si dobře představit, že jednající stranou místo SL může být jiné společenství německých občanů. Je otázkou, proč již dříve takováto jednání nezačala. Myslím si, že  řada důvodů takováto jednání velmi a velmi ztěžuje. A zásadně, ani na jedné či druhé straně nebylo dostatek vůle a hlavně pak určitá neschopnost nadhledu.

Pokud však budou tato jednání vynechána a nahradí je jednání na úrovni ČR – SRN, v jehož průběhu zástupci ČR budou jako nerovnoprávný a slabší hráč akceptovat německé podmínky bez ohledu na naše státní a národní zájmy, pak česko-německé vztahy se dostanou do trvale krizové situace, jejíž řešení, souladné s principy mezinárodního práva a fundamentálními interesy našeho lidu, bude složitější. Podle našeho názoru musí nakonec vyhrát suverén, jímž je český lid.

J. Skalský